Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2647/2008

ROZSUDEK

O d ů v o d n ě n í:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7.11.2001, č.j. -78, bylo řízení ohledně jistiny pohledávky v částce 108.727 Kč zastaveno (výrok I) a žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku úrok z prodlení ve výši 18% z částky 97.288 Kč od 26.6.1995 do 27.4.2001 (výrok II). V části o zaplacení úroků z prodlení v uvedené výši z částky 11.439 Kč od 26.6.1995 do 15.9.2001 a dále pak o ohledně úroků z prodlení z částky 97.288 Kč od 28.4.2001 do 15.9.2001 byla žaloba zamítnuta (výroky III a IV) a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok V).

Soud prvního stupně  rozhodoval o nároku žalobkyně na finanční náhradu za znehodnocené nemovitosti podle ust. , o mimosoudních rehabilitacích, uplatněné ve výši 108.727,- Kč spolu s příslušenstvím – 18% úrokem z prodlení od 26.6.1995 do zaplacení. Vzal za prokázané, že žalobkyně nárok uplatnila  včas u příslušného orgánu státní správy, tehdejšího Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci, byť jej původně nesprávně kvalifikovala, odkazujíc na Žalovaná uspokojení nároku zprvu odmítala a své negativní stanovisko žalobkyni prokazatelně oznámila dopisem ze dne 24.5.1995. V průběhu poté zahájeného soudního řízení své stanovisko změnila a žalobkyni vyplatila náhradu ve výši 97.288,- Kč. Jelikož ohledně jistiny pohledávky 108.727,- Kč vzala žalobkyně žalobu zpět, soud prvního stupně v této části řízení zastavil a meritorně rozhodoval toliko o příslušenstvím pohledávky, úrocích z prodlení.  Zaujal právní názor, že nevyplacením finanční náhrady, po té, co k tomu byla žalobkyní vyzvána, dostala se žalovaná (dlužník) do prodlení se splněním svého peněžitého závazku, a je proto žalobkyni (věřiteli) povinna za dobu prodlení podle občanského zák. zaplatit úroky z prodlení, ve výši stanovené prováděcím předpisem,

K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze jako soud odvolací shora označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II tak, že v rozsahu zde uvedeném – v části o zaplacení 18% úroku z prodlení z částky 97.288 Kč za dobu od 26.6.1995 do 27.4.2001 – žalobu zamítl (výrok I). V ostatních výrocích (III a IV) rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky III a IV).

Odvolací soud, jde-li o jím řešenou otázku vzniku práva na zaplacení úroků z prodlení,  se ztotožnil skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, dospěl však k jinému právnímu posouzení věci. Odkázal přitom na závěry uvedené v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8.1.2002, sp. zn. , a dovodil, že neposkytnutí finanční náhrady podle ust. , jež nebyla ještě stanovena, nemá povahu dluhu ve smyslu občanského zák. a jedná se o nárok, který ještě nebyl realizován. Žalovaná se proto před vyplacením náhrady (o které se vedlo řízení) nemohla dostat do prodlení se splněním dluhu a žalobkyni nevzniklo právo žádat úroky z prodlení podle občanského zák. Okolnosti, jakým způsobem postupovala žalovaná (její orgány) při vyřizování žádosti žalobkyni o finanční náhradu a kdy došlo k jejímu zaplacení, označil odvolací soud za právně nezávažné.

Proti rozsudku odvolacího soudu, výroku I, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně částečně změněn, podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost dovozovala z ust. (dále jen „“) a uplatnila jím dovolací důvody uvedené v  a b) , tedy že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí, a  rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítala, že odvolací soud použil správný právní předpis, nesprávně jej však vyložil. zakládá oprávněné osobě právo na finanční náhradu za nemovitost, kterou ji nelze vydat.  Jestliže tento zvláštní právní předpis nestanoví lhůtu pro poskytnutí náhrady, je třeba použít předpis obecný; jím je , který obsahuje i ust. , podle něhož „není-li doba splnění dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen plnit prvního dne poté, kdy byl o to věřitelem požádán“. Jiný závěr odvolacího soudu, sice že nárok na náhradu podle uplatněný  žalobkyní v soudním řízení je nárokem, který ještě nebyl realizován, správný není. Žalovaná  odmítala nárok plnit mimosoudně, ačkoliv ji k tomu žalobkyně poskytla potřebné doklady, včetně ocenění nemovitostí znaleckým posudkem. Uzavřel-li snad odvolací soud, že žalobkyně v tomto směru netvrdila veškeré rozhodné skutečnosti nebo svá tvrzení neprokázala, bylo jeho povinností poskytnout žalobkyni poučení ve smyslu , případně měl postupovat podle a sám provést důkazy potřebné ke zjištění těchto rozhodných skutečností. V absenci poučení spatřuje žalobkyně  vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí. Z obsahu dovolání je patrno, že se jím žalobkyně domáhá,  aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku I zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem ( ), ve lhůtě uvedené v ustanovení a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek v mezích určených dovoláním ( ) a z  důvodů v něm uplatněných ( );  o věci rozhodl bez nařízení jednání ( věta první ). Postupoval přitom podle ve znění účinném do 30.6.2009, před novelou provedenou (srov. čl. II, bod 12 přechodných ustanovení ). Dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Z obsahu spisu, zahrnujícího  i korespondenci účastníků, vyplývá, že žalobkyně uplatnila u žalované nárok na finanční náhradu za znehodnocené stavby, jež se řídí ust. Ačkoliv nárok doložila i příslušnými listinami, včetně posudku o ocenění znehodnocených nemovitostí, zejména z důvodu nesprávně uvedené právní kvalifikace nároku ve své žádosti (s odkazem na ) jí nebylo vyhověno, ačkoliv povinnost právně kvalifikovat nárok žalobkyni žádný právní předpis neukládá. Proto žalobkyni nezbylo, než  obrátit se s nárokem na poskytnutí finanční náhrady na soud, žalobou, jež byla žalované doručena 28.2.1996. Uplatněný nárok v podstatném rozsahu žalovaná uspokojila až v průběhu soudního řízení, nikoliv však požadovaný úrok z prodlení.

Rozsudek odvolacího soudu, jímž byl v dotčeném výroku změněn rozsudek okresního soudu o povinnosti žalované k zaplacení úroků z prodlení, vychází přitom z právního názoru, že ust. výslovně neupravuje lhůtu, ve které měla být oprávněné osobě finanční náhrada příslušným ústředním orgánem státní správy vyplacena. Takový názor správný není.

Od účinnosti (tj. od 1.4.1991) do 7.6.1994 byla lhůta pro poskytnutí náhrady upravena v ust. , ve znění před novelou, provedenou (jež nabyla účinnosti 8.6.1994). Podle tohoto ustanovení na žádost podle odstavce 3 (tj. písemnou žádost o finanční náhradu podanou u příslušného ústředního orgánu státní správy republiky) poskytne ústřední orgán státní správy republiky oprávněné osobě finanční náhradu nejpozději do šesti měsíců od doručení žádosti.

(účinný od 8.6.1994) článkem III novelizoval tak, že sice vypustil ust. , s tím, že dosavadní odstavce 5 a 6 označují se jako odstavce 4 a 5, ovšem lhůty pro poskytnutí finanční náhrady sám upravil v čl. IV zákona. Podle bodu 1 čl. IV nárok na finanční náhradu podle , o mimosoudních rehabilitacích, uplatněný do dne účinnosti tohoto zákona ve lhůtě podle a neuspokojený do šesti měsíců ode dne doručení žádosti, je splatný do tří let ode dne účinnosti tohoto zákona; to neplatí o nároku na finanční náhradu, o kterém bylo do účinnosti tohoto zákona zahájeno řízení před soudem. Podle bodu 2 čl. IV na žádost o finanční náhradu podle , o mimosoudních rehabilitacích, podanou po účinnosti tohoto zákona, poskytne příslušný ústřední orgán státní správy finanční náhradu nejpozději do jednoho roku ode dne doručení žádosti.

Uspokojení nároku oprávněné osoby na peněžitou náhradu v určené lhůtě současně odpovídá i smyslu a účelu restitučních předpisů, jež sledují zmírnění majetkových křivd v době co možná nejkratší, přičemž povinným subjektem je zde stát, jehož jménem jedná příslušný ústřední orgán státní správy. Jeho povinnost k posouzení oprávněnosti nároku a k vyplacení finanční náhrady v přiměřené lhůtě, jsou-li k tomu splněny zákonem stanovené předpoklady, lze dovodit i z ust. , o působnosti orgánů České republiky v mimosoudních rehabilitacích.

Jestliže příslušný ústřední orgán státní správy jednající jménem České republiky jako osoby povinné neposkytne finanční náhradu podle v zákonem stanovené lhůtě, dostává se do prodlení s plněním peněžitého dluhu a při absenci speciální úpravy v (na rozdíl od restituce dle , jež obsahuje sankci za prodlení v ust.  ) je zde třeba použít ustanovení obecného právního předpisu, občanského  zák., které zakládá právo věřitele žádat po dlužníku úroky z prodlení, ve výši stanovené prováděcím předpisem, jímž je vládní

S ohledem na skutkové okolnosti projednávané věci – pokud byla žádost o finanční náhradu podána žalobkyní u příslušného ústředního orgánu státní správy po 8.6.1994 -  uplatní se pro určení lhůty k poskytnutí náhrady shora citované ust. čl. IV bod 2 , stanovící lhůtu jednoho roku ode dne doručení žádosti. Takový závěr mohl by být v posuzované věci ovšem pokládán za předčasný, neboť skutečnosti o datu podání žádosti a o poskytnutí náhrady dosud nebyly spolehlivě prokázány. Z tohoto pohledu je důvodná i námitka žalobkyně vytýkající soudu absenci poučení k doplnění těchto rozhodných skutečností a k označení důkazů k jejímu prokázání (, ).

Prodlení s placením finanční náhrady proto vzniká uplynutím lhůty, kterou příslušnému ústřednímu orgánu státní správy stanovil k plnění zákon. Nedošlo-li k zaplacení finanční náhrady a oprávněná osoba podala žalobu, v níž náhradu vyčíslila, pak tím spíše nelze počátek vzniku prodlení přesouvat do průběhu soudního řízení, případně činit závěry o tom, že uplatněný nárok na náhradu škody je nárokem, který dosud nebyl ještě realizován. Vznik prodlení nemůže být spojován ani s provedením důkazů o výši náhrady. Přesné určení výše  náhrady posudkem ustanoveného znalce tu může mít význam jenom v tom ohledu, že se v řízení (v důsledku rozšíření či částečného zpětvzetí žaloby v reakci na znalecký posudek) změní jistina jako výchozí částka pro výši úroku (k tomu blíže srov. rozsudek Nejvyššího soudu  ze dne 26.5.2006, sp. zn. , případně usnesení ze dne 22.10.2008, sp. zn. ).

Jiný právní názor odvolacího soudu proto správný není. Ani podpůrná argumentace založená na jiných, dříve vydaných rozhodnutí dovolacího soudu (kupř. rozhodnutím sp. zn. ) zde případná není, neboť jedná se vesměs o názory současnou interpretační praxí již překonané.

Proto dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadeném (měnícím) výroku I, jakož i v závislých nákladových výrocích III a IV a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (, část věty za středníkem, , věta prvá ).

Právním názorem dovolacího soudu je odvolací soud v dalším řízení vázán; v novém rozhodnutí o věci rozhodne i o náhradě nákladů dovolacího řízení ( ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 25. srpna 2009

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu