Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

25 Cdo 3777/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra, v právní věci žalobců a) Ing. P. H., b) V. D.-H., obou zastoupených advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu financí ČR, zastoupené advokátem, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání obou žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. prosince 2006, č. j. - 73, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. prosince 2006, č. j. - 73, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne  9. 6. 2006, č. j. -55, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobci se jako spoluvlastníci nájemního domu v Praze 2 domáhali proti státu náhrady škody, vzniklé v důsledku veřejnoprávní regulace nájemného v šesti bytech v tomto domě za období od 1. 1. 1994 do 30. 6. 2005.

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 9. 6. 2006, č. j. -55, žalobu na zaplacení částky 4.884.596,25,- Kč s příslušenstvím žalobci a) a částky 1.628.198,75,- Kč s příslušenstvím žalobkyni b) zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť na uplatněný nárok nedopadá úprava obsažená v zákoně č. , protože postup zákonodárného orgánu, jenž nepřijal v určitém období konkrétní zákonnou úpravu, nelze hodnotit jako nesprávný úřední postup ve smyslu Legislativní proces není postupem, jenž by ústil v provedení jakéhokoli úkonu či vydání rozhodnutí, který by byl adresován konkrétní individuálně určené osobě, do jejíž práv a povinností by zasahoval. Zu zaručeného principu dělby moci vyplývá i princip vzájemného oddělování jejich složek, který neumožňuje orgánu, jemuž je výkon jedné složky moci svěřen, zasahovat svým rozhodováním do výkonu moci jiné. Obecným soudům proto nepřísluší suplovat činnost orgánu zákonodárného, případně do jeho činnosti zasahovat, a nelze připustit, aby soud nad rámec své pravomoci danéu a dalšími zákony rozhodoval o zrušení protiústavního právního předpisu a aby konstatoval, jakou konkrétní úpravu či výrok měly tyto zákonodárné akty obsahovat. Na závěru o nedůvodnosti uplatněného nároku nic nemění ani nálezy Ústavního soudu ČR sp. zn. a . Žalobcům poté, kdy došlo ke zrušení předpisů, jež regulovanou výši nájemného upravovaly, nic nebránilo, aby se domáhali vydání soudního rozhodnutí, jež ke zvýšení nájemného povede. Pokud tak žalobci neučinili, nelze tuto skutečnost přičítat žalovanému k tíži.

K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 12. 2006, č. j. -73, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením. Uvedl, že je zákon zvláštní, který má přednost před , který na daný vztah nedopadá. Nelze dovodit, že by mohla být posouzena jako nesprávný úřední postup orgánu státu, a byť byla Ústavním soudem následně zrušena, až do data svého zrušení byla součástí právního řádu České republiky a bylo nutné z ní vycházet. Rozhodnutí Ústavního soudu o jejím zrušení nemá zpětnou účinnost, jak vyplývá z , a nesprávný úřední postup nelze spatřovat ani v tom, že v období, které následovalo po zrušení vyhl. č. , nebyl vydán nový právní předpis. Parlament tvořený Poslaneckou sněmovnou a Senátem je vrcholným orgánem moci zákonodárné, rozhoduje hlasováním svých poslanců a senátorů, kteří nejsou vázáni příkazy, a proces přijímání zákonů hlasováním v Parlamentu není úředním postupem ve smyslu

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z ust. Uvádějí, že je třeba zabývat se otázkou zásadního významu, že „bylo poškozeno jejich vlastnictví k domu, vlastnické právo dané jim obč. zák., tj. že vlastník je oprávněn předmět svého vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním“. Dovolatelé namítají, že se odvolací soud nezabýval zásadami svobodného rozhodování vlastníka ve vztahu k nájemci a že „nevzal za závazné“ nálezy Ústavního soudu od roku 2000 a neřídil se zásadami mezinárodního práva jako jsou Úmluva o ochraně lidských práv a svobod, Dodatkový protokol č. 1 a dále a . Za nesprávný považují závěr odvolacího soudu, že proces přijímání zákonů v Parlamentu nelze považovat za úřední postup dle Navrhli, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně je správný, jejich rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam a vznesená právní otázka již byla Nejvyšším soudem vyřešena. Požadavku žalobců na přiznání rozdílu v nájemném do 20. 3. 2003 nelze vyhovět i z toho důvodu, že do té doby platil poslední předpis regulující výši nájemného z bytů (nař. vl. č. 567/2002), jenž byl zrušen nálezem Ústavního soudu č. 84/2003 Sb. ke dni 20. 3. 2003, a podle zůstávají práva a povinnosti z právních vztahů vzniklých před zrušením právního předpisu nedotčena. Po tomto datu je primární vztah mezi žalobci a jejich nájemci, vztah mezi žalobcem a státem je vztahem sekundárním. Navrhla zamítnutí dovolání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníky řízení ( ), zastoupenými advokátem, rozhodl o dovolání podle dosavadních předpisů (tj. podle ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12. čl. II ) vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 20. prosince 2006.

S ohledem na současný vývoj rozhodovací činnosti Ústavního soudu, který se otázkou regulace nájemného opakovaně zabýval, a zejména vzhledem ke stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. , dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné, a to pro otázku právního posouzení uplatněného nároku pronajímatele na finanční plnění proti státu. Tato otázka je v uvedeném nálezu řešena a bezesporu má zásadní význam nejen pro rozhodnutí této konkrétní věci ale i pro další rozhodovací činnost soudů (,  , odst. 3). Avšak ostatní námitky v dovolání nečiní rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným ve smyslu ust.

Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že namítaná nečinnost zákonodárného orgánu nemůže být považována za nesprávný úřední postup podle Otázka, zda nepřijetí zákona Parlamentem nezakládá nárok na náhradu škody podle , byla již dovolacím soudem na obdobném skutkovém základě vyřešena, např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. (R 7/2008), v němž s poukazem na , a y byl vysloven závěr, že proces přijímání zákonů hlasováním v Poslanecké sněmovně či v Senátu PČR není úředním postupem ve smyslu a z výsledku hlasování o návrhu zákona nelze dovozovat odpovědnost státu za škodu ve vztahu k jednotlivým voličům (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2007, sp. zn. , rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2008, sp. zn. , rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. března 2008, sp. zn. ).

Ani nálezy Ústavního soudu ze dne 28. února 2006, sp. zn. a ze dne 6. dubna 2006, sp. zn. , na něž dovolatelé poukazují, nezakládají odpovědnost státu za škodu podle , neboť se v nich Ústavní soud nevyjadřoval k otázce, zda je legislativní činnost či nečinnost Parlamentu ČR nesprávným úředním postupem ve smyslu ust. , nýbrž v nich dovodil, že obecné soudy i přes absenci předvídané konkrétní úpravy, musí rozhodnout o zvýšení nájemného v závislosti na místních podmínkách tak, aby nedocházelo k diskriminaci.

Podzákonné právní předpisy, týkající se regulace nájemného z bytů (vyhláška Ministerstva financí č. , výměry Ministerstva financí č. 1/2002 a č. 6/2002 a ) byly až do zrušení nálezy Ústavního soudu součástí českého právního řádu a práva a povinnosti z právních vztahů vzniklých před jejich zrušením zůstala podle nedotčena, takže nájemné z bytů bylo regulováno až do 20. 3. 2003 (dne vyhlášení nálezu Ústavního soudu ČR publikovaného pod č. 84/2003 Sb., kterým byl zrušen poslední z těchto předpisů, ).

Právní názor odvolacího soudu, že pro vznik odpovědnosti státu za škodu nebyl splněn předpoklad nesprávného úředního postupu státního orgánu při uplatňování veřejné moci, je správný a ostatně vyplývá i z následně vydaného stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. .

V tomto stanovisku Ústavní soud vyslovil, že žaloby pronajímatelů (vlastníků bytů) na náhradu škody vůči státu (opírající se o ), jež měla vzniknout v důsledku dlouhodobé protiústavní nečinnosti Parlamentu spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a změnit další podmínky nájemní smlouvy (nález Ústavního soudu ze dne 28. února 2006 sp. zn. ), jsou obecné soudy povinny posoudit z hlediska jejich práva na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle d a v tomto smyslu poskytnout účastníkům řízení procesní prostor, aby se mohli vyjádřit k uvedené změně právního posouzení. Nárok vůči státu na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle d má subsidiární charakter vůči nároku pronajímatele bytu proti nájemci na zvýšení nájemného jen za dobu počínající dnem podání žaloby. Za dobu, která tomuto dni předchází, může pronajímatel bytu uplatnit svůj nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva proti státu přímo.

V dané věci byl žalobou, podanou dne 13. 7. 2005, uplatněn nárok pronajímatelů proti státu na náhradu ušlého zisku ze šesti bytů s regulovaným nájemným za dobu od 1. 1. 1994 do 30. 6. 2005, tedy za dobu před podáním žaloby, a dle stanoviska Ústavního soudu v takovém případě lze nárok proti státu uplatnit přímo a je třeba jej posoudit z hlediska náhrady za nucené omezení vlastnického práva, přičemž oběma stranám sporu je třeba umožnit řádné vyjádření ke změně právního posouzení včetně případných důkazních návrhů. V dalším řízení bude proto soud postupovat ve smyslu právních závěrů v uvedeném stanovisku a zabývat se otázkou, zda v intencích uvedeného stanoviska náleží žalobcům náhrada za omezení vlastnického práva, a pokud ano, za jaké období a v jaké výši, přičemž  výše nároku na náhradu za nucené omezení vlastnického práva nemusí být totožná s rozdílem mezi obvyklým a regulovaným nájemným (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2009, sp. zn ).

Z důvodů shora uvedených dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (, věta za středníkem, odst. 3, věta první ). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v uvedeném rozsahu i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (, věta druhá, ).

Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (, věta za středníkem, a ). V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne o nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (, věta druhá, ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. srpna 2009

JUDr. Marta Škárová, v. r.

předsedkyně senátu