Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (5)No categories available
16 C 67/2022-32
Okresní soud v Opavě rozhodl soudcem Mgr. Radkem Solařem ve věci
žalobkyně: ; právnická osoba, IČO
sídlem adresa žalobkyně
; zastoupená advokátem Mgr. jméno příjmení LL.M.
sídlem adresa
proti
žalovanému: ; celé jméno žalovaného, datum narození
bytem adresa žalovaného
o zaplacení 19 367 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 13 433 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 1 000 Kč splatných vždy nejpozději k 25. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, až do úplného zaplacení, po splatnosti každé jednotlivé splátky až do jejího zaplacení pak s úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení s úhradou splátky, zvýšené o 8 procentních bodů.
II. Žaloba o zaplacení částky 5 934 Kč, dále o zaplacení úroku v částce 74,82 Kč a o zaplacení úroku z prodlení v částce 74,82 Kč a úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně jdoucího z částky 5 934 Kč od 12. 3. 2022 do zaplacení a dále úroku z prodlení jdoucího z částky 13 433 Kč od 12. 3. 2022 do splatnosti jednotlivých splátek, v nichž byl dluh žalovaného uložen zaplatit žalobkyni ve výroku I. tohoto rozsudku, se zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení k rukám jejího zástupce částku 931,76 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 13 433 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 1 000 Kč splatných vždy nejpozději k 25. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, až do úplného zaplacení, po splatnosti každé jednotlivé splátky až do jejího zaplacení pak s úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení s úhradou splátky, zvýšené o 8 procentních bodů. II. Žaloba o zaplacení částky 5 934 Kč, dále o zaplacení úroku v částce 74,82 Kč a o zaplacení úroku z prodlení v částce 74,82 Kč a úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně jdoucího z částky 5 934 Kč od 12. 3. 2022 do zaplacení a dále úroku z prodlení jdoucího z částky 13 433 Kč od 12. 3. 2022 do splatnosti jednotlivých splátek, v nichž byl dluh žalovaného uložen zaplatit žalobkyni ve výroku I. tohoto rozsudku, se zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení k rukám jejího zástupce částku 931,76 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
1. Podanou žalobou domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení částky 19 367 Kč spolu s úrokem z prodlení v částce 74,82 Kč vyčísleným za období od 28. 2. 2022 do 11. 3. 2022 a dále s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně jdoucím z částky 19 367 Kč od 12. 3. 2022 do zaplacení s odůvodněním, že žalovaný se žalobkyní uzavřel dne datum prostředky komunikace na dálku prostřednictvím internetových stránek žalobkyně úvěrovou smlouvu, kdy se jedná o bezúčelových spotřebitelský úvěr, na základě které žalovanému žalobkyně poskytla částku 15 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal uhradit žalobkyni včetně poplatku za poskytnutí ve výši 495 Kč ve splátkách, které jsou uvedeny ve splátkovém kalendáři, kdy částka 15 000 Kč byla zaslána dne datum na číslo účtu uvedené ve smlouvě číslo bankovní účet. Úvěr byl sjednán na dobu 24 měsíců. K tomu žalobkyně dále uvedla, že ve smlouvě byly sjednány také další volitelé služby za následujících poplatky, a to poplatek za expres úplatu ve výši 199 Kč, který urychluje poskytnutí úvěru na účet klienta, kdy žalovaný v tomto případě obdržel schválenou výši úvěru do 60 minut od ověření jeho identity, kdy se jedná o jednorázový poplatek hrazený v rámci první splátky, dále poplatek za bezpečnou splátku ve výši 99 Kč, který umožňuje klientovi (žalovanému) v případě nečekané životní události odložit splatnost aktuální splátky o měsíc a to konkrétně z důvodů uvedených ve smlouvě a kdy bezpečnost pak je možné využít dvakrát za trvání smlouvy a tento poplatek se hradí měsíčně v rámci jednotlivých splátek, dále poplatek za SMS servis, kdy při hrazení poplatku ve výši 49 Kč měsíčně se žalobkyně zavázala zasílat žalovanému informace o každé důležité události prostřednictvím SMS na telefonní číslo, které žalovaný uvedl při uzavírání smlouvy, kdy tento poplatek se hradí měsíčně v rámci jednotlivých splátek a je možné kdykoliv tuto službu ze strany klienta zrušit. Dále žalobkyně uvedla, že v rámci druhé až osmé splátky se vynáší úrok pevnou částkou ve výši 735 Kč, který byl sjednán ve smlouvě s tím, že v rámci první a deváté až dvacáté čtvrté splátky se úrok nevynáší. Úvěr společně s poplatky a úroky je v souladu s ustanovením smlouvy splatný v 24 měsíčních splátkách. Žalovaný žalobkyni uhradil pouze dne 23. 8. 2021 částku 1 567 Kč. V souladu se smlouvou byla žalovanému účtována smluvní pokuta, a to dne 8. 12. 2021 ve výši 500 Kč a dne 11. 10. 2021 rovněž ve výši 500 Kč, kterou žalobkyně účtuje v případě, že se žalovaný dostane do prodlení s úhradou aktuálně splatné splátky, kdy výše smluvní pokuty je stanovena pevnou částkou 500 Kč a kdy v případě, že by dlužná splátka byla nižší než 500 Kč, je účtována smluvní pokuta ve výši nesplacené splátky. Dále žalobkyně uvedla, že žalovanému byly účtovány účelně vynaložené náklady, a to dne 23. 8. 2021 ve výši 100 Kč, dne 22. 9. 2021 ve výši 100 Kč, dne 25. 10. 2021 ve výši 130 Kč, dne 9. 12. 2021 ve výši 100 Kč a dne 13. 12. 2021 ve výši 130 Kč, kdy tyto účelně vynaložené náklady žalobkyně účtovala v souladu s ustanoveními smlouvy a jedná se o náklady, které žalobkyni vznikly v souvislosti s vymáháním dlužné částky po žalovaném (k tomu žalobkyně uvedla, že se jedná o poměrnou část za mzdy zaměstnanců žalobkyně, kteří se podílejí na vymáhání dlužných částek, náklady na SMS zprávy žalovanému, kteří ho upozorňovali na prodlení s úhradou dlužné částky, telefonické hovory mezi žalobkyní a žalovaným, náklady na provoz budovy, kde zaměstnanci podílející se na vymáhání pracují, kdy konkrétně se jedná o výdaje za energie a nájem budovy, náklady na vymáhací systém a jeho údržbu) a v případě částky 130 Kč se jedná o náklady na zaslané výzvy před zesplatněním celého úvěru (dopis ze dne 25. 10. 2021) a výzvu k zaplacení celého úvěru (dopis ze dne 12. 12. 2021). Konečně žalovanému byla účtována také jednorázová smluvní pokuta vypočtená jako 10 % z nesplacené jistiny a úroku. Žalovaný tak žalobkyni dluží částku 19 367 Kč, která sestává z neuhrazené jistiny ve výši 14 375 Kč, dále poplatků za bezpečnou splátku ve výši 396 Kč, poplatků za SMS servis v celkové výši 196 Kč, úroků v celkové výši 2 940 Kč, účelně vynaložených nákladů v celkové výši 460 Kč a smluvních pokut v celkové výši 1 000 Kč, kdy poplatky za bezpečnou splátku ve výši 99 Kč byly žalovanému účtovány dne 17. 8. 2021, dále dne 17. 9. 2021, 17. 10. 2021, 17. 11. 2021 a dne 12. 12. 2021 a poplatky za SMS servis ve výši 49 Kč byly žalovanému účtovány dne 17. 8. 2021, 17. 9. 2021, 17. 10. 2021, 17. 11. 2021 a dne 12. 12. 2021. Žalovaný byl přitom žalobkyní k úhradě tohoto dluhu před podáním žaloby vyzván, dosud však žalobkyni neuhradil ničeho.
2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.
3. Za souhlasu obou účastníků soud věc projednal a rozhodl podle § 115a o.s.ř. bez nařízení jednání, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.
4. Přitom z úvěrové smlouvy ze dne datum, opisu výpisu proplacení smlouvy (dokladu o převodu částky 15 000 Kč dne datum na účet číslo bankovní účet pod variabilním symbolem číslo, vzal soud za prokázány skutečnosti tvrzené žalobkyní v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu o uzavření úvěrové smlouvy a o poskytnutí úvěru žalovanému, jak jsou uvedeny shora, na která proto soud pro stručnost v dalším odkazuje.
5. Na základě shora uvedených důkazů proto soud vzal za prokázáno, že žalovaný a žalobkyně mezi sebou uzavřeli úvěrovou smlouvu, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 15 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet v dohodnutých pravidelných 24 měsíčních splátkách.
6. V posuzované věci pak soud dospěl k závěru, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník občanský zákoník “), část obsahu smlouvy určili odkazem na smluvní podmínky stranám známé (§ 1751 odst. 1 občanského zákoníku ). Přitom se jedná o úvěr spotřebitelský ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení § 86 tohoto zákona ze strany žalobkyně.
7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
8. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
9. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
10. V daném případě žalobkyně k otázce posouzení úvěruschopnosti žalovaného tvrdila, že ke svojí zákonné povinnosti prověřování bonity spotřebitele přistupuje důsledným zjišťováním jeho kreditního skóre, kdy tímto procesem je posuzována spotřebitelova příjmová a výdajová stránka a dále jsou přezkoumávány klientské informace o proměnných, jako například věk, vzdělání, zdroj příjmů, rodinný stav, počet dětí, způsob bydlení a podobně, kdy pro tento účel je využíván statistický model, jehož výstupem je pravděpodobnost dodržení úvěrových závazků ze strany klienta. Pro předcházení předlužení klienta zajišťuje žalobkyně kontrolu bonity klienta, jejímž výsledkem je limit nejvyšší měsíční splátky, v rámci něhož je ověřována schopnost klienta splácet další finanční závazky a hradit nezbytné životní výdaje. K tomu dále uvedla, že zohledňováno je rodinné postavení klienta, zejména vyživovací povinnosti, příjem partnera, případně další skutečnosti, a vyvstává-li navzdory takto podrobnému přezkumu pochybnost o pravosti tvrzení klienta, přistupuje úvěrující subjekt k žádosti o předložení potvrzení o výši příjmu nebo výpisu z bankovního účtu, ověření údajů o zaměstnání a podobně. Existenci případných dalších pochybností ohledně bonity klienta minimalizuje žalobkyně kontrolou klienta v externích registrech, kdy jsou k tomu využívány úvěrové registry SOLUS a NRKI. Přitom při výpočtu měsíčního limitu splátky žalovaného (tj. jeho měsíční zbytkových disponibilních financí po eventuálním schválení úvěru) brala žalobkyně v úvahu, že měsíční příjem žalovaného činí 15 000 Kč, měsíční výdaje domácností na bydlení činí 5 000 Kč a životní minima členů domácnosti činí 3 410 Kč s tím, že životní minima členů domácnosti a výdaje domácností na bydlení posuzovala žalobkyně dle údajů Českého statistického úřadu. Žalobkyně má proto za to, že řádně posoudila úvěryschopnost žalovaného.
11. S výše uvedeným závěrem žalobkyně se nelze ztotožnit. Žalobkyně předně ani na výzvu soudu nebyla schopna doložit, z jakých příjmů (co bylo jejich zdrojem) a výdajů žalovaného vycházela. Jestliže žalobkyně, co se týče příjmů a dalších zjišťovaných skutečností uvedených při sjednávání úvěrové smlouvy žalovaným, odkazovala na printscreen z jejího interního systému, pak je soud nucen konstatovat, že soudu není jasné, co tento má vlastně prokazovat, neboť tyto informace v něm uvedeny nejsou (zajisté pokud by byly, pak by žalobkyně je byla schopna i z tohoto dokumentu extrahovat a soudu na jeho výzvu dotvrdit). Pak ovšem není jasné, z čeho vycházela, jestliže tvrdila, že měsíční příjem žalovaného činí 15 000 Kč. Je proto zřejmé, že žalobkyně na základě údajů, které měla k dispozici (aniž by vůbec doložila, nebo alespoň tvrdila, že ověřila jejich původ – nestačí totiž tyto ověřovat jen při pochybnostech o jejich správnosti, ale vždy, tzn. taková pochybnost je zde dána automaticky, tzn. presumuje se, jinak by se o skutečné ověření bonity klienta a posouzení jeho schopnosti splácet úvěr nejednalo - k čemu by bylo totiž takové ověřování, když klient - zákazník si může vymyslet příjem v podstatě jakýkoliv), situaci žalovaného vyhodnotila zjevně nesprávně. Podle ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, totiž poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele. Na tomto místě soud zdůrazňuje, že zákonným požadavkem je tedy právě také to, aby poskytovatel úvěru vycházel ze spolehlivých informací získaných od spotřebitele. Nemůže se tak spokojit pouze s prohlášením spotřebitele, ale spotřebitel k objektivnímu posouzení poskytovateli úvěru musí tyto údaje doložit, neboli prokázat s tím, že bez toho poskytovatel úvěru nesplní svou zákonnou povinnost, čehož následkem je neplatnost takové smlouvy. Je to tedy poskytovatel úvěru, kdo je nucen tyto listin y z tohoto důvodu archivovat, pokud nechce riskovat v případném soudním sporu neúspěch z důvodu neprokázání dostatečného přezkoumání příjmových a výdajových poměrů žadatele o spotřebitelský úvěr, neboť je to on, kdo předně bude muset soudu prokazovat, že mu tyto poměry byly ze strany žadatele o spotřebitelský úvěr doloženy (prokázány). Pro úplnost je pak také možno ještě uvést, že nelze vycházet ze statistického posouzení žadatele o úvěr, ale vždy z bezvýjimečně individuálního. Argumentace žalobkyně je proto také v tomto směru zjevně nesprávná, pokud např. výdajovou stránku posuzuje podle životního minima dospělého člena domácnosti dle údajů Českého statistického úřadu, neboť sama již implicitně nutně předpokládá jistou pravděpodobnost nesplacení úvěru (statistickou), neboť je jasné, že tyto údaje nezohledňují konkrétní situaci dlužníka, a ne tedy to, že jsou zde dány všechny předpoklady pro závěr stoprocentního očekávání splacení úvěru (tedy alespoň v okamžiku jeho poskytování). Pokud zde takový stoprocentní závěr totiž není dán (to znamená, že příjmy žadatele po odečtení jeho výdajů s bezpečnou rezervou postačují pro splácení úvěru), pak úvěr nesmí být vůbec poskytnut. To je totiž pravý smysl úpravy obsažené v zákoně o spotřebitelském úvěru. Jinak řečeno, smyslem právní úpravy je to, žalobkyně ve svém počínání vůbec nemůže uvažovat dopředu s tím, že část úvěrů jí prostě vrácena nebude. Takové úvěry totiž vůbec poskytnout nemá, pokud si od počátku není jista jejich vrácením (ve smyslu reálné očekávatelnosti vrácení úvěru založené na racionálním posouzení vstupních údajů dodaných jí při žádosti o úvěr). Ustanovení § 86 odst. 1 in fine zákona o spotřebitelském úvěru v tomto směru hovoří zcela jasně.
12. Za té situace proto žalobkyně nevyhověla zákonnému požadavku uvedenému v ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a tudíž uzavřená smlouva je neplatná. K této neplatnosti přitom soud přihlédne vždy z úřední povinnosti, byť jazykové vyjádření obsažené ve větě druhé tohoto ustanovení by mohlo svádět k domněnce, že se jedná o neplatnost relativní. Evropský soudní dvůr však již mnohokráte ve svých rozhodnutích konstatoval, že (evropské) směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto přesto, že naše úprava zavádí nově relativní neplatnost, k této neplatnosti se přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení a je to poskytovatel úvěru, který má povinnost posoudit a jediný nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka - jiný výklad by totiž znamenal materiální obsolentnost této právní normy, kterou zákonodárce v žádném případě nemohl sledovat. Byl by tím totiž popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postavení spočívá jak v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli úvěru, tak v úrovni jeho informovanosti), pokud by takový zásah ze strany soudu závisel na námitce spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídá ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do našeho právního řádu z unijního práva nezastupitelný význam. Je tedy zřejmé, že česká právní úprava stanovující i pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnosti je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 (dále jen„ směrnice 2008/48/ES“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240-244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C číslo, EU:C: 2006). Tento postup byl aprobován, jak v judikatuře Krajského soudu v Ostravě, například v rozsudku ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 8 Co 6/2018 , tak v judikatuře Nejvyššího soudu, například v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 . Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, je v tomto případě možná (MELZER Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146-167 a s. 174-178) nebo rozsudek Simmenthal SpA, C -106/87, ECLI:EU:C: 1978). Závěr o absolutní neplatnosti v případě spotřebitelských smluv pak vyplývá i z aktuálního nálezu Ústavního soudu ze dne 26. února 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 , který se celou problematikou podrobně zaobírá a na který v dalším, pro argumentační hloubku a obsáhlost, si však soud dovoluje již jen odkázat.
13. Bylo řečeno, že smlouva uzavřená se žalovaným jako platná neobstojí, k této neplatnosti soud přihlédne z úřední povinnosti. Plnění poskytnutá na základě této smlouvy je tedy nutno mezi účastníky vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení, resp. podle speciální této skutkové podstaty na vydání bezdůvodného obohacení obsažené právě v zákoně o spotřebitelském úvěru, tj. žalovaný je povinen vrátit žalobkyni to, co z neplatné smlouvy obdržel. Jestliže žalovanému byla na základě uzavřené smlouvy poskytnuta částka 15 000 Kč a žalovaný dle tvrzení žalobkyně jí již uhradil částku 1 567 Kč, pak žalobkyně má nárok na zaplacení zbývající dlužné částky 13 433 Kč. Ve smyslu uvedeného ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru pak soud uložil žalovanému žalobkyni tuto částku zaplatit v přiměřených splátkách odpovídajících možnostem žalovaného, kde soud je nucen vycházet pouze z tvrzení žalobkyně, neboť žalovaný zůstal po celou dobu sporu pasivní, respektive je zcela nekontaktní, přičemž výše těchto splátek stanovil tak, aby vůbec k narovnání mezi účastníky alespoň v dohledném časovém horizontu došlo, neboť s ohledem na výše uvedené i tato výše splátek v podstatě možnostem žalovaného přiměřená není. Odepřít však žalobkyni faktickou cestou, tedy stanovením splátek např. v symbolické výši, vrácení poskytnutých peněžních prostředků nelze, neboť by tím opět došlo k materiálnímu popření zákonné povinnosti vyjádřené v ustanovení § 87 odst. 1 in fine zákona o spotřebitelském úvěru.
14. S ohledem na vše výše uvedené je pak také zřejmé, že další nároky žalobkyní uplatněné z neplatně uzavřené smlouvy jí být přiznány nemohly, a proto je soud ve výroku II. zamítl, přičemž za tohoto stavu věci je také již bezpředmětné zabývat se dalšími skutečnostmi, jak byly žalobkyní v žalobě dále tvrzeny a prokazovány.
15. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. a žalobkyni, která v řízení zaznamenala převažující úspěch (procentuálně vyjádřený 69 %) nad úspěchem žalovaného (31 %), přiznal právo na náhradu nákladů řízení zhruba v rozsahu 38 % (procentuální úspěch žalobkyně ponížený o procentuální úspěch žalovaného, tj. 69 % - 31 % = 38 %), přičemž tyto náklady řízení vzniklé na její straně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 000 Kč, dále odměny advokáta stanovené dle § 14b odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb. , advokátní tarif, za tři úkony právní služby (převzetí právního zastoupení, předžalobní výzva, podání žaloby), dále paušální náhrady hotových výdajů za tyto tři úkony právní služby v částce 300 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) vyhl. Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb. , advokátní tarif, a konečně částky 252 Kč jako 21 % DPH z výše uplatněných položek odměny a náhrad (tedy vyjma zaplaceného soudního poplatku), kterou je advokát povinen odvést podle zákona o DPH (§ 137 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. ), když zástupce žalobkyně osvědčil, že je plátcem této daně. Celkem tak účelně vynaložené náklady řízení na straně žalobkyně činí částku 2 452 Kč; 38 % těchto nákladů pak činí žalobkyni přiznanou částku 931,76 Kč.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení ke Krajskému soudu v Ostravě prostřednictvím podepsaného soudu, písemně ve trojím vyhotovení.
Nebudou-li povinnosti stanovené v rozsudku včas a řádně splněny, lze navrhnout výkon rozhodnutí či exekuci.