Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

4 C 63/2022-43

Okresní soud v Třebíči rozhodl samosoudcem JUDr. Radimem Kostíkem, Ph.D., ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci

proti

žalovanému: osobní údaje žalovaného

o zaplacení částky 21 405 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 20 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 20 000 Kč od 14. 1. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, ve které se žalobkyně domáhala, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 405 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 688,68 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 1 975,11 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 21 405 Kč od 21. 11. 2020 do zaplacení a smluvní úrok ve výši 20,20 % ročně z částky 20 000 Kč ode dne 28. 12. 2019 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 317 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, a to k rukám jejího právního zástupce JUDr. Ing. jméno příjmení, Ph.D., advokáta.

Odůvodnění:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 20 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 20 000 Kč od 14. 1. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. V části, ve které se žalobkyně domáhala, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 405 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 688,68 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 1 975,11 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 21 405 Kč od 21. 11. 2020 do zaplacení a smluvní úrok ve výši 20,20 % ročně z částky 20 000 Kč ode dne 28. 12. 2019 do zaplacení, se žaloba zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 317 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, a to k rukám jejího právního zástupce JUDr. Ing. [jméno] [příjmení], Ph.D., advokáta.

1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) z 28. 12. 2021 se žalobkyně domáhá, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku ve výši 21 405 Kč s příslušenstvím v podobě smluvního úroku a úroku z prodlení (v kapitalizované podobě a dále v procentní částce do zaplacení), a to z titulu žalovaným nesplněných povinností vyplývajících z obsahu smlouvy o úvěru, uzavřené dne 1. 7. 2019 (dále též jen„ smlouva“), mezi právní předchůdkyní žalobkyně (právnická osoba, IČO) jako věřitelem a žalovaným jako dlužníkem.

2. Na základě smlouvy byly žalovanému poskytnuty právní předchůdkyní žalobkyně peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit peněžní prostředky včetně sjednaného úroku ve výši 20,20% ročně, a to formou sjednaných měsíčních splátek. Žalovaný však splátky nehradil řádně a včas, přes upozornění právní předchůdkyně žalobkyně porušování povinnosti žalovaného ze smlouvy trvalo, a proto právní předchůdkyně pohledávku vůči žalovanému zesplatnila ke dni 27. 12. 2019. Poté činil dluh žalovaného na jistině celkově 20 000 Kč, na dlužných poplatcích a smluvní pokutě 1 405 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 11. 2020, uzavřené mezi právnická osoba, a žalobkyní, došlo s účinností ke dni 20. 11. 2020 k převedení pohledávky na žalobkyni. Změna v osobě věřitele byla žalovanému oznámena přípisem ze dne 10. 12. 2020.

3. K výzvě soudu žalobkyně doplnila žalobu písemným podáním ze dne 13. 6. 2022, které se týkalo posouzení úvěruschopnosti žalovaného právní předchůdkyní žalobkyně s tím, že podle žalobkyně právnická osoba, splnila svoji zákonnou povinnost a s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením smlouvy. Majetková situace byla dále ověřena z veřejných registrů, jak vyplývá z interních systémových záznamů a současně jak deklarováno v Žádosti o úvěr.

4. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

5. V souladu s ustanovením , , ve znění pozdějších předpisů (dále též jen„ “), soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě žalobkyní předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili (žalobkyně), resp. ohledně tohoto postupu neměli námitky, přestože byli vyzváni k vyjádření – žalovaný ( ).

6. Soud při posouzení důvodnosti žaloby vycházel z listin předložených žalobkyní; ze smlouvy o úvěru soud zjistil, že dne 1. 7. 2019 došlo mezi právnická osoba, jako úvěrující a žalovaným jako úvěrovaným k uzavření smlouvy o úvěru, podle níž poskytla právnická osoba, žalovanému v úvěr ve výši 20 000 Kč, a to za souhrnný poplatek 6 167,31 Kč. Žalovaný byl podle této smlouvy povinen splácet celkovou částku 26 167,31 Kč v 24 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 019,87 Kč a pojištění. Oznámením ze dne 29. 12. 2019 byl žalovaný informován o zesplatnění závazku z důvodu dlouhodobého nesplácení a o tom, že výše dlužné částky činí 23 467,47 Kč. Oznámením právního předchůdce žalobkyně ze dne 30. 11. 2020 byl žalovaný informován o postoupení této pohledávky na žalobkyni, a to smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 18. 11. 2020. Uvedená smlouva o postoupení pohledávek byla též součástí listin provedených k dokazování, a to včetně výňatku z přílohy k této smlouvě, dokládající postoupení pohledávky za žalovaným. Následně pak žalobkyně zaslala žalovanému výzvu ze dne 10. 2. 2021 k úhradě žalované pohledávky s upozorněním na její možné vymáhání prostřednictvím soudního řízení.

7. Ze žádosti o úvěr ze dne 1. 7. 2019 soud zjistil, že tyto y obsahuje osobní údaje žalovaného, dále údaj o tom, že jsou na žalovaném závislé výživou dvě osoby, je zaměstnancem. Jeho čistý měsíční příjem činí 20 000 Kč. Nebyl doložen žádný doklad o hlavním příjmu. Byl deklarován jeden zdroj příjmů, přičemž celkový čistý měsíční příjem domácnosti byl uveden ve výši 40 000 Kč. Žalovaný dále uvedl, že je svobodný, bydlí u rodičů, pracovní poměr má na dobu určitou do 31. 12. 2019.

8. Podle , , účinného od 1. 1. 2014 (dále též jen„ o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

10. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

11. Podle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

12. Podle , o spotřebitelském úvěru, (dále též jen„ ZoSÚ“), je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

13. Podle § 84 odst. 2 ZoSÚ spotřebitel poskytne poskytovateli nebo zprostředkovateli úplné a pravdivé informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen poskytovateli nebo zprostředkovateli na jeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů.

14. Dle § 86 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

15. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

16. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je zčásti důvodná a zčásti nedůvodná.

17. Mezi právním předchůdcem žalobkyně právnická osoba, a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o úvěru, a to jako smlouvy spotřebitelské ve smyslu § 1810 o. z. Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut spotřebitelský úvěr (ve smyslu § 2 odst. 1 ZoSÚ) ve výši 20 000 Kč za výše specifikovaných smluvních podmínek.

18. Soud však dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je ve smyslu citovaného § 87 odst. 1 ZoSÚ neplatná, neboť právní předchůdce žalobkyně neposoudil schopnost žalovaného jako spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, resp. poskytl žalovanému úvěr za okolností, z nichž nebylo možno dovodit, že žalovaný bude schopen tento úvěr splácet.

19. Soud přitom vycházel nejen ze znění výše citovaných právních předpisů, ale i z relevantní judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu.

20. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , Nejvyšší soud konstatoval, že„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. (…) věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. příjmení, L a příjmení, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. číslo, ISBN číslo). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle , o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. (…) Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“

21. Na tyto závěry Nejvyššího soudu navázal i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. , v něm rovněž Ústavní soud shrnul podobné závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. -39, či Soudního dvora Evropské unie (např. v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, právnická osoba v . jméno Bakkaus a další). Podle nich součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení. Poskytovatel úvěru má tudíž„ povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady).“

22. Byť se uvedená judikatura vztahovala k  , o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinnému do 30. 11. 2016, je s ohledem na téměř totožné znění dotčených ustanovení plně použitelná i při aplikaci zákona o spotřebitelském úvěru z roku 2016. Co se týče dílčího rozdílu, a to věty druhé a třetí ZoSÚ, dle nichž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy; spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k tomu se vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- právnická osoba Soudní dvůr se v uvedené věci zabýval výkladem článků 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS a jejich dopadu na aplikaci a 87 ZoSÚ. Vyložil, že vnitrostátní soudy musí z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a musí z toho vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Dále nelze připustit takovou vnitrostátní právní úpravu, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

23. V právě souzeném případě právní předchůdkyně žalobkyně (právnická osoba) zaznamenala informace, které získala o majetkové situaci žalovaného do Žádosti o úvěr, přičemž z uvedeného je zřejmé, že při posouzení úvěruschopnosti žalovaného vycházela především z jím poskytnutých údajů. Tyto údaje nebyly podloženy žádnými listinami, resp. dokumenty nezbytnými k řádnému posouzení úvěruschopnosti žalovaného, např. pracovní smlouvou, výplatními páskami, listinami dokladujícími výdaje domácnosti, apod. Jinými slovy řečeno, při nepředložení dokladů, kterými mělo být potvrzeno prohlášení žalovaného jako spotřebitele o jeho majetkových poměrech, má soud toto tvrzení za neprokázaná. Navíc soudu je z úřední činnosti známo, že před uzavřením smlouvy o úvěru byla vůči žalovanému zahájena exekuce o vymožení částky 10 097 Kč, vedená u zdejšího soudu pod sp. zn. .

24. Podle § 87 odst. 1 a 86 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nevyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, je smlouva neplatná. Na základě těchto úvah soud dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostála své povinnosti dle citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, tedy řádně neposoudila schopnost žalovaného jako spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a přesto mu poskytla spotřebitelský úvěr. S ohledem na to je tato smlouva o úvěru neplatná.

25. V takovém případě tak má žalobkyně jako právní nástupkyně původní věřitelky vůči žalovanému právo toliko na to, aby jí žalovaný zaplatil zůstatek (nesplacenou část) poskytnutých finančních prostředků z titulu vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 a odst. 2 o. z.

26. Z žalobních tvrzení, která nebyla mezi účastníky sporná, vyplývá, že žalovaný dlužil na jistině úvěru částku 20 000 Kč, kterou je povinen žalobkyni vrátit. Ve vztahu k této částce má žalobkyně právo na to, aby jí žalovaný zaplatil i úroky z prodlení podle o. z. ve spojení s 

27. Do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení se přitom žalovaný dostal až poté, co byl k zaplacení vyzván, neboť smlouva o úvěru je neplatná jako celek, tedy i co do ujednání o splatnosti poskytnuté jistiny. Žalovaný byl prokazatelně k vrácení dlužné částky vyzván nejdříve v oznámení MONETA Money Bank, a.s., ze dne 29. 12. 2019, a to ve lhůtě do 13. 1. 2020. Ode dne 14. 1. 2020 je tedy žalovaný v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení ve výši 20 000 Kč.

28. Ve zbylém rozsahu, tedy co do žalobkyní dále požadovaných poplatků a smluvní pokuty ve výši 1 405 Kč, kapitalizovaných smluvních úroků ve výši 1 975,11 Kč, kapitalizovaných zákonných úroků ve výši 1 688,68 Kč, smluvních úroků ve výši 20,20% ročně z částky 20 000 Kč od 28. 12. 2019 do zaplacení a úroků z prodlení ve výši 10% ročně z částky 21 405 Kč od 21. 11. 2020 do zaplacení, soud ve výroku II. žalobu jako nedůvodnou zamítl.

29. Protože žalobkyně měla ve věci úspěch pouze částečný, rozhodoval soud o náhradě nákladů řízení podle , dle něhož platí, že měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V daném případě byla žalobkyně úspěšnější než žalovaný, a proto jí soud přiznal právo na náhradu nákladů řízení. Tyto náklady představují zaplacený soudní poplatek ve výši 857 Kč, odměnu advokáta ve výši 900 Kč za tři hlavní úkony (příprava a převzetí věci, předžalobní výzva, podání ve věci samé), po 300 Kč za jeden úkon, podle bodu 2. , advokátního tarifu, v platném znění (dále jen„ a. t.“), neboť návrh byl podán na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech, představující žalobou uplatněnou pohledávku z titulu smlouvy o úvěru, uzavřenou mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobkyně, tří paušálních náhrad po 100 Kč, podle a. t. a 21% DPH z odměny a náhrad ve výši 252 Kč, neboť zástupce žalobkyně osvědčením o registraci plátce DPH, prokázal, že je plátcem této daně. Celkem žalobkyni vznikly náklady řízení ve výši 2 309 Kč. Žalobkyně nebyla v řízení úspěšná z 43,13%, a vzniklo jí tak právo na zaplacení 13,73% nákladů řízení (56,86% - 43,13%), což ve finančním vyjádření odpovídá částce (po zaokrouhlení) 317 Kč.

30. Způsob úhrady nákladů řízení k rukám advokáta žalobkyně nachází své opodstatnění v ustanovení , lhůta k jejich úhradě vychází z ustanovení téhož právního předpisu, když soud v této souvislosti neshledal žádné důvody pro aplikaci věty za středníkem tohoto ustanovení.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Třebíči. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu nebo nařízení exekuce.