Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 40/2008

ROZSUDEK

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. 6. 2007, č. j. -55, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 18. 10. 2005, č. j. -34, kterým byla zamítnuta žaloba, aby soud uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku ve výši 820.693,60 Kč s příslušenstvím. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 22. 11. 1993 byla uzavřena mezi účastníky dohoda o vypořádání restitučních náhrad, v níž se žalovaný zavázal, že pokud jde o zhodnocení budov podle znaleckého posudku a zůstatek nároku za nevyčerpaný mrtvý inventář a zásoby, budou tyto peněžité nároky v zůstatku 1.546.309,- Kč vypořádány rovnoměrně během tří let, a to v letech 1994 až 1996, přičemž každý rok bude uhrazena jedna třetina. Vzal za prokázané, že pohledávka měla být uhrazena do konce roku 1996 a neuhrazena ke dni 31. 12. 1993 zůstala částka 820.693,60 Kč, představující dosud neuhrazené částky, když ostatní byly v uvedené době uhrazeny. Podle odvolacího soudu podstatou sporu byla otázka, zda shora uvedenou dohodu jako dvoustranný právní úkon je možno považovat za uznání dluhu ve smyslu § 110 odst. 1 o.z. či zda je důvodná námitka promlčení vznesená žalovaným, podle něhož je nutno věc posuzovat podle § 101 odst. 1, § 103 o.z., to znamená, že jde o nárok, který se promlčuje ve tříleté promlčecí lhůtě, v dané věci od 31. 12. 1996 do 31. 12. 1999. Odvolací soud odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. (správně ze dne 23. 1. 2003, sp.zn. ). Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že v dané věci  nedošlo k uznání práva žalovaným v souladu s § 110 odst. 1 věta druhá o.z. a právo žalobkyně se promlčelo ve třech letech, tedy ke dni 31. 12. 1999.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (oběma výrokům) podala žalobkyně včas dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení a odst. 3 s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Tvrdila existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení Nesouhlasila s právním názorem odvolacího soudu, že dohodu o vypořádání restitučních nároků uzavřenou mezi účastníky dne 22. 11. 1993 nelze považovat za uznání dluhu ve smyslu ustanovení o. z.  Namítala, že v dohodě ze dne 22.11.1993 žalovaný uznal výši dosud neuhrazených restitučních náhrad i co do důvodu a dohodl se na prodloužení lhůty jejich splatnosti, přičemž k tomuto dni zůstatek nároku činil 1.546.309,- Kč a byl mezi účastníky nesporný. Dovolatelka považovala rozhodnutí odvolacího soudu za nepřezkoumatelné. Dále namítala, že ohledně nákladů odvolacího řízení jsou u ní dány důvody podle ,  a to i pokud by jejímu dovolání ve věci samé nebylo vyhověno. Vytýkala odvolacímu soudu nesprávný odkaz na rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. (správně ze dne 23. 1. 2003, sp. zn. ). Navrhla proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný navrhl odmítnutí dovolání.

Dovolací soud shledal, že dovolání splňuje formální náležitosti vyžadované zákonem, a dospěl k závěru, že napadá rozsudek odvolacího soudu, který po právní stránce má zásadní význam, a že tedy je dovolání přípustné podle Právní závěry odvolacího soudu proto přezkoumal věcně, v rámci dovolacích důvodů, pokud se týkají daného právního vztahu. Přitom dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

Podle závěrů odvolacího soudu nelze dvoustranný právní úkon uzavřený mezi účastníky považovat též za jednostranný právní úkon, jímž je uznání dluhu. Odvolací soud v tomto směru sice správně dovodil, že podstatou posouzení odvolání je okolnost, zda  dohodu uzavřenou v této věci jako dvoustranný právní úkon je možno považovat za uznání dluhu ve smyslu § 110 odst. 1 o. z., s čímž souvisí důsledky případného promlčení nároku, jeho konečné závěry však nelze zcela bez výhrad přijmout.

Dovolací soud v tomto směru  poukazuje na obecné ustanovení § 34 o.z., podle něhož právní úkon se posuzuje podle jeho obsahu (srov. § 35 odst. 1 až 3 o. z.).  K tomu přistupuje  hodnocení plynoucí z ustanovení § 488 a násl., najmě  ustanovení § 491 odst. 1 až 3 o.z. Vůdčím principem je přitom promítnutí zásad smluvní autonomie, z čehož plyne, že účastníci mohou upravit svá práva a povinnosti bez ohledu na označení právního úkonu, rozhodující je jejich vůle a zamýšlené účinky ze smluvního ujednání plynoucí. Proto nezbývá než dovodit, že obsahem i dvoustranného smluvního vztahu může být jednostranný závazek povinné strany k uznání závazku ze smluvního ujednání plynoucího, s účinky podle § 110 o.z. vztahujících se k promlčení.

Vzhledem k povaze právního vztahu mezi účastníky přicházejícího do úvahy je třeba připomenout závěry plynoucí z rozhodovací praxe dovolacího soudu, jak byly vyjádřeny kupříkladu v rozsudku ze dne 22. 10. 2002, sp. zn. , v němž dovolací soud vyslovil, že při posouzení promlčení nároku na náhradu živého a mrtvého inventáře je třeba přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu a vzít v úvahu nejasnosti, které provázely uplatňování nároků podle zákona o půdě a způsob jejich vypořádávání. Nešlo o obvyklé  a ustálené právní vztahy, jaké jsou známy  z klasických forem občanského práva hmotného, důraz byl kladen na dohodu účastníků, a vypořádání se často realizovalo  nesnadno a v dlouhých časových termínech.  To se  týká případů, kdy povinné osoby nárok uznávaly a jednaly s oprávněnými osobami, dále o formě náhrady, jež v době transformace právnických osob často nebyla od počátku jasná, a přesunů majetku zemědělských organizací a množství restitučních nároků, jakož i změn zákona o půdě.  To vede i k posunu v právním hodnocení počátku subjektivní promlčecí lhůty u takových nároků. Rovněž může z dohody účastníků (výslovně i mlčky, s ohledem na podmínky vzniku nároku) vyplynout i pozdější doba plnění, pokud např. nárok oprávněné osoby závisí na rozhodnutí pozemkového úřadu. Analogicky postupoval dovolací soud ve svém rozhodnutí ze dne 29. 10. 2004, sp.zn. 28 do 1677/2004 a ze dne 28. 2. 2006, sp. zn.  . Dále v rozsudku ze dne 18. 1. 2001, sp.zn. dovolací soud zaujal názor, že při posuzování námitky promlčení, uplatněné oprávněnou osobou, je namístě zkoumat, zda nejde o výkon práv v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.( viz též nález Ústavního soudu sp. zn. ).

Hodnoceno tedy z hlediska dosavadních závěrů rozhodovací praxe dovolacího soudu nemohl dovolací soud spolehlivě dospět k závěru o správnosti posouzení věci odvolacím soudem zaujatým v této věci. Zdůrazňuje se proto, že žádnému z ustanovení platného práva se nepříčí závěr, podle něhož obsahem dvoustranného úkonu by nemohl být rovněž jednostranný závazek povinné osoby k uznání dluhu, stejně tak jako zohlednění toho, zda a nakolik se povinná osoba chovala tak, že zakládala důvod k očekávání oprávněné osoby, že svým úkonem na sebe vzala nejen závazek k úhradě dluhu, ale rovněž tak učinila úkon směřující k uznání takto založeného  svého závazku.

Dovolací soud proto za použití přistoupil ke zrušení dovoláním napadeného rozsudku. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, se vztahují i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( ). Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (případně pro odvolací soud) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci ( věta druhá ).

Proti tomuto rozsudku nelze podat opravný prostředek.

V Brně dne 13. srpna 2009

JUDr. Josef  R a k o v s k ý, v. r.

předseda senátu