Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 2668/2009

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 14. ledna 2009, č.j. -100, potvrdil ve výroku I. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 4. prosince 2007, č.j. -72, kterým bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni 14 476,05 EUR s úrokem z prodlení ve výši 2% od 1.7.2004 do zaplacení, a ve výroku III. o náhradě nákladů řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že žalovaný, jako dopravce, odpovídá žalobkyni za škodu z přepravní smlouvy uzavřené mezi účastníky ve smyslu § 610 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) dne 8.7.2003. Oba soudy aplikovaly čl. 17    odst. 1 Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (Úmluvy CMR), podle jejíhož čl.1 se Úmluva CMR vztahuje na každou smlouvu o přepravě zásilek za úplatu silničním vozidlem, jestliže místo převzetí zásilky a předpokládané místo jejího dodání, jak jsou uvedena ve smlouvě, leží ve dvou různých státech, z nichž alespoň jeden je smluvním státem této Úmluvy, přičemž toto ustanovení platí bez ohledu na trvalé bydliště a státní příslušnost stran.

Ve smyslu čl. 17 odst. 1 Úmluvy CMR oba soudy dovodily, že za škodu na přepravované zásilce, která byla v době přepravy dne 10.7.2003 na území Polska odcizena, odpovídá žalobkyně, a to ve výši hodnoty přepravované zásilky 14 476,05 EUR (čl. 23 Úmluvy CMR).

Za nedůvodnou považoval odvolací soud námitku, že žalobkyni nevznikla škoda, jestliže žalobkyně nezaplatila částku požadovanou žalobou společnosti E., spol. s.r.o., jíž měla být zásilka podle zasilatelské smlouvy uzavřené s žalobkyní doručena, a že za škodu způsobené uvedené společnosti odpovídá zjištěný pachatel odcizené zásilky.

Odvolací soud neshledal ani důvod pro zproštění se odpovědnosti žalovaného za škodu ve smyslu čl. 17 odst. 2 CMR, jestliže žalovaný nechal vozidlo s přepravovaným nákladem na nehlídaném parkovišti bez dohledu a nejednal tak s péčí řádného hospodáře. Při řádné péči o svěřenou zásilku mohl žalovaný podle názoru odvolacího soudu vznik škody odvrátit.

Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, považoval rovněž za neoprávněnou žalovaným vznesenou námitku týkající se promlčení uplatněného nároku. Oba soudy aplikovaly čl. 32 odst. 1 písm. b) Úmluvy CMR, podle něhož se nároky z přepravy promlčují za jeden rok. Konstatovaly, že promlčecí doba počala běžet při ztrátě zásilky třicátým dnem po uplynutí dohodnuté dodací lhůty, což bylo v daném případě od 9.8.2003 a promlčecí doba skončila dne 9.8.2004. Uzavřely proto, že pokud žalobkyně uplatnila náhradu škody žalobou u soudu dne 1.7.2004, učinila tak včas - v rámci promlčecí doby.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, neboť má za to, že dovolání je proti tomuto rozhodnutí přípustné podle (dále jen „“) a dovolává se důvodu nesprávného právního posouzení podle

Dovolatel nesouhlasí s právním posouzením nároku žalobkyně na náhradu škody. Má za to, že pokud žalobkyně nezaplatila částku požadovanou žalobou společnosti E., spol. s.r.o., s níž měla uzavřenu zasilatelskou smlouvu, a jíž nebyla zásilka podle této smlouvy doručena, nevznikla žalobkyni škoda a nemůže být proto žalobou na náhradu škody vůči žalovanému úspěšná. Domnívá se, že není možno přiznat škodu, která žalobkyni teprve vznikne v budoucnu. Podle dovolatele nemůže být žalobkyně ve sporu aktivně legitimována, jestliže ji škoda nevznikla.

Za otázku zásadního významu považuje, zda je škodou majetková újma, která žalobkyni doposud nevznikla, ale vznikne ji až v okamžiku, kdy zaplatí náhradu škody společnosti E., spol. s.r.o.

Dovolatel navrhl, aby byl zrušen rozsudek odvolacího soudu a soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání žalovaného bylo podáno včas ( ) a byl řádně zastoupen advokátem ( ), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle je dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,

a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,

b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,

c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

V dané věci není dovolání přípustné podle , je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu, a není přípustné ani podle , neboť v dané věci rozhodl soud prvního stupně jediným rozsudkem.

Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle

Podle má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci,                  ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává.

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena                  již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé                       po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení , dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu jiné otázky, zejména posouzení správnosti skutkových zjištění (srov. ), přípustnost dovolání neumožňují.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, posoudil nárok na náhradu škody uplatněný žalobkyní na základě platné přepravní smlouvy v souladu s § 610 obch. zák. a vyhláškou č. 11/1975 Sb., Úmluvou CMR - čl. 17 odst. 1, 2 a čl. 23 odst. 1.

Podle § 610 obch. zák. se smlouvou o přepravě věci dopravce zavazuje odesílateli, že přepraví věc (zásilku) z určitého místa (místo odeslání) do určitého jiného místa (místo určení), a odesílatel se zavazuje zaplatit mu úplatu (přepravné).

Podle čl. 17 odst. 1 Úmluvy CMR dopravce odpovídá za úplnou nebo částečnou ztrátu zásilky anebo za její poškození, které vznikne od okamžiku převzetí zásilky k přepravě až do okamžiku jejího vydání, jakož i za překročení dodací lhůty.

Z uvedeného ustanovení vyplývá, že pro odpovědnost za škodu v důsledku ztráty zásilky postačí sama skutečnost, že došlo ke ztrátě zásilky, a to na rozdíl od obecné odpovědnosti za škodu, která vyžaduje vznik majetkové újmy oprávněného.

Odvolací soud tedy správně dovodil, že pokud došlo ke ztrátě zásilky, žalovaný, jako dopravce, odpovídá za škodu ztracené zásilky.

Odvolací soud rovněž v souladu s hmotným právem dovodil, že není liberačním důvodem odpovědnosti za škodu vyplývající z přepravní smlouvy skutečnost, že byl zjištěn pachatel, který zásilku odcizil (srov. čl. 17 odst. 2 Úmluvy CMR, podle něhož je dopravce zproštěn této odpovědnosti, jestliže ztráta zásilky, její poškození nebo překročení dodací lhůty bylo zaviněno oprávněným, příkazem oprávněného, který nebyl vyvolán nedbalostí dopravce, vlastní vadou zásilky nebo okolnostmi, které dopravce nemůže odvrátit a jejichž následky odstranit není v jeho moci).

Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně určil rovněž v souladu s hmotným právem i výši náhrady škody, jestliže vyšel z ustanovení čl. 23 odst. 1 Úmluvy CMR, stanovící, že za situace, kdy má dopravce podle ustanovení Úmluvy povinnost nahradit škodu za úplnou nebo částečnou ztrátu zásilky, vypočítá se náhrada z hodnoty zásilky v místě a době jejího převzetí k přepravě. Výši škody oba soudy určily v souladu se skutkovým zjištěním ohledně hodnoty zásilky, kterou podle jejich správného názoru představovala kupní cena, jež společnost E., spol. s.r.o., jako kupující, zaplatila polskému prodávajícímu.

Rozhodnutí odvolacího soudu nemá tedy ve smyslu po právní stránce zásadní význam, neřešil-li odvolací soud otázku nároku na náhradu škody z přepravní smlouvy v rozporu s hmotným právem. Dovolací soud ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam má.

Nejvyšší soud proto uzavřel, že dovolání žalovaného není podle přípustné a podle ustanovení věty první a jej odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první,       , a za situace, kdy žalobkyni žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalovanému právo, nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 4. srpna 2009

JUDr. Kateřina Hornochová

předsedkyně senátu