Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 2769/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Petra Šuka a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně Ing. I. G., zastoupené JUDr. J. Š., advokátkou, proti žalovanému JUDr. Z. M., jako správci konkursní podstaty úpadkyně S. c., spol. s r. o., o vyloučení věcí ze soupisu konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. února 2007, č. j. , -136, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

Rozsudkem ze dne 15. prosince 2004, č. j. -87, zamítl Městský soud v Praze žalobu, kterou se žalobkyně (Ing. Ivana Nováková) domáhala vůči žalovanému správci konkursní podstaty úpadkyně S. c., spol. s r. o. vyloučení v tomto rozsudku označených věcí (položek 1/ až 30/) ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).

Dále soud prvního stupně nejprve usnesením ze dne  12. října 2005, č. j. , „opravil“ výrok rozsudku ze dne 15. prosince 2004 tak, že jej „doplnil“ u položky 3/  o věci označené pod číselným kódem 0418 jako jednoručky pevné 7,5 - 30 kg … 20 ks (ve skutečnosti v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí soudů - srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 49/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - zopakoval celý výrok rozsudku včetně jeho správných částí) a poté doplňujícím rozsudkem ze dne 31. března 2006, č. j. -118, žalobu i ohledně těchto věcí zamítl (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).

Zamítavé výroky svých rozsudků odůvodnil  soud prvního stupně tím, že kupní smlouva ze dne 4. listopadu 1998, kterou pozdější úpadkyně (jako prodávající) převedla sporné věci na žalobkyni (jako kupující) - dále též jen „kupní smlouva“, je absolutně neplatná podle , (dále též jen „obč. zák.“), jelikož odporuje   účelu a cíli , o konkursu  a vyrovnání. K uzavření kupní smlouvy totiž došlo v době, kdy pozdější úpadkyně neplnila své závazky vůči ostatním věřitelům a kupní smlouva byla ryze účelovým krokem, jehož cílem bylo vyvést ze společnosti majetek na úkor jejích věřitelů.

K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem potvrdil oba rozsudky soudu prvního stupně (první výrok), změnil opravné usnesení soudu prvního stupně ze dne 12. října 2005, tak, že rozsudek ze dne 15. prosince 2004 se neopravuje (druhý výrok) a rozhodl o nákladech řízení (třetí výrok).

Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, že kupní smlouva je absolutně neplatná, byť na základě jiné právní argumentace. Poukázal totiž na to, že ačkoli šlo o transakci, na kterou se ve smyslu  ustanovení , obchodního zákoníku (rozhodným je tu znění do 31. prosince 2000) - dále též jen „obch. zák., vztahovalo ustanovení obch. zák. (jelikož pozdější úpadkyně sporné věci převáděla na svého statutárního „zástupce“ /na žalobkyni, jež byla jeho jednatelkou/), nebyla kupní cena stanovena znaleckým posudkem. Tato skutečnost pak ve shodě se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. ledna 2001, sp. zn. (tento rozsudek je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu), způsobuje neplatnost kupní smlouvy podle obč. zák. Proto již odvolací soud nepokládal za nutné zabývat se dalšími tvrzenými důvody neplatnosti kupní smlouvy.

Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně proti jeho prvnímu a třetímu výroku) podala žalobkyně (nyní již pod příjmením G.) dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení , (dále též jen „“), namítajíc, že jsou dány dovolací důvody uvedené v , tedy, že řízení je postiženo  vadou, která mohla mít za následek  nesprávné  rozhodnutí ve věci  (odstavec 2 písm. a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a požadujíc, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přisuzuje dovolatelka řešení těchto otázek:

1/ Zda je namístě postupovat podle ustanovení § 196a odst. 3 věty první obch. zák. (ve znění účinném do 29. února 2000), i když je majetek ovládané společnosti úplatně převáděn na osobu ovládající, která je zároveň jediným společníkem ovládané osoby?

2/ Zda lze v demokratickém státě připustit, aby odvolací soud při změně právního náhledu potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, i když v souladu s procesními ustanoveními měl rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení, čímž je porušeno právo na spravedlivý proces účastníků řízení, neboť tímto svým překvapivým rozhodnutím znemožnil účastníkům vyjádřit se ve věci a předložit nové důkazy, které z dosavadního pohledu nebyly relevantní?

V rovině právního posouzení věci dovolatelka usuzuje, že na daný případ mělo být užito ustanovení § 196a odst. 3 věty druhé obch. zák. (v rozhodném znění), a to s ohledem na § 66a obch. zák. (v rozhodném znění).

Podle mínění dovolatelky v daném případě dochází ke střetu zájmu na ochraně minoritních společníků a zájmu na ochraně všech společníků před svévolí statutárních orgánů na straně jedné a zásad, na nichž je postaveno ustanovení § 66a obch. zák. na straně druhé.

Dovolatelka usuzuje, že obchodní zákoník tento konflikt neřeší, dovozujíc, že v takovém případě je třeba postupovat dle § 1 odst. 2 obch. zák. a prostřednictvím analogie (za použití § 853 obč. zák.) uplatnit ustanovení § 196a odst. 3 věty druhé obch. zák. na její případ. Potud se dovolává „praxe“ podle které například ovládaná osoba (dceřiná společnost) dodává ovládající osobě (mateřské společnosti), suroviny nebo výrobky v objemu, který v rámci kalendářního roku snadno překročí stanovenou hranici 10 % základního jmění. Vyžadovat v takových případech souhlas valné hromady a znalecké ocenění je dle dovolatelky „poněkud nepraktické“. Režim § 196a obch. zák. se tak dle dovolatelky na vztahy mezi ovládajícími a ovládanými osobami nepoužije vůbec.

Naplnění dovolacího důvodu dle spatřuje dovolatelka v překvapivosti napadeného rozhodnutí, spočívající v tom, že odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně na základě zcela odlišných právních úvah. Dovolatelka má za to, že rozsudek soudu měl být zrušen, neboť opačným postupem jí byla odňata možnost dvojinstančnosti řízení, jedné ze základních zásad občanského soudního řízení. Odvolává se na rozhodovací praxi Ústavního soudu, s tím, že tento opakovaně judikuje, že odvolací soud, který potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, aniž by před vydáním potvrzujícího rozsudku seznámil účastníky řízení se svým právním názorem odlišným od právního názoru soudu prvního stupně a neumožnil jim se k němu vyjádřit, v podstatě porušil zásadu dvojinstančnosti řízení a tím ve svých důsledcích zasáhl do práva na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení článku 36 odst. 1 a článku 38 odst. 2d (v tomto směru výslovně odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. /jde o nález ze dne 24. února 2004,  uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 32, ročníku 2004, části I., pod pořadovým číslem 27).

Závěr odvolacího soudu, že v daném případě nebyl udělen souhlas valné hromady, respektive jediného společníka, není dle dovolatelky podložen žádnými důkazy a je tedy zcela neodůvodněný.

, o úpadku a způsobech jeho řešení (), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (. a ), s přihlédnutím k se však  pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i , ve znění účinném do 31. prosince 2007).

Dovolatelka výslovně napadá rozsudek odvolacího soudu v prvním a třetím výroku, tedy i v té části  prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudky soudu prvního stupně ve výrocích o nákladech řízení a ve výroku  o nákladech odvolacího řízení. V této části Nejvyšší soud dovolání - ostatně potud nijak nezdůvodněné -  bez dalšího odmítl jako objektivně nepřípustné dle a (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, mu Nejvyšší soud nepřisuzuje žádný právní význam ohledně druhé z dovolatelkou formulovaných právních otázek. Dovolatelka se vlastně táže „Zda lze připustit, aby odvolací soud při změně právního náhledu potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, když je měl zrušit?“; taková otázka je již s ohledem na podobu, v jaké byla položena, zjevně bezcenná.

Ostatně, Nejvyšší soud v této souvislosti dále odkazuje např. na usnesení Ústavního soudu ze dne 5. února 2009, sp. zn.   (jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Ústavního soudu). Tam Ústavní soud ve vztahu k tzv. nepředvídatelným či překvapivým rozhodnutím vysvětlil, že v jeho judikatuře se věcnou správností rozuměla jak správnost skutkových zjištění, tak i správnost právního posouzení (dikce je od 1. dubna 2005 jiná), přičemž jejich společným jmenovatelem bylo, že účastník řízení by měl možnost v konkrétním stadiu řízení, v němž jsou pro takový procesní postup vytvořeny podmínky a předpoklady příslušným procesním předpisem, reagovat na změněnou situaci argumenty, návrhy a vylíčením těch skutkových okolností, které nebyly dosud relevantní. Taková situace v daném věci nepřicházela v úvahu již proto, že podléhala zákonné koncentraci řízení dle (o čemž se účastníkům podle obsahu spisu dostalo poučení již v předvolání k prvnímu jednání soudu prvního stupně - srov. č. l. 54 a doručenky tamtéž) a dovolatelka ani nyní netvrdí, že je schopna nabídnout důkazy, jimiž by zvrátila skutkové závěry soudů nižších stupňů, z nichž právní posouzení věci odvolacím soudem vychází.

Zásadní právní význam postrádá napadené rozhodnutí také ve vztahu k první z dovolatelkou předestřených otázek. Zabývat se výkladem § 196a odst. 3 věty druhé obch. zák. by mělo smysl jen tehdy, kdyby napadené rozhodnutí nespočívalo na závěru, že kupní smlouva je (při absenci znaleckého posudku) absolutně neplatná proto, že pozdější úpadkyně ji uzavřela se svou jednatelkou (což je případ samostatně uvedený v textu § 196a odst. 3 ve spojení s § 196a odst. 1 obch. zák. bez jakékoli vazby na větu druhou § 196a odst. 3 obch. zák.).

Při použití ustanovení § 196a odst. 1 a 3 obch. zák. na společnost s ručením omezeným (§ 135 odst. 2 obch. zák.) se přitom osobou podle § 196a odst. 1 obch. zák. rozumí i jednatel společnosti s ručením omezeným, což plyne přímo z dikce ustanovení označených v předchozích částech textu  této věty.

Závěr, že taková kupní smlouva je absolutně neplatná, nebyla-li kupní cena určena znalcem, formuloval Nejvyšší soud např. v rozsudku sp. zn. , na který odkazuje  již odvolací soud a s jehož závěry dovolání nepolemizuje.

Nejvyšší soud tudíž, aniž nařizoval jednání ( věta první, ), dovolání i v této části odmítl podle a

Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními ,  a  , tedy tím, že dovolání bylo odmítnuto a tím, že u žalovaného žádné prokazatelné náklady tohoto řízení zjištěny nebyly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 30. července 2009

JUDr. Zdeněk  K r č m á ř

předseda senátu