Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22Co 68/2026

USNESENÍ

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Kateřiny Boudníkové a soudkyň JUDr. Terezy Dobešové a Mgr. Jany Pokorné Stejskalové ve věci

žalobkyně: [právnická oso ba - žalobkyně]sídlem [sídlo žalobkyně]zastoupená advokátem [advo

kátem žalobkyně]sídlem [sídlo advokáta žal

obkyně]

proti

žalované: [žalovaná], narozen á [datum narození žalo

vané]bytem [adresa žalované]zasto

upená advokátkou [advokátkou žalované]sídlem [

sídlo advokátky žalované]

o zaplacení částky 1 980 euro s příslušenstvím

o odvolání žalobkyně proti usnesení Okresního soudu v Berouně ze dne 15. 1. 2026, č. j. –80

takto:

I. Usnesení soudu prvního stupně se ve výroku III. mění tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 19 338 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupkyně žalované; ve výrocích I. a II. se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 2 372 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupkyně žalované.

Odůvodnění:

1. Usnesením uvedeným v záhlaví soud prvního stupně zastavil řízení (výrok I.), rozhodl o vrácení soudního poplatku ve výši 1 485 Kč žalobkyni, který vyplatí účtárna Okresního soudu v Berouně po právní moci usnesení (výrok II.) a rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 14 200 Kč k rukám zástupce žalované, do tří dnů od právní moci usnesení (výrok III.).

2. Podle obsahu spisu se podanou žalobou žalobkyně domáhala zaplacení částky 1 980 euro s příslušenstvím, jako úhrady za ubytování (3 eura/den) a stravu žalované (4 eura/den) a ubytování jejího partnera (15 euro/den) celkem za 90 dní, v době, kdy žalovaná vykonávala pro žalobkyni práci v Rakousku v [hotelu] jako [povolání], až do skončení jejího pracovního poměru dne 31. 3. 2023, což výslovně potvrdila v potvrzení ze dne 26. 3. 2023 v souvislosti s ukončením pracovní smlouvy.

3. Žalovaná nárok žalobkyně odmítla s tím, že náklady na ubytování a stravu byly zohledněny ve výši mzdy. Žalobkyní předložené potvrzení ze dne 26. 3. 2023, kterým měla potvrdit vyplacení mzdy a zavázat se k úhradě nákladů za ubytování a stravu, nikdy nepodepsala, tuto skutečnost tvrdila i v řízení vedeném u Krajského soudu v Innsbrucku v Rakousku, v němž se domáhala zaplacení dlužné mzdy ve výši 2 000 euro a 1 540 euro a v němž současně žalobkyně uplatnila protinárok na zaplacení těchto nákladů po dobu 90 dnů ve výši 27 euro/den, z čehož 7 euro připadalo na žalobkyni, 15 euro na jejího partnera a 5 euro na psa. Rozsudkem Krajského soudu v Innsbrucku ze dne 28. 4. 2025, sp. zn. [s p iso v á značka zahraničního řízení], byl protinárok žalobkyně shledán neoprávněným, neboť žalobkyně neprokázala uzavření dohody o náhradě stravného a ubytování. Jelikož se v současném řízení jedná o totožný nárok žalobkyně, brání projednání věci překážka věci pravomocně rozsouzené.

4. Rozsudkem Krajského soudu v Innsbrucku ze dne 28. 4. 2025, sp. zn. [spisová značka zahraničního řízení], bylo rozhodnuto o žalobě žalované proti [pobočka žalobkyně] tak, že žaloba je oprávněná ve výši 2 338,96 euro s příslušenstvím a protinároky ve výši 2 430 euro nejsou oprávněné a žalované bylo uloženo zaplatit žalobkyni do 14 dnů k rukám zástupce žalobkyně částku 2 338,96 euro včetně úroku ve výši 11,58 % od 1. 4. 2023 a nahradit soudní náklady ve výši 1 899,58 euro. Z odůvodnění rozhodnutí se podává, že žalovaná (v procesním postavení žalobkyně) uplatnila žalobou nárok na zaplacení částky 2 338,96 euro jako dlužné mzdy za dobu trvání jejího zaměstnání od 19. 1. 2023 do 31. 3. 2023. Na straně žalované v řízení vystupuje [pobočka žalobkyně] (pobočka žalobkyně), která s nárokem nesouhlasila a proti případné oprávněné pohledávce uplatnila svůj protinárok ve výši 2 430 euro. Tato částka sestává z nároku na úhradu nákladů na ubytování a stravu po dobu 90 dnů ve výši 27 euro, z čehož 7 euro na den připadá na žalobkyni, 15 euro na den na jejího partnera a 5 euro na den na psa. Soud ohledně protinároku vyšel z toho, že dohoda, podle které měla žalobkyně platit za své ubytování a stravu a ubytování svého partnera a psa 27 euro denně, nebyla prokázána. K námitce [pobočka žalobkyně] ohledně nedostatku její pasivní věcné legitimace (jedná se pouze o pobočku zahraniční společnosti bez právní subjektivity) uvedl, že tuzemská organizační složka (pobočka zahraniční osoby) nemá v Rakousku vlastní právní subjektivitu, nositelem podnikání tuzemské organizační složky je naopak zahraniční společnost. Obchodní společnost se však může vždy nechat žalovat nebo sama žalovat pod firmou své pobočky, pokud se pobočka jakýmkoliv způsobem podílela na právním jednání, jež je základem sporu, a odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu (Oberster Gerichtshof) ze dne 9. 7. 1987, sp. zn. 7 ob 692/86. V projednávaném případě vedla rakouská pobočka [právnická osoba - žalobkyně] předmětný gastronomický provoz, který byl veden žalobkyní, je nepochybně dána dostatečná míra účasti zakládající pasivní legitimaci. Ohledně protinároku nebylo prokázáno uzavření dohody o úplatném poskytování stravování a ubytování (potvrzení ze dne 26. 3. 2023 podle soudu nemělo dostatečnou důkazní hodnotu a k tomu navržení svědci se ke svému výslechu nedostavili). Z tohoto důvodu bylo rozhodnuto o neoprávněnosti protinároku.

5. Podle potvrzení ze dne 26. 3. 2023 měla žalovaná v hotovosti převzít mzdu ve výši 1 540 euro dne 24. 3. 2023, 2 000 euro dne 26. 3. 2023. Dále je v něm uvedeno, že žalovaná neuhradila splatné dluhy za ubytování ve výši 3 eura/den, za stravu ve výši 4 eura/den, ubytování partnera ve výši 15 euro/den, ubytování dvou psů 0 euro/den, celkem 1 980 euro. Dopisem ze dne 15. 11. 2024 zástupce žalobkyně vyzval žalovanou k zaplacení mimo jiné částky 1 980 euro za ubytování a stravu po dobu výkonu práce v hotelu 90 dní. Dohodou o ukončení pracovního poměru ze dne 27. 3. 2023 měl být ukončen pracovní poměr žalované u žalobkyně k 31. 3. 2023.

6. Poté soud prvního stupně vydal napadené usnesení, kterým řízení zastavil pro překážku věci pravomocně rozhodnuté podle , neboť rozsudek Krajského soudu v Innsbrucku je rozhodnutím vydaným soudem členského státu Evropské unie v občanské a obchodní věci a podle článku 36 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen nařízení Brusel I bis) se takové rozhodnutí v ostatních členských státech uznává bez zvláštního řízení automaticky a bez nutnosti formálního prohlášení o uznání. Český soud je povinen přihlížet k jeho účinkům v rozsahu jeho výroku. Rozsudek vydaný rakouským soudem tak musí být v České republice uznán bez dalšího. O vrácení soudního poplatku rozhodl podle , o soudních poplatcích, kdy vrátil žalobkyni soudní poplatek snížený o 20 %, nejméně však o 1 000 Kč v rozsahu 1 485 Kč. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky pak rozhodl podle věta první a přiznal žalované nárok na náhradu nákladů řízení, neboť žalobkyně procesně zavinila zastavení řízení. Náklady řízení vypočetl jako náklady na zastoupení advokátem, kterému náleží odměna podle , , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb ( advokátní tarif ), vypočtená z tarifní hodnoty 49 698 Kč v sazbě 3 100 Kč za každý ze čtyř úkonů právní služby a čtyři paušální náhrady hotových výdajů po 450 Kč.

7. Proti tomuto usnesení podala žalobkyně včasné odvolání. V něm namítá nesprávnost závěru soudu prvního stupně, že se v daném případě jedná o překážku věci pravomocně rozsouzené. Z rozsudku Krajského soudu v Innsbrucku ze dne 28. 4. 2025, sp. zn. [spisová značka zahraničního řízení] vyplývá, že v tamním řízení byl mezi účastníky projednán a meritorně posouzen protinárok žalobkyně ve výši 2 430 euro, který byl odůvodňován tvrzenými náklady na ubytování a stravování žalované ve výši 7 euro za den, ubytování jejího partnera ve výši 15 euro za den a ubytování psa ve výši 5 euro za den. Podle názoru soudu prvního stupně z odůvodnění rakouského rozsudku plyne, že částka 1 980 euro představuje část tohoto nároku, zahrnutého do protinároku o celkové výši 2 430 euro, o čemž bylo soudem pravomocně rozhodnuto. S tím žalobkyně nesouhlasí. Z textu rozsudku rakouského soudu vyplývá, že žalobkyně neuplatnila nárok 2 430 euro jako vzájemnou žalobu (Widerklage), nýbrž jako kompenzační protinárok (Gegenforderung), tedy jako procesní obranu proti nároku žalované. Rozsudek výslovně mluví o Gegenforderung a uvádí, že žalobkyně jej uplatnila jako kompenzaci za případnou oprávněnou pohledávku. To má zásadní význam pro materiální právní moc rozsudku. Materiální právní moc se váže na výrok rozhodnutí, nikoliv na jeho odůvodnění. Byl-li protinárok uplatněn jako kompenzační obrana, a nikoliv jako vzájemná žaloba, nevyčerpá jeho zamítnutí celý potenciální samostatný nárok žalující strany způsobem, který by bránil samostatnému uplatnění v novém řízení. Překážka věci pravomocně rozhodnuté by nastala pouze tehdy, pokud by žalobkyně podala vzájemnou žalobu, tedy Widerklage, o níž by bylo rozhodnuto výrokem. Soud prvního stupně však nezkoumal ani rakouské právní předpisy, případně judikaturu, jaké účinky má zamítnutí kompenzačního protinároku podle rakouského procesního práva. Jeho rozhodnutí je zcela nepřezkoumatelné. V daném případě také nelze dovodit totožnost věci, rakouské řízení je čistě pracovně-právní, je to spor o nevyplacenou mzdu, předmětem bylo plnění z pracovní smlouvy a protinárok žalobkyně byl vznesen jako obrana v tomto řízení. V nyní projednávané věci se jedná o závazkovou věc, nikoliv pracovně-právní. Žalobkyně opírá tento nárok o písemné uznání dluhu ze dne 26. 3. 2023, jde tedy o jiný předmět řízení. Dále protinárok v rakouském řízení zahrnoval tři složky, a to 7 euro za den na ubytování žalované, 15 euro za den za ubytování partnera a 5 euro za den za psa, tj. 2 430 euro za 90 dní. Nárok v českém řízení zahrnuje 3 euro za den za ubytování žalované + 4 euro za den za stravování, 15 euro za den za ubytování partnera, tj. 1 980 euro. Ubytování psa v částce 5 euro za den v českém nároku vůbec nefiguruje. Denní sazba za ubytování žalované je odlišná, 7 euro vs 3 eura. Česká žaloba naopak obsahuje složku stravování, která v rakouském protinároku samostatně specifikována nebyla. Soud prvního stupně se těmito rozdíly nezabýval. Bez konkrétního zjištění, které dny, které sazby a které osoby jsou oběma řízeními skutečně kryty, nelze učinit závěr o totožnosti věci. Takový závěr musí mít oporu v dokazování, nikoliv pouhém konstatování. Totožnost věci je dána totožnosti předmětu řízení a totožností účastníků. Předmět řízení je vymezen žalobním petitem a právně-relevantními skutečnostmi, na nich žalobkyně svůj nárok zakládá. Podle žalobkyně je dána pouze totožnost účastníků řízení nikoliv také totožnost jeho předmětu. Navrhla, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

8. Žalovaná se ve vyjádření k odvolání žalobkyně zcela ztotožnila s usnesením soudu prvního stupně. Uvedla, že není rozhodné, jakým procesním způsobem žalobkyně uplatnila v rakouském řízení svůj nárok na zaplacení částky 2 430 euro, podstatné je, že tento nárok představoval nárok na ubytování a stravu ve výši 27 euro po dobu 90 dnů za žalovanou, jejího partnera a psa v [hotelu], kde žalovaná vykonávala svoji práci pro žalobkyni. Přitom z žaloby, z předžalobní výzvy i předmětu tohoto řízení je zřejmé, že žalobkyně uplatňuje nárok za ubytování a stravu za žalovanou a jejího partnera po dobu její práce v [hotelu] (90 dnů). Jedná se tak o totožný nárok, jaký byl uplatněn v rakouském řízení. Na tom nic nemění, že v tomto řízení žalobkyně neuplatnila poplatky za psa. Rakouský soud rozhodoval o neoprávněnosti nároku žalobkyně i ve výroku nikoliv pouze v odůvodnění. Jeho rozhodnutí tak zakládá překážku věci pravomocně rozsouzené. Současně uplatnila v rámci náhrady nákladů řízení i nárok na náhradu nákladů za soudní překlad rakouského rozsudku ve výši 5 141,29 Kč, cestovních výdajů zástupce žalované vynaložené za účelem dostavení se k jednání Okresního soudu v Berouně, celkem v částce 616,25 Kč, náhradu za promeškaný čas 600 Kč a náhradu za 21 % DPH. Celkem tak uplatňuje spolu s náklady již přiznanými v původním řízení na nákladech řízení částku 23 795 Kč.

9. Podle nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení. Podle odst. 3 v rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány. Podle odst. 4 jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu.

10. Podle článku 36 odst. 1 nařízení Brusel I bis rozhodnutí vydaná v některém členském státě jsou v ostatních členských státech uznávána, aniž je vyžadováno zvláštní řízení.

11. Odvolací soud neshledává na závěru soudu prvního stupně o existenci překážky věci pravomocně rozhodnuté žádné pochybení. Soud prvního stupně správně posoudil totožnost protinároku žalobkyně, o němž bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Innsbrucku, s nárokem uplatněným v současném řízení, i závaznost tohoto rozhodnutí pro český soud a s tím spojené důsledky na současné řízení o totožném nároku žalobkyně. Překážka věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae ) jakožto neodstranitelný nedostatek procesní podmínky, který je důvodem k zastavení řízení, nastává, má-li být v novém řízení projednána stejná věc, o níž již bylo dříve závazně rozhodnuto v jiném řízení. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob.

12. V důsledku uznání rozhodnutí vydaného jiným státem nastává stejná situace, jako by o téže věci rozhodly české soudy. Takové cizí rozhodnutí nese tytéž právní účinky jako pravomocné rozhodnutí českého orgánu veřejné moci, jestliže nabylo podle potvrzení příslušného cizího orgánu právní moci. Přímým adresátem (procesu) uznání cizozemského rozhodnutí je právě ten stát, jenž na základě jím zvoleného či smluvně ujednaného postupu akceptuje cizí rozhodnutí co do účinků s ním spojených jako rozhodnutí vlastní a který takto stvrzuje, že o konkrétním právním poměru již nebudou rozhodovat soudy a jiné orgány k tomu podle jeho vlastního právního řádu příslušné, nýbrž že tyto poměry byly již pravomocně posouzeny orgány cizího státu, přičemž učiněné posouzení je pro uznávající stát závazné a neměnné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2021, sp. zn. ). Nařízení Brusel I bis je postaveno na dosažené úrovni vzájemné důvěry při výkonu spravedlnosti v rámci justiční spolupráce v civilních věcech s mezinárodním prvkem (čl. 81 Smlouvy o fungování Evropské unie ), podpořené sblížením vnitrostátních procesních institutů. Pro Českou republiku (jako členský stát EU) a její orgány je závazné a přímo (přednostně) použitelné (srov. i bod 6 jeho preambule). To umožňuje uplatnění presumpce řádného soudního řízení v členském státu EU, kdy soudní rozhodnutí jiného členského státu má (v zásadě) stejný procesní status (podléhá stejnému zacházení) jako rozhodnutí tuzemské. Na základě nařízení Brusel I bis je takové rozhodnutí přímo vykonatelné v jiném členském státě, aniž je vyžadováno prohlášení vykonatelnosti (čl. 39 nařízení Brusel I bis a viz také nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. ).

13. Judikatura Nejvyššího soudu vychází z toho, že cizozemské rozhodnutí nelze ve státě uznání přezkoumávat podle tuzemského hmotného práva a že pouhá odlišnost cizí právní úpravy nezakládá rozpor s veřejným pořádkem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2018, sp. zn. ). V unijním kontextu je pak rozsah účinků rozhodnutí jiného členského státu třeba posuzovat s ohledem na účinky, které má toto rozhodnutí ve státě původu (viz rozsudek Soudního dvora EU ze dne 15. 11. 2012 ve věci C-456/11, Gothaer). V uvedeném rozsudku Evropský soudní dvůr připomněl, že účinkem uznání je to, „že rozhodnutím je přiznána váha a účinnost, kterých požívají v členském státě, ve kterém byla vydána“. Cizí rozhodnutí uznané na základě článku 36 nařízení Brusel I bis tedy musí mít v dožádaném státě v zásadě stejné účinky, jako má ve státě původu (v tomto smyslu viz rozsudek Soudního dvora EU ze dne 4. 2. 1988, ve věci Hoffmann, 145/86, Recueil, bod 11).

14. Podle § 411 odst. 1 rakouského Zivilprozessordnung RGBl. Nr. 113/1895 (dále jen ZPO, oficiální znění dostupné na https://ris.bka.gv.at ) rozsudky, které již nelze napadnout opravným prostředkem, nabývají právní moci v tom rozsahu, v jakém bylo v rozsudku rozhodnuto o nároku uplatněném žalobou nebo vzájemnou žalobou, anebo o právním vztahu či právu, které se staly spornými v průběhu řízení a ohledně nichž bylo podle §§ 236 nebo 259 požadováno určení jejich existence nebo neexistence. Rozhodnutí o existenci nebo neexistenci protipohledávky uplatněné žalovaným k započtení nabývá právní moci pouze do výše částky, v níž mělo být započtení provedeno. ( Durch ein Rechtsmittel nicht mehr anfechtbare Urtheile sind der Rechtskraft insoweit theilhaft, als in dem Urtheile über einen durch Klage oder Widerklage geltend gemachten Anspruch oder über ein im Laufe des Processes streitig gewordenes Rechtsverhältnis oder Recht entschieden ist, hinsichtlich dessen gemäß §§. 236 oder 259 die Feststellung des Bestehens oder Nichtbestehens begehrt wurde. Die Entscheidung über den Bestand oder Nichtbestand einer vom Beklagten zur Compensation geltend gemachten Gegenforderung ist der Rechtskraft nur bis zur Höhe des Betrages theilhaft, mit welchem aufgerechnet werden soll ).

15. Podle § 411 odst. 2 ZPO k právní moci rozsudku se přihlíží z úřední povinnosti ( Die Rechtskraft des Urtheiles ist von amtswegen zu berücksichtigen )

16. Rakouské civilní procesní právo rozlišuje Gegenforderung (kompenzační námitku – Aufrechnungseinrede) a Widerklage (vzájemnou žalobu). Gegenforderung ve smyslu § 411 odst. 1 věty druhé ZPO je obrannou námitkou a ZPO přiznává rozhodnutí o ní závaznost do výše uplatněné kompenzace současně omezené (z důvodu její funkce) výší žalobního nároku. Naproti tomu Widerklage (vzájemná žaloba podle § 411 odst. 1 věta první ZPO) je samostatný nárok, o němž soud rozhoduje v plném rozsahu, a závaznost rozhodnutí se vztahuje na celý uplatněný nárok (má plnou materiální plnou moc). Rakouské právo vychází z toho, že soud při rozhodování o námitce započtení rozhoduje i o existenci nebo neexistenci Gegenforderung. Toto rozhodnutí nabývá materiální právní moci (materielle Rechtskraft), avšak zákon její rozsah výslovně omezuje § 411 odst. 1 věta druhá ZPO pouze na částku, která byla předmětem započtení. Závaznost rozhodnutí o protipohledávce uplatněné v řízení k započtení maximálně do výše žalobou uplatněného nároku (jako Gegenforderung), která brání opětovnému uplatnění nároku, přijal také rakouský Nejvyšší soud Oberster Gerichtshof v rozhodnutí sp. zn. 2 Ob 220/19w ze dne 27. 2. 2020, nebo ze dne 13. 11. 2007, 4 Ob 87/07h (dostupné https://ris.bka.gv.at/Judikatur/ ).

17. Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí rakouského soudu o uplatněné námitce započtení má závazné účinky a může založit překážku věci pravomocně rozsouzené ve vztahu ke stejnému nároku uplatněnému v řízení vedeném před českým soudem.

18. Pojem „překážka věci rozsouzené“ v unijním právu se netýká pouze výrokové části předmětného soudního rozhodnutí, ale váže se k jeho odůvodnění, jež je nezbytnou oporou jeho výrokové části, takže je od ní neoddělitelné (viz zejména rozsudky Soudního dvora EU ze dne 1. 6. 2006, ve věci P & O European Ferries (Vizcaya) a Diputación Foral de Vizcaya v. Komise, C-442/03 P a C-471/03 P, Sb. rozh. s. I-4845 , bod 44, jakož i ze dne 19. 4. 2012, ve věci Artegodan v. Komise, C-221/10 P, bod 87). V posuzované věci sice žalobkyně namítala, že se nejedná o totožný nárok a poukazovala na jeho uplatnění před rakouským a českým soudem, z jejích tvrzení a důkazů, které za tímto účelem předložila, však vyplývá, že se v obou případech (v nichž se nároky překrývají v částce 1 980 euro) jedná o nárok na zaplacení nákladů za ubytování a stravu pro žalovanou v částce 7 euro na den a za ubytování partnera žalované 15 euro na den po celou dobu výkonu práce žalované u žalobkyně (90 dnů), přičemž v obou řízeních odkazovala žalobkyně právě na potvrzení ze dne 26. 3. 2023 v částce 1 980 euro. I z pohledu odvolacího soudu se tak jedná o totožný předmět řízení (vymezený stejnými tvrzeními, byť v současném řízení podrobněji specifikovanými) mezi totožnými účastníky řízení (viz rozhodnutí Krajského soudu v Innsbrucku ze dne 28. 4. 2025, sp. zn. [spisová značka zahraničního řízení], kterým potvrdil s odkazem na rozhodnutí Oberster Gerichtshof ze dne 9. 7. 1987, sp. zn. 7 Ob 692/86 závaznost rozhodnutí vůči pobočce i pro žalobkyni). Je přitom bez jakékoliv relevance, že v řízení před Krajským soudem v Innsbrucku žalobkyně požadovala nad rámec částky 1 980 euro za ubytování a stravu žalované a jejího partnera ještě další náklady za pobyt psa.

19. Ke změně usnesení soudu prvního stupně tak bylo přistoupeno pouze ve vztahu k výroku III. o nákladech řízení mezi žalobkyní a žalovanou v souladu se Stanoviskem Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2025, sp. zn. , podle kterého není porušením práv odvolatele v článku 36 odst. 1 a článku 37 odst. 3 d, pokud odvolací soud změní výrok soudu prvního stupně o nákladech občanského soudního řízení v neprospěch odvolatele. Soud prvního stupně správně co do základu rozhodl o náhradě nákladů řízení podle , neboť žalobkyně procesně zavinila zastavení řízení, když opětovně svůj nárok uplatnila před soudem prvního stupně, žalovaná tak má právo na náhradu nákladů řízení, které jí vznikly, nesprávně však určil jejich výši. Náklady řízení žalované tvoří náklady právního zastoupení spočívající v odměně advokáta za 3 úkony právní služby podle , , a , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Žalobní nárok byl požadován v cizí měně (euro), proto odvolací soud podle advokátního tarifu v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu ČR (srov. , , , a dále např. rozsudek Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. ), pro stanovení výše tarifní hodnoty použil přepočet devizového kurzu vyhlášeného Českou národní bankou ke dni započetí každého úkonu právní služby učiněného zástupkyní žalované v řízení. Zástupkyně žalované učinila dne 1. 6. 2025 úkon převzetí a příprava zastoupení ( advokátního tarifu) podle data předložené plné moci, tarifní hodnota tak činila částku 49 361 Kč (přepočet 1 980 euro na Kč při kurzu 24,930 Kč/1 euro ke dni 1. 6. 2025) a sazba za tento úkon právní služby činí částku 3 100 Kč, vyjádření k žalobě ze dne 11. 7. 2025 ( advokátního tarifu), tarifní hodnota tak činila částku 48 837 Kč (přepočet 1 980 euro na Kč při kurzu 24,665 Kč/1 euro ke dni 11. 7. 2025) a sazba odměny za úkon částku 3 060 Kč. Za další vyjádření odvolací soud odměnu nepřiznal, neboť se jednalo o opakování již uvedených tvrzení, případně o tvrzení, která mohla žalovaná uvést již v původním vyjádření. Dále se zástupkyně žalované účastnila ústního jednání soudu prvního stupně konaného dne 30. 9. 2025 ( advokátního tarifu), tarifní hodnota tak činila částku 48 193 Kč (přepočet 1 980 euro na Kč při kurzu 24,340 Kč/1 euro ke dni 30. 9. 2025) a sazba odměny za úkon částku 3 060 Kč. Žalované dále náleží podle , 4 advokátního tarifu 3 paušální náhrady po 450 Kč, cestovné na trase Praha – Beroun a zpět celkem 69 km za účelem dostavení se k jednání vozidlem Volvo XC 60 s průměrnou spotřebou 6,8 litru/100 km při ceně motorové nafty podle v částce 34,70 Kč/litr a sazbě náhrady za opotřebení vozidla podle stejné vyhlášky ve výši 5,8 Kč/km (celkem 563 Kč) a dále náhrada za ztrátu času 4 půlhodin po 150 Kč, celkem 600 Kč a náhrada za 21 % DPH, které je zástupkyně žalované plátcem. K nákladům řízení je pak nutno připočíst i náklady za překlad rozsudku rakouského soudu v částce 5 141 Kč. Celkem činí náhrada nákladů řízení 19 338 Kč.

20. Odvolací soud z výše uvedených důvodů změnil podle výrok III. usnesení soudu prvního stupně tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 19 338 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupkyně žalované, ve výrocích I. a II. ho podle jako věcně správné potvrdil, přičemž v případě výroku II. odkazuje odvolací soud na odůvodnění soudu prvního stupně.

21. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto za použití , v souladu s věty před středníkem , podle když žalovaná byla ve věci procesně úspěšná, náleží jí tak plná náhrada nákladů odvolacího řízení. Náklady odvolacího řízení žalobkyně sestávají z odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k odvolání žalobkyně proti procesnímu rozhodnutí ze dne 8. 6. 2026 podle advokátního tarifu) vypočtené z tarifní hodnoty 47 995 Kč (přepočet 1 980 euro na Kč při kurzu 24,240 Kč/1 euro ke dni 8. 6. 2026) v sazbě za tento úkon právní služby v částce 3 020 Kč (jedna polovina sazby činí 1 510 Kč), a z jedné paušální náhrady hotových výdajů po 450 Kč podle , 4 advokátního tarifu a náhrady za 21 % DPH, celkem ve výši 2 372 Kč.

22. Lhůta k plnění nákladů řízení byla stanovena podle věta před středníkem , když ke stanovení jiné lhůty neshledal odvolací soud důvody a místo k plnění náhrady nákladů řízení žalované bylo určeno podle

Poučení:

Proti tomuto usnesení lze podat dovolání do dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Berouně, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Nebude-li povinnost tímto usnesením stanovená splněna dobrovolně a v určené lhůtě, lze se jejího plnění domoci návrhem na soudní výkon rozhodnutí či exekučním návrhem.

Praha 29. července 2026

Mgr. Kateřina Boudníková v. r.

předsedkyně senátu