Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22Co 173/2026

USNESENÍ

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Kateřiny Boudníkové a soudkyň JUDr. Terezy Dobešové a Mgr. Jany Pokorné Stejskalové ve věci

žalobkyně: [právnická osoba - žalobkyně],

IČO [IČO žalobkyně]sídlem [sídlo žal

obkyně]zastoupená advokátkou [advokátkou žalobkyně]síd

lem [sídlo advokátky žalobkyně]

proti

žalované: [právnická osoba - žalovaná]zahraniční osoba registrovaná pod č

. [registrační číslo žalované]sídlem [sídlo žalované], Slovenská republika

o zaplacení částky 21 005,90 euro s příslušenstvím

o odvolání žalobkyně proti usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 17. 4. 2026, č. j. –20

takto: Usnesení soudu prvního stupně se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

1. Usnesením uvedeným v záhlaví soud prvního stupně vyslovil svou mezinárodní nepříslušnost (výrok I.), rozhodl o zastavení řízení (výrok II.), o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.) a dále o tom, že se žalobkyni po právní moci usnesení vrací soudní poplatek ve výši 35 222 Kč (výrok IV.).

2. Podle obsahu spisu se žalobkyně návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným soudu prvního stupně dne 24. 2. 2026 domáhá zaplacení částky 21 005,90 euro s příslušenstvím jako nezaplaceného nájemného za pronájem movitých věcí (sanitární techniky, karavanu, mobilního oplocení a příslušenství) podle smlouvy o pronájmu movité věci za období od 15. do 17. 8. 2025 pro akci [festival], s místem plnění [místo plnění], Slovenská republika vyúčtovaného fakturou č. [číslo faktury], splatnou dne 4. 11. 2025. O podmínkách pronájmu žalobkyně jednala se společností [právnická osoba 1] (jejím jednatelem [jednatelem právnické osoby 1]), která se mimo jiné zabývá produkční činností a organizací festivalů typu [festival] a pro žalovanou zajišťovala dodávky a služby související s pořádáním festivalu. Žalovaná smlouvu akceptovala potvrzením cenové nabídky (emailem) včetně všeobecných obchodních podmínek pro pronájem movitých věcí, na které cenová nabídka odkazovala a které jsou dostupné na webu žalobkyně. Na uvedenou smlouvu žalovaná zaplatila na základě vystavené zálohové faktury č. [číslo zálohové faktury] (kterou žalob kyně odeslala na email [e -mail]) celkem částku 24 289 euro (dne 4. 8. 2025 částku 15 000 euro a dne 18. 8. 2025 částku 9 289 euro), dluží tak žalovanou částku. Ve všeobecných obchodních podmínkách si účastníci sjednali pro řešení svých sporů ze smlouvy příslušnost Okresního soudu v Mladé Boleslavi.

3. Podle cenové nabídky žalobkyně nabídla pro akci [festival] v době 14. – 17. 8. 2025 ([místo plnění]) pronájem sanitární techniky za částku 1 266 628 Kč. Nabídka je adresovaná společnosti [právnická osoba 1] a je podepsaná nečitelným podpisem (podle žalobkyně se jedná o podpis jednatelky žalované [jednatelky žalované], která je podle výpisu z obchodného registra Mestského súdu [město] III jedinou jednatelkou žalované). Emailová komunikace o obsahu smlouvy probíhala mezi žalobkyní (za kterou jednal [zástupce žalobkyně]) a [jednatelem právnické osoby 1] za společnost [právnická osoba 1], podle předávacích protokolů byly jednotlivé pronajaté věci předány [jednateli právnické osoby 1]. Podle článku 9.2 Všeobecných obchodních podmínek uveřejněných na webových stránkách žalobkyně ([web žalobkyně]), se vztahy mezi pronajímatelem a nájemcem neupravené závaznou (potvrzenou) objednávkou, popřípadě smlouvou o nájmu a těmito VPP řídí , a podle článku 9.2 si pronajímatel a nájemce v souladu s dohodli pro řešení soudních sporů, vzniklých z jejich závazků, příslušnost Okresního soudu v Mladé Boleslavi. Podle potvrzení o provedení transakce vystaveném [bankou] byla na účet žalobkyně č. [číslo účtu] zaplacena žalovanou dne 4. 8. 2025 částka 15 000 euro a dne 18. 8. 2025 částka 9 289 euro s variabilním číslem faktury č. [číslo zálohové faktury] vystavené na žalovanou.

4. Soud prvního stupně poté napadeným usnesením vyslovil svou mezinárodní nepříslušnost a řízení zastavil. S odkazem na články 4 a 25 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (nařízení Brusel I bis) shledal mezinárodní nepříslušnost českých soudů, neboť žalovaná má sídlo na Slovensku a žalobkyně nedoložila, že žalovaná byla při uzavření smlouvy seznámena s prorogační doložkou obsaženou ve Všeobecných obchodních podmínkách zveřejněných na jejích webových stránkách, přičemž ke smlouvě nebyly všeobecné obchodní podmínky přiloženy. Zdůraznil, že v případě, že prorogační doložka je obsažena ve všeobecných obchodních podmínkách, musí být prokázáno, že druhá smluvní strana se s nimi seznámila a akceptovala je, případně mezi stranami existovala zavedená praxe nebo obchodní zvyklost, odpovídající požadavkům článku 25 nařízení Brusel I bis. Nelze tedy uzavřít ani konkludentní souhlas žalované s prorogační dohodou. Všeobecné obchodní podmínky nebyly nikde trvale zachyceny, nebyl doložen ani webový odkaz na ně, není zřejmé, v jakém znění existovaly v době uzavření smlouvy. Navíc cenová nabídka byla adresována společnosti [právnická osoba 1] a nikoliv žalované. Dále uzavřel, že nebyla založena ani zvláštní příslušnost podle článku 7 bodu 1. nařízení Brusel I bis, neboť místem plnění bylo Slovensko, kde mělo dojít k plnění smlouvy týkající se pronájmu movitých věcí. Nedostatek mezinárodní příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, z tohoto důvodu řízení zastavil. Zároveň neshledal, že by šlo o situaci, kdy by žalovaná mohla svou účastí v řízení založit mezinárodní příslušnost podle článku 26 nařízení Brusel I bis. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle , žalobkyně procesně zavinila zastavení řízení, žalované však žádné náklady řízení nevznikly. Současně rozhodl o vrácení 80 % soudního poplatku podle , o soudních poplatcích.

5. Proti tomuto usnesení podala žalobkyně včasné odvolání. Poukázala na to, že mezinárodní příslušnost soudů České republiky dovozuje z dohody stran formou akceptace Všeobecných obchodních podmínek. K důkazu předložila cenovou nabídku s podpisem jednatelky žalované, [jednatelky žalované], ve které je uvedeno, že souhlasem s cenovou nabídkou vyjadřuje zákazník souhlas s těmito Všeobecnými podmínkami a jejich použitím, tím doložila požadovaný odkaz na Všeobecné podmínky v rámci kontraktačního procesu a jejich akceptaci včetně prorogační doložky. Všeobecné obchodní podmínky žalobkyně byly také předloženy, jinak jsou dostupné na webových stránkách žalobkyně. Navrhla, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

6. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal usnesení soudu prvního stupně v intencích ustanovení v celém rozsahu podle ustanovení , 5, 6 a dospěl k závěru, že jsou dány důvody pro zrušení usnesení soudu prvního stupně.

7. Podle kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení). Jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví ( věta první ).

8. Podle článku 4 odst. 1 nařízení Brusel I bis, nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu.

9. Podle článku 5 odst. 1 nařízení Brusel I bis osoby, které mají bydliště v některém členském státě, mohou být u soudů jiného členského státu žalovány pouze na základě pravidel stanovených v oddílech 2 až 7 této kapitoly.

10. Podle článku 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována písm. a) pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn; podle písm. b) pro účely tohoto ustanovení, a pokud nebylo dohodnuto jinak, je místem plnění zmíněného závazku v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty.

11. Podle čl. 25 odst. 1 nařízení Brusel I bis bez ohledu na bydliště stran, dohodnou-li se tyto strany, že v již vzniklém nebo budoucím sporu z určitého právního vztahu má příslušnost soud nebo soudy některého členského státu, je příslušný soud nebo soudy tohoto státu, pokud tato dohoda není z hlediska své věcné platnosti podle práva tohoto členského státu neplatná. Pokud se strany nedohodnou jinak, je tato příslušnost výlučná. Tato dohoda o příslušnosti musí být uzavřena: a) písemně nebo ústně s písemným potvrzením; b) ve formě, která odpovídá zvyklostem zavedeným mezi těmito stranami, nebo c) v mezinárodním obchodě ve formě, která odpovídá obchodním zvyklostem, které strany znaly nebo musely znát, a které strany smluv tohoto druhu v daném odvětví obchodu obecně znají a pravidelně se jimi řídí. Podle bodu 5. dohoda o příslušnosti, která je součástí smlouvy, je považována za dohodu nezávislou na ostatních ustanoveních smlouvy. Platnost dohody o příslušnosti nelze zpochybnit pouze z důvodu neplatnosti smlouvy.

12. Podle článku 26 odst. 1 nařízení Brusel I bis není-li soud jednoho členského státu příslušný již podle jiných ustanovení tohoto nařízení, stane se příslušným, jestliže se žalovaný řízení před tímto soudem účastní. To neplatí, pokud se žalovaný řízení účastní proto, aby namítal nepříslušnost soudu, nebo je-li jiný soud podle článku 24 výlučně příslušný.

13. V posuzovaném případě jde o řízení s mezinárodním prvkem, neboť žaloba směřuje proti žalované – společnosti se sídlem na Slovensku (v jiném členském státě EU), současně se žalobkyně dovolává sjednání mezinárodní a místní příslušnosti Okresního soudu v Mladé Boleslavi. Soud prvního stupně proto správně posuzoval svou mezinárodní příslušnost podle nařízení Brusel I bis. Z dosavadních skutkových tvrzení i předložených listinných důkazů plyne, že právním důvodem vzniku závazku byla smlouva o pronájmu movitých věcí dodaných žalobkyní na Slovensko. Mezinárodně příslušnými soudy by tak (za absence dále uváděných skutečností) měly být soudy místa bydliště (sídla) žalované ke dni podání žaloby, kde bylo současně i místo plnění podle článku 7 odst. 1 písm. b) druhé odrážky nařízení Brusel I bis (soudy Slovenské republiky).

14. Nařízení Brusel I bis zásadně umožňuje účastníkům si v rámci smluvní volnosti a věcné působnosti nařízení zvolit si za vymezených podmínek mezinárodní příslušnost soudu, ať již prorogační dohodou ve smyslu článku 25 nebo tzv. tacitní prorogací podle článku 26 nařízení Brusel I bis. Soud prvního stupně tak byl povinen se před svým rozhodnutím o mezinárodní nepříslušnosti zabývat formální i materiální platností tvrzené dohody o volbě soudu a v případě její neplatnosti či neexistence také umožnit žalované založit mezinárodní (i místní) příslušnost soudu podle článku 26 nařízení Brusel I bis.

15. Jurisdikční dohoda (dohoda o volbě mezinárodně příslušného soudu) je autonomní pojem unijního práva a její podstatou je existence konsensu stran ohledně výběru soudu, který musí být vždy prověřen soudem posuzujícím konkrétní jurisdikční dohodu (srov. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 14. prosince 1976, ve věci C-25/76, Segoura v. Bonakdarian ). Dohoda o volbě soudu uzavřená ve věci spadající do působnosti nařízení Brusel I bis se řídí jednak tímto nařízením, a dále právem státu, jehož soudy si strany dohody zvolily. Její existence se dovozuje i prokazuje splněním formálních požadavků na dohodu taxativně uvedených v článku 25 nařízení Brusel I bis (srov. přiměřeně rozsudek Soudního dvora EU ze dne 14. prosince 1976, ve věci C-24/76, Estasis Salotti v. Rüwa). Naplnění formálních požadavků kladených na dohodu je pak stěžejní pro závěr o existenci souhlasu s volbou soudu, i zda se skutečně jedná o prorogační dohodu ve smyslu článku 25 nařízení Brusel I bis. Splnění formálních požadavků zaručuje ochranu stran tím, že jednak zajišťuje skutečný souhlas mezi stranami a zároveň je i důkazem o takovém souhlasu a při jejich dodržení je presumována i materiální platnost jurisdikční dohody bez nutnosti určovat rozhodné právo, kterým se dohoda řídí. Pokud by však chyběla dohoda stran, jurisdikční dohoda bude neplatná i přesto, že byla sjednána v náležité formě. Podle lex fori tak budou řešeny otázky jako např. zda jurisdikční dohoda vznikla omylem, podvodem, pod nátlakem, výhružkou či za jiných podobných okolností, které ovlivnily svobodu a vážnost projevené vůle smluvních stran nebo určitost daného úkonu, tedy i (materiální) věcnou platnost dohody o volbě soudu (z hlediska jejich vnitřních podmínek) i její výklad (viz bod 20 preambule a čl. 25 bod 1 nařízení Brusel I bis a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2020, sp. zn. ). Soud prvního stupně sice správně připustil možnost sjednat si mezinárodní příslušnost také ve všeobecných obchodních podmínkách, přičemž z dosavadní judikatury Soudního dvora EU vyplývá, že pro platnou mezinárodní prorogaci se vyžaduje, aby se žalovaná s těmito podmínkami v době uzavření smlouvy seznámila (měla možnost se s nimi seznámit), ať již formou odkazu na ně ve smluvní dokumentaci a fyzickým předáním (viz rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci 24/76, Estasis Salotti , C-222/15, Hőszig ), nebo např. prostřednictvím hypertextového odkazu s možností si před podpisem smlouvy VOP otevřít, stáhnout a vytisknout (viz rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-358/21, Tilman ) nebo jiným způsobem odpovídajícím ustálenému obchodnímu vztahu smluvních stran (viz rozhodnutí ve věci 25/76, Galeries Segoura ). V této souvislosti je nezbytné poukázat na to, že při určování mezinárodní pravomoci (příslušnosti) není soud sice povinen provádět podrobné dokazování v souvislosti se spornými skutečnostmi, které jsou relevantní jak pro otázku příslušnosti, tak pro existenci uplatněného nároku (a to i když jsou tvrzení jedné strany zpochybňována druhou stranou) a může posoudit mezinárodní příslušnost ve světle všech informací, které má k dispozici (srov. rozsudek SDEU ze dne 28. 1. 2015, ve věci C-375/13, H. K. proti Barclays Bank plc, body 64 a 65, a také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. ), avšak je nutné zjistit minimálně stanoviska obou účastníků. Soud prvního stupně takto nepostupoval, závěr o tom, že žalovaná není vázána prorogací obsaženou ve všeobecných obchodních podmínkách, je tak bez zjištění jejího stanoviska předčasný.

16. Soud prvního stupně také procesně pochybil, pokud řízení zastavil dříve, než doručil žalobu žalované a umožnil jí založit svou účastí v řízení mezinárodní a místní příslušnost soudu prvního stupně podle článku 26 nařízení Brusel I bis. Soud prvního stupně pouze obecně uvedl, že se tento postup v dané věci neuplatní, aniž by jej náležitě zdůvodnil. Přitom v režimu nařízení Brusel I bis nemůže soud (s výjimkou věcí uvedených v čl. 24 nařízení Brusel I bis ) přezkoumávat svoji mezinárodní příslušnost a místní příslušnost dříve, než doručí žalobu žalované a umožní jí, aby se k ní vyjádřila (čl. 28 odst. 2 nařízení Brusel I bis , srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2016 sp. zn. , publikované v Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 17/2017 civ). Příslušnost procesního soudu totiž může být založena postupem podle čl. 26 nařízení Brusel I bis , tj. tím, že se žalovaná vyjádří k žalobě, aniž by nejpozději současně s tímto vyjádřením vznesla námitku nedostatku příslušnosti procesního soudu. Předčasné posouzení mezinárodní příslušnosti soudem a nedostatek doručení žaloby žalované nemůže zhojit doručení žaloby společně s rozhodnutím o zastavení řízení pro nedostatek pravomoci soudu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu z 15. 9. 2015, sp. zn. ), neboť by to vedlo k absurdní situaci, kdy by se očekávalo aktivní jednání žalované ve vztahu k založení pravomoci procesního soudu přesto, že řízení bylo ukončeno v její prospěch. Nedoručil-li soud žalobu žalované a posuzoval-li mezinárodní příslušnost českých soudů, aniž měla žalovaná možnost založit (mezinárodní a místní) příslušnost soudu postupem podle článku 26 nařízení Brusel I bis, zatížil řízení vadou, která mohla mít (a měla) za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. ).

17. Odvolací soud proto podle usnesení soudu prvního stupně (včetně závislých výroků) zrušil a podle mu věc vrátil k dalšímu řízení.

18. V dalším řízení soud prvního stupně opětovně doručí žalované žalobu (informativně) a vyzve ji, aby se k věci v pokračujícím řízení vyjádřila včetně žalobkyní tvrzené dohody o prorogaci obsažené ve všeobecných obchodních podmínkách, zejména, zda se s nimi seznámila, souhlasila s nimi, případně tento postup odpovídal praxi mezi účastníky. V závislosti na její reakci posoudí, zda byla jeho příslušnost založena podle článku 25 nařízení Brusel I bis, případně podle článku 26 nařízení Brusel I bis. V případě, že po provedení výše uvedených úkonů dospěje soud prvního stupně k závěru o své nepříslušnosti, řízení zastaví, přičemž ve svém novém rozhodnutí rozhodne soud prvního stupně také o nákladech řízení, včetně nákladů tohoto odvolacího řízení ( ).

19. Právním názorem odvolacího soudu je podle soud prvního stupně vázán.

Poučení:

Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

Praha 29. července 2026

Mgr. Kateřina Boudníková v. r.

předsedkyně senátu