Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 250/2008

U S N E S E N Í

I.  Dovolání  se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.257,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

V záhlaví uvedeným rozhodnutím odvolací soud potvrdil rozsudek ze dne

15. 11. 2006, č.j. -132, kterým Okresní soud v Ústí nad Orlicí zamítl žalobu, jíž žalobce po žalovaném požadoval 650.000,- Kč s 8 % úroky z prodlení

od 6. 7. 2001 do zaplacení nebo tutéž částku s týmž příslušenstvím oproti vyklizení bytu „o velikosti 2 + 1 v 1. nadzemním podlaží na jižní straně domu čp. 21 v J.,“ a předání klíčů „od tohoto bytu,“ a žalobce zavázal k náhradě nákladů řízení. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, tedy vyšel z toho, že smlouvou z 22. 7. 1998 se žalovaný, který v bytě bydlel jen se souhlasem vlastníka V. J., zavázal neuplatňovat „užívací právo k bytu,“ byt (se souhlasem vlastníka) přenechal žalobci, který mu za to zaplatil 650.000,- Kč; ztotožnil se i s jeho právním závěrem, že smlouva o přenechání bytu k užívání ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.“) neodporuje svým obsahem nebo účelem zákonu, ani zákon neobchází a rovněž se nepříčí dobrým mravům ( obč. zák.). Nad rámec toho, co vyplývá ze skutkových zjištění, odvolací soud dodal, že žalobou uplatněné právo na vydání bezdůvodného obohacení by bylo promlčeno, byla-li by smlouva posouzena jako neplatný právní úkon.

V dovolání žalobce napadá právní posouzení věci ( , , dále též jen „ “), konkrétně závěr odvolacího soudu, že smlouva z 22. 7. 1998 je platným právním úkonem. To, že smlouva (obsahem i účelem) odporuje zákonu, zákon obchází a zejména se příčí dobrým mravům, dovozuje z výše tzv. odstupného za právo byt užívat (částka 650.000,- Kč se rovná tržní ceně bytu, přičemž žalovaný nabyl totéž právo v roce 1994 za 30.000,- Kč) a z toho, že žalovaný smlouvou převedl „právo časově neomezeného bezplatného užívání bytu,“ které však nikdy neměl. Za právně významné pokládá dovolatel dále posouzení promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení podle , 3 obč. zák. a otázku rozporu žalovaným vznesené námitky promlčení s dobrými mravy. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný se ve vyjádření ztotožnil s napadeným rozhodnutím a navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl.

Nejvyšší soud věc projednal podle ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II, bod 12. ).

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – rozsudek odvolacího soudu, jímž byl ve věci samé potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, je dovolání přípustné za podmínek vymezených v nebo c/ Protože použití ustanovení je vyloučeno (soud prvního stupně sice rozhodoval – poté, co jeho první rozhodnutí odvolací soud zrušil – znovu, ale s výsledkem stejným jako v dřívějším rozhodnutí /žalobu v obou případech zamítl/), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení , které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ).

Dovolací přezkum předjímaný ustanovením je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením , tj. tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tímto důvodem, kterým dovolatel v projednávané věci správnost rozhodnutí poměřuje, je dovolací soud vázán (včetně jeho konkretizace) a pouze v jeho intencích posuzuje, zda rozhodnutí odvolacího soudu má skutečně zásadní právní význam ( , věta první, ).

Protože přípustnost dovolání podle je podmíněna v první řadě tím, že dovolatelem dotčené právní posouzení je významné pro danou věc, lze argumentaci týkající se otázky promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení a otázky výkonu práva (vznesení námitky promlčení) v rozporu s dobrými mravy

bez dalšího pominout; odvolací soud totiž smlouvu z 22. 7. 1998 kvalifikoval jako platnou a úvahy pro případ opačného hodnocení připojil nad rámec rationis decidendi.

Zásadní právní význam rozhodnutí nelze spojovat ani s dovolatelem zpochybněným závěrem o platnosti smlouvy z 22. 7. 1998.  O existenci právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení jiných obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu předpokládá), zjevně nejde. Otázka proporcionality tzv. odstupného za přenechání práva bydlet v bytě je natolik konkrétní (jedinečná), že potenciál významového přesahu do všeobecného (širšího) kontextu soudní praxe nemá.

Nejsou-li dány podmínky přípustnosti ani podle , Nejvyšší soud dovolání odmítl ( , věta první, ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení

, a Žalovaný má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátem v dovolacím řízení. Výši odměny dovolací soud určil podle ustanovení , , , 3, 4, , a , věty první, , ve znění pozdějších předpisů, tj. částkou 10.000,- Kč. Součástí nákladů je dále paušální částka náhrady za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300,- Kč ( , 3 , ve znění pozdějších předpisů) a náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 1.957,- Kč ( , ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 29. července 2009

JUDr. Pavel  Krbek, v. r.

předseda senátu