Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 1379/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně S. P. H., spol. s  r. o., zastoupené JUDr. Z. H., advokátem proti žalovaným 1) M. s. r. o., zastoupené JUDr. M. H., advokátem, a 2) P. T. a. s.,  zastoupené JUDr. K. H., advokátem, o určení neplatnosti dohody o převodu práv a povinností, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 13. června 2006,    č. j. -573, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Kroměříži rozsudkem ze dne 5. srpna 2004, č. j. -497, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení neplatnosti dohody o převodu práv                        a povinností uzavřené mezi ní a žalovanými dne 14. 7. 2000 (výrok pod bodem I), a rozhodl                 o nákladech řízení (výroky pod body II a III).

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně jako leasingový nájemce                       a žalovaná 2) jako leasingový pronajímatel uzavřely čtyři smlouvy o pronájmu nemovitostí s následným prodejem formou finančního leasingu, jejichž předmětem byly nemovitosti ve vlastnictví této žalované. Dohodou uzavřenou mezi žalobkyní (jednající jednatelem M. S., podle tvrzení žalobkyně bez vědomí ostatních jejích jednatelů a bez souhlasu valné hromady) a žalovanými dne 14. 7. 2000 došlo k převodu práv a povinností leasingového nájemce z uvedených leasingových smluv, včetně práva na nabytí nemovitostí do vlastnictví, z žalobkyně na žalovanou 1). V následně uzavřených podnájemních smlouvách bylo užívací právo žalobkyně k nemovitostem omezeno na dobu určitou s šestiměsíční výpovědní lhůtou. Na podnájemní smlouvu pak navazovaly další smlouvy, např. dohoda o započtení pohledávek. Soud prvního stupně dovodil, že žaloba v dané podobě nemůže vytvořit pevný základ pro vztahy všech zúčastněných stran, neboť v případě zjištění neplatnosti předmětné dohody je třeba vypořádat vztahy, které vznikly v návaznosti na tuto dohodu. S poukazem na blíže neoznačenou judikaturu uzavřel, že lze-li žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká, a žalobkyně tedy nemá na určení neplatnosti předmětné dohody naléhavý právní zájem.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, rozsudkem ze dne                  13. června 2006, č. j. -573, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky pod body II a III).

Odvolací soud zjistil, že žalobkyně dne 1. 10. 2004 podala u Okresního soudu v Kroměříži žalobu vedenou pod sp. zn. , jíž se proti žalované P. T.a. s. za účasti vedlejšího účastníka M. s. r. o. domáhá určení, že je nájemcem podle leasingových smluv uzavřených s žalovanou jako pronajímatelem, a že rozsudkem ze dne 27. ledna 2006 byla tato žaloba zamítnuta, přičemž soud projednal žalobu věcně, neboť shledal naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení. Odvolací soud se v projednávané věci ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně, že žaloba na určení neplatnosti dohody o převodu práv a povinností z leasingových smluv neposkytuje pevný rámec pro vztahy mezi účastníky tak, aby se předešlo dalším sporům, neboť nebude najisto postaveno, kdo je nositelem práv a povinností z leasingových smluv. Dovodil, že důvody, z nichž dovozovala žalobkyně naléhavý právní zájem na určení neplatnosti dohody, neobstojí ve světle možnosti žalovat na určení právního vztahu vyplývajícího z uzavřených smluv k vyřešení otázky, zda je žalobkyně nadále v postavení účastníka těchto smluv. Argument žalobkyně, že rozhodnutí o neplatnosti dohody by bylo možno použít v dalších soudních řízeních, z nichž některá již probíhají, podle názoru odvolacího soudu naléhavý právní zájem na požadovaném určení zdůvodnit nemůže, neboť otázku platnosti dohody si soudy mohou vyřešit jako otázku předběžnou. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že naléhavý právní zájem na požadovaném určení podle ustanovení (dále též jen „“) není dán.

Rozsudek odvolacího soudu, a to výslovně ve všech jeho výrocích, napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení a jehož důvodnost spatřovala v tom, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod podle o. s. ř], a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle ].

Žalobkyně má za to, že napadené rozhodnutí řeší otázku, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena, a to existenci naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti smlouvy v případě, že lze v daném okamžiku žalovat na určení existence právního vztahu, ovšem vzhledem k jeho časového omezení nebude již v blízké budoucnosti žaloba na určení existence právního vztahu možná. Závěr odvolacího soudu, že nemá naléhavý právní zájem na určení neplatnosti dohody o převodu práv a povinností, považuje žalobkyně za nesprávný, neboť v posuzované věci jde o jinou situaci než v judikovaných případech                        a žalovat na určení práva či právního vztahu v ní nelze, neboť jde o vztah s „časově omezenou podstatou“. Pokud by žalovala na jeho určení, soud by musel rozhodovat podle stavu v době vyhlášení rozsudku, jenž by nemusel být shodný se stavem v době podání žaloby. Jestliže by leasingový vztah v mezidobí z jakéhokoliv důvodu zanikl, soud by žalobu na jeho určení zamítl, aniž by posuzoval předběžnou otázku platnosti předmětné dohody.

Žalobkyně dále argumentovala, že v případě určení neplatnosti dohody bude najisto postaveno, zda byla i po 14. 7. 2000 (resp. k tomuto datu) v právním postavení nájemce nemovitostí a zda má nárok na jejich nabytí do vlastnictví, a vyjasnila by se též otázka platnosti navazujících právních úkonů. Požadovaným rozhodnutím bude vytvořen právní základ, který sice nemusí zabránit dalším soudním sporům, nicméně situaci zjednoduší a bude východiskem pro případné další spory.

Žalobkyně též namítla, že napadený rozsudek se nevypořádal se všemi tvrzenými skutečnostmi stran naléhavého právního zájmu a je proto pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelný. Navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná 1) navrhla, aby bylo dovolání jako nepřípustné odmítnuto, neboť napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou soudní praxí, jmenovitě s rozsudky Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. a sp. zn. , a nemá tedy po právní stránce zásadní význam. Poukázala na to, že určení neplatnosti dohody o převodu by neznamenalo, že žalobkyně je leasingovým nájemcem a že nabude vlastnické právo k nemovitostem.

Žalovaná 2) též navrhla, aby bylo dovolání jako nepřípustné odmítnuto, neboť nemá po právní stránce zásadní význam, a odkázala na právní názor uvedený ve vyjádření           žalované 1).

Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo sice vydáno po 1. dubnu 2005, kdy nabyla účinnosti novela provedená , bylo však vydáno po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) proto vzhledem k článku II. bod 2 a bod 3 přechodných ustanovení dovolání projednal a rozhodl o něm podle ve znění účinném do 31. března 2005.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě stanovené v oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno               (, 4  ), se zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ). Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení

Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé / / nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozhodnutí proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [ ], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [ ].

Napadený rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem potvrzujícím, proti němuž je dovolání přípustné za podmínek uvedených v ustanovení a písm. c)                     .  O případ, na který pamatuje ustanovení , se v posuzované věci nejedná, neboť rozsudek soudu prvního stupně byl rozsudkem v pořadí prvním. Dovolání tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení .

Rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení zejména tehdy, řeší-li právní otázku,                          která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ).

Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132, a shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a usnesení Ústavního soudu ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. ). K závěru                 o zásadním významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce může totiž vést pouze posouzení právních otázek.

Při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil ( ), proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má ve smyslu ustanovení ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. ). Zásadní právní význam rozhodnutí může přitom založit jen taková právní otázka, jež je pro rozhodnutí odvolacího soudu určující.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v posuzované věci dovolání přípustné není.

Již v rozsudku  ze  dne  27. března 1997,  sp. zn. ,  uveřejněném                   v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1997, pod číslem 21, Nejvyšší soud vyložil, že určovací žaloba podle ustanovení je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá. K založení naléhavého právního zájmu na určení tedy nepostačí stav ohrožení či nejistoty v právních vztazích, nýbrž je zároveň třeba, aby požadované určení bylo způsobilé tento stav odstranit.

V rozsudku ze dne 2. dubna 2001, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 68/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (odkazujícím na rozsudek ze dne                    20. března 1996, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 5/1996) pak Nejvyšší soud uzavřel, že lze-li žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká. V rozsudku ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. , jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu a v němž se Nejvyšší soud zabýval naléhavým právním zájmem na určení neplatnosti výpovědi z nájmu, byl tento závěr vyjádřen jinými slovy tak, že je-li posouzení platnosti právního úkonu otázkou předběžnou ve vztahu k řešení otázky (ne)existence práva nebo právního vztahu, který měl být tímto právním úkonem založen, změněn nebo naopak ukončen, pak na takovém určení není dán naléhavý právní zájem. Ze stejných závěrů vycházejí též další rozhodnutí Nejvyššího soudu, např. rozsudek ze dne 29. dubna  2003, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 2/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, řešící naléhavý právní zájem na určení neplatnosti zástavní smlouvy, rozsudek ze dne 31. března 2008, sp. zn. , posuzující naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy o zajišťovacím převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu, a rozsudek ze dne 25. července 2007,                                 sp. zn. , jenž se týká smlouvy o postoupení pohledávek.

Žalobkyně se mýlí v názoru, že posuzovaná věc je do té míry specifická, že na ni tyto judikatorní závěry vztáhnout nelze. Věci, v nichž byla vydána shora uvedená rozhodnutí, nebyly z pohledu žalobkyní namítaných okolností kvalitativně jiné. Též nájemní vztah, na jehož určení (namísto určení neplatnosti výpovědi) mělo být žalováno, mohl v průběhu řízení skončit, např. uplynutím sjednané doby trvání či výpovědí, též zástavní právo mohlo v průběhu řízení zaniknout kterýmkoliv ze zákonem stanovených způsobů. Zaniknout může též vlastnické právo, např. i zničením věci či jejím zpracováním na věc novou. Na případ, že v průběhu řízení dojde k takové změně rozhodných skutečností, pro něž by původní žaloba neobstála, pamatuje ustanovení , jež umožňuje žalobci změnit žalobu (se souhlasem soudu) jak co do vylíčení rozhodných skutečností, na nichž zakládá uplatněný nárok, tak co do žalobního návrhu (petitu). Ani žalobkyni tedy nic nebránilo žalovat na určení právního vztahu nebo práva (tak jak ostatně podle zjištění odvolacího soudu nakonec učinila) a na případné změny právně významných skutečností nastalé v průběhu řízení reagovat příslušným doplněním skutkových tvrzení a odpovídající změnou žalobního petitu. Argument, že v době podání žaloby bylo sice možno žalovat na určení existence právního vztahu, tato situace se však v průběhu řízení může změnit, nemůže tedy zdůvodnit naléhavý právní zájem na určení neplatnosti dohody, jíž měly být práva a povinnosti v tomto právním vztahu obsažené převedeny na jiný subjekt. Tak jako ve shora uvedených judikovaných věcech, též v posuzované věci má otázka platnosti dohody o převodu práv a povinností pouze povahu předběžné otázky pro posouzení sporného právního postavení žalobkyně a požadované určení by nejistotu v jejím právním postavení neodstranilo; nevyplýval by z něho ani závěr o tom, zda žalobkyně byla (zůstala) leasingovým nájemcem též po celou dobu následující po dni 14. 7. 2000, až ke dni vyhlášení rozsudku, jak se žalobkyně mylně domnívá, natož aby byl najisto postaven její nárok na nabytí vlastnického práva k předmětu leasingu, jehož vznik je podmíněn též dalšími právními skutečnostmi, a aby byly vyřešeny účinky smluv na dohodu o postoupení navazujících.

Žaloba na určení neplatnosti dohody, kterou lze řešit jako otázku předběžnou v řízení o žalobě na plnění, popřípadě v řízení o určení práva nebo právního vztahu, a která neřeší sporné vztahy mezi stranami tak, aby nedošlo k dalším, navazujícím  sporům, je z hlediska potřeb praktického života zcela zbytečná a patří typicky mezi ty žaloby, jejichž věcnému projednání má požadavek naléhavého právního zájmu stanovený v bránit, aby nedocházelo ke zbytečnému, neúčelnému množení sporů.

Nejvyšší soud jen pro pořádek poznamenává, že pokud je rozhodnutí odvolacího soudu interpretováno jako posvěcení postupu jednatelů odnímajících majetkovou podstatu svým společnostem, pak jde především o interpretaci zcela zjevně účelovou, neboť je zřejmé, že soudy nižších stupňů (a též Nejvyšší soud) se důvodností žaloby z hlediska věcného nezabývaly a zabývat nemohly. Stav, na němž je žalobkyní tvrzená dezinterpretace založena, přitom přivodila podáním neprojednatelné žaloby sama žalobkyně, nikoliv soudy, kterým nezbylo, než takovou žalobu zamítnout toliko z procesních důvodů.

Protože dovolací soud vyřešil dovoláním vymezenou právní otázku v souladu s právní úpravou a v intencích ustálených judikatorních závěrů a není tu ani jiná skutečnost, jež by mohla založit zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce ve smyslu ustanovení , nezbývá než uzavřít, že proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé není dovolání přípustné ani podle ustanovení .

Dovolání není přípustné ani proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení. Z ustanovení vyplývá, že výrok o náhradě nákladů řízení má vždy povahu usnesení, tedy i tehdy, je-li součástí rozsudku. Přípustnost dovolání proti takovému výroku je proto třeba zkoumat samostatně, podle ustanovení § až 239               upravujících přípustnost dovolání proti usnesením odvolacího soudu, jež nejsou rozhodnutím ve věci samé. Rozhodnutí, proti nimž je dovolání přípustné, jsou v těchto ustanoveních vypočtena taxativně a rozhodnutí o náhradě nákladů řízení mezi nimi není.

Nejvyšší soud proto dovolání, aniž nařizoval jednání (, věta první,                   ), podle ustanovení , věty první, a odmítl.

Obě žalované mají podle ustanovení ve spojení s                              a , věty první, vůči žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů, které účelně vynaložily v dovolacím řízení a které spočívají v odměně jejich advokátů za zastupování a v jejich hotových výdajích (, 3 ). Advokáti obou žalovaných učinili v dovolacím řízení pouze jeden úkon právní služby – vyjádřili se k dovolání; podání žalované 1) ze dne 22. 2. 2007 obsahující vyjádření k doplňku dovolání, který se týkal skutečností v tomto dovolacím řízení právě nevýznamných, dovolací soud účelným neshledal. Vzhledem k ustanovení ve spojení s a se  odměna advokátů žalovaných určuje podle  ustanovení ve spojení s , věty první, , ve znění pozdějších předpisů, a činí 2.500,- Kč.  Každému z advokátů dále náleží paušální náhrada hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle , ve znění pozdějších předpisů. K odměně a hotovým výlohám v celkové výši 2.800,- Kč je třeba připočíst částku odpovídající dani z přidané hodnoty ve výši 19 %, tj. částku 532,- Kč, kterou budou oba advokáti jako plátci této daně povinni z odměny a z náhrad odvést a která podle rovněž patří k nákladům řízení.  Žalobkyně je tak povinna zaplatit každé z žalovaných na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3.332,- Kč, a to ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich advokáta ( ve spojení s ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 29. července 2009

JUDr. Zdeněk  D e s

předseda senátu