Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
50 A 10/2025 - 43.pdf
PDF · 0 B
No categories available
50 A 10/2025 - 43
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem Josefem Strakou ve věci
žalobce: M. S.
bytem X
zastoupený advokátem Mgr. Lukášem Pechem
sídlem Široká 117/22, 110 00 Praha 1
proti
žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje
sídlem Zborovská 11, 150 21 Praha 5
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 4. 2025, č. j. 058368/2025/KUSK,
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
Vymezení věci
1. V této věci se soud zabývá přezkumem rozhodnutí o přestupku v silniční dopravě, přičemž předmětem sporu je primárně otázka, zda se správní orgány v průběhu řízení o přestupku dostatečně vypořádaly s námitkami obviněného z přestupku, zda byly dostatečně vyjasněny rozpory v časových údajích a zda byl žalobce řidičem vozidla v okamžiku měření jeho rychlosti.
Shrnutí průběhu správního řízení
2. Žalobce byl obviněn z přestupku spočívajícím v tom, že dne 16. 10. 2024 při řízení vozidla Porsche 911 GT3, reg. zn. X (dále souhrnně jen „vozidlo“) v úseku silnice II/112 v obci K. překročil nejvyšší povolenou rychlost. Přestupkové řízení bylo vedeno u Městského úřadu Vlašim (dále městský úřad“), který jako první úkon v řízení vydal příkaz ze dne 22. 10. 2024, č. j. MUVL/ODSH/47112/2024/HIZ, který však byl po podání odporu zrušen. Následně probíhalo standardní přestupkové řízení, v jehož průběhu bylo prováděno dokazování mj. záznamy o měření rychlosti pořízenými automatickým zařízením pro měření rychlosti Ramer 10c (dále též „rychloměr“) zahrnující fotografie s uvedením času vozidla, dále snímkem z videozáznamu pořízeným zasahujícím policistou, a konečně svědeckým výslechem dopravního policisty pprap. F. V.
3. Žalobce v průběhu přestupkového řízení namítal rozdíl mezi časovými údaji o spáchání přestupku, neboť údaj na fotografii pořízené rychloměrem se liší od údajů v úředním záznamu sepsaném policistou. Zpochybňoval též správnost technického nastavení a způsobu obsluhy rychloměru a nedostatek procesních poučení ze strany zasahujících policistů.
4. Městský úřad rozhodl rozhodnutím ze dne 22. 11. 2024, č. j. MUVL/ODSH/51437/2024/HIZ (dále „rozhodnutý městského úřadu z 22. 11. 2024“), uznal žalobce vinným ze spáchání přestupku spočívajícího v překročení nejvyšší povolené rychlosti, za který mu udělil správní trest pokuty ve výši 7 000 Kč a zákaz činnosti řízení motorových vozidel na dobu 6 měsíců.
5. Toto rozhodnutí však bylo k odvolání žalobce zrušeno rozhodnutím žalovaného ze dne 13. 1. 2025, č. j. 005089/2025/KUSK (dále „rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 1. 2025“). Žalovaný totiž přisvědčil žalobci, že čas uvedený a oznámení o přestupku a úředním záznamu se liší od času ne snímku z měřícího zařízení, a proto nutno tuto nejasnost odstranit výslechem zasahujícího policisty.
6. Městský úřad proto v dalším řízení doplnil dokazování svědeckým výslechem policisty pprap. F. V. Žalobce měl nicméně nadále za to, že výslech policisty neodstranil rozpory mezi údaji o čase a že tyto rozpory nadále přetrvávají. Poukázal též na možnosti nedostatečného proškolení policistů.
7. Městský úřad se však s touto argumentací neztotožnil a rozhodnutím ze dne 20. 3. 2025, č. j. MUVL/ODSH/2025/HIZ (dále „prvostupňové rozhodnutí“) uznal žalobce vinným, že dne 16. 10. 2024 v 15:37:38 hodin na silnici II/112 v obci K. u domu č. X řídil osobní automobil tovární značky Porsche 911 reg. zn. X rychlostí 93 km. hod.-1 (se započtením odchylky), tedy v rozporu s § 18 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), jako řidič motorového vozidla jel v obci vyšší rychlostí než 50 km. hod.-1, čímž spáchal z nedbalosti přestupek podle § 125c odst. 1 písm. e) bod 2 téhož zákona. Za tento přestupek byl žalobci uložen úhrnný správní trest pokuty ve výši 7 000 Kč a zákaz činnosti řízení motorových vozidel na dobu 6 měsíců, a dále povinnost úhrady paušální náhrady nákladů přestupkového řízení.
8. Proti prvostupňovému rozhodnutí podal žalobce odvolání. V něm opětovně namítal nesoulad mezi časem spáchání přestupku zaznamenaném na fotografii pořízené rychloměrem a na úředním záznamu policisty, neboť oba časy se liší. Současně namítal, že tyto rozdíly nasvědčují tomu, že rychloměr nemusí fungovat správně. Rovněž zpochybnil, zda bylo dostatečně prokázáno, že to byl skutečně on, kdo řídil vozidlo v době měření, neboť dosavadní důkazy potvrzovaly jeho přítomnost pouze při vystupování z vozidla po zastavení policejní hlídkou. Stejně tak namítal, že jej zasahující policisté dostatečně nepoučili o právech obviněného.
9. Žalovaný rozhodnutím ze dne 14. 4. 2025, č. j. 058368/2025/KUSK (dále „napadené rozhodnutí“) odvolání žalobce zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Neztotožnil se s uplatněnými odvolacími námitkami, a naopak se zcela ztotožnil se skutkovými zjištěními i právním hodnocením městského úřadu.
Shrnutí žaloby
10. Žalobce namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů. Tento nedostatek spatřuje především v nedostatečném vypořádání námitek, které uplatnil na svou obhajobu a které naznačují technické chyby v měření.
11. Předně upozorňuje, že žalovaný v napadeném rozhodnutí obecně odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále „NSS“) ze dne 17. 4. 2020, č. j. 5 As 109/2019-45, ve kterém zaznělo, že správní orgány nejsou povinny se vypořádávat s každou dílčí námitkou. Tyto závěry by však neměly být nadužívány tím způsobem, že se správní orgány vůbec nebudou vypořádávat s obhajobou obviněného z přestupku, jako se stalo v nyní posuzované věci. Jím uplatněné námitky totiž byly označeny za „dílčí“, které není třeba zkoumat.
12. V přestupkovém řízení se přitom vyskytují tři rozdílné údaje o čase spáchání. První čas 15:34:00 je uveden v oznámení o přestupku a následně i v úředním záznamu sepsaném dne 18. 10. 2024 týmž policistou, který při následném výslechu uvádí, že jde o jeho chybu. Druhý čas 15:37:38 je fotografie z radaru vozidla. Třetí čas 15:38:24 vyplývá z videozáznamu, na kterém vozidlo žalobce projíždí kolem policejního vozu. K těmto rozdílům městský úřad konstatoval, že čas je nerozhodný, protože stejně jako je čas rozdílný na rádiu či televizi, tak může být i v přestupkovém času, který policisté nenastavují. Žalovaný tento rozpor vůbec neřešil a pouze uvedl, že se policista při zápisu spletl a že jde o dílčí námitku, která nebude řešena. S tím však nelze souhlasit, neboť právě kvůli tomuto nedostatku bylo rozhodnutím žalovaného ze dne 13. 1. 2025 již zrušeno rozhodnutí městského úřadu ze dne 22. 11. 2024.
13. Žalobce považuje za zásadní, že zasahujícího policista při výslechu sdělil, že čas na radaru a na videozáznamu má být totožný. Avšak v čase, kdy je pořízena fotografie radaru o překročení rychlosti, tak na videozáznamu z téhož policejního auto se v tento čas se žádný automobil nenachází, ale projíždí až v čase o více jak minuto později. Městský úřad však tuto podstatnou námitku odbyl pouze dílčím sdělením, že čas nastavují policisté, a žalovaná se jí nezabýval vůbec. Žalobce přitom ve své obhajobě konstantně sděloval, že kolem policejní hlídky projížděl opakovaně, ale ne vždy byl řidičem předmětného vozidla. Dle žalobce jde přitom o zásadní otázku, neboť v okamžiku, kdy je mělo dojít ke změření vozidla, tak vozidlo se vedle hlídky nenachází a projíždí kolem hlídky až po více jak minutě, a až teprve poté je zastaveno. Proto pokud není přijata verze plynoucí z žalobcovy obhajoby, musí se jednat o technickou závadu měřícího zařízení a videozáznamu, které však v takovém případě nemohou sloužit jako podklad pro vydání rozhodnutí.
14. Dle žalobce nebylo nijak prokázáno, že by v inkriminovaný okamžik skutečně vozidlo řídil. Tuto skutečnost vyvozuje správní orgán až z toho, že vozidlo, které kolem policejní hlídky projelo v jiný (pozdější) čas, a následně bylo zastaveno, řídil žalobce. Z toho však nelze usuzovat, že by vozidlo řídil v době měření. Jediným důkazem, že ve vozidle byl žalobce, je tvrzení policisty v záznamu o zastavení, který však osahoval chyby ohledně měření. Není přitom možné vykládat konkrétní důkaz jednou jako omyl a podruhé jako fakt. Zároveň je nerozhodné, kdo vozidlo řídil při jeho zastavení, klíčové je, že předmětný videozáznam nepotvrzuje, že by měřené vozidlo v okamžiku závěru řídil žalobce. Ten přitom nerozporuje, že v okamžiku měření vozidla mohlo dojít ke spáchání přestupku, avšak žádný důkaz nenasvědčuje tomu, že by jej v tomto okamžiku řídil právě on.
15. Žalobce dále připomíná, že policista v rámci své výpovědi připustil, že žalobce nebyl poučen o právu odmítnout výpověď ve smyslu dle § 82 odst. 2 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále „přestupkový zákon“) či dle § 13 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky (dále „zákon o Policii ČR“). Z tohoto důvodu neměly být brány v potaz další úkony činěné tímto policistou, zejména sepsání oznámení o přestupku sepsaný policistou na místě či úřední záznam ze dne 18. 10. 2024. Argument správních orgánů, že žalobce stejně nevypovídal, nezbavuje odpovědnosti policejní a správní orgán, že musí jednat v souladu se zákonem.
16. Žalobce konečně poukazuje na nedostatky plynoucí z listiny osvědčení o proškolení radaru, ze které není patrné, kdy k proškolení došlo. V tomto osvědčení je doslova uvedeno: „Školení bylo provedeno dne a tímto potvrzuji .... “. Z vynechaného odskoku textu po slovu „dne“ je patrné, že nebyl vůbec vyplněn den, kdy k proškolení došlo, a tudíž toto potvrzení nelze považovat za dostatečné, že daná osoba byla seznámena s obsluhou radaru. Ani této okolnosti se však správní orgány dostatečně nevěnovaly.
17. Žalobce tedy uzavírá, že žalovaný se nedostatečně vypořádal s jeho obhajobou, s rozdílnými časovými údaji na videozáznamu a fotografie z radaru či s absenci poučení o právech a povinnostech ze strany policisty. Nadto kvůli rozdílnému časovému údaji žalovaný již jednou rozhodnutí městského úřadu zrušil. Ve spise navíc není založen důkaz, že by vozidlo v okamžiku pořízení fotografie na radaru řídil žalobce, ani není vypořádána otázka technické závady na radaru. Z těchto důvodů žalobce navrhuje napadené rozhodnutí zrušit.
Vyjádření žalovaného
18. Žalovaný s žalobou nesouhlasí a navrhuje její zamítnutí.
19. Předně má za to, že tvrzení žalobce zpochybňující správnost měření jsou poměrně obecná. S poukazem na závěry rozsudku NSS ze dne 31. 7. 2013, č. j. 1 As 46/2013-37, argumentuje, že výsledkům měření však svědčí presumpce správnosti a ve vztahu k jeho zpochybnění se důkazní břemeno přesouvá na obviněného.
20. Dále žalovaný obsáhle cituje z judikatury týkající se pasivity obviněného v přestupkovém řízení a otázkou dokazování skutku spočívajícího v překročení nejvyšší dovolené rychlosti primárně listinami o naměření rychlosti.
21. Pokud jde o námitky žalobce stran rozporu času na radaru a na videozáznamu, má žalovaný za to, že tato nejasnost byla vysvětlena výpovědí policisty, který uvedl, že na měřícím zařízení nastavují pouze nejvyšší povolenou rychlost a nikoliv čas, který se nastavuje automaticky. Rozdílné nastavení času policejního vozidla a přední kamery proto nemají žádný vliv na spáchání skutku, nadto časový rozdíl činí pouze 46 sekund. U hodin se časový údaj může lišit z důvodu ručního nastavení. Na rozdíl od měřícího přístroje nejsou hodiny na palubní desce a přední kamera služebního vozu certifikované a k obsluze hodin na palubní desce a přední kamery služebního vozu se nepojí žádné povinné školení. Tedy jejich časový údaj se může lišit z důvodu ručního nastavení s časem automatickým měřícího přístroje. Přestupek překročení nejvyšší povolené rychlosti se přeci děje v časovém úseku, a to nikoliv v řádu sekund, proto je rozhodující okamžik měření rychlosti.
22. K námitce, že nebylo prokázáno, že by žalobce řídil vozidlo v okamžiku měření, žalovaný odkazuje na výpověď policisty. Ten uvedl, na místě byli asi hodinu, a vozidlo Porsche projelo pouze jedno. Po změření rychlosti se policisté za tímto vozidlem rozjeli a po celou dobu jej měli stále nadohled. Pokud by v časovém úseku od 15:37:00 do 15:38:24 hodin zachyceném záznamem z přední kamery policejního vozidla projelo kolem služebního vozidla takto výrazné vozidlo, jakým je Porsche, lze důvodně předpokládat, že by si tuto skutečnost policista zapamatoval. Samotné měření rychlosti proběhlo v čase 15:37:38 hod, který je na záznamu přední kamery zachycen. Změřené vozidlo přitom bylo po celou dobu po změření pronásledováno a zůstalo policistům v dohledu, a až poté bylo zastaveno. Jelikož vozidlo Porsche je vozidlem dvoumístným, jedinou další osobou kromě řidiče v něm mohl být spolujezdec. Z videozáznamu je však patrný pohyb pouze v místě řidiče, v čase 15:50:29 je ve zpětném zrcátku vozidla Porsche patrný pohyb na místě řidiče, kdy je vidět, jak řidič vystupuje, a následuje záběr, kdy tento řidič (žalobce) bere mikinu s kapucí z místa spolujezdce. S ohledem na uvedené žalobce považuje za bezpředmětnou argumentaci žalobce, že by po celou dobu nebyl řidičem vozidla. V opačném případě není zřejmé, jak bys objevil najednou objevil v záběru, a proč by z místa řidiče podával policistovi řidičský průkaz a občanský průkazu, jak je rovněž zachyceno ve videozáznamu. Tento videozáznam žalovaný navrhuje provést k důkazu.
23. K namítané absenci poučení o právu odmítnout výpověď žalovaný rekapituluje obsah úředního záznamu č.j. KRPS-267718-1/PŘ-2024-010106, s tím, že jeho obsah přesně odpovídá prováděnému úkonu kontroly. Žalobce nebyl vyslýchán, nebyl vzýván k podání vysvětlení, ani vůči němu nebyl prováděn žádný služební zákrok silového charakteru. Ve vztahu projednávané věci jde tedy o irelevantní argumentaci.
24. Pokud jde o otázku absentujícího data na osvědčení o proškolení radaru, považuje žalovaný za nesporné, že datum vydání dne 22. 5. 2024 podle prohlášení školící osoby je zároveň i datem proškolení. Je totiž běžné, že osvědčení o proškolení je vydáváno účastníkům školení týž den, kdy toto školení proběhne. I kdyby bylo vydáno až později, osvojení si znalostí a dovedností v květnu 2024 nemůže mít vliv na změřený přestupek dne 16. 10. 2024. Podstatné je, že policista obsluhující měřící zařízení před měřením školení absolvoval.
25. S ohledem uvedené žalovaný navrhuje zamítnutí žaloby.
Replika žalobce
26. Žalobce zareagoval na vyjádření žalovaného replikou, ve které žalovanému vyčítá, že jeho tvrzení překrucuje, například když naznačuje, že se na místě „náhodně“ objevil. Podle žalobce to svědčí o tom, že správní orgán řádně nepřezkoumal jeho odvolací námitky.
27. Za stěžejní argument přitom považuje rozpor mezi časovými údaji na radarovém měření a na videozáznamu policejního vozidla. Zdůrazňuje, že v okamžiku údajného měření se jeho vozidlo na záznamu vůbec nenachází, a proto vznikají zásadní pochybnosti o správnosti důkazu. Odmítá tvrzení žalované, že nepředložil důkazy, a naopak uvádí, že samotný spis obsahuje objektivní indicie o nesprávné funkci zařízení. Nesoulad časů podle něj představuje významnou vadu měření, která musí být vykládána ve prospěch obviněného, nikoli bagatelizována. Přirovnání žalované k nepřesnostem běžných zařízení (např. hodiny) považuje za nepřiléhavé.
28. Pokud jde o svědeckou výpověď policisty, žalobce opakuje, že důkazy nelze rozdělovat na věrohodné a nevěrohodné části podle potřeby. U měření rychlosti musí být důkaz jako celek spolehlivý a nezpochybnitelný. Pokud existují rozpory a přiznané chyby policisty, tak podle něj zpochybňují použitelnost důkazu jako takového.
29. Žalobce opětovně zdůrazňuje nedostatečné prokázání toho, že právě on vozidlo řídil v okamžiku měření. Připouští svou přítomnost na místě, avšak trvá na tom, že v rozhodný okamžik řidičem nebyl. Správní orgány podle něj neunesly důkazní břemeno, protože neexistuje jednoznačný důkaz o jeho totožnosti jako řidiče při přestupku.
30. Argumentaci žalovaného k otázce proškolení považuje žalobce za bagatelizující. O tom, že datum vystavení je shodné s datem proškolení, je pouhou spekulací správního orgánu.
31. Dle žalobce se na něj žalovaný pouze snaží v rozporu s principy veřejného práva přenést odpovědnost za prokázání přestupku. S ohledem na uvedené žalobě setrval na své argumentaci.
III. Posouzení soudem
32. Soud ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje všechny formální požadavky na ni kladené. Jde tedy o žalobu projednatelnou.
33. Soud vycházel při přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), přičemž napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.).
34. Soud o žalobě rozhodl bez jednání, jelikož účastníci ani na výzvu soudu ve stanovené lhůtě nesdělili, že by s tímto postupem nesouhlasili (§ 51 odst. 1 s. ř. s.).
35. Žaloba není důvodná.
Obecně k přezkoumatelnosti
36. Soud předně konstatuje, že napadené rozhodnutí považuje za přezkoumatelné, ačkoliv jeho odůvodnění je místy nepřesvědčivé a po jazykové stránce podprůměrné. Přesto v něm lze nalézt odpovědi na všechny pro věc podstatné otázky. Soud obecně přisvědčuje žalobci v tom, že odkazy na závěry rozsudku NSS ze dne 17. 4. 2020, č. j. 5 As 109/2019-45, bývají ze strany správních orgánů (žalovaného nevyjímaje) někdy nadužívány až do té míry, že se jimi fakticky nahrazuje řádné vypořádání uplatněných námitek. V projednávané věci tomu tak však – i přes slabší přesvědčivost odůvodnění – není. Na jádro žalobcem uplatněných odvolacích námitek bylo vždy určitým způsobem odpovězeno, a pokud přeci jen nějaký odpověď schází, pak je to k otázkám zjevně nesouvisející s předmětem řízení (např. otázka absence data proškolení – viz odst. 39 níže). Příslušným částem odůvodnění napadeného rozhodnutí vztahující se ke konkrétním sporným otázkám se soud věnuje níže v souvislosti s vypořádáním jednotlivých žalobních bodů.
Absence data či poučení o právech obviněného nejsou pro věc relevantní
37. Soud dále považuje za podstatné, že část žalobních bodů poukazuje na procesní vady, které nebyly z hlediska prokázání inkriminovaného skutku významné a nemohly se nijak projevit na zákonnosti napadeného rozhodnutí. V této souvislosti je třeba připomenout, že „[n]ikoliv veškerá činnost (případně veškeré pochybení) veřejné správy je podrobena soudní kontrole ze strany fyzických a právnických osob, ale pouze ta, kdy činnost správy přesáhne do jejich veřejných subjektivních práv“ (podle usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 21. 10. 2008, č. j. 8 As 47/2005 - 86; obdobně viz např. rozsudky NSS ze dne 29. 9. 2016, č. j. 9 As 238/2015--38, ze dne 29. 9. 2016, č. j. 9 As 238/2015-38, či ze dne 27. 1. 2020, č. j. 4 As 340/2019 - 52).
38. Typickým příkladem vady nesouvisející s meritem napadeného rozhodnutí (resp. s otázkou prokázání skutku či jeho právní kvalifikací) jsou žalobcem namítané nedostatky osvědčení o proškolení radaru. Tím má žalobce nepochybně na mysli osvědčení č. OEČ: X ze dne 22. 5. 2024, které je žurnalizováno na čísle listu 7 správního spisu, v němž je skutečně uvedeno mj. „Školení bylo provedeno dne a tímto potvrzuji, že výše uvedený/á ovládá v potřebném rozsahu radarový měřič rychlosti a je oprávněn/a provádět měření“, kde je patrný odskok textu (nevyplněná mezera) po slovu „dne“, za nímž zjevně chybí datum. Soudu však není zřejmé, jak by absence data proškolení měla souviset s vlastním proškolením či jeho kvalitou. Žádný zákon ani podzákonný předpis neupravuje formální náležitosti osvědčení vydávaných pro obsluhy zařízení pro měření rychlostí, a i kdyby upravoval, tak si lze těžko představit, že by samotné neuvedení data konání proškolení mělo potenciál zpochybnit osvědčením stvrzovanou skutečnost o proškolení konkrétní osoby. Pro srovnání lze uvést, že ani v jiných typech běžně vydávaných osvědčení se zpravidla neuvádějí data konání konkrétního školení či zácviku (například v řidičském průkazu se také neuvádí data konání cvičných jízd v autoškole – aniž by to cokoliv vypovídalo o schopnostech řidiče). Soud proto nemůže souhlasit s žalobcem, že bez uvedení data proškolení nelze považovat za dostatečné, že daná osoba byla seznámena s obsluhou radaru, ale naopak má za to, že absence či přítomnost data konání proškolení je pro věc zcela nerelevantní. Ačkoliv soud připouští, že napadené rozhodnutí tuto otázku výslovně nevypořádává, není mu zároveň zřejmé, jaký reálný přínos by její podrobnější rozbor mohl mít.
39. Dalším příkladem vady nesouvisející s meritem napadeného rozhodnutí je nedostatečné poučení ze strany zasahujícího policisty o právu odepřít výpověď. Taková vada by měla význam leda tehdy, pokud by žalobce byl vyslechnut jako obviněný a jeho výpověď by mu byla kladena k tíži z hlediska odpovědnosti za vinu. K ničemu takovému však v posuzovaném případě nedošlo. K prokázání viny byly použity zcela jiné důkazní prostředky, ať už listiny (výstupy z měřicího zařízení), videozáznamy (záznam z kamery policejního vozidla) či svědecké výpovědi (výslech policisty pprap. F. V.). Výpověď žalobce naopak z hlediska zjišťování skutku nehrála žádnou roli. Případné nepoučení o právu odepřít výpověď se proto v dané věci nemohlo nijak projevit, natož v žalobcův neprospěch. Uvádí-li proto žalovaný v napadeném rozhodnutí, že „absence poučení ze strany policisty o možnosti nevypovídat není v tomto případě důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí“ (viz str. 5 napadeného rozhodnutí), jde v konečném důsledku o závěr správný, a to i navzdory lakonickému až úsečnému způsobu vyjadřování, který je pro napadené rozhodnutí bohužel charakteristický.
40. Žalobce se navíc mýlí, pokud se domnívá, že v daném případě byl zasahující policista povinen poskytovat poučení o právu odepřít výpověď.
41. Poukazuje-li žalobce na poučení o právu odepřít výpověď podle § 82 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky, zjevně přehlíží, že toto poučení náleží výlučně obviněnému, jímž však žalobce v době komunikace s policistou ještě nebyl. Komunikace s policistou (spojená s identifikací žalobce a vyplněním oznámení o podezření ze spáchání přestupku) proběhla dne 16. 10. 2024, jak plyne ze správního spisu. V tomto okamžiku měl žalobce pouze postavení podezřelého, nikoli obviněného, neboť tou dobou vůči němu správní orgány rozhodující o přestupku ještě neučinily žádný úkon (přičemž úkony policistů spadají do fáze prověřování a nejde o úkony přestupkového řízení, jež tou dobou ještě nebylo zahájeno). Prvním úkonem v přestupkovém řízení vůči žalobci bylo až vydání příkazu ze dne 22. 10. 2024, č. j. MUVL/ODSH/47112/2024/HIZ, přičemž teprve jeho doručením dne 25. 10. 2024 (viz údaj na dodejce ve správním spise) žalobce nabyl postavení obviněného ve smyslu § 69 odst. 1 citovaného zákona. Až od tohoto okamžiku by přicházelo v úvahu poučování žalobce jako obviněného, a tedy i o právu odepřít výpověď podle § 82 odst. 2 téhož zákona, pokud by byl v řízení prováděn jeho výslech (k němuž ovšem v dané věci vůbec nedošlo). Na úkony učiněné před datem 25. 10. 2024 se však procesní povinnosti spojené s poučováním obviněného nevztahovaly. Absence takového poučení při komunikaci s policistou dne 16. 10. 2024 proto vůbec nepředstavuje procesní vadu.
42. Podobně je tomu i v případě poučení podle § 13 zákona o Policii ČR, jehož absenci žalobce rovněž namítá. Podle tohoto ustanovení je policista „povinen před provedením úkonu poučit osobu dotčenou úkonem o právních důvodech provedení úkonu, a jde-li o úkon spojený se zásahem do práv nebo svobod osoby, také o jejích právech a povinnostech. Pokud poučení brání povaha a okolnosti úkonu, poučí nebo zajistí toto poučení ihned, jakmile to okolnosti dovolí“. V tomto případě se však nejednalo o úkon bezprostředně zasahující do práv a svobod, jako by tomu bylo typicky v případě služebního zákroku spojeného s použitím donucovacích prostředků ve smyslu § 51 a násl. zákona o Policii ČR. Soudu tedy není zřejmé, jaké konkrétní poučení o právech a povinnostech zde mělo přicházet v úvahu, tím méně jak by jeho absence mohla později ovlivnit procesní postavení žalobce v tou dobou ještě nezahájeném přestupkovém řízení. Pokud jde o nejobecnější poučení o důvodech provedení úkonu ve smyslu první věty zmiňovaného § 13, má soud za to, že pokud je řidič jedoucího vozidla vyzván k zastavení, následně je identifikován a je mu namístě sdělováno, že překročil nejvyšší povolenou rychlost a že toto nelze vyřešit v příkazním řízení, ale bude to postoupeno k dalšímu projednání městskému úřadu (viz čtvrtý odstavec na úředním záznamu ze dne 18. 10. 2024, č. j. KRPS-267718-1/PŘ-2024-010106), pak z takové posloupnosti událostí by každému jedinci mělo být dostatečně zřejmé, co je důvodem provedení úkonu. Ani v tomto směru soud neshledává žádnou procesní vadu.
Žalobce řídil vozidlo i v okamžiku měření
43. Mezi účastníky není sporné, že žalobce byl řidičem vozidla v okamžiku jeho zastavení policejní hlídkou. Žalobce však činí sporným, že by jej řídil v okamžiku měření, resp. že by k tomuto byl nějaký důkaz. Jeho argumentace je založena na tom, že videozáznam pořízený policejní kamerou (jehož čas je navíc sporován – k tomu viz díle) nijak nezaznamenává, že by řidičem měl být on právě okamžiku měření. Jediným důkazem o jeho přítomnosti ve vozidle je záznam policisty, který však obsahuje chyby o měření. Žalovaný naproti tomu argumentuje, že totožnost řidiče byla spolehlivě prokázána videozáznamem v kombinací se svědeckou výpovědí policisty, který uvedl, že se za změřeným vozidlem rozjeli a měli jej po celou dobu nadohled, a to až do okamžiku zastavení, kdy z něj jako řidič vystoupil žalobce.
44. Soud dává zapravdu žalovanému.
45. Na fotografii pořízené zařízením k měření rychlosti (viz čl. 10 správního spisu) je zachyceno na předmětné vozidlo Porsche 911 GT3 šedé barvy. Žalobci lze dát zapravdu potud, že na předmětném snímku skutečně není zachycen jako řidič.
46. Nicméně téže vozidlo je zachyceno i na videozáznamu pořízeném palubní kamerou z policejního vozidla (videozáznam uložen na nosiči žurnalizovaném na č. l. 58 správního spisu), kdy v čase 01:26 vjede do záběru právě vozidlo Porsche 911 GT3, za nímž se policejní vozidlo vzápětí rozjede, a niž by jej ztratilo ze záběru (šedá Porsche je od času 01:26 nepřetržitě přítomna v záběru), zhruba po dvaceti vteřinách jej dostihne a v čase 01:51 jej přiměje zastavit na krajnici za křižovatkou; v tomto okamžiku je již zřetelně vidět i registrační značka registrační značka X. Poté následuje nepřerušený úseku záznamu trvající asi 4,5 minuty (zhruba do času 05:45), zachycující příchod policistů k vozidlu Porsche a komunikaci s jejím řidičem přes okénko. I potud lze dát žalobci zapravdu, že zde stále nelze vidět osoba řidiče.
47. Nicméně v čase 05:45 téhož videozáznamu policejní vozidlo popojede blíže ke krajnici, v důsledku čehož již zastavené vozidlo Porsche není v záběru patrné jako celek, nýbrž pouze jeho pravý okraj. Tento záběr trvá až do času 13:23, kdy se na záznamu objevuje policista a spolu s ním i muž, jehož vizuální podoba odpovídá fotografii osoby založené na č. l. 2 správního spisu, tedy žalobci. Zbytek záznamu následně zachycuje sepisování dokumentů na kapotě policejního vozidla a komunikaci mezi policistou a žalobcem. Byť se žalobce bezprostředně během zaznamenané jízdy šedého vozidla Porsche v záběru neobjevuje, po jeho zastavení je již zachycen a zjevně komunikuje s policistou provádějícím zápis, což představuje významnou indicii svědčící o tom, že patrně byl i řidičem tohoto vozidla.
48. Pravdivost této indicie je významně posílena obsahem svědecké výpovědi pprap. F. V. Ten ve své výpovědi (viz protokol ze dne 19. 2. 2025, č. j. MUVL/ODSH/7597/2025/HIZ) uvedl, že předmětné vozidlo měl po celou dobu, až do jeho zastavení, ve svém zorném poli, což odpovídá průběhu zachyceného videozáznamu. Současně potvrdil, že byl tím, kdo žalobce vyzýval k předložení dokladů, a na výslovný dotaz „Nacházel se ve vozidle někdo jiný kromě řidiče?“ odpověděl „Jenom řidič“. Soud přitom neshledává žádné významné okolnosti, pro které by měl výpověď tohoto policisty považovat za věrohodnou (srov. rozsudek NSS ze dne 20. 3. 2013, č. j. 9 As 139/2012-30, nebo ze dne 27. 9. 2007, č. j. 4 As 19/2007-114), proto se lze důvodně domnívat, že v zastaveném vozidle Porsche skutečně nebyl nikdo jiný kromě žalobce.
49. S ohledem na uvedené soud konstatuje, že fotografie pořízená zařízením pro měření rychlosti, videozáznam z palubní kamery policejního vozidla a svědecká výpověď zasahujícího policisty tvoří ucelený a vzájemně se doplňující důkazní řetězec, který spolehlivě potvrzuje skutkový závěr, že vozidlo Porsche se od okamžiku změření jeho rychlosti až do okamžiku jeho zastavení nedostalo do dispozice žádné jiné osoby než žalobce, jenž z něj po zastavení na výzvu policisty vystoupil.
50. Soud naopak považuje za nevěrohodné tvrzení žalobce, že by vozidlo řídil pouze v okamžiku jeho zastavení, a nikoli v okamžiku měření rychlosti. Taková verze je s ohledem na výše popsaný ucelený důkazní řetězec zjevně neudržitelná, neboť by předpokládala, že osoba řidiče se mezi okamžikem měření a zastavením vozidla změnila, aniž by bylo jakkoli vysvětleno, jak k takové změně mohlo reálně dojít. Žalobce přitom nepředestřel žádnou konkrétní skutkovou verzi, která by takovou změnu osoby řidiče činila alespoň rámcově myslitelnou.
51. Nelze proto než uzavřít, že závěr žalovaného o tom, že vozidlo žalobce projelo hlídky pouze jednou a od té doby bylo po celou dobu v zorném poli policie až do zastavení (viz str. 4 napadeného rozhodnutí), je i navzdory zkratkovitému způsobu vypořádání celkově správný a má oporu v důkazech obsažených ve správním spisu. Žalobní bod je proto nedůvodný.
Rozdíly v časových údajích byly dostatečně objasněny
52. Žalobci lze dát zapravdu v tom, že v přestupkovém řízení figurovaly tři různé časové údaje, a sice
(i.) čas 15:34:00 uváděný v oznámení o přestupku a následně i v úředním záznamu sepsaném dne 18. 10. 2024 zasahujícím policistou pprap. F. V.,
(ii.) čas 15:37:38 z fotografií pořízených zařízením k měření rychlosti,
(iii.) čas 15:38:24 na videozáznamu z palubní kamery policejního vozidla.
53. Soud však nemůže s žalobcem souhlasit v tom, že by zmiňované rozdíly v časových údajích zůstaly nevysvětleny.
54. První zmiňovaný čas 15:34:00, který uvedl policista pprap. F. V., byl přímo tímto policistou následně označen za omyl. Při dotazu na příčinu zaznamenání času 15:34:00 konkrétně uvedl: „Tam došlo k přepisu, špatně jsem se podíval na přístrojovou desku u auta. Čas fotky z měřiče odpovídá času spáchání přestupku. Došlo k mé osobní chybě – přepsal jsem se“ (viz protokol ze dne 19. 2. 2025, č. j. MUVL/ODSH/7597/2025/HIZ). Na tento policistův písařský omyl opakovaně poukázal i žalovaný při vypořádávání odvolacích námitek (viz str. 4 a 5 napadeného rozhodnutí). Dle soudu je tedy více než zřejmé, proč čas 15:34:00 nebyl použit jako čas spáchání přestupku. Nejedná se o čas pocházející z žádného technického zařízení, nýbrž o prostý omyl vzešlý z písařské chyby.
55. Žalobce přitom poněkud nepřesně dovozuje, že právě z tohoto důvodu bylo rozhodnutím žalovaného ze dne 13. 1. 2025 zrušeno rozhodnutí městského úřadu ze dne 22. 11. 2024. Jak plyne z odůvodnění rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 1. 2025, předmětem jeho výtek vůči postupu městského úřadu bylo, že důvod zaznamenání času 15:34:00 zůstal nevyjasnění, a právě proto vyžadoval důkladnější zjištění skutkového stavu, typicky výslechem zasahujících policistů (viz str. 3 rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 1. 2025). A přesně to městský úřad učinil, když po vrácení věci k novému projednání doplnil dokazování svědeckou výpovědí pprap. F. V., po jejímž provedení se vyjasnilo, že čas 15:34:00 byl důsledkem písařské chyby. Není tedy pravdou, že by žalovaný v tomto směru nerespektoval svůj dřívější závěr (jak se patrně snaží naznačit argumentace pod odst. 7 na str. 5 žaloby).
56. Poněkud složitější situace je u dvou zbývajících časů 15:37:38 a 15:38:24.
57. Z výroku o vině je zřejmé, že za čas spáchání přestupku byl považován právě čas 15:37:38, jenž odpovídá času zaznamenaném na fotografiích pořízených měřícím zařízení. Je tak zřejmé, že právě tento čas správní orgány vyhodnotily jako rozhodný.
58. Soud přitom v odůvodněních rozhodnutí obou stupňů nachází vysvětlení, proč byl za stěžejní zvolen právě tento čas:
59. Městský úřad explicitně zdůraznil, že původcem času 15:37:38 je měřící zařízení Ramer 10c, načež vyložil mechanismus jeho fungování, zdůraznil jeho certifikaci platným osvědčením ze dne 22. 5. 2024 garantujícím soulad s metrologickými normami, zároveň popsal způsob zachycení vozidla na fotografii korespondující s postupem uvedeným v návodu k obsluze i v metodice Ministerstva dopravy č. 89/2006-160-Leg/1, a konečně vyloučil přítomnost zkreslujících faktorů jako zastínění či neodborné manipulace (viz str. 5 prvostupňového rozhodnutí). Dle soudu je z uvedeného dostatečně zřejmé, že městský úřad upřednostnil čas 15:37:38 právě proto, že byl pořízen certifikovaným mařícím zařízením, u kterého lze presumovat správnost. Ač v odůvodnění explicitně nezmiňoval „konkurenční“ časový údaj 15:38:24, z kontextu odůvodnění je zřejmé, že i s tímto údajem pracoval, neboť se vysloveně zmiňuje o třech rozdílných časech s tím, že v jednom případě šlo o správně zaznamenaný čas měřičem rychlosti, ve druhém případě šlo o čas zapsaný subjektivní chybou policisty (čímž zjevně myslí čas 15:34:00 – viz odst. 54 výše), a „v třetím případě zaznamenaným opět nesprávně – chybným nastavením času v kameře služebného vozidla“ (viz str. 6 prvostupňového rozhodnutí). Dle soudu je z této části dostatečně zřejmé, že městský úřad považoval za relevantní právě čas 15:37:38 z důvodu, že jeho původcem bylo certifikované měřící zařízení, zatímco zbývající dva časy jsou důsledkem lidského omylu, ať už při přepisu, či při nastavování palubní videokamery. Již jen s poukazem na tuto část prvostupňového rozhodnutí nelze souhlasit s žalobcem, že by jím namítané časové rozdíly nebyly řešeny.
60. Žalovaný, obdobně jako předtím městský úřad, zdůraznil věrohodnost měřicího zařízení Ramer 10c s poukazem na jeho certifikaci doloženou platným osvědčením, z čehož dovodil presumpci správnosti jím zjištěných výsledků; zároveň poukázal na skutečnost, že fotografie pořízené tímto zařízením jsou ve vzájemné shodě a nevykazují žádné rozdíly (viz str. 4 napadeného rozhodnutí). Soud konstatuje, že ačkoli v této části napadeného rozhodnutí není obsažena výslovná polemika s „konkurenčním“ časem 15:38:24, je z jejího obsahu dostatečně zřejmé, proč žalovaný upřednostnil čas 15:37:38.
61. S ohledem na uvedené soud uzavírá, že správní orgány obou stupňů (byť jejich odůvodnění místy trpí dílčími formulačními nedostatky – zejména na straně žalovaného), v celkovém kontextu dostatečně vyložily, proč z časových údajů uvažovaných v průběhu řízení vycházely právě z času zaznamenaného certifikovaným měřicím zařízením.
62. Tento závěr, k němuž dospěly správní orgány, považuje soud rovněž za věcně správný. Judikatura přitom konstantně dovozuje, že u certifikovaných zařízení pro měření rychlosti je třeba vycházet z presumpce správnosti jejich výsledků, ledaže by byl prokázán opak (srov. zejména rozsudek NSS ze dne 13. 12. 2017, č. j. 7 As 304/201741, a dále např. rozsudky NSS ze dne 2. 5. 2013, č. j. 3 As 9/201335, ze dne 26. 1. 2015, č. j. 8 As 109/201471, ze dne 23. 11. 2016, č. j. 6 As 210/201641, či ze dne 22. 8. 2019, č. j. 3 As 281/201747). Z obsahu správního spisu vyplývá, že v projednávané věci bylo použito zařízení Ramer 10c, k němuž byl vydán ověřovací list č. X ze dne 24. 4. 2024 s platností do 23. 4. 2025 (viz č. l. 4 správního spisu). Je tedy nepochybné, že v době spáchání přestupku (16. 10. 2024) šlo o zařízení s platnou certifikací, a jeho výsledky proto bylo namístě považovat za správné.
63. Naproti tomu u palubní videokamery není zřejmé, že by se jednalo o certifikované měřicí zařízení. Časový údaj zaznamenaný tímto zařízením proto nepodléhá metrologickému ověření, jak je tomu u zařízení určených k měření rychlosti. Pokud tedy palubní kamera vykazuje odlišný čas než certifikované měřicí zařízení, je namístě upřednostnit čas zaznamenaný tímto certifikovaným zařízením.
64. Takový postup považuje soud za logický i s ohledem na účel jednotlivých zařízení: Zatímco k zaznamenání času spáchání skutku je určeno primárně zařízení k měření rychlosti, palubní videokamera má především dokumentovat průběhu zásah policistů, typicky za účelem vyjasnění okolností stran zastavení vozidla a následné identifikace jeho řidiče (ostatně právě k tomuto účel byl ostatně videozáznam z palubní kamery v této věci i využit, srov. odst. 46-47 výše). Rozdílný čas na videozáznamu z kamery přitom nelze bez dalšího považovat za důkaz o vadě či disfunkci zařízení k měření rychlosti.
65. Z téhož důvodu soud nemůže přisvědčit ani argumentaci žalobce, podle níž by v případě nepřijetí jeho verze skutkového děje bylo nutno dovodit existenci technické závady měřicího zařízení. Takový závěr je nepřiměřeně paušalizující a postrádá logický skutkový základ.
IV. Závěr a náklady řízení
66. S ohledem na uvedené dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji zamítl (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).
67. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s., kdy soud nepřiznal procesně úspěšnému žalovanému náhradu nákladů řízení, neboť žalovanému náklady řízení nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly (výrok II).
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
Praha 26. června 2026 v. r.
Josef Straka
samosoudce
Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R.