Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Žiadne známe citácie.
266221A5880D5FFCC1258E7D006030DB.html
HTML · 39.74 KB
No categories available
17Co 384/2026
Krajský soud v Praze 17Co 384/2026
USNESENÍ
Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Martiny Kasíkové a soudkyň JUDr. Evy Kratzerové a Mgr. Kláry Obrtlíkové ve věci
oprávněné: [právnická osoba – oprávněná]
sídlem [sídlo oprávněné], Kypr
zastoupená advokátem [advokátem oprávněné]
sídlem [sídlo advokáta oprávněné]
proti
povinné:
[povinná], n
arozená [datum narození povinné]
bytem [adresa povinné]
zastoupená obecným zmocněncem [obecným zmocněncem povinné]
bytem [adresa zmocněnce], Slovenská republika
o zastavení exekuce
o odvolání povinné proti usnesení Okresního soudu v Kolíně (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 3. 6. 2026, č. j. 38 EXE 881/2010 -75 ve znění opravného usnesení ze dne 22. 7. 2026, č. j. 38 EXE 881/2010 -90
takto:
Usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje.
Odůvodnění:
1. Soud prvního stupně shora označeným usnesením zamítl návrh povinné na zastavení exekuce vedené soudním exekutorem [soudním exekutorem], [exekutorský úřad], pod sp. zn. [spisová značka exekutora].
2. Soud prvního stupně v odůvodnění odkázal na ust. § 397 zák. č. 513/1991 Sb. , obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), § 402 obch. zák. a § 268 odst. 1 písm. h) zák. č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř. “). Povinná navrhla zastavení exekuce, kde namítla, že oprávněná uplatnila pohledávku u nalézacího soudu po uplynutí promlčecí doby, když promlčení ve vztahu mezi podnikatelem a spotřebitelem měl exekuční soud přihlédnout z moci úřední. Další důvod zastavení exekuce byl povinnou spatřován v nepřiměřené výši úroku. Uvedla dále, že dluh je již splacen, neboť vymožené plnění bylo nesprávně započítáno na nezákonné úroky a poplatky. Namítla dále neplatnost smlouvy o úvěru v důsledku porušení povinnosti úvěrující prověřit s odbornou péčí úvěruschopnost povinné. Oprávněná se zastavením exekuce nesouhlasila. Soud prvního stupně vyšel z obsahu nalézacího spisu, z něhož zjistil, že oprávněná podala žalobu dne 29. 9. 2009 a uplatnila v ní nárok ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi povinnou a předchůdkyní oprávněné [právnickou osobou – předchůdkyní oprávněné], která pohledávku oprávněné postoupila smlouvou z 27. 9. 2007 ve znění dodatku č. 1 ze dne 9. 10. 2007. K zesplatnění úvěru došlo 30. 3. 2006. Ke dni postoupení dlužila žalovaná na jistině 59 517,71 Kč a úrok z prodlení ve výši 632,02 Kč. Třemi splátkami v souhrnné výši 6 687 Kč byl uhrazen úrok z prodlení do 27. 2. 2008 a část jistiny. Žalobou pak byla požadována zbylá jistina ve výši 58 441,21 Kč, úrok z prodlení ve výši 22,8 % ročně od 28. 2. 2008 do zaplacení a částka 250 Kč za zaslání předžalobní výzvy. Ze smlouvy o úvěru č. [číslo úvěrové smlouvy] soud prvního stupně zjistil, že [právnická osoba – předchůdkyně oprávněné] se zavázala poskytnout povinné úvěr ve výši 96 000 Kč za úrok ve výši 19,8 % ročně. Pro případ zesplatnění byl sjednán úrok z prodlení ve výši roční úrokové sazby sjednané ve smlouvě zvýšené o 3 %. Povinná převzala platební rozkaz, kterým nalézací soud zcela vyhověl žalobě, spolu se žalobou osobně 2. 12. 2009, aniž proti němu podala odpor. Platební rozkaz tak nabyl právní moci 18. 12. 2009, exekuční řízení bylo zahájeno dne 23. 6. 2010. Soud prvního stupně odůvodnil, že jestliže k zesplatnění úvěru došlo 30. 3. 2006, promlčecí lhůta by končila 30. 3. 2010, žaloba byla podána 29. 9. 2009, tedy dříve než tři měsíce před uplynutím promlčecí lhůty a řízení trvalo do 18. 12. 2009, tedy 80 dnů. Ust. § 408 odst. 1 obch. zák. se vztahuje rovněž na pohledávky, které byly pravomocně přiznány soudním nebo rozhodčím řízením, znamená to, že se rovněž tyto pohledávky promlčují za 10 let ode dne, kdy promlčecí doba počala poprvé běžet, aniž pro běh této doby bylo významné, zda před jejím uplynutím byl pravomocně přiznanou pohledávku u soudu nebo u jiného příslušného orgánu podán návrh na výkon rozhodnutí (exekuci). K námitce promlčení uplatněné v řízení o výkonu rozhodnutí (exekučním řízení) se nepřihlíží, jestliže lhůta 10 let ode dne, kdy promlčecí doba počala poprvé běžet, uplynula až v průběhu tohoto řízení, jak plyne např. z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1858/2025 . Oprávněnou byl tedy exekuční návrh podán včas, promlčení nelze v průběhu exekučního řízení úspěšně namítat. Přitom povinná se dovolává pouze promlčení, které mělo nastat před podáním návrhu na zahájení nalézacího řízení. Taková námitka je nedůvodná, neboť exekuční soud není tím, kdo nalézá právo. Promlčení měla povinná namítat již v řízení nalézacím, což neučinila. I pro spotřebitele přitom platilo, že soud k promlčení přihlédne jedině v případě, že se ho účastník dovolá, jak plyne z § 388 odst. 1 obch. zák. Soud prvního stupně se vyjádřil i k namítané výši úroku z prodlení, když povinná pomíjí, že peníze, které za dobu 23 let od čerpání úvěru nevrátila se úročí pouze sazbou úroku z prodlení. V této exekuci není vymáhán běžný úrok. Povinná původně namítala, že si úvěr brala na nákup předraženého zboží prodávaného za využití agresivních obchodních praktik, kde bylo využito její důvěřivosti. Šlo však o „běžný“ úvěr poskytnutý bankou, odpadají tak jiné okolnosti, které byl soud připraven zvažovat při posouzení výše sazby z úroku z prodlení. Povinná netvrdila žádné konkrétní skutečnosti svědčící o zjevné nespravedlnosti. Samotná sazba úroku ve výši 22,8 % ročně není důvodem pro zastavení exekuce ani v rozsahu úroku z prodlení přesahujícím zákonnou sazbu. Soud prvního stupně závěrem zdůraznil, že celková aktuální výše dluhu je způsobena délkou prodlení povinné. Pokud jde o prověření úvěruschopnosti, pak ust. § 9 odst. 1 zák. č. 321/2001 Sb. , na které odkazuje povinná, takovou povinnost neupravovalo.
3. Proti tomuto usnesení podala povinná včas odvolání. Poukázala na zjevnou nespravedlnost a destrukci reparační funkce exekuce. Zdůraznila, že bylo soudem prvního stupně hrubě pochybeno, když odmítl aplikovat korektiv zjevné nespravedlnosti. Konstatoval, že úroková sazba 22,8 % ročně není sama o sobě protiústavní, celková aktuální výše dluhu je jen pouze důsledkem doby prodlení povinné. To je však v přímém rozporu s materií a duchem ústavního práva. Povinná ve svém návrhu bezpečně prokázala a doložila, že původní zesplatněná jistina přestavovala částku 58 441,21 Kč. K dnešnímu dni bylo od povinné, která je důchodkyní a představuje zranitelnou spotřebitelku, vymoženo 184 849,92 Kč. Oprávněná naproti tomu nadále nárokuje dalších více než 160 000 Kč. Kumulované plnění by tak dosáhlo bezmála 445 000 Kč za původně půjčených necelých 96 000 Kč. Poukázala na judikaturu Ústavního soudu, zejména sp. zn. II. ÚS 3194/18 , z něhož vyplývá, že exekuce nemá a nesmí sloužit jako nástroj celoživotního zotročení dlužníka a bezbřehého obohacení věřitele. Zjevná nespravedlnost nenastává jen při extrémních nominálních sazbách úroku, ale posuzuje se vždy materiálně a kontextuálně. Pokračování v exekuci za situace, kdy povinná uhradila již více než trojnásobek půjčené sumy, absolutně popírá reparační funkci výkonu rozhodnutí a dosahuje intenzity zjevné nespravedlnosti odporující demokratickému právnímu státu. Věřitelka byla prokazatelně reálně a beze zbytku uspokojena, časová ztráta byla kompenzována masivním výnosem. Poukázala dále na absolutní neplatnost smlouvy pro neposouzení úvěruschopnosti a rozpor s dobrými mravy, kdy nebyla posouzena úvěruschopnost povinné před poskytnutím úvěru v roce 2003. Povinnost úvěrujících konat obezřetně existovala i před přijetím přísných spotřebitelských norem, a to minimálně na základě zákona o bankách č. 21/1992 Sb. , který přikazoval jednat při úvěrových operacích s odbornou obezřetností s nutností chránit stabilitu předcházejícím rizikům spojených s neschopností klientů splácet své závazky. Dále zdůraznila ústavní nález sp. zn. IV. ÚS 702/20 , z něhož plyne, že poskytnutí úvěru spotřebiteli bez náležitého a objektivního posouzení jeho schopnosti tento úvěr splácet zakládá rozpor s dobrými mravy. V roce 2003 věřitel nepostupoval s odbornou péčí. Smluvní vztah byl uzavřený v příkrém rozporu s dobrými mravy. Smlouva je tak absolutně neplatná od počátku. Za této situace mezi stranami vznikl vztah z titulu bezdůvodného obohacení podle § 451 a násl. zák. č. 40/1964 Sb. , občanský zákoník , dále obč. zák. Povinná je tak povinna vrátit věřiteli pouze to, o co se reálně obohatila, tedy čistou poskytnutou jistinu ve výši 58 441,21 Kč. Další příslušenství nutně odpadá. Pokud se týká údajné procesní pasivity povinné v nalézacím řízení, pak povinná zdůraznila, že podle konstantní judikatury Ústavního soudu platí zásada hodnotového přezkoumání exekučních titulů ex offo v případech, kdy je prokázané porušení ochrany spotřebitele. Překážka rozsouzené věci a předcházející pasivita slabší smluvní strany – spotřebitele, nemůže za žádných okolností ospravedlnit pokračování ve zjevně nespravedlivé, likvidační a protiústavní exekuci. Zásada materiální spravedlnosti musí nutně převážit nad formální právní jistotou plynoucí z existence exekučního titulu. Povinná tak navrhla, aby odvolací soud napadené usnesení zastavil podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. o. s. ř. a oprávněné bylo uloženo zaplatit povinné náklady řízení a náklady odvolacího řízení. Současně nechť je oprávněné uložena povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi náklady exekuce, které budou vyčísleny samostatným usnesením soudního exekutora.
4. Oprávněná se k odvolání nevyjádřila.
5. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, po zjištění, že odvolání bylo podáno včas, subjektem oprávněným je podat, je přípustné a obsahuje zákonem předvídané náležitosti (§ 201 , § 202 , § 204 odst. 1 a § 205 o. s. ř. o. s. ř. ), přezkoumal napadené usnesení spolu s řízením, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1 , 5 o. s. ř. o. s. ř. , ve spojení s § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb. , o soudních exekutorech a exekuční činnosti (dále jen „exekuční řád “), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.
6. Z obsahu spisu soudu prvního stupně se podává, že exekuční řízení bylo zahájeno dne 23. 6. 2010. Oprávněná se domáhala pověření soudního exekutora vedením exekuce pro vymožení pohledávky vyplývající z platebního rozkazu Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 8. 10. 2009, č. j. 54 C 240/2009 -35, který nabyl právní moci 18. 12. 2009, a kterým bylo rozhodnuto ve věci žalobkyně [právnická osoba – původní oprávněná], IČ [identifikační číslo původní oprávněné] se sídlem na [území] proti žalované [povinné] o zaplacení částky 58 441,21 Kč s přísl. tak, že žalované bylo uloženo, aby do 15 dnů od doručení platebního rozkazu zaplatila žalobkyni pohledávku ve výši 58 441,21 Kč s 22,8 % úrokem z prodlení ročně od 28. 2. 2008 do zaplacení a částku 250 Kč, jakož i náhradu nákladů řízení ve výši 20 180 Kč. Usnesením ze dne 1. 7. 2010, č. j. 38 EXE 881/2010 -20, které nabylo právní moci 25. 11. 2010 Okresní soud v Kolíně nařídil podle vykonatelného platebního rozkazu Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 8. 10. 2009, č. j. 54 C 240/2009 -35, k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 58 441,21 Kč s 22,8 % úrokem z prodlení z částky 58 441,21 Kč od 28. 2. 2008 do zaplacení, s částkou 250 Kč, pro náklady předcházejícího řízení ve výši 20 180 Kč a pro náklady exekuce, které budou v průběhu řízení stanoveny exekuci na majetek povinné a pověřil provedením exekuce soudního exekutora [soudní exekutor], [exekutorský úřad]. Soudní exekutor usnesením ze dne 23. 8. 2012, č. j. [spisová značka exekutora]-40, které nabylo právní moci 25. 9. 2012, připustil, aby do řízení vstoupila na místo původní oprávněné [právnická osoba – původní oprávněná] nabyvatelka pohledávky [právnická osoba – oprávněná] se sídlem na Kypru. Podáním ze dne 12. 12. 2025 povinná navrhla zastavení a odklad exekuce, když tvrdila, že důvod zastavení exekuce se opírá o tři vzájemné provázané právní argumenty, a to zjevnou nespravedlnost, neplatnost úvěrové smlouvy pro absenci posouzení úvěruschopnosti, promlčení a zánik nároku v důsledku zaplacení jistiny u neplatné smlouvy. Současně povinná navrhla, když uvedla, že je osobou v důchodovém věku a slabší smluvní stranou, a nedisponuje objektivně originálem úvěrové smlouvy ani dokumenty prokazujícími neposouzení její bonity, aby soud vyzval oprávněnou, aby tyto listin y soudu předložila. Soud prvního stupně usnesením z 24. 2. 2026, č. j. 38 EXE 881/2010 -36, které nabylo právní moci 5. 5. 2026 zamítl návrh povinné na odklad exekuce. V podání ze dne 23. 2. 2026 povinná stručně zopakovala své námitky, které podle jejího názoru směřují k tomu, aby exekuce byla zastavena.
7. Součástí spisu je dále návrh na vydání platebního rozkazu, který byl podkladem pro vydání platebního rozkazu, který je ve věci exekučním titulem, dále smlouva o úvěru č. [číslo úvěrové smlouvy] ze dne 9. 4. 2003 uzavřená mezi [osoba] a [osoba], smlouva o postoupení pohledávek uzavřená mezi smluvními stranami [právnická osoba – původní oprávněná] a [právnická osoba – oprávněná] ze dne 10. 4. 2012. Z těchto listin soud prvního stupně vyvodil správné skutkové závěry, jak jsou citovány shora (a konstatovány v odst. 4 napadeného usnesení). Oprávněná podáním ze dne 17. 3. 2026 vyjádřila svůj nesouhlas se zastavením exekuce, když k výši úroku, nespravedlnosti a rozporu s dobrými mravy uvedla, že je oprávněné líto, že se povinná dostala do tíživé situace, když je zřejmé, že povinná si v minulosti půjčovala peněžní prostředky a dosud je nebyla schopna uhradit. Oprávněná zdůraznila, že se pouze domáhá svých práv a je povinností povinné plnit si své závazky. Důvodem pro zastavení exekuce nemůže být sama o sobě nominální výše úroku z prodlení, neboť povinná sama v důsledku porušení svých povinností nechala úrok narůstat. V době, kdy byla úvěrová smlouva uzavřena, byla taková výše úroku běžná. Oprávněná dále uvedla, že je ochotna část úroku povinné odpustit, pokud bude mít zájem nějakou část zbývajícího závazku předčasně uhradit. Povinná však byla v průběhu exekučního řízení zcela pasivní a oprávněná neeviduje žádný akceptovatelný návrh na řešení dluhu. Pokud se týká tvrzení o neposouzení úvěruschopnosti povinné, pak s odkazem na zák. č. 321/2001 Sb. oprávněná uvedla, že povinnost prověřit úvěruschopnost zakotvena nebyla. Pokud se pak týká promlčení, které povinná tvrdí, pak je třeba zdůraznit, že předmětný exekuční titul nepřiznává pouze jistinu, ale i příslušenství a náklady pohledávky. Pokud nedošlo ze strany povinné k úplnému uspokojení všech složek pohledávky, nelze hovořit o zániku práva přiznaného exekučním titulem. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 21. 4. 2026, č. j. 17 Co 213/2026 -68, které nabylo právní moci 5. 5. 2026 potvrdil usnesení soudu prvního stupně ze dne 24. 2. 2026, č. j. 38 EXE 881/2010 -36, kterým byl zamítnut návrh povinné na odklad exekuce. Následně soud prvního stupně, aniž ve věci nařídil jednání, vydal napadené usnesení.
8. Odvolací soud podle § 254 odst. 8 o. s. ř. o. s. ř. nenařizoval k projednání odvolání jednání, neboť postačilo vyjít z obsahu spisu. Judikatura je ostatně ustálena v závěru, že o zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. g) nebo h) o. s. ř. o. s. ř. lze rozhodnout i bez nařízení jednání tehdy, když tvrzení účastníků, v nichž soud spatřuje důvod pro zastavení exekuce, jsou shodná (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1624/96 ); jestliže rozhodné skutkové okolnosti jsou mezi účastníky sporné nebo pochybné, je třeba jednání nařídit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1329/2003 , uveřejněné pod číslem 3/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dokazování přitom slouží ke zjištění skutkového stavu věci, na jehož základě soud rozhoduje o věci samé. Je na soudu, které z navržených důkazů provede (zásada volného hodnocení důkazů); soud neprovede důkazy, které jsou pro věc nerozhodné a nemohou směřovat ke zjištění skutkového stavu věci (ke zjištění skutečností předvídaných skutkovou podstatou právní normy), jakož i důkazy, které jsou zjevně nabízeny jen proto, aby řízení bylo účelově prodlouženo (důkazy pro rozhodnutí bezvýznamné). Stejně tak neprovede důkazy, které byly pořízeny nebo opatřeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy (důkazy nezákonné). Jestliže tedy již samo vylíčení skutkových okolností nemůže naplnit některý ze zákonem předvídaných důvodů pro zastavení exekuce, je zbytečné takové skutečnosti jakkoli prokazovat, a tudíž nařizovat jednání. V nyní projednávané věci již samotné vylíčení odvolacích námitek nemůže vést k závěru o naplnění důvodu pro zastavení exekuce, a proto by další dokazování bylo nadbytečné.
9. O zastavení exekuce lze rozhodnout jen ze zákonem stanovených důvodů. Ustanovení § 268 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. pod písmeny a) až g) vymezuje zvláštní důvody zastavení výkonu rozhodnutí; nelze-li skutkový stav podřadit pod některý z nich, přichází v úvahu obecný důvod podle písmene h). Ten je formulován široce právě proto, aby umožnil reagovat na mimořádné a předem obtížně popsatelné situace, kdy by pokračování výkonu rozhodnutí bylo v kolizi s procesními zásadami výkonu rozhodnutí nebo s účelem, který se výkonem sleduje. Nejde však o prostředek k dalšímu meritornímu přezkumu pravomocného soudního rozhodnutí.
10. Podle § 397 obchodního zákoníku nestanoví-li zákon pro jednotlivá práva jinak, činí promlčecí doba čtyři roky.
11. Podle § 391 odst. 1 obchodního zákoníku začíná u práv vymahatelných u soudu běžet promlčecí doba ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu, nestanoví-li tento zákon něco jiného.
12. Podle § 392 odst. 1 obchodního zákoníku běží u práva na plnění závazku promlčecí doba ode dne, kdy měl být závazek splněn nebo mělo být započato s jeho plněním.
13. Podle § 402 obchodního zákoníku přestává promlčecí doba běžet, když věřitel za účelem uspokojení nebo určení svého práva učiní jakýkoli právní úkon, který se považuje podle předpisu upravujícího soudní řízení za jeho zahájení nebo za uplatnění práva v již zahájeném řízení.
14. Podle § 261 odst. 3 písm. d) obchodního zákoníku se touto částí zákona řídí bez ohledu na povahu účastníků závazkové vztahy mimo jiné ze smluv o úvěru.
15. Povinnost prověřit úvěruschopnost dlužníka byla zakotvena do zákona è. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru až s účinností od ledna 2011.
16. Pro banky existovala před rokem 2011 povinnost vyplývající z obezřetného podnikání a z pravidel řízení úvěrového rizika. Nešlo však o stejnou, výslovně spotřebitelskou povinnost jako později podle § 9 zákona č. 145/2010 Sb. ; na nebankovní věřitele se nevztahovala. Pro spotřebitelské úvěry obecně, tedy včetně nebankovních poskytovatelů, byla explicitní povinnost odborně posoudit schopnost spotřebitele splácet zavedena až od 1. 1. 2011 zákonem č. 145/2010 Sb.
17. Odvolací soud konstatuje, že jádro námitek povinné míří proti věcné správnosti exekučního titulu. Povinná ve skutečnosti tvrdí, že oprávněné neměla být pohledávka přiznána v rozsahu úroků, poplatků či sankcí, popřípadě že spotřebitelský úvěr měl být prohlášen za absolutně neplatný pro rozpor s dobrými mravy a neprověření úvěruschopnosti povinné před uzavřením úvěrové smlouvy. Taková obrana patří primárně do nalézacího řízení, v němž byl vydán exekuční titul, nikoli do řízení exekučního.
18. Povinná nevznášela odvolací námitku vůči soudem prvního stupně provedenému posouzení námitky promlčení. Odvolací soud tedy pouze konstatuje, že posouzení provedené soudem prvního stupně je správné a v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadeného usnesení (odstavec 5.-7. napadeného usnesení).
19. Exekuční soud je, stejně jako účastnice řízení, obsahem exekučního titulu vázán. Vady nalézacího řízení se zásadně nepřenášejí do řízení exekučního a věcná správnost vykonávaného rozhodnutí nemůže být v exekuci zpochybněna ani prostřednictvím námitek, že nalézací soud neprovedl určité důkazy nebo nesprávně posoudil hmotné právo (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 35/2005 , 20 Cdo 4400/2007 , 20 Cdo 1369/2008 , 20 Cdo 1983/2017 , 20 Cdo 3852/2017 a 20 Cdo 1743/2021 ). Tato zásada chrání právní jistotu a vykonatelnost soudních rozhodnutí; bez ní by exekuční řízení přestalo být řízením vykonávacím a stalo by se dalším nalézacím řízením.
20. Je pravda, že uvedená zásada není absolutní. Judikatura připouští výjimečné prolomení v případech zjevné nespravedlnosti nebo zřejmého rozporu výkonu rozhodnutí s principy právního státu, a to bez ohledu na to, zda a jak efektivně se povinný bránil v nalézacím řízení. Typicky šlo například o výkon titulu získaného trestným činem, o výkon sankce uložené osobě, která zjevně nebyla povinna plnit, nebo o případy extrémně excesivního příslušenství (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2131/2008 a 20 Cdo 1394/2012 , nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2456/16 , II. ÚS 2230/16 , II. ÚS 3194/18 a I. ÚS 1486/20 ). Tyto výjimky je však nutno vykládat zdrženlivě, jak Ústavní soud připomíná i v pozdější judikatuře, např. sp. zn. II. ÚS 2915/22 a I. ÚS 2076/24 .
21. V projednávané věci žádná taková mimořádná okolnost ze spisu nevyplývá. Exekučním titulem je platební rozkaz vydaný v řízení před obecným soudem, nikoli rozhodčí nález či titul vydaný orgánem bez pravomoci. Povinná netvrdí konkrétní skutečnost, z níž by bylo zjevné, že oprávněná dosáhla titulu zneužitím práva, podvodem nebo jiným excesem srovnatelným s judikaturou, která výjimečný zásah v exekuci připouští. Obecná tvrzení o výši úroků, pořadí započítávání plateb, či úvěruschopnosti povinné samy o sobě takovou zjevnost nezakládají a to tím spíše, že k datu uzavření úvěrové smlouvy nebyla zákonem stanovená povinnost prověřovat úvěruschopnost dlužníků. Přitom je třeba poukázat na to, že námitky povinné směřující k zastavení exekuce jsou obecné, sama povinná připouští, že nemůže navrhnout důkazy k prokázání svých tvrzení vzhledem ke značnému časovému odstupu (úvěrová smlouva byla uzavřena v roce 2003). Nalézací soud i soud prvního stupně vycházely přitom mimo jiné z obsahu předmětné úvěrové smlouvy, z níž se však nepodávají skutečnosti odůvodňující mimořádný zásah do nalézacího řízení, když obsah smlouvy a výše sjednaného úroku nevybočuje z výše běžně poskytovaných úvěrů v té době, jak je soudu známo z jeho rozhodovací činnosti.
22. K námitce povinnosti přezkoumat spotřebitelská ujednání z úřední povinnosti odvolací soud uvádí, že ochrana spotřebitelky je nepochybně významným korektivem procesních pravidel. Soudní dvůr Evropské unie opakovanì dovodil, že vnitrostátní soud má z úřední povinnosti zkoumat zneužívající povahu smluvního ujednání spadajícího do působnosti směrnice 93/13/EHS, má-li k tomu potřebné skutkové a právní podklady, a že procesní pravidla členských států nesmějí znemožnit nebo nadměrně ztížit účinnou ochranu spotřebitele. K tomu srov. zejména rozsudky Soudního dvora ze dne 17. 5. 2022 ve vìci C-600/19, Ibercaja Banco, ve spojených vìcech C-693/19 a C-831/19, SPV Project 1503 a Banco di Desio e della Brianza, ve vìci C-725/19, Impuls Leasing România, a ve vìci C-869/19, Unicaja Banco. Z judikatury Soudního dvora Evropské unie tedy plyne, že soud má z úřední povinnosti zkoumat zneužívající ujednání, má-li k dispozici potřebné skutkové a právní podklady a je-li takový přezkum nezbytný k zajištění účinné ochrany spotřebitele. Zároveň však tato judikatura neznamená, že by v každém exekučním řízení bylo možné po mnoha letech (v daném případě po 23 letech od uzavření úvěrové smlouvy a 17 let od doby, kdy proběhlo nalézací řízení) bez konkrétních podkladů znovu otevírat celý hmotněprávní základ pravomocného soudního rozhodnutí. Povinná přitom netvrdí, že by jí zákonná úprava odporu k platebnímu rozkazu znemožnila reálnou obranu, pouze ji neuplatnila
23. Povinná namítá, že již v době uzavření úvěrové smlouvy měla banka povinnost postupovat při poskytování úvěru obezřetně. Odvolací soud nezpochybňuje, že banky podléhaly i před účinností zákona č. 145/2010 Sb. požadavkům obezřetného podnikání a pravidlům řízení úvěrového rizika plynoucím z veřejnoprávní regulace bankovního sektoru. Tyto regulatorní povinnosti však nelze ztotožňovat s později výslovně upravenou soukromoprávní povinností poskytovatele spotřebitelského úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele, jejíž porušení zákon spojuje s konkrétními soukromoprávními následky. Z případného nedostatku vnitřního postupu banky při řízení úvěrového rizika proto bez dalšího neplyne absolutní neplatnost úvěrové smlouvy uzavřené v roce 2003. Takový závěr by musel být opřen o konkrétní skutkové okolnosti, z nichž by bylo zjevné, že uzavření smlouvy bylo již tehdy v rozporu s dobrými mravy, případně že banka zneužila zranitelného postavení povinné. Takové konkrétní okolnosti však povinná netvrdí a ze smlouvy ani z obsahu spisu prima facie nevyplývají.
24. Na uvedeném závěru nic nemění ani odkaz povinné na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 702/20 . Odvolací soud jeho obecná východiska, podle nichž nelze rezignovat na ochranu spotřebitele před úvěrem poskytnutým bez náležitého posouzení jeho schopnosti úvěr splácet, nijak nezpochybňuje. V nyní projednávané věci je však rozhodující, že úvěrová smlouva byla uzavřena v roce 2003, tedy v době odlišné právní úpravy, a že v exekučním řízení nelze bez konkrétních skutkových tvrzení a podkladů zpětně dovozovat absolutní neplatnost smlouvy pouze z obecného tvrzení, že věřitel neprověřil úvěruschopnost povinné. Citovaný nález proto nelze chápat jako podklad pro automatický závěr, že každá dříve uzavřená úvěrová smlouva, u níž povinný po mnoha letech namítne nedostatečné posouzení bonity, je absolutně neplatná a že exekuce vedená podle pravomocného soudního rozhodnutí musí být zastavena.
25. Odvolací soud proto uzavírá, že po exekučním soudu ani soudu odvolacím nelze požadovat, aby bez konkrétních, prima facie přesvědčivých tvrzení a podkladů aktivně vyhledával veškeré možné důvody pro zastavení exekuce. Řízení o návrhu povinné na zastavení exekuce je řízením, v němž musí povinná alespoň tvrdit takové skutečnosti, které by, pokud by byly prokázány, mohly založit některý ze zákonných důvodů zastavení exekuce. Ze samotné předmětné úvěrové smlouvy, která je založena ve spise, se nepodává, že smluvní ujednání měla zjevně zneužívající povahu. Samotná skutečnost, že po mnoha letech další smluvní dokumentaci nemá k dispozici, nemůže bez dalšího přesunout důkazní deficit její obrany na oprávněnou, když samotná smlouva takovým podkladem pro zastavení exekuce být bez dalších důkazů nemůže. Návrh povinné, aby důkazy k její obraně byly soudem vyžádány od oprávněné, nemůže vést k jinému výsledku. Dokazování slouží k ověření skutečností právně významných pro rozhodnutí. Má-li však navrhovaný důkaz směřovat pouze k dodatečnému přezkumu správnosti pravomocného exekučního titulu, nejde o důkaz potřebný k rozhodnutí o důvodech zastavení exekuce. Soud proto nepochybil, jestliže takový důkaz neprováděl; nešlo o rezignaci na ochranu spotřebitelky, nýbrž o respekt k mezím exekučního přezkumu.
26. Tím není řečeno, že by pasivita spotřebitelky v nalézacím řízení sama o sobě vždy bránila ochraně v exekuci. Odvolací soud si je vědom závěrů Ústavního soudu, podle nichž v řízeních o zastavení exekuce nelze odmítnout přezkum závažných vad exekučního titulu pouze s poukazem na to, že povinný dříve procesně nevyužil všech prostředků obrany (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 3962/18 a II. ÚS 545/24 ). Tyto závěry však míří na případy kvalifikované a zjevné nespravedlnosti. V nyní projednávané věci právě taková zjevnost chybí; procesní pasivita povinné není jediným ani rozhodujícím důvodem potvrzení napadeného usnesení, ale jen okolností dokreslující, že její námitky svou povahou náležely do nalézacího řízení.
27. Odvolací soud neshledal důvodnou ani námitku týkající se výše úroku a pořadí započítávání plateb. Úroková sazba 19,80 % ročně u poskytnutého úvěru z roku 2003 sama o sobě nedosahuje zjevného excesu, který by bez dalšího odůvodňoval zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. o. s. ř. Započítávání plnění nejprve na úroky mělo v tehdejší právní úpravě oporu v § 330 obch. zák. (i samotné úvěrové smlouvě) a povinná netvrdí konkrétní skutkové okolnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že oprávněná tímto postupem zneužila právo nebo vytvořila nepřípustný mechanismus úročení příslušenství. Ani to, že se dluh v čase pro povinnou jeví jako obtížně splatitelný, nezakládá samo o sobě nepřípustnost exekuce. Úvěrovou smlouvu nelze tak považovat za absolutně neplatnou a poskytnutý úvěr za bezdůvodné obohacení, jak povinná tvrdila. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že nárůst příslušenství zavinila sama povinná svým laxním přístupem k plnění svých povinností plynoucích z exekučního titulu. V této souvislosti odvolací soud připomíná ochotu oprávněné jednat o způsobu zaplacení a výši příslušenství, kterou však povinná zjevně nevyužila.
28. Důvodná není ani námitka povinné, že vymáhaný nárok zanikl splněním. Exekuční titul povinné neukládá pouze zaplacení jistiny, nýbrž také úroku z prodlení, částky 250 Kč, nákladů nalézacího řízení a následně i nákladů exekuce. Tvrzení povinné, že již uhradila částku převyšující původní jistinu, proto samo o sobě neprokazuje zánik celé povinnosti přiznané exekučním titulem. Jestliže byla jednotlivá plnění započítávána také na příslušenství pohledávky, nelze z pouhého porovnání výše původně poskytnutého úvěru nebo jistiny s dosud vymoženou částkou dovodit, že oprávněná byla v rozsahu exekučního titulu beze zbytku uspokojena. Povinná přitom netvrdí ani nedokládá konkrétní výpočet, z něhož by vyplývalo úplné uhrazení všech složek vymáhané pohledávky. Ani tento důvod zastavení exekuce proto naplněn není.
29. Ze všech uvedených důvodů odvolací soud dospěl k závěru, že v projednávané věci není naplněn žádný zákonem předvídaný důvod pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ve spojení s § 52 odst. 1 exekučního řádu. Napadené usnesení je věcně správné, a proto je odvolací soud podle § 219 o. s. ř. o. s. ř. potvrdil.
30. O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud s ohledem na § 87 a § 88 exekučního řádu nerozhodoval.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání
do dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu prvního stupně, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1 , § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř.
Praha 11. srpna 2026
JUDr. Martina Kasíková, v. r.
předsedkyně senátu