Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
33 A 21/2025 - 53.pdf
PDF · 0 B
No categories available
33 A 21/2025 - 53
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Kopečkovou, Ph.D., v právní věci
žalobce: T. F.
bytem X
zastoupen Mgr. Theobaldem Ptoszkem, advokátem
sídlem Horní 1642/55A, Ostrava – Hrabůvka
proti
žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje
sídlem Žerotínovo nám. 3, Brno
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 7. 2025, č. j. JMK 99729/2025, sp. zn. S-JMK 72234/2025/OD/Os,
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladu řízení.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Odůvodnění:
1. Žalobce podanou žalobou brojí proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 7. 2025, č. j. JMK 99729/2025, sp. zn. S-JMK 72234/2025/OD/Os, kterým žalovaný podle § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), změnil rozhodnutí Magistrátu města Brna, odboru přestupků v dopravě (dále jen „magistrát“), ze dne 22. 4. 2025, č. j. OPD-12825/24-54, sp. zn. OPD-12825/24-MI/PŘ, tak, že výrok II. nově zní takto: ,,poté, co způsobil dopravní nehodu popsanou ve výroku I. tohoto rozhodnutí neprodleně nezastavil vozidlo, neoznámil nehodu policii a místo dopravní nehody opustil, čímž porušil ust. § 47 odst. 2 písm. a), § 47 odst. 3 písm. b) a § 47 odst. 4 písm. c) zákona o silničním provozu čímž se dopustil úmyslně přestupků dle ust. § 125c odst. 1 písm. i) bod 1, § 125c odst. 1 písm. i) bod 2 a ust. § 125c odst. 1 písm. i) bod 4 zákona o silničním provozu“ a výrok III. nově zní tak, že „uložená pokuta v částce 12 000 Kč se snižuje na částku 11 000 Kč“, a ve zbytku podle § 90 odst. 5 správního řádu napadené rozhodnutí magistrátu potvrdil.
2. Magistrát uznal prvostupňovým rozhodnutím žalobce vinného tím, že dne 10. 6. 2024 v 15:54 hod. řídil motorové vozidlo tov. zn. Seat Alhambra, r. z. X v Brně na účelové komunikaci ulice Ve Vaňkovce v garážích obchodního centra Vaňkovka a při vjíždění na kolmé parkovací stání zachytil pravým bokem vozidla o levý zadní roh po pravé straně zaparkovaného vozidla tov. zn. Honda Civic, r. z. X. Při střetu vznikla na vozidlech hmotná škoda. Poté, co žalobce způsobil uvedenou dopravní nehodu, z místa nehody odjel a nesplnil povinnosti účastníka dopravní nehody. Tímto jednáním žalobce porušil § 47 odst. 2 písm. a), § 47 odst. 3 písm. b)
a § 47 odst. 4 písm. b) a c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu“), čímž se úmyslně dopustil přestupků podle § 125c odst. 1 písm. i) bodu 1, § 125c odst. 1 písm. i) bodu 2, § 125c odst. 1 písm. i) bodu 4 a § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu.
I. Shrnutí procesního postoje žalobce
3. Žalobce namítá, že správní orgány při posuzování věci rezignovaly na řádné zjištění skutkového stavu a své závěry založily na spekulativních úvahách, jimiž nahrazovaly chybějící důkazy. Podle žalobce se správní orgány snažily vypořádat s nedostatky prvotního šetření dopravní nehody policií prostřednictvím domněnek a vlastních úvah o odborných otázkách, aniž by si opatřily znalecký posudek nebo jiné odborné vyjádření. Takový postup považuje žalobce za rozporný se zásadou zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností.
4. Podle žalobce se žalovaný řádně nevypořádal s jeho námitkou, že správní orgány neprokázaly, že se dopustil skutku, který je mu kladen za vinu. Poukazuje na to, že nebyl proveden žádný přímý důkaz svědčící o jeho vině a neexistuje ani ucelený řetězec nepřímých důkazů, který by takový závěr umožnil přijmout bez důvodných pochybností. Žalobce zdůrazňuje, že magistrát sám uvedl, že kamerový záznam samotný střet vozidel nezachytil, přičemž z dostupných záznamů není patrné ani poškození dotčeného vozidla. Z kamerového záznamu je navíc zřejmé, že v blízkosti poškozeného vozidla parkovalo i další vozidlo. Podle žalobce tak správní orgány dovozují vznik střetu pouze z blízkosti vozidel a z jeho následného jednání spočívajícího v preventivní kontrole obou vozidel (vědom si blízkosti vozidel při parkování), při níž nezjistil žádné poškození. Žalobce má proto za to, že závěr o jeho vině je založen na spekulacích a domněnkách, nikoli na spolehlivě zjištěném skutkovém stavu.
5. Žalobce nesouhlasí se závěrem správních orgánů, že jeho jednání při parkování a následném přeparkování vozidla svědčilo o neohleduplném či neukázněném způsobu jízdy. Namítá, že během parkovacího manévru postupoval obezřetně a vozidlo přeparkoval výlučně z důvodu nedostatečného prostoru pro bezpečné vyjmutí dítěte z dětské autosedačky. Podle žalobce správní orgány tomuto čistě praktickému rozhodnutí přisoudily význam, který z něj nevyplývá.
6. Žalobce vytýká žalovanému, že se s jeho odvolacími námitkami řádně nevypořádal. Podle žalobce se omezil převážně na převzetí argumentace magistrátu, aniž by odstranil pochybnosti o skutkovém stavu věci. Správní orgány nezohlednily žalobcem předložené tvrzení a důkazy vyvracející jeho údajnou vinu. Žalobce opakovaně uváděl, že poškození na jeho vozidle vzniklo kontaktem se sloupkem v místě bydliště, což doložil fotodokumentací a měřením sloupku. Podle žalobce se však správní orgány s jeho obhajobou řádně nevypořádaly a odmítly ji pouze odkazem na stáří oděrů, aniž by své závěry podložily znaleckým posudkem či jiným odborným vyjádřením.
7. Žalobce dále namítá, že správní orgány pochybily při hodnocení důkazů týkajících se výškového měření, z něhož dovodily vzájemnou shodu poškození na obou vozidlech. Podle žalobce bylo měření zatíženo zásadními vadami, neboť nebyl zdokumentován výchozí bod měření, bez něhož nelze ověřit správnost zjištěných hodnot. Žalobce nesouhlasí ani s argumentem žalovaného, že správnost měření lze opírat o odbornou způsobilost osob, které je prováděly. Poukazuje na rozpory ve fotodokumentaci i na skutečnost, že při jednotlivých měřeních byla použita odlišná měřidla (svinovací metr, lať). Podle žalobce tak vznikly důvodné pochybnosti o správnosti a průkaznosti provedeného měření. Nedostatky původního měření nelze zhojit dodatečným měřením provedeným s několikaměsíčním odstupem od dopravní nehody. Obě měření probíhala za odlišných podmínek a s použitím odlišných měřidel. Závěr správních orgánů o tom, že poškození na obou vozidlech si výškově odpovídá, nemá dostatečnou oporu v provedených důkazech.
8. Žalobce dále namítá, že správní orgány neprokázaly, že si byl vědom údajného střetu vozidel.
Z kamerových záznamů vyplývá, že vozidlo pouze přeparkoval o několik metrů dále a následně odešel na nákup. Žalobce dále uvádí, že poté, co byl kontaktován Policií ČR, bezodkladně přistavil vozidlo k ohledání a poskytl veškerou požadovanou součinnost. V řízení opakovaně uváděl, že nezaznamenal žádný náraz ani jiný projev svědčící o střetu vozidel. Vozidlo přeparkoval výlučně z důvodu nedostatečného prostoru pro bezpečné vyjmutí dítěte z dětské autosedačky. Podle žalobce tak nebylo prokázáno, že by si byl vědom případné dopravní nehody.
9. Žalobce dále uvádí, že i pokud by připustil, že ke střetu vozidel skutečně došlo, skutková podstata přestupků uvedených ve výroku II. rozhodnutí magistrátu nebyla naplněna. Předpokládá totiž vědomost řidiče o dopravní nehodě, která v přestupkovém řízení prokázána nebyla. Podle žalobce proto správní orgány jeho jednání nesprávně právně kvalifikovaly.
10. Z uvedených důvodů žalobce navrhuje, aby soud napadené rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k novému posouzení. Na svém procesním stanovisku žalobce setrval po celou dobu řízení před soudem.
II. Shrnutí procesního postoje žalovaného
11. Žalovaný ve svém vyjádření nesouhlasí se žalobou, napadené rozhodnutí považuje za správné
a odůvodněné. Věcně setrvává na závěrech obsažených v napadeném rozhodnutí, neboť žalobce v žalobě opakuje námitky, které uplatnil již v odvolání. Skutečnost, že ke střetu vozidel došlo, prokazují nejen videozáznamy (střet samotný není patrný), ale i další podklady (fotodokumentace měření) a samotné chování žalobce na místě, které žalobce popisuje jako běžnou kontrolu. Podle žalovaného však bylo chování žalobce po přeparkování nestandardní, zcela se vymykající běžné kontrole, a je z něj zřejmé, že žalobce si byl střetu vědom.
12. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Taktéž žalovaný setrval na svém procesním postoji po celou dobu řízení před soudem.
III. Posouzení věci
13. Žaloba byla podána včas (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, dále jen „s. ř. s.“), osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s. ř. s.), žaloba je přípustná (§ 65, § 68 a § 70
s. ř. s.).
14. Soud napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.), podle skutkového a právního stavu ke dni rozhodnutí žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. O věci rozhodoval bez jednání za splnění podmínek podle § 51 odst. 1 s. ř. s.
15. V posuzované věci je mezi účastníky řízení spor o to, zda správní orgány prokázaly, že to byl žalobce, kdo svým jednáním jako řidič při parkování způsobil odření vozidel, a zda si této nehody mohl být či byl vědom. S tím souvisí navazující sporná otázka, zda procesní obrana (obhajoba) žalobce uplatněná v přestupkovém řízení mohla vyvolat důvodné pochybnosti o průběhu skutkového děje tak, jak k němu dospěly správní orgány.
16. Podle § 47 odst. 2 písm. a) zákona o silničním provozu je řidič, který měl účast na dopravní nehodě, povinen neprodleně zastavit vozidlo.
17. Podle § 47 odst. 3 písm. b) zákona o silničním provozu jsou účastníci dopravní nehody povinni oznámit, v případech stanovených tímto zákonem, nehodu policii; došlo-li k zranění, poskytnout podle svých schopností první pomoc a k zraněné osobě přivolat poskytovatele zdravotnické záchranné služby.
18. Podle § 47 odst. 4 písm. c) zákona o silničním provozu, ve znění účinném do 30. 6. 2025, dojde-li při dopravní nehodě k usmrcení nebo zranění osoby nebo k hmotné škodě převyšující zřejmě na některém ze zúčastněných vozidel včetně přepravovaných věcí částku 100 000 Kč, jsou účastníci dopravní nehody povinni setrvat na místě dopravní nehody až do příchodu policisty nebo se na toto místo neprodleně vrátit po poskytnutí nebo přivolání pomoci nebo ohlášení dopravní nehody.
19. Podle § 47 odst. 5 písm. a) zákona o silničním provozu povinnost podle odstavce 4 platí i v případě, kdy při dopravní nehodě dojde ke hmotné škodě na majetku třetí osoby, s výjimkou škody na vozidle, jehož řidič má účast na dopravní nehodě nebo škody na věci přepravované v tomto vozidle.
20. Podle § 125c odst. 1 písm. i) bod 1 zákona o silničním provozu se fyzická osoba dopustí přestupku tím, že při dopravní nehodě v rozporu s § 47 odst. 2 písm. a) neprodleně nezastaví vozidlo.
21. Podle § 125c odst. 1 písm. i) bod 2 zákona o silničním provozu se fyzická osoba dopustí přestupku tím, že při dopravní nehodě v rozporu s § 47 odst. 3 písm. b) neoznámí dopravní nehodu policii.
22. Podle § 125c odst. 1 písm. i) bod 4 zákona o silničním provozu se fyzická osoba dopustí přestupku tím, že při dopravní nehodě v rozporu s § 47 odst. 4 písm. c) nebo odst. 5 opustí místo dopravní nehody nebo se neprodleně nevrátí na místo dopravní nehody po poskytnutí nebo přivolání pomoci nebo po ohlášení dopravní nehody.
23. V řízení o přestupku je třeba zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o přestupku (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2014, č. j. 5 As 126/2011-68, č. 3014/2014 Sb. NSS). Žalobce namítá, že správní orgány neopatřily dostatečné podklady pro závěr o jeho vině a že skutková verze, kterou předestřel a podpořil svými důkazy (fotografie sloupku v místě bydliště žalobce s poškozením odřením), dostatečně a rozumně zpochybnila skutkové závěry správních orgánů. Soud s ním však nesouhlasí. V nyní posuzované věci totiž správní orgány vycházely z uceleného souboru vzájemně se doplňujících důkazů, a to zejména z kamerových záznamů zachycujících průběh jak parkovacího manévru žalobce, tak jeho následné chování. Kamerové záznamy i ve spojení s fotodokumentací samotného poškození vozidel v detailu, a to i ve světle fotografií různě odřeného sloupku v místě bydliště žalobce, představují dostatečný skutkový podklad k závěru, že přestupek spáchal jako řidič právě žalobce. Žalobce nepředestřel a neprokázal natolik myslitelnou verzi událostí, která by bylo s to vyvrátit skutkové závěry, k nimž dospěly správní orgány, jak bude podrobně rozvedeno níže.
24. Kamerové záznamy předně zachycují, že žalobce dne 10. 6. 2024 v 15:54 hod. v Brně parkoval nejprve neúspěšně v garážích obchodního centra Vaňkovka své vozidlo opakovanými manévry, a to opakovaným zajížděním mezi vozidlo poškozené a další vozidlo, ve velmi těsné blízkosti vozidla poškozené.
25. Soud má ve shodě se správními orgány za to, že ze záznamu z kamerového systému jednoznačně vyplývá, že žalobce při zajíždění na parkovací místo zvolil nevhodnou trajektorii jízdy (čas 15:53:55 záznamu z kamery P1 Lávka Tesco 01). V průběhu manévru opakovaně zasahoval do sousedního parkovacího stání, přejížděl vyznačenou hranici parkovacích míst a dostával se do bezprostřední blízkosti vozidla poškozené (samotný kontakt a odření není zachycen s ohledem na umístění kamery, blízkost obou vozidel a zakrytí daného místa na poškozeném vozidle Honda vozidlem žalobce při parkovacím manévru). Současně je patrné, že žalobce prováděl parkovací manévr na více pokusů, při nichž zajíždí za bílou čáru oddělující obě parkovací stání. V čase 15:54:47 žalobce s vozidlem zastaví, vozidlo však není dorovnáno, a žalobce v čase 15:54:53 začíná z místa opět couvat a následně odjíždí. Žalobce se v čase 15:57:19 znovu objeví v protější uličce, kde zastaví na kolmém parkovacím místě poblíž poškozeného vozidla Honda. Následně v čase 15:57:39 žalobce vystoupí ze svého vozidla, obejde je a vizuálně kontroluje výhradně jeho pravou stranu, zejména pravou zadní část. Poté v čase 15:58:52 přistoupí k poškozenému mu vozidlu Honda, prohlíží jeho zadní část a dívá se právě na místo poškození. Když na sousední parkovací místo začne zajíždět další vozidlo, žalobce se otáčí a vrací se ke svému vozidlu (následné obhlížení vozidel je částečně zachyceno i na kameře P1 Dornych Slepá 2). Po seznámení se s kamerovými záznamy soud nemá co vytknout závěrům správních orgánů, že žalobce opakovaně najížděl na parkovací místo v nevhodném úhlu a nevhodným způsobem, blízkost obou vozidel je zcela zjevná. Soud uvádí, že žalobce jako řidič musel přitom obzvláště při opakovaných manévrech a pokusech zaparkovat vnímat naprosto minimální prostor mezi jeho vozidlem a vozidlem Honda. Tvrzení, že teprve po zaparkování zjistil, že mu umístění vozidla neumožní bezpečně vyjmout dítě z dětské autosedačky, a proto přeparkoval, je ve světle kamerových záznamů zcela nepřesvědčivé.
26. Stejně tak je nevěrohodné vysvětlení, které žalobce poskytl ke svému následnému chování, kdy se pohybuje v okolí vozidla Honda, opakovaně a dlouze obhlíží (i při dřepu) své vozidlo a poté vozidlo Honda v místě zadního levého nárazníku. Podle soudu nejde o standardní prohlédnutí místa původního parkování, kde měl žalobce (podle jeho interpretace) pouze ověřit, že je vozidlo Honda nepoškozené (poškození na Hondě nelze s ohledem na vzdálenost kamery a kvalitu kamerového záznamu zcela seznat). Pokud správní orgány z kamerového záznamu, který uvedené chování zachycuje, dovodily, že žalobce si poškození vozidla Honda byl vědom a vzniklé poškození vozidel obhlížel, jde ve světle tohoto důkazu o zcela logický závěr. Změna parkovacího místa následovaná kontrolou obou vozidel neodpovídá tomu, že by žalobce řešil pouze pohodlné vystoupení z vozidla pro jeho děti. Soud k uvedené argumentaci žalobce doplňuje, že z kamerového záznamu nevyplývá, že by parkovací místo, na které žalobce následně přeparkoval své vozidlo, poskytovalo ve vztahu k napravo stojícímu vozidlu zjevně větší manipulační prostor než parkovací místo původní, neboť parkovací místa jsou stejná; žalobce pouze na původní místo zajížděl opakovaně z nevhodných úhlů v naprosté blízkosti zaparkovaného vozidla Honda („obtáčel se“ okolo levého zadního nárazníku vozidla Honda).
27. Součástí správního spisu je dále fotodokumentace poškození obou vozidel v detailu, pořízená Policií ČR. Nachází se na CD, přičemž fotografie poškození vozidla Honda jsou pořízené přímo v parkovacím prostoru Vaňkovka na parkovacím místě. Fotografie vozidla žalobce přistaveného u obrubníku na ulici H. č. p. 291/45, B., které byly pořízeny ještě téhož dne; při tomto ohledání vozidla žalobce Polici ČR sdělil, že vozidlo řídila osoba mu blízká (úřední záznam na č.l. 11 správního spisu); součástí CD jsou dále výše zmíněné kamerové záznamy z místa parkování.
28. Soud v souvislosti s uvedenou fotodokumentací nemůže přisvědčit námitce, že magistrát se dopustil procesního pochybení, pokud si s několikaměsíčním odstupem od dopravní nehody na základě vyjádření žalobce k fotografiím č. 20, 21 a 22. Žalobce poukazoval na rozdílné přiložení měřidla a rozdílné umístění měřidla ve výšce 60 cm na fotografii č. 20 a 21. Magistrát se vyžádal od Policie ČR dodatečné vysvětlení jejího postupu při zaměření výšky poškození vozidel (na fotografii č. 20 podle přiloženého měřícího zařízení začíná poškození na vozidle žalobce ve výšce cca 42 cm). Správní spis byl proto doplněn o úřední záznam ze dne 21. 3. 2025, č. j. KRPB-124448-17/PŘ-2024-060206-797, jehož přílohou je fotodokumentace místa původního měření poškození na vozidle žalobce na ulici H. ze dne 21. 3. 2025 s přiloženým dřevěným metrem k vozovce a zachycením rozměrů obrubníku vozovky vysokého 8 cm. Soud k tomu doplňuje, že samotný časový odstup od dopravní nehody nezakládá bez dalšího nepřípustnost doplňovat skutkové podklady v přestupkovém řízení, je-li fakticky možné, či objasňovat rozpory zejména za účelem odstranění důvodných a rozumných pochybností o skutkovém stavu.
29. Z úředního záznamu ze dne 21. 3. 2025 však pouze plyne, že byl toho dne dodatečně vyfotografován obrubník a sdělení, že na fotografii č. 20 bylo měřící zařízení přiloženo ve špatném úhlu a ne přímo svisle ke komunikaci. Soud proto žalobci přisvědčuje v tom, že postup Policie ČR při vyfotografování zaměření výšky poškození vozidel skutečně důkazní hodnotu tohoto důkazního prostředku částečně snižuje. Jde o dílčí pochybení Policie ČR při dokumentaci dopravní nehody, která pochybila v tom, že v záběru fotoaparátem nezachytila i výchozí bod měření. Policie ČR tak vyfotografovala odřeniny a stopy na obou vozidlech pouze zblízka s přiloženým měřícím zařízením bez výchozího bodu. Soud dále uvádí, že na fotografiích (bílého) vozidla žalobce č. 19, 21 a 22 (viz CD) jsou dále viditelné stopy červeného laku.
30. Vzhledem k ostatním důkazům však soud dospěl k závěru, že uvedené pochybení nemá vliv na správnost skutkového závěru správních orgánů o tom, že žalobce jako řidič svým parkovacím manévrem vozidlo Honda skutečně poškodil. Podstatný důkaz, který jakékoli rozumné pochybnosti o skutkovém ději vyvrací, totiž plyne právě z kamerových záznamů, jak byly výše popsány. Ve světle kamerových záznamů fotodokumentace poškození jako takového obstojí (odhlédne-li soud od vadného doložení výškového zaměření s ohledem na chybějící výchozí měřící bod od obrubníku). Pak je i nepodstatný poukaz žalobce na to, že Policie ČR při výškovém zaměření poškození použila svinovací metr, zatímco výšku obrubníku vozovky dne 21. 3. 2025 měřila dřevěným metrem. Pokud žalobce podstatnou část své obrany založil na tvrzení, že si vozidlo poškodil již dříve o sloupek v místě bydliště, soud nemůže souhlasit s námitkou, že se správní orgány s tímto tvrzením podpořeným fotografiemi sloupku řádně nevypořádaly.
Z odůvodnění rozhodnutí magistrátu (str. 5 rozhodnutí prvního stupně) i žalovaného (str. 6 napadeného rozhodnutí) je zřejmé, že se uplatněnou obhajobou žalobce zabývaly. Magistrát hodnotil žalobcem předložené fotografie a na ní zachycené umístění a charakter zjištěných stop na sloupku a na vozidle žalobce. Magistrát poukázal na to, že fotografie byly předloženy až s výrazným časovým odstupem od dopravní nehody (8 měsíců), takže nebylo možné objektivně ověřit stav sloupku v době nehody. Současně upozornil na rozdíly mezi výškou poškození vozidla žalobce a stopami bílého oděru na sloupku. Poté podrobně popsal poškození vozidel a vysvětlil, že poškození na vozidle Honda odpovídá způsobu a trajektorii parkování žalobce; a to má soud za zcela podstatné. Magistrát uvedl, že na vozidle Honda jsou stopy po střetu na levém boku zadního nárazníku a plastovém lemu u kola. Dále je zadní nárazník poškozen jakoby z „čelní“ strany. Je zřejmé, že nárazník Hondy byl z „čelní“ strany poškozen na začátku střetu, jak žalobce svůj vůz stáčel více vpravo, a to opakovaně docházelo k poškození boční strany nárazníku. Otěry na Hondě jsou jak většího, tak menšího rozsahu, a to ve výšce 41 až 78 cm, přičemž nejvýraznější poškození je cca v polovině výšky zadního kola, kde je červená barvy na hraně nárazníku sedřena až na černý plast. Je evidentní, že toto poškození bylo způsobeno diskem vozidla Seat. Těmto závěrům podle soudu zcela odpovídají fotografie zachycující poškození vozu Honda.
31. Zároveň soud neshledal důvodnou ani námitku, že správní orgány pochybily, pokud si neopatřily znalecký posudek z oboru dopravy či jiné obdobné odborné posouzení. Jak vyplývá z judikatury správních soudů, v případě skutkově jednoduchých dopravních nehod, jejichž průběh je spolehlivě zachycen dostupnými důkazními prostředky, není znalec nezbytný. Správní orgány mohou i jednodušší technické otázky, k nimž není potřeba zvláštních odborných znalostí a dovedností posoudit samy (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 5. 2013, č. j. 6 As 14/2013-23, zejména body 16 a 17). Právě do této skupiny případů spadá i případ žalobce. V posuzované věci správní orgány disponovaly kamerovými záznamy, které zachycují celý průběh parkovacích manévrů žalobce i jeho následné chování. K tomu Policie ČR doložila fotografie z téhož dne dokumentující poškození obou vozidel z blízkosti. Za této situace správní orgány nepochybily, pokud tyto skutkové podklady, včetně posléze doložených fotografií sloupku, hodnotily samostatně s využitím vlastního úsudku, aniž by přistoupily k zadání vypracování znaleckého posudku. Právě kamerové záznamy správním orgánům umožnily podrobně rekonstruovat sledovaný děj. Za daných okolností by vypracování znaleckého posudku bylo nadbytečné a bylo by v rozporu se zásadou hospodárnosti a procesní ekonomie (§ 6 odst. 2 správního řádu).
32. Na základě všech skutkových podkladů správní orgány dospěly k závěru, že žalobcem předložená fotodokumentace sloupku není způsobilá vyvrátit ostatní důkazy, svědčící o tom, že poškození vozidla žalobce vzniklo při střetu s vozidlem Honda. Soud považuje uvedené závěry správních orgánů za logické, srozumitelné a dostatečně odůvodněné. Správní orgány přitom neposuzovaly předložené fotografie izolovaně, nýbrž v souvislosti s ostatními důkazy, zejména s výsledky ohledání vozidel a záběry na kamerových záznamech. Nelze proto přisvědčit názoru žalobce, že by správní orgány jeho obhajobu pominuly, či že by nevypořádaly všechny jeho námitky. Skutečnost, že správní orgány nepřisvědčily verzi předestřené žalobcem, neznamená, že by se jím předloženou fotodokumentací a předestřenou verzí skutkového děje nezabývaly. Správní orgány své závěry opřely o hodnocení všech skutkových podkladů, ty hodnotily ve vzájemné souvislosti, a vyšly zejména z průběhu parkovacího manévru zachyceného kamerovým systémem, z charakteru a umístění poškození na obou vozidlech, i následného jednání žalobce po události.
33. Obhajoba žalobce, že nezaznamenal žádný náraz ani jiný projev střetu a že správní orgány neprokázaly jeho vědomost o nehodě, nemůže ve světle výše shrnutých skutečností obstát. Otázku vědomosti žalobce správní orgány rovněž neposuzovaly izolovaně jen na základě samotné existence poškození vozidel; opět i tu vycházely zejména z kamerových záznamů, na nichž je patrný způsob parkovacího manévru žalobce. Během manévru se žalobce vozidlem dostal do velmi bezprostřední blízkosti vozidla Honda. Správní orgány vycházely i z následného jednání žalobce bezprostředně po události, které vyhodnotily jako významnou indicii svědčící o tom, že žalobce minimálně vědět měl a mohl, že v průběhu parkovacího manévru mohlo dojít ke kontaktu jeho vozidla s vozidlem Honda, a právě tato okolnost jej vedla k obhlížení obou vozidel v místech poškození. Soud k tomu doplňuje, že pokud jde o subjektivní stránku projednávaných přestupků, tak pro vznik odpovědnosti za tyto přestupky postačí zavinění z nedbalosti (§ 15 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich). Není tedy rozhodující, zda si žalobce byl vznikem škody, resp. způsobením dopravní nehody jist, nýbrž zda žalobce coby řidič vzhledem ke všem okolnostem průběhu parkování měl a mohl předpokládat, že při svých opakovaných parkovacích manévrech v naprosto těsné blízkosti vozidla Honda mohl přijít do kontaktu s tímto vozidlem. Žalovaný v souvislosti s chováním žalobce jako řidiče správně poukázal i na povinnost řidičů chovat se ohleduplně a ukázněně a přizpůsobit své chování situaci v provozu na pozemních komunikacích, a to i při volbě vhodného místa na zaparkování. Žalobce své následné chování po přeparkování vysvětloval „preventivní“ kontrolou vozidel. Správní orgány však tuto verzi nepovažovaly za věrohodnou, a to zejména s ohledem na obsah kamerových záznamů. Magistrát v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně popsal jednotlivé kroky žalobce po přeparkování vozidla, zejména jeho opakované zaměřování pozornosti na pravou zadní část vlastního vozidla a následně i na místo poškození vozidla Honda. Žalovaný se s těmito závěry ztotožnil. Soud neshledal, že by takové hodnocení důkazů bylo nelogické nebo v rozporu s obsahem správního spisu a kamerových záznamů.
34. Soud se neztotožňuje ani s argumentací žalobce, že jeho následná součinnost s Policií ČR vylučuje závěr o jeho vědomosti o dopravní nehodě. Jak správně uvedl již magistrát, žalobce sice po kontaktování Policií ČR umožnil ohledání svého vozidla, z obsahu správního spisu však neplyne, že by po celou dobu řízení poskytoval zcela konzistentní součinnost (v podrobnostech soud odkazuje na str. 7 rozhodnutí magistrátu). Ani soud nepřehlédl, že procesní obrana žalobce se v průběhu řízení postupně proměňovala. Žalobce původně uváděl, že vozidlo v době nehody svěřil osobě jemu blízké, a až poté, co se dne 11. 11. 2024 seznámil s obsahem správního spisu, včetně kamerových záznamů, připustil, že vozidlo řídil (č. l. 36 správního spisu) a uvedl, že poškození jeho vozidla vzniklo kontaktem se sloupkem v místě bydliště. Za těchto okolností nelze bez dalšího přisvědčit tvrzení žalobce, že spolupráce s Policií ČR vylučuje jeho vědomost o nehodě. Soud k tomu uvádí, že uvedené okolnosti samy o sobě nevylučují legitimitu obhajoby žalobce, významně však oslabují její věrohodnost v situaci, kdy ji žalobce přizpůsoboval důkazní situaci v průběhu řízení. Ani pozdější součinnost při ohledání vozidla proto nemůže sama o sobě zpochybnit skutkové závěry správních orgánů o průběhu nehodového děje ani zhojit nesplnění povinností, které žalobci jako účastníkovi dopravní nehody vznikly bezprostředně po jejím vzniku.
35. V posuzované věci podle soudu ani přes dílčí pochybení Policie ČR, když nezachytila výchozí bod výškového měření, nevyšly najevo takové okolnosti, které by zpochybnily použitelnost důkazů usvědčujících žalobce ze spáchání přestupků natolik, že by otázka jeho viny nebyla postavena najisto. Správní orgány zjistily skutkový stav v nezbytném rozsahu a o průběhu dopravní nehody nevyvstaly žádné rozumné a natolik významné pochybnosti, aby odůvodnily aplikaci zásady in dubio pro reo. Soud považuje za podstatné, že skutkové závěry správních orgánů nebyly založeny na jediném důkazu, nýbrž na souhrnu vzájemně se doplňujících zjištění. Správní orgány vycházely zejména z kamerových záznamů zachycujících průběh parkovacího manévru, z charakteru a umístění poškození na obou vozidlech a rovněž z následného jednání žalobce po události. Za této situace nejsou ani logické výhrady směřující proti způsobu výškovému měření, ani fotodokumentace různě odřeného sloupku v místě bydliště žalobce, způsobilé zpochybnit ucelený řetězec nepřímých důkazů, z něhož správní orgány dovodily, že žalobce poškodil při parkovaní vozidlo Honda. Spekulaci žalobce o možném poškození vozidla Honda jiným parkujícím vozidlem navíc vyvrací kamerový záznam, podle něhož vedle vozidla Honda následně parkovalo vozidlo tmavé barvy, ačkoliv na vozidle Honda byly zjištěny stopy bílého laku.
36. Z výše uvedených důvodů soud neshledal žalobu důvodnou a nad rámec uplatněných žalobních bodů nezjistil žádnou vadu, jež by měla vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí a k níž by musel přihlížet z úřední povinnosti. Proto žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
IV. Náklady řízení
37. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce nebyl ve věci úspěšný,
a proto mu právo na náhradu nákladů řízení nenáleží; to by náleželo procesně úspěšnému žalovanému. Žalovanému však žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly, proto soud rozhodl, že se mu náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Brno 6. srpna 2026
Mgr. Kateřina Kopečková, Ph.D. v. r.
samosoudkyně
Shodu s prvopisem potvrzuje P. H.