Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
4 A 19/2026 - 29.pdf
PDF · 0 B
No categories available
4 A 19/2026 - 29
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Peroutkovou v právní věci
žalobce: A. K., narozený dne X
bytem X
zastoupený advokátkou JUDr. Veronikou Pupalovou
sídlem Májová 606/35, 350 02 Cheb
proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, Odbor azylové a migrační politiky
sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7
o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu,
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal ochrany před nezákonným zásahem žalovaného, který spatřoval v tom, že mu žalovaný dne 19. 3. 2026 vrátil jeho žádost o udělení dočasné ochrany evidovanou pod č. OAM-382966/DO-2026 z důvodu nepřijatelnosti ve smyslu § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaných invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Lex Ukrajina”). Žalobce požadoval, aby soud prohlásil tento zásah za nezákonný, zakázal žalovanému pokračovat v porušování práv žalobce a přikázal mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti o udělení dočasné ochrany.
II. Obsah žaloby
2. Ke skutkovým okolnostem případu žalobce uvedl, že je držitelem platného povolení k trvalému pobytu na území U., je občanem U., z U. utekl z obavy o svůj život, nemůže se tam vrátit, rozhodl se žít v České republice společně se svými příbuznými a přáteli. Žalobce získal dne 28. 2. 2022 dočasnou ochranu v N., následně však zjistil, že v sousedním ČR má širší rodinu, která je mu schopna poskytnout sociální zázemí a práci, kterou v N. neměl. Před svým odjezdem z N. dne 12. 5. 2025 ohlásil svůj záměr přesídlit do ČR a bylo mu řečeno, že jeho pobyt zanikne automaticky s platností jeho pobytové karty. Poté, co zjistil, že žalovaný v obdobném případě dočasnou ochranu udělil, pokusil se žalobce dne 19. 3. 2026 podat svou žádost včetně potřebných náležitostí a svého sdělení, tato však byla vyhodnocena jako nepřijatelná, s čímž žalobce nesouzní. Žalobce nadto dne 19. 5. 2026 potvrdil N. republice, že se od 16. 5. 2025 nachází trvale mimo N., kdy tento projev vůle je definitivní. Ve vrácení žádosti jako nepřijatelné spatřuje nezákonný zásah žalovaného. K důkazu navrhl žádost ze dne 19. 3. 2026, cestovní pas žadatele s označením UKR, abmeldung ze dne 12. 5. 2025 a sdělení o trvalém odchodu „Dauerhafte Ausreise“ ze dne 19. 5. 2026.
3. Žalobce považoval vrácení jeho žádosti žalovaným a její označení za nepřijatelné za soudně přezkoumatelné, k tomu viz rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 3. 4. 2025, č.j. 1 Azs 174/2024-42.
4. Žalobce poukázal na to, že žalovaný vyhodnotil žádost jako nepřijatelnou z důvodu, že žalobci byla udělena dočasná ochrana v jiném členském státě EU a že bylo učiněno prohlášení dle § 3 odst. 3 Lex Ukrajina, a tedy dle § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina. Žalobce je však přesvědčen, že k dnešními dni podmínky pro udělení dočasné ochrany v ČR splňuje, nemůže se ztotožnit ani se skutečností, že pokud bylo učiněno prohlášení dle § 3 odst. 3 Lex Ukrajina, má být jeho žádost kontra legem EU brána jako nepřezkoumatelná dle § 5 odst. 1 písm. f). Měl za to, že nelze vycházet z „učiněného prohlášení Ministerstva vnitra“, nový § 3 odst. 3 Lex Ukrajina vybočuje z historicky ustálených kontinentálních právních tradic EU/ČR a působí kontra legem EU a ustálené judikatuře ESD. Poukázal na rozsudek zdejšího soudu ze dne 10.11. 2025, č.j. 18 A 85/2025-21. Rovněž poukázal na již bytelně zakotvený judikát NSS ze dne 3. 4. 2025, č.j. 1 Azs 174/2024-42 vycházející z rozsudku K., a dále na rozsudek zdejšího soudu ze dne 28. 5. 2025, č.j. 6 A 122/2024-55, na základě, kterého došlo žalovaným již k samotnému provedení obsahu rozsudku. Žalovaný tedy v obdobné věci vedené pod sp. zn. OAM-0415944-11/DO-2024 dne 12. 6. 2025 dočasnou ochranu udělil, a to žadateli, který svou dřívější dočasnou ochranu v Rumunsku zrušil.
5. Žalobce uvedl, že provedl vše nezbytné a v souladu s dotčenými právními normami, aby mohl zůstat na území ČR, jak se svobodně rozhodl a jak mu po právu náleží, vrácení jeho žádosti je nezákonným zásahem žalovaného. Byl přesvědčen, že jeho žádost měla být žalovaným bez výhrady přijata a následně přezkoumána, aby nedocházelo k dalším neoprávněným průtahům legalizace pobytu žalobce na území ČR.
6. Navrhoval, aby soud prohlásil zásah žalovaného spočívající ve vrácení jeho žádosti o dočasnou ochranu jako nepřijatelné za nezákonný, zakázal žalovanému pokračovat v porušování jeho práv a přikázal mu obnovit stav před vrácením jeho žádosti o dočasnou ochranu. Požadoval též přiznání práva na náhradu nákladů řízení.
III. Vyjádření žalovaného
7. Žalovaný uvedl, že žalobce dne 19. 3. 2026 požádal v ČR o udělení dočasné ochrany, které však žalovaný nevyhověl, neboť zjistil, že žalobce před 24. 2. 2022 na U. nepobýval a byla mu udělena dočasná ochrana v N. Byly tak naplněny podmínky nepřijatelnosti dle § 5 odst. 1 písm. b) a f) Lex Ukrajina. V žalobě však žalobce napadá pouze důvod dle § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina.
8. K důvodu nepřijatelnosti dle § 5 odst. 1 písm. b) Lex Ukrajina uvedl, že žalobce je sice občanem U., ale ke dni 24. 2. 2022 na území U. nepobýval, z otisků hraničních razítek o vstupech a výstupech na území členských států EU v cestovním pase žalobce č. XA platného od 16. 6. 2020 do 16. 6. 2030 a v druhém cestovním dokladu č. XB platného od 10. 11. 2021 do 10. 11. 2031 vyplývá, že žalobce vstoupil do Schengenského prostoru dne 5. 12. 2021 přes hraniční přechod M. v P. a do 24. 2. 2022 ho neopustil. Z uvedeného dokladu vyplývá, že v zemích Schengenského prostoru pobýval již i několikrát předtím, a dokonce disponoval vízem č. 010499854 platným od 28. 6. 2021 do 19. 9. 2021. V žádosti sám uvedl, že dne 24. 2. 2022 se nacházel na území ČR. Poukázal na rozsudek NSS ze dne 14. 3. 2018, č.j. 6 Azs 422/2017-29 ohledně cestovního dokladu jako veřejné listiny. Ze vstupních a výstupních razítek je potvrzeno, že se dne 24. 2. 2022 žalobce na území U. nenacházel.
9. Poukázal na čl. 2 odst. 1 rozhodnutí rady EU č. 2022/382 ze dne 4. 3. 2022 (dále jen „prováděcí rozhodnutí Rady“), které definuje osoby, na které se vztahuje dočasná ochrana, a na čl. 2 písm. c) směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. 7. 2001 o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice č. 2001/55/ES”), dle kterého se za vysídlené osoby považují osoby, které zemi původu opustily, resp. „musely opustit“ v důsledku situace, která v zemi nastala a v důsledku jejího trvání se do ní nemohou bezpečně a natrvalo vrátit, a to např. kvůli ozbrojenému konfliktu. Mezi situací v zemi původu a jejím opuštěním tedy musí existovat příčinná souvislost. Totéž vyplývá i z prováděcího rozhodnutí Rady. Na udělení dočasné ochrany tak v zásadě nemají nárok ti občané U., kteří se před 24. 2. 2022 nacházeli mimo území U., ať už z důvodu práce, studia, dovolené, rodinných či zdravotních důvodů. Totéž dle žalovaného plyne z Operačních pokynů k provádění prováděcího rozhodnutí Rady, zveřejněných pod č. 2022/C 126 I/01 (dále jen „Operační pokyny“), které NSS označil za soft-law.
10. Žalovaný proto dospěl k závěru, že v případě žalobce nejsou splněny podmínky uvedené v § 3 Lex Ukrajina, tj. že není osobou, na kterou se vztahuje prováděcí rozhodnutí Rady, a proto je jeho žádost nepřijatelná dle § 5 odst. 1 písm. b) Lex Ukrajina.
11. Žalovanému je známo, že existují rozhodnutí soudů, která s odkazem na rozsudek NSS ze dne 7. 3. 2025, č. j. 5 Azs 72/2024-21 podmiňují uplatnění § 5 odst. 1 písm. b) Lex Ukrajina dlouhodobostí pobytu mimo území U. Nicméně dle žalovaného NSS formuloval své závěry ve skutkově odlišném případě; navíc do okruhu osob, na něž se vztahuje prováděcí rozhodnutí Rady, mohou náležet pouze ti cizinci, kteří se fyzicky nacházeli před dnem 24. 2. 2022 na U., protože jinak by příčinou opuštění této země nemohly být události dne 24. 2. 2022.
12. K důvodu nepřijatelnosti dle § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina uvedl, že postupoval v souladu se zákonem, když vyhodnotil žádost žalobce o dočasnou ochranu jako nepřijatelnou. Uvedl, že žalobce figuruje v platformě Temporary Protection Database – TPD jako osoba, které byla udělena dočasná ochrana v N., sám žalobce v žádosti uvedl, že byl držitelem dočasné ochrany v N. Skutkový stav tak byl zjištěn nad důvodnou pochybnost. Takovému cizinci nelze dočasnou ochranu udělit.
13. K samotnému důvodu nepřijatelnosti podle § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina žalovaný uvedl, že oznámení dle § 3 odst. 3 tohoto zákona Ministerstvo vnitra zaslalo Evropské komisi dne 25. 8. 2025 a je dostupné na jeho webových stránkách. Pro naplnění důvodu nepřijatelnosti pak postačí, pokud cizinec v jiném členském státě dočasnou ochranu získal; žádná další podmínka již není třeba. Pro jeho naplnění tak není rozhodné, zda cizinec aktuálně je či není držitelem takového povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany.
14. Připustil, že v případě žádosti vedené pod sp. zn. OAM-415944/DO-2024 žalovaný vyhověl, nicméně stalo se tak pouze v důsledku rozsudku městského soudu ze dne 28. 5. 2025, č.j. 6 A 122/2024-55 a ještě před tím, než bylo přijato nové prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460 ze dne 15. 7. 2025, o prodloužení dočasné ochrany zavedené prováděcím rozhodnutím (EU) 2022/382 (dále jen „prováděcí rozhodnutí č. 2”), které obsahuje dva nové recitály, z nichž je zřejmé, že osoby, které získaly dočasnou ochranu v jednom státě nemají právo na získání téhož pobytového oprávnění v jiném členském státě. Navíc v té době ještě v zákoně neexistoval důvod dle § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina.
15. Dále uvedl, že nemá za to, že by bylo skutečně postaveno najisto, že předmětné ustanovení je v rozporu s právem EU (jak aktuálně judikují správní soudy), když je to SDEU, který by takový nesoulad měl konstatovat. Připomněl, že SDEU se k otázce druhotného pohybu osob, které již získaly oprávnění k pobytu z titulu dočasné ochrany v jiném členském státě, v rozsudku ve věci K. nevyjádřil. Dle žalovaného SDEU nechal členským státům otevřenou možnost odepřít dočasnou ochranu těm osobám, která již toto povolení získaly v jiném členském státě. V návaznosti na to pak bylo přijato prováděcí rozhodnutí č. 2–k tomu viz dále. Dle žalovaného tak byl zpochybněn a překonán výklad Evropské komise, která měla za to, že dohoda členských států o neaplikování čl. 11 směrnice č. 2001/55/ES zakládá právo na získání dočasné ochrany v dalším členském státě, do kterého se držitel dočasné ochrany v jiném členském státě přesune. Žalovaný dále odkázal na praxi Spolkové republiky Německo a Irské republiky, přiložil rozsudek Vyššího správního soudu spolkové země Hesensko ze dne 21. 4. 2026 a rozhodnutí irského správního úřadu. Žalovaný proto navrhoval, aby soud zvážil položení předběžné otázky SDEU stran použitého ustanovení § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina a jeho souladu s právem EU.
16. Dále žalovaný uvedl, že směrnice č. 2001/55/ES vůbec nepředpokládá, že by osoba, které byl přiznán status osoby požívající dočasné ochrany v jednom členském státě, mohla tentýž status získat i v jiném členském státě. Stejně tak nepoužívání čl. 11 této směrnice nemůže dle žalovaného samo o sobě takové právo založit, neboť se v tomto případě jedná pouze o politickou dohodu členských států. Odkázal na dva nové recitály k prováděcímu rozhodnutí č. 2, z nichž vyplývá, že dohoda členských států o neaplikování čl. 11 směrnice č. 2001/55/ES nemá vliv na aplikaci čl. 8 odst. 1 téže směrnice. Druhotný pohyb držitelů oprávnění k pobytu z titulu dočasné ochrany je dle těchto recitálů nežádoucí, což ostatně zmiňuje i recitál 9 samotné směrnice č. 2001/55/ES.
17. Měl za to, že postupoval v souladu se zákonem, pokud žádost žalobce vyhodnotil jako nepřijatelnou. Odkázal i na rozsudek zdejšího soudu ze dne 19. 5. 2026, č.j. 37 A 9/2026, kde v obdobném případě soud žalobu zamítl. Navrhl, aby soud žalobu zamítl.
V. Hodnocení Městským soudem v Praze
18. Městský soud v Praze v souladu s § 82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“), přezkoumal popsaný skutkový děj. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu ke dni svého rozhodnutí (§ 87 odst. 1 s.ř.s.).
19. Soud ve věci samé rozhodl bez jednání dle § 51 odst. 1 s.ř.s., jelikož ve věci lze rozhodnout jen na základě listinných důkazů, k nimž měli účastníci možnost se vyjádřit nebo které jsou jim známy, a žalobce i žalovaný s projednáním věci bez nařízení jednání ve smyslu ust. § 51 odst. 1 s.ř.s. souhlasili.
20. Úvodem soud uvádí, že žaloba v této věci je přípustná, jelikož SDEU ve věci K. dovodil, že soudní výluka dle § 5 odst. 2 Lex Ukrajina je v rozporu s čl. 8 odst. 1 směrnice 2001/55/ES ve spojení s čl. 47 Listiny základních práv EU. Tím byly překonány závěry rozsudku NSS ze dne 12. 10. 2022, č. j. 2 Azs 178/2022-46. Vrácení žádosti o udělení dočasné ochrany z důvodu její nepřijatelnosti podle § 5 odst. 1 Lex Ukrajina tudíž lze přezkoumat.
21. Žaloba není důvodná.
22. Mezi stranami není sporné a vyplývá i z předložených listin, že žalobce je občanem U., v minulosti po vypuknutí ozbrojeného konfliktu na území U. získal dne 28. 2. 2022 dočasnou ochranu v N., na území České republiky dne 19. 3. 2026 požádal o udělení dočasné ochrany, jeho žádost byla označena jako nepřijatelná, neboť žalobce je nebo byl držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě EU nebo Schengenského prostoru a bylo učiněno prohlášení dle § 3 odst. 3 Lex Ukrajina (§ 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina) a dále proto, že nebylo prokázáno, že žadatel je osobou dle § 3 Lex Ukrajina (§ 5 odst. 1 písm. b) Lex Ukrajina). Žalobce v žádosti uvedl, že dne 24. 2. 2022 pobýval na území ČR, dne 28. 2. 2022 mu byla udělena dočasná ochrana v N., tato však již není platná a byla ukončena dne 4. 3. 2025.
23. Ochranu podle § 82 a násl. s.ř.s. může správní soud poskytnout tehdy, jsou-li kumulativně splněny podmínky, aby žalobce byl přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením („zásahem“ v širším smyslu) správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka), a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka). Tyto podmínky musí být splněny kumulativně. Není-li, byť jen jediná z uvedených podmínek splněna, nelze žalobci ochranu podle § 82 a násl. s.ř.s. poskytnout (rozsudek NSS ze dne 17. 3. 2008, č. j. 2 Aps 1/2005-65, č. 603/2005 Sb. NSS).
24. V projednávané věci jsou splněny první, druhá a pátá podmínka, neboť vrácení žádosti o dočasnou ochranu žalobci pro nepřijatelnost představuje přímý zásah do jeho práv, a to bez ohledu na to, že mu již v minulosti byla dočasná ochrana udělena v jiném členském státě EU (v N.). Z judikatury vyplývá, že vrácení žádosti pro nepřijatelnost může být zásahem ve smyslu § 82 s.ř.s. (rozsudek NSS ze dne 30. 5. 2017, č. j. 10 Azs 153/2016-52, č. 3601/2017 Sb. NSS). Čtvrtá podmínka testu je taktéž splněna. Zbývá tedy posoudit, zda žalovaný postupoval v souladu s právními předpisy, pokud žádost o dočasnou ochranu žalobci vrátil jako nepřijatelnou.
25. Soud se bude nejprve zabývat důvodem nepřijatelnosti dle § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina.
26. Podle § 3 odst. 3 Lex Ukrajina Ministerstvo vnitra zašle Evropské komisi oznámení o riziku vyčerpání kapacit pro zvládání následků plynoucích z hromadného přílivu vysídlených osob a potřebě přijetí opatření k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob. Oznámení podle věty první zveřejní Ministerstvo vnitra na svých internetových stránkách.
27. Podle § 5 odst. 1 Lex Ukrajina žádost o udělení dočasné ochrany je nepřijatelná, jestliže (…)
b) je podána cizincem, který není uveden v § 3,
c) je podána cizincem, který o dočasnou nebo mezinárodní ochranu požádal v jiném členském státě Evropské unie,
d) je podána cizincem, kterému byla udělena dočasná nebo mezinárodní ochrana v jiném členském státě Evropské unie, (…)
f) je podána cizincem, který je nebo byl držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě Evropské unie nebo státě uplatňujícím Schengenský hraniční kodex v plném rozsahu, poté, co Ministerstvo vnitra Evropské komisi zaslalo oznámení podle § 3 odst. 3.
28. Námitky žalobce směřovaly proti postupu žalovaného, který shledal jeho žádost nepřijatelnou, protože v minulosti získal dočasnou ochranu v N. Okolnost, že žadatel v minulosti získal dočasnou ochranu v jiném členském státě, je jednou ze dvou kumulativních podmínek nepřijatelnosti podle tohoto ustanovení. Na důvod nepřijatelnosti dle § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina je třeba – i s ohledem na jeho vymezení – nahlížet v souladu s dosavadní judikaturou k důvodům nepřijatelnosti podle písm. c) a d) téhož ustanovení. Ostatně i žalovaný ve vyjádření k žalobě omezil většinu svých argumentů na to, že z práva EU neplyne právo žadatelů přemístit se do jiného členského státu (sekundární pohyb).
29. Soud v této souvislosti připomíná rozsudek SDEU ve věci K., na nějž NSS navázal „dubnovou judikaturou“ v rozsudcích ze dne 1. 4. 2025, č. j. 5 Azs 273/2023-27, č. 4683/2025 Sb. NSS, ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 336/2024-42, a mnoho dalších. Zdejší soud již zohlednil rovněž navazující argumentaci žalovaného (např. rozsudky ze dne 23. 4. 2025, č. j. 10 A 6/2025-61, ze dne 30. 4. 2025, č. j. 5 A 36/2025-38, ze dne 13. 6. 2025, č. j. 11 A 55/2025-37, nebo ze dne 21. 10. 2025, č. j. 11 A 118/2025-33 a č. j. 11 A 119/2025-24). Soud se s vyslovenými závěry plně ztotožnil a v podrobnostech na ně již v minulosti v četných rozsudcích odkázal.
30. Východiska „dubnové“ judikatury NSS se plně uplatní i při posouzení § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina, které (stejně jako důvody nepřijatelnosti podle § 5 odst. 1 písm. c) a d) vylučuje z věcného přezkumu žádosti cizinců, kteří jsou nebo byli držiteli dočasné ochrany v jiném členském státě EU (první podmínka). K této původní (byť formulačně upravené) podmínce pak v podobě nepřijatelnosti podle písm. f) přibyla další nová (svou povahou kumulativní) podmínka, aby žádosti o dočasnou ochranu, která splnila první podmínku, předcházelo také oznámení podle § 3 odst. 3 Lex Ukrajina, kterým Ministerstvo vnitra vyrozumělo Evropskou komisi o riziku vyčerpání kapacit pro zvládání následků plynoucích z hromadného přílivu vysídlených osob a o potřebě přijetí opatření k zajištění rovnováhy mezi členskými státy (druhá podmínka).
31. K první podmínce soud předně uvádí, že první část § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina představuje pouze reformulované a navzájem sloučené podmínky nepřijatelnosti podle § 5 odst. 1 písm. c) a d) Lex Ukrajina. Klíčovým zůstává, že žádost osoby požívající dočasné ochrany na základě prováděcího rozhodnutí Rady není správní orgán oprávněn vrátit této osobě jako nepřijatelnou z toho důvodu, že tato osoba o povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany požádala nebo jí bylo toto povolení uděleno také v jiném členském státě EU (bez ohledu na to, zda jím dosud disponuje či nikoli). Zjistí-li žalovaný při podání žádosti oprávněné osoby o povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany, že tato osoba je/byla vedena v platformě TPD jako držitelka povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany v jiném členském státě, je povinen takovou žádost přijmout, vést o ní řádné správní řízení, v jeho rámci poučit oprávněnou osobu o jejích právech a v návaznosti na její případná tvrzení, důkazní návrhy či jiné procesní kroky ověřit, zda jí povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany bylo jiným členským státem skutečně uděleno a zda dosud, ke dni rozhodování správního orgánu, trvá.
32. Úvahy žalovaného stran neupravení druhotného pohybu ve směrnici č. 2001/55/ES jsou s výše citovanou judikaturou NSS v rozporu. V ní je totiž dovozeno, že mají-li osoby dle čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí Rady právo zvolit si hostitelský členský stát, a nebude-li současně vůči nim uplatněn čl. 11 směrnice o dočasné ochraně, pak z toho vyplývá rovněž právo přemístit svůj pobyt do jiné zvolené členské země EU, jinak by výluka z aplikace čl. 11 směrnice o dočasné ochraně postrádala smysl.
33. Soud neshledal, že by tyto závěry NSS byly rozporné se smyslem a účelem směrnice č. 2001/55/ES. Tato směrnice sice skutečně blíže neupravuje případy druhotného pohybu mimo žalovaným citovaný čl. 15 a 26; to ovšem neznamená, že by druhotný pohyb sama zakazovala. Aplikace přerozdělovacího mechanismu dle čl. 26 směrnice č. 2001/55/ES ani v případě možnosti volného výběru členského státu pro účely druhotného pohybu přitom není omezena, když aplikace daného mechanismu je na základě čl. 26 odst. 1 směrnice č. 2001/55/ES beztak odvislá od souhlasu dotčených přemisťovaných osob – uvedené ustanovení by postrádalo smysl, pokud by čl. 26 směrnice č. 2001/55/ES bylo možné aplikovat i bez souhlasu přemisťovaných osob, protože ty by se v takovém případě mohly vrátit nazpět. Článek 15 směrnice č. 2001/55/ES sice při otevření možnosti druhotného pohybu není příliš potřebný, je ale nutné zohlednit, že se jedná o obecný minimální standard. Prováděcí rozhodnutí Rady i prováděcí rozhodnutí č. 2 se nadto k druhotnému pohybu držitelů dočasné ochrany vyjádřila v tom smyslu, že je na základě dohody států vyloučena aplikace čl. 11 směrnice č. 2001/55/ES – uvedený postup fakticky a v souladu s čl. 11 směrnice o dočasné ochraně prakticky vyprázdnil povinné slučování rodin dle čl. 15 směrnice č. 2001/55/ES, protože generální výluka jakékoliv aplikace čl. 11 směrnice č. 2001/55/ES má za faktický následek nutnost otevřít druhotný pohyb napříč členskými státy nejen fakticky, ale rovněž i legálně.
34. Pokud by tedy žalobce splňoval podmínky dle čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí Rady (k tomu více viz níže), svědčilo by mu i právo sekundární volby hostitelského státu.
35. Na právě uvedeném nic nemění prováděcí rozhodnutí č. 2. Z tohoto rozhodnutí z jeho preambule neplyne, že by členský stát mohl žádost žalobce mechanicky procesně odmítnout jako nepřijatelnou bez toho, aby ji „propustil“ k věcnému posouzení (do správního řízení).
36. Podle recitálu (5) prováděcího rozhodnutí č. 2 v souvislosti s aktivací směrnice 2001/55/ES se členské státy v jednomyslně přijatém prohlášení dohodly, že nebudou uplatňovat článek 11 uvedené směrnice {směrnice 2001/55/ES} na osoby, které požívají dočasné ochrany v daném členském státě v souladu s prováděcím rozhodnutím (EU) 2022/382 a které se přesouvají bez povolení na území jiného členského státu, pokud se členské státy na dvoustranném základě nedohodnou jinak.
37. Podle recitálu (6) prováděcího rozhodnutí č. 2 s ohledem na tento celkový kontext by nic nemělo být vykládáno tak, že znamená povinnost členského státu vydat povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany osobě, která obdržela povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany v jiném členském státě.
38. Recitály sice upřesňují, jak by mělo být prováděcí rozhodnutí Rady interpretováno, nijak ale výslovně nezakotvují, že by jednou udělená dočasná ochrana automaticky znamenala zákaz poskytnutí dočasné ochrany v jiném členském státě. Recitál (6) lze totiž interpretovat bez problému tak, že se tím aprobuje již SDEU přijatý závěr ve věci K., že členské státy mohou odepřít dočasnou ochranu u osoby, která již disponuje dočasnou ochranou v jiném členském státě, přičemž se takto udělené dočasné ochrany nehodlá vzdát. Recitál (5) pak upřesňuje, že se výluka aplikace čl. 11 směrnice č. 2001/55/ES nevztahuje na osoby, které požívají dočasné ochrany v jiném členském státě, přičemž se bez povolení přesouvají na území jiného členského státu, což lze interpretovat tak, že se výluka čl. 11 nevztahuje na osoby, které požívají dočasnou ochranu v jednom členském státě, ale snaží se fakticky pobývat ve druhém členském státě. Shora popsané situace se explicitně vyjadřují pouze k případům, které ovšem již dle judikatury SDEU i NSS nebyly dovolené – tj. případy, kdy u. uprchlík se domáhá získání dočasné ochrany souběžně ve větším počtu členských států.
39. Zároveň lze dospět k závěru, že zřejmým cílem vložení nových bodů do recitálu prováděcího rozhodnutí č. 2 je zajistit, aby v jednom okamžiku požívaly oprávněné osoby práv spojených s dočasnou ochranou pouze v jednom členském státě, a zabránit tak vícenásobným registracím. Postup předestřený judikaturou NSS přitom není s těmito cíli nutně v rozporu, nevede k požívání dočasné ochrany ve více členských státech (rozsudky NSS ze dne 11. 9. 2025, č. j. 1 Azs 126/2025-28, bod 14, nebo ze dne 19. 9. 2025, č. j. 5 Azs 180/2025-25, bod 7). NSS nerozporuje, že tento stav možný není, pouze žalovanému ukládá, aby v těchto případech prověřil, zda povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany v jiném členském státě trvá, aby žadatele poučil o nemožnosti souběžného využívání dočasné ochrany ve více členských státech, případně aby žalovaný prověřil, zda udělením dočasné ochrany v ČR automaticky zanikne dočasná ochrana udělená v jiném členském státě, případně zda žadatel učinil kroky, aby se práv z dočasné ochrany v jiném členském státě vzdal (rozsudky NSS č. j. 1 Azs 336/2024-42 a č. j. 1 Azs 174/2024-42).
40. Ke druhé podmínce soud znovu opakuje, že § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina představuje pouze reformulaci a sloučení důvodů dle písm. c) a d) téhož odstavce, přičemž vede ke stejným důsledkům pro žadatele o dočasnou ochranu. Jediná změna spočívá v tom, že možnosti aplikovat tento postup má předcházet oznámení žalovaného dle § 3 odst. 3 Lex Ukrajina určené Evropské komisi o riziku vyčerpání kapacit pro zvládání následků plynoucích z hromadného přílivu vysídlených osob a potřebě přijetí opatření k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob.
41. Soudu předně není zřejmé, proč by takové oznámení melo mít vliv na judikaturou dovozené závěry o možnosti druhotného pohybu držitelů dočasné ochrany. NSS tuto možnost dovodil z čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí Rady a současného vyloučení aplikace čl. 11 směrnice č. 2001/55/ES. Na tom se nic nezměnilo, změnila se pouze vnitrostátní úprava, která však musí být v souladu s právem EU (rozsudek zdejšího soudu ze dne 24. 10. 2025, č. j. 15 A 128/2025-19, bod 26). Žalovaný nemůže využitím nového důvodu vázaného na tutéž podmínku, kterou soudy opakovaně odmítly, nadále plošně odmítat žádosti pro jejich nepřijatelnost namísto jejich věcného posouzení v řízení.
42. Oznámení dle § 3 odst. 3 Lex Ukrajina určené Evropské komisi se svou povahou blíží oznámení dle čl. 25 odst. 3 směrnice 2001/55/ES. Jde o žádost členského státu o pomoc, která má být zajištěna prostřednictvím či ve spolupráci s orgány EU – je tedy politickým aktem, z něhož nelze dovozovat legislativní důsledky (překonání judikaturních závěrů), tj. ztrátu práva držitelů dočasné ochrany na druhotný pohyb. Rozdíl obou citovaných právních úprav pak spočívá v zásadě jen v tom, že § 3 odst. 3 Lex Ukrajina hovoří o riziku vyčerpání kapacit, zatímco čl. 25 odst. 3 směrnice č. 2001/55/ES až o překročení kapacit.
43. Z pohledu soudu tak § 3 odst. 3 (ve spojení s § 5 odst. 1 písm. f)) Lex Ukrajina představuje zakotvení institutu, který už v právu EU existuje, ovšem způsobem, jenž je v rozporu se směrnicí č. 2001/55/ES – z této směrnice neplyne, že by oznámení členského státu o tom, že byla překročena jeho kapacita pro přijetí osob oprávněných požadovat dočasnou ochranu, mělo jakékoli důsledky pro žadatele o dočasnou ochranu. V případě § 3 odst. 3 Lex Ukrajina ani nedošlo k překročení kapacity, pouze to hrozí, jedná se tedy o méně závažný stav, než předvídá směrnice o dočasné ochraně.
44. Měl-li tedy zákonodárce v úmyslu překonat závěry judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. stenoprotokol 140. schůze PSP ČR ze dne 29. 5. 2025, pozměňovací návrh poslance P. L.), pak k tomu z výše uvedených důvodů tímto způsobem dojít nemohlo. Ostatně i NSS dospěl k závěru, že ani projednání v příslušných výborech Poslanecké sněmovny a souhlas napříč politickým spektrem nemůže nikterak zvrátit skutečnost, že přijatá změna je v rozporu s unijním právem (srov. rozsudek ze dne 17. 12. 2025, č. j. 6 Azs 157/2025-18). K obdobným závěrům dospěl NSS i v rozsudku ze dne 10. 12. 2025, č. j. 5 Azs 248/2025-18.
45. Lze shrnout, že dle judikatury NSS druhotný pohyb osob, na které se vztahuje § 3 Lex Ukrajina (k této podmínce v případu žalobce viz níže), je přípustný za podmínky, že takové osoby nepožívají ve stejný moment dočasné či mezinárodní ochrany ve více než jednom členském státě EU, a že o žádosti o dočasnou ochranu je nutné vést řádné správní řízení.
46. Soud proto přisvědčil žalobci, že institut nepřijatelnosti žádosti podle § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina není slučitelný s unijním právem.
47. Soud neshledal důvod k předložení předběžné otázky SDEU ohledně slučitelnosti čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2001/55/ES a vnitrostátní úpravy. Uvedená otázka se fakticky týká důvodu nepřijatelnosti dle § 5 odst. 1 písm. d) Lex Ukrajina a jako taková byla již posouzena NSS v kontextu existující judikatury SDEU. Předběžná otázka by byla nadbytečná s ohledem na jednoznačné a vyčerpávající závěry, které vyslovil NSS zejména v tzv. „dubnové” judikatuře, s níž se městský soud ztotožnil. Nadto soud připomíná, že pokládání předběžných otázek není jeho povinností, nýbrž „jen“ možností (čl. 267 alinea druhá Smlouvy o fungování EU).
48. S tím související odkaz žalovaného na praxi Spolkové republiky Německo a Irské republiky pokládá soud za bezpředmětný. Pro zdejší soud je podstatná judikatura tuzemských správních soudů a SDEU, přičemž rozsudek SDEU ve věci K. byl vyložen Nejvyšším správním soudem a žádný jiná judikatura SDEU, která by svědčila závěrům žalovaného, není soudu známa. Soud tak neprováděl k důkazu rozhodnutí německého soudu ani irského správního orgánu.
49. Soud k důkazu neprováděl listiny předložené žalobcem „abmeldung“ ze dne 12. 5. 2025 a sdělení o trvalém odchodu „Dauerhafte Ausreise“ ze dne 19. 5. 2026, neboť by nemohly nic změnit na výše uvedených závěrech.
50. Soud se však dále zabýval i druhým důvodem nepřijatelnosti, a sice dle § 5 odst. 1 písm. b) Lex Ukrajina. Žalovaný žalobcovu žádost vyhodnotil jako nepřijatelnou také proto, že nebylo prokázáno, že žadatel je osobou podle § 3 Lex Ukrajina. Toto ustanovení definuje cizince, kterým se na území České republiky v návaznosti na prováděcí rozhodnutí Rady poskytuje dočasná ochrana. Pokud žadatel do definované kategorie cizinců nespadá, žádost je podle § 5 odst. 1 písm. b) Lex Ukrajina nepřijatelná a cizinci se vrátí.
51. Podle § 3 odst. 1 Lex Ukrajina ministerstvo vnitra nebo Policie České republiky uděluje dočasnou ochranu cizincům, na které se povinně vztahuje rozhodnutí Rady Evropské unie podle § 1 odst. 1 písm. a).
52. Podle § 3 odst. 2 téhož zákona ministerstvo vnitra nebo Policie České republiky dále, je-li účinné rozhodnutí Rady Evropské unie podle § 1 odst. 1 písm. a), uděluje dočasnou ochranu cizinci, který doloží, že a) byl ke dni uvedenému v rozhodnutí Rady Evropské unie podle § 1 odst. 1 písm. a) držitelem platného povolení k trvalému pobytu na území Ukrajiny a b) jeho vycestování do státu, jehož je státním občanem, nebo části jeho území, anebo v případě osoby bez státního občanství do státu nebo části jeho území jeho posledního trvalého bydliště před vstupem na území Ukrajiny, není možné z důvodu hrozby skutečného nebezpečí podle § 179 odst. 2 zákona o pobytu cizinců na území České republiky.
53. Podle čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí Rady se toto rozhodnutí vztahuje na následující kategorie osob vysídlených z Ukrajiny dne 24. února 2022 nebo po tomto datu v důsledku vojenské invaze ruských ozbrojených sil, jež v uvedený den začala:
a) ukrajinští státní příslušníci pobývající na Ukrajině před 24. únorem 2022;
b) osoby bez státní příslušnosti a státní příslušníci třetích zemí jiných než Ukrajiny, kterým byla před 24. únorem 2022 poskytnuta mezinárodní ochrana nebo odpovídající vnitrostátní ochrana na Ukrajině, a
c) rodinní příslušníci osob uvedených v písmenech a) a b).
54. Ve věci není sporu o tom, že žalobce je státním příslušníkem U. Žalovaný však dospěl k závěru, že žalobce nesplnil podmínku pobytu na území U. ke dni 24. 02. 2022. Ve vyjádření k žalobě k tomu uvedl, že z otisků hraničních razítek o vstupech a výstupech na území členských států EU v cestovním pase žalobce č. XA platného od 16. 6. 2020 do 16. 6. 2030 a v druhém cestovním dokladu č. XB platného od 10. 11. 2021 do 10. 11. 2031 vyplývá, že žalobce vstoupil do Schengenského prostoru dne 5. 12. 2021 přes hraniční přechod M. v P. a do 24. 2. 2022 ho neopustil. Z uvedeného dokladu vyplývá, že v zemích Schengenského prostoru pobýval již i několikrát předtím, a dokonce disponoval vízem č. 010499854 platným od 28. 6. 2021 do 19. 9. 2021 (za účelem zaměstnání – pozn. soudu). V žádosti sám uvedl, že dne 24. 2. 2022 se nacházel na území ČR. Tato zjištění žalovaného odpovídají listinám, které soudu předložil (kopie cestovních dokladů žalobce, kopie žádosti vrácené dne 19. 3. 2026).
55. Žalovaný zdůraznil, že čl. 2 prováděcího rozhodnutí Rady, kterým byla vyhlášena dočasná ochrana, se vztahuje na u. státní příslušníky, kteří pobývali na U. a kteří byli dne 24. 2. 2022 nebo po tomto datu vysídleni z území U. a dále na jejich rodinné příslušníky bez ohledu na jejich státní příslušnost. Ve smyslu článku 2 písm. c) směrnice č. 2001/55/ES se vysídlenými osobami rozumí státní občané třetích států nebo osoby bez státní příslušnosti, které musely opustit zemi původu nebo z ní byli evakuováni a nemohou se s ohledem na stávající situaci v zemi vrátit za bezpečných a trvalých podmínek. Z citovaného článku 2 písm. c) směrnice je tak patrné, že se vztahuje pouze na osoby, které zemi původu
opustily, respektive „musely opustit“ v důsledku situace, která v této zemi nastala a v důsledku jejího trvání se do ní nemohou bezpečně a na trvalo vrátit. Jedná se například o osoby, které opustily zemi původu v důsledku probíhajícího ozbrojeného konfliktu, který stále trvá. Za osobu vysídlenou je tedy možné považovat pouze tu osobu, která zemi původu opustila v důsledku situace, která v této zemi nastala. Mezi situací v zemi původu a jejím opuštěním tedy musí existovat příčinná souvislost, tedy jinými slovy situace v zemi původu musí být důvodem, pro který daná osoba tuto zemi opustila. Jedině tak může být pro účely směrnice č. 2011/55/ES považována za osobu vysídlenou, která má nárok na poskytnutí dočasné ochrany. Na udělení dočasné ochrany podle směrnice č. 2011/55/ES tak dle žalovaného v zásadě nemají nárok ti občané U., kteří se před 24. 2. 2022 nacházeli mimo území U. ať už z důvodu práce, studia, dovolené, rodinných či zdravotních důvodů apod.
56. V případě žalobce tedy dle žalovaného popsaná příčinná souvislost dána není, neboť opustil Ukrajinu nikoliv v důsledku probíhajícího ozbrojeného konfliktu, ale již dříve z jiných důvodů. S ohledem na výše uvedené má tedy žalovaný za to, že v případě žalobce nejsou splněny podmínky uvedené v § 3 Lex Ukrajina, tedy, že není osobou, na kterou se vztahuje prováděcí rozhodnutí Rady a jeho žádost o dočasnou ochranu je nepřijatelná z důvodu uvedeného v § 5 odst. 1 písm. b) téhož zákona.
57. Z podané žaloby je však patrné, že žalobce žádné námitky ve vztahu k tomuto druhému důvodu nepřijatelnosti jeho žádosti nevznesl, když veškeré námitky směřují k důvodu nepřijatelnosti podle § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina.
58. Městský soud proto podotýká, že není jeho úkolem, aby za žalobce domýšlel žalobní námitky, a to zejména za situace, kdy je žalobce zastoupen advokátkou. Dospěl proto k závěru, že důvod nepřijatelnosti žádosti, který žalovaný spatřuje v tom, že nebylo prokázáno, že žadatel je osobou podle § 3 Lex Ukrajina, obstojí, neboť nebyl žalobou vůbec napaden. Jelikož jde o dva samostatné a na sobě nezávislé důvody nepřijatelnosti, postačí pro zákonnost postupu žalovaného existence alespoň jednoho z nich. Proto soud neshledal zásah žalovaného spočívající ve vrácení žalobcovy žádosti za nezákonný.
59. Soud shrnuje, že důvod nepřijatelnosti podle ustanovení § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina je sice v rozporu s právem Evropské unie, nicméně ve věci je dán jiný důvod nepřijatelnosti žádosti, a to důvod podle ustanovení § 5 odst. 1 písm. b) Lex Ukrajina, který žalobce žalobou nenapadl. Soud proto žalobu podle § 87 odst. 3 s.ř.s. zamítl.
60. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobce v řízení úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení, a žalovanému nevznikly v řízení žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
Praha 21. srpna 2026
Mgr. Kateřina Peroutková v. r.
samosoudkyně
Shodu s prvopisem potvrzuje S. T.