Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
55 Az 13/2026 - 25.pdf
PDF · 0 B
No categories available
55 Az 13/2026 - 25
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem Janem Peroutkou ve věci
žalobkyně: A. S., narozená X
státní příslušnost Indická republika
t. č. Pobytové středisko X
zastoupená Organizací pro pomoc uprchlíkům, z. s.
sídlem Poděbradská 5, Praha – Vysočany
proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra
sídlem Nad Štolou 3, Praha – Holešovice
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 5. 2026, č. j. OAM-1290/BE-BE01-D05-R2-2025,
takto:
I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 5. 2026, č. j. OAM-1290/BE-BE01-D05-R2-2025, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Vymezení věci
1. Žalobkyně, státní příslušnice Indické republiky, byla dne 6. 11. 2025 kontrolována hlídkou Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „cizinecká policie“) poté, co byl žalobkyni německými orgány odepřen vstup na území Německa. Žalobkyně nedisponovala žádným cestovním dokladem nebo oprávněním ke vstupu a pobytu na území České republiky a schengenského prostoru. Žalobkyně před cizineckou policií popsala, že přicestovala letecky do Srbska a odtamtud jela spolu s dalšími cizinci autem do Brna, kde je řidič vysadil na nádraží. Žalobkyně poté pokračovala autobusem do Německa. V žalobkynině mobilním telefonu se nacházela fotografie rumunského víza platného do dne 5. 9. 2025. Žalobkyně potvrdila, že údaje ve vízu a fotografie byly její. Ve vízu ale bylo nesprávně uvedeno žalobkynino jméno (jako „Shakshi Shakshi“). Cizinecká policie žalobkyni konfrontovala s tím, že podle sdělení rumunských orgánů je žalobkynina pravá totožnost S. S., narozená dne X. Žalobkyně nevěděla, jak je to možné, jmenuje se A. S. a narodila se dne X. Cizinecká policie následně rozhodla o žalobkynině vyhoštění.
2. Dne 10. 11. 2025 žalobkyně požádala o udělení mezinárodní ochrany.
3. Při poskytnutí údajů k žádosti o mezinárodní ochranu žalobkyně uvedla, že je v zemi původu ohrožena na životě. Když jí byly dva roky, zemřela jí matka. Její otec se poté znovu oženil. Žalobkyni vychovala babička. Žalobkynin otec chtěl, ať si vezme za manžela jeho kamaráda, který je bohatý. Žalobkyně nechtěla. Odmítnutý muž vyhrožoval žalobkyni zabitím. Jednou, když žalobkyně jela z práce, žalobkynin otec a odmítnutý muž chtěli žalobkyni odvléci k muži domů. Žalobkyně začala křičet a kolem se shromáždili lidé. Odmítnutý muž tvrdil, že je žalobkyně jeho snoubenka. To žalobkyně veřejně popřela, čímž muže ještě více rozzlobila. Žalobkyně dále uvedla, že se u ní doma v souvislosti s odmítnutím sňatku odehrálo pár incidentů. Otec ji bil vařečkou. Žalobkyně utekla z domova a změnila práci. Tam jí kolegyně doporučila zprostředkovatele, který by žalobkyni zajistil cestu do Německa. Poslední čtyři měsíce byly pro žalobkyni těžké. Žalobkyni zemřela babička a žalobkyně neměla žádnou oporu. Nechodila ven ani na sociální sítě (kde by ji mohl odmítnutý muž sledovat). Proto žalobkyně zvolila útěk z Indie.
4. Během pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany žalobkyně vypověděla, že nevěděla, že by se mohla se svými problémy obrátit na indické orgány. Navíc muž, kterého odmítla, byl bohatý a měl i kontakty na politiky a státní orgány. Žalobkyně trvala na tom, že do Rumunska nikdy necestovala. Žalobkyně také tvrdila, že muž, kterého si odmítla vzít za manžela, má v Rumunsku kontakty a žalobkyně by tam nebyla v bezpečí.
5. Žalobkyně měla ve svém mobilním telefonu fotografii víza vydaného osobě se jménem S. S., narozené dne 11. 11. 2000. Žalovaný na základě informace od rumunské policie zjistil, že v rumunské cizinecké databázi nevystupuje žádná osoba pod identitou A. S., s datem narození dne X. Rumunské vízum č. Y bylo vydáno na jméno S. S., občanku Indie, narozenou dne X v Chandigarh, Indie. Vízum na 90 dní a platné od 1. 4. 2025 do 5. 9. 2025 bylo vydané za účelem zaměstnání. Podle rumunské databáze cizinců žalobkyně vstoupila na území Rumunska dne 31. 5. 2025 přes letiště Bukurešť-Otopeni.
6. Žalovaný informoval rumunské orgány o tom, že jsou na základě čl. 12 odst. 4 nařízení Dublin IIINařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států.
příslušné k posouzení žalobkyniny žádosti o mezinárodní ochranu. Rumunské orgány se svou příslušností a žalobkyniným přemístěním souhlasily.
7. Rozhodnutím ze dne 15. 12. 2025, č. j. OAM-1290/BE-BE01-D11-2025 (dále jen „první rozhodnutí žalovaného“), žalovaný rozhodl tak, že žalobkynina žádost o mezinárodní ochranu je nepřípustná podle § 10a odst. 1 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky (zákon o azylu) a řízení podle § 25 písm. i) zákona o azylu zastavil. Žalovaný ve výroku rozhodnutí dále uvedl, že státem příslušným k posouzení žalobkyniny žádosti o mezinárodní ochranu je podle nařízení Dublin III Rumunsko.
8. Proti prvnímu rozhodnutí žalovaného se žalobkyně bránila žalobou. Žalobkyně rozporovala, že by byla držitelkou rumunského víza (upozornila na nesoulad jejího jména a data narození s těmito údaji ve vízu). Rumunsko nebylo příslušné k posouzení její žádosti o mezinárodní ochranu. Žalobkyně se také domnívala, že by v případě vycestování do Rumunska mohla být vystavena nelidskému nebo ponižujícímu zacházení ve smyslu čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, resp. čl. 4 Listiny základních práv Evropské unie. Žalobkyně upozornila na zprávu z databáze AIDA, podle níž rumunský azylový systém v zásadě funguje, ale vykazuje i významné nedostatky. Žalobkyně měla také za to, že by s ní jako s potenciálně zranitelnou osobou (mladá žena bez doprovodu, oběť domácího násilí) nebylo zacházeno odpovídajícím způsobem. Též se obávala toho, že by jí v Rumunsku nebyla poskytnuta ochrana před mužem, kterého odmítla jako manžela, a jeho známými.
9. Rozsudkem ze dne 25. 2. 2026, č. j. 55 Az 14/2025-43 (dále též „zrušující rozsudek“), zdejší soud první rozhodnutí žalovaného zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Soud neshledal důvodnou žalobní námitku, podle které žalobkyně nikdy nedisponovala rumunským vízem. Žalobkyně ohledně dispozice vízem uváděla ve správním řízení rozporuplné informace a soud se přiklonil k tomu, že bylo vydáno právě žalobkyni (na tom nic neměnila skutečnost, že na něm bylo uvedeno jiné jméno a datum narození, než jaké udala žalobkyně v řízení před cizineckou policií a žalovaným). Na základě kritérií příslušnosti podle nařízení Dublin III tudíž bylo k posouzení žalobkyniny žádosti o mezinárodní ochranu příslušné Rumunsko. Soud se dále podrobněji zabýval podmínkami žadatelů o mezinárodní ochranu v Rumunsku a listinami, které žalobkyně předložila v řízení před soudem (zprávy z databáze AIDA o Rumunsku ze srpna roku 2025) a jež měly vypovídat o závažných nedostatcích rumunského azylového systému. Soud uznal, že se rumunský azylový systém s jistými nedostatky potýkal, většina z nich ale podle soudu nevedla k obavě, že by mohla být žalobkyně po přemístění vystavena nelidskému nebo ponižujícímu zacházení. Ze zprávy z databáze AIDA však také vyplývalo, že se u nově příchozích žadatelů rumunské úřady spoléhaly na to, že jim stravu zajistí dodávky od nevládních organizací. Pokud žádné takové dodávky nebyly, jídlo k dispozici nebylo. Také rumunský ombudsman při své návštěvě jednoho střediska v roce 2024 zjistil, že osm nově příchozích žadatelů bylo téměř 24 hodin bez jídla. Podle zprávy UNHCR, vycházející z rozhovorů z přibližně dvěma tisíci žadateli o mezinárodní ochranu, 4 % respondentů uvedla, že dostává jídlo jednou denně, 39 % respondentů uvedlo, že má přístup ke dvěma jídlům denně a 57 % respondentů uvedlo, že dostává tři jídla denně. Nejasnosti ohledně toho, jestli by měla žalobkyně po přemístění zajištěnu stravu, soud vnímal jako intenzivnější nedostatky, které by mohly vést k riziku, že žalobkyně bude vystavena nelidskému a ponižujícímu zacházení. V tomto ohledu tak podle soudu vyžadoval skutkový stav zásadní doplnění ve smyslu § 76 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní. Žalovaný měl ověřit, jak je zacházeno s nově příchozími žadateli o mezinárodní ochranu a jak je poskytována strava žadatelům již ubytovaným v přijímacích střediscích. Soud naopak neshledal důvodnými námitky, v nichž žalobkyně upozorňovala na svou potenciální zranitelnost a hrozící nebezpečí od osob pobývajících v Rumunsku a spojených s jí odmítnutým mužem. Ze správního ani soudního řízení nevyplynulo, že by žalobkyně měla nějaké zvláštní potřeby a žalobkyně by vyžadovala specializovanou lékařskou nebo psychologickou péči nebo zvláštní procesní záruky během řízení o mezinárodní ochraně. Pokud by žalobkyni hrozilo nebezpečí od soukromých osob nacházejících se v Rumunsku, soud ani neměl důvod pochybovat o tom, že by rumunské orgány poskytly žalobkyni v případě nutnosti ochranu.
10. Rozhodnutím ze dne 22. 5. 2026, č. j. OAM-1290/BE-BE01-D05-R2-2025 (dále jen „napadené rozhodnutí“) žalovaný opět rozhodnul tak, že žalobkynina žádost o mezinárodní ochranu je nepřípustná podle § 10a odst. 1 písm. b) zákona o azylu a řízení podle § 25 písm. i) zákona o azylu zastavil. Žalovaný ve výroku napadeného rozhodnutí dále uvedl, že státem příslušným k posouzení žalobkyniny žádosti o mezinárodní ochranu je podle nařízení Dublin III Rumunsko. Žalovaný uvedl, že s ohledem na závěry zrušujícího rozsudku zdejšího soudu požádal rumunské orgány o upřesnění podmínek žadatelů o mezinárodní ochranu navrácených podle nařízení Dublin III, se zaměřením na ubytovací kapacity a poskytování stravy. Odpovědí rumunské strany měl žalovaný za dostatečně prokázané, že žalobkyni po přemístění do Rumunska nehrozí nelidské nebo ponižující zacházení.
11. Žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvého s. ř. s., podanou dne 12. 6. 2026, se žalobkyně domáhala zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému.
Obsah žaloby a ostatních podání účastníků
12. Žalobkyně v žalobě namítala, že se žalovaný neřídil závazným právním názorem zdejšího soudu ve zrušujícím rozsudku. Žalobkyně odkázala na zprávu Agentury Evropské unie pro otázky azylu (dále jen „EUAA“) o metodologii informací o zemi původu. Informace poskytnutá rumunskými orgány (dublinským střediskem) k dotazu žalovaného na podmínky žadatelů o mezinárodní ochranu není podle žalobkyně nezávislá a objektivní a žalovaný z ní nemohl vycházet jako z podkladu pro rozhodnutí. Odpověď státu nemůže být nezávislým zdrojem, neboť ten má na daném případu vlastní zájem. Nemůže ani sám zhodnotit, jestli jím provozovaná střediska splňují požadované standardy. To musí provést nezávislá třetí strana. Podobné výtky měl NSS v minulosti k použitelnosti (dostatečnosti) informací poskytnutých zastupitelským úřadem České republiky v dotčeném státě.
13. Žalovaný ve vyjádření k žalobě shrnul, že žalobkyni bylo vydáno rumunské vízum s platností ode dne 1. 4. 2025 do dne 5. 9. 2025. Rumunské orgány se svou příslušností k posouzení žalobkyniny žádosti o mezinárodní ochranu a žalobkyniným přemístěním souhlasily. Žalobkyně v žalobě příslušnost Rumunska k posouzení její žádosti nezpochybňovala. Žalobkyně se omezila na námitky vůči podkladu, z něhož žalovaný čerpal informace o podmínkách ubytovacích kapacit a poskytování stravy žadatelům navráceným podle nařízení Dublin III. Žalovaný považoval žalobní argumentaci za účelovou a snahu o zpochybnění objektivních zjištění z relevantního zdroje. Žalovaný trval na tom, že závaznému právnímu názoru vyslovenému ve zrušujícím rozsudku zdejšího soudu dostál. Žalobkyně kritizovala povahu zdroje informací, sama ale nedoložila žádné materiály, jimiž by zjištěné informace zpochybnila. Omezila se na kritiku formálního postupu žalovaného. Kromě toho odpověď rumunských orgánů nebyla jediným podkladem, z něhož žalovaný při rozhodování vycházel. Dále si obstaral informaci OAMP ze dne 17. 10. 2025. Žalovaný také odkázal na judikaturu akcentující zásadu vzájemné důvěry.
Posouzení věci soudem
14. Soud ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje všechny zákonem požadované formální náležitosti. Je tedy věcně projednatelná. O žalobě soud rozhodl bez jednání. Žalobkyně ani žalovaný se na výzvu soudu k této otázce nevyjádřili, proto se jejich souhlas presumuje (§ 51 odst. 1 s. ř. s.). Soud při rozhodování vycházel ze správního spisu, kterým se dokazování neprovádí. Soud pro nadbytečnost neprováděl dokazování zprávou EUAA o metodologii informací o zemi původu. Nyní projednávaná věc se netýká posouzení situace v žalobkynině zemi původu (k tomu srov. právní posouzení v bodě 20 a násl. toho rozsudku).
15. Žalobkyně namítala, že žalovaný nedodržel závazný právní názor zdejšího soudu ve zrušujícím rozsudku.
16. Podle § 78 odst. 5 s. ř. s. právním názorem, který vyslovil soud ve zrušujícím rozsudku nebo rozsudku vyslovujícím nicotnost, je v dalším řízení správní orgán vázán. Ve zrušujícím rozsudku soud vyslovil, že „[v] dalším řízení žalovaný ověří, jak je zacházeno s nově příchozími žadateli o mezinárodní ochranu, zvláště zda nehrozí, že žalobkyni nebude adekvátně zajištěna strava. Žalovaný také ověří, jakým způsobem a jak často je poskytována strava v přijímacích střediscích již ubytovaným žadatelům o mezinárodní ochranu.“
17. Žalobkyně v rámci námitky nedodržení závazného právního názoru následně podrobněji polemizovala s kvalitou podkladů, které si žalovaný obstaral k doplnění skutkového stavu. Podle žalobkyně žalovaný nemohl vycházet z informace poskytnuté rumunským dublinským střediskem.
18. Soud předně uvádí, že v řízení o určení příslušného členského státu k posouzení žádosti a přemístění žadatele v rámci tzv. dublinského systému se neposuzuje meritorně samotná žádost a její opodstatněnost. Důvodnost podané žádosti pak hodnotí až stát, jehož příslušnost je v takovém řízení určena. Žalovaný se proto v napadeném rozhodnutí nemusel zabývat vlastními důvody podané žádosti ani situací v žalobkynině zemi původu (srov. usnesení NSS ze dne 22. 1. 2024, č. j. 10 Azs 313/2023-27, bod 10, nebo ze dne 8. 7. 2025,
č. j. 7 Azs 67/2025-22, bod 9).
19. Žalobkyně v žalobě odkázala na § 23c písm. c) zákona o azylu, ve znění do 11. 6. 2026, podle kterého podkladem pro rozhodnutí mohou být zejména přesné a aktuální informace z různých zdrojů o státu, jehož je žadatel o udělení mezinárodní ochrany státním občanem, nebo v případě osoby bez státního občanství o státu jejího posledního trvalého bydliště. Tato kritéria cílí na kvalitu informací o zemi původu jako o zemi, již je žadatel státním občanem, a kde žadateli hrozí podle jeho tvrzení pronásledování nebo vážná újma. Žalobkyní odkazované ustanovení ani jiné ustanovení zákona o azylu nijak nehovoří o tom, že by se měla obdobně aplikovat také na získávání informací o azylovém systému členského státu, kam má být žadatel přemístěn. Co se týče žalobkyní zmiňovaných rozhodnutí (rozsudek NSS ze dne 30. 1. 2026,
č. j. 5 Azs 64/2025-30, a usnesení NSS ze dne 14. 3. 2024, č. j. 5 Azs 141/2023-30), v nich se NSS vyjádřil též ke způsobilosti použití informací o zemi původu získaných od zastupitelského úřadu. Z toho důvodu soud nemá odkazovaná rozhodnutí za – pro řešenou věc – přiléhavá. Pokud jde o zprávu EUAA o metodologií informací o zemi původu, EUAA je podle čl. 9 odst. 1 nařízení o jejím zřízeníNařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2021/2303 ze dne 15. prosince 2021 o zřízení Agentury Evropské unie pro otázky azylu a o zrušení nařízení (EU) č. 439/2010.
(dále jen „nařízení 2021/2303“) centrem pro shromažďování relevantních, spolehlivých, objektivních, přesných a aktuálních informací o příslušných třetích zemích transparentním a nestranným způsobem. Shromažďování specificky informací o zemi původu (COI) se tak týká zemí mimo Evropskou unii. To souvisí i s tím, že podle protokolu č. 24 ke Smlouvě o fungování Evropské unie se také členské státy navzájem považují pro veškeré právní a praktické účely spojené se záležitostmi azylu za bezpečnou zemi původu. Žádost příslušníka členského státu o azyl může proto jiný členský stát zvažovat nebo přijmout k dalšímu zpracování pouze ve zvláštních případech upravených dále v protokolu.
20. Podle soudu proto žalobkyní odkazovanou zprávu EUAA nebo judikaturu nelze mechanicky aplikovat na získávání informací o azylovém systému členského státu. Soud uznává, že informace poskytnuté orgány země původu například o stavu dodržování lidských práv nebo zacházení s určitými skupinami obyvatel mají omezenou vypovídající hodnotu. Právě orgány země (státu) původu jsou totiž původcem tvrzeného pronásledování nebo vážné újmy, případně nejsou schopny žadatele účinně chránit.
21. Postavení členského státu při hodnocení jeho azylového systému v rámci řízení o přemístění je ale kvalitativně odlišné. Zde nejde o stát, k němuž žadatel vztahuje své důvody pro udělení mezinárodní ochrany, ale o stát, který mu má v rámci společného azylového systému (při důvodnosti žádosti) ochranu poskytnout. Dublinský systém přitom stojí na premise, že se s žadatelem o mezinárodní ochranu bude zacházet v zásadě srovnatelně, ať podá žádost v jakémkoli členském státě (srov. rozsudek NSS ze dne 12. 7. 2018, č. j. 5 Azs 129/2018-53, bod 35). Obecněji totiž unijní právo spočívá na základním předpokladu, že každý členský stát sdílí se všemi ostatními členskými státy řadu společných hodnot, na nichž je Evropská unie založena, a uznává, že s ním ostatní členské státy tyto hodnoty sdílejí. Tento předpoklad znamená – a zároveň odůvodňuje – existenci vzájemné důvěry členských států v uznávání těchto hodnot, a tím i v dodržování unijního práva, které tyto hodnoty zakotvuje (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 19. 3. 2019, C-163/17, Jawo, bod 80 a tam odkazovanou judikaturu). Určitá míra důvěry je podmínkou sine qua non efektivní spolupráceSrov. Battjes, H. a kol. The Principle of Mutual Trust in European Asylum, Migration, and Criminal law: Reconciling Trust and Fundamental Rights. VU Research Portal [online]. Dostupné zde: https://research.vu.nl/ws/portalfiles/portal/814834/PrincipleMutualTrust.pdf
. I nařízení 2021/2303 výslovně předpokládá, že si členské státy navzájem vyměňují informace o jejich azylových systémech a přijímacích podmínkách [čl. 2 odst. 1 písm. a)], vnitrostátní orgány komunikují s EUAA (čl. 3) a příslušné orgány členských státu spolupracují v dobré víře (čl. 4 odst. 1).
22. Podle Soudního dvora nicméně nelze vyloučit, že tento azylový systém v praxi naráží v určitém členském státě na závažné funkční problémy, takže existuje riziko, že žadatelé o azyl budou v případě přemístění do tohoto členského státu vystaveni zacházení, které je neslučitelné s jejich základními právy. Unijní právo brání uplatnění nevyvratitelné domněnky, podle níž příslušný členský stát dodržuje základní unijní práva. Členské státy proto nemohou přemístit žadatele o mezinárodní ochranu do „příslušného členského státu“, nemohou-li ponechat bez povšimnutí skutečnost, že systematické nedostatky azylového řízení a podmínek přijímání žadatelů o azyl v tomto členském státě představují závažné důvody pro domněnku, že žadatel bude vystaven skutečnému riziku nelidského nebo ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny základních práv Evropské unie (srov. rozsudky Soudního dvora ze dne 21. 12. 2011, C-411/10 a C‑493/10, N. S. a další, body 81, 94 a 105, a ve věci Jawo, body 83 až 85, tyto závěry byly následně kodifikovány v čl. 3 odst. 2 druhém pododstavci nařízení Dublin III). Pokud nestanou pochybnosti o stavu přijímacích podmínek a azylového systému v příslušném členském státě, může se členský stát provádějící přemístění pokusit získat od příslušného členského státu individuální záruky, kterými by bylo riziko nelidského a ponižujícího zacházení vyloučeno (srov. rozsudky Soudního dvora ze dne 16. 2. 2017, C-578/16 PPU, C. K. a další, body 83 a 84, a ze dne 29. 2. 2024, C-392/22, X. proti Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid, bod 80). Podobně v rozsudku ze dne 4. 12. 2014, stížnost č. č. 29217/12, Tarakhel proti Švýcarsku, Evropský soud pro lidská práva uvedl, že si švýcarské orgány musí vyžádat od svých italských protějšků ujištění o ubytování odpovídajícím věku dětí a o zachování rodinné jednoty (body 120 až 122). Oba soudy tak akceptují, že individuální záruky poskytnuté odpovědným členským státem mohou odstranit pochybnosti o podmínkách přijetí a podobě azylového systému. Soud proto nesouhlasí se žalobkyní, že by bylo nutné vždy vycházet z informací poskytnutých „nezávislou třetí stranou“ a informace získané od orgánu dožádaného členského státu by nemohly být podkladem pro rozhodnutí o přemístění. Naopak, v souladu s fungováním evropského azylového systému vycházejícího ze vzájemné důvěry (srov. bod 22 preambule nařízení Dublin III) by měly být informace od dožádaného členského státu brány za spolehlivé.
23. Z předchozího bodu tohoto rozsudku ale zároveň vyplývá, že domněnka o dodržování základních unijních práv členským státem je vyvratitelná. V rozsudku ve věci X. proti Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid, Soudní dvůr též uzavřel, že přemístění lze provést tehdy, pokud se individuální záruky jeví jako věrohodné a dostatečné pro vyloučení jakéhokoli skutečného rizika nelidského či ponižujícího zacházení (bod 81). Z toho tedy plyne, že se dožadující členský stát nemusí (s odkazem na vzájemnou důvěru) s informacemi poskytnutými dožádaným členským státem vždy spokojit. Ostatní podklady ve spise mohou například odpověď dožádaného členského státu zpochybňovat. Ostatně při monitorování uplatňování evropského azylového systému může EUAA kromě informací od členských států zohledňovat informace dostupné od příslušných mezivládních organizací nebo subjektů, zvláště UNHCR, a dalších příslušných organizací na základě jejich odborných znalostí (čl. 14 odst. 4 nařízení 2021/2303).
24. Co se týče nyní posuzované věci, žalovaný se rumunské strany dotázal na hmotnou pomoc poskytovanou žadatelům o mezinárodní ochranu, zvláště na to, kde jsou po přemístění obvykle ubytovány ženy a zda a jak často je žadatelům poskytována strava. Rumunské dublinské středisko odpovědělo, že ženy jsou obvykle ubytovány v některém ze šesti regionálních přijímacích středisek (které vyjmenovalo). Ženy jsou ubytovány odděleně od mužů, pokud přijde žena s rodinou, je rodina ubytována společně. Zranitelné osoby (těhotné ženy, oběti násilných činů nebo obchodování s lidmi), mohou využít další pomoc prostřednictvím neziskových organizací, jako je Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) nebo Rumunská národní rada pro uprchlíky (CNRR). Jídlo je obvykle zajišťováno formou finančních příspěvků, nikoliv poskytováním jídel v pevně stanovený čas, s cílem poskytnou žadatelům větší autonomii. Střediska jsou rovněž vybavena společnou kuchyní, kde si mohou žadatelé připravovat vlastní jídla podle svých kulturních či náboženských preferencí a podle vlastního harmonogramu. Kromě dotazu k rumunskému dublinskému středisku si žalovaný v dalším řízení po zrušení prvního rozhodnutí obstaral též Informaci OAMP ze dne 17. 10. 2025 – Rumunsko. Azylový systém. Řízení o mezinárodní ochraně, azylová legislativa, zranitelné osoby, dublinští navrátilci, azylová střediska, přijímací podmínky, zajišťovaní a azylové a dublinské statistiky, jež vychází ze zprávy z databáze AIDA Zpráva o zemi: Rumunsko, srpen 2025. Právě z posledně zmíněné zprávy přitom soud v řízení o žalobě proti prvnímu rozhodnutí žalovaného vycházel, neboť jí žalobkyně v předchozí žalobě dokládala namítané nedostatky azylového systému.
25. Žalovaný se měl po zrušení prvního rozhodnutí zaměřit na dostupnost stravy pro žadatele o mezinárodní ochranu. Ve zrušujícím rozsudku soud zmínil zprávu UNHCR z roku 2024, z níž mimo jiné zpráva AIDA z roku 2025 čerpala a podle které 4 % respondentů (z téměř dvou tisíc rozhovorů v rámci monitoringu UNHCR) uvedla, že dostává jídlo jednou denně, 39 % respondentů uvedlo, že má přístup ke dvěma jídlům denně a 57 % respondentů uvedlo, že dostává tři jídla denně. Podle soudu ze zprávy UNHCR nebylo patrné, jestli respondenti, kteří měli k dispozici pouze jedno jídlo denně, byli všichni nově příchozí, nebo už také ubytovaní v přijímacím středisku, případně v jaké formě bylo jídlo poskytováno – například potravinový balíček s jídlem na celý den (bod 37 zrušujícího rozsudku). Doplněná Informace OAMP ze dne 17. 10. 2025 vycházející ze zprávy AIDA z roku 2025 uvádí, že žadatelé o mezinárodní ochranu mají nárok na hmotnou a finanční pomoc sestávající z ubytování v azylovém středisku, peněžního příspěvku na stravu, ošatného a kapesného. Minimální výše finančních příspěvků byla stanovena zákonem. V kombinaci s odpovědí rumunského dublinského střediska má soud v nynějším řízení za dostatečně objasněné, jakým způsobem mají žadatelé o mezinárodní ochranu zajišťovánu stravu. Žalobkyně k obsahu odpovědi rumunského dublinského střediska neuplatnila žádné námitky. Na základě obsahu správního spisu, jiných informací, které by byly soudu známy (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 19. 12. 2024, C‑185/24 a C‑189/24, Tudmur, bod 39), případně judikatury soud ani nemá důvod o věrohodnosti odpovědi rumunského dublinského střediska pochybovat (srov. bod 23 tohoto rozsudku).
26. Soud ve zrušujícím rozsudku nicméně nezavázal žalovaného (jen) k tomu, aby ověřil, jak je zajišťována strava již ubytovaným žadatelům o mezinárodní ochranu; měl ověřit specificky též to, jak je zajištěna nově příchozím žadatelům od jejich příjezdu do případného přesunu do jiného přijímacího střediska. Právě v tomto ohledu totiž ze zprávy AIDA z roku 2025 plynuly největší pochybnosti (srov. její rekapitulaci v bodě 33 zrušujícího rozsudku). Touto skutečností se ovšem žalovaný v dalším řízení po zrušení prvního rozhodnutí vůbec nezabýval – na tuto problematiku se rumunského dublinského střediska vůbec nedotázal, ani si neobstaral informace z jiných zdrojů. Ve vyjádření k žalobě (byť ve vztahu k žalobní námitce polemizující s povahou zdroje doplněných informací) žalovaný poukázal na to, že v napadeném rozhodnutí vycházel kromě odpovědi rumunského dublinského střediska také z Informace OAMP ze dne 17. 10. 2025. Výše soud uvedl, že tato informace vychází ze zprávy AIDA z roku 2025. Přitom právě zpráva AIDA z roku 2025 je tím podkladem, který v řízení proti prvnímu rozhodnutí žalovaného u soudu vzbudil pochybnosti o podobě přijímacích podmínek.
27. Soud proto uzavírá, že se žalovaný neřídil závazným právním názorem ve zrušujícím rozsudku, proto soud musel napadené rozhodnutí zrušit (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 23. 2. 2022, č. j. 1 Azs 16/2021-50, č. 4321/2022 Sb. NSS, a tam odkazovanou judikaturu).
28. Soud si je vědom toho, že žalobkyně se v žalobě konkrétně soustředila na původce doplněných informací (státní orgán) a z toho důvodu měla doplněné informace za nepoužitelné (nevěrohodné). S touto námitkou se soud neztotožnil (srov. bod 20 a násl. tohoto rozsudku). Členské státy, včetně vnitrostátních soudů, ale nemohou žadatele o mezinárodní ochranu přemístit „nemohou-li ponechat bez povšimnutí“ případné systematické nedostatky v dožádaném členském státě (rozsudek Soudního dvora ve věci N. S. a další, bod 94). Dále podle rozsudku Soudního dvora ve věci Tudmur „soud musí rovněž z vlastního podnětu zohlednit relevantní informace, které jsou mu známy, aby mohl rozhodnout o použití čl. 3 odst. 2 druhého pododstavce nařízení Dublin III“ (bod 39). Z tohoto důvodu soud zohlednil, že se žalovaný určitou otázkou související s možným použitím čl. 3 odst. 2 druhého pododstavce nařízení Dublin III vůbec nezabýval, přestože v souladu se závazným právním názorem soudu měl, byť žalobkyně toto pochybení k námitce porušení § 78 odst. 5 s. ř. s. výslovně netvrdila.
29. Žalobkyně spojila žalobu s návrhem na přiznání odkladného účinku. O tomto návrhu soud samostatně nerozhodoval, neboť po provedení nezbytných procesních úkonů bezodkladně přistoupil k rozhodnutí ve věci samé.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
30. Soud napadené rozhodnutí zrušil podle § 78 odst. 1 s. ř. s. pro nezákonnost spočívající v nedodržení závazného právního názoru soudu vysloveného ve zrušujícím rozsudku. V souladu s § 78 odst. 4 s. ř. s. soud vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení. V navazujícím řízení je žalovaný povinen dodržet závazný právní názor soudu vyslovený ve zrušujícím i v tomto rozsudku (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). Žalovaný tedy ověří, jak je zacházeno s nově příchozími žadateli o mezinárodní ochranu, zvláště zda nehrozí, že žalobkyni nebude adekvátně zajištěna strava (bod 48 zrušujícího rozsudku).
31. O náhradě nákladů soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalovaný nebyl v řízení úspěšný, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně, která byla ve věci úspěšná, požadavek na náhradu nákladů řízení neuplatnila a vynaložení takových nákladů na její straně ani neplyne z obsahu spisu. Odměnu za zastupování žalobkyně k náhradě procesně neúspěšnému žalovanému nelze uložit, neboť žalobkynina zástupkyně nevykonává specializované právní poradenství podle zvláštních zákonů ve smyslu § 35 odst. 2 s. ř. s. (srov. rozsudek NSS ze dne 15. 9. 2008, č. j. 4 Azs 51/2008-79).
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozsudku). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
Nejvyšší správní soud však kasační stížnost odmítne pro nepřijatelnost, jestliže svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele (§ 104a odst. 1 s. ř. s.).
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
Praha 13. července 2026
JUDr. Jan Peroutka v. r.
soudce
Shodu s prvopisem potvrzuje: L. K. U.