Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

55 A 9/2026 - 40

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem Janem Peroutkou ve věci

žalobkyně: H. T. L., narozená dne X.

státní příslušnost Vietnamská socialistická republika

bytem X.

zastoupené advokátem Mgr. Markem Eichlerem

sídlem Nekázanka 888/20, Praha 1

proti

žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie

sídlem Olšanská 2176/2, Praha 3

o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 23. 4. 2026, č. j. CPR-11748-5/ČJ-2026-930310-V248,

takto:

I. Žaloba se zamítá

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Rozhodnutím ze dne 25. 2. 2026, č. j. KRPS-20268-23/CJ-2026-010025-SV (dále je „prvostupňové rozhodnutí“), Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Středočeského kraje (dále jen „správní orgán prvního stupně“) uložila žalobkyni podle bodu 4 , o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „ “) správní vyhoštění, jelikož žalobkyně pobývala na území České republiky bez platného oprávnění k pobytu. Dále stanovila, že žalobkyni nelze po dobu šesti měsíců umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace (dále jen „Evropská unie a smluvní státy“).

2. Rozhodnutím ze dne 23. 4. 2026, č. j. CPR-11748-5/ČJ-2026-930310-V248 (dále jen „napadené rozhodnutí“), žalovaná zamítla žalobkynino odvolání a prvostupňové rozhodnutí potvrdila.

3. Žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvého , (dále jen „ “) podanou dne 3. 5. 2026 se žalobkyně domáhá zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalované.

II. Obsah žaloby a ostatních podání účastníků a průběh jednání před soudem

4. Žalobkyně v žalobě primárně namítala, že správní orgány nedostatečně zjistily skutkový stav „co se do zjištění přiměřenosti týče“. Žalobkyně se ke správnímu orgánu prvního stupně dostavila dobrovolně poté, co podala žalobu s návrhem na přiznání odkladného účinku a v době, kdy jí ještě nebyl odkladný účinek přiznán. Žalobkyně si předem sjednala termín u správního orgánu prvního stupně a poskytovala maximální součinnost. Žalobkyně doufala, že její žalobě bude přiznán odkladný účinek a nebude vystavena nelegálnímu pobytu. To se nestalo a žalobkyně situaci ihned řešila. Žalobkyně nikdy nepáchala trestnou činnost, pouze v České republice studovala, respektive navštěvovala jazykové kurzy a připravovala se na budoucí povolání. Účel pobytu plnila. Na území České republiky má bratrance a sestřenici, kteří ji živí. Žalobkyně na území přicestovala za účelem studia a nikdy neměla v plánu porušovat právní předpisy. S ohledem na tyto skutečnosti žalobkyně považovala uložení správního vyhoštění v délce šesti měsíců za naprosto nepřiměřené. Nepřiměřený zásah do rodinného a soukromého života je neurčitým právním pojmem, nikoliv správním uvážením, což však správní orgány nijak nereflektovaly. Žalobkyně odkázala na judikaturu týkající se posuzování (ne)přiměřenosti vyhoštění do cizincova soukromého a rodinného života. Při posouzení přiměřenosti vyhoštění do žalobkynina soukromého a rodinného života správní orgány neposuzovaly veškerá hlediska. Žalobkyně poukázala na to, že na území České republiky měla povolen dlouhodobý pobyt, je v nízkém věku a nepáchala trestnou činnost. Z těchto důvodů je podle žalobkyně napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné a nezákonné.

5. Žalovaná ve vyjádření k žalobě upozornila na to, že žalobkyně pobývala na územní bez platného oprávnění k pobytu. Tuto pro věc stěžejní skutečnost žalobkyně v zásadě nezpochybňovala. Napadené rozhodnutí je přezkoumatelné a přiměřené. Správní orgány vycházely z konkrétních skutkových zjištění vztahujících se k žalobkyni. Žalobkyně neměla k území České republiky žádné osobní, rodinné nebo sociální vazby, které by mohly vést k závěru o nepřiměřenosti uloženého správního vyhoštění do žalobkynina rodinného a soukromého života. Ve zbytku vyjádření k žalobě odpovídá napadenému rozhodnutí (srov. bod 12 tohoto rozsudku; což je, jak soud již nyní předesílá, dáno tím, že žalobní námitky jsou z většiny zopakováním těch odvolacích).

6. Při jednání konaném dne 30. 6. 2026 žalobkyně zopakovala, že napadené rozhodnutí je nepřiměřené. Žalobkyně spolupracovala se správním orgány a na území České republiky nepáchala trestnou činnost. V obdobných případech, kdy cizinci pobývají na území České republiky nelegálně jen po krátkou dobu, zpravidla správní orgán I. stupně vydá rozhodnutí o povinnosti opustit území, neboť rozhodnutí o správním vyhoštění je nepřiměřeně přísné. Správním orgánům nic nebránilo tomu, aby vydal rozhodnutí o povinnosti opustit území.

III. Skutečnosti vyplývající ze správního spisu

7. Dne 27. 1. 2026 se žalobkyně po předchozí telefonické domluvě dostavila ke správnímu orgánu prvního stupně. Z dostupných evidencí správní orgán prvního stupně zjistil, že žalobkyně měla povolení k dlouhodobému pobytu za účelem jiné/ostatní platné od 8. 10. 2024 do 30. 6. 2025. Dne 26. 3. 2025 žalobkyně podala žádost o prodloužení dlouhodobého pobytu, které byla dne 13. 8. 2025 zamítnuta pro nesplnění požadavků. Proti zamítnutí žádosti podala žalobkyně odvolání. Žalobkyni byl do cestovního dokladu vylepen překlenovací štítek platný od 1. 7. 2025 do 28. 10. 2025. Správní orgán prvního stupně tak shledal, že žalobkyně pobývala na území bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu nebyla oprávněna. Správní orgán prvního stupně zahájil s žalobkyní řízení o správním vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců.

8. Během výslechu dne 27. 1. 2026 žalobkyně vypověděla, že je zdravá a nebere žádné léky. Ve Vietnamu žijí její rodiče a bratr. Žalobkyně do České republiky přicestovala v roce 2022 za účelem studia. Přihlásila se na Českou zemědělskou univerzitu. Aktuálně bydlí v X.. Nemá vydané žádné vízum ani o něj zažádáno. U Městského soudu má podanou žalobu proti rozhodnutí o neprodloužení povolení k pobytu. Je si vědoma toho, že se na území České republiky nachází neoprávněně. Z České republiky nevycestovala, jelikož čeká na rozhodnutí soudu a stále je studentkou jazykové školy. V České republice má bratrance a sestřenici, u kterých bydlí. Žalobkyně nemá v České republice žádný majetek. Částečně má finanční podporu od rodičů a částečně od bratrance a sestřenice. K České republice nemá žádné vazby. Žalobkyni nebyla známa překážka, pro kterou by se nemohla vrátit z České republiky do Vietnamu. Prostředky na vycestování má. Může se případně vrátit ke svým rodičům, kteří tam žijí.

9. Součástí správního spisu je rozhodnutí ze dne 13. 8. 2025, č. j. OAM-07697-16/DP-2025, kterým Ministerstvo vnitra zamítlo žalobkyninu žádost o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu vydaného za účelem absolvování vzdělávací aktivity, která není studiem, a dobu platnosti povolení k dlouhodobému pobytu podle § 44a odst. 3 ve spojení s § 35 odst. 3 a § 37 odst. 2 písm. a) s odkazem na § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců neprodloužilo, neboť pobyt žalobkyně na území nebyl v zájmu České republiky. Žalobkyně již měla povolen dlouhodobý pobyt za účelem jiné/ostatní (absolvování jazykového kurzu, jehož výstupem není žádná oficiální zkouška a není studiem ve smyslu zákona o pobytu cizinců). Namísto toho, aby žádala o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia, neboť byla přijata ke studiu na vysoké škole, však znovu žádala o prodloužení povolení pobytu za účelem absolvování jazykového kurzu. Žalobkyni byl povolen pobyt na území pouze z toho důvodu, aby mohla zahájit studium na vysoké škole, což se nestalo. Ministerstvo vnitra proto nevidělo důvod, proč by mělo povolení k dlouhodobému pobytu za účelem jiné/ostatní kvůli absolvování dalšího jazykového kurzu žalobkyni dále prodlužovat. Rozhodnutím ze dne 15. 12. 2025,

č. j. MV-167788-4/SO-2025, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců (dále jen „Komise“) k žalobkynině odvolání rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 13. 8. 2025 změnila a ve výrokové části nahradila dovětek o tom, že žalobkynin pobyt není v zájmu České republiky, dovětkem, že byla zjištěna jiná závažná překážka pobytu cizince na území. Komise se ztotožnila s odůvodněním rozhodnutí Ministerstva vnitra, nicméně změnila (zjevně nesprávný) dovětek v jeho výrokové části na druhou skutkovou podstatu zahrnutou v § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců. Usnesením ze dne 4. 2. 2026, č. j. -21, Městský soud v Praze nepřiznal odkladný účinek žalobkynině žalobě proti rozhodnutí Komise ze dne 15. 12. 2025.

10. V prvostupňovém rozhodnutí správní orgán prvního stupně připomněl, že žalobkyně měla možnost po zamítnutí žádosti o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu pobývat na území 30 dní prostřednictvím výjezdního příkazu. Pro výjezdní příkaz byla povinna se dostavit bez zbytečného odkladu, nejpozději 30 dnů od zamítnutí žádosti. Rozhodnutí Komise ze dne 15. 12. 2025 nabylo právní moci téhož dne. Městský soud v Praze žalobě proti posledně zmíněnému rozhodnutí nepřiznal odkladný účinek. Správní orgán tedy shrnul, že žalobkyně pobývala na území ode dne 14. 1. 2026 neoprávněně. Správní orgán prvního stupně se také zabýval tím, zda by žalobkynino vyhoštění nepřiměřeně nezasáhlo do jejího soukromého a rodinného života. Přihlédl k délce žalobkynina neoprávněného pobytu, jejímu stupni integrace v České republice, schopnosti se o sebe postarat bez cizí pomoci a též k tomu, že se ke správnímu orgánu prvního stupně dostavila v doprovodu zmocněnce z vlastní vůle. S ohledem na rekapitulované okolnosti považoval správní orgán prvního stupně správní vyhoštění v délce šesti měsíců za přiměřené opatření. Neshledal ani, že by žalobkyni v zemi původu hrozilo nějaké nebezpečí znemožňující její vycestování.

11. V odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí žalobkyně uplatnila obdobné námitky jako v žalobě (nepřiměřenost rozhodnutí, žalobkyně spolupracovala, plnila účel předchozího pobytu nedopouštěla se při něm protiprávního jednání, správní orgán prvního stupně nesprávně aplikoval neurčitý právní pojem a neindividualizoval rozhodnutí k osobě žalobkyně).

12. V napadeném rozhodnutí žalovaná nepovažovala skutečnost, že se žalobkyně dobrovolně dostavila ke správnímu orgánu prvního stupně, za samu o sobě nějak určující pro posouzení zákonnosti prvostupňového rozhodnutí. Žalobkyně se ke správnímu orgánu prvního stupně dostavila v době, kdy se již na území nacházela neoprávněně (po marném uplynutí lhůty k vycestování). Rozhodnutí o správním vyhoštění nelze považovat za nepřiměřené jen proto, že žalobkynin neoprávněný pobyt netrval delší dobu. Žalobkyně před svým dostavením se ke správnímu orgánu prvního stupně nevyvíjela žádnou aktivitu směřující k vycestování nebo k legalizaci pobytu. Žalobkyně uvedla, že podala žalobu proti rozhodnutí o neprodloužení povolení k dlouhodobému pobytu a doufala, že žalobě bude přiznán odkladný účinek. Podání žaloby proti takovému rozhodnutí nemá odkladný účinek ze zákona. Odkladný účinek ani nebyl soudem přiznán. Žalobkynin pobyt na území České republiky neměl žádný zákonný podklad a její subjektivní očekávání nemohlo oprávnění k pobytu založit. Správní orgán prvního stupně navíc při stanovování doby, po kterou žalobkyni nelze umožnit vstup na území Evropské unie a smluvních států, zohlednil, že se k němu žalobkyně dostavila dobrovolně, a to v její prospěch. Žalobkynino tvrzení, že řádně plnila účel pobytu, neodpovídá listinným podkladům, ze kterých správní orgán prvního stupně vycházel. Z rozhodnutí Ministerstva vnitra a Komise naopak plyne, že žalobkyně opakovaně absolvovala jazykové kurzy a po téměř třech letech dosáhla pouze jazykové úrovně A1 a nebyla schopna splnit minimální jazykové požadavky pro přijetí ke studiu na vysoké škole. Také podle protokolu o výslechu ze dne 27. 1. 2026 žalobkyně neovládala český jazyk natolik, aby bylo možné vést výslech bez soudního tlumočníka. Správní orgán prvního stupně byl vázán pravomocnými závěry Ministerstva vnitra a Komise a nepochybil, jestliže z nich při posouzení přiměřenosti a zákonnosti rozhodnutí vycházel. Uložení správního vyhoštění není otázkou správního uvážení, ale obligatorním postupem, pokud jsou pro jeho uložení naplněny podmínky. V posuzovaném případě není pochyb o tom, že žalobkyně svým jednáním naplnila skutkovou podstatu § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců. Současně nebyly zjištěny skutečnosti, které by vydání rozhodnutí o správním vyhoštění vylučovaly. Žalobkyně takové okolnosti netvrdila a ani nevyplynuly ze správního spisu. Správní orgán prvního stupně si byl vědom toho, že posouzení přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života nepředstavuje prostor pro správní uvážení, ale interpretaci a aplikaci neurčitého právního pojmu. Z prvostupňového rozhodnutí je patrné, že správní orgán prvního stupně vycházel z konkrétních skutkových zjištění vztahujících se k žalobkyni (pobytové historie, rodinných poměrů, intenzity vazeb na území České republiky, míry faktické integrace a současně vazeb k zemi původu).

IV. Posouzení žaloby

13. Soud ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, po vyčerpání řádných opravných prostředků a splňuje i všechny ostatní formální náležitosti na ni kladené. Jde tedy o žalobu věcně projednatelnou. Soud vycházel při přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalované ( ), přičemž napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán ( věta první ).

14. Soud předně poukazuje na to, že žalobkyně v žalobě ve skutečnosti nijak podrobněji nepolemizovala s posouzením věci ze strany žalované v napadeném rozhodnutí. Soud přitom nemůže za žalobkyni spekulativně domýšlet argumenty nebo vybírat z reality skutečnosti, které žalobu podporují. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by funkci žalobkynina advokáta (srov. rozsudek rozšířeného senátu ze dne 24. 8. 2010, č. j. -78).

15. Žalobkyně namítla, že je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné. Správní orgány „absentovaly na zjištění veškerých hledisek k posouzení přiměřenosti dopadů k osobě žalobkyně“. Žalobkyně také namítala, že „nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav co se přiměřenosti týče“. Celkově z žaloby plyne, že žalobkyně směšuje námitky nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, nedostatečně zjištěného skutkového stavu a nesprávného vyhodnocení přiměřenosti správního vyhoštění (tedy kdy správní orgány s okolnostmi zmiňovanými žalobkyní pracovaly, ale došly k nesprávnému právnímu závěru o přiměřenosti správního vyhoštění). Žalobkyně v žalobě vůbec nekonkretizovala, jaká „hlediska“ měly správní orgány opomenout nebo jaké skutečnosti týkající se žalobkynina soukromého a rodinného života by měly být dále zjišťovány a doplněny. Žalobkyně v žalobě zmínila že: se dostavila ke správnímu orgánu dobrovolně, v řízení poskytla součinnost, doufala, že její žalobě proti rozhodnutí o neprodloužení povolení k dlouhodobému pobytu bude přiznán odkladný účinek, plnila účel pobytu, nepáchala trestnou činnost, v České republice má bratrance a sestřenici, kteří ji živí, a je v nízkém věku. Všechny tyto skutečnosti ale správní orgány ve svých rozhodnutích zohlednily. Otázka, jestli vypovídají o přiměřenosti správního vyhoštění, je otázkou zákonnosti napadeného rozhodnutí, nikoliv jeho přezkoumatelnosti nebo (ne)dostatečně zjištěného skutkového stavu. Námitky nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí a nedostatečně zjištěného skutkového stavu tudíž nejsou důvodné.

16. Podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie a smluvních států, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na 5 let, pobývá-li cizinec na území nebo na území členských států Evropské unie a smluvních států bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu není oprávněn.

17. Z konstantní judikatury správních soudů plyne, že pokud jsou splněny podmínky správního vyhoštění, správní orgány nemají na výběr, jaký právní následek při splnění dispozice právní normy zvolí, tzn. nemohou zvažovat, jestli rozhodnutí o správním vyhoštění vydají, či nikoliv (srov. rozsudky 6. 3. 2019, č. j. -40, ze dne 20. 6. 2019, č. j. -23, ze dne 10. 2. 2021, č. j. -21 nebo usnesení NSS ze dne 1. 7. 2021,

č. j. -27, či ze dne 1. 7. 2021, č. j. -27). V projednávané věci není sporu o tom, že žalobkyně minimálně ode dne 14. 1. 2026 do dne 27. 1. 2026 pobývala na území bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu nebyla oprávněna.

18. Korektiv při rozhodování o správním vyhoštění představuje § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců, podle kterého rozhodnutí o správním vyhoštění podle § 119 zákona o pobytu cizinců nelze vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince.

19. Podle § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště.

20. Podle judikatury citované žalobkyní v žalobě přitom takové posuzování představuje interpretaci a aplikaci neurčitého právního pojmu, který musí být v tomto smyslu v konkrétním případě naplněn obsahem odpovídajícím posuzované věci (srov. rozsudek NSS ze dne 24. 7. 2015,

č. j. -35, č. 3330/2016 Sb. NSS). Soud tedy souhlasí se žalobkyní, že nejde o oblast správního uvážení. Z toho plyne, že správní soudy následně přezkoumávají, zda byl pojem „nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života“ naplněn v souladu se zákonem a jestli mají závěry správních orgánů oporu ve zjištěném skutkovém stavu. Současně ovšem platí, že správní orgány při posuzování přiměřenosti nemusí vždy rozvádět všechna kritéria uvedená v § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců a předjímat jejich případný dopad na rozhodnutí. Podstatné je zvážit, která kritéria jsou pro daný případ relevantní (srov. rozsudek NSS ze dne 26. 2. 2014, č. j. -34).

21. Posuzování přiměřenosti znamená, že správní orgány porovnávají zájmy jednotlivce na pobytu v dané zemi s potřebou ochrany veřejného zájmu (srov. rozsudek NSS ze dne 28. 2. 2014,

č. j. -35, nebo ze dne 22. 7. 2016, č. j. -32).

22. Pokud jde o žalobkynin zájem na setrvání na území a její vazby k Evropské unii a smluvním státům, žalobkyně uvedla, že má v České republice bratrance a sestřenici. V zemi původu má rodiče a sourozence. Součástí správního spisu je i žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 13. 8. 2025 o neprodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu s návrhem na přiznání odkladného účinku. V ní žalobkyně zmínila, že má v České republice přítele, občana České republiky. V samotném řízení o správním vyhoštění ani v nyní projednávané žalobě ovšem o příteli nehovořila. Pokud jde o povahu a intenzitu žalobkyniných osobních vazeb k území Evropské unie a smluvních států, je to především žalobkyně, kdo disponuje relevantními informacemi ze svého soukromého a rodinného života. Právě žalobkyně tak mohla nejlépe vylíčit, proč by mělo právo na jeho respektování převážit nad jinými zájmy společnosti (srov. rozsudky NSS ze dne 29. 11. 2012, č. j. -21, ze dne 10. 12. 2018,

č. j. -28, nebo ze dne 21. 9. 2022, č. j. -30). Pátrání správních orgánů po skutečnostech z osobní (intimní) sféry cizince má své limity. Ze správního spisu a především z tvrzení samotné žalobkyně se nejeví, že by měla na území Evropské unie a smluvních států nějak silné rodinné nebo jiné soukromé vazby.

23. V žalobě žalobkyně dále namítla to, že je nízkého věku. V době zahájení řízení o správním vyhoštění bylo žalobkyni 23 let. Správní orgán prvního stupně na straně 5 prvostupňového rozhodnutí uvedl, že žalobkyně je v produktivním věku a je schopna se o sebe postarat bez cizí pomoci. S těmito závěry žalobkyně nijak nepolemizovala a podle soudu jim žalobkynin věk i zdravotní stav odpovídá. Žalobkyně sice v žalobě tvrdila, že ji bratranec se sestřenicí živí. Pokud by žalobkyně nebyla z nějakého důvodu schopna si v zemi původu obstarávat prostředky na živobytí, příbuzní ji mohou případně podporovat i z České republiky. Navíc žalobkyně během výslechu před správním orgánem prvního stupně vypověděla, že ji zčásti podporují i rodiče, není tak zcela odkázána na pomoc příbuzných v České republice. Žalobkyně dále během výslechu uvedla, že se může vrátit k rodičům. V zemi původu má tudíž zázemí.

24. Co se týče ochrany veřejného zájmu, žalobkyně namítla, že účel povolení k dlouhodobému pobytu před jeho neprodloužením řádně plnila. Jak upozornila již žalovaná v napadeném rozhodnutí, takové tvrzení neodpovídá rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 13. 8. 2025 a Komise ze dne 15. 12. 2025. Z nich se naopak podává, že žalobkyně se na území doposud „bezcílně“ vzdělávala formou jazykových kurzů (absolvovala již tři různé jazykové kurzy), které zjevně nevedly k původně vytyčenému cíli při vstupu na území, tj. studiu vysoké školy. Soud doplňuje, že rozsudkem ze dne 12. 3. 2026, č. j. -40, Městský soud v Praze žalobu proti rozhodnutí Komise ze dne 15. 12. 2025 zamítnul. Podle Městského soudu v Praze dlouhodobé navštěvování jazykových kurzů bez jasné akreditace a bez zřetelného výsledku k samotnému dalšímu studiu lze hodnotit jako závažnou překážku bránící žalobkyninu pobytu na území. Usnesením ze dne 27. 5. 2026, č. j. -18, NSS odmítnul kasační stížnost proti zmíněnému rozsudku Městského soudu v Praze, neboť žalobkyně neodstranila vady kasační stížnosti. Zdejší soud nemůže v právě řešené věci rozhodnutí o neprodloužení povolení k dlouhodobému pobytu přezkoumávat. Kromě toho, že tomu nyní brání překážka věci pravomocně rozhodnuté, jde obecně o rozhodnutí s odlišným předmětem a obsahem (od rozhodnutí o správním vyhoštění), které je ve správním soudnictví přezkoumatelné samostatně (srov. rozsudek NSS ze dne 30. 4. 2012, č. j. -22). Účelem žalobkynina povolení k dlouhodobému pobytu bylo, aby si osvojila český jazyk a mohla nastoupit ke studiu na vysoké škole. K tomu žalobkynin pobyt podle pravomocných rozhodnutí Komise a Městského soudu v Praze očividně nesměřoval. Žalobkyně zatím střídala různé jazykové kurzy bez výraznějšího efektu.

25. Žalobkyně dále zmínila, že doufala, že její žalobě proti rozhodnutí o neprodloužení povolení k dlouhodobému pobytu bude přiznán odkladný účinek. Zákon s podáním takové žaloby s návrhem na přiznání odkladného účinku automaticky nespojuje fikci pobytu. Po jejím podání mohla žalobkyně požádat o vízum strpění podle § 33 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců. To žalobkyně neučinila. V řízení před Městským soudem v Praze byla navíc žalobkyně zastoupena advokátem (stejným jako v nyní projednávané věci), který jí mohl jako právní odborník s úpravou pobytu na území pomoci. Žalobkyně se tudíž nemusela spoléhat jen na svou vlastní orientaci v (cizím) právním řádu.

26. Žalobkyně upozornila na to, že se ke správnímu orgánu dostavila dobrovolně, v rámci řízení spolupracovala a na území České republiky se nedopouštěla trestné činnosti. Tyto okolnosti nic nemění na tom, že žalobkyně pobývala na území Evropské unie a smluvních států bez platného oprávnění k pobytu. Správní orgány je nicméně zohlednily v rámci správního uvážení při stanovení doby, po kterou žalobkyni nelze povolit vstup na území Evropské unie a smluvních států (srov. bod 30 tohoto rozsudku). Právě zmíněné okolnosti spolu s tím, že žalobkyně pobývala na území bez platného oprávnění k pobytu poměrně krátkou dobu, sice svědčí o tom, že veřejný zájem (na kontrole migrace a na tom, aby se na území zdržovali pouze cizinci s platným oprávněním k pobytu) byl ze strany žalobkyně ohrožen méně intenzivně. Žalobkyně má však k území Evropské unie a smluvních států poměrně slabé soukromé a rodinné vazby. Z rodinných příslušníků má v České republice bratrance a sestřenici; střídá různé jazykové kurzy bez toho, aniž by si po několika letech dostatečně osvojila český jazyk a mohla studovat na vysoké škole (což byl původně jí deklarovaný účel pobytu v České republice); v zemi původu má zázemí, kam se může vrátit. Žalobkyně není na území Evropské unie a členských států nijak zvlášť integrována. V žalobkynině případě proto převáží ochrana veřejného zájmu nad ochranou jejího soukromého a rodinného života.

27. Byly tedy splněny zákonné podmínky pro vydání rozhodnutí o vyhoštění žalobkyně. Za takové situace nemůže být důvodná námitka, že namísto vyhoštění měla být žalobkyni uložena toliko povinnost opustit území.

28. Správní orgány totiž primárně zvažují uložení správního vyhoštění a teprve tehdy, shledají-li nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života cizince, popřípadě zjistí-li jiný důvod bránící uložení správního vyhoštění, přistoupí případně k uložení povinnosti opustit území České republiky (srov. rozsudek NSS ze dne 10. 12. 2018, č. j. -28). Pokud tedy nebyly v řízení o správním vyhoštění zjištěny skutečnosti bránící jeho uložení, neměly správní orgány důvod měnit předmět řízení na povinnost opustit území. Aplikace § 50a zákona o pobytu cizinců přichází v úvahu jen, pokud nebyly naplněny podmínky uložení správního vyhoštění. Pokud jsou splněny podmínky pro uložení vyhoštění, správní orgán je povinen správní vyhoštění uložit (srov. rozsudky NSS ze dne 20. 7. 2017, č. j. -27; ze dne 12. 10. 2016,

č. j. -46, či ze dne 28. 6. 2017, č. j. -19, či rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2023, č. j. -15, odst. 31–36). A jak vyplývá z výše uvedeného, v případě žalobkyně byly splněny podmínky pro rozhodnutí o vyhoštění. Správní orgány byly tedy v nyní posuzované věci povinny správní vyhoštění uložit a neměly zákonný důvod k jinému postupu.

29. Soud proto shrnuje, že správní orgány posoudily otázku přiměřenosti správního vyhoštění ve smyslu § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců správně. Obsah neurčitého právního pojmu vyložily způsobem, který odpovídal individuálním okolnostem žalobkynina případu. Při tom vzaly do úvahy všechny relevantní skutečnosti týkající se žalobkynina soukromého a rodinného života a potřeby ochrany veřejného zájmu. Nic nenasvědčuje tomu, že by jejich posouzení bylo výsledkem „volného“ správního uvážení, jak namítá žalobkyně.

30. Do oblasti správního uvážení naopak spadá délka uloženého správního vyhoštění. Správní uvážení podléhá pouze omezenému soudnímu přezkumu. Podle věty druhé soud přezkoumává, zda správní orgán nepřekročil zákonem stanovené meze správního uvážení nebo je nezneužil. Správní orgán prvního stupně na stranách 5 a 6 prvostupňového rozhodnutí výslovně zmínil jako „polehčující okolnost“ žalobkynino dobrovolné dostavení se ke správnímu orgánu, jak žalobkyně vyzdvihla i v žalobě. Správní orgán prvního stupně též přihlédnul k tomu, že žalobkynin neoprávněný pobyt byl prvním porušením právních předpisů na území České republiky a žalobkyně pobývala na území neoprávněně poměrně krátkou dobu a čekala na výsledek žaloby proti rozhodnutí o neprodloužení povolení k dlouhodobému pobytu. Z tohoto důvodu stanovil dobu, po kterou nelze žalobkyni umožnit vstup na území Evropské unie a smluvních států, při spodní hranici zákonného rozpětí: 6 měsíců při maximálním možném uložení zákazu vstupu na dobu pěti let. Taková úvaha podle soudu nijak nevybočuje z obvyklé praxe správních orgánů ani z rámce zákonného rozpětí doby, po kterou lze cizinci zakázat vstup na území Evropské unie a smluvních států. Za důvod pro vedení správního řízení se považuje i neoprávněný pobyt v řádu dnů (srov. rozsudek NSS ze dne 21. 5. 2020,

č. j. -24). Správní soudy již v minulosti podobnou, nebo i přísnější praxi jako v nyní projednávané věci akceptovaly. Například podle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2024, č. j. -31, bylo tamější žalobkyni, která se též dostavila ke správnímu orgánu dobrovolně a měla v České republice dceru a vnučky, uloženo správní vyhoštění v délce jednoho roku při neoprávněném pobytu v délce tří dnů (kasační stížnost NSS odmítnul usnesením ze dne 6. 2. 2025, č. j. -32). Nebo podle rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 8. 2024, č. j. -34, se tamní žalobce také dostavil ke správnímu orgánu dobrovolně po předchozí domluvě a na území pobýval neoprávněně 12 dní, přičemž mu bylo uloženo správní vyhoštění na dobu šesti měsíců. Uložená doba správního vyhoštění se proto nejeví jako excesivní. Samotná žalobkyně na žádné jí srovnatelné případy, které by vypovídaly o opaku, nepoukázala.

V. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

31. Soud tak uzavírá, že neshledal žalobu důvodnou. Současně soud nezjistil žádnou vadu, ke které by byl povinen přihlédnout z úřední povinnosti. Jestliže správní orgány (správně) dospěly k tomu, že uložení správního vyhoštění není v žalobkynině případě nepřiměřené ve smyslu § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců, nebylo na jejich úvaze, zda o správním vyhoštění rozhodnout, či nikoliv (srov. bod 17 tohoto rozsudku a tam odkazovanou judikaturu).

32. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle Žalobkyně nebyla v řízení úspěšná, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Procesně úspěšné žalované soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť jí v řízení o žalobě žádné náklady nad rámec její běžné úřední činnosti nevznikly.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno.

O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

Nejvyšší správní soud však kasační stížnost odmítne pro nepřijatelnost, jestliže svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele ( ).

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Praha 30. června 2026

JUDr. Jan Peroutka v. r.

soudce

Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R.