Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
5 C 163/2026-18
Okresní soud v Benešově rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Šturcovou ve věci
žalobkyně: Anonymizováno., IČO Anonymizováno
sídlem Adresa advokáta
zastoupená advokátem Jméno advokáta
sídlem Adresa advokáta
proti
žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného
bytem Adresa žalovaného
o zaplacení částky 11 020,34 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku částka,
s 11,50 % ročním úrokem z prodlení z částky částka od datum do zaplacení,
to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se ve zbylé části zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku , částka, ,s 11,50 % ročním úrokem z prodlení z částky , částka, od , datum, do zaplacení,to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.II. Žaloba se ve zbylé části zamítá.III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobou ze dne datum se žalobkyně domáhala proti žalovanému zaplacení částky částka s příslušenstvím. V odůvodnění žaloby uvedla, že s žalovaným uzavřela dne datum smlouvu o revolvingovém úvěru. Před uzavřením smlouvy byla zkoumána úvěruschopnost žalovaného odborníky žalobkyně, kteří v rámci kreditního skóre žadatele o úvěr posuzují, zda má jiné úvěry, jak je hradí, věk, vzdělání nebo např. rodinný stav žadatele, prověřují žadatele v dostupných rejstřících (SOLUS, BRKI, insolvenční a exekuční rejstřík). Na základě smlouvy žalobkyně poskytla žalovanému prostředky až do výše částka (úvěrový rámec). Žalovaný měl uhradit poskytnutou jistinu ve splátkách ve výši 4 % z aktuální dlužné částky a to vždy 20. v měsíci. Žalovaný za dobu trvání úvěrového vztahu načerpal celkem částka, na které žalobkyni uhradil částka, přičemž uhrazená částka byla započítána na úrok, poplatky a jistinu. Jelikož žalovaný porušil svou povinnost hradit úvěr řádně a včas, žalobkyně využila svého práva sjednaného ve smlouvě a úvěr zesplatnila ke dni datum. Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě celého dluhu a to včetně poplatků za pojištění, nákladů na vymáhání a smluvních pokut sjednaných ve smlouvě. Na předžalobní upomínku žalovaný nereagoval.
2. Žalovaný se k věci nevyjádřil, k ústnímu jednání se bez omluvy nedostavil, přestože byl soudem řádně a včas předvolán. Soud proto jednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti.
3. Na základě provedeného dokazování soud učinil následující skutková zjištění. Žalobkyně je právnickou osobou zapsanou v obchodním rejstříku, jejímž předmětem činnosti je mimo jiné poskytování nebankovních spotřebitelských úvěrů (z výpisu z obchodního rejstříku). Dne datum žalobkyně s žalovaným elektronicky uzavřela smlouvu o revolvingovém úvěru č. hodnota, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr do výše částka. Žalovaný se zavázal úvěr splatit společně s poplatky a úroky dle Úvěrových podmínek (ze smlouvy o úvěru, z úvěrových podmínek). Žalovaný úvěr čerpal celkově ve výši částka a uhradil celkem částka (ze splátkového kalendáře – výpisu splátek a úhrad). Jelikož se žalovaný dostal do prodlení s jednotlivými úhradami splátek, žalobkyně ho vyzvala k úhradě celého úvěru (z výzvy ke splacení celého úvěru včetně podacího archu). Následně žalobkyně prostřednictvím svého zástupce zaslala žalovanému předžalobní upomínku, na kterou žalovaný nereagoval (z předžalobní upomínky včetně podacího archu).
4. Ohledně úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně předložila kartu klienta, ověření bonity MLS a NRKI zprávu. Soud zjistil, že žalovaný žalobkyni sdělil, že je zaměstnaný s měsíčním příjmem částka, a měsíčními výdaji částka. Žalovaný hradil splátky jiným společnostem, přesto žalobkyně spočítala, že MLS klienta je částka, což bylo vyhodnoceno jako dostačující. Další důkazy soudu předloženy nebyly, žalobkyně se k ústnímu jednání nedostavila.
5. Při právním posouzení věci soud vycházel ze zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), a ze zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru “).
6. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 stejného ustanovení pak poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
7. Podle § 87 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Dle odst. 2 stejného ustanovení platí, je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Dle odst. 3 stejného ustanovení pak platí, že změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.
8. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.
9. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroků z prodlení pak stanoví nařízení vlády č. 351/2013 Sb.
10. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu bezdůvodně obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
11. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li si strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.
12. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že předmětná smlouva o úvěru je absolutně neplatná, neboť při jejím uzavření nebyla v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru řádně zkoumána otázka schopnosti žalovaného daný úvěr splatit. Vzhledem k tomu, že se žalobkyně k soudu nedostavila, nemohl jí soud poskytnout poučení dle § 118a o.s.ř. v jakém směru má doplnit svá tvrzení a důkazy. Soud rovněž neměl možnost odročit jednání za účelem doplnění dokazování, neboť dle § 118b o.s.ř. mohou účastníci uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání jen do skončení prvního jednání, případě do uplynutí lhůty, která byla účastníkům poskytnuta k doplnění tvrzení skutečnostech významných pro věc, k podání návrhů na provedení důkazů nebo ke splnění dalších procesních povinností.
13. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud v podrobnostech odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne datum, sp. zn. spisová značka, [PR 21/2018 s. 757], dle něhož „věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. , o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze právnická osoba), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“
14. Stejně tak Ústavní soud ČR ve svém nálezu ze dne datum, sp. zn. Anonymizováno, že „poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn - jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Oklikou se tak v rámci těchto úvah dostává znovu do popředí myšlenka formulovaná nálezem sp. zn. I․ ÚS 199/11 ; totiž proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil (srov. k tomu výslovně též sněmovní tisk číslo 679/0, důvodová zpráva k zákonu č. 257/2016 Sb. , zvláštní část - k § 86 ; 7. volební období Poslanecké sněmovny Parlamentu, 2013 - 2017). Z výše uvedeného nutno podle Ústavního soudu dovodit, že posouzení rozpornosti úvěrové smlouvy s dobrými mravy (a na ni navazující eventuální rozhodnutí soudu o zastavení exekuce) nemůže vycházet jen z "objektivizovaného" hodnocení jednotlivých parametrů takové úvěrové smlouvy. Naopak obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“
15. Soud reflektuje, že výklad ustanovení § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů v souvislosti s povinností zde jim ukládanou. Pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze ovšem přehlížet, že v daném směru toto posouzení není možné bez skutečného zjištění nejen příjmů či dosavadního dluhového zatížení klienta, ale taktéž alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele zásadně očekávat. Takovými výdaji jsou především náklady na bydlení a výdaje na jiné dluhy. Splnění povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost je třeba vždy hodnotit s ohledem na individuální okolnosti věci. V souzeném případě shora popsaná zjištění, z nichž je dovozována úvěruschopnost žalovaného, vedou k závěru, že provedené hodnocení klienta bylo pouze formální a účelové, vedené snahou uvést údaje, které postačí k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.
16. Jelikož soud shledal smlouvu o úvěru č. hodnota, která naplnila znaky spotřebitelského úvěru, absolutně neplatnou, je žalovaný povinen vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení podle § 2991 o. z., tj. částku, o níž se na úkor žalobkyně obohatil. Vzhledem k tomu, že žalovaná dosud na čerpanou částku ve výši částka uhradila pouze částku částka, je povinna vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši částka. Ohledně této částky soud žalobě ve výroku I. vyhověl a žalobkyni přiznal rovněž zákonný úrok z prodlení z uvedené částky, a to ode dne následujícího po doručení žaloby, jelikož v řízení nebylo zjištěno, že by žalobkyně ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z. vyzvala žalovanou ke splnění předmětného bezdůvodného obohacení před tímto datem.
17. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu ve výroku II. rozsudku zamítl, neboť uplatněný nárok nemá oporu v zákoně a ani ve smlouvě, neboť ta je absolutně neplatná.
18. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. , tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, jelikož procesně úspěšnějšímu žalovanému dle obsahu spisu žádné nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku je možné podat odvolání ve lhůtě do 15 dnů ode dne jeho doručení ke Krajskému soudu v Praze prostřednictvím Okresního soudu v Benešově.
Nebude-li rozhodnutí plněno dobrovolně, lze podat návrh na výkon rozhodnutí podle části šesté o.s.ř. nebo návrh na nařízení soudní exekuce a pověření soudního exekutora podle zákona č. 120/2001 Sb. (exekučního řádu).