Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

63 A 16/2026 - 259

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Zuzany Bystřické a soudců Mariana Kokeše a Ľubomíra Majerčíka v právní věci

navrhovatelů: a) PROTECO AGRO s.r.o., IČO: 257 28 148

sídlem Ohaře 160, 281 30 Ohaře

b) Ravikon a.s., IČO: 616 73 200

sídlem K Vltavě 785/42, 143 00 Praha 4

c) MY DVA 4 LES s.r.o., IČO: 289 29 861

sídlem Osadní 1053/28, 170 00 Praha 7

d) STAEL s.r.o., IČO: 287 80 434

sídlem Puškinova 444, 566 01 Vysoké Mýto

e) FOTOENERGIE s.r.o., IČO: 289 56 770

sídlem Kubelíkova 1224/42, 130 00 Praha 3

f) FV Elektrárna Bražec, s.r.o., IČO: 259 27 264

sídlem Nademlejnská 600/1, 190 00 Praha 9

g) FVE Páleč s.r.o., IČO: 247 94 091

sídlem Pražská 777, 252 64 Velké Přílepy

všichni zastoupeni advokátem JUDr. et Ing. Petrem Petržílkem, Ph.D.

sídlem Dvořákova 1624, 250 82 Úvaly

proti

odpůrci: Energetický regulační úřad

sídlem Masarykovo nám. 91/5, 586 01 Jihlava

o návrhu na zrušení opatření obecné povahy – cenový výměr Energetického regulačního úřadu č. 7/2025, kterým se stanovuje podpora elektřiny vyrobené využitím energie vody, větru a slunečního záření, a to v rozsahu řádku 509 bodu (1.6) tabulky "Výkupní ceny a roční zelené bonusy pro výrobu elektřiny využitím energie slunečního záření“ ke dni 30. prosince 2026

takto:

I. Návrh se zamítá.

II. Navrhovatelé nemají právo na náhradu nákladů řízení.

III. Odpůrci se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci a argumentace navrhovatelů

1. Navrhovatelé jsou provozovatelé fotovoltaických elektráren („FVE“), které získaly licenci na výrobu elektřiny v období od září do listopadu 2010. Svým návrhem se domáhají zrušení části opatření obecné povahy – cenového výměru Energetického regulačního úřadu č. 7/2025, kterým se stanovuje podpora elektřiny vyrobené využitím energie slunečního záření, a to v rozsahu řádku 509 bodu 1.6 tabulky výkupních cen a ročního zeleného bonusu ke dni 30. 12. 2026. Předmětné výrobny byly k elektrizační soustavě paralelně připojeny až v lednu a únoru 2011, ačkoliv investice do jejich výstavby byly vynaloženy převážně v roce 2010. Navrhovatelé spatřují nezákonnost napadeného opatření v tom, že odpůrce při stanovení podpory pro rok 2026 nerespektoval zákonné záruky návratnosti investic a přiměřeného zisku, jak byly vyloženy nálezem Ústavního soudu, a to nálezu sp. zn. ze dne 8. 11. 2023 (N 160/121 SbNU 36; 432/2023 Sb.), který autoritativně vyložil obsah zákonných garancí tak, že musí být v konečném důsledku zajištěna nejen prostá návratnost investice do patnácti let, ale též přiměřený zisk v průběhu dvacetileté životnosti výrobny.

2. Navrhovatelé dovozují, že podle a 2 , o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů, ve spojení s a 2 , musí být výrobcům elektřiny z obnovitelných zdrojů zaručena patnáctiletá doba návratnosti investice a přiměřený zisk po dobu dvacetileté životnosti zařízení. Odkazují na nález sp. zn. , podle něhož je odpůrce povinen budoucími cenovými rozhodnutími zajistit naplnění obou zákonných garancí nejpozději do konce patnáctého, respektive dvacátého roku podpory, a to i ve vztahu k výrobnám připojeným v roce 2011. Přestože navrhovatelé odpůrce k respektování tohoto výkladu vyzvali prostřednictvím Senátu i přímo, odpůrce podle navrhovatelů zůstal nečinný a napadeným cenovým výměrem garance nezohlednil.

3. Klíčovou námitkou návrhu je nesprávnost hodnoty měrných investičních nákladů, z níž odpůrce při výpočtu výkupní ceny pro rok 2026 vycházel. Cenový výměr stanoví tuto hodnotu ve výši 55 000 Kč/kWp podle , ačkoliv podle navrhovatelů měla být použita hodnota nejméně 70 000 Kč/kWp, kterou jako správnou pro výrobny uvedené do provozu v roce 2011 opakovaně potvrdily studie ČVUT z let 2010, 2011 a 2022, audit společnosti BDO i samotný odpůrce ve svém vyjádření Ústavnímu soudu z roku 2012. Při zachování nesprávně nízké hodnoty měrných investičních nákladů podle navrhovatelů nelze dosáhnout zákonem požadovaného vnitřního výnosového procenta ve výši 6,3 %, a tedy ani naplnění garantované patnáctileté návratnosti investice. Podle jejich názoru byl proto odpůrce povinen nejpozději při vydání cenového výměru pro rok 2026 upravit výši podpory tak, aby byly obě zákonné garance naplněny. Tím, že odpůrce vycházel i nadále z parametru 55 mil. Kč/MWp a neprovedl odpovídající korekci podpory, porušil závazné právní závěry vyslovené Ústavním soudem.

4. Návrh je členěn podle algoritmu přezkumu opatření obecné povahy vymezeného judikaturou Nejvyššího správního soudu, tj. podle kritérií pravomoci odpůrce, jednání ultra vires, zákonem stanoveného postupu, souladu obsahu s materiálním kritériem a proporcionality. Navrhovatelé nezpochybňují pravomoc odpůrce vydat cenový výměr ani dodržení konzultačního procesu, namítají však, že odpůrce překročil meze uvážení, když ponechal měrné investiční náklady i vnitřní výnosové procento na úrovni neodpovídající zákonným garancím, a že mezi stanovenou podporou a hodnotou, kterou by podpora měla dosahovat při správně určených parametrech, existuje zjevný nepoměr. Ve vztahu k principu proporcionality navrhovatelé tvrdí, že mezi cílem státní podpory obnovitelných zdrojů a skutečně poskytovanou podporou vznikl nepřiměřený rozpor. Investoři podle nich činili svá investiční rozhodnutí v důvěře, že stát zajistí nejen návratnost vložených prostředků, ale též obvyklý výnos odpovídající tehdejší tržní hodnotě vnitřního výnosového procenta (IRR) ve výši 6,3 %. Při zachování podpory odvozené od investičních nákladů 55 mil. Kč/MWp však podle navrhovatelů skutečná výnosnost dosahuje pouze přibližně 3,1 %, čímž je popřena druhá zákonná garance přiměřeného zisku a současně narušeno legitimní očekávání investorů.

5. Podpůrně navrhovatelé žádají, aby krajský soud případný rozpor napadeného cenového výměru s vyřešil výkladem přihlížejícím k tomu, že odpůrce sám hodnotu 70 000 Kč/kWp v minulosti opakovaně za správnou označil.

II. Vyjádření odpůrce, replika navrhovatelů a další podání odpůrce

6. Odpůrce ve svém vyjádření k návrhu navrhuje, aby jej krajský soud jako nedůvodný zamítl. Poukázal na to, že věcně obdobnou argumentaci navrhovatelé neúspěšně uplatnili již v řízení o zrušení cenového rozhodnutí odpůrce č. 6/2021, které bylo ukončeno nálezem Ústavního soudu sp. zn. . Odpůrce vyložil, že podle § 6 odst. 1 zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů se výše podpory formou výkupních cen odvíjí od technicko-ekonomických parametrů, včetně měrných investičních nákladů, stanovených prováděcím předpisem pro rok, v němž byla výrobna uvedena do provozu, a tato hodnota zůstává pro daný zdroj po celou dobu jeho životnosti neměnná; zákonná garance návratnosti se podle odpůrce váže k parametrům stanoveným pro rok uvedení do provozu, nikoliv k individuálním nákladům konkrétního výrobce.

7. Odpůrce zdůraznil, že podmínkou uvedení výrobny do provozu v roce 2010 bylo podle tehdy platných cenových rozhodnutí jak nabytí právní moci licence, tak paralelní připojení výrobny k distribuční soustavě, přičemž u výroben navrhovatelů byla splněna pouze první z těchto podmínek. Jelikož k připojení předmětných výroben došlo až v lednu a únoru 2011, byly podle odpůrce v souladu s právní úpravou i judikaturou Nejvyššího soudu považovány za uvedené do provozu až v roce 2011, a vztahují se tak na ně technicko-ekonomické parametry, včetně měrných investičních nákladů ve výši 55 000 Kč/kWp, stanovené pro tento rok. Skutečnost, že navrhovatelé vynaložili investiční náklady převážně již v roce 2010, podle odpůrce na této právní kvalifikaci nic nemění.

8. Odpůrce dále uvedl, že i za předpokladu, že by měrné investiční náklady pro výrobny navrhovatelů dosahovaly 70 000 Kč/kWp, zůstala by podle jím předložené studie ČVUT z března 2022 zákonná patnáctiletá návratnost investice zachována, neboť skutečná doba návratnosti výroben uvedených do provozu v roce 2011 činí přibližně dvanáct let. K obdobnému závěru dospělo podle odpůrce i sektorové šetření Ministerstva průmyslu a obchodu, které u zdrojů uvedených do provozu v roce 2011 zjistilo vnitřní výnosové procento investic ve výši 8,32 %, blížící se hranici nadměrné podpory podle Odpůrce z toho dovozuje, že k porušení zákonných garancí návratnosti investice ani přiměřeného zisku v posuzovaném případě nedošlo a že požadavek navrhovatelů na individuální výši podpory pro jednotlivé výrobce nemá oporu v zákonné úpravě.

9. Navrhovatelé v replice k vyjádření odpůrce tvrdí, že spor není skutkový, ale výlučně právní. Podle nich je nesporné, že dotčené fotovoltaické elektrárny byly vybudovány v roce 2010, avšak do elektrizační soustavy byly připojeny až v lednu a únoru 2011, takže na ně nedopadá podpora pro zdroje uvedené do provozu v roce 2010 ani podpora odpovídající skutečným investičním nákladům roku 2010. Tvrdí, že právě tato skupina výrobců je systémově „podkompenzována“. Jádrem jejich argumentace je tvrzení, že odpůrce stanovil pro rok 2011 svévolně měrné investiční náklady ve výši 55 000 Kč/kW, ačkoli studie ČVUT uváděly hodnoty přibližně 68 500 až 73 000 Kč/kW a pozdější analýzy samy potvrdily správnost hodnoty okolo 70 000 Kč/kW. Podle navrhovatelů právě tato chyba způsobila dlouhodobé podhodnocení podpory. Navrhovatelé dále tvrdí, že nález Ústavního soudu sp. zn. definitivně vyřešil výklad zákona tím, že vedle prosté patnáctileté návratnosti musí být naplněna i druhá zákonná garance, tedy přiměřený zisk během dvacetileté životnosti výrobny. Podle jejich názoru ERÚ nadále respektuje pouze návratnost investice, zatímco garanci přiměřeného zisku ignoruje. Za přiměřený zisk považují výnosnost odpovídající vnitřnímu výnosovému procentu (IRR) 6,3 %, které bylo historicky používáno samotným ERÚ při konstrukci podpory a které podle navrhovatelů odpovídá též závěrům ČVUT, rozhodovací praxi Evropské komise a původní metodice regulátora. Současný systém podle nich vede pouze k IRR kolem 3,19 %, což považují za ekonomicky neudržitelné a odporující zásadám přiměřenosti a obvyklosti. Navrhovatelé rovněž namítají, že ERÚ chybný stav dlouhodobě neodstraňuje, přestože mu nic nebránilo novelizovat vlastní prováděcí předpisy nebo upravit cenový výměr. Postup odpůrce označují za legislativní nečinnost a za nerespektování závěrů nálezu Ústavního soudu sp. zn. .

10. Odpůrce v reakci na repliku navrhovatelů naopak tvrdí, že navrhovatelé nesprávně interpretují nález Ústavního soudu sp. zn. . Podle odpůrce nález neukládá žádnou konkrétní povinnost změnit výši podpory ani nezakládá právo výrobců na dosažení IRR ve výši 6,3 %. Ústavní soud podle něj pouze zopakoval zákonné požadavky na návratnost investice a přiměřený zisk, aniž by určoval metodiku nebo konkrétní ekonomické parametry. Odpůrce zdůrazňuje, že zákon nikdy negarantoval konkrétní výši IRR ani konkrétní zisk. Garance se podle něj vztahovala pouze k modelové elektrárně splňující technicko-ekonomické parametry stanovené právními předpisy. Podpora byla vždy konstruována jako regulace založená na modelovém zdroji, nikoli jako garance výnosu jednotlivým investorům. Podle odpůrce je rozhodující, že zákonné garance jsou splněny. Odkazuje přitom na sektorové šetření Ministerstva průmyslu a obchodu, podle něhož výrobci uvedení do provozu v roce 2011 dosahují průměrné hodnoty IRR 8,32 % a návratnosti kratší než zákonem předpokládaných 15 let. To má podle odpůrce potvrzovat, že systém podpory jako celek funguje v souladu se zákonem. Odpůrce odmítá názor, že použití diskontní sazby WACC ve výši 6,3 % při konstrukci modelu podpory zakládá právní nárok na dosažení stejného IRR u konkrétních výrobců. Uvádí, že tento parametr sloužil pouze jako součást ekonomického modelu a nikdy nepředstavoval zákonnou garanci výnosnosti. Odpůrce rovněž upozorňuje, že případné navýšení podpory může vést k překompenzaci a ke střetu s pravidly veřejné podpory Evropské unie. Dodatečné zvýšení podpory by podle něj navíc mohlo vyžadovat novou notifikaci u Evropské komise.

III. Posouzení věci soudem

III. a) Podmínky řízení

11. Krajský soud v projednávané věci přezkoumává napadený cenový výměr, resp. jeho navrhovateli vymezenou část, v řízení podle a násl. , (dále jen „“), jako opatření obecné povahy.

12. Povaha napadeného aktu při aktuálním právním stavu není mezi účastníky sporná a soud ji za spornou nepovažuje. Je nicméně vhodné poukázat na relevantní právní úpravu, z níž přezkum těchto aktů vychází.

13. Podle , o cenách (dále „“), platí, že zboží podléhající regulaci cen, uplatněný způsob a podmínky regulace cen, úředně stanovené ceny, pravidla a postupy pro stanovení těchto cen a jejich změn stanoví příslušný cenový orgán cenovým výměrem ve formě opatření obecné povahy. zároveň výslovně upravuje vydávání, resp. zveřejňování cenových výměrů ve formě opatření obecné povahy, přičemž v případě Energetického regulačního úřadu se tak děje v Energetickém regulačním věstníku (srov. ).

14. Nutno podotknout, že dřívější judikatura správních soudů vycházela za předchozího právního stavu z jiného pojetí. Nejvyšší správní soud v minulosti opakovaně dovozoval, že cenové akty tohoto typu mají povahu právních předpisů, nikoli opatření obecné povahy (srov. zejména usnesení NSS ze dne 6. 8. 2010, č. j. -55, a rozsudek NSS ze dne 18. 12. 2014, č. j. -28). Na tuto linii navázal též rozsudek NSS ze dne 29. 4. 2021, č. j. -52, jenž akcentoval normativní povahu cenových rozhodnutí Energetického regulačního úřadu.

15. Tato judikatura však vycházela z právního rámce, v němž zákon výslovně nestanovil, že cenový výměr je opatřením obecné povahy. Nynější právní úprava naopak tuto formu jednoznačně předepisuje, přičemž jak vyplývá z důvodové zprávy k novele jedná se o zjevný úmysl zákonodárce. Dřívější judikaturní vývoj je tak pro projednávanou věc významný pouze jako doklad vývoje právní úpravy a přístupu k cenovým aktům v minulosti, nikoli jako překážka nynějšího přezkumu. Návrh je tedy přípustný.

16. K dalším podmínkám přezkumu soud uvádí, že aktivní procesní legitimace navrhovatelů je v projednávané věci dána. Navrhovatelé brojí proti té části cenového výměru, který výslovně dopadá na jejich postavení jako provozovatelů FVE, a který podle jejich tvrzení bezprostředně ovlivňují výši regulovaných cen stanovených právě pro ně. Napadená regulace se proto zjevně promítá do jejich právní sféry a navrhovatelé tvrdí její nezákonnost způsobem, který je způsobilý založit jejich legitimaci k podání návrhu.

17. Návrh byl podán včas. Napadený cenový výměr nabyly účinnosti dne 1. 1. 2026. Podle lze návrh na zrušení cenového výměru ve formě opatření obecné povahy nebo jeho části podat nejdéle do tří měsíců ode dne, kdy tento cenový výměr nabyl účinnosti. Tato speciální lhůta byla v projednávané věci zachována. Při splnění podmínek řízení proto soud přistoupil k posouzení věci samé.

III. b) Věcný přezkum

18. Rozsah soudního přezkumu je určen návrhem. Navrhovatelé nenapadají cenový výměr jako celek, nýbrž pouze jejich konkrétní označenou část, která se vztahuje k cenám stanoveným pro něj. Soud je vázán jak tímto rozsahem, tak důvody návrhu ( ). Zásadně mu proto nepřísluší přezkoumávat jiné části cenových výměrů ani z úřední povinnosti vyhledávat jiné možné vady.

19. Navrhovatelé neučinili součástí návrhové argumentace postup vedoucí k vydání napadeného OOP.

20. Dle energetického zákona rozhoduje ERÚ o "regulaci cen podle tohoto zákona, a přímo použitelného předpisu Evropské unie upravujícího kodex sítě harmonizovaných struktur přepravních sazeb pro zemní plyn", přičemž při regulaci v obecné rovině postupuje podle energetického zákona, který představuje lex generalis. Podle a 3 , o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "") ve spojení s a 2 téhož zákona pak ERÚ v daném kalendářním roce stanoví na následující kalendářní rok referenční výkupní cenu samostatně pro jednotlivé druhy obnovitelných zdrojů, jakož i výši ročního zeleného bonusu na elektřinu. Ustanovení téhož zákona pak uvádí, že při stanovení výkupních cen, referenčních výkupních cen, ročních zelených bonusů na elektřinu a ceny za činnost povinně vykupujícího postupuje ERÚ podle a výši podpory stanoví v cenovém rozhodnutí. V tom ostatně koncepčně vychází z již zrušeného zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů, na který se odvolává navrhovatelka a jenž stanovil, že ERÚ "stanoví vždy na kalendářní rok dopředu výkupní ceny za elektřinu z obnovitelných zdrojů … samostatně pro jednotlivé druhy obnovitelných zdrojů a zelené bonusy".

21. Vydání cenového rozhodnutí, kterým je regulována výkupní cena i zelený bonus, má jednoznačný právní základ ve shora uvedených zákonných ustanoveních, přičemž předmětné cenové rozhodnutí bylo vydáno orgánem veřejné moci, který k tomu měl pravomoc a byl věcně příslušným. Ke způsobu přijetí cenového rozhodnutí krajský soud konstatuje, že ten není navrhovateli zpochybňován a že při jeho přezkumu sám neshledal žádnou skutečnost odůvodňující závěr, že by cenové rozhodnutí (resp. jeho napadená část) bylo v procesu jeho přijímání a vyhlášení stiženo vadou.

V návaznosti na výše uvedené lze tak shrnout, že k cenové regulaci vůči FVE s výkonem od 100 kWp uvedených do provozu v roce 2011 přistoupil ERÚ na základě výslovného zákonného zmocnění. Jinými slovy řečeno, řádek č. 509 cenového rozhodnutí č. 7/2025 upravuje právní vztahy, pro které mu otevírá prostor energetický zákon a , a současně nezasahuje do věcí, které jsou vyhrazeny zákonu nebo jinému právnímu předpisu.

22. Navrhovatelé brojí především proti věcnému nastavení cenové regulace a proti odůvodnění napadeného cenového výměru.

23. Při přezkumu napadených OOP se uplatní obecná východiska ustálená ve správním soudnictví pro přezkum opatření obecné povahy podle a násl. V intencích uplatněných námitek se tedy soud zaměří na to, zda napadená OOP nejsou v rozporu se zákonem a zda nevybočují z mezí přiměřenosti, zda nejsou svévolná, zjevně nerozumná nebo bezdůvodně diskriminační (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 21. 7. 2009, č. j. -120, č. 1910/2009 Sb. NSS).

24. Současně je však třeba obecnou metodiku přezkumu opatření obecné povahy, jež byla vystavěna zejména na přezkumu územně plánovací dokumentace, přizpůsobit povaze přezkoumávané regulace. Napadené opatření obecné povahy totiž představuje cenovou regulaci v energetickém odvětví, jež je založena na odborných ekonomických, technických a regulatorních úvahách a je vydávána v rámci zákonného zmocnění svěřeného specializovanému správnímu orgánu (odpůrci) (srov. rozsudek zdejšího soudu ze dne 29. 6. 2026, č. j. -878). Krajský soud při přezkumu cenové regulace nevystupuje jako orgán, který by nahrazoval odborné ekonomické úsudky odpůrce vlastní úvahou o vhodnosti jednotlivých parametrů regulace. Úkolem soudu není stanovit, jaká cenová regulace by byla ekonomicky optimální, nýbrž posoudit, zda odpůrce při stanovení napadené regulace zůstal v mezích zákona, vycházel z relevantních podkladů, své závěry přezkoumatelně odůvodnil a nepřijal řešení, které by bylo v rozporu se zákonem, unijním právem, nebo bylo zjevně nerozumné či bezdůvodně diskriminační.

25. Jak již bylo rekapitulováno výše, navrhovatelé za stěžejní námitku pokládají to, že odpůrce překročil meze uvážení, když ponechal měrné investiční náklady i vnitřní výnosové procento na úrovni neodpovídající zákonným garancím, a že mezi stanovenou podporou a hodnotou, kterou by podpora měla dosahovat při správně určených parametrech, existuje zjevný nepoměr.

26. Z obsahu podaných námitek se nadto krajskému soudu jeví, že ze strany navrhovatelů se jedná o pokračující úsilí o změnu cenové regulace, vynaložené již v průběhu řízení před ústavním soudem a pokračující v podstatě každý rok v rámci konzultačního procesu s odpůrcem. Nynější návrh je tak jedním z několika nástrojů použitých v rámci této polemiky. Tato skutečnost samozřejmě nesnižuje legitimitu navrhovatelů takový návrh v souladu se podat, nicméně krajský soud i v rámci věcného přezkumu nynější návrhu se odmítá stavit do role „cenového regulátora“ a v pozici „nadřízeného“ odpůrci závazně ukládat, na základě jaké metodiky a parametrů má přistoupit k regulaci, zde stanovení výše výkupních cen a zelených bonusů, což výlučně spadá do věcné působnosti energetického zákona, jakož i zákona o podporovaných zdrojích energie. Jak ostatně konstatoval i Ústavní soud v citovaném nálezu sp. zn. , stanovení výkupní ceny i zeleného bonusu cenovým rozhodnutím také spadá do věcné působnosti energetického zákona, jakož i zákona o podporovaných zdrojích energie. Při posuzování obsahu cenového rozhodnutí nemá Ústavní soud postavení instančně nadřízeného cenového orgánu, který by za konkrétní rok posuzoval přesnost matematických výpočtů a správnost jednotlivých investičních nákladů. Energetický regulační úřad přitom má při stanovení výše výkupních cen a zelených bonusů jistou míru správního uvážení, což znamená, že může jejich stanovení samostatně posoudit a také o nich sám rozhodnout. Míra správního uvážení ale nesmí být zneužita a musí v konečném důsledku zajistit naplnění zákonných záruk, zde tedy v podobě garance návratnosti a přiměřeného zisku nejpozději s koncem stanovených období.

27. Pro přehlednost krajský soud nyní jen ve stručnosti rekapituluje podstatu věci a nosné důvody vyplývající z citovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. , neboť navrhovatelé svou argumentaci opírají především na nerespektování závazných právních závěrů citovaného nálezu ze strany odpůrce.

28. Ústavní soud se v něm zabýval návrhem skupiny senátorů na zrušení řádku č. 509 cenového rozhodnutí Energetického regulačního úřadu z roku 2021 (č. 6/2021), kterým se stanovuje podpora pro podporované zdroje energie. Pro výrobu elektřiny využitím slunečního záření u fotovoltaických elektráren uvedených do provozu během roku 2011 stanovilo cenové rozhodnutí výkupní cenu ve výši 6 838 Kč/MWh a zelený bonus ve výši 5 568 Kč/MWh. Toto cenové rozhodnutí bylo posléze zrušeno, a proto se navrhovatelka nově domáhala zrušení řádku č. 509 cenového rozhodnutí Energetického regulačního úřadu z roku 2022 (č. 11/2022), které s účinností od 1. 1. 2023 upravuje pro aktuální rok tutéž problematiku. Došlo pouze k úpravě výše výkupní ceny a zeleného bonusu. Výkupní cena tak nově činí 6 975 Kč/MWh a zelený bonus 3 101 Kč/MWh. Senátoři argumentovali především tím, že stanovené ceny jsou příliš nízké a nezaručují návratnost investic a přiměřený zisk; podle nich je napadená úprava v rozporu s principem rovnosti, právem vlastnit majetek i právem podnikat.

29. Ústavní soud uvedl, že vydání cenového rozhodnutí mělo jednoznačný právní základ v energetickém zákoně a v zákoně o podpoře využívání obnovitelných zdrojů. Energetický regulační úřad přitom má při stanovení výše výkupních cen a zelených bonusů jistou míru správního uvážení, což znamená, že může jejich stanovení samostatně posoudit a také o nich sám rozhodnout. Míra správního uvážení ale nesmí být zneužita a musí v konečném důsledku zajistit naplnění zákonných záruk – v podobě garance návratnosti a přiměřeného zisku nejpozději s koncem stanovených období. Zda k naplnění těchto zákonných záruk došlo, nebo nikoliv, přitom nelze usuzovat na základě cenového rozhodnutí pro jeden konkrétní rok, ale až v celém patnáctiletém období u požadavku na zajištění návratnosti investice, resp. dvacetileté doby u požadavku přiměřeného zisku.

30. Ústavní soud neshledal důvod ke zrušení řádku č. 509 cenového rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 30. září 2022 č. 11/2022. Současně ale zdůraznil, že cenová regulace vůči fotovoltaickým elektrárnám musí být v následujících letech nastavena tak, aby bylo v konečném důsledku dosaženo naplnění zákonných záruk návratnosti investice a přiměřeného zisku nejpozději s koncem stanoveného období.

31. Ústavní soud konkrétně konstatoval, že z § 6 odst. 1 písm. b) bodu 1 zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů vyplývá, že výkupní ceny za elektřinu z obnovitelných zdrojů a výše zelených bonusů stanoví ERÚ tak, aby "pro zařízení uvedená do provozu … po dni nabytí účinnosti tohoto zákona (pozn. Ústavního soudu: tedy i pro skupinu dotčených FVE 2011) bylo při podpoře výkupními cenami dosaženo patnáctileté doby návratnosti investic za podmínky splnění technických a ekonomických parametrů, kterými jsou zejména náklady na instalovanou jednotku výkonu, účinnost využití primárního obsahu energie v obnovitelném zdroji a doba využití zařízení a které jsou stanoveny prováděcím právním předpisem", přičemž podle § 6 odst. 2 téhož zákona musel ERÚ stanovit výši zelených bonusů s přihlédnutím ke "zvýšené míře rizika uplatnění elektřiny z obnovitelných zdrojů na trhu s elektřinou". Přestože zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů energie byl zrušen zákonem o podporovaných zdrojích energie, účinným od 30. 5. 2012 (část ustanovení pak nabyla účinnosti až 1. 1. 2013, resp. 1. 1. 2015), přechodné ustanovení § 54 odst. 1 zákona o podporovaných zdrojích energie mimo jiné stanovuje, že pro elektřinu z výroben elektřiny uvedených do provozu přede dnem nabytí jeho účinnosti stanoví ERÚ "výši podpory elektřiny tak, aby její celková výše odpovídala postupům pro stanovení výše výkupní ceny podle dosavadních právních předpisů a zohledňovala případy dosažení záporné hodinové ceny …". Totéž se týká i postupu při stanovení výše zelených bonusů (viz § 54 odst. 2 větu třetí téhož zákona).

32. Ústavní soud proto uzavřel, že je proto na ERÚ, aby budoucími cenovými rozhodnutími vůči dotčeným FVE zajistil, že budou za splnění zákonných podmínek zajištěny zákonné garance nejpozději s koncem stanoveného období (do 15 let v případě prosté návratnosti investice, do 20 let v případě přiměřeného zisku). Obdobně lze konstatovat, že ERÚ má při stanovení výše výkupních cen a zelených bonusů jistou míru správního uvážení, která však nesmí být zneužita a která musí v konečném důsledku zajistit naplnění shora uvedených zákonných záruk. S vyjádřením ERÚ lze tedy souhlasit potud, že "klíčovým faktorem z hlediska ústavnosti je splnění podmínky 15leté návratnosti investic stanovené zákonem o podpoře využívání obnovitelných zdrojů, nikoliv konkrétní výše technicko-ekonomického parametru".

33. Ústavní soud však současně zdůraznil, že plně setrvává na právních závěrech vyjádřených v nálezu sp. zn. , z nichž některé, byť nevedou ke zrušení nyní napadené části cenového rozhodnutí, dávají za pravdu části argumentů navrhovatelky a vytváří zjevný "impuls" pro ERÚ, aby při koncipování cenových rozhodnutí pro další období (resp. pro roky 2025 a zejména 2026, kdy "doběhne" 15letá doba návratnosti) stanovil u dotčených FVE výši výkupní ceny a zeleného bonusu takovým způsobem, že bude v souladu se zákonnými pravidly zajištěna nejpozději 15. rok (včetně) návratnost investice a posléze v období plánované 20leté životnosti FVE také přiměřený zisk. Zda těchto zákonných záruk přitom bude (může být) ve výsledku dosaženo, nelze stanovit na základě matematického přepočtu vybraných parametrů v jednom konkrétním roce (případně dvou letech) s předpokladem neměnnosti výše výkupní ceny a zeleného bonusu, nýbrž je třeba naplnění těchto garancí posuzovat v celém 15letém (u návratnosti), resp. 20letém (u přiměřeného zisku) období.

34. Pokud tedy navrhovatelé v nyní projednávané věci uvádějí, že odpůrce nerespektoval závěry z nálezu Ústavního soudu sp. zn. , z něhož dle navrhovatelů vyplývá povinnost odpůrce aktivně navýšit podporu tak, aby dotčeným výrobcům byl dodatečně zajištěn přiměřený zisk odpovídající IRR 6,3 %, krajský soud (ve shodě s odpůrcem) konstatuje, že taková konkrétní povinnost z nálezu nevyplývá.

35. Ústavní soud v citovaném nálezu sp. zn. jednoznačně akcentoval zákonné záruky, v jejichž mezích se musí odpůrce při svém uvážení o zvolené cenové regulaci držet. Tyto zákonné záruky vyplývají ze zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů, který spolu s podzákonným předpisem výrobcům elektřiny z FVE, uvedeným do provozu v roce 2011, garantuje patnáctiletou návratnost investice modelové výrobny s předpokládanými investičními měrnými náklady ve výši 55 000 Kč za kWp a minimální výnos takové výrobny (přiměřený zisk s ohledem na přepokládanou dvacetiletou dobu životnosti takové výrobny a indexaci dle indexu cen průmyslových výrobců. Ústavní soud v citovaném nálezu primárně akcentoval právě tyto garance, vyplývající ze zákona, s důrazem na to, že je potřeba zajistit, aby v případě výkupních cen pro výrobce byly splněny podmínky prosté návratnosti během 15 let a přiměřeného zisku za období dvacetiletého provozu elektráren, aniž by jakkoliv numericky ověřoval či hodnotil, zda v daném případě jsou či nejsou zákonné podmínky splněny. Proto také na cenového regulátora (odpůrce) apeloval, aby při koncipování cenových rozhodnutí pro další období (resp. pro roky 2025 a zejména 2026, kdy "doběhne" 15letá doba návratnosti) stanovil u dotčených FVE výši výkupní ceny a zeleného bonusu takovým způsobem, že bude v souladu se zákonnými pravidly zajištěna nejpozději 15. rok (včetně) návratnost investice a posléze v období plánované 20leté životnosti FVE také přiměřený zisk.

36. V tomto ohledu rovněž krajský soud odmítá tvrzení navrhovatelů, že by z citovaného nálezu Ústavního soudu vyplývala pro provozovatele (výrobce) jakákoliv garance konkrétního vnitřního výnosového procenta či jinak stanovené konkrétní výši přiměřeného zisku, anebo dokonce jakési subjektivní právo na návratnost (a ziskovost) jejich individuální investice v konkrétním případě.

37. Zákon (ani ve světle závěrů z citovaného nálezu sp. zn. ) tedy žádným způsobem nedefinoval, jaká výše zisku má být přiměřená, ani jaké parametry mají být při stanovení prosté návratnosti brány v úvahu, tyto skutečnosti ponechal na volném uvážení odpůrce jakožto odpovědného regulátora v oblasti energetiky, k čemuž ho zmocnil k upřesnění modelu podpory v rámci podzákonných předpisů.

38. Jak vyplývá z obsahu správního spisu, odpůrce při výpočtu výkupních cen používal standardní diskontní model, při kterém odhadoval, jaké peněžní toky (příjmy a náklady) bude mít projekt v čase, a tyto budoucí toky „přepočítal na dnešek“ (diskontoval) – tedy použil model diskontovaných peněžních toků (DCF) s tím, že jako diskontní sazba byl použit WACC ve výši 6,3 %. Ze zákonem nastaveného modelu podpory, jak ho podrobněji odpůrce popsal ve svém původním vyjádření k návrhu, je patrné, že schéma podpory je konstruováno jako ekonomicko-regulační model typového zdroje energie, nikoli jako veřejnoprávní garance individuálního zisku. Na základě zákonného schématu podpory odpůrce tedy nepočítal výkupní ceny pro každou jednotlivou elektrárnu zvlášť, ale vycházel z modelového, reprezentativního projektu dané technologie/velikosti/ročníku, tedy typového zdroje energie. Pro něj stanovil standardizované vstupy – zejména typové měrné investiční náklady (Kč/kW), provozní náklady, typické roční využití výkonu a diskont = WACC. Z těchto vstupů odpůrce v DCF modelu spočítal takovou výkupní cenu, aby se modelová investice vrátila do 15 let a v celé ekonomické životnosti (20 let) dosáhla přiměřeného zisku. Tedy, aby odpovídala zákonným mezím (garancím). Z žádných podkladů rovněž nevyplynulo, že by měrné investiční náklady pro rok 2011 ve výši 55 tis. Kč/kWp byly stanoveny nereálně, odtrženě od reality, i když u fotovoltaických elektráren uvedených do provozu v roce 2011 byly náklady vynaloženy, nebo z velké části vynaloženy, již v roce 2010.

39. Jak již krajský soud avizoval výše, jeho úkolem není podrobně nahrazovat odborné ekonomické úsudky odpůrce vlastní úvahou o vhodnosti jednotlivých parametrů regulace. Jeho úkolem ani není stanovit, jaká cenová regulace by byla ekonomicky optimální, nýbrž posoudit, zda odpůrce při stanovení napadené regulace zůstal v mezích zákona, vycházel z relevantních podkladů, své závěry přezkoumatelně odůvodnil a nepřijal řešení, které by bylo v rozporu se zákonem nebo bylo zjevně nerozumné či bezdůvodně diskriminační. Tyto požadavky má krajský soud nyní za splněné, byť i zde platí výše vyřčené, že posouzení toho, zda těchto zákonných záruk přitom bude (může být) ve výsledku dosaženo, nelze stanovit na základě matematického přepočtu vybraných parametrů v jednom konkrétním roce (případně dvou letech) s předpokladem neměnnosti výše výkupní ceny a zeleného bonusu, nýbrž je třeba naplnění těchto garancí posuzovat v celém 15letém (u návratnosti), resp. 20letém (u přiměřeného zisku) období. Pokud Ústavní soud ve svém nálezu zmiňuje „impuls“ pro odpůrce, aby při koncipování cenových rozhodnutí pro další období (resp. pro roky 2025 a zejména 2026, kdy „doběhne“ 15letá doba návratnosti) stanovil u dotčených FVE výši výkupní ceny a zeleného bonusu takovým způsobem, že bude v souladu se zákonnými pravidly zajištěna nejpozději 15. rok (včetně) návratnost investice a posléze v období plánované 20leté životnosti FVE také přiměřený zisk, pak má krajský soud (s ohledem na argumentaci a podklady odpůrce) za to, že podpora ve výši pro zdroje uvedené do provozu v roce 2011 takovou návratnost v období 15 let a přiměřenost zisku v období 20 let naplňuje, včetně výroben navrhovatelů, byť u nich nedošlo ke splnění příslušných technicko-ekonomických parametrů.

40. Uvedené parametry odpůrce v nyní projednávané věci zohlednil při stanovení metody výpočtu výkupních cen u typového (modelového) zdroje energie, přičemž je třeba odmítnout opakovanou snahu navrhovatelů tuto metodu individualizovat (viz např. žádost o změnu řádku 509 pro podskupinu FVE s instalovaným výkonem nad kWp uvedených do provozu od 1. 1. 2021 do 28. 2. 2011), a zúžit na parametr garance individuálního zisku v jimi požadované míře, garance na dosažení IRR ve výši 6,3 %. Jinými slovy, že povinností odpůrce mělo dle navrhovatelů být dodržení zákonné garance v podobě stanovení i) měrných investičních nákladů investice v reálné výši dle tržní skutečnosti; a ii) vnitřní výnosové procento (IRR) pro investici vztahující se k příslušnému roku rovněž v odpovídající tržní výši. Tyto požadavky ovšem neodpovídají zákonným garancím, ani nevyplývají ze závěrů citovaného nálezu, který naopak akcentoval potřebu zohlednit delší časové období, nikoliv každoroční úpravu parametrů se zohledněním aktuálního vývoje na trhu. Minimální výši podpory tak lze dle krajského soudu formulovat spíše jako kvalitativní požadavek, tj. že podpora nesmí být nastavena tak, aby znemožnila dosažení návratnosti do 15 let, a/nebo aby eliminovala přiměřený zisk do 20 let, nikoliv jako nástroj pro maximalizaci zisku dle vývoje na trhu. Navíc, jak vyplynulo ze sektorového šetření ministerstva průmyslu a obchodu [viz „Zpráva o výsledcích sektorového šetření určeného ke zjištění výše vnitřního výnosového procenta investic (IRR) v souvislosti s procesem prověření přiměřenosti poskytované provozní podpory elektřiny pro zdroje elektřiny uvedené do provozu v období od 1. ledna 2011 do 31. prosince 2011“ z června 2022], pro sektor FVE lze konstatovat, že vyhodnocená hodnota IRR (hodnocená ve vztahu pouze na podporu elektřiny z OZE) se pohybovala těsně pod dolní hranicí intervalu hodnot IRR zavedené v zákoně (hodnota 8,4 %, která byla stanovena podle ve spojení s jako hranice, při jejímž překročení je třeba podporu v daném sektoru považovat za nadměrnou). Ze sektorového šetření dále vyplynulo, že provozovatelé FVE uvedených do provozu v období od 1. ledna 2011 do 31. prosince 2011 dosáhly hodnoty IRR ve výši 8,32 % a podle tohoto šetření tedy i při stávajících výkupních cenách nejen že dosahují zákonné návratnosti, ale dokonce ji dosahují dříve, než v zákonem daných maximálních 15 letech. Sektorové šetření nadto není ekonomickým modelem „předpovídajícím budoucnost“, ale naopak „hledí do minulosti“ a zkoumá skutečně dosažené hodnoty vnitřního výnosového procenta investic (IRR) u různých skupin výrobců. Krajský soud se proto shoduje s názorem odpůrce, že závěry citovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. nelze ani interpretovat takovým způsobem, že by provozovatelům FVE 2011 náležela podpora v takové výši, aby bylo zachováno IRR 6,3 %, nebo jakákoli jiná konkrétní hodnota výnosu. Pokud se tedy domáhají úpravy stanovené podpory tak, aby jim byla zajištěna vnitřní výnosová míra (IRR) ve výši 6,3 %, na kterou však právní nárok nemají, resp. zákonné ani podzákonné předpisy tuto hodnotu výrobcům nikterak negarantují. Ostatně v bodu 43 nálezu Ústavní soud konstatoval, že „ani případné snížení výnosového procenta o desítky procent (body 8 a 18 výše) nemusí znamenat porušení ústavně zaručeného práva vlastnit majetek podle y, práva podnikat podle y nebo práva na ochranu legitimního očekávání vyplývajícího již z principu demokratického právního státu podle y, za podmínky, že bude v konečném důsledku dosaženo zákonem zaručené návratnosti investice v období do 15 let (včetně), resp. přiměřeného zisku v době životnosti FVE.“

41. Pokud navrhovatelé nyní (obdobně jako v řízení před Ústavním soudem) argumentovali, že při současné výši výkupní ceny a zeleného bonusu u nich dosahuje IRR pouze cca 3 %, namísto obvyklých 6 až 7 %, a že tržní hodnota WACC/IRR činí kolem 6,3 %, takže daná skupina FVE 2011 je diskriminačně podhodnocena, Ústavní soud tento argument nepřijal jako určující právní kritérium, nýbrž zůstal u posouzení, zda nastavení podpory porušuje zákonné garance (zejm. garanci návratnosti do 15 let a dosažení přiměřeného zisku do 20 let). Pro posouzení důvodnosti tohoto argumentu je významná i skutečnost, že Ústavní soud se v citovaném nálezu sp. zn. (s oporou ve své dřívější judikatuře) rovněž vyjádřil k argumentu senátorů ohledně přímé diskriminace investorů do FVE uvedených do provozu v roce 2011, a to ve vazbě na porušení zásady ochrany legitimního očekávání. To má spočívat především v tom, že FVE uvedené do provozu v roce 2011 byly s ohledem na dobu uskutečnění stavebního záměru "stavěny za náklady roku 2010".

42. Ústavní soud vyšel ze své četné judikatury týkající se rovnosti a podmínek nerovného zacházení s různými skupinami nebo kategoriemi osob, podle níž je rovnost kategorií relativní, k jejímuž porušení je třeba, aby se s různými osobami, které se nacházejí ve stejné nebo srovnatelné situaci, zacházelo rozdílným způsobem, aniž by pro takový přístup existovaly objektivní a rozumné důvody [nález ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. (N 42/80 SbNU 517; 239/2016 Sb.)]. Na tomto místě Ústavní soud pouze stručně uvádí, že se k rozlišení akcesorické a neakcesorické rovnosti blíže vyjádřil již v nálezu ze dne 28. 3. 2006 sp. zn. (N 72/40 SbNU 703; 280/2006 Sb.), v němž akcesorickou rovnost vymezil jako rovnost ve vztahu k jinému základnímu právu nebo svobodě, kdežto rovnost neakcesorickou jako všeobecnou rovnost před zákonem. Beneficientem neakcesorické rovnosti ve smyslu všeobecné rovnosti před zákonem mohou být pouze lidé, tj. jednotlivci jako důstojné lidské bytosti, nikoliv ostatní subjekty práva [nález ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. (N 42/80 SbNU 517; 239/2016 Sb.), bod 26 odůvodnění]. Z toho důvodu se Ústavní soud zaměřil na to, zda napadená část cenového rozhodnutí nezasahuje do akcesorické rovnosti výrobců elektřiny z dotčených FVE podle y, který stanovuje, že "základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení". Pro závěr o přímé diskriminaci, která byla podle navrhovatelky naplněna, vychází Ústavní soud zpravidla z testu formulovaného zejména v nálezech ze dne 28. 1. 2014 sp. zn. (N 10/72 SbNU 111; 44/2014 Sb.) a ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. (N 138/74 SbNU 141; 162/2014 Sb.).

43. Na základě těchto východisek pak Ústavní soud konstatoval, že ze znění napadené úpravy a jejího kontextu je patrné, že ERÚ rozlišil výši výkupních cen a zelených bonusů podle data uvedení FVE do provozu a instalovaného výkonu. V případě všech adresátů, na které dopadají řádky č. 500 až 514 cenového rozhodnutí ERÚ, jde o srovnatelné skupiny v tom slova smyslu, že tito jsou výrobci elektřiny produkované ve FVE. Jednotliví adresáti se však mohou odlišovat tím, že jejich FVE byla uvedena do provozu v jiný okamžik (v jiném roce) a disponuje odlišným instalovaným výkonem. Rozlišení skupin adresátů podle shora uvedených kritérií je zjevně nediskriminační a nelze je podřadit pod žádnou ze "zakázaných" kategorií ani pod "jiné postavení" podle in finey. Lze proto uzavřít, že zvolené kritérium je morálně neutrální a nijak a priori podezřelé [přiměřeně srov. nález ze dne 28. 6. 2016 sp. zn. (N 121/81 SbNU 889; ), bod 109 odůvodnění]. Přesto se Ústavní soud zabýval dále tím, zda je odlišné stanovení výše výkupní ceny a zeleného bonusu (v obou případech při přepočtu na MWh) u dotčených FVE (která je jednotkově nižší než u FVE uvedených do provozu do roku 2010 včetně, případně nižší než u FVE uvedených do provozu v témže roce, avšak s nižším instalovaným výkonem) v obecné rovině ospravedlnitelné. Dospěl přitom k závěru, že je, neboť „odlišné stanovení výkupních cen a zelených bonusů je založeno na skutečnosti, že v průběhu času docházelo k výraznému zlevňování fotovoltaických panelů (viz bod 76 nálezu sp. zn. ), jakož i na tom, že FVE s vyšším instalovaným výkonem mají zpravidla jednotkově nižší fixní náklady (tj. takové, které se s rozsahem produkce nemění). Nejde přitom o specifikum FVE s instalovaným výkonem nad l00 kW uvedených do provozu v roce 2011. Jak je patrné výše z bodu 24, ke snižování výkupních cen a zelených bonusů docházelo i pro FVE uvedené do provozu v následujících letech (například pro FVE uvedené do provozu od 1. 7. 2013 je cenovým rozhodnutím dokonce stanoven nulový zelený bonus – viz řádky 513 a 514).“ Argumentuje-li návrh tím, že stavba FVE trvá několik měsíců, přičemž FVE uvedené do provozu v roce 2011 "byly postaveny za náklady roku 2010", tentýž argument by bylo možno (byť s ohledem na množství rozestavěných FVE nejspíše v menším měřítku) použít i pro FVE uvedené do provozu v letech předešlých (2010 a dříve), započalo-li se s jejich výstavbou v předcházejícím roce. Jinými slovy řečeno, ani tato argumentace důvodnost návrhu ve vazbě na tvrzení o přímé diskriminaci založit nemůže.

44. Tento závěr Ústavního soudu o absenci přímé diskriminace uvedených provozovatelů je stěžejní i pro nyní projednávaný návrh, neboť to je případ i navrhovatelů, kteří získali licence pro své provozovny FVE v září až listopadu 2010, nicméně do provozu se dostaly až v I. čtvrtletí roku 2011. Sám odpůrce ve vyjádření k návrhu koneckonců uvádí, že „veřejná podpora tedy není stanovena pro konkrétní zdroj nebo pro konkrétního výrobce, nýbrž byly dopředu zveřejněny podmínky, které je třeba splnit. Investoři tudíž věděli, že aby se na ně mohla vztahovat podpora v cenách roku 2010, museli by v tomto roce uvést předmětné zařízení do provozu. To se v daném případě nestalo. Navrhovatelé tedy věděli, že pokud neuvedou svá zařízení do provozu do konce roku 2010, bude se na ně vztahovat podpora roku 2011, která garantovala 15letou návratnost investice při dodržení měrných investičních nákladů 55 tis. Kč/kWp. Hlavním problémem navrhovatelů proto bylo nepřipojení k elektrizační soustavě České republiky do konce roku 2010, ať už proto byly důvody jakékoliv (v úvahu přichází pochybení provozovatele distribuční soustavy, nebo uzavření závazku, který nezaručoval připojení do konce roku 2010, a tudíž ani výrobci nemohli legitimně očekávat, že k připojení do konce roku 2010 dojde, i když v to pravděpodobně doufali).“.

IV. Závěr a náklady řízení

45. Po přezkoumání napadeného opatření obecné povahy, za zjištěného skutkového a právního stavu věci, krajský soud, vázán rozsahem návrhu a uplatněnými návrhovými body, dospěl k závěru, že návrh není důvodný, a proto jej podle věty druhé zamítl.

46. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle . Navrhovatelé nemají právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměli úspěch.

47. Odpůrce měl ve věci plný úspěch, soud mu však náhradu nákladů nepřiznal, neboť v průběhu soudního řízení nevynaložil náklady nad rámec své úřední činnosti.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Brno 4. září 2026

Zuzana Bystřická v.r.

předsedkyně senátu