Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

46 A 17/2026 - 43

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Pavlou Klusáčkovou ve věci

žalobce:

proti

žalovanému:

V. H. N.

státní příslušnost: X

bytem Y

zastoupen advokátem Mgr. Jiřím Tašlem

se sídlem Brno, Jezuitská 582/17

Ministerstvo vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců

se sídlem Praha 4, náměstí Hrdinů 1634/3

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 4. 2026, č. j. MV-20053-4/SO-2026,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Základ sporu

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání a zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a bylo potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 18. 12. 2025, č. j. OAM-7784-32/ZM-2025. Uvedeným rozhodnutím byla zamítnuta žádost žalobce o vydání zaměstnanecké karty a zaměstnanecká karta nebyla žalobci podle ve spojení s , o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „“) vydána, neboť se žalobce dopustil obcházení s cílem získat zaměstnaneckou kartu.

II. Obsah žaloby

2. Žalobce předně namítal, že žalovaný neprokázal naplnění Žalovaný převzal argumentaci správního orgánu I. stupně a nevypořádal se s argumenty žalobce. Žalovaný tak přesvědčivě nevysvětlil, jakými důkazy je prokázán účelový záměr žalobce k obejití zákona. Ustanovení je nutno vykládat s ohledem na individuální okolnosti daného žadatele. Argumentace žalovaného stojí na řetězci skutečností, které žalovaný považuje za nepřímé důkazy obcházení zákona za účelem získání zaměstnanecké karty, avšak ta záměrnost jednání žalobce neprokazuje. V napadeném rozhodnutí absentuje přesvědčivý závěr, z jakých konkrétních důvodů má vyplývat, že žalobce již v době podání žádosti o původní pobyt za účelem studia sledoval jiný účel, než který deklaroval. Žalovaným vytčené okolnosti mohou vyvolávat otázky, ale samy o sobě neprokazují záměr žalobce obejít zákon. Žalobce po určité době pobytu v ČR zjistil, že se pro něj studium stalo finančně neudržitelným, a že potřebuje stabilní příjem. To však neznamená, že původní záměr studia předstíral.

3. Žalobce tvrdil, že ve správním řízení předložil důkazy o tom, že studijní účel plnil. Žalobce se účastnil jazykového kurzu Univerzity J. E. Purkyně (dále jen „UJEP“) s vysokou docházkou, následně pokračoval v dalším jazykovém kurzu společnosti DOCEO – Jazyková škola s právem jazykové zkoušky, s.r.o. (dále jen „DOCEO s.r.o.“) a poté byl přijat ke studiu bakalářského programu Logistika na Vysoké škole logistiky. Případná neúspěšnost ve studiu, pomalý jazykový pokrok, změny oborů a obtížná orientace ve vysokoškolském prostředí neprokazují obcházení zákona. Může jít také o důsledek jazykové bariéry, kulturní adaptace, finančního tlaku či náročnosti studia.

4. Ani podání žádosti o zaměstnaneckou kartu neznamená, že nebyl plněn předchozí studijní účel. Žalobce pouze využil zákonných prostředků. Povinnost plnit účel pobytu neznamená nutnost zachovat navždy stejnou životní strategii navzdory změnám osobních či finančních poměrů.

5. Žalobce dále namítal, že správní orgány nepřípustně hodnotily studijní způsobilost žalobce. Dle napadeného rozhodnutí žalobce neměl dostatečné předpoklady ke studiu původního programu Kybernetika a robotika ani pozdějšího programu Logistika. Dle žalobce však správním orgánům nepřísluší nahrazovat akademické hodnocení vysoké školy ani předjímat studijní úspěšnost žalobce. Pro posouzení věci je rozhodné, zda žalobce plnil účel pobytu, nikoliv zda lze jeho ambice zpětně hodnotit jako realistické. Správní orgány připouštějí, že žalobce studijní aktivity vykonával, současně však tyto aktivity bagatelizují, protože podle nich nevedly ke kýženému výsledku. Takové hodnocení nemá oporu v zákoně a je hodnotovým soudem správních orgánů, nikoliv fakticky podloženou skutečností.

6. Žalobce rovněž tvrdil, že ke změně pobytového oprávnění byl nucen tíživou finanční situací. Během svého výslechu žalobce sdělil, že žádá o zaměstnaneckou kartu kvůli finančním potížím, které mu znemožňují věnovat se studiu. Žalobce má sice jako student volný přístup na trh práce, to ale nestačí pro hrazení všech životních nákladů. Správní orgány ovšem z výslechu vyvodily nesprávné a jednostranné závěry. Vyjádření žalobce, že „až nebude studovat, chce pouze pracovat,“ je důsledkem jazykové bariéry a stresu. Žalobce se snažil vyjádřit svou bezprostřední potřebu obživy, jelikož mu již nemůže finančně pomáhat rodina. Správní orgány to interpretovaly jako ztrátu zájmu o studium. Žalobce ve skutečnosti pouze vyjadřoval touhu legálně pracovat, aby mohl v budoucnu pokračovat ve studiu.

7. Správní orgány dovozují účelovost jednání žalobce též z toho, že práce na plný úvazek v Břeclavi není slučitelná s prezenčním studiem v Praze. Právě proto ale žalobce žádal o změnu pobytového režimu. To, že by zřejmě upřednostnil práci před studiem, je pouze důsledek změněných osobních poměrů. Žalobce nepopírá, že by obdržení zaměstnanecké karty zásadně změnilo jeho situaci. Tato změna však není zakázaná ani neznamená, že dosavadní snaha o studium byla pouze předstíraná.

8. Správní orgány opakovaně uvedly, že by žalobce nemohl žádat o udělení zaměstnanecké karty na danou pracovní pozici u Zastupitelského úřadu v Hanoji. Žalobce nerozporuje, že ČR má právo regulovat pracovní migraci a že je migrace z Vietnamu omezena kvótami. Obecný odkaz na tuto migrační politiku však neprokazuje obcházení zákona.

9. Žalovaný dále nepřiléhavě odkazoval na judikaturu týkající se povinnosti skutečně a vážně plnit účel studia. Z této judikatury však neplyne, že každá změna oboru nebo studijní neúspěch představují obcházení zákona. Rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. -33 hovoří o tom, že časté střídání oborů nebo studium vyžadující jen malou časovou a intelektuální investici může být signálem o nenaplňování účelu pobytu. Jde však pouze o indicii. Správní orgány musí nadále hodnotit individuální okolnosti. Žalovaný se však spokojil s pouhým hodnotícím úsudkem, že žalobce není přesvědčivý student.

10. Žalovaný poukazoval na směrnici Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/801 o podmínkách vstupu a pobytu státních příslušníků třetích zemí za účelem výzkumu, studia, stáže, dobrovolnické služby, programů výměnných pobytů žáků či vzdělávacích projektů a činnosti au-pair (dále jen „studijní směrnice“) a na rozsudek SDEU ze dne 29. 7. 2024, ve věci C-14/23, Perle, čímž chtěl podpořit svůj závěr, že žalobce měl primárně plnit účel studia. Žalobce nezpochybňuje, že pobyt za účelem studia má sloužit ke studiu. To však neřeší otázku, zda smí požádat o jiný pobytový titul, který odpovídá změně jeho životní situace. Předmětem tohoto řízení navíc nebyl studijní pobyt (upravený studijní směrnicí), nýbrž zaměstnanecká karta.

11. Závěrem žaloby žalobce poukázal na to, že napadené rozhodnutí má pro něj závažné následky. Ohrožuje možnost pokračovat ve studiu a v dosavadním životě v ČR. Těmito dopady se žalovaný nezabýval. Žalovaný vyšel z předpokladu, že veřejný zájem na regulaci migrace převáží, aniž by dostatečně individuálně zhodnotil, že žalobce nepředstavuje bezpečnostní ani jiné riziko, splnil náležitosti žádosti o zaměstnaneckou kartu a že reálně studoval a nadále pokračuje ve studiu.

III. Vyjádření žalovaného k podané žalobě

12. Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě odkázal na napadené rozhodnutí a obsah správního spisu a navrhl, aby soud žalobu zamítl.

13. Žalovaný zdůraznil, že žalobce požádal o zaměstnaneckou kartu během studia jazykového kurzu, tedy v době, kdy ještě nezahájil studium deklarovaného akreditovaného oboru vysoké školy. Žalobce jednal v souladu se , ale tak, aby záměrně dosáhl zákonem nepředvídaného a nežádoucího výsledku.

14. Tvrdil, že žalobce svůj pobyt v ČR plně přizpůsobuje výkonu výdělečné činnosti, která vzhledem ke svému rozsahu (40 hodin týdně) a lokaci (Břeclav) není slučitelná s prezenčním studiem v Praze. Žalobce nemá ke studiu patřičné jazykové předpoklady. Žádá o zaměstnaneckou kartu, ačkoliv má jako student volný přístup na trh práce. Jeho primárním cílem je tedy výkon zaměstnání. Žalobce by však s ohledem na , o maximálním počtu žádostí o vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem podnikání, žádostí o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem investování a žádostí o zaměstnaneckou kartu, které lze podat na zastupitelském úřadu (dále jen „“) nemohl žádat o zaměstnaneckou kartu v zemi původu. Podáním žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia tak dosáhl vstupu na území a snaží se realizovat svůj primární zájem. Z těchto okolností je zřejmý závěr o obcházení zákona. Není zapotřebí blíže prokazovat aktuální neplnění studijního účelu pobytu.

15. Žalovaný měl za to, že skutkový stav byl oběma správními orgány zjištěn v souladu s . Podklady pro vydání rozhodnutí tvoří ucelený řetězec, ze kterého bez důvodných pochybností vyplývá, že se žalobce dopustil obcházení s cílem získat povolení k pobytu. Správní orgány hodnotily informace získané od samotného žalobce objektivně, nikoliv výlučně v jeho neprospěch. Přiměřenost dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce byla správními orgány posouzena na základě jim známých skutečností.

IV. Posouzení žaloby Městským soudem v Praze

16. Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán [ věta první , (dále jen „“)]. Vycházel přitom ze skutkového i právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu ( ).

17. Soud v souladu s rozhodl ve věci bez jednání, jelikož žalobce na výzvu soudu nikterak nereagoval a žalovaný soudu sdělil, že souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Nadto pro posouzení věci považoval soud za rozhodné pouzey obsažené ve správním spisu, jímž se neprovádí dokazování.

18. Soud při posouzení věci vyšel z následující právní úpravy:

- Podle pro zaměstnaneckou kartu platí obdobně odstavec 1 věta druhá a , a vztahující se na dlouhodobé vízum. Ministerstvo zaměstnaneckou kartu nevydá z důvodů uvedených v , s výjimkou důvodu uvedeného v .

- Podle dlouhodobé vízum, s výjimkou víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území z důvodu podle , ministerstvo cizinci neudělí, jestliže se cizinec dopustil obcházení tohoto zákona s cílem získat vízum k pobytu nad 90 dnů, zejména pokud účelově uzavřel manželství nebo jeho účelově prohlášeným souhlasem bylo určeno otcovství nebo pokud byl účelově jmenován členem statutárního orgánu obchodní korporace a jeho činnost jako člena statutárního orgánu obchodní korporace není skutečným účelem jeho pobytu na území.

- Podle přílohy č. 2 k lze na Zastupitelském úřadu v Hanoji ročně podat maximálně 200 žádostí o zaměstnaneckou kartu. Žádosti nadto musí být podávány v Programu klíčový a vědecký personál.

19. Soud o podané žalobě uvážil takto:

20. Podstata sporu mezi účastníky řízení spočívá v posouzení, zda byly v případě žalobce splněny podmínky pro neudělení zaměstnanecké karty podle ve spojení s tohoto zákona, tedy zda se žalobce dopustil obcházení zákona s cílem získat zaměstnaneckou kartu, jak dovodil žalovaný, či nikoli.

21. Z napadeného rozhodnutí i z rozhodnutí správního orgánu prvního stupně vyplývá, že správní orgány při svých úvahách vyšly ze zjištění, že žalobce nemohl o zaměstnaneckou kartu na předmětnou pracovní pozici požádat na zastupitelském úřadu v Hanoji (viz příloha č. 2 k ). Tato okolnost správní orgány vedla k tomu, aby se zabývaly otázkou, zda žalobcem deklarovaný studijní účel pobytu byl skutečný, anebo zda šlo pouze o formální účel pobytu, jehož prostřednictvím se žalobce dostal na území České republiky, kde následně podal žádost o zaměstnaneckou kartu.

22. Závěr o tom, že se žalobce dopustil obcházení zákona, správní orgány založily na celé řadě skutkových zjištění. Konkrétně správní orgány zohlednily, že žalobce přicestoval na území České republiky za účelem studia, respektive přípravy ke studiu na vysoké škole, avšak žádost o zaměstnaneckou kartu podal již v průběhu jazykového kurzu, a tedy před naplněním deklarovaného studijního účelu. Dále správní orgány přihlédly k tomu, že žalobce původně deklaroval záměr studovat technický obor (kybernetika a robotika) na ČVUT, avšak při výslechu nebyl schopen tento záměr blíže vysvětlit ani uvést bližší informace o zamýšleném studiu. Žalobce ani po opakované účasti v kurzech českého jazyka nedosáhl znalosti českého jazyka alespoň na úrovni A2, respektive nezískal odpovídající jazykové osvědčení a nevyřídil si nostrifikaci středoškolského vzdělání. Za významnou správní orgány považovaly také skutečnost, že žalobce namísto původně deklarovaného studia na veřejné vysoké škole následně nastoupil ke studiu zcela odlišného oboru na soukromé vysoké škole, aniž by byl schopen změnu studijního zaměření přesvědčivě vysvětlit. Při výslechu současně žalobce nebyl schopen uvést základní informace o probíhajícím studiu (např. zapsané předměty, vyučující, titul, který by měl po absolvování studia získat). Správní orgány rovněž akcentovaly, že žalobce při výslechu uvedl, že jeho hlavním zájmem je výkon práce, nikoli pokračování ve studiu, a připustil, že v případě udělení zaměstnanecké karty studium ukončí a přestěhuje se za zaměstnáním do Břeclavi. Za významné správní orgány považovaly i zjištění, že sjednaná práce měla být vykonávána v rozsahu 40 hodin týdně v Břeclavi, zatímco žalobce studoval a bydlel v Praze, a že o zaměstnaneckou kartu žádal navzdory tomu, že jako student měl volný přístup na trh práce. Z těchto okolností správní orgány dovodily, že deklarovaný studijní účel pobytu sloužil pouze jako prostředek k získání pobytového oprávnění a následnému podání žádosti o zaměstnaneckou kartu na území České republiky.

23. Soud se se závěry správních orgánů zcela ztotožnil. Výše uvedené skutečnosti, posuzované ve vzájemné souvislosti, tvoří ucelený a logicky provázaný celek, který jednoznačně vede k závěru, že deklarovaný studijní účel pobytu neodpovídal skutečnému záměru žalobce. Žalobce podal žádost o zaměstnaneckou kartu již v době, kdy se teprve účastnil jazykového kurzu a kdy deklarovaný účel pobytu za účelem přípravy ke studiu nebyl naplněn. Přitom nebyl schopen věrohodně vysvětlit původní záměr studovat na ČVUT, nedosáhl odpovídající jazykové úrovně, nezajistil nostrifikaci svého vzdělání a ani později nebyl schopen uvést základní informace o studiu, kterého se měl účastnit. K tomu přistupuje jeho vlastní vyjádření, že hlavním zájmem je pro něj práce, nikoli studium, jakož i skutečnost, že v případě udělení zaměstnanecké karty byl připraven studium ukončit a přestěhovat se za prací. Souhrn těchto individuálních okolností podle soudu svědčí o tom, že studijní pobyt sloužil žalobci pouze jako formální prostředek k následnému získání zaměstnanecké karty.

24. Na uvedeném závěru nic nemění ani žalobní argumentace, která se snaží jednotlivé skutečnosti zjištěné správními orgány zpochybnit. Taková argumentace se však míjí s podstatou věci. Správní orgány totiž závěr o obcházení zákona nezaložily na jedné izolované okolnosti, nýbrž na celkovém hodnocení žalobcova jednání. Soud připouští, že některé z posuzovaných okolností by samy o sobě nemusely postačovat k závěru o obcházení zákona. V nyní projednávané věci je však podstatné, že tyto okolnosti na sebe časově i věcně navazují, vzájemně se podporují a ve svém souhrnu vytvářejí ucelený obraz účelového jednání žalobce. Právě tento celkový kontext podle soudu odůvodňuje závěr, že žalobce nevyužil pobyt za účelem studia k naplnění deklarovaného studijního záměru, nýbrž jako prostředek k následnému získání zaměstnanecké karty.

25. K námitce žalobce, že napadené rozhodnutí neobsahuje přesvědčivý závěr o tom, z jakých konkrétních důkazů vyplývá, že již v době podání žádosti o povolení k pobytu za účelem studia sledoval jiný než deklarovaný účel pobytu, soud uvádí, že po správních orgánech nelze rozumně požadovat, aby obcházení zákona prokazovaly výlučně skutečnostmi existujícími před zahájením pobytu žalobce na území České republiky. Úmysl cizince obejít zákon bude zpravidla dovozován z okolností zjištěných až následně, tedy z takových skutečností, které ve svém souhrnu svědčí o tom, že deklarovaný účel pobytu nebyl reálně naplňován a že pobytové oprávnění bylo využíváno v rozporu se smyslem a účelem příslušné právní úpravy. Právě z následného chování cizince a dalších zjištěných okolností lze totiž zpravidla usuzovat na skutečný účel, který sledoval již v době podání žádosti. V opačném případě by prokázání takového úmyslu bylo v praxi často zcela nemožné.

26. K námitce žalobce, že plnil a nadále plní své studijní povinnosti, soud uvádí, že tato skutečnost sama o sobě závěr správních orgánů nezpochybňuje. Rozhodné totiž není pouze formální vykonávání studijních aktivit, nýbrž celkové posouzení žalobcova jednání a jeho skutečného záměru. Správní orgány proto správně hodnotily tvrzené plnění studijních povinností ve spojení s ostatními okolnostmi případu, které ve svém souhrnu svědčily o účelovém využití studijního pobytu k následnému získání zaměstnanecké karty.

27. Důvodná není ani námitka, že správní orgány nepřípustně hodnotily studijní způsobilost žalobce. Správní orgány nenahrazovaly „akademické hodnocení vysoké školy“ ani neposuzovaly, zda je žalobce obecně schopen vysokoškolské studium úspěšně absolvovat. Hodnotily pouze to, zda konkrétní jednání žalobce svědčí o reálném a vážně míněném studijním záměru. V tomto směru bylo zcela relevantní zjištění správních orgánů, že žalobce nebyl schopen blíže vysvětlit původně deklarovaný zájem o studium kybernetiky a robotiky na ČVUT, neuvedl konkrétnější informace o zamýšleném ani následně probíhajícím studiu, nedosáhl odpovídající jazykové úrovně a nevyřídil si nostrifikaci středoškolského vzdělání. Tyto okolnosti nebyly hodnoceny jako projev nedostatečných akademických schopností žalobce, nýbrž jako indicie svědčící o tom, že deklarovaný studijní účel pobytu nebyl jeho skutečným záměrem. Obecný poukaz žalobce na jazykovou bariéru, adaptaci v cizím prostředí či finanční tlak tento závěr nezpochybňuje, neboť nevysvětluje celkový rozpor mezi deklarovaným studijním účelem a následným jednáním žalobce směřujícím k získání zaměstnanecké karty.

28. Soud nepřisvědčil ani žalobní argumentaci, podle níž byla žádost o zaměstnaneckou kartu odůvodněna tíživou finanční situací žalobce. Soud nezpochybňuje, že se osobní či finanční poměry žalobce mohly v průběhu pobytu změnit a že potřeba stabilního příjmu může být sama o sobě legitimní. V posuzované věci však žalobce tvrzenou změnu finančních poměrů nijak blíže nerozvedl a zejména nedoložil, ač tak bylo výlučně na něm. Tvrzení žalobce tak zůstalo toliko v obecné rovině. Nadto si žalobce již před vstupem na území České republiky musel být vědom toho, že vysokoškolské studium, k němuž se měl jazykově připravovat, je dlouhodobé a finančně i časově náročné. Žalobce pak požádal o zaměstnaneckou kartu již v době, kdy deklarovaný studijní účel nebyl naplněn, a při výslechu uvedl, že jeho hlavním zájmem je výkon práce, nikoli pokračování ve studiu. Tvrzení o jazykové bariéře přitom nemůže obstát, neboť žalobci byl při výslechu zajištěn tlumočník, protokol mu byl tlumočen a žalobce jeho obsah stvrdil svým podpisem. Správní orgány proto nevyvodily závěr o obcházení zákona pouze z tvrzené finanční potřeby žalobce, nýbrž z celkového kontextu jeho jednání, v němž pracovní záměr zjevně převážil nad deklarovaným účelem studia.

29. Pokud žalobce namítá, že pouze využil zákonem předvídanou možnost podat žádost o zaměstnaneckou kartu na území České republiky, soud uvádí, že samotné využití tohoto procesního postupu skutečně nelze bez dalšího považovat za obcházení zákona. Podstata věci však nespočívá v tom, že žalobce žádost podal na území České republiky, nýbrž v okolnostech, za nichž tak učinil. Správní orgány hodnotily zejména to, že žalobce o zaměstnaneckou kartu požádal za situace, kdy o tutéž pracovní pozici nemohl požádat na zastupitelském úřadu v Hanoji, a současně za stavu, kdy jeho předchozí pobyt za účelem studia podle zjištěných okolností neodpovídal reálnému studijnímu záměru. Regulace pracovní migrace z Vietnamu proto nebyla samostatným ani jediným důvodem závěru o obcházení zákona, nýbrž jednou z okolností, která v souvislosti s ostatními zjištěními dokreslovala účelovost žalobcova jednání.

30. Soud neshledal důvodnou ani námitku o nepřiléhavosti judikatury, na kterou správní orgány odkázaly. Žalobce správně uvádí, že judikatura nevede k závěru, že každá změna studijního oboru, každý studijní neúspěch nebo každá pozdější žádost o zaměstnaneckou kartu automaticky představuje obcházení zákona. Takto však správní orgány věc neposoudily. Naopak hodnotily konkrétní okolnosti případu žalobce a zkoumaly, zda ve svém souhrnu svědčí o tom, že deklarovaný účel pobytu byl pouze formální. Judikatura byla použita jako obecné východisko pro posouzení, zda je účel pobytu skutečně naplňován, nikoli jako mechanický závěr, že jakákoliv změna studijní či životní situace cizince zakládá obcházení zákona. Na uvedeném nic nemění ani skutečnost, že nyní posuzovaná věc se týká žádosti o vydání zaměstnanecké karty, neboť právě při posouzení této žádosti bylo třeba hodnotit, zda předchozí pobyt žalobce za účelem studia nebyl využit pouze jako prostředek k jejímu následnému získání.

31. Konečně ani tvrzení o závažných důsledcích napadeného rozhodnutí pro žalobce nemohou sama o sobě zpochybnit zákonnost závěrů správních orgánů. Soud nepřehlíží, že neudělení zaměstnanecké karty může mít pro žalobce významné osobní a praktické dopady. Tyto dopady však nemohou převážit nad zjištěním, že v jeho případě byl dán důvod pro neudělení zaměstnanecké karty podle ve spojení s Žalobce sice v žalobě namítá, že napadené rozhodnutí ohrožuje jeho možnost pokračovat ve studiu, tato argumentace je však v rozporu s obsahem protokolu o výslechu, v němž žalobce uvedl, že jeho hlavním zájmem je výkon práce a že v případě udělení zaměstnanecké karty studium ukončí. Pobyt žalobce na území České republiky je pak vázán na splnění zákonných podmínek pro příslušný pobytový titul. Samotné nepříznivé dopady rozhodnutí do poměrů žalobce nemohou zvrátit závěr, že v jeho případě byl dán zákonný důvod pro neudělení zaměstnanecké karty. Na uvedeném nic nemění ani tvrzení žalobce, že nepředstavuje bezpečnostní či jiné veřejnoprávní riziko a že splnil formální náležitosti žádosti, neboť důvodem neudělení zaměstnanecké karty nebylo nesplnění těchto podmínek, nýbrž závěr o obcházení zákona. Soud pro úplnost konstatuje, že žalobce během správního řízení ani v žalobě neuvedl žádné konkrétní skutečnosti svědčící o tom, jaké dopady mělo napadené rozhodnutí do jeho osobního a soukromého života.

32. Na základě shora uvedeného soud dospěl k závěru, že žalobní námitky nejsou důvodné. Správní orgány posoudily konkrétní individuální jednání žalobce a své závěry nezaložily na obecných domněnkách, nýbrž na souboru vzájemně provázaných skutkových zjištění. Ta na sebe časově i věcně navazují a ve svém celku svědčí o tom, že deklarovaný studijní účel pobytu nebyl skutečným záměrem žalobce, ale sloužil jako prostředek k následnému získání zaměstnanecké karty.

V. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

33. S ohledem na výše uvedené soud neshledal žalobu důvodnou, a proto ji podle zamítl.

34. Ve druhém výroku soud v souladu s rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce nebyl ve sporu úspěšný a žalovanému správnímu orgánu žádné účelně vynaložené náklady v řízení nevznikly.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Praha dne 4. srpna 2026

Pavla Klusáčková v. r.

samosoudkyně

Shodu s prvopisem potvrzuje S. Š.