Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

17 A 17/2026 - 35

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Taubera, soudkyně Pavly Klusáčkové a soudce Vadima Hlavatého ve věci

žalobkyně:

proti

žalovanému:

Odborová organizace Sluníčko, IČO: 22711554

se sídlem Staré Město, Petrušov 152

Ministerstvo vnitra

se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3

o žalobě proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 20. 3. 2026, č. j. MV-7579-10/SO-2026,

takto:

I. Rozhodnutí ministra vnitra ze dne 20. 3. 2026, č. j. MV-7579-10/SO-2026, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů řízení 3 000 Kč.

Odůvodnění:

I. Základ sporu

1. Žalobkyně žádostí ze dne 30. 10. 2025 požádala žalovaného o poskytnutí informace podle , o svobodném přístupu k informacím (dále jen „“). V podané žádosti žalobkyně uvedla, že za účelem zveřejnění žádá o jména, příjmení, služební telefonní čísla a služební e-mailové adresy:

1) všech vedoucích oddělení pobytových správních řízení,

2) všech ministerských radů na oddělení pobytu cizinců,

3) všech ministerských radů na oddělení pobytových projektů.

2. Rozhodnutím ze dne 25. 2. 2026, č. j. MV-178346-9/OAM-2025, žalovaný o žádosti žalobkyně ze dne 30. 10. 2025 rozhodl tak, že se žádost dle částečně odmítá v bodě 1., ve věci služebních telefonních čísel a služebních e-mailových adres všech vedoucích oddělení pobytových správních řízení, a dále v bodech 2. a 3., a to s odkazem na

3. Proti rozhodnutí povinného subjektu podala žalobkyně rozklad. O podaném rozkladu rozhodl ministr vnitra (dále jen „ministr“) v záhlaví uvedeným rozhodnutím tak, že podle , (dále jen „“), ve spojení s se výrok rozhodnutí ze dne 25. 2. 2026, č. j. MV-178346-9/OAM-2025, mění tak, že text „“ se nahrazuje textem „“.

4. Podanou žalobou se žalobkyně domáhala přezkoumání a zrušení napadeného rozhodnutí.

II. Obsah žaloby

5. Žalobkyně v podané žalobě uplatnila šest žalobních bodů.

6. V prvním žalobním bodě žalobkyně namítala nezákonnou změnu právního důvodu rozhodnutí. Uvedla, že ministr odůvodnil právní základ odmítnutí žádosti zcela odlišným ustanovením zákona. Prvostupňové rozhodnutí bylo založeno na výjimce týkající se vnitřních pokynů, zatímco napadené rozhodnutí nově vychází z ochrany osobních údajů. Tato změna představuje kvalitativně odlišné právní posouzení věci, aniž by byl odpovídajícím způsobem znovu posouzen skutkový stav. Namítala, že takový postup je v rozporu s požadavkem přezkoumatelnosti rozhodnutí a překračuje meze přípustné změny.

7. Ve druhém žalobním bodě žalobkyně namítala porušení práva vyjádřit se k podkladům. Uvedla, že napadené rozhodnutí je založeno na právní konstrukci ochrany osobních údajů, která nebyla předmětem prvostupňového rozhodnutí. Namítala, že jí nebyla dána možnost se k této nové právní kvalifikaci vyjádřit, čímž došlo k porušení jejích procesních práv, zejména práva vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Tato vada mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí.

8. Ve třetím žalobním bodě žalobkyně namítala nesprávný výklad Uvedla, že umožňuje poskytování osobních údajů o zaměstnancích veřejné správy, pokud vypovídají o jejich úřední činnosti nebo pracovním zařazení. Namítala, že služební e-mailové adresy a služební telefonní čísla představují údaje související s výkonem veřejné správy, nikoliv soukromé údaje. Jejich účelem je komunikace při výkonu veřejné funkce. Žalovaný však toto ustanovení vyložil restriktivně a v rozporu s jeho smyslem.

9. Ve čtvrtém žalobním bodě žalobkyně namítala nepřípustné přenesení důkazního břemene. Tvrdila, že požadavek ministra, aby žalobkyně prokázala existenci veřejného zájmu na poskytnutí informací, nemá oporu v zákoně.

10. V pátém žalobním bodě žalobkyně namítala nepřípadnou analogii s právní úpravou platů. Namítala, že závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. nelze mechanicky aplikovat na služební kontaktní údaje, které mají odlišnou povahu i intenzitu zásahu do soukromí. Informace o platech představují citlivější zásah do soukromí než služební kontaktní údaje.

11. V šestém žalobním bodě žalobkyně namítala nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Tvrdila, že napadené rozhodnutí neobsahuje konkrétní úvahy o tom, proč by poskytnutí požadovaných údajů představovalo nepřiměřený zásah do práv dotčených osob. Žalovaný se omezil na obecná tvrzení, aniž by individuálně posoudil jednotlivé kategorie zaměstnanců.

III. Vyjádření žalovaného k podané žalobě a související vyjádření

12. Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě navrhl, aby soud žalobu zamítl.

13. Předně uvedl, že prvoinstanční rozhodnutí bylo vydáno na základě rozhodnutí ministra ze dne 9. 2. 2026, č. j. MV-7579-3/SO-2026, jímž bylo rozhodnutí povinného subjektu ze dne 29. 12. 2025, č. j. MV-178346-5/OAM-2025 (dále jen „předchozí rozhodnutí povinného subjektu“), o částečném odmítnutí žádosti zrušeno a věc byla vrácena povinnému subjektu k novému projednání. V předchozím rozhodnutí povinného subjektu jsou obsáhle popsány důvody neposkytnutí požadovaných informací, které se věcně opíraly o možnost nezákonného shromažďování osobních údajů ze strany žalobkyně, přičemž žádost byla částečně odmítnuta podle , tedy na nepřiměřenou zátěž povinného subjektu. Ministr v rámci následného řízení o rozkladu v daném případě nepřiměřenou zátěž povinného subjektu neshledal, a proto předchozí rozhodnutí povinného subjektu zrušil a věc vrátil k novému projednání. Ministr předpokládal, že v rámci nového projednání věci povinný subjekt rozvine své úvahy směrem k ochraně osobních údajů dotčených osob a žádost částečně odmítne podle

14. Vzhledem k výše uvedenému žalovaný nesouhlasil s námitkou, že ochrana osobních údajů nebyla předmětem prvoinstančního rozhodnutí. Žalobkyni muselo být již z předchozího průběhu řízení zřejmé, že povinný subjekt chce chránit své zaměstnance před neoprávněným shromažďováním jejich osobních údajů, které by v případě žalobkyní deklarovaného zveřejnění mohly mít negativní dopad nejen do jejich pracovní činnosti, ale též do soukromého života. Dotčené osoby by na základě veřejně přístupného seznamu mohly být kdykoliv svévolně kontaktovány žadateli o získání povolení k pobytu, případně dalšími osobami zainteresovanými v oblasti povolování pobytů cizincům. Žalovaný se neztotožnil s názorem žalobkyně, že služební e-mailové adresy a služební telefonní čísla představují údaje související s výkonem veřejné správy, nikoliv soukromé údaje, a setrval na stanovisku uvedeném v napadeném rozhodnutí, že za nástroj výkonu veřejné funkce lze považovat e-mailovou adresu odboru azylové a migrační politiky a rovněž informační linku tohoto odboru, kterou obsluhují různí pracovníci, a není tudíž vázána na jednu konkrétní fyzickou osobu.

15. Povinný subjekt své prvoinstanční rozhodnutí o částečném odmítnutí žádosti opřel o S tímto názorem se ministr neztotožnil, avšak s ohledem na zásadu procesní ekonomie přistoupil ke změně výroku prvoinstančního rozhodnutí podle ve spojení s . Vycházel přitom z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2018, č. j. -34.

16. Pokud se týká výkladu , žalovaný odkázal na napadené rozhodnutí (zejména strana 3), kde je srozumitelným způsobem vysvětlen důvod širšího výkladu tohoto ustanovení. V této souvislosti žalovaný považoval rovněž za relevantní užití analogie s nálezem Ústavního soudu sp. zn. .

17. K námitce žalobkyně, že požadavek prokázání veřejného zájmu na poskytnutí informací nemá oporu v zákoně, žalovaný uvedl, že tento požadavek vyplývá nejen z výše uvedené judikatury, ale rovněž z čl. 6 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. 4. 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (dále jen „GDPR“).

18. K námitce žalobkyně, že napadené rozhodnutí neobsahuje konkrétní úvahy o tom, proč by poskytnutí požadovaných údajů představovalo nepřiměřený zásah do práv dotčených osob, žalovaný uvedl, že ze žádosti žalobkyně je zřejmé, že chtěla na základě poskytnutých informací vytvořit a zveřejnit databázi osobních údajů fyzických osob souvisejících s výkonem jejich zaměstnání. Takovýto úmysl však musí být ze strany povinného subjektu posouzen ve vztahu k GDPR. Jelikož žalobkyně nesplnila ani jednu z podmínek stanovených v čl. 6 odst. 1 GDPR, nemohly jí být požadované údaje poskytnuty. V daném případě pak rozvíjení dalších úvah o možném zásahu do práv dotčených osob v případě poskytnutí požadovaných údajů není relevantní.

19. V replice ze dne 28. 4. 2026 žalobkyně poukázala na to, že žalovaný již před novým projednáním věci fakticky předjímal výsledek řízení, když uvedl, že očekával opětovné částečné odmítnutí žádosti, pouze s odlišnou právní argumentací. Podle žalobkyně tak žalovaný nepřistupoval k věci nestranně, nýbrž dodatečně hledal právní důvody pro předem utvořený závěr, čímž porušil zásady legality a nestrannosti správního rozhodování.

20. Dále žalobkyně tvrdila, že žalovaný nepřípustně rozšířil argumentaci, když nově tvrdil, že poskytnutí služebních kontaktů by mohlo negativně zasáhnout do soukromého života zaměstnanců a vést k jejich nežádoucímu kontaktování. Tyto důvody však nebyly obsaženy v napadeném rozhodnutí. Kontaktování úředních osob veřejností je běžným a očekávatelným důsledkem výkonu veřejné správy.

21. Žalobkyně rovněž nesouhlasila se závěrem žalovaného, že požadované služební kontaktní údaje nesouvisejí s výkonem veřejné správy. Uvedla, že tyto údaje byly zřizovány žalovaným, hrazeny z veřejných prostředků a sloužily k plnění úředních úkolů. Nešlo tedy o údaje ze soukromé sféry zaměstnanců, nýbrž o pracovní komunikační prostředky úřadu bezprostředně související s výkonem jejich funkce.

IV. Posouzení žaloby Městským soudem v Praze

22. Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán [ věta první , (dále jen „“)], a vycházel přitom ze skutkového i právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu ( ).

23. Soud v dané věci rozhodl bez jednání, jelikož účastníci řízení na výzvu soudu podle nikterak nereagovali.

24. Soud při posouzení věci vyšel z následující právní úpravy:

- Podle [p]okud povinný subjekt žádosti, byť i jen zčásti, nevyhoví, vydá ve lhůtě pro vyřízení žádosti , popřípadě o odmítnutí části žádosti (dále jen ""), s výjimkou případů, kdy se žádost odloží.

- Podle [p]ovinný subjekt poskytne osobní údaje o veřejně činné osobě, funkcionáři nebo zaměstnanci veřejné správy, které vypovídají o jeho veřejné nebo úřední činnosti nebo o jeho funkčním nebo pracovním zařazení.

25. Soud o podané žalobě uvážil následovně:

26. Předně se soud zabýval otázkou přezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Pouze přezkoumatelné rozhodnutí totiž může být podrobeno soudnímu přezkumu. Případná nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí (ať už pro jeho nesrozumitelnost či pro nedostatek důvodů) je zcela zásadní vadou, k níž je soud povinen přihlížet z úřední povinnosti a pro kterou je povinen rozhodnutí správního orgánu podle zrušit (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2004, č. j. -35).

27. Podle výroku prvostupňového rozhodnutí ve znění napadeného rozhodnutí byla žádost žalobkyně podle částečně odmítnuta, a to v bodě 1. ve vztahu ke služebním telefonním číslům a služebním e‑mailovým adresám všech vedoucích oddělení pobytových správních řízení, jakož i v bodech 2. a 3., přičemž žalovaný svůj postup založil na Takto formulovaný výrok je ve spojení s odůvodněním napadeného rozhodnutí nesrozumitelný. Ustanovení sice obecně upravuje procesní postup povinného subjektu v případě, kdy žádosti byť jen zčásti nevyhoví, samo o sobě však neurčuje hmotněprávní důvod neposkytnutí informace. Tím měl být podle změny provedené ministrem Toto ustanovení je však formulováno jako pravidlo, podle něhož povinný subjekt poskytne osobní údaje o veřejně činné osobě, funkcionáři nebo zaměstnanci veřejné správy, pokud vypovídají o jeho veřejné nebo úřední činnosti nebo o jeho funkčním či pracovním zařazení. Není proto zřejmé, jakým způsobem právě toto ustanovení samo o sobě odůvodňuje odmítnutí požadovaných informací. Výrok správního rozhodnutí musí být jednoznačný, určitý a srozumitelný, aby bylo nepochybné, jak bylo o žádosti rozhodnuto a z jakého právního důvodu nebyly požadované informace poskytnuty. Tento požadavek výrok napadeného rozhodnutí nesplňuje, a to ani ve spojení s jeho odůvodněním. V tomto kontextu dle soudu není bezvýznamné, že výrok povinného subjektu odkazoval na , tedy na ustanovení, které výslovně umožňuje omezit poskytnutí informace.

28. Současně soud dospěl k závěru, že i odůvodnění napadeného rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost. Ministr v napadeném rozhodnutí přisvědčil žalobkyni v tom, že nebylo možné na danou věc aplikovat, neboť požadované informace nemají povahu vnitřních pokynů ani personálních předpisů povinného subjektu. Přesto však uzavřel, že rozhodnutí povinného subjektu o částečném odmítnutí žádosti bylo věcně správné, neboť poskytnutí požadovaných informací je podle jeho názoru zapovězeno

29. Soud akcentuje, že a představují právní úpravy odlišné povahy. Ustanovení umožňuje omezit poskytnutí informace vztahující se výlučně k vnitřním pokynům a personálním předpisům povinného subjektu. Naproti tomu téhož zákona se týká poskytování informací zasahujících do osobnosti, soukromí fyzické osoby a osobních údajů. Jde tedy o právní důvody založené na rozdílných předpokladech, sledující odlišný předmět ochrany a vyžadující odlišnou argumentaci. Změna právního důvodu odmítnutí žádosti proto nebyla pouhou formální opravou chybného zákonného odkazu, nýbrž představovala kvalitativně odlišné právní posouzení věci. Bylo proto na ministrovi, aby v napadeném rozhodnutí srozumitelně a přezkoumatelně vysvětlil, z jakých důvodů má i při této odlišné právní kvalifikaci obstát závěr o částečném odmítnutí žádosti.

30. Této povinnosti však ministr v napadeném rozhodnutí nedostál. Namísto toho, aby ministr srozumitelně vyložil, proč má závěr o částečném odmítnutí žádosti obstát právě na základě , založil odůvodnění na několika souběžných úvahách vycházejících z důvodové zprávy, analogie s téhož zákona, judikatury Ústavního soudu k poskytování informací o platech a odměnách a GDPR. Z napadeného rozhodnutí však není zřejmé, která z těchto úvah je pro odmítnutí žádosti určující ani jak se promítá do závěru, že požadované informace nelze podle poskytnout.

31. Tato nesrozumitelnost se projevuje již v tom, že ministr na jedné straně uvedl, že jmenný seznam zaměstnanců povinného subjektu ve spojení s jejich interními kontaktními údaji nevypovídá nic o veřejné nebo úřední činnosti těchto pracovníků, nýbrž představuje databázi osobních údajů fyzických osob související s výkonem jejich zaměstnání. Taková úvaha by mohla směřovat k závěru, že požadované údaje podle ministra vůbec nenaplňují podmínky , neboť nevypovídají o veřejné nebo úřední činnosti dotčených osob ani o jejich funkčním či pracovním zařazení.

32. Na druhé straně však ministr současně dovozoval, že u vedoucích oddělení a řadových zaměstnanců odboru azylové a migrační politiky je k poskytnutí požadovaných informací třeba prokázat veřejný zájem. Tento závěr nezaložil ministr přímo na , nýbrž jej dovozoval z analogie s téhož zákona a ze závěrů Ústavního soudu formulovaných ve vztahu k poskytování informací o platech a odměnách. Z napadeného rozhodnutí však není zřejmé, zda tím ministr pouze podpůrně vykládal , nebo zda do tohoto ustanovení fakticky doplnil další podmínku poskytnutí informace, jejíž splnění kladl k tíži žalobkyně.

33. Nejasný zůstává rovněž význam odkazu ministra na čl. 6 odst. 1 GDPR. Ministr konstatoval, že žalobkyně neprokázala splnění žádné z podmínek zákonnosti zpracování osobních údajů podle tohoto ustanovení. Z napadeného rozhodnutí však není patrné, zda ministr považoval GDPR za samostatný důvod odmítnutí žádosti, nebo pouze za podpůrný argument k výkladu Není ani zřejmé, proč by právě žalobkyně jako žadatelka o informace měla v řízení podle prokazovat splnění podmínek zákonnosti zpracování osobních údajů, jestliže předmětem řízení bylo posouzení povinnosti povinného subjektu požadované informace poskytnout či neposkytnout.

34. Soud shrnuje, že argumentační linie ministra nejsou v napadeném rozhodnutí vzájemně sladěny. Nelze z něj seznat, zda ministr žádost částečně odmítl proto, že požadované údaje podle jeho názoru vůbec nespadají pod , nebo proto, že jejich poskytnutí je i přes jejich souvislost s výkonem zaměstnání ve veřejné správě podmíněno prokázáním veřejného zájmu, případně proto, že jejich poskytnutí brání pravidla ochrany osobních údajů podle GDPR. Právě tato neujasněnost brání soudu přezkoumat, zda závěr o částečném odmítnutí žádosti obstojí.

35. Soud má rovněž za to, že se ministr dostatečně nevypořádal s rozdílnou povahou jednotlivých požadovaných údajů. V bodě 1. žádosti byly částečně odmítnuty pouze služební telefonní čísla a služební e-mailové adresy vedoucích oddělení pobytových správních řízení, zatímco v bodech 2. a 3. byla odmítnuta též jména a příjmení ministerských radů na oddělení pobytu cizinců a na oddělení pobytových projektů. Napadené rozhodnutí však neobsahuje dostatečně konkrétní úvahu, proč mají být tyto odlišné kategorie údajů a osob posuzovány shodně, případně v čem se jejich postavení z hlediska liší.

36. Obecné označení požadovaných informací za jmenný seznam zaměstnanců ve spojení s interními kontaktními údaji nemůže nahradit posouzení toho, zda konkrétní požadované údaje vypovídají o veřejné nebo úřední činnosti dotčených osob nebo o jejich funkčním či pracovním zařazení. Stejně tak samotná úvaha, že za nástroj výkonu veřejné funkce lze považovat obecnou e-mailovou adresu odboru azylové a migrační politiky a informační linku tohoto odboru, ještě nevysvětluje, proč individuální služební kontaktní údaje nemohou mít žádnou souvislost s úřední činností nebo pracovním zařazením zaměstnanců veřejné správy ve smyslu

37. S ohledem na shora uvedené má soud za to, že je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost. Z výroku napadeného rozhodnutí, a to ani ve spojení s odůvodněním, není zřejmé, který konkrétní právní důvod vedl ministra k závěru, že požadované informace nelze poskytnout, jak ministr vyložil podmínky ve vztahu k jednotlivým požadovaným údajům a kategoriím zaměstnanců, ani jaký význam přikládal požadavku na prokázání veřejného zájmu a GDPR. Odpověď na tyto otázky nelze hledat v prvostupňovém rozhodnutí, neboť to bylo založeno na odlišném právním důvodu, konkrétně na Pokud pak žalovaný ve vyjádření k žalobě odkazoval na předchozí rozhodnutí povinného subjektu, soud dodává, že toto rozhodnutí bylo ministrem zrušeno, a nemůže proto nahrazovat odůvodnění nyní přezkoumávaného rozhodnutí.

38. Současně soud nemohl opominout, že pokud ministr hodlal své rozhodnutí založit na odlišném právním důvodu, než který byl uplatněn v prvostupňovém rozhodnutí, bylo namístě žalobkyni o této změně vyrozumět a umožnit jí se k novému právnímu posouzení vyjádřit. Jen tak mohl být zachován požadavek na předvídatelnost správního rozhodnutí. V tomto směru je dle soudu namístě vycházet přiměřeně i z

39. Jako obiter dictum soud uvádí, že argumentaci založenou na analogii legis mezi a nepovažuje v nyní posuzované věci za přiléhavou. Z dosavadní judikatury Nejvyššího správního soudu totiž vyplývá, že představuje samostatnou a zvláštní právní úpravu. Závěry vztahující se k proto nelze bez dalšího přenášet na téhož zákona. Za přiléhavý nepovažuje soud ani odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. , neboť tento nález vycházel z posouzení poskytování informací o platech a odměnách, a jeho závěry proto nelze bez dalšího vztahovat na režim Ustanovení přitom dopadá specificky na osobní údaje o veřejně činné osobě, funkcionáři nebo zaměstnanci veřejné správy, které vypovídají o její veřejné či úřední činnosti nebo o jejím funkčním či pracovním zařazení; již z tohoto důvodu se jeho předmět úpravy i normativní konstrukce odlišují od úpravy posuzované v projednávaném případě.

V. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

40. Protože soud shledal napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost podle , prvním výrokem je zrušil a současně věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení, v němž je žalovaný vázán právním názorem soudu ( ).

41. V dalším řízení je žalovaný povinen rozhodnout o podaném rozkladu žalobkyně přezkoumatelným způsobem a své rozhodnutí odpovídajícím způsobem odůvodnit, a to při respektování procesních práv žalobkyně.

42. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle , podle něhož má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci měla plný úspěch žalobkyně, a soud proto uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni ve stanovené lhůtě náhradu nákladů řízení tvořených zaplaceným soudním poplatkem ve výši 3 000 Kč.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Praha dne 5. srpna 2026

Milan Tauber v. r.

předseda senátu

Shodu s prvopisem potvrzuje S. Š.