Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
37 A 20/2024 - 41.pdf
PDF · 0 B
No categories available
37 A 20/2024 - 41
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lenky Bursíkové a soudců Kryštofa Horna a Jana Peroutky ve věci
žalobci: a) V. F.
b) M. K.
oba bytem X
oba zastoupeni advokátem Mgr. Martinem Elgerem
sídlem Evropská 2590/33c, Praha 6
proti
žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje
sídlem Zborovská 81/11, Praha 5
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 2. 2022, č. j. 027595/2024/KUSK
takto:
I. Žaloba žalobce b) se zamítá.
II. Žaloba žalobkyně a) se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Vymezení věci, obsah podání účastníků
1. Žalobci se společnou žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), domáhali zrušení výše označeného rozhodnutí (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný zamítl jejich odvolání a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Benešov (dále jen „stavební úřad“) ze dne 30. 8. 2023, č. j. MUBN/336565/2023/VÝST (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Stavební úřad prvostupňovým rozhodnutím zamítl žádost žalobců podanou dne 25. 5. 2005, a to v opakovaném stavebním řízení podle § 129 odst. 5 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon 2006“) ve věci stavby pro rodinnou rekreaci, jímky, včetně odpadního potrubí vedoucího ze stavby pro rodinnou rekreaci do jímky a do elektrického kabelového přívodního vedení NN na pozemcích parc. č. XA a XB v katastrálním území X (dále jen „záměr“).
2. V odůvodnění prvostupňového rozhodnutí stavební úřad uvedl, že jelikož byl záměr proveden bez opatření stavebního úřadu, zahájil dne 1. 4. 2005 řízení o odstranění záměru podle § 88 odst. 1 písm. b) zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon 1976“). Dne 25. 5. 2005 žalobci podali žádost o dodatečné povolení záměru, o které žalovaný posledně rozhodl rozhodnutím ze dne 9. 12. 2021, č. j. 153369/2021/KUSK, jímž současně stavební úřad zavázal k tomu, aby ve věci vedl opakované stavební řízení podle § 129 odst. 5 stavebního zákona 2006. Do té doby bylo ve věci vedeno řízení podle § 88 stavebního zákona 1976. Stavební úřad tedy znovu posoudil původní žádost žalobců. Zjistil přitom, že záměr nesplňuje obecné požadavky na výstavbu, konkrétně minimální odstupovou vzdálenost mezi stavbami podle § 25 odst. 3 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území (dále jen „vyhláška 2006“). Žádost o povolení výjimky z uvedeného požadavku byla pravomocně zamítnuta rozhodnutím žalovaného ze dne 2. 12. 2020, č. j. 167096/2020/KUSK. Pro tuto překážku stavební úřad nemohl žádosti žalobců vyhovět a jejich žádost zamítl.
3. Žalovaný v záhlaví napadeného rozhodnutí označil jako datum jeho vyhotovení 27. 2. 2022 a ve výroku uvedl, že prvostupňové rozhodnutí je ze dne 30. 8. 2033. V odůvodnění uvedl, že dle výkresu koordinační situace činí odstupová vzdálenost mezi záměrem a chatou na pozemku st. p. XC (dále jen „sousední chata“) pouze 7,4 m. Nedodržuje tedy nejmenší povolenou odstupovou vzdálenost 10 m. Žádost žalobců o povolení výjimky z odstupové vzdálenosti byla zamítnuta, neboť záměr je možné na pozemku umístit i tak, aby byly odstupové vzdálenosti dodrženy. Ze situačního výkresu vyplývá, že celková šířka pozemků je 20,2 m, přičemž odstup sousední chaty od hranice pozemku žalobců, činí 2 m. Pokud by tedy záměr nepřesáhl šířku 5,7 m, splňoval by stanovenou odstupovou vzdálenost. Případně by se záměr mohl umístit do střední či jižní části pozemků, kde jej nelimitují okolní chaty. Žalovaný zdůraznil, že je vždy třeba přizpůsobit stavbu možnostem pozemku. Veřejným zájmem je dodržování právních předpisů. Nelze si tak vynucovat na úkor území již provedenou černou stavbu a argumentovat vynaloženými finančními prostředky. Jelikož záměr nesplňuje vyhláškou stanovenou odstupovou vzdálenost a žádost žalobců o povolení výjimky byla zamítnuta, vydal žalovaný zamítavé napadené rozhodnutí.
4. Žalobci v žalobě namítali, že napadené rozhodnutí obsahuje nesprávné datum, resp. rok 2022, i nesprávný rok vydání prvostupňového rozhodnutí 2033. Tato zjevná chyba ilustruje přístup žalovaného, který věc pečlivě neposuzoval a pouze mechanicky opakoval důvody prvostupňového rozhodnutí. Napadené rozhodnutí rovněž obsahuje rozsáhlé citace odvolání a zákonných ustanovení, přičemž se vyhýbá argumentaci obsažené v odvolání. Žalobci jej proto považovali za nepřezkoumatelné.
5. Stěžejní otázkou ve věci je, zda mohl být záměr povolen s ohledem na odstupovou vzdálenost od sousední chaty. Na posouzení této otázky správní orgány nesprávně aplikovaly stavební zákon 2006, přestože žalobci podali žádost o povolení výjimky z odstupových vzdáleností již v roce 2003. Řízení o výjimce z odstupových vzdáleností tak mělo být dokončeno podle stavebního zákona 1976. Napadené rozhodnutí je dle žalobců založené na pojmu „jednotlivý odůvodněný případ“, který však není v rozhodné právní úpravě obsažen.
6. Dále se žalobci domnívali, že správní orgány při posuzování odstupových vzdáleností nepřihlížely k místním poměrům, soustředily se toliko na matematický výpočet odstupové vzdálenosti. Umístění záměru přitom nenarušuje ráz území, neboť všechny okolní chaty jsou situovány v zadní části pozemku. Naopak žalovaným navržené umístění záměru by působilo rušivě. Nelze odhlédnout od toho, že zvlášť stísněné poměry v místě jsou dány právě výstavbou sousedních chat blízko hranice pozemků žalobců. Pan M. P. má sousední chatu umístěnou blíž k hranici žalobců, nikoliv uprostřed svého pozemku. Stejně tak je tomu u sousedů z druhé strany. Umístění těchto chat limituje žalobce ve využití jejich pozemku. Pokud by byla sousední chata pana P. umístěná uprostřed jeho pozemku, žalobci by nemuseli řešit problém s odstupovými vzdálenostmi. Požadavek žalobců na umístění záměru s povolením výjimky z odstupové vzdálenosti je tedy vyvolán okolnostmi v daném místě.
7. S udělením výjimky z odstupové vzdálenosti souhlasil právní předchůdce pana P. (tehdejší vlastník sousední chaty). Tuto skutečnost žalobci prokázali protokolem ze dne 16. 3. 2004. S umístěním záměru souhlasila i obec Nespeky. Umístění záměru v menší odstupové vzdálenosti než 10 m od sousední chaty neohrožuje bezpečnost, ochranu zdraví a života osob ani sousední pozemky a stavby. Zároveň neznemožňuje údržbu a užívání sousedních staveb. Je v souladu s účelem stanoveným obecnými technickými požadavky.
8. Žalobci dále upřesnili, že v době zahájení výstavby záměr splňoval všechny podmínky pro povolení včetně souhlasu souseda. Záměr byl ostatně povolen rozhodnutím stavebního úřadu ze dne 12. 1. 2004, které bylo následně zrušeno. Dle stanoviska Obecního úřadu v Nespekách z roku 2015 byl záměr v souladu s územně plánovací dokumentací.
9. Žalobci nakonec namítali, že se žalovaný k jejich námitce nezabýval podjatostí stavebního úřadu. Žalovaný se měl zabývat tím, zda činnost vyřizující úřední osoby není ovlivněna jejím osobním názorem na dřívější průběh řízení a prokazatelným soustavným odmítáním skutečnosti (potvrzené žalovaným i zdejším soudem), že žalobci skutečně podali žádost o povolení výjimky z odstupové vzdálenosti.
10. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvádí, že jak podle vyhlášky č. 137/1998 Sb. o obecných technických požadavcích na výstavbu (dále jen „vyhláška 1998“), účinné v době zahájení řízení o nařízení odstranění záměru, tak podle vyhlášky 2006 vzájemné odstupy staveb pro rekreaci, které mezi sebou vytvářejí volný prostor, nesmí být menší než 10 m. Odstupová vzdálenost může být snížena pouze na základě povolení výjimky, nikoliv s ohledem na charakter zástavby. Tato ustanovení slouží k zajištění minimální míry soukromí vlastníků a uživatelů nemovitostí pro rekreaci. Výjimku z obecných požadavků na výstavbu lze povolit jen za splnění následujících podmínek: (i) příslušný předpis povolení výjimky výslovně umožňuje, (ii) povolení výjimky neohrozí bezpečnost, ochranu zdraví a života osob ani sousední pozemky a stavby a současně (iii) bude dosaženo účelu sledovaného obecnými požadavky na výstavbu. Tyto podmínky předurčují, jaké námitky mohou být v řízení o výjimce řešeny. Dále žalovaný opakuje argumentaci napadeného rozhodnutí ohledně možnosti umístění záměru na pozemky tak, aby byla dodržena stanovená odstupová vzdálenost. Rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 18. 3. 2013, č. j. VÝST/12509/HAV, žalovaný zrušil rozhodnutím ze dne 2. 9. 2013, č. j. 129902/2013/KUSK, a věc byla vrácena k novému projednání. Žalovaný vydal zamítavé napadené rozhodnutí, jelikož záměr nesplňuje vyhláškou stanovenou odstupovou vzdálenost a žádost žalobců o povolení výjimky byla zamítnuta. Námitka podjatosti musí směřovat vůči konkrétní úřední osobě, nikoliv proti správnímu orgánu.
Podstatné skutečnosti vyplývající ze správního spisu
11. Součástí spisu je žádost o povolení stavby záměru ve sloučeném územním a stavebním řízení ze dne 3. 12. 2003 a oznámení ze dne 14. 2. 2004 o zahájení stavebního řízení o této žádosti ze dne 3. 12. 2003 a o žádosti o povolení výjimky z § 8 odst. 3 vyhlášky 1998, týkající se odstupové vzdálenosti záměru od sousední chaty. V tomto řízení se konalo ústní jednání a místní šetření dne 16. 3. 2004, ze kterého byl sepsán protokol. V protokolu je uvedeno, že navržená vzdálenost záměru od sousední chaty je přibližně 7 m. Protokol obsahuje vyjádření přítomného pana M. P., že s vydáním stavebního povolení na záměr souhlasí za splnění dohodnutých podmínek a současně souhlasí s povolením výjimky na odstupovou vzdálenost od jeho chaty. Protokol obsahuje podpis P. M.
12. Stavební úřad usnesením ze dne 31. 3. 2005, č. j. Výst.18170/5/2003/2005/Pa, zastavil řízení o žádosti ze dne 3. 12. 2003 s tím, že se jedná o záměr, jehož stavba již započala bez stavebního povolení. Nato oznámením ze dne 1. 4. 2005 stavební úřad zahájil řízení o odstranění stavby záměru podle § 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona 1976, neboť byl postavený bez stavebního povolení. Současně žalobce poučil o možnosti požádat o dodatečné povolení. Dne 25. 5. 2005 podali žalobci žádost o dodatečné povolení záměru.
13. Dle průvodní zprávy ke stavební dokumentaci, vypracované Ing. F. K. v říjnu 2003, záměr nesplňuje požadavek na výstavbu stanovený v § 25 odst. 3 vyhlášky 2006, neboť odstupová vzdálenost od sousední chaty činí 7,4 m. Dle výkresu C.2 koordinační situace činí odstupová vzdálenost záměru od sousední chaty v nejbližším bodě 7,4 m.
14. Stavební úřad rozhodl dne 18. 3. 2013 o dodatečném povolení záměru (o žádosti ze dne 25. 5. 2005). Toto rozhodnutí však žalovaný na základě odvolání vlastníka sousední nemovitosti zrušil svým rozhodnutím ze dne 2. 9. 2013, neboť zjistil, že stavba nesplňuje požadavky kladené na odstupové vzdálenosti staveb. Přestože vzdálenost staveb pro rodinnou rekreaci, které mezi sebou vytvářejí volný prostor, nesmí být menší než 10 metrů, záměr byl umístěn 7 m od sousední chaty.
15. Ze správního spisu dále plyne, že stavební úřad během řízení několikrát nařídil ústní jednání spojené s ohledáním záměru, a to na dny 19. 3. 2015, 9. 4. 2015, 7. 5. 2015, 4. 6. 2015, 25. 7. 2015 a 28. 7. 2015. Zjistil, že záměr odpovídá výkresu koordinační situace, vypracovanému Ing. F. K., jen nebyla realizována opěrná zídka, zastřešené sezení a kanalizační jímka zakreslená ve středu pozemku.
16. Rozhodnutím ze dne 11. 9. 2015 nařídil stavební úřad (podruhé) odstranění téměř dokončeného záměru, který byl proveden bez povolení či opatření stavebního úřadu. V odůvodnění uvedl, že žalobci neprokázali splnění podmínek pro dodatečné povolení stavby, neboť stavba nesplňovala odstupové vzdálenosti. Žalobcům nebyla povolena výjimka, jelikož svou žádost o ni vzali zpět. Toto rozhodnutí žalovaný potvrdil rozhodnutím ze dne 4. 1. 2016, které bylo následně zrušeno rozsudkem zdejšího soudu ze dne 22. 2. 2018, č. j. 45 A 24/2016-52.
17. Podáními ze dne 12. 3. 2013, 11. 11. 2024 a ze dne 27. 2. 2015 podali žalobci stížnost na referentku J. H., neboť dle nich uváděla lživá tvrzení o tom, že žalobci nepodali žádost o povolení výjimky. Dále namítali, že nedodržuje správní řád, ignoruje žádosti žalobců o poskytnutí konkrétních dokumentů, nezná zákon a je nekompetentní k vedení řízení. Navíc postrádala původní část spisu obsahující rozhodující žádost o povolení výjimky. Podáním ze dne 27. 3. 2015 žalobci rozšířili svou stížnost a námitku podjatosti též vůči Ing. I. T. Sdělením ze dne 3. 4. 2015 stavební úřad informoval žalobce o tom, že usneseními ze dne 30. 3. 2015, č. j. MUBN/12244/2015/OVV a ze dne 2. 4. 2014, č. j. MUBN/22444/2015/VÝST, rozhodl, že J. H. ani Ing. I. T. nejsou vyloučeny z projednání věci. Tato usnesení jsou rovněž součástí správního spisu. Vyplývá z nich, že jelikož stížnosti žalobců neobsahovaly žádné konkrétní důvody podjatosti, resp. okolnosti nasvědčující tomu, že jmenované úřední osoby mají jakýkoliv poměr k věci či účastníkům řízení, rozhodl stavební úřad o tom, že nejsou vyloučené z projednání věci. Tato usnesení byla potvrzena v odvolacím řízení žalovaným.
18. Dne 28. 12. 2018 podali žalobci žádost o přikázání věci jinému stavebnímu úřadu z důvodu, že dosavadní řízení bylo vedené vadně a s průtahy (od roku 2003). Ta byla postoupena žalovanému. Dne 23. 4. 2019 žalobci opět upozornili na nesprávný úřední postup paní J. H., která vydala již podruhé usnesení o zastavení řízení o povolení výjimky, které je v rozporu s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2018. Nadále argumentuje tím, že nemůže najít žádost o povolení výjimky z odstupové vzdálenosti. Opatřením proti nečinnosti ze dne 9. 12. 2019 žalovaný přikázal stavebnímu úřadu, aby ve lhůtě do 30 dnů rozhodl ve věci výjimky z odstupové vzdálenosti.
19. Dne 9. 8. 2019 byli žalobci vyzváni ke sdělení důvodů pro udělení výjimky z odstupové vzdálenosti. Podáním ze dne 23. 8. 2019 žalobci stavebnímu úřadu sdělili, že pozemky tvoří proluku podél lesa, kde jsou stísněné poměry. Záměr stavěli v dobré víře, že jim byla povolena výjimka. Povolení výjimky bylo odsouhlaseno, záměr tedy nijak neohrožuje okolní stavby a nestíní je (střecha je položena níž než střecha sousední chaty). Zároveň neznemožňuje údržbu a zachovává kvalitu prostředí okolních staveb a pozemků. Záměr je v souladu s územním plánem. V okolí se nachází i jiné chaty, které nedodržují odstupovou vzdálenost.
20. Stavební úřad rozhodnutím ze dne 7. 1. 2020, č. j. MUBN/123919/2019/VÝST, zamítl žádost žalobců ze dne 3. 12. 2003 o povolení výjimky z § 8 odst. 3 vyhlášky 1998 pro umístění záměru blíž než 10 m od sousední chaty. Žalobci totiž neuvedli, jakým způsobem by navrhované řešení mělo dosáhnout účelu sledovaného obecnými technickými požadavky. Toto rozhodnutí žalovaný zrušil rozhodnutím ze dne 20. 4. 2020 a věc vrátil stavebnímu úřadu.
21. Stavební úřad proto vydal další rozhodnutí ze dne 7. 7. 2020, č. j. MUBN/102545/2020/VÝST, jímž žádost žalobců o výjimku z odstupových vzdáleností zamítl (dále jen „rozhodnutí o zamítnutí výjimky“). Tentokrát argumentoval tím, že záměr je možné umístit na pozemky i tak, aby byl splněn požadavek na odstupovou vzdálenost. Šířka pozemku je 20,2 m. Hranice pozemku leží od sousedních chat z jedné strany 3,50 m a z druhé strany 2 m. Stavební úřad vypočítal, že pokud by šířka záměru nepřesáhla 5,7 m, splňoval by minimální povolenou odstupovou vzdálenost. Další možností je umístění záměru do střední nebo jižní části pozemku, kde by rozměry záměru nebyly limitovány okolními chatami. Z tohoto důvodu dospěl stavební úřad k závěru, že se nejedná o „jednotlivý odůvodněný případ“ hodný povolení výjimky. Žalovaný toto rozhodnutí potvrdil rozhodnutím ze dne 2. 12. 2020, č. j. 167096/2020/KUSK. Konstatoval, že žalobci měli povinnost tvrdit a prokázat existenci důvodů pro udělení výjimky podle § 169 odst. 2 stavebního zákona 2006. V řízení o výjimce musí stavebník prokázat dostatečně závažné důvody, pro které potřebuje stavbu realizovat a současně existenci takových vlastností či omezení pozemku, které znemožňují stavbu realizovat jiným způsobem. Tento postup je dle žalovaného univerzální při povolování výjimek, a použitelný tedy i na předchozí právní úpravu stavebního zákona 1976. Na povolení výjimky není právní nárok a stavebník musí prokázat, že stavba bude i přes snížení odstupové vzdálenosti plnit principy vyhlášky a nebude ohrožovat bezpečnost, ochranu zdraví, života ani staveb. Tyto podmínky měli žalobci zdůvodnit ve své žádosti. Stavební úřad správně vyhodnotil, že tvar ani velikost pozemku neznemožňuje umístit záměr tak, aby splňoval požadavek na odstupovou vzdálenost. Vyjádření žalobců ze dne 23. 8. 2019 tuto skutečnost nerozporuje. Žádosti proto nebylo možné vyhovět. Stavbu je třeba vždy přizpůsobit pozemku. K povolení výjimky není třeba souhlas souseda, nicméně v projednávaném případě stavební úřad neshledal důvody pro povolení výjimky.
22. Stavební úřad rozhodnutím ze dne 11. 2. 2021 opět nařídil odstranění záměru podle § 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona 1976. Žalovaný toto rozhodnutí zrušil rozhodnutím ze dne 9. 12. 2021. Domníval se, že stavební úřad měl postupovat podle § 129 stavebního zákona 2006 a vést opakované stavební řízení o původní žádosti. Uložil tedy stavebnímu úřadu, aby nejprve rozhodl o žádosti žalobců o dodatečné povolení záměru s tím, že až poté může rozhodnout o nařízení jeho odstranění.
23. Stavební úřad žalovanému učinil dne 21. 4. 2023 podnět k převzetí věci nadřízeným správním orgánem, popsal v něm svůj stav bezradnosti a alternativně požádal o metodickou podporu. Nebylo mu zřejmé, o jaké žádosti má rozhodovat a jaký procesní nástroj má použít. Na to žalovaný reagoval vydáním opatření proti nečinnosti ze dne 22. 5. 2023, ve kterém stavebnímu úřadu přikázal, aby ve věci rozhodl ve lhůtě 30 dní. Současně uvedl, že atrakce se týká výjimečně obtížných, či neobvyklých otázek, k jejichž vyřešení je třeba výjimečných znalostí. Takovou obtížnost však předmět projednávané věci (nepovolený rekreační objekt) nevykazuje.
24. Následně stavební úřad vydal prvostupňové rozhodnutí, proti němuž podali žalobci odvolání. Mimo jiné namítali, že stavební úřad ve věci výjimky z odstupové vzdálenosti nezohlednil, že se záměr nachází na úzkém pozemku mezi dvěma již stojícími chatami. Odstupovou vzdálenost nelze dodržet ani od jedné z nich. Zamítnutí povolení výjimky není řádně odůvodněno např. tím, že by záměr stínil, znemožňoval údržbu či jakýmkoliv způsobem ohrožoval okolní stavby. Odvolání žalovaný zamítl napadeným rozhodnutím a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.
Splnění podmínek řízení a rozsah soudního přezkumu
25. Soud ověřil, že žaloba byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými a splňuje všechny formální požadavky na ni kladené. Jedná se tedy o žalobu projednatelnou. Při přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí soud vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), přičemž napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.).
26. Ve věci soud rozhodl bez jednání, jelikož žádný z účastníků nevyjádřil svůj nesouhlas s takovým projednáním věci (§ 51 odst. 1 s. ř. s.).
27. Dokazování soud neprováděl, neboť veškeré skutečnosti nezbytné pro rozhodnutí věci, zjistil ze správního spisu, jehož obsahem se dokazování neprovádí. Správní spis obsahuje též protokol ze dne 16. 3. 2004, který žalobci navrhli k důkazu.
Posouzení žaloby soudem
Žaloba žalobce b)
28. Soud zjistil, že žalobce b) po podání žaloby darovací smlouvou ze dne 10. 9. 2025 převedl podíl na dotčených pozemcích na žalobkyni a) a ztratil tak aktivní věcnou legitimaci ve věci. Aktivní věcná legitimace pak vypovídá o hmotněprávním vztahu účastníka řízení k projednávané věci a je otázkou důvodnosti žaloby. Předpokladem aktivní věcné legitimace je tedy to, že je žalobce nositelem veřejného subjektivního práva, jehož ochrany se před soudem domáhá (viz usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 21. 10. 2008, č. j. 8 As 47/2005-86).
29. Soudní řád správní neupravuje pro řízení před správními soudy procesní následky singulární sukcese, tedy vstupu právního nástupce do určitého práva či povinnosti, proto je třeba přiměřeně použít ustanovení prvé a třetí části zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) ve spojení s § 64 s. ř. s. Na případy změny aktivní či pasivní legitimace, k nimž dochází po zahájení řízení bez toho, že by účastník zároveň ztrácel způsobilost být účastníkem řízení nebo procesní způsobilost, dopadá § 107a o. s. ř.
30. Podle § 107a o. s. ř. platí, že „má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti, popřípadě ten, kdo převzal výkon vlastnického práva k majetku, o nějž v řízení jde, vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v § 107.“
31. O zjištěné skutečnosti soud žalobce informoval a poučil je, že žalobkyně a) může soudu navrhnout, aby jakožto nabyvatelka práva nastoupila na místo žalobce b) podle § 107a o. s. ř. V poučení uvedl, že pokud tak žalobkyně neučiní, bude žaloba žalobce b) zamítnuta. Žalobci ve stanovené lhůtě nicméně nijak procesně nereagovali. Soud proto žalobu žalobce b) výrokem I jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl, neboť žalobce b) již není nositelem veřejného subjektivního práva, jehož ochrany se před soudem domáhá.
Žaloba žalobkyně a)
32. Ve vztahu k žalobním bodům soud úvodem předesílá, že kvalita a preciznost v jejich formulaci a odůvodnění zásadně předurčuje obsah rozhodnutí soudu (srov. rozsudky NSS ze dne 23. 6. 2005, č. j. 7 Afs 104/2004-54, a např. ze dne 14. 7. 2011, č. j. 1 As 67/2011-108). Soud není oprávněn za žalobce vyhledávat či dovytvářet žalobní body.
33. Dále je třeba upřesnit, že stavební úřad prvostupňovým rozhodnutím rozhodl o zamítnutí žádosti žalobců o dodatečné povolení záměru ze dne 25. 5. 2005. Materiálně se tedy jednalo o rozhodnutí o žádosti o dodatečném povolení záměru podle § 88 odst. 1 písm. b) věty druhé stavebního zákona 1976. Stavební úřad na základě právního názoru žalovaného nesprávně označil rozhodnutí jako rozhodnutí v opakovaném stavebním řízení podle § 129 odst. 5 stavebního zákona 2006. Ve věci se však opakované stavební řízení nevedlo.
34. Podle § 190 odst. 3 písm. a) stavebního zákona 2006 se řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 7. 2006) dokončí podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou stavebních řízení neukončených v prvním stupni, která se týkají staveb, u nichž podle nové právní úpravy postačí ohlášení; na takové stavby se hledí jako na ohlášené podle tohoto zákona, za ohlášení se v tomto případě považuje žádost o vydání stavebního povolení a za den ohlášení den nabytí účinnosti tohoto zákona.
35. Jak konstatoval zdejší soud již v rozsudku č. j. 45 A 24/2016-52, na projednávanou věc se tedy použije stavební zákon 1976, neboť k zahájení řízení o odstranění záměru (dne 1. 4. 2005) i k podání žádosti o dodatečné povolení záměru (dne 25. 5. 2005) došlo ještě za účinnosti stavebního zákona 1976. Tento zákon neznal institut opakovaného stavebního řízení.
36. Nadto, pro vedení opakovaného stavebního řízení nebyly splněny podmínky ani podle § 129 odst. 5 stavebního zákona 2006. Takové řízení se vedlo pouze za předpokladu, že stavebník před zahájením stavby podal žádost o stavební povolení, stavební úřad vydal stavební povolení, avšak posléze došlo k jeho zrušení. Původně povolená stavba se tak stala stavbou bez povolení. V opakovaném řízení poté stavební úřad znovu rozhodl o původní žádosti o stavební povolení. Taková situace však v projednávané věci nenastala. Žalobci totiž podali původní žádost o stavební povolení dne 3. 12. 2003 až po zahájení stavby záměru. Stavební úřad proto řízení o této žádosti zastavil podle § 88 odst. 2 stavebního zákona 1976 a zahájil řízení o odstranění záměru podle § 88 odst. 1 písm. b) téhož zákona, neboť se jednalo o stavbu bez příslušného povolení či opatření. Na výzvu stavebního úřadu žalobci podali dne 25. 5. 2005 žádost o dodatečné povolení záměru. Právě o této žádosti stavební úřad rozhodl prvostupňovým rozhodnutím v řízení o dodatečném povolení.
37. Jelikož nesprávné označení prvostupňového rozhodnutí jako rozhodnutí v opakovaném stavebním řízení nezkracuje žalobce na jejich právech, neshledal soud tuto vadu důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí.
38. Ze stejného důvodu nemůže vést ke zrušení napadeného rozhodnutí zřejmá písařská chyba v uvedení data rozhodnutí (rok 2022 na místo roku 2023 u napadeného a rok 2033 na místo roku 2023 u prvostupňového rozhodnutí). Sami žalobci připouštějí, že se jedná o vadu zhojitelnou postupem podle § 70 správního řádu. Taková vada tedy nemá vliv na zákonnost rozhodnutí.
39. Pokud žalobkyně dále namítá, že žalovaný věc neposoudil pečlivě, rozsáhle citoval text odvolání a zákona, přičemž se vyhýbal argumentaci žalobců, soud uvádí, že měli konkrétně specifikovat, jaké argumenty žalovaný nevypořádal. Soud nemůže za žalobce domýšlet, jaké námitky považují za opomenuté, či jaké určité nároky napadené rozhodnutí nesplňuje. Co se týče rozsáhlých citací, je pravda, že žalovaný do napadeného rozhodnutí zkopíroval text odvolání. Takový postup jistě jde k tíži čtivosti a plynulosti textu rozhodnutí, nicméně nečiní jej nezákonným. Nepřiměřeně rozsáhlé citace zákona soud v napadeném rozhodnutí nenalezl. Poněvadž žalobkyně neupřesnila, v čem konkrétně má spočívat nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, a soud sám vadu nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, která by mu bránila v jeho přezkumu na základě řádně uplatněných žalobních námitek, neshledal, nemůže být tato námitka důvodná.
40. Žalobkyně se dále domnívá, že se měl žalovaný zabývat také otázkou, zda není rozhodovací činnost vyřizující úřední osoby na stavebním úřadě ovlivněna jejím osobním názorem na dřívější průběh řízení a tím, že zastávala názor, že žalobci nepodali žádost o povolení výjimky z odstupových vzdáleností. K tomu soud uvádí, že správní orgány se během řízení zabývaly námitkami podjatosti konkrétních úředních osob, přičemž neshledaly důvody pro vyloučení těchto osob z projednání věci (viz bod 17 tohoto rozsudku). Soud přitom souhlasí s tím, že žalobci nenamítali žádné skutečnosti naznačující, že by některá z úředních osob mohla mít poměr k věci, účastníkům či jejich zástupcům (srov. § 14 správního řádu). Přestože správní řízení bylo opravdu vedeno neúměrně dlouhou dobu a opakovaně v něm docházelo k rušení jak rozhodnutí o dodatečném povolení, tak o odstranění záměru, není tato okolnost důvodem pro vyloučení úředních osob z důvodu podjatosti. Takovým důvodem není ani namítaná neznalost zákona či neprofesionalita úředních osob. Nesprávný procesní postup sám o sobě, nejsou-li splněny podmínky § 14 správního řádu, k vyloučení úřední osoby pro podjatost nepostačuje. Žalobci a ostatně i sám stavební úřad též navrhovali, aby byla věc přikázána jinému stavebnímu úřadu či atrahována žalovaným. Na tyto návrhy žalovaný reagoval tím, že stavebnímu úřadu přikázal, aby rozhodl o žádosti o povolení výjimky z odstupové vzdálenosti (viz bod 18 tohoto rozsudku). Dále mu přikázal, aby rozhodl ve věci dodatečného povolení, přičemž uvedl, že věc nedosahuje takové náročnosti, aby byla na místě atrakce (viz bod 23 tohoto rozsudku). V posledně podaném odvolání žalobci žádné nové skutečnosti k podjatosti neuváděli. Jelikož stavební úřad žádost o povolení výjimky z odstupové vzdálenosti věcně projednal, byla tím vyřešena otázka podání této žádosti. Žalobní bod není důvodný.
41. Soud nesouhlasí s argumentací žalobkyně, že v době zahájení stavby záměr splňoval všechny podmínky pro povolení. Ani v té době totiž záměr nesplňoval požadavek na minimální odstupovou vzdálenost podle § 8 odst. 3 vyhlášky 1998. Souhlas tehdejšího souseda (vlastníka sousední chaty) nemůže nahradit povolení výjimky z obecných požadavků na výstavbu stanovených vyhláškou. O takové výjimce by musel rozhodnout stavební úřad podle § 138a odst. 3 stavebního zákona 1976. Právě z důvodu nedodržení tohoto požadavku a nepovolení výjimky došlo ke zrušení rozhodnutí o dodatečném povolení záměru ze dne 18. 3. 2013. Žalobci přitom stavěli záměr bez povolení, neboť žádost o povolení podali až po zahájení výstavby, a proto stavební úřad toto řízení zastavil podle § 88 odst. 2 stavebního zákona 1976.
42. Ostatní námitky žalobců směřují proti rozhodnutí o zamítnutí výjimky, jenž bylo vydáno pro účely řízení o dodatečném povolení záměru. Samo o sobě tedy do práv žalobců zasahovalo až ve spojení s prvostupňovým rozhodnutím. Jedná se proto o tzv. subsumovaný (podkladový) správní akt, který je možné přezkoumat v tomto řízení v rámci přezkumu prvostupňového, potažmo napadeného rozhodnutí (srov. rozsudek rozšířeného senátu ze dne 30. 7. 2013, č. j. 8 As 8/201166, 2908/2013 Sb. NSS).
43. Podle § 8 odst. 3 vyhlášky 1998 vzájemné odstupy staveb pro individuální rekreaci, které mezi sebou vytváří volný prostor, nesmí být menší než 10 m. Podle § 61 téže vyhlášky za podmínek stanovených v § 138a stavebního zákona lze v odůvodněných případech povolit výjimku z ustanovení § 4 odst. 5 , § 8 odst. 2, 3, 4, § 9 odst. 1, § 10 odst. 2, § 14 odst. 3, § 17 odst. 5, § 22 odst. 3, 4, § 23 odst. 6, § 24 odst. 2, § 30 odst. 5, § 42 odst. 2, § 47 písm. a), § 48 odst. 4, § 49 odst. 5, § 50 odst. 2, 5, 8, 9, § 51 odst. 10, § 59 odst. 5 a § 60 odst. 4 této vyhlášky.
44. Podle § 138a odst. 1 stavebního zákona 1976 právnické osoby, fyzické osoby a správní orgány jsou povinny při navrhování, umísťování, projektování, povolování, realizaci, kolaudaci, užívání a odstraňování staveb postupovat podle obecných technických požadavků na výstavbu, obecných technických požadavků zabezpečujících užívání staveb osobami s omezenou schopností pohybu a orientace a technických požadavků stanovených prováděcími předpisy (dále jen „obecné technické požadavky“). Dle odst. 2 výjimky z obecných technických požadavků je možné povolit pouze z těch ustanovení prováděcích právních předpisů, z nichž povolování výjimek tyto předpisy výslovně umožňují a jen pokud se tím neohrozí bezpečnost, ochrana zdraví a života osob a sousední pozemky nebo stavby; řešením podle povolené výjimky musí být dosaženo účelu sledovaného obecnými technickými požadavky. Podle odst. 3 téhož ustanovení o výjimkách z obecných technických požadavků rozhoduje stavební úřad příslušný rozhodnout ve věci v dohodě se správním orgánem, který hájí zájmy chráněné podle zvláštních předpisů, jichž se odchylné řešení dotýká.
45. Též podle § 25 odst. 3 vyhlášky 2006 vytvářejí-li stavby pro rodinnou rekreaci mezi sebou volný prostor, vzdálenost mezi nimi nesmí být menší než 10 m. Podle § 26 vyhlášky 2006 za podmínek stanovených v § 169 stavebního zákona je možná výjimka z ustanovení § 20 odst. 3, 5 a 7, § 21 odst. 4, § 23 odst. 2, § 24 odst. 1 a 3, § 24a odst. 2 a 3, § 25 odst. 2 až 7.
46. Podle § 169 odst. 1 stavebního zákona 2006 právnické osoby, fyzické osoby a příslušné orgány veřejné správy jsou povinny při územně plánovací a projektové činnosti, při povolování, provádění, užívání a odstraňování staveb respektovat záměry územního plánování a obecné požadavky na výstavbu [§ 2 odst. 2 písm. e)] stanovené prováděcími právními předpisy.
47. Podle § 169 odst. 1 stavebního zákona 2006 výjimku z obecných požadavků na výstavbu, jakož i řešení územního plánu nebo regulačního plánu odchylně od nich lze v jednotlivých odůvodněných případech povolit pouze z těch ustanovení prováděcího právního předpisu, ze kterých tento předpis povolení výjimky výslovně umožňuje, a jen pokud se tím neohrozí bezpečnost, ochrana zdraví a života osob a sousední pozemky nebo stavby. Řešením podle povolené výjimky musí být dosaženo účelu sledovaného obecnými požadavky na výstavbu. Dle odst. 3 věty druhé téhož ustanovení o výjimce z obecných požadavků na využívání území při stanovení požadavků na vymezování pozemků a umisťování staveb na nich rozhoduje stavební úřad příslušný rozhodnout ve věci.
48. Z výše citované právní úpravy vyplývá, že obecný požadavek na minimální odstupovou vzdálenost 10 m mezi stavbami pro rekreaci se s přijetím stavebního zákona 2006 a vyhlášky 2006 oproti předchozí úpravě nezměnil. V zásadě stejné zůstaly též podmínky, které musí být kumulativně splněny, aby bylo možné výjimku povolit, tj. (i) předpis povolení výjimky výslovně umožňuje, (ii) neohrozí se tím bezpečnost, ochrana zdraví a života osob a sousední pozemky nebo stavby a (iii) bude dosaženo účelu sledovaného obecnými technickými požadavky na výstavbu. Beze změn zůstal též postup, kdy o povolení rozhoduje stavební úřad. Přestože stavební zákon 2006 nově výslovně zdůraznil, že výjimku lze povolit toliko v „jednotlivých odůvodněných případech“, o zvláštní případy, v nichž stavební úřad uvážil, že je důvodné výjimku povolit, se muselo jednat i podle předchozí právní úpravy. Tehdejší ustanovení § 61 vyhlášky 1998 totiž rovněž hovořilo o tom, že výjimku lze povolit jen v „odůvodněných případech“. Též důvodová zpráva k ustanovení § 138a stavebního zákona 1976 uvádí, že pro případy zvláštního zřetele hodné se umožňuje povolit výjimku z obecných technických požadavků. Ostatně ze samotné podstaty výjimky vyplývá, že se musí být ojedinělá a odůvodněná.
49. Stavební úřad odůvodnil rozhodnutí o zamítnutí výjimky tím, že se nejedná o jednotlivý odůvodněný případ, neboť záměr lze na pozemku umístit i tak, aby výjimka nebyla potřeba. Žalovaný v odvolacím rozhodnutí doplnil, že na povolení výjimky z odstupových vzdáleností není právní nárok. Žadatel o výjimku musí prokázat, že záměr i přes snížení odstupové vzdálenosti bude plnit účel vyhlášky, přičemž nebude ohrožovat bezpečnost, ochranu zdraví a života a sousední pozemky a stavby. Splnění těchto podmínek měli žalobci tvrdit a prokázat v podané žádosti, případně ve sdělení důvodů žádosti, k čemuž byli vyzváni. Stavební úřad dospěl podle žalovaného ke správnému závěru, že jelikož tvar a velikost pozemku umožňují takové umístění záměru, které dodržuje stanovenou minimální odstupovou vzdálenost, nejsou zde dány důvody pro povolení výjimky (srov. bod 23 tohoto rozsudku).
50. Správní orgány tedy založily svá rozhodnutí primárně na výpočtu, jak široký by musel záměr být, aby splňoval odstupovou vzdálenost od okolních chat, případně kde jinde na pozemku by mohl být záměr umístěný. Soud považuje takový postup za správný. Pokud tvar a velikost pozemku umožňují takové umístění záměru, které dodržuje stanovené požadavky, nelze výjimku povolit, neboť pro to neexistují dostatečné důvody. V případě povolení výjimky je tedy nezbytné dovodit objektivní nemožnost dodržet odstupové vzdálenosti stanovené vyhláškou (srov. přiměřeně rozsudek NSS ze dne 18. 5. 2016, č. j. 3 As 9/2015-34). Žalobci přitom nerozporují skutečnost, že záměr lze umístit, či změnit tak, aby vyhovoval stanovenému požadavku.
51. Soud dává žalobcům za pravdu v tom, že správní orgány měly na řízení o povolení výjimky použít právní úpravu účinnou v době podání žádosti (25. 5. 2005), tj. stavební zákon 1976 a vyhlášku 1998. Jelikož se však právní úprava materiálně nezměnila (též podle stavebního zákona 1976 se muselo jednat o jedinečný a odůvodněný případ), posoudily žádost žalobců podle shodných hledisek, která by zohlednily, pokud by bývaly postupovaly podle správné právní úpravy. Takové pochybení správních orgánů tudíž nemělo vliv na výsledek řízení o výjimce. Nemůže tak být důvodem pro zrušení tohoto rozhodnutí, resp. napadeného rozhodnutí.
52. Ostatními žalobci namítanými hledisky – že záměr nenarušuje ráz území, stísněné poměry jsou dány umístěním okolních chat a udělení souhlasu s výjimkou ze strany předchozího vlastníka sousední chaty, se správní orgány nemusely zvlášť zabývat. Zákon stavebnímu úřadu výslovně neukládá, aby při posuzování žádosti o výjimku zohlednil charakter území z estetického hlediska. Skutečnost, že stísněné poměry jsou v místě zapříčiněny i umístěním okolních staveb, by byla relevantní, pokud by z tohoto důvodu nebylo možné záměr na pozemcích bez povolení výjimky vůbec umístit. To však žalobci neprokázali. Co se týče souhlasu předchozího vlastníka sousední chaty a obce, soud již výše uvedl, že povolení výjimky nezávisí na souhlasu vlastníka okolních staveb, nýbrž na kumulativním splnění zákonem předepsaných podmínek a správním uvážení stavebního úřadu.
53. Jestliže žalobci argumentují tím, že záměr neohrožuje zákonem vymezené chráněné zájmy (bezpečnost, ochranu zdraví a života, pozemky a stavby) a umožňuje údržbu a užívání okolních staveb, soud uvádí, že tím je splněna pouze jedna z výše uvedených podmínek. To však pro povolení výjimky nepostačuje.
54. Podstatná není ani spekulace, že pokud by sousední chata byla umístěna ve středu pozemku, neměli by žalobci s odstupovými vzdálenostmi problém. Zákon počítá s odstupovými vzdálenostmi od existujících staveb. Pokud nebyl záměr žalobců umístěn dříve než sousední chata, neměl její vlastník povinnost umisťovat ji do středu pozemku. Byli to naopak žalobci, kdo měli povinnost dosáhnout povolení předtím, než započali s výstavbou, resp. stavbu umístit tak, aby vyhovovala všem veřejnoprávním požadavkům. Neučinili-li tak, nemohou se odvolávat na těžkosti, které z toho plynou.
55. Soud tak neshledal důvod ani pro zrušení rozhodnutí o zamítnutí výjimky samostatným výrokem podle § 75 odst. 2 s. ř. s.
56. Vzhledem ke shora uvedenému soud výrokem II též zamítl žalobu žalobkyně a) jako nedůvodnou (§ 78 odst. 7 s. ř. s.). Nad rámec nutného odůvodnění soud dodává, že stejná argumentace by se vztahovala i na žalobu žalobce b), pokud by nebyla zamítnuta z důvodů ztráty aktivní věcné legitimace.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení
57. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobci nebyli v řízení úspěšní, a proto nemají právo na náhradu nákladů řízení [žalobce b) navíc pozbyl aktivní věcnou legitimaci]. Procesně úspěšnému žalovanému soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu v řízení nevznikly žádné náklady převyšující jeho běžnou administrativní činnost a náhradu nákladů ani nepožadoval.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů je stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
Praha 26. srpna 2026
Lenka Bursíková v. r.
předsedkyně senátu
Shodu s prvopisem potvrzuje: A. Ř.