Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

46 A 15/2026 - 21

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Pavlou Klusáčkovou ve věci

žalobkyně:

proti

žalovanému:

K. S.

státní příslušnost: Ukrajina

zastoupena advokátem JUDr. Matějem Šedivým

se sídlem Praha 1, Václavské nám. 21

Ministerstvo vnitra

se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3

o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím ve vrácení žádosti o dočasnou ochranu ze dne 7. 5. 2026, zaevidované pod sp. zn. OAM-0392810/DO-2026,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Základ sporu a obsah žaloby

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala ochrany před nezákonným zásahem žalovaného, který měl spočívat ve vrácení její žádosti o poskytnutí dočasné ochrany ze dne 7. 5. 2026, evidované pod sp. zn. OAM-0392810/DO-2026, jakožto nepřijatelné podle , o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“).

2. Žalobkyně v podané žalobě namítala, že postup žalovaného je v rozporu se směrnicí 2001/55/ES ze dne 20. července 2001 o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice o dočasné ochraně“) a s prováděcím rozhodnutím Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (dále jen „Prováděcí rozhodnutí č. 1“). Tvrdila, že § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina neodpovídá čl. 28 směrnice o dočasné ochraně a odporuje podstatě registrace osob za účelem dočasné ochrany, jak to předpokládá Prováděcí rozhodnutí č. 1. Prováděcí rozhodnutí č. 1 zavedlo okamžitou dočasnou ochranu pro všechny kategorie osob uvedené v čl. 2 odst. 1 a 2. Prokázání státní příslušnosti, pobytu na Ukrajině a případně rodinné vazby jsou tak dostatečné k okamžité registraci osoby k dočasné ochraně. Žalobkyně je tedy poživatelkou dočasné ochrany již na základě toho, že spadá do kategorie osob dle čl. 2 odst. 1 Prováděcího rozhodnutí č. 1, jak vyplývá z čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně.

3. Dále žalobkyně tvrdila, že jí svědčí právo pobývat v zemi dle svého výběru, které je zakotveno např. v bodu 16 preambule Prováděcího rozhodnutí č. 1, či je lze dovodit z bodu 15 preambule Prováděcího rozhodnutí č. 1, kterým se členské státy dohodly, že nebudou uplatňovat čl. 11 směrnice o dočasné ochraně. Žalobkyně tak byla toho názoru, že český zákonodárce vytvořil „další“ důvody směřující k nemožnosti udělení dočasné ochrany, na které však směrnice o dočasné ochraně v čl. 28 nepamatuje. Důvodem nepřijatelnosti tedy nemohla být skutečnost, že žalobkyně již v minulosti získala ve Finsku dočasnou ochranu.

II. Vyjádření žalovaného k podané žalobě

4. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl. Ve vyjádření k podané žalobě předně poukázal na to, že žádosti žalobkyně o poskytnutí dočasné ochrany nevyhověl, neboť zjistil, že žalobkyně před 24. 2. 2022 nepobývala na Ukrajině, ale v Polsku, a zároveň že již v minulosti byla držitelkou dočasné ochrany ve Finsku. Dle žalovaného proto byly splněny dvě podmínky nepřijatelnosti žádosti o poskytnutí dočasné ochrany, a to podle § 5 odst. 1 písm. b) a f) Legis Ukrajina. Žalobkyně však v podané žalobě rozporuje výlučně důvod podle § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina.

5. K důvodu vrácení žádosti jako nepřijatelné podle § 5 odst. 1 písm. b) Legis Ukrajina žalovaný tvrdil, že žalobkyně není osobou uvedenou v § 3 tohoto zákona. Přestože je státní občankou Ukrajiny, sama v žádosti uvedla, že se ke dni 24. 2. 2022 nacházela v Polsku, nikoli na Ukrajině. Dle žalovaného tak nesplnila podmínku vyplývající z čl. 2 odst. 1 Prováděcího rozhodnutí č. 1, podle něhož se dočasná ochrana vztahuje na ukrajinské státní příslušníky pobývající před 24. 2. 2022 na Ukrajině a vysídlené z Ukrajiny v důsledku ruské invaze.

6. Žalovaný připustil, že podmínku pobytu na Ukrajině před 24. 2. 2022 nelze vykládat pouze formálně jako fyzickou přítomnost na území Ukrajiny právě v tento den. Podle judikatury je třeba zohlednit i to, zda měla dotčená osoba na Ukrajině dlouhodobější a stálejší pobyt a zda se tam nacházelo těžiště jejích životních zájmů. V případě žalobkyně však podle žalovaného takové okolnosti tvrzeny ani prokázány nebyly. Žalobkyně v žádosti uvedla pouze to, že se ke dni 24. 2. 2022 nacházela v Polsku, a existenci těžiště svých zájmů na Ukrajině neuvedla ani následně v žalobě.

7. Žalovaný zdůraznil, že dočasná ochrana je určena osobám, které byly z Ukrajiny vysídleny v důsledku ruské invaze. Mezi opuštěním Ukrajiny a ozbrojeným konfliktem proto podle něj musí existovat příčinná souvislost. Samotná skutečnost, že se žalobkyně nyní nemůže na Ukrajinu bezpečně vrátit, podle žalovaného k poskytnutí dočasné ochrany nepostačuje, jestliže Ukrajinu neopustila v důsledku invaze. S odkazem na operační pokyny Komise proto žalovaný uzavřel, že žalobkyně není osobou vysídlenou z Ukrajiny ve smyslu relevantní právní úpravy, a její žádost tak byla nepřijatelná i z důvodu podle § 5 odst. 1 písm. b) Legis Ukrajina.

8. Ke druhému důvodu vrácení žádosti žalovaný sdělil, že žádost žalobkyně o udělení dočasné ochrany byla vyhodnocena jako nepřijatelná podle § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina, neboť žalobkyně v žádosti uvedla, že byla držitelkou dočasné ochrany ve Finsku. Žalovaný zdůraznil, že postupoval v souladu s § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina; ministr vnitra přitom učinil oznámení Evropské komisi, jak předpokládá § 3 odst. 3 Legis Ukrajina. Žalovaný si byl vědom judikatury Nejvyššího správního soudu, která dovozuje právo na tzv. sekundární pohyb držitelů dočasné ochrany v rámci EU. S tímto výkladem se však žalovaný neztotožňuje. Argumentoval, že takové právo nevyplývá ze směrnice o dočasné ochraně, a to ani implicitně.

9. Žalovaný rozebíral jazykový, systematický i teleologický výklad směrnice o dočasné ochraně a dovozoval, že členský stát má povinnost vydat povolení k pobytu pouze osobě, která dosud žádné takové oprávnění nezískala (právo primární volby). Výjimky, jako je sloučení rodiny nebo přemístění z kapacitních důvodů, jsou podle něj výslovně upraveny v čl. 15 a čl. 26 směrnice o dočasné ochraně, a nelze je rozšiřovat výkladem.

10. Žalovaný odmítl tezi Nejvyššího správního soudu, že právo na druhotný pohyb zakládá fakt, že se členské státy dohodly neaplikovat čl. 11 směrnice o dočasné ochraně. Tento článek upravuje pouze povinnosti členských států navzájem, jedná se o politickou dohodu, dle níž nebudou neoprávněně pobývající držitelé dočasné ochrany předáváni do členského státu poskytujícího dočasnou ochranu.

11. Žalovaný poukazoval na aktuální prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460, které podle jeho názoru potvrzuje, že žádosti o dočasnou ochranu mají být zamítnuty, pokud žadatel již požívá této ochrany v jiném členském státě. Citované recitály tohoto rozhodnutí dle žalovaného vylučují povinnost členského státu udělit dočasnou ochranu osobě, která již takové oprávnění získala jinde. Dle žalovaného tyto recitály potvrzují, jaký význam dohodě o neaplikování čl. 11 směrnice o dočasné ochraně přikládají členské státy, což je stěžejní pro její výklad.

12. Žalovaný též odkázal na praxi některých členských států (konkrétně Spolkové republiky Německo a Irska), kdy nelze mít za jisté, že § 5 odst. 1 písm. d) a f) Legis Ukrajina skutečně odporují unijnímu právu. Dokud nebude otázka práva druhotného pohybu SDEU vyřešena, bude žalovaný § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina dále aplikovat. Žalovaný v této souvislosti soudu navrhl položení předběžné otázky.

13. Žalovaný tak měl za to, že § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina je v souladu s unijním právem a že byl oprávněn žádost žalobkyně vyhodnotit jako nepřijatelnou.

III. Posouzení žaloby Městským soudem v Praze

14. Městský soud v souladu s a násl. , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), přezkoumal popsaný skutkový děj. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu ke dni svého rozhodnutí ( ).

15. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání podle , neboť žalobkyně i žalovaný s tímto postupem souhlasili, resp. nevyjádřili nesouhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Veškeré podklady ay, z nichž soud vycházel a jichž se dovolávaly i procesní strany ve svých podáních, jsou obsaženy v žalobkyní i žalovaným doložených písemnostech, které byly oběma stranám předem známy, a nebylo navrženo provedení dalších důkazních prostředků.

16. Úvodem soud sděluje, že žaloba v této věci je přípustná, jelikož SDEU ve věci Krasiliva dovodil, že y základních práv EU vyžaduje, aby osoba žádající o dočasnou ochranu ve smyslu směrnice o dočasné ochraně měla přístup k účinné soudní ochraně. V kontextu řečeného je tudíž Legis Ukrajina rozporný s y základních práv EU, soud proto neaplikoval soudní výluku dle uvedeného ustanovení.

17. Soud vyšel z následně uvedené právní úpravy:

- Podle § 5 odst. 1 písm. b) Legis Ukrajina žádost o udělení dočasné ochrany je nepřijatelná, jestliže je podána cizincem, který není uveden v § 3.

- Podle § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina žádost o udělení dočasné ochrany je nepřijatelná, jestliže je podána cizincem, který je nebo byl držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě Evropské unie nebo státě uplatňujícím Schengenský hraniční kodex v plném rozsahu, poté, co Ministerstvo vnitra Evropské komisi zaslalo oznámení podle § 3 odst. 3.

18. Soud o podané žalobě uvážil následovně:

19. Předně soud uvádí, že ze správního spisu, zejména z formuláře žádosti o poskytnutí dočasné ochrany, vyplývá, že žalovaný shledal žádost žalobkyně o poskytnutí dočasné ochrany nepřijatelnou ze dvou samostatných důvodů podle § 5 odst. 1 Legis Ukrajina. Každý z těchto důvodů přitom představuje samostatný základ nepřijatelnosti žádosti a již sám o sobě postačuje k vrácení žádosti jako nepřijatelné. Předně šlo o důvod podle § 5 odst. 1 písm. b) Legis Ukrajina, neboť žalobkyně dne 24. 2. 2022 nepobývala na Ukrajině, nýbrž v Polsku, a nespadala tak do okruhu osob, jimž lze dočasnou ochranu udělit podle § 3 Legis Ukrajina ve spojení s čl. 2 odst. 1 Prováděcího rozhodnutí č. 1. Současně šlo o důvod podle § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina, jelikož žalobkyně v minulosti byla držitelkou dočasné ochrany v jiném členském státě EU nebo Schengenského prostoru a bylo učiněno prohlášení podle § 3 odst. 3 Legis Ukrajina.

20. Oba důvody nepřijatelnosti žádosti jsou podle soudu dostatečně zřejmé již ze žalobkyní předloženého formuláře žádosti o poskytnutí dočasné ochrany. Ve vztahu k důvodu podle § 5 odst. 1 písm. b) Legis Ukrajina žalovaný v žádosti výslovně uvedl, že nebylo prokázáno, že žalobkyně je osobou podle § 3 Legis Ukrajina. Tím podle soudu dostatečně vyjádřil, že žalobkyně nespadá do okruhu osob, jimž lze podle Legis Ukrajina dočasnou ochranu udělit. Ostatně tomu odpovídaly i údaje uvedené samotnou žalobkyní v žádosti, podle nichž se dne 24. 2. 2022 nacházela v Polsku. Ze žádosti současně vyplýval i druhý důvod nepřijatelnosti podle § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina, neboť žalobkyně v žádosti uvedla, že již v minulosti byla držitelkou dočasné ochrany ve Finsku.

21. Naproti tomu žalobkyně v podané žalobě svou argumentaci zaměřila výlučně proti důvodu nepřijatelnosti podle § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina, tedy proti závěru žalovaného, že její žádost je nepřijatelná z důvodu dřívějšího držení dočasné ochrany v jiném členském státě. Důvod podle § 5 odst. 1 písm. b) Legis Ukrajina, podle něhož žalobkyně nespadá do okruhu osob uvedených v § 3 tohoto zákona, neboť před 24. 2. 2022 nepobývala na Ukrajině a nebyla z jejího území vysídlena v důsledku ruské invaze, ponechala bez jakékoliv věcné polemiky. Žalobkyně tedy v žalobě neuvedla žádnou argumentaci k tomu, proč by měla být za osobu podle § 3 Legis Ukrajina považována. Zejména netvrdila okolnosti svědčící o jejím pobytu na Ukrajině před 24. 2. 2022, o existenci těžiště jejích životních zájmů na Ukrajině ani o tom, že by její odchod z Ukrajiny byl v příčinné souvislosti s ozbrojeným konfliktem. Na postoji žalobkyně se nic nezměnilo, ani po doručení vyjádření žalovaného, ve kterém byla žalobkyně žalovaným na tuto skutečnost upozorněna. Za této situace zůstal jeden ze dvou samostatných důvodů nepřijatelnosti žádosti žalobkyní nezpochybněn.

22. Soud připomíná, že řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem je ovládáno dispoziční zásadou. Podáním žaloby žalobkyně nejen žádá soudní ochranu, ale současně vymezuje předmět soudního řízení, který je soud povinen respektovat (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2017, č. j. -23). Je tedy na žalobkyni, aby uvedla, jaké jednání žalovaného považuje za nezákonný zásah a z jakých důvodů. Soud nemůže za žalobkyni domýšlet žalobní argumentaci ani z vlastní iniciativy přezkoumávat samostatné důvody postupu žalovaného, které žalobkyně věcně nezpochybnila. Stejně tak nemůže za žalobkyni doplňovat skutková tvrzení nezbytná pro posouzení tvrzené nezákonnosti, zvláště jde-li o okolnosti z její osobní sféry, které jsou primárně známy jí samotné. Opačný postup by odporoval postavení soudu jako nestranného rozhodce sporu. Požadavek na řádné vymezení žalobní argumentace je namístě zvláště tehdy, je-li žalobkyně zastoupena advokátem. Rozsah soudního přezkumu je proto určen tím, jak žalobkyně v žalobě vymezila tvrzený zásah a důvody jeho nezákonnosti.

23. Jestliže žalovaný založil vrácení žádosti žalobkyně o poskytnutí dočasné ochrany jako nepřijatelné na dvou samostatných a na sobě nezávislých důvodech, mohla by být žaloba případně úspěšná jen tehdy, pokud by žalobkyně věcně zpochybnila oba tyto důvody. Zpochybnění pouze jednoho z důvodů k závěru o nezákonnosti tvrzeného zásahu nepostačuje, neboť druhý samostatný důvod i nadále sám o sobě odůvodňuje vrácení žádosti jako nepřijatelné.

24. V projednávané věci žalobkyně nezpochybnila důvod nepřijatelnosti podle § 5 odst. 1 písm. b) Legis Ukrajina. Již tato skutečnost postačuje k závěru, že žaloba nemůže být úspěšná, neboť i při případné důvodnosti námitek směřujících proti aplikaci § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina by nadále obstál druhý, samostatný důvod, pro který žalovaný žádost žalobkyně vrátil jako nepřijatelnou.

IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

25. S ohledem na shora uvedené dospěl soud k závěru, že žaloba žalobkyně na ochranu před nezákonným zásahem není důvodná, a proto ji podle zamítl.

26. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn , neboť žalobkyně nebyla ve sporu úspěšná a žalovanému důvodně vynaložené náklady v řízení nevznikly.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Praha 14. července 2026

Pavla Klusáčková v.r.

samosoudkyně

Shodu s prvopisem potvrzuje M. S.