Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
26 Az 4/2026 - 29.pdf
PDF · 0 B
No categories available
26 Az 4/2026 - 29
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem Mgr. Ondřejem Hrabcem ve věci
žalobce: A. M., nar. X
st. přísl. Ukrajina
bytem X
zastoupený JUDr. Matějem Šedivým, advokátem
se sídlem Václavské náměstí 831/21, Praha 1 – Nové Město
proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra
se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7 – Holešovice
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 3. 2026, č. j. OAM-684/ZA-ZA11-K07-2025,
takto:
I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 3. 2026, č. j. OAM-684/ZA-ZA11-K07-2025, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o žalobě v celkové výši 12 270 Kč k rukám jeho zástupce JUDr. Matěje Šedivého, advokáta, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Základ sporu
1. Žalobce dne 23. 6. 2025 požádal žalovaného o udělení mezinárodní ochrany. Rozhodnutím uvedeným v záhlaví tohoto rozsudku mu žalovaný mezinárodní ochranu podle § 12, § 13, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění účinném do 11. 6. 2026, neudělil. Proti tomuto rozhodnutí žalovaného brojí žalobce podanou žalobou.
2. Žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí k situaci na Ukrajině uvedl, že tamější situaci nelze klasifikovat jako „totální konflikt“, v němž by byl každý civilista již z důvodu pouhé přítomnosti na daném území vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy. Z informací o zemi původu dle názoru žalovaného vyplývá, že situace pozemních bojů zůstává stabilizovaná na linii fronty ve východní a jihovýchodní části země, konkrétně v Charkovské, Luhanské, Doněcké, Záporožské a Chersonské oblasti. Rovněž vzdušné útoky směřují primárně do oblasti linie bojů, případně na cíle představující kritickou infrastrukturu v dalších regionech, jako jsou rafinerie, chemické a zbrojní závody či energetická infrastruktura. Naproti tomu v západních oblastech, zejména ve Lvovské, Ivanofrankivské, Ternopilské, Volyňské, Rovenské, Černovické a Zakarpatské oblasti, je doložen nižší počet útoků i jejich menší frekvence. Tyto oblasti čelí především nepřímým důsledkům ozbrojeného konfliktu, zejména zvýšené zátěži civilní infrastruktury v důsledku přítomnosti vnitřně vysídlených osob. Ze shromážděných podkladů dále dle žalovaného vyplývá, že například Zakarpatská a Černovická oblast byly od počátku konfliktu dne 24. 2. 2022 zasaženy každá toliko osmi vzdušnými útoky, což je ve výrazném kontrastu se zjištěním, že v roce 2025 ruské jednotky útočily v průměru 4,4 až 5 tisíci drony nebo balistickými raketami měsíčně. Ačkoli lze ze zprávy dovodit, že v dalších tzv. oblastech návratu (konkrétně Černovická, Chmelnycká, Ivanofrankivská, Kyjevská, Lvovská, Rovenská, Ternopilská, Vinnycká, Volyňská, Zakarpatská, Žytomyrská oblast a hlavní město Kyjev) jsou útoky relativně častější, zejména v případě hlavního města Kyjeva a Kyjevské oblasti, nelze přehlédnout, že v těchto regionech patří protivzdušná obrana k nejefektivnějším a nejpokročilejším. Uvedené skutečnosti svědčí dle závěru žalovaného o tom, že míra ohrožení civilního obyvatelstva není na celém území státu homogenní a nelze bez dalšího dovodit existenci plošného reálného nebezpečí vzniku vážné újmy pro každého civilistu bez ohledu na konkrétní místo pobytu.
3. Žalovaný dále uvedl, že žalobce nebyl ve vlasti pronásledován pro uplatňování politických práv a svobod, proto se na něj nevztahuje § 12 písm. a) zákona o azylu. Žalobce uvedl, že nemá žádné politické přesvědčení a nikdy nebyl politicky aktivní, není členem žádné politické strany ani uskupení a na Ukrajině neměl žádné problémy s policií ani státními orgány.
4. K důvodu udělení mezinárodní ochrany dle § 12 písm. b) zákona o azylu žalovaný uvedl, že nic nenasvědčuje tomu, že by v zemi původu mohl pociťovat odůvodněnou obavu z pronásledování z důvodu jeho rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ani tomu, že by mu takové pronásledování hrozilo v případě návratu do vlasti. Žalobce rovněž nezmínil jakoukoli diskriminaci své osoby ve vlasti z důvodů azylově relevantních. K obavě z povolání k výkonu vojenské služby žalovaný uvedl, že to není azylově relevantní důvod. Za důvod pro udělení mezinárodní ochrany žalovaný nepovažoval ani aktuální bezpečnostní situaci na Ukrajině, kterou žalobce označil za jeden z důvodů své žádosti. Konstatoval, že osoby, které byly donuceny opustit svou vlast na základě ozbrojeného národního nebo mezinárodního konfliktu, nejsou považovány za uprchlíky. Zdůraznil, že na takové situace, kdy cizinci hrozí v případě návratu do vlasti vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, dopadá § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu.
5. Ve vztahu k možnosti udělení azylu za účelem sloučení rodiny podle § 13 zákona o azylu žalovaný uvedl, že z výpovědi žalobce učiněné v průběhu správního řízení, z evidence žadatelů o udělení mezinárodní ochrany vedené v České republice (dále jen „ČR“) ani z dalších zjištění žalovaného nevyplynulo, že by některému z rodinných příslušníků žalobce byl v ČR udělen azyl ve smyslu uvedeného ustanovení. Za této situace žalovaný uzavřel, že podmínky pro udělení mezinárodní ochrany z tohoto důvodu naplněny nebyly.
6. S poukazem na přechodná ustanovení zákona č. 314/2025 Sb., kterým se mění zákon o azylu, žalovaný uvedl, že ani v řízeních zahájených přede dnem nabytí účinnosti uvedeného zákona nelze udělit národní humanitární azyl (§ 14 zákona o azylu účinný do 30. 9. 2025).
7. Vzhledem k tomu, že u žalobce nebyly naplněny důvody pro udělení azylu jako vyšší formy mezinárodní ochrany, žalovaný posoudil, zda žalobce nesplňuje důvody pro udělení doplňkové ochrany. Po zhodnocení výpovědi žalobce o okolnostech jeho pobytu před odchodem ze země původu a zpráv o situaci na Ukrajině žalovaný uzavřel, že žalobci v případě návratu do vlasti nehrozí přímé a bezprostřední nebezpečí vážné újmy ve smyslu § 14a odst. 1 a 2 zákona o azylu. K osobě žalobce žalovaný zdůraznil, že pochází z Ivanofrankivské oblasti na západě Ukrajiny, kde podle dostupných podkladů nedochází k takové míře svévolného násilí, jež by zakládala reálné riziko vzniku vážné újmy. V tomto regionu je provoz civilní infrastruktury stabilní, útoky jsou spíše ojedinělé a základní životní podmínky zůstávají zachovány. Dále uvedl, že samotná existence ozbrojeného konfliktu nezakládá nárok na doplňkovou ochranu, pokud nedosahuje intenzity, která by vedla k plošnému ohrožení civilního obyvatelstva. S odkazem na citovanou judikaturu dospěl k závěru, že v případě žalobce taková situace nenastala a že mu nehrozí individuální a konkrétní riziko vážné újmy z důvodu svévolného násilí.
8. Žalovaný dále uvedl, že ze zjištění učiněných v průběhu správního řízení nevyplývá, že by v ČR byla udělena doplňková ochrana některému z rodinných příslušníků žalobce, proto žalobci neudělil doplňkovou ochranu ani dle § 14b zákona o azylu.
II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného
9. Žalobce ve své žalobě nejprve stručně shrnul průběh správního řízení. Uvedl, že se rozhodl požádat o mezinárodní ochranu, neboť v jeho domovském státě probíhá ozbrojený konflikt s Ruskou federací (dále jen „Rusko“), která tam podniká invazivní válku.
10. Žalobce nesouhlasil se závěrem žalovaného, podle něhož mu nehrozí azylově relevantní nebezpečí, jelikož pochází z Ivanofrankivské oblasti, kterou žalovaný vyhodnotil jako relativně bezpečnou. Namítl, že bezpečnostní situace se od počátku invaze Ruska na Ukrajinu v únoru 2022 nezlepšila, neboť ozbrojený konflikt nadále probíhá na celém území státu prostřednictvím raketových a dronových útoků. Dále měl za to, že žalovaný nezohlednil skutečnost, že se nachází ve věku podléhajícím mobilizaci, a že by tak v případě návratu do vlasti byl nucen nastoupit k výkonu vojenské služby a účastnit se bojů, což podle něj představuje ohrožení jeho života a zdraví. V této souvislosti zdůraznil své pacifistické přesvědčení a doplnil, že odmítá účast na ozbrojeném konfliktu v jakékoli formě. Podle jeho názoru je tento postoj politickým přesvědčením azylově relevantní povahy.
11. Žalobce dále namítl, že napadené rozhodnutí je nedostatečně odůvodněné, neboť se nevypořádává s jeho argumentací a skutkovými tvrzeními. Odkázal přitom na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2007, č. j. 4 Ads 17/2007-66, podle něhož musí odůvodnění rozhodnutí odpovídat zjištěnému skutkovému stavu, obsahovat hodnocení důkazů a vypořádat se s námitkami účastníka řízení.
12. Žalobce rovněž považoval posouzení podmínek pro udělení humanitárního azylu za nedostatečné, neboť žalovaný nevěnoval pozornost posouzení rodinné situace žalobce, který v ČR žije s partnerkou a snaží se s ní založit rodinu.
13. Žalobce se domníval, že dostatečně předestřel svůj azylový příběh, který dokládá možné pronásledování, případně hrozbu vážné újmy. V souvislosti s tím odkázal na Metodickou příručku k postupům a kritériím pro určování právního postavení uprchlíků vydanou OSN v roce 1992. Žalobce současně tvrdil, že žalovaný jednak odmítl přispět svou aktivní činností ke zjištění skutkového stavu věci, a nerespektoval obecné pravidlo, že se v pochybnostech a při nemožnosti ověřit tvrzení žadatele rozhodne v jeho prospěch. To vedlo k bagatelizaci tvrzení žalobce v řízení před správním orgánem. Podle názoru žalobce je zjevné, že jím uváděné skutečnosti svědčí pro důvodnost přiznání azylu, respektive doplňkové ochrany, a poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 10. 2005, č. j. 2 Azs 423/2004-81, v němž je uvedeno, že smyslem institutu azylu a zákona o azylu není pouze ochrana systematických či celoživotních disidentů, ale také všech jednotlivců, kteří jsou ve své zemi původu ohrožováni pro uplatňování svých politických práv. Žalobce spatřoval ohrožení v nebezpečí mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení či trestání. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2008, č. j. 2 Azs 71/2006-82, je povinností správního orgánu nevystavit žadatele o azyl mučení, nelidskému či ponižujícímu zacházení či trestání, pokud hrozí reálné nebezpečí, že bude takovému jednání vystaven. Žalobce v této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2007, č. j. 3 As 60/2006-46, č. 1109/2007 Sb. NSS, ve kterém dovodil, že soud je v odůvodnění povinen uvést, čeho se žalobce domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný, stručně a jasně vyložit, které skutečnosti má za prokázané a které nikoli, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce.
14. Žalobce uvedl, že žalovaný porušil své povinnosti, když se řádně nevypořádal s jeho obavami. Tento závěr opřel o rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005-130, č. 1350/2007 Sb. NSS, v němž je konstatováno, že z odůvodnění musí být patrný vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Pokud by tomu tak nebylo, rozhodnutí by bylo nepřezkoumatelné, neboť by nedávalo dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím ústavně zaručené právo na spravedlivý proces. Žalobce byl toho názoru, že napadené rozhodnutí nemá vzhledem k výše popsaným důvodům povahu řádného, přesvědčivého a přezkoumatelného rozhodnutí. Vydáním napadeného rozhodnutí bylo podle něj zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces.
15. V závěru žaloby žalobce uvedl, že obava o život a zdraví může legitimně převážit nad povinností vojenské služby, a proto nelze trvat na jeho nuceném návratu. Zdůraznil, že situace na Ukrajině se od února 2022 nijak nezlepšila a míra ohrožení zůstává dlouhodobě stejná. Současně poukázal na dosavadní praxi ČR při ochraně osob zasažených válkou, od níž se podle něj žalovaný bezdůvodně odchýlil, a dovozoval, že i nadále je vystaven azylově relevantnímu ohrožení.
16. Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě setrval na závěrech napadeného rozhodnutí a uvedl, že důvodem žádosti žalobce byla především snaha o legalizaci pobytu v ČR a obecná obava z ozbrojeného konfliktu na Ukrajině.
17. K námitkám žalobce uvedl, že se otázkou mobilizace i dalšími tvrzeními zabýval velmi podrobně již ve správním řízení a své závěry považoval za dostatečně odůvodněné, přičemž námitku týkající se humanitárního azylu označil za irelevantní s ohledem na přechodná ustanovení zákona č. 314/2025 Sb.
18. Žalovaný odmítl tvrzení o nutnosti setrvat na dosavadní praxi a uvedl, že návrat státních příslušníků Ukrajiny nelze paušálně vyloučit. Odkázal přitom na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 267/2023, podle něhož nebezpečí nehrozí na celém území stejně, na nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2025, sp. zn. I. ÚS 1054/25, dle něhož obecná situace válečného konfliktu brání návratu jen ve výjimečných případech, dále na usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 7 Tdo 273/2025, podle něhož samotná existence konfliktu ani hrozba mobilizace nezakládají důvod vylučující uložení trestu vyhoštění, a na usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2024, sp. zn. III. ÚS 2620/24, podle něhož samotná přítomnost v méně zasažených oblastech nezakládá reálné riziko vážné újmy. Současně zdůraznil regionální rozdíly v intenzitě konfliktu, nízkou míru násilí v západních oblastech i možnost vnitřního přesídlení, přičemž odkázal i na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (Sufi a Elmi proti Spojenému království č. 8319/07 a 11449/07, rozsudek ze dne 28. 6. 2011), podle níž obecná situace odůvodňuje nevyhoštění pouze v extrémních případech.
19. Žalovaný poukázal na informace o nízké intenzitě útoků a minimálních civilních ztrátách v západních oblastech Ukrajiny, kde jsou zároveň dostupné základní veřejné služby a humanitární pomoc, a zdůraznil zkušenost státu s vnitřně vysídlenými osobami. Na tomto základě žalovaný uzavřel, že tvrzení žalobce nezakládají odůvodněné obavy z pronásledování či vážné újmy, a napadené rozhodnutí považoval za řádně odůvodněné a za zákonné. Odkázal rovněž na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003-48, podle něhož nelze azyl zaměňovat s jinými formami pobytového oprávnění, a uvedl, že žalobce má svou situaci řešit podle zákona o pobytu cizinců.
III. Posouzení žaloby
20. Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích řádně a včas uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán (§ 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“). Při přezkumu vycházel ze skutkového a právního stavu ke dni vydání tohoto rozsudku. Tento postup opřel o čl. 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. 6. 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (dále jen „procedurální směrnice“), který se s ohledem na čl. 79 odst. 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1348 ze dne 14. 5. 2024 o zavedení společného řízení o mezinárodní ochraně v Unii a o zrušení směrnice 2013/32/EU (dále jen „procedurální nařízení“) použije i nadále na řízení o žádostech o mezinárodní ochranu podaných přede dnem 12. 6. 2026.
21. V nyní posuzované věci žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu dne 23. 6. 2025 a rozhodné skutečnosti k této žádosti poskytl dne 26. 6. 2025, tedy přede dnem 12. 6. 2026. Soud proto postupoval v souladu s čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice, čl. 79 odst. 3 procedurálního nařízení a přechodnými ustanoveními zákona č. 314/2025 Sb., kterým se mění zákon o azylu, a věc posuzoval podle právní úpravy účinné přede dnem 12. 6. 2026.
22. O věci rozhodl bez jednání, jelikož s takovým postupem žalobce i žalovaný vyjádřili souhlas, resp. nevyjádřili nesouhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (§ 51 odst. 1 s. ř. s.).
23. Soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, a to s ohledem na bezpečnostní situaci na Ukrajině. Soud proto rozhodl podle § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. a zrušil rozhodnutí žalovaného, jelikož skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, vyžaduje rozsáhlé a zásadní doplnění.
24. Podle ustanovení § 2 odst. 7 zákona o azylu pronásledováním nebo vážnou újmou není, pokud se obava cizince z pronásledování nebo vážné újmy vztahuje pouze na část území státu, jehož státní občanství má, nebo, je-li osobou bez státního občanství, státu jeho posledního trvalého bydliště a může-li cizinec bezpečně a oprávněně odcestovat do jiné části státu, do ní vstoupit a v ní se usadit, a pokud s přihlédnutím k situaci v této části státu a k jeho osobní situaci v této části státu a) nemá odůvodněný strach z pronásledování ani nejsou dány důvodné obavy, že by mu zde hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy, nebo b) má přístup k účinné ochraně před pronásledováním nebo vážnou újmou.
25. Podle § 14a odst. 1 zákona o azylu platí, že doplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště.
26. Podle § 14a odst. 2 písm. b) a c) zákona o azylu platí, že za vážnou újmu se podle tohoto zákona považuje […] b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, nebo c) vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu.
27. Podle čl. 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. prosince 2011 o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (dále jen „kvalifikační směrnice“), v rámci posuzování žádosti o mezinárodní ochranu mohou členské státy dospět k závěru, že určitý žadatel nepotřebuje mezinárodní ochranu, pokud v určité části země původu a) nemá opodstatněný důvod se obávat pronásledování ani mu nehrozí reálné nebezpečí vážné újmy nebo b) má přístup k ochraně před pronásledováním nebo vážnou újmou, jak je vymezena v článku 7, a pokud do této části země původu může bezpečně a legálně odcestovat, je mu do ní umožněn vstup a lze důvodně předpokládat, že se v ní může usadit.
28. Žalobce v rámci správního řízení uvedl, že je křesťan, hlásí se ke křesťanství obecně a nepatří do žádné církve. Politické přesvědčení nemá, nikdy nebyl členem politické strany nebo skupiny, nikdy nebyl politicky aktivní. Je ženatý a bezdětný, manželka žije na Slovensku. Poslední místo bydliště ve vlasti je město B., bydlel tam v rodinném domě, jehož vlastníkem je jeho babička. Do ČR přijel poprvé asi v roce 2016, a následně setrvával na území ČR převážně na vízum na 90 dnů. Cestoval po území EU a pravidelně se vracel na Ukrajinu. Naposledy přicestoval na území ČR svým osobním automobilem z Ukrajiny asi v létě roku 2022. Je zdráv a nemá žádná zdravotní omezení ani zvláštní potřeby. V rámci pobytu v ČR spáchal trestný čin převaděčství, bylo to v roce 2023. Soud proběhl v roce 2024, rozsudek nabyl právní moci v květnu roku 2024. Byl podmíněně odsouzen se zkušební dobou do roku 2029. O mezinárodní ochranu žádá kvůli situaci ve vlasti, neboť by se tam necítil bezpečně. Je v ČR delší dobu a má zde závazky, tj. smlouvy na byt a internet.
29. S žalobcem byl v rámci správního řízení veden dne 26. 6. 2025 ústní pohovor, ve kterém uvedl, že by se na Ukrajině necítil bezpečně, jelikož tam probíhá ozbrojený konflikt. Ve vlasti nemá žádné závazky, na Ukrajině není nic, co by ho tam drželo. K převaděčské činnosti přišel tak, že na Facebooku našel inzerát (byl to nějaký R.). Autem v roce 2023, asi v září, převezl osoby ze Sýrie. Byl zastaven policií ke kontrole. U soudu doznal vinu a bylo mu zabaveno vozidlo. Dosud se z této situace nemůže vymanit. O dočasnou ochranu pro Ukrajince nežádal, neměl na ni nárok, jelikož měl pobytové oprávnění. V dubnu 2025 žádal o vízum k pobytu za účelem strpění na území ČR, ale kvůli trestu ho nedostal. O mezinárodní ochranu nepožádal dříve, jelikož cestoval. Dodal, že nebyl důvod žádat o mezinárodní ochranu, když nebyla válka a když neměl trest. Nemůže zde být legálně. Musí docházet k Probační a mediační službě a splňovat termíny. Popřel, že by měl ve své vlasti jakékoliv problémy se státními či bezpečnostními orgány své vlasti. Rovněž nikdy neměl jakékoliv problémy kvůli své rase, národnosti, náboženství, pohlaví, příslušnosti k sociální skupině či politickému přesvědčení. V případě návratu do vlasti se obává války. Chce pokračovat ve svém životě v ČR, nemá zájem se vracet na Ukrajinu. Zná zde jazyk, zákony, lidi. O mezinárodní ochranu žádá kvůli jeho trestu. Na Ukrajině ho nic nedrží, není tam nový dům.
30. Soud nejprve uvede důvody pro zrušení rozhodnutí žalovaného a následně se bude zabývat dalšími žalobními námitkami. Při posouzení nutnosti zrušit rozhodnutí žalovaného přitom zdejší soud vycházel z rozsudku městského soudu ze dne 19. 6. 2026, č. j. 23 Az 4/2026-37, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 4. 5. 2026, sp. zn. 74 Az 8/2026-38, které se současnou bezpečnostní situací na Ukrajině zabývaly a ve kterých soudy dospěly k názoru, že území střední a západní Ukrajiny nelze považovat za natolik bezpečné, aby bylo možné učinit závěr o možnosti přemístění žalobce do tzv. oblastí návratu, čímž by mu byla poskytnuta účinná ochrana před vážnou újmou ve smyslu § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Soud se s tímto závěrem ztotožňuje. Obdobně pak i Krajský soud v Plzni ve svém rozsudku ze dne 23. 3. 2026, č. j. 33 A 13/2026-72, dospěl k závěru, že bezpečnostní situace na Ukrajině představuje v současné době překážku vycestování státních příslušníků Ukrajiny. Kasační stížnost žalovaného následně odmítl Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 27. 5. 2026, č. j. 1 Azs 39/2026-23, ve kterém souhlasil s názorem Krajského soudu v Plzni.
31. K otázce vnitřního přesídlení soud odkazuje na konstantní judikaturu. Kasační soud v rozsudku ze dne 24. 1. 2008, č. j. 4 Azs 99/2007-93, č. 1551/2008 Sb. NSS, dovodil, že „při posuzování možnosti vnitřní ochrany je nezbytné zhodnotit především reálnost (faktickou i právní), přiměřenost, rozumnost a smysluplnost tohoto řešení. Je třeba se zabývat zejména její dostupností, celkovými poměry panujícími v zemi původu, osobními poměry žadatele (např. pohlaví, etnická příslušnost, rodinné vazby, zdravotní stav, věk a ekonomická situace), účinností vnitřní ochrany a postavením žadatele po jeho přesunu z hlediska respektování a zajištění základních lidských práv v místě vnitřní ochrany. Rovněž je třeba zvážit bezpečnost žadatele, a to jak při přesunu do cílové části země, tak po jeho přesídlení.“ Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2009, č. j. 5 Azs 40/2009-74 „při posuzování možnosti vnitřní ochrany je nutné posoudit čtyři kritéria: (1) zda je jiná část země pro žadatele dostupná; (2) zda přesun do jiné části země je účinným řešením proti pronásledování či vážné újmě v původní oblasti; (3) zda žadateli nehrozí navrácení do původní oblasti a (4) zda ochrana v jiné části země splňuje minimální standard ochrany lidských práv. Tyto čtyři podmínky musí být splněny kumulativně a při jejich posouzení je třeba brát v potaz celkové poměry panující v zemi původu a osobní poměry žadatele“ (též viz usnesení kasačního soudu ze dne 1. 3. 2012, č. j. 2 Azs 29/2011-70, ze dne 8. 3. 2012, č. j. 7 Azs 3/2012-44, nebo ze dne 29. 5. 2014, č. j. 6 Azs 22/2014-61).
32. Žalobce v žalobě namítl, že žalovaný nesprávně vyhodnotil jeho domovskou Ivanofrankivskou oblast jako relativně bezpečnou, když podle něj konflikt zasahuje celé území Ukrajiny. Žalovaný při posouzení otázky hrozby vážné újmy podle § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu odkázal na rozsudek kasačního soudu ze dne 13. 3. 2009, č. j. 5 Azs 28/2008-68, ve kterém Nejvyšší správní soud dovodil, že „pro existenci skutečného nebezpečí vážné újmy zakotvené v § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu musí být kumulativně splněny následující podmínky: (1) země původu žadatele o mezinárodní ochranu se nachází v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu; (2) žadatel o mezinárodní ochranu je civilista; (3) žadatel o mezinárodní ochranu by byl v souvislosti s tímto konfliktem v zemi původu vystaven vážnému a individuálnímu ohrožení života nebo tělesné integrity z důvodu svévolného (nerozlišujícího) násilí.“ Žalovaný v napadeném rozhodnutí dovodil, že přes kladné odpovědi na první dvě otázky, žalobci v případě návratu do vlasti nehrozí vážné a individuální ohrožení života nebo tělesné integrity z důvodu svévolného (nerozlišujícího) násilí (viz str. 7 a 8 napadeného rozhodnutí).
33. Žalovaný v napadeném rozhodnutí k situaci na Ukrajině uvedl, že ji nelze klasifikovat jako „totální konflikt“, v jehož rámci by byl každý civilista již z důvodu pouhé přítomnosti na daném území vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy. Z Informace OAMP Ukrajina – Bezpečnostní situace v západních oblastech Ukrajiny: Přeshraniční pohyb ze dne 12. ledna (dále jen „Informace o bezpečnostní situaci“) dovodil, že situace pozemních bojů zůstává stabilizovaná na linii bojů na východě a jihovýchodě země a že v západních oblastech je zdokumentován menší počet útoků a nižší časová frekvence. Na základě této zprávy konstatoval, že se v současné době lze situaci na Ukrajině, a to v tzv. oblastech návratu, považovat za stabilní a že v zemi původu žalobce neprobíhá takový ozbrojený konflikt, jehož důsledky by bylo možné ve vztahu k jeho osobě považovat za reálné nebezpečí vzniku vážné újmy ve smyslu § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu, a to v rozsahu zasahujícím celé území jeho vlasti.
34. Soud z Informace o bezpečnostní situaci, jež je součástí správního spisu, zjistil následující skutečnosti. Ruské jednotky jsou schopny ostřelovat celé ukrajinské území. Strategie ruské armády cílila především na vojenskou i civilní energetickou a průmyslovou infrastrukturu Ukrajiny (např. rozvody elektrické sítě, teplárny, přístavy apod.), ale i na čistě civilní objekty (nemocnice, obytné domy, obchody, restaurace, dětská hřiště). V posledním období (zejm. 2025) se výrazně zvýšila intenzita ruského ostřelování a snížila úspěšnost protivzdušné obrany zejména vůči balistickým nebo hypersonickým raketám. Z uvedené informace dále vyplývá, že menší počet útoků a nižší časová frekvence (nižší jednotky až nižší desítky útoků od počátku ruské invaze) jsou zdokumentovány v sedmi západoukrajinských oblastech (Lvovské, Ivanofrankivské, Ternopilské, Volyňské, Rovenské, Černovické, Zakarpatské). Podle zdrojů všechny výše uvedené oblasti čelily od 24. 2. 2022 nižším jednotkám ruských leteckých a dronových útoků. Celkově vyšší počet útoků (vyšší desítky) byl evidován v oblastech Vinnycké, Žytomyrské, Chmelnycké. Uvedené oblasti se staly opětovně cílem ruského ostřelování v jarních měsících roku 2025 během zesílené kampaně proti ukrajinské energetické infrastruktuře. Kyjev, respektive Kyjevská oblast, patří k častým terčům ruských leteckých a dronových útoků. Rovněž z tam obsažené mapy zachycující vzdušné útoky na Ukrajinu v období 1. 1. 2025 – 1. 1. 2026 je zřejmé, že v uvedeném období neexistovala jediná oblast Ukrajiny, která by nečelila vzdušnému útoku. Přestože je z mapy zřejmé, že většina útoků směřovala na východ a jihovýchod Ukrajiny, výskyt zobrazených útoků v ostatních, včetně nejzápadnějších oblastí Ukrajiny, rozhodně nelze označit za ojedinělý. Navzdory celkově nižší intenzitě útoků v západních oblastech zpráva upozorňuje na závažné jednotlivé incidenty. V Ternopilské oblasti bylo zaznamenáno, že administrativní centrum oblasti město Ternopil bylo cílem vzdušného útoku, při němž zemřelo podle odhadů až třicet čtyři obětí.
35. Ze Zjišťovací mise – Ukrajina z února 2026 (dále jen „zjišťovací mise“), jež je rovněž založena jako podklad ve správním spise, zdejší soud dále shledal, že od října 2022 provádí Ruská federace rozsáhlé a nepřetržité letecké útoky pomocí raket a dronů, které se zaměřují nejen na vojenské a průmyslové cíle, ale i na civilní a energetickou infrastrukturu. Vzrůstající počty útoků jsou patrné z analýzy CSIS (viz CSIS, Russian Firepower Strike Tracker: Analyzing Missile Attacks in Ukraine), jež je v dokumentu zjišťovací mise citována (str. 6), podle níž čelila Ukrajina diametrálně vyššímu počtu vzdušných útoků v roce 2025 oproti předcházejícím letům. V roce 2025 útočily ruské jednotky v průměru 4 400 až 5 000 drony nebo balistickými raketami měsíčně. Vysoká intenzita útoků je patrná zejména ve frontových oblastech na východní Ukrajině, avšak v posledních osmnácti měsících roste počet a intenzita koordinovaných vzdušných útoků i na západní Ukrajinu. Nejvyšší intenzita bezpečnostních incidentů je soustředěna v hlavním městě Kyjevě a Kyjevské oblasti, které vykazují nejvyšší počty explozí, obětí i protivzdušných výstrah. Zvýšená míra bezpečnostních incidentů je patrná rovněž v dalších centrálních oblastech, konkrétně v Žytomyrské a Chmelnycké oblasti. Naopak západní oblasti vykazují nižší intenzitu útoků i jejich dopadů. Výjimku však představuje Ternopilská oblast, kde bylo evidováno třicet osm obětí, což je výrazně více než v jiných západních oblastech, a dokládá to, že i oblasti s nižší frekvencí útoků mohou být zasaženy vážnými incidenty. Zjišťovací mise rovněž uvádí, že při porovnání s předchozími lety byl rok 2025 rokem s největším počtem civilních obětí, s výjimkou roku 2022. V důsledku bojů bylo zabito nejméně 2 514 civilistů a dalších 12 142 bylo zraněno, a to v 97 % případů na území kontrolovaném Ukrajinou a v 63 % ve frontových oblastech.
36. Soud se s ohledem na výše uvedené skutečnosti týkající se aktuální bezpečnostní situace na Ukrajině nemohl ztotožnit s tvrzením žalovaného, že západní a střední část Ukrajiny lze považovat za bezpečné oblasti a že proto žalobce může využít přesídlení do těchto regionů, tj. do tzv. oblastí návratu. Takovou úvahu považuje soud za předčasnou. Z podkladů předložených žalovaným naopak vyplývá, že Ruská federace uskutečňuje útoky nediskriminačním (nerozlišujícím) způsobem, a to i vůči civilnímu obyvatelstvu a civilní infrastruktuře. Přestože z těchto podkladů lze dovodit, že některé oblasti západní Ukrajiny vykazují relativně příznivější bezpečnostní situaci ve srovnání s oblastmi centrálními, nelze z této skutečnosti bez dalšího dovodit, že tzv. oblasti návratu jsou natolik bezpečné, aby žalobci v případě návratu do země původu nehrozilo vážné a individuální ohrožení jeho života či tělesné integrity v důsledku svévolného (nerozlišujícího) násilí. Soud má za to, že takto zobecňující závěr neodpovídá povaze zjištěných informací o bezpečnostní situaci v zemi původu žalobce, jak byly uvedeny výše. V nyní posuzované věci proto soud uzavírá, že přemístění do žalovaným označených oblastí návratu nelze považovat za opatření poskytující účinnou ochranu před vážnou újmou ve smyslu ustálené judikatury správních soudů.
37. Žalovaný současně vycházel z předpokladu, že situaci na Ukrajině nelze charakterizovat jako „totální konflikt“ ve smyslu závěrů usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2024, sp. zn. III. ÚS 2620/24, že „pro Ústavní soud je podstatné, že soudy dostatečně vysvětlily, proč probíhající ozbrojený konflikt vyvolaný ruskou agresí nebrání vydání stěžovatele. Vycházeli přitom z aktuálních informací a podkladů, z nichž vyvodily, že válečný konflikt na Ukrajině je teritoriálně lokalizovaný bez zásadních dynamicky se vyvíjejících územních ztrát nebo zisků a bezprostředně se netýká celého území Ukrajiny.“ Dále ÚS uvedl, že „samotná přítomnost osoby v oblastech Ukrajiny, které nejsou bezprostředně ohroženy ruskou agresí, nevede k riziku vážné újmy ve smyslu principu non-refoulement.“ Soud nepovažuje uvedené usnesení z října 2024 za přiléhavé pro nyní posuzovanou věc, neboť se týkalo extradičního řízení, nikoli řízení o mezinárodní ochraně. V uvedeném případě bylo předmětem posouzení přípustnosti vydání stěžovatele do konkrétní části území Ukrajiny, zatímco v nynější věci jde o žalobce, u něhož žalovaný dovozuje možnost přesídlení do tzv. oblastí návratu, které jsou, byť v rozdílné intenzitě, nadále vystaveny probíhajícím útokům. Soud současně přihlédl k aktuálnímu vývoji bezpečnostní situace, zejména k eskalaci konfliktu a nárůstu útoků směřujících především proti civilní infrastruktuře, jakož i zvýšení počtu civilních obětí napříč územím Ukrajiny. K obdobnému závěru dospěl i kasační soud v již citovaném usnesení ze dne 27. 5. 2026 č. j. 1 Azs 39/2026-23, v němž odkázal na ustálenou judikaturu týkající se situace na Ukrajině po zahájení ruské agrese. Vyplývá z ní nutnost respektovat čl. 2 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod se zásadou non-refoulement (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4. 2022, č. j. 5 Azs 89/2022-24, č. 4344/2022 Sb. NSS, body [21] až [23]). Současně bylo judikováno, že bezpečnostní situace na Ukrajině představuje překážku vycestování (viz rozsudek kasačního soudu ze dne 7. 9. 2023 č. j. 9 Azs 126/2023-35, bod [19]). Žalovaný ve vyjádření k žalobě odkazoval na rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, ze kterých dovozoval dostatečnou bezpečnostní situaci na Ukrajině. Tato rozhodnutí však byla vydána v letech 2023, 2024 a nejpozději v červnu roku 2025. Dle městského soudu není možné z těchto rozhodnutí bez dalšího vycházet za situace, kdy se posuzuje bezpečnostní situace v polovině roku 2026.
38. Městský soud z uvedeného důvodu musel zrušit rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
39. Soud se bude dále věnovat zbylým žalobním námitkám, jež vznesl žalobce v podané žalobě. Za prvé žalobce rozporoval, že žalovaný nezohlednil jeho ohrožení v důsledku mobilizace, přičemž zdůraznil své pacifistické přesvědčení a svůj názor, že obava o život a zdraví může převážit nad povinností vojenské služby. Za druhé vytkl žalovanému nedostatečné posouzení podmínek pro udělení humanitárního azylu. Za třetí měl žalobce za to, že žalovaný nedostatečně odůvodnil napadené rozhodnutí, nepřispěl k objasnění skutkového stavu a nerespektoval zásadu rozhodování ve prospěch žadatele v pochybnostech. Za čtvrté namítl porušení práva na spravedlivý proces pro nepřezkoumatelnost rozhodnutí.
40. Pokud jde o namítanou nucenou službu v ukrajinské armádě jako azylově relevantní důvod, zdejší soud uvádí, že judikatura správních soudů dovodila, že odmítání nástupu k výkonu základní vojenské služby, která je v domovském státě žadatele povinná, nelze bez dalšího považovat za důvod pro udělení azylu ve smyslu § 12 zákona o azylu (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2004, č. j. 5 Azs 4/2004-49, či ze dne 11. 10. 2006, č. j. 4 Azs 16/2006-55). Povolávání vlastních občanů k výkonu vojenské služby, byť i způsoby nevybíravými či porušujícími vnitrostátní právo, samo o sobě bez přistoupení dalších skutečností, není pronásledováním z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině či pro politické přesvědčení (srov. např. rozsudek kasačního soudu ze dne 30. 10. 2006, č. j. 4 Azs 22/2006-55).
41. Tento závěr byl později rozšířen v tom směru, že azylově relevantní není povinná účast v armádě ani v situaci, kdy je výkon vojenské služby spojen s rizikem účasti na bojových akcích ve válečném konfliktu (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 8. 2012, č. j. 2 Azs 17/2012-44, ze dne 9. 5. 2018, č. j. 4 Azs 89/2018-27, či ze dne 23. 5. 2018, č. j. 6 Azs 67/2018-29). Kromě toho judikatura dovodila, že nediskriminačně vymezená branná povinnost není relevantní ani pro udělení doplňkové ochrany (viz např. usnesení kasačního soudu ze dne 25. 10. 2017, č. j. 6 Azs 290/2017-23, či ze dne 27. 1. 2022, č. j. 2 Azs 279/2021-24). Citované závěry se přitom plně uplatní též v novější judikatuře vztahující se především na aktuálně probíhající ozbrojený konflikt na území Ukrajiny (srov. např. recentní usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 12. 2025, č. j. 9 Azs 139/2025-53, či ze dne 30. 4. 2026, č. j. 10 Azs 28/2026-54).
42. Uvedených judikaturních východisek se zdejší soud přidržel i v nyní posuzované věci, a dospěl k závěru, že žalobcem namítané povolání do ukrajinské armády nemůže ani v kontextu hrozícího nasazení v bojových operacích v aktuálně probíhající válce proti Rusku založit relevantní důvod pro udělení azylu či doplňkové ochrany. Zdejší soud zároveň v případě žalobce neshledal naplnění žádné z negativních podmínek, které by aplikaci předestřených obecných východisek bránily. Je všeobecně známo, že Ukrajina v současnosti vede obrannou válku proti vnější ruské agresi, přičemž činnost ozbrojených sil v rámci obrany státu proti ozbrojenému napadení cizím státem představuje legitimní výkon práva na sebeobranu. Za těchto okolností tudíž nelze dovozovat, že by samotná vojenská služba v ukrajinské armádě implikovala vedení útočné války, příp. účast na jednáních, jež by naplňovala znaky válečného zločinu či zločinu proti míru či proti lidskosti (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2020, č. j. 5 Azs 19/2020-45, či ze dne 29. 9. 2022, č. j. 1 Azs 84/2022-61). Současně zdejší soud vyhodnotil žalobcem namítanou výhradu pacifismu jako nepodloženou. Správní spis neobsahuje žádné relevantní podklady, které by nasvědčovaly dlouhodobému a ucelenému odmítání násilí či účasti na ozbrojených aktivitách ze strany žalobce, ať již ve formě jeho dřívějších prohlášení, jednání či životních voleb. Proto pokud žalobce nyní v žalobě tvrdil, že je pacifista a že odmítá účast na ozbrojeném konfliktu v jakékoli formě, zdejší soud považuje toto tvrzení za ryze účelové, a to zvláště v situaci, kdy žalobce takové přesvědčení v průběhu správního řízení nikterak neuvedl. Soud se neztotožnil ani s tvrzením žalobce, že jeho obava o život a zdraví může legitimně převážit nad povinností vojenské služby, a proto nelze trvat na jeho návratu do vlasti. Jak již bylo uvedeno výše, samotná existence branné povinnosti ani hrozba nasazení v ozbrojeném konfliktu nepředstavují bez dalšího azylově relevantní důvod. Obecné riziko ohrožení života a zdraví spojené s výkonem vojenské služby je vlastní každému ozbrojenému konfliktu a dopadá na široký okruh osob bez rozlišování, a nelze jej proto individualizovat vůči konkrétnímu žadateli způsobem vyžadovaným zákonem o azylu. Jiný závěr by přicházel v úvahu pouze za situace, kdy by výkon vojenské služby byl spojen s nucenou účastí na jednáních odporujících mezinárodnímu právu, případně kdy by odepření služby vedlo k nepřiměřenému či diskriminačnímu postihu. Takové skutečnosti však v projednávané věci zjištěny nebyly ani žalobcem tvrzeny.
43. K žalobcově námitce nedostatečného posouzení institutu národního humanitárního azylu zdejší soud uvádí, že tento byl v zákoně o azylu upraven do 30. 9. 2025. Od 1. 10. 2025 byl zrušen zákonem č. 314/2025 Sb. Podle bodu 9 přechodných ustanovení není možné udělit národní humanitární azyl ode dne nabytí účinnosti dané novely. Žalovaný přitom vydal žalobou napadené rozhodnutí dne 2. 3. 2026, tedy již za účinnosti dané novely. Soud proto souhlasí s žalovaným, že národní humanitární azyl udělit nemohl.
44. I kdyby však žalovaný posuzoval žádost žalobce za předchozí právní úpravy, nebyly by dle zdejšího soudu pro udělení národního humanitárního azylu splněny podmínky. Správní a soudní praxe obecně podřazovala pod důvody hodné zvláštního zřetele (ve smyslu již neplatného § 14 zákona o azylu) zpravidla jednak tzv. zdravotní případy, u nichž je riziko skutečného nebezpečí vážného, rychlého a nezvratného zhoršení zdravotního stavu vedoucího k intenzivnímu utrpení nebo výraznému snížení předpokládané délky života (viz rozsudek ESLP ze dne 13. 12. 2016 ve věci č. 41738/10, Paposhvili proti Belgii), a jednak individuální následky humanitární katastrofy (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004-55). Udělení národního humanitárního azylu z důvodu porušení čl. 8 Úmluvy lze tak předpokládat skutečně pouze ve výjimečných případech, např. pokud by se jednalo o dlouhodobý zákaz pobytu, v kombinaci s dalšími faktory (např. nemožnost přesunu na žadateli závislých rodinných příslušníků do země původu z důležitých příčin). Jak plyne z rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 47/2004-60, a ze dne 1. 2. 2017, č. j. 6 Azs 309/2016-28, bod [9], či usnesení kasačního soudu ze dne 18. 2. 2021, č. j. 5 Azs 311/2020-29, bod [14], sloučení rodiny, resp. zachování stávajících rodinných vazeb obecně nelze považovat za případ hodný zvláštního zřetele, pro který by mohl správní orgán humanitární azyl udělit, nejsou-li dány další významné skutečnosti, které by jeho udělení opodstatňovaly (např. přírodní katastrofa či vážné tělesné postižení apod.). V nyní posuzované věci však žalobce netvrdil, že by jakékoliv takto významné skutečnosti existovaly. Soud doplňuje, že v podané žalobě žalobce uvedl, že v České republice žije s partnerkou, se kterou se pokouší založit rodinu. Toto tvrzení je v rozporu s tvrzením, které uvedl ve správním řízení, kde naopak uvedl, že jeho manželka žije na Slovensku.
45. Ani námitce porušení zásady rozhodování v pochybnostech ve prospěch žadatele nelze přisvědčit. Ze správního spisu ani z napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by žalovaný hodnotil výpověď žalobce jako nevěrohodnou nebo že by v jeho tvrzeních shledal rozpory či nejasnosti, které by bylo nutné vykládat v jeho prospěch. Naopak z odůvodnění plyne, že žalovaný vycházel z pravdivosti tvrzených skutečností a nikterak azylový příběh žalobce nezpochybnil. Soud proto konstatuje, že žalovaný danou zásadu neporušil, neboť žádné skutečnosti, které by bylo možné vykládat ve prospěch žalobce se v jeho azylovém příběhu neobjevily.
46. Žalobce dále namítl, že napadené rozhodnutí nesplňuje požadavky řádnosti, přesvědčivosti a přezkoumatelnosti. K otázce přezkoumatelnosti a přesvědčivosti rozhodnutí se vyjádřil Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 2841/13, podle něhož s právem na spravedlivý proces koresponduje povinnost řádně odůvodnit rozhodnutí a vypořádat se se všemi důkazy i argumentačními tvrzeními účastníků řízení. Obecně platí, že zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno pouze nejzávažnějším vadám, pro které nelze rozhodnutí pro absenci důvodů nebo pro jeho nesrozumitelnost meritorně přezkoumat (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2024, č. j. 5 As 341/2022-35, a ze dne 30. 9. 2024, č. j. 6 As 181/2024-29). Rozhodnutí je nepřezkoumatelné tehdy, pokud správní orgán neuvede konkrétní důvody, o něž své rozhodnutí opírá, a nevypořádá se s námitkami a argumentací účastníka řízení (viz rozsudek kasačního soudu ze dne 21. 12. 2006, č. j. 2 As 37/2006-63). Nepřezkoumatelnost však nelze zaměňovat s nenaplněným očekáváním účastníka ohledně rozsahu a podrobnosti odůvodnění. Představuje objektivní překážku přezkumu, spočívající v nemožnosti zjistit obsah rozhodnutí nebo důvody, pro které bylo vydáno (srov. např. rozsudky kasačního soudu ze dne 16. 6. 2023, č. j. 7 As 113/2022-32, ze dne 8. 11. 2024, č. j. 5 As 200/2023-51, či ze dne 6. 12. 2024, č. j. 10 As 195/2024-33). V nyní posuzované věci žalovaný shromáždil podklady potřebné pro vydání rozhodnutí, jejichž demonstrativní výčet je obsažen v § 23c zákona o azylu. Kromě výše vytýkané vady posouzení bezpečnostní situace v zemi původu žalobce zdejší soud konstatuje, že žalovaný při zjišťování skutkového stavu postupoval v souladu se zákonem, vypořádal se se všemi relevantními tvrzeními žalobce a své závěry odůvodnil způsobem, který je srozumitelný a přezkoumatelný. Napadené rozhodnutí tak netrpí vytýkanými vadami a uvedené námitky nejsou důvodné.
47. Pro úplnost soud dodává, že žalovaný sice označil žádost žalobce za motivovanou pouze legalizací pobytu, avšak zároveň posoudil všechny důvody pro udělení azylu či doplňkové ochrany.
V. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
48. Z výše uvedených důvodů městský soud rozhodnutí žalovaného podle § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. zrušil, jelikož skutkový stav, který vzal žalovaný za základ napadeného rozhodnutí, vyžaduje rozsáhlé a zásadní doplnění.
49. V dalším řízení žalovaný znovu posoudí možnost návratu žalobce do konkrétních oblastí Ukrajiny označovaných jako tzv. oblasti návratu, a to pro každou jednotlivou oblast samostatně. Zaměří se zejména na to, zda případné přesídlení představuje pro žalobce reálnou, účinnou a přiměřenou alternativu ochrany, tedy zda by mu v dané oblasti nehrozilo vážné a individuální ohrožení života či tělesné integrity a zda by zde mohl vést důstojný a relativně běžný život. Při tomto posouzení zohlední aktuální a dynamický vývoj bezpečnostní situace na celém území Ukrajiny, včetně skutečnosti, že ozbrojené útoky zasahují v různé intenzitě i oblasti dříve považované za relativně bezpečnější, a doplní tomu odpovídající aktuální podklady. Současně žalovaný na základě takto doplněného skutkového stavu znovu vyhodnotí, zda jsou v případě žalobce splněny podmínky pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu, popřípadě i podmínky pro udělení azylu, bude-li to přicházet v úvahu. Podle § 78 odst. 5 s. ř. s. je žalovaný v dalším řízení vázán právním názorem soudu.
50. Výrok o nákladech řízení (II.) je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce byl ve věci úspěšný, proto mu přísluší právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení proti neúspěšnému žalovanému. Náklady vynaložené žalobcem na dané řízení představují náhradu nákladů právního zastoupení spočívající v odměně za dva úkony právní služby [§ 11 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb. – tj. převzetí zastoupení a písemné podání k soudu] v částce 4 620 Kč za jeden úkon, celkem 9 240 Kč, a náhradu hotových výdajů v částce 450 Kč za jeden úkon, celkem 900 Kč (§ 13 odst. 4 téže vyhlášky). Právní zástupce je plátcem DPH, soud tak žalobci dále přiznal i částku odpovídající příslušné sazbě daně (zaokrouhlené na celé koruny nahoru dle § 146 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád) ve výši 2 130 Kč. Soud tak uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v celkové výši 12 270 Kč, ve 30denní lhůtě k rukám jeho zástupce (§ 149 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve spojení s § 64 s. ř. s.).
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
Praha dne 30. 6. 2026
Mgr. Ondřej Hrabec v.r.
samosoudce
Shodu s prvopisem potvrzuje J. V.