Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Azs 10/2026 - 28

- 30

pokračování

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Rychlého a soudců JUDr. Faisala Husseiniho a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: V. B., zastoupený Mgr. Vratislavem Tauberem, advokátem se sídlem Lidická 960/81, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 12. 2025, č. j. ,

takto:

I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti částku 6 135 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce Mgr. Vratislava Taubera, advokáta.

Odůvodnění:

[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 15. 9. 2025, č. j. OAM1361017/DP2024, neprodloužil žalobci dobu platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání. Postupoval podle ve spojení s , a , o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „“). Důvodem bylo, že žalobce nesplňoval podmínku trestní zachovalosti, neboť byl trestním příkazem Okresního soudu v Blansku ze dne 29. 4. 2024, č. j. , pravomocně odsouzen za přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle , za což mu byl uložen peněžitý trest 40 000 Kč a trest zákazu řízení motorových vozidel na 18 měsíců. Okresní soud později podmíněně upustil od výkonu zbytku tohoto trestu a stanovil žalobci zkušební dobu do 21. 3. 2026.

[2] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu v Brně. V ní namítal především to, že žalovaný při svém rozhodování dostatečně nezohlednil jednotlivé aspekty trestné činnosti žalobce (její nižší míru závažnosti, uložení trestu při spodní hranici zákonné výměry, následné bezproblémové chování žalobce), nedostatečně reflektoval nejlepší zájem žalobcova nezletilého syna (po emocionální i materiální stránce), který žije v České republice, a nezohlednil, že žalobce fakticky nebude moci získat jiné pobytové oprávnění. Žalobce přitom pobývá v České republice v době podání žaloby již 17 let a míra jeho integrace do místní společnosti je vysoká.

[3] Krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil rozsudkem ze dne 29. 12. 2025, č. j. . Shledal totiž, že žalovaný neměl pro zvážení přiměřenosti svého rozhodnutí dostatečně zjištěné a vyhodnocené podklady, zejména pokud jde o skutečné rodinné a ekonomické poměry, nejlepší zájem nezletilého syna a individuální závažnost žalobcova trestného jednání.

[4] Proti rozsudku krajského soudu podal žalovaný (dále „stěžovatel“) kasační stížnost z důvodu dle (dále jen „“).

[5] Stěžovatel v kasační stížnosti namítá především to, že v posuzované věci šlo o řízení o žádosti, v němž břemeno tvrzení i břemeno důkazní nese primárně žalobce. Žalobce přitom uvedl jen to, že je jediným výdělečně činným členem rodiny; žádné další specifické okolnosti netvrdil a ani nenavrhl žádné důkazy. Stěžovatel dále zdůrazňuje, že v daném případě nešlo o pobyt za účelem sloučení rodiny, nýbrž o prodloužení dlouhodobého pobytu za účelem podnikání. Neprodloužení pobytu nebylo spojeno s příkazem k vycestování ani zákazem vstupu. Žalobce měl podle stěžovatele možnost usilovat o jiné pobytové oprávnění, zejména o dočasnou ochranu jako rodinný příslušník držitelky dočasné ochrany nebo o vízum za účelem strpění pobytu. Podle stěžovatele proto nelze bez dalšího přenášet na nynější věc kritéria užívaná u vyhoštění či zrušení trvalého pobytu, jak tomu učinil krajský soud. K nejlepšímu zájmu nezletilého syna stěžovatel uvádí, že jeho postavení se napadeným rozhodnutím přímo ani zprostředkovaně právně nemění. Věc proto podle něj náleží do čtvrté kategorie řízení podle nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. , tedy řízení, jejichž účelem není přímo zasáhnout do právního postavení dítěte; nemají na ně zprostředkovaný právní dopad, ale dopadají na ně pouze fakticky. U této kategorie řízení není zásadně povinností rozhodujícího orgánu přihlížet k nejlepšímu zájmu dítěte, s výjimkou případů, kdy pozitivní právní úprava výslovně s ochranou zájmů dítěte počítá. Stěžovatel rovněž nepovažoval za nutné provádět výslech žalobce a jeho manželky ani šetření orgánu sociálněprávní ochrany dětí.

[6] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhl, aby ji Nejvyšší správní soud odmítl pro nepřijatelnost, případně ji zamítl. Podle žalobce zejména nebyly splněny podmínky přijatelnosti kasační stížnosti. Dále se ztotožnil s tím, jak krajský soud posoudil závazky vyplývající pro Českou republiku z čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv (povinnost respektovat rodinný a soukromý život) a z čl. 3 Úmluvy o právech dítěte (povinnost zohlednit nejlepší zájem dítěte). Zároveň rozhodnutí stěžovatele nesleduje legitimní cíl, nebere v potaz povahu žalobcovy trestné činnosti a nepřihlíží ke specifické situaci státního příslušníka Ukrajiny, na jejímž území probíhá ozbrojený konflikt.

[7] Protože před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, posoudil Nejvyšší správní soud přijatelnost kasační stížnosti podle Nejvyšší správní soud v těchto případech odmítne kasační stížnost jako nepřijatelnou, jestliže svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.

[8] Kritéria přijatelnosti kasační stížnosti Nejvyšší správní soud vymezil již v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. , č. 933/2006 Sb. NSS; ta se uplatní též v nyní souzené věci (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2021, č. j. , č. 4219/2021 Sb. NSS). Kasační stížnost je tak přijatelná v případech, k nimž se judikatura doposud nevyjádřila, v nichž existuje rozporná (nejednotná) judikatura, nebo je třeba učinit judikaturní odklon. Dále je kasační stížnost přijatelná v případech zásadního pochybení krajského soudu při výkladu hmotného či procesního práva, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele (viz také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2021, č. j. , nebo jeho usnesení ze dne 27. 8. 2021, č. j. ).

[9] Nejvyšší správní soud přitom neshledal žádnou dosud neřešenou nebo rozdílně rozhodovanou právní otázku, potřebu judikaturního odklonu ani zásadní pochybení krajského soudu, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele; kasační stížnost proto není přijatelná.

[10] Pro nynější věc je rozhodující, že stěžovatel postupoval podle § 37 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců ve spojení s § 56 odst. 2 písm. a) téhož zákona. Posledně uvedené ustanovení výslovně podmiňuje neprodloužení pobytu přiměřeností jeho důsledků a ukládá stěžovateli přihlédnout zejména k dopadům do soukromého a rodinného života cizince. Ustálená judikatura k tomuto ustanovení vyžaduje individuální poměření závažnosti konkrétního trestného činu s rodinnými, ekonomickými a dalšími osobními poměry cizince; srov. zejména rozsudky tohoto soudu ze dne 13. 2. 2020, č. j. , odst. [19] až [25], a ze dne 31. 1. 2024, č. j. , odst. [10] až [22]. Posledně uvedená věc se navíc týkala téhož přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky a obdobných rodinných a ekonomických otázek.

[11] Ani námitky týkající se rozložení břemene tvrzení a důkazního břemene a rozsahu povinnosti správního orgánu zjišťovat rodinné poměry neotevírají dosud neřešenou nebo rozdílně rozhodovanou právní otázku. Obecná procesní odpovědnost žadatele byla vyložena například v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 8. 2020, č. j. , a v rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 16. 5. 2024 ve věcech č. 15117/21 a 15689/21, Mirzoyan proti České republice. Rozsah potřebné aktivity správního orgánu v případech, v nichž jsou mu známy nezletilé děti cizince, pak vymezují zejména rozsudek tohoto soudu ze dne 23. 10. 2023, č. j. , odst. [13] až [17], a jeho usnesení ze dne 19. 3. 2025, č. j. , odst. [14] až [16]. Tato rozhodnutí vycházejí ze společného základu, podle něhož rozsah posouzení závisí na povaze a množství informací, které správnímu orgánu poskytl žadatel nebo které jsou patrné z okolností věci či ze správního spisu (srov. též rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 11. 2025, č. j. , č. 4717/2026 Sb. NSS, odst. [41]).

[12] Krajský soud se od těchto východisek neodchýlil. Zohlednil, že žalobce ve správním řízení označil manželku a nezletilého syna, poukázal na délku svého pobytu v České republice a tvrdil, že příjem z jeho podnikání je jediným příjmem rodiny, přičemž pobyt manželky a syna na území byl stěžovateli znám také z jeho informačního systému. Požadavek krajského soudu, aby závěry stěžovatele o rodinných a ekonomických poměrech měly dostatečnou oporu ve spise, proto nepředstavuje zásadní pochybení ani odklon od ustálené judikatury. Zmínku o výslechu rodičů nebo šetření orgánu sociálněprávní ochrany dětí je přitom třeba chápat pouze jako příklad možného doplnění podkladů, nikoli jako požadavek obligatorního provedení těchto důkazů. Další argumentace stěžovatele týkající se délky společného soužití rodiny, dřívějšího odloučení jejích členů a pracovních možností žalobcovy manželky představuje polemiku s aplikací uvedených východisek na individuální okolnosti věci a sama o sobě přijatelnost kasační stížnosti nezakládá.

[13] Ani námitka založená na zařazení nyní posuzované věci do čtvrté kategorie řízení podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. nezakládá přijatelnost kasační stížnosti. Obdobnou argumentací žalovaného se Nejvyšší správní soud zabýval již v usnesení ze dne 19. 3. 2025, č. j. , odst. [14] až [16], z něhož se podává, že ani případné zařazení nynější věci do této kategorie by stěžovatele nezbavovalo povinnosti provést test přiměřenosti výslovně stanovený v § 56 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců, jehož součástí je také posouzení dopadů rozhodnutí do rodinného života žalobce realizovaného s nezletilým synem. Nejlepší zájem dítěte přitom není automaticky rozhodujícím kritériem a nemusí vždy převážit nad konkurujícím veřejným zájmem (usnesení zdejšího soudu ze dne 13. 8. 2025, č. j. , odst. [17]). Krajský soud nevyslovil odlišné obecné pravidlo, ale pouze požadoval zahrnutí tohoto hlediska do zákonem předepsaného posouzení přiměřenosti. Ani v tomto ohledu proto není dán důvod pro sjednocovací zásah Nejvyššího správního soudu.

[14] Ustáleně je řešena rovněž otázka významu jiného pobytového oprávnění. Jeho možná dostupnost může být jednou z okolností testu přiměřenosti, sama však nenahrazuje posouzení žádosti, o níž správní orgán rozhoduje (rozsudek č. j. , odst. [22]). Krajský soud se od tohoto závěru neodchýlil. Pro posouzení přijatelnosti kasační stížnosti proto není nutné řešit, zda by žalobce v budoucnu skutečně získal některý z jiných pobytových titulů.

[15] Novou právní otázku neotevírá ani kasační argumentace k závažnosti žalobcovy trestné činnosti. Rozsah tohoto posouzení při rozhodování podle § 56 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců vymezují již rozsudky č. j. , zejména odst. [25], a č. j. , zejména odst. [14]. Závěr krajského soudu, že tato kritéria musí být zahrnuta do celkového poměření kolidujících zájmů, z uvedené judikatury nevybočuje. Námitka stěžovatele, že význam těchto kritérií v konkrétní věci vyhodnotil dostatečně, se týká aplikace ustálených pravidel na individuální okolnosti případu a nezakládá přijatelnost kasační stížnosti.

[16] Stěžovateli lze přisvědčit, že krajský soud nepřiléhavě odkázal na směrnici Rady 2003/86/ES ze dne 22. září 2003 o právu na sloučení rodiny a na související rozsudek Soudního dvora EU ze dne 27. června 2006 ve věci C540/03, Evropský parlament proti Radě EU, ačkoli žalobce žádal o prodloužení dlouhodobého pobytu za účelem podnikání a daná směrnice a rozsudek na nynější věc nedopadají. Stejně tak nelze na neprodloužení pobytu automaticky přenášet všechna kritéria formulovaná pro rozhodnutí o vyhoštění. Tyto dílčí nepřesnosti však nebyly nosným důvodem napadeného rozsudku. Povinnost posoudit přiměřenost zde plyne přímo z § 56 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců a nosný závěr krajského soudu odpovídá výše citované judikatuře. Nejde proto o zásadní pochybení způsobilé založit přijatelnost kasační stížnosti.

[17] Kasační stížnost tedy neotevírá otázku, k níž by judikatura chyběla nebo byla nejednotná, a krajský soud se nedopustil zásadního pochybení při skutkovém a právním hodnocení věci. Nejvyšší správní soud ji proto podle odmítl pro nepřijatelnost.

[18] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle věty první ve spojení s Odmítnutí kasační stížnosti pro nepřijatelnost je založeno na zjednodušeném věcném posouzení, a o nákladech se proto rozhoduje podle úspěchu ve věci (usnesení č. j. ). Stěžovatel v řízení úspěch neměl, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení.

[19] Žalobci vznikly náklady za jeden úkon právní služby – vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 27. 3. 2026 [ , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)]. Odměna činí 4 620 Kč ( ve spojení s bodem 5 advokátního tarifu) a paušální náhrada hotových výdajů 450 Kč ( advokátního tarifu), celkem 5 070 Kč. Protože žalobcův zástupce vykonává advokacii ve společnosti, která je plátcem DPH, náleží k nákladům řízení také částka odpovídající této dani ( ). Daň ve výši 21 % činí 1 064,70 Kč a zaokrouhluje se na celé koruny nahoru na 1 065 Kč ( daňového řádu). Náklady žalobce proto činí celkem 6 135 Kč. Stěžovatel (žalovaný) je povinen tuto částku zaplatit žalobci do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 17. září 2026

JUDr. Tomáš Rychlý

předseda senátu

rHrHh Hrbá