Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
22 A 22/2026 - 78.pdf
PDF · 0 B
No categories available
22 A 22/2026 - 78
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Ludmilou Sandnerovou ve věci
žalobce: H. T. N., nar. X,
státní příslušnost: X,
zastoupen advokátem Mgr. Svatoslavem Prochorovem,
sídlem Blanická 1008/28, Praha 2,
proti
žalovanému: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie,
sídlem Olšanská 2, Praha 3,
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 6. 2026, č. j. CPR-12563-2/ČJ-2026-930310-V223,
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného, jímž bylo částečně změněno rozhodnutí Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy ze dne 21. 2. 2026, č. j. KRPA-167062-42/ČJ-2023-000022-50, kterým byla žalobci uložena povinnost opustit území členských států EU dle § 50a odst. 2 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb. , o pobytu cizinců na území ČR, (dále jen „zákon o pobytu cizinců “). Lhůta pro vycestování byla stanovena do 20 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí.
2. V žalobě upozorňuje žalobce, že správními orgány nebylo dostatečně zohledněno, že žalobce se dobrovolně dostavil, aby řešil svou situaci souvisejicí s výjezdním přikazem dva dny po uplynutí doby v něm uvedené.
3. Žalobce namítá, že při vydání napadených rozhodnuti nebylo postupováno v souladu se základními zásadami správniho řizeni dle § 2 správního řadu, zejména se zásadou legality, zásadou ochrany dobré víry a posouzení věci s přihlédnutím k individuálním okolnostem daného připadu. Správni orgány nedostatečně zkoumaly skutkový stav věci. Došlo k porušeni § 68 odst. 3 správního řádu , neboť rozhodnutí nejsou dostatečně odůvodněna, proto jsou nezákonná, nesprávná, nepřezkoumatelná. Dle žalobce správni orgány postupovaly zcela mechanicky a formalisticky, zejména nesprávně vyhodnotily přiměřenost rozhodnuti a jejich dopad na soukromý a rodinný život žalobce, spolu s dopadem na jeho partnerku a nezletilé děti.
4. V zemi původu byl žalobce naposledy před 10 lety, a nemá na tuto zemi žádné vazby. V minulosti pobýval žalobce v České republice na základě trvalého pobytu, který mu byl zrušen v důsledku výkonu trestu odněti svobody. V České republice žije nepřetržitě již od roku 1998, tedy celkem 28 let, což představuje většinu žalobcova života. Má zde veškeré sociálni a rodinné vazby, je zde plně integrovan a žije ve společné domácnosti se svou partnerkou, jež je držitelkou trvalého povolení k pobytu a dvěma společnými nezletilými dětmi narozenými v roce 2010 a 2016, které mají rovněž povolen trvalý pobyt v ČR. Po propuštění z výkonu trestu v roce 2022 se žalobce vrátil k rodinnému životu a péči o děti, které jsou na něm finančně i emočně závislé. Žalobce je primárním pečovatelem o chod domácnosti a výchovu dětí, což potvrdila do protokolu i jeho partnerka. Je absurdní, aby se děti přestěhovali do X, když dcery žalobce v České republice vyrůstají od narození a navštěvují zde základní školu. Žalobce neví, jak by si měl vytvořit ve X zázemí, natož zázemí pro své děti.
5. Žalobce nesouhlasí s tím, že by měl nuceně vycestovat z České republiky a považuje toto opatřeni za zcela neproporcionální k jednání, které trvalo pouze minimální dobu a které žalobce přišel sám dobrovolně napravit. Nesouhlasí ani se stanovením lhůty k vycestovani v délce 20 dnů, kterou považuje s ohledem na okolnosti jeho připadu za nepřiměřeně krátkou. Žalovaný nevyužil meze správniho uvážení ve prospěch žalobce, což svědči o nedostatečném posouzení individuálnich okolností.
6. Dle žalobce sice správní orgány přiměřenost uloženého opatření posuzovaly, ale v otázce využití institutu povinnosti opustit území oproti vyhoštění žalobce neposoudily dostatečně otázku, zda k němu vůbec - z pohledu přiměřenosti - mělo být přistoupeno, a zda lhůta 20 dnů k vycestování byla dostatečná.
7. Žalovaný ve vyjádření k žalobě odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a navrhl zamítnutí žaloby.
8. Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobních bodů, kterými je vázán [(§ 75 odst. 2 věta prvá zákona č. 150/2002 Sb. , soudního řádu správního (dále též „s. ř. s. “)], při přezkoumání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. ). Soud o věci samé rozhodl bez jednání, jelikož účastníci řízení projednání věci při ústním jednání nepožadovali (§ 51 s.ř.s. ) a soud nepovažuje nařízení ústního jednání za nezbytné.
9. Městský soud v Praze v souladu se závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2024 č. j. 8 Azs 83/2024 -39 vyrozuměl o probíhajícím řízení družku žalobce paní T. H. N. a jejím prostřednictvím i jejich nezletilé děti (vyrozumění ze dne 22. 7. 2026 doručené dne 28. 7. 2026 na adresu, kterou má jmenovaná hlášenu v evidenci, tedy X v X). Jmenovaná přípisem ze dne 29. 7. 2026 sdělila výslovně soudu, že nebude uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení ani ona, ani nezl. děti N. H. H. N., nar. X a N. H. H. V., nar. X. Z uvedeného důvodu soud s jmenovanými ve smyslu ust. § 34 odst. 1 s.ř.s. nejednal jako s osobami na řízení zúčastněnými.
10. Na úvod soud konstatuje, že žalobce v žalobě vyslovil řadu obecných námitek, které se týkají porušení zásady správního řízení správními orgány, tvrzení, že nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav věci, že rozhodnutí nebylo dostatečně odůvodněno a obě rozhodnutí správních orgánů jsou dle žalobce nezákonná a nepřezkoumatelná. Tyto vady rozhodnutí správních orgánů soud neshledal.
11. V posuzovaném případě odůvodnění napadeného rozhodnutí splňuje požadavky přezkoumatelnosti, neboť žalovaný srozumitelně a dostatečně podrobně popsal, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, vypořádal se se všemi odvolacími námitkami a vysvětlil, proč je nepovažuje za důvodné, uvedl také, podle kterých právních norem rozhodl a jakými úvahami se přitom řídil. I z obsahu žaloby je zřejmé, že žalobce nesouhlasí s právním hodnocením věci ze strany správních orgánů. Proti konkrétním závěrům žalovaného brojí a polemizuje s nimi, což by však nebylo možné, pokud by napadené rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné. Z rozhodnutí je rovněž patrno, z jakých skutkových zjištění správní orgány vyšly, jaké právní normy aplikovaly a jakými úvahami byly vedeny při hodnocení přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života žalobce. Samotný nesouhlas žalobce s výsledkem hodnocení jeho věci nezakládá nezákonnost, nepřezkoumatelnost ani jinou nedostatečnost rozhodnutí. Rovněž podklady, ze kterých správní orgány vycházely, soud považuje za adekvátní, bylo přihlédnuto k tvrzením žalobce i k objektivním zjištěním jeho případu. Otázce posouzení přiměřenosti dopadu na soukromý a rodinný život žalobce, spolu s dopadem na jeho partnerku a nezletilé děti, se soud bude věnovat v tomto rozsudku samostatně.
12. Podle § 50a odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců rozhodnutí o povinnosti opustit území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace policie vydá cizinci, který není držitelem platného oprávnění k pobytu vydaného jiným členským státem Evropské unie a na území pobývá neoprávněně, u něhož nebyly shledány důvody pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění nebo pokud by důsledkem rozhodnutí o správním vyhoštění byl nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života.
13. V obecné rovině platí, že rozhodnutí o povinnosti opustit území podle § 50a zákona o pobytu cizinců představuje nejmírnější možný postih, který mohl být v dané věci být vůbec zvolen. Pro žalobce znamená toto rozhodnutí nejmenší možné negativní důsledky, jde o opatření, které na rozdíl od správního vyhoštění není přitěžující okolností pro následné získání pobytového oprávnění na území ČR. V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2020 č. j. 9 Azs 54/2020 - 32 se soud vyjádřil k povaze daného institutu takto: „Opatření o povinnosti opustit území (§ 50a ) bylo do zákona o pobytu cizinců zavedeno zákonem č. 427/2010 Sb. , kterým se mění zákon č. 326/1999 Sb. , o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, zákon č. 325/1999 Sb. , o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb. , o Policii České republiky, (zákon o azylu), a další související zákony. Podle důvodové zprávy se rozhodnutím dle § 50a uvedeného zákona „deklaruje neoprávněný pobyt cizince na území a ukládá povinnost opustit ve stanovené době území České republiky, aniž by za neoprávněný pobyt byla cizinci stanovena sankce v podobě zákazu vstupu“. Jak konstatoval NSS v rozsudku ze dne 24. 10. 2018, č. j. 1 Azs 296/2018 - 35, rozhodnutí o povinnosti opustit území je „v podstatě nejmírnějším opatřením pro cizince neoprávněně pobývající na území ČR. Na rozdíl od správního vyhoštění zde totiž nejsou stanovena žádná negativní omezení do budoucna v podobě zákazu vstupu na území ČR po určitou dobu“. Nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života cizince v důsledku vydání rozhodnutí o opuštění území bude zpravidla shledán pouze ve výjimečných případech, které by ospravedlňovaly naprostou nezbytnost přítomnosti cizince na území České republiky.“
14. V posuzovaném případě bylo správními orgány zjištěno, že žalobce byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 2. 2020, č.j. X ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 7. 2020, č.j. X, uznán vinným ze zločinu X podle § X zákona č. 40/2009 Sb. trestní zákoník (dále jen „trestní zákoník trestní zákoník “) a byl odsouzen podle § 283 odst. 3 trestního zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let.
15. K podmíněnému propuštění došlo ke dni 8. 11. 2022 a dne 9.12.2022 bylo žalobci vydáno rozhodnutí o povinnosti opustit území členských států Evropské unie č.j. KRPA-393739-6/ČJ-2022-000022, které bylo následně potvrzeno rozhodnutím odvolacího orgánu č.j. CPR-4908-3/ČJ-2023-930310-V223 ze dne 28. 3. 2023. Na základě výše uvedeného rozhodnutí byl žalobci udělen výjezdní příkaz č. GAA 0355462 s platností do 10. 5. 2023. Žalobce však v této době nevycestoval a dne 12. 5. 2023 se dostavil k prvostupňovému orgánu k řešení svého neoprávněného pobytu a tohoto dne bylo s ním zahájeno řízení o správním vyhoštění. Ze správního spisu dále vyplývá, že dne 31. 10. 2023 vydal prvostupňový orgán pod č. j. KRPA-167062-32/ČJ-2023-000022-50 rozhodnutí, kterým byla žalobci uložena povinnost opustit území členských států EU dle § 50a odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců s tím, že lhůta pro vycestování byla stanovena do 20 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí; toto rozhodnutí bylo zrušeno rozhodnutím žalovaného ze dne 8. 12. 2025, č.j. CPR-38803-2/ČJ-930310-V223 a věc byla vrácena prvostupňovému orgánu k dalšímu řízení. Poté dne 21. 2. 2026 vydal znovu prvostupňový orgán rozhodnutí pod č. j. KRPA-167062-42/ČJ-2023-000022-50, jímž uložil žalobci povinnost opustit území členských států EU dle § 50a odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců a to do země státního občanství cizince, tedy X, nebo do třetí země, kde je oprávněn pobývat nebo která ho příjme a to nejpozději do 20 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí. Nyní napadeným rozhodnutím žalovaný rozhodl tak, jak je popsáno v 1. bodu tohoto rozsudku.
16. K první námitce, že správními orgány nebylo dostatečně zohledněno, že žalobce se dobrovolně dostavil, aby řešil svou situaci souvisejicí s výjezdním přikazem dva dny po uplynuti doby v něm uvedené, soud uvádí, že samotná skutečnost, že doba neoprávněného pobytu byla krátká a že se žalobce na pracoviště policie dostavil dobrovolně, nemůže zpochybnit naplnění podmínek § 50a odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců, neboť žalobci nesvědčilo jiné pobytové oprávnění a vycestovat neměl v úmyslu, jak plyne i ze žaloby samé. Nebyl tak jiný způsob, jak ukončit jeho neoprávněný pobyt, jestliže vzhledem k jeho předešlé trestné činnosti nebyl očekávatelný předpoklad pro udělení pobytového oprávnění.
17. Úvahu žalovaného „V tomto ohledu odvolací orgán uvádí, že rodinné a soukromé vazby jakéhokoli cizince, který není držitelem pobytového oprávnění, nemůžou toto pobytové oprávnění nahradit a nelze ani očekávat, že na základě těchto vazeb bude cizincům tolerován neoprávněný pobyt. Tímto postupem by správní orgány postupovaly zcela v rozporu s právním řádem České republiky. Zákon č. 326/1999 Sb. zcela jasně stanoví podmínky, za kterých je cizinec oprávněn k pobytu na území České republiky a rodinné nebo soukromé vazby touto podmínkou nejsou. Případy, kdy se cizinec po uplynutí doby platnosti předchozího výjezdního příkazu dostaví ke správnímu orgánu s vědomím několikahodinového neoprávněného pobytu a s očekáváním vydání dalšího výjezdního příkazu a možnosti znovu zde pobývat až do uplynutí jeho platnosti, již však lze jednoznačně označit za účelové obcházení zákona, které vždy vyznívá v neprospěch cizince a není tedy schopné způsobit nepřiměřenost užitého postupu.“ shledává soud přiléhavou a zcela racionální.
18. Žalobce se dopustil neoprávněného pobytu, když pobýval v ČR bez platného pobytového oprávnění a současně nebyl držitelem platného oprávnění k pobytu vydaného jiným členským státem EU. Dle správních orgánů byly naplněny podmínky pro vydání rozhodnutí podle § 50a odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců. S tímto dílčím závěrem se soud ztotožňuje. Byť správní orgány za zjištěného skutkového stavu dospěly k závěru, že žalobci mohlo být uloženo i správní vyhoštění, přesto již prvostupňový orgán postupoval mírněji cestou uložení povinnosti opustit území, což následně potvrdil jako správný postup i žalovaný. Správní orgány se tak pohybovaly zcela v intencích zákona a zároveň způsobem na žalobce nejméně negativně dopadajícím.
19. Za stěžejní shledává soud v posuzovaném případě námitky, jimiž žalobce míří na nepřiměřený dopad napadeného rozhodnutí do jeho soukromého a rodinného života, včetně jeho družky a nezletilých dětí.
20. Soud předně poukazuje na skutečnost, že problematikou posuzování přiměřenosti zásahu uložené povinnosti opustit území členských států Evropské unie [§ 50a odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců] z hlediska kritérií stanovených v § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců a kritérií plynoucích z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) k čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod se Nejvyšší správní soud ve své rozhodovací činnosti zabýval opakovaně (např. rozsudek ze dne 24. 10. 2018, č. j. 1 Azs 296/2018 -35, ze dne 27. 2. 2020, č. j. 8 Azs 351/2018 -50, nebo ze dne 27. 6. 2022, č. j. 4 Azs 16/2022 -60).
21. Lze odkázat zejména na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 4. 2021, sp. zn. 1 Azs 43/2021 , v němž se NSS zabýval obdobným případem, neboťrovněž posuzoval uložení povinnosti opustit území podle § 50a zákona o pobytu cizinců a cizinec byl odsouzen k nepodmíněnému trestu 8 let, přičemž měl v České republice manželku a dvě nezletilé děti. NSS kasační stížnost žalobce zamítl, přičemž v bodu 24 uvedl, že „Samotná skutečnost, že cizinec má na území ČR rodinné vazby, proto automaticky nemůže znamenat, že by stanovení povinnosti opustit území představovalo nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života. Nepřiměřený zásah bude zpravidla shledán pouze ve výjimečných situacích, které by ospravedlňovaly naprostou nezbytnost přítomnosti cizince na území ČR.“ a dále v bodu 31, uvedl, že „Není pochyb o tom, že v souzené věci je třeba nalézt rovnováhu mezi přítomnými legitimními zájmy. Těmi jsou […] jednak stěžovatelova rodinná situace, s důrazem na případný vliv jeho opuštění území na ostatní rodinné příslušníky-nezletilé děti […], jednak závažnost trestného činu spáchaného stěžovatelem […], jeho imigrační historie a aktuální pobytový status.“
22. V posuzovaném případě žalovaný konstatoval, že dopad do rodinného a soukromého života účastníka řízení byl posouzen prvostupňovým orgánem dle kritérií § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců, kde uvedená kritéria odpovídají kritériím přiměřenosti dle čl. 5 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. prosince 2008, o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (dále jen „Směrnice“). V rámci posouzení přiměřenosti byly porovnávány na jedné straně rodinné vazby (tedy nejvlastnější zájem dětí, rovněž s ohledem na partnerský vztah i rodinný život), a na druhé straně výkon trestu odnětí svobody a jeho délka, po kterou byly tyto rodinné vazby přerušeny. Soud ověřil, že skutečnosti, ze kterých prvostupňový orgán a posléze i druhostupňový orgán vycházely, jsou podrobně popsány na str. 5 až 8 prvostupňového rozhodnutí (cizinec pobývá na území ČR od roku 1998, naposledy byl dle svého sdělení ve X v roce 2016, na území ČR pobýval na základě trvalého pobytu, který mu však byl ke dni 21. 10. 2020 zrušen z důvodu, že od roku 2018 do roku 2022 vykonával trest odnětí svobody v důsledku páchání závažné trestné činnosti, po propuštění z výkonu trestu bylo žalobci vydáno rozhodnutí o povinnosti opustit území členských států Evropské unie a po odvolacím řízení byl žalobci udělen výjezdní příkaz č. GAA 0355462 s platností do 10. 5. 2023; žalobce však nevycestoval a dne 12. 5. 2023 se dostavil k prvostupňovému orgánu k řešení neoprávněného pobytu a tohoto dne bylo s ním zahájeno řízení o správním vyhoštění).
23. Prvostupňový orgán mimo jiné uvedl, že „přistoupil k individuálnímu posouzení přiměřennosti, jak vyžaduje § 174a zákona o pobytu cizinců, čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3 Úmluvy o právech dítěte… vzal v úvahu, že účastník řízení je otcem dvou nezletilých dětí, které mají na území ČR povolen trvalý pobyt. Správní orgán však konstatuje, že nejlepší zájem dítěte není absolutní překážkou výkonu migrační politiky státu. Účastník řízení byl po významnou část života svých dětí ve výkonu trestu odnětí svobody, tedy již fakticky nepřítomen v jejich každodenním životě. Rodinné vazby byly v tomto období realizovány pouze omezeným způsobem, což snižuje intenzitu zásahu způsobeného uložením povinnosti vycestovat.“ Žalovaný doplnil v napadeném rozhodnutí, že „správní orgány mají povinnost posuzovat přiměřenost rozhodnutí z moci úřední, avšak je na účastníkovi řízení, aby uvedl konkrétní skutečnosti, které by v jeho situaci zakládaly nepřiměřenost vydávaného rozhodnutí. Účastník řízení v rámci protokolu uvedl, že důvodem pro setrvání na území České republiky a nemožnost vycestování jsou jeho děti, kde se stará o věci kolem školy a pomáhá s péčí o domácnost. Jelikož ani partnerka neuvedla žádnou činnost, která by jednoznačně prokazovala nenahraditelnou roli účastníka řízení v rodině, a ani děti již nejsou ve věku, kdy by potřebovaly celodenní nenahraditelnou péči, je odvolací orgán toho názoru, že ani v případě starosti o věci kolem školy a péče o domácnost se nejedná o nenahraditelnou roli účastníka řízení, která by odůvodňovala naprostou nezbytnost setrvání účastníka řízení na území České republiky a nemožnost vydání rozhodnutí o povinnosti opustit území členských států Evropské unie z důvodu nepřiměřeného zásahu do rodinného a soukromého života účastníka řízení nebo jeho rodinných příslušníků. Dále je nutno konstatovat, že vycestováním účastníka řízení nedojde k situaci, že by děti účastníka řízení zůstaly na území České republiky zcela osamoceny, tedy bez možnosti pomoci či podpory svého rodinného příslušníka, neboť na území České republiky pobývá nejen jejich matka na základě povoleného trvalého pobytu, ale jak uvedl účastník řízení i jeho rodiče a sestra, tedy i další blízcí rodinní příslušníci. Odvolací orgán je tak toho názoru, že byť je vazba mezi účastníkem řízení a jeho dětmi nevyvratitelná, role účastníka řízení však nedosahuje takové míry, která by odůvodňovala neprostou nezbytnost pobytu účastníka řízení na území a tedy nemožnost vycestovat z území členských států Evropské unie.“
24. Soud dospěl k závěru, že skutková zjištění, včetně úvah a dílčích závěrů byla správními orgány posouzena zcela dostatečně, a to včetně otázky intenzity citových vazeb, zabezpečení rodiny či namítané absence zázemí žalobce ve X. Existence rodinných vazeb žalobce nebyla správními orgány opomenuta, tím méně zpochybněna, naopak byla řádně zohledněna a bylo odůvodněno, z jakého důvodu nespatřuje prvostupňový správní orgán ani žalovaný nepřiměřenost. Žalobci bylo nadto uloženo nejmírnější z možných opatření řešení neoprávněného pobytu, tedy povinnost opustit území. Úvahu žalovaného, že „Účastník řízení tak pouze svým vlastním jednáním a konáním, které mělo za následek zrušení trvalého pobytu na území České republiky, se připravil nejen o možnost podílet se osobně na území České republiky na výchově a péči svých dětí, ale výrazně ovlivnil i budoucí život svých dětí.“ shledává soud za zcela přiléhavou, odpovídající jednání žalobce.
25. Správní orgány se otázkou přiměřenosti dopadů rozhodnutí zabývaly, a to v dostatečné míře, včetně hodnocení míry skutečné intenzity rodinného života žalobce. V rámci správního řízení žalobce do protokolu o výslechu dne 17. 6. 2025 uvedl, že nepracuje, pomáhá přítelkyni s výchovou dětí, stará se o věci kolem školy, pomáhá zajišťovat chod domácnosti, neuváděl však žádné konkrétní okolnosti, které by nasvědčovaly existenci zvláštní závislosti rodinných příslušníků na jeho přítomnosti ve smyslu judikatury k čl. 8 Úmluvy a § 174a zákona o pobytu cizinců. Pokud jde o rodinné vazby žalobce k jeho dětem, nelze opomenout, že žalobce páchal trestnou činnost v době, kdy společně se svou partnerkou a dětmi již tvořili rodinu (dětem bylo 2 a 8 let) a bydleli ve společné domácnosti. Žalobce tak svým vědomým jednáním, tedy trestnou činností, způsobil oslabení intenzity svého působení na výchovu nezletilých dětí, tyto vazby s ohledem na jeho dlouhodobý výkon trestu odnětí svobody pak objektivně musely být natolik poznamenány, že nemohou ani odůvodnit nutnost dalšího pobytu žalobce na území ČR. V rámci správního řízení nebyl zjištěn žádný nadstandardní prvek závislosti nad rámec „běžných“ citových a rodinných vazeb. Ze správního spisu neplyne, že by některý z rodinných příslušníků žalobce byl na jeho osobní přítomnosti existenčně, zdravotně nebo jinak mimořádně závislý. Samotná pomoc s chodem domácnosti nebo obecná podpora dětí takový závěr bez dalšího neodůvodňuje. Partnerka žalobce do protokolu o výslechu svědka potvrdila údaje sdělené žalobcem, tedy že s ním sdílí společnou domácnost, ona pracuje, vše platí ona, on nepracuje, pomáhá s dětmi a domácností. Soud má za to, že uváděnou míru péče o rodinu ze strany žalobce nelze přeceňovat a to zejména za situace, když z uvedených údajů vyplývá, že je to partnerka, kdo živí žalobce a rodinu. Žalobce přitom neuvedl, že by kdokoli z jeho rodiny měl např. natolik zásadní zdravotní obtíže a byla by vyžadována významnější péče o něj. Za popsané situace má soud za to, že pomoc žalobce z titulu péče o děti není bez dalšího rozhodně důvodem, pro který by tato skutečnost měla zakládat jakoukoli výjimečnost. Dle soudu je rodina schopná fungovat i bez osobní přítomnosti žalobce.
26. Soud uzavírá, že správní orgány správně vycházely ze skutečnosti, že žalobce pobýval na území neoprávněně, a nepochybily, pokud místo správního vyhoštění použily mírnější institut podle § 50a odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Současně dostály povinnosti posoudit přiměřenost dopadů rozhodnutí podle § 174a téhož zákona. Zjištěné rodinné a soukromé poměry žalobce neodůvodňovaly závěr, že by i toto nejmírnější opatření bylo v jeho případě nepřiměřené. Správní orgány řádně zohlednily všechny okolnosti rozhodné pro posouzení daného případu, včetně vazeb vzniklých na území České republiky, soužití s družkou a dětmi. Vzaly v úvahu i fakt, že ve X již žalobce nemá faktické zázemí. Tato skutečnost však v poměřování s ostatními hledisky, zejména s povinností státu reagovat na neoprávněný pobyt, neměla zásadní význam. Žalobci nic nebrání si tam zázemí vytvořit, případně se může do ČR opět vrátit, jak již bylo podáno žalovaným na straně 7 napadeného rozhodnutí. Ani délka pobytu žalobce bez dalšího nezakládá důvod pro nepřiměřenost, tím spíše ne, když žalobce zde páchal závažnou trestnou činnost. Lze též pro úplnost dodat, že míra integrace žalobce v ČR je v daném případě irelevantní a není překážkou, pro kterou by nebylo možno rozhodnout tak, jak správní orgány učinily.
27. K námitce týkající se délky lhůty stanovené k vycestování soud uvádí, že tuto taktéž jako důvodnou neshledal.
28. Předmětná lhůta byla žalobci vyměřena v délce 20 dní ode dne nabytí právní moci rozhodnutí, tedy byla stanovena v rámci zákonného rozpětí (až 30 dnů). Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že „Doba k vycestování z území členských států Evropské unie byla stanovena v horní polovině zákonného rozmezí, tj. 20 dnů, kterou považuje odvolací orgán, i s ohledem na předešlou lhůtu stanovenou rozhodnutím o uložení povinnosti opustit území členských států Evropské unie č.j. KRPA-393739-6/ČJ-2022-000022-50 za dostatečnou.“
29. Žalobce namítá, že lhůtu považuje za krátkou s ohledem na okolnosti jeho případu, že nebyla zohledněna doba, po kterou žije v České republice, že objektivně tato lhůta nestačí k vypořádání jeho závazků a zajištění záležitostí rodiny se dvěma dětmi. Soud konstatuje, že tato tvrzení blíže žalobce nekonkretizoval, potažmo ani nedokládal. Byť tvrdí v žalobě, že je primárním pečovatelem o výživu a chod rodinné domácnosti, v žalobě zcela absentuje v čem spočívá jeho péče o výživu a chod domácnosti, když současně ze správního spisu vyplývá, že finančně celý chod domácnosti zajišťuje družka žalobce. Nadto správně žalovaný podotkl, že účastník řízení věděl, že pobývá na území České republiky nelegálně a musel tedy předpokládat, zejména z důvodu opakovanosti, že z důvodu nevlastnění pobytového oprávnění bude muset území České republiky (potažmo území členských států Evropské unie) opustit, a to i v případě rodinných a soukromých vazeb. Jinými slovy žalobce z důvodu jeho pobytové historie mohl již zcela racionálně předpokládat, že mu bude povinnost opustit území uložena, resp. se mohl předem připravit na splnění této povinnosti. Nad rámec rodinných vztahů žalobce neuvedl nic konkrétního, co by jej mělo k ČR jakkoli pevněji poutat, tím méně ve smyslu, že by nestihl vypořádat své záležitosti v dané lhůtě. Lze dodat, že v rámci své výpovědi dne 17. 6. 2025 žalobce také zmínil, že zde nemá žádné aktivity ani vazby, není zde zdravotně pojištěn od doby, kdy nemá pobyt, není schopen nyní finančně rodinu zajistit, nemůže sehnat práci, neboť nemá pobytové oprávnění. Za těchto okolností je dle soudu zřejmé, že žalobce bude-li mít v úmyslu finančně podporovat své děti či družku, je řešitelnější pro něho hledat práci i ve X, neboť sám nezmínil nic, co by mu mělo bránit nalézt si práci ve vlasti, situace nadto může být řešitelná i opětovným návratem do ČR po legalizaci pobytu. Žalobce neuvedl žádné zdravotní omezení jeho ani partnerky.
30. Ze shora uvedených důvodů soud neshledal žalobní námitky důvodné, a proto žalobu proti rozhodnutí žalovaného zamítl podle § 78 odst. 7 s. ř. s. s. ř. s.
31. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch, proto mu náhrada nákladů řízení nenáleží a žalovanému žádné náklady řízení nad rámec úřední činnosti nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
Praha 12. srpna 2026
JUDr. Ludmila Sandnerová v. r.
samosoudkyně
Shodu s prvopisem potvrzuje J. S.