Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

1 A 28/2026 - 20

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Darinou Michorovou v právní věci

žalobce: N. U. K., narozeného dne X,

státní příslušnost: Republika Uzbekistán,

trvale bytem X,

zastoupeného JUDr. Matějem Šedivým, advokátem,

sídlem Václavské náměstí 831/21, 110 00 Praha 1,

proti

žalované: Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie,

sídlem Olšanská 2176/2, 130 51 Praha 3,

o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 13. 7. 2026, čj. CPR-23777-3/ČJ-2026-930310-V241,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Policie ČR, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, Odbor cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „správní orgán I. stupně“), uložila žalobci správní vyhoštění rozhodnutím ze dne 25. 4. 2026, čj. KRPA-139344-14/ČJ-2026-000022-SV (dále „rozhodnutí správního orgánu I. stupně“), podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců, tj. z důvodu, že na území ČR nebo na území členských států EU, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace (dále jen „členské státy EU a smluvní státy“) pobýval bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu nebyl oprávněn, konkrétně v období od 24. 2. 2026 do 24. 4. 2026. Dobu, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území členských států EU, stanovil správní orgán I. stupně na 12 měsíců. Zároveň mu podle § 118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců stanovil dobu k vycestování z území členských států EU a smluvních států, do země státního občanství cizince nebo třetí země, kde je oprávněn pobývat nebo která ho přijme, a to do 20 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí.

2. O podaném odvolání žalobce rozhodla žalovaná v záhlaví specifikovaným napadeným rozhodnutím tak, že podle změnila část výroku týkající se doby vycestování z území, kdy nahradila formulaci: „do země státního občanství cizince nebo třetí země…“ formulací „do Uzbekistánu nebo třetí země…“. Žalobce se nyní podanou žalobou domáhá zrušení napadeného rozhodnutí.

II. Obsah žaloby

3. Žalobce namítl, že napadené rozhodnutí porušuje , resp. zákona o pobytu cizinců, neboť nevychází ze zjištěného stavu věci a působí nepřiměřeně tvrdě. Nezohledňuje skutečnost, že jde ze strany žalobce o první porušení zákona, ojedinělý exces z řádného způsobu života. Se správními orgány vzorně spolupracoval na objasnění stavu věci, sama skutečnost, že tak činil až po odhalení protiprávního jednání, nijak nesnižuje význam jeho sebereflexe, ani o jeho závazku vycestovat nelze mít pochybností. Doba uloženého správního vyhoštění je nepřiměřeně přísná, správní orgán měl uložit toliko 6 měsíců zákazu vstupu na území. Žalobce po spáchání vytčené protiprávnosti nenašel odvahu k řešení pobytové situace, a to pro nedostatek relevantních informací, kdy sama skutečnost, že v ČR setrval z důvodu touhy najít si pracovní uplatnění, svědčí o tom, že jednal pod tíhou tíživých osobních důvodů a ekonomického nedostatku, nikoliv jako projev neúcty k místnímu právnímu řádu a pobytovým pravidlům.

4. Žalobce navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.

III. Vyjádření žalované

5. Žalovaná ve vyjádření k žalobě odkázala na odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I. stupně a na napadené rozhodnutí, a to vzhledem k totožným argumentům, na které v odkazovaných rozhodnutích plně reagovala. Protože neshledala pochybení ve svém postupu, navrhla, aby soud žalobu zamítl.

IV. Posouzení věci Městským soudem v Praze

6. Městský soud v Praze přezkoumal dle , (dále jen „“), napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení v mezích uplatněných žalobních bodů a vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. V souladu s rozhodl o věci bez ústního jednání, neboť věc bylo možno rozhodnout jen na základě listinných důkazů, k nimiž měli účastníci možnost se vyjádřit, nebo které jim byly známy, a byly splněny i další podmínky tohoto ustanovení. Soud přitom neshledal nutnost ústní jednání nařizovat.

7. Žaloba není důvodná.

8. Ze správního spisu soud zjistil, že hlídka cizinecké policie při plánované pobytové kontrole dne 24. 4. 2026 zjistila, že žalobce pobýval na území ČR bez platného povolení k pobytu, čímž vyvstal důvod se domnívat, že se zde nacházel neoprávněně. Z cestovního dokladu, který žalobce hlídce při kontrole předložil, vyplynulo, že vízum vydané Slovenskou republikou (dále jen „SR“) bylo neplatné. Správní orgán I. stupně se proto žádostí ze dne 24. 4. 2026, čj. KRPA-139344-1/ČJ-2026-000022, učiněnou prostřednictvím Centrálního přístupového bodu Policie ČR, obrátil na slovenské policejní orgány k prověření tohoto povolení k pobytu. Z odpovědi na tuto žádost (CPR-306-224/ČJ-2026-930011) vyplynulo, že žalobce měl v SR vydané vízum s platností od 27. 10. 2025 do 23. 2. 2026. O jeho prodloužení nepožádal, aktuálně tedy nemá platné povolení k pobytu na území SR.

9. Následně dne 25. 4. 2026 zahájil správní orgán I. stupně s žalobcem řízení o správním vyhoštění (čj. KRPA-139344-11/ČJ-2026-000022-SV) podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců. Ve stejný den žalobce vyslechl, o čemž pořídil protokol čj. KRPA-139344-12/ČJ-2026-000022-SV. Výslech proběhl za účasti soudního tlumočníka z jazyka ruského, jemuž žalobce rozuměl a s jeho tlumočením souhlasil. Přítomnost právního zástupce nežádal.

10. Z provedeného výslechu vyplynulo, že žalobce je ženatý a má dvě děti, jeho rodina žije ve vlasti, kde vlastní dům, jsou spolu v kontaktu každý den. V ČR nic nevlastní, ani zde nemá žádné příbuzné, není též rodinným příslušníkem občana ČR nebo EU, ani nemá k takové osobě vyživovací povinnost, ani s takovou osobou nesdílí společnou domácnost. Do schengenského prostoru přiletěl dne 4. 2. 2026 z vlasti přes Turecko do SR, kde byl asi 2-3 měsíce, Do ČR přicestoval asi před měsícem ze SR, přijel navštívit strýce, který zde žije, a který vlastně není jeho strýc, ale soused z domovské zemi, mají velmi dobré vztahy. Jmenuje se U., ale příjmení si nepamatuje. Přijel za ním jen na návštěvu, poté se chtěl vrátit, neviděli se řadu let. Na cílený dotaz správního orgánu uvedl, že nevěděl, jak dlouho mohl zde pobývat na slovenské vízum. V SR se prostřednictvím známých snažil požádat o prodloužení povolení k pobytu, slíbili mu, že to zařídí, ale nezařídili. Asi dvakrát nebo třikrát tam volal, ale ti známí mu pořád říkali, že už to brzy bude, ale nebylo, je lehké jej podvést. V jejich komunitě je normální řešit tyto věci přes prostředníky, je spoustu firem, které pomáhají cizincům s vyřízením pobytového oprávnění. Do zahraničí původně nechtěl jet, známí ho pořád lákali, že je zde hodně práce, tak přijel, ale nikdo mu nepomohl. Žalobce na další cílený dotaz správního orgánu nedokázal říct adresu, kde v ČR bydlí.

11. K legalizaci svého pobytu či vycestování neučinil žádné kroky, naposledy byl ve vlasti před svým příjezdem do schengenského prostoru, žádné řízení o udělení pobytu s ním není vedeno. V ČR nemá žádné vazby, nemá ani sjednáno zdravotní pojištění, disponuje finančními prostředky na pobyt a vycestování, nepracuje v ČR, dřív pracoval v SR, je finančně závislý na svém, „strýci“. Jeho vycestování nebude zásahem pro nikoho do rodinného a soukromého života. V ČR nemá žádné závazky ani pohledávky, nepáchal zde žádnou trestnou činnost, je zdravý, s ničím se neléčí, neužívá žádné léky ani narkotika. Ve vycestování mu nic nebrání, nemá žádnou překážku vycestování, v případě vyhoštění vycestuje dobrovolně. O azyl nikdy nikde nežádal. Všem otázkám rozuměl Dodal, že prosí o co nejmenší vyhoštění, jinak nechce nic dodat ani doplnit, proto protokol o svém výslechu podepsal jako úplný a správný.

12. Téhož dne bylo žalobci umožněno seznámit se s obsahem spisu a vyjádřit k podkladům pro rozhodnutí (čj. KRPA-139344-13/ČJ-2026-000022-SV), což učinil, nicméně doplnění nebo změn nežádal, a protokol jako úplný a správný vlastnoručně podepsal.

13. Dne 25. 4. 2026 vydal správní orgán I. stupně rozhodnutí čj. KRPA-139344-14/ČJ-2026-000022-SV, jímž uložil žalobci správní vyhoštění na dobu 12 měsíců, jelikož bylo prokázáno, že na území pobýval bez oprávnění k pobytu od 24. 2. 2026 (den po skončení platnosti slovenského víza) do 24. 4. 2026 (den zadržení hlídkou cizinecké policie).

14. Proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně podal žalobce prostřednictvím právního zástupce dne 5. 5. 2026 blanketní odvolání, které dne 24. 5. 2026 k výzvě žalované doplnil.

15. Žalovaná napadeným rozhodnutím k odvolání žalobce změnila část výroku tak, jak je vedeno v bodě 2. výše. Tuto změnu odůvodnila tak, že ve smyslu čl. 3 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES je třeba primárně vycházet ze země státního občanství účastníka řízení, kterou je Uzbekistán. Uvedené písařské pochybení správního orgánu I. stupně mělo pouze formální charakter a nepředstavovalo takovou vadu, která by mohla založit nezákonnost napadeného rozhodnutí jako celku. Pokud jde o věcné projednání odvolání, žalovaná se plně ztotožnila se závěry správního orgánu I. stupně ohledně splnění podmínek pro uložení správního vyhoštění jak co do důvodu, tak délky, a nezjistila ani nepřiměřenost uloženého opatření ve vztahu k soukromému a rodinnému životu žalobce. Žalovaná tak neshledala žádné pochybení správního orgánu I. stupně.

16. Soud při posuzování věci vycházel z následující právní úpravy.

17. Podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4. zákona o pobytu cizinců [p]olicie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na 5 let, pobývá-li cizinec na území nebo na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu není oprávněn.

18. Podle § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců [r]ozhodnutí o správním vyhoštění podle § 119 nelze vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince.

19. Podle § 174a zákona o pobytu cizinců [p]ři posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Účastník řízení je povinen v rámci řízení poskytnout ministerstvu veškeré relevantní informace potřebné k posouzení přiměřenosti vydaného rozhodnutí.

20. Podle , (dále jen „“) [n]evyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v .

21. Žalobce v žalobě nerozporoval vymezení jeho neoprávněného pobytu na území ČR správními orgány, tuto skutečnost proto soud považoval za nespornou. Žalobce však namítl nepřiměřenou přísnost uloženého opatření ve vztahu k délce a závažnosti protiprávního jednání. Současně namítl nedostatečně zjištěný skutkový stav a nedodržení podmínek podle § 174a; místo uloženého správního vyhoštění na dobu 12 měsíců považoval za přiléhavější uložení správního vyhoštění na dobu 6 měsíců. K protiprávnímu jednání jej dohnala ekonomická tíseň, nenašel však odvahu svou pobytovou situaci řešit, protože neměl dostatek relevantních informací.

22. Soud však těmto námitkám nemohl přisvědčit, a to z následujících důvodů.

23. Předně, soud zdůrazňuje, že s ohledem na znění použitého ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců jeho aplikace nezávisí na správním uvážení správního orgánu; jsou-li podmínky tohoto ustanovení naplněny, správní orgán je povinen správní vyhoštění uložit. V daném případě není sporu o tom, že se žalobce vytýkaného jednání dopustil a v žalobě ani nenamítl opak. Správní orgány proto zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností ( ). Podstatné v této věci tak je, že byly dány podmínky pro uložení správního vyhoštění, neboť žalobce pobýval na území ČR ve výše specifikované době nelegálně, uvedené skutečnosti byly nezpochybnitelně prokázány a doloženy, a to dokonce nejen lustrací v databázích CIS a SIS, ale rovněž dotazem na slovenské policejní orgány, které potvrdily, že platnost žalobcova pobytového oprávnění zanikla uplynutím doby jeho platnosti a o její prodloužení si žalobce nepožádal. Proto správní orgány postupovaly v souladu se zákonem, pokud rozhodly o správním vyhoštění žalobce. Otázka zavinění pak z pohledu podmínek pro uložení správního vyhoštění není žádným způsobem rozhodná [viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu (NSS) ze dne 27. 10. 2004, čj. -54, č. 864/2006 Sb. NSS, či ze dne 14. 7. 2005, čj. -52, č. 1164/2007 Sb. NSS].

24. Stejně tak není pro účely rozhodnutí o uložení správního vyhoštění rozhodné, jakým způsobem žalobce pozbyl své dosavadní pobytové oprávnění udělené mu v SR; proto na výše uvedených závěrech nemohlo změnit ničeho ani žalobcovo tvrzení učiněné v rámci jeho výslechu, že údajně zaplatil třetí osobě (zprostředkovateli), aby mu prodloužení povolení k pobytu za úplatu zařídila, ta však dohodu mezi nimi nedodržela. Rozhodné je pouze to, že žalobce v okamžiku pobytové kontroly již žádné pobytové oprávnění (v ČR ani v jiném členském státě EU či smluvním státě) nepožíval.

25. Pokud tvrzenou nedostatečností zjištěného skutkového stavu měl žalobce na mysli nezohlednění, že žalobce se dopustil protiprávního jednání poprvé a výjimečně (exces), a i to „pouze“ z důvodů ekonomické tísně, kterou zřejmě žalobce považuje za omluvitelnou pohnutku, k níž je potřeba přihlížet ve prospěch žalobce, pro takové zohlednění není v rámci rozhodování o tom, zda cizinci správní vyhoštění uložit, či nikoliv, žádný zákonný prostor. Stejně tak nemá na uložení správního vyhoštění z hlediska zákonných podmínek vliv ani skutečnost, že žalobce se správními orgány spolupracoval, či že uvedl, že z území vycestuje dobrovolně, což ostatně dosud neučinil. Lze však připustit, že tyto skutečnosti mohou mít vliv na úvahy o délce uloženého opatření. Byť zákon o pobytu cizinců v souvislosti s dobou zákazu vstupu na území vůbec nepracuje s pojmy polehčujících a přitěžujících okolností, správní orgán I. stupně má ve svém rozhodnutí poukázat na skutkové okolnosti případu, pro které uložil délku zákazu vstupu na území v dané délce. Obecně však samotnou spolupráci cizince v dalším průběhu řízení nelze považovat za něco mimořádného a zohledňovat ji ve prospěch cizince (srov. rozsudek NSS ze dne 4. 4. 2019, čj. -28).

26. Zákon o pobytu cizinců v § 119 odst. 1 písm. b) vymezuje délku možného vyhoštění až na 5 let. V případě žalobce bylo stanoveno na dobu 12 měsíců, tedy při samé dolní hranici zákonem stanoveného rozmezí, přičemž jde o výsledek správního uvážení, které soud přezkoumává pouze do té míry, zda správní orgán nepřekročil zákonem stanovené meze správního uvážení nebo zda je nezneužil, a pokud tomu tak není, soud není oprávněn jakkoliv nahrazovat správní úvahu správního orgánu ( ; srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 23. 3. 2005, čj. -42, č. 906/2006 Sb. NSS).

27. Správní orgány při ukládání správního vyhoštění přihlédly k těmto skutečnostem: správní orgán I. stupně na str. 6 svého rozhodnutí uvedl, že uložená doba správního vyhoštění je adekvátní závažnosti protiprávního jednání žalobce (pozn. soudu: neoprávněný pobyt v délce 2 měsíců). Přihlédl k tomu, že jde o první porušení ze strany žalobce a žalobce se správním orgánem spolupracoval, ke všemu se doznal a svého jednání si byl vědom. Na druhou stranu však je žalobce dospělou svéprávnou osobou a měl se více zajímat o to, aby respektoval právní předpisy, do svého postavení se dostal vlastním přičiněním a jeho protiprávní jednání vyšlo najevo až při pobytové kontrole., pokud by nebyla provedena, žalobce by neměl žádný důvod vycestovat a porušoval by předpisy i nadále. Žalobce není na území ani hlášen k pobytu a nemá zde zdravotní pojištění., čímž si neplní povinnosti cizince. Žalovaná v napadeném rozhodnutí na str. 6 napadeného rozhodnutí uvedla, že správní orgán I. stupně postupoval při ukládání délky správního vyhoštění v souladu se zásadou proporcionality a požadavkem na individualizaci rozhodnutí ve smyslu judikatury Nejvyššího správního soudu, na kterou odkázala. Shrnula, že kumulaci nedodržení ohlašovací povinnosti cizince, povinnosti mít sjednané zdravotní pojištění a absence aktivity směřující k legalizaci pobytu nelze považovat za ojedinělý exces, ale za souhrn jednání vykazující znaky systematičtějšího protiprávního jednání žalobce. Dále k tíži žalobce kromě závažnosti vědomého protiprávního jednání žalobce přihlédla též ke skutečnosti, že pobyt žalobce nebyl ukončen z jeho vlastní iniciativy, nýbrž až v rámci činnosti správního orgánu, což lze dle judikatury NSS, na kterou žalovaná odkázala, hodnotit jako nízkou míru respektu k právnímu řádu ČR. Jako k polehčující okolnosti přihlédla žalovaná k individuální situaci žalobce a že správními orgány spolupracoval. Zároveň však dodala, že neshledala žádné významné skutečnosti, které by odůvodňovaly mírnější postup.

28. Ve směru k uvedeným úvahám soud žádné překročení zákonem stanovených mezí správního uvážení neshledal, ani, že by je správní orgány překročily. Odlišnou správní praxi žalované žalobce nijak konkrétně netvrdil ani neprokázal; návrh žalobce na uložení mírnějšího opatření v délce 6 měsíců tak nebyl ničím podložen, ani neodpovídal skutkovým okolnostem dané věci a standardní praxi žalované (z poslední doby viz např. rozsudky zdejšího soudu v obdobných věcech sp. zn. 1 A 6/2026, či 1 A 8/2026, které mají s nyní projednávanou věcí též společné, že příslušné žalobce zastupoval stejný zástupce, jako v případě žalobce).

29. Soud se ztotožňuje se žalovanou v závěru, že výše uvedené polehčující okolnosti nemohly samy o sobě postačovat k mírnějšímu opatření vyhoštění, ani k závěru o nepřiměřenosti dle § 174a zákona o pobytu cizinců. Správní orgány nemohly odhlédnout od závažnosti a délky trvání protiprávního jednání žalobce, tj. skutečnosti, že neoprávněný pobyt žalobce na území trval 2 měsíce, že jeho neoprávněný pobyt byl vědomý a byl ukončen až pobytovou kontrolou. Žalobce přitom oprávněnost svého pobytu nijak osobně neřešil a spoléhal na cizí třetí osobu, že za něj jeho situaci vyřeší. To žalobce nijak nezbavuje povinnosti nacházet se na území ČR pouze s příslušným povolením k pobytu, ani povinnosti zjistit si dostatečné informace (případně i v součinnosti se správními orgány) o podmínkách svého pobytu na území.

30. Důvodem pro žalobcem navrhovaný postup nemůže být ani tvrzení, že „nenašel odvahu k řešení pobytové situace pro nedostatek relevantních informací“, či že v ČR setrval „v důsledku touhy najít si pracovní uplatní“, což má svědčit spíše o jeho „jednání pod tíhou tíživých osobních důvodů a ekonomického nedostatku“, nikoliv o projevu neúcty k místnímu právnímu řádu a pobytovým pravidlům. Jak již soud uvedl, otázka zaviněný (úmyslu či nedbalosti) není pro tuto věc z hlediska použití institutu správního vyhoštění jakkoliv rozhodná, správní orgány proto neměly povinnost se tímto zabývat víc než do té míry, v jakém skutkový stav objasnily a prokázaly. Nelze si však nevšimnout, že výše uvedená tvrzení, která mají dle žalobce odůvodnit uložení mírnějšího opatření, žalobce v průběhu správního řízení vůbec neuváděl. Žalobce netvrdil, že do ČR přicestoval za účelem hledat pracovní uplatnění, ale že přijel navštívit svého „strýce“, jak nazýval svého souseda ze země svého původu. O žádných ekonomických problémech se vůbec nezmiňoval, naopak, v průběhu výslechu uváděl, že má dostatek finančních prostředků na svůj pobyt v ČR i na případné vycestování, byť je měl získat právě od svého „strýce“. Tato tvrzení tak soud považoval spíše za účelová, s cílem přesvědčit soud, že v jeho případě žalobce nejednal zcela svobodně, ale byl v psychické tísni z důvodu materiálního nedostatku. To však nebylo nijak v řízení prokázáno, ba co víc, vlastní výpověď žalobce naznačuje opak.

31. Z výslechu žalobce dále nevyplynuly žádné skutečnosti nebo indicie, které by vysvětlovaly nebo jinak individualizovaly situaci žalobce, proč neměl relevantní informace ohledně podmínek svého pobytu v ČR (případně v SR), nebo že si je nebyl schopen zjistit. Žalobce je přitom dospělý, svéprávný muž ve zralém věku a musel si být vědom skutečnosti, že pokud chce pobývat mimo stát svého původu, bude muset učinit příslušné administrativní kroky k získání povolení k pobytu. Ostatně, o jedno takové povolení v minulosti již úspěšně žádal. Tyto námitky tak soud vyhodnotil jako nedůvodné.

32. Pokud jde o námitku nepřiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života, žalobce tuto námitku uplatnil zcela obecně bez dalšího tvrzení. Soud proto ve stejné míře obecnosti k této námitce uvádí, že se tak nedozvěděl, jak byl soukromý či rodinný život žalobce nepřiměřeně zasažen. Z prokázaného skutkového stavu, zejména však z vlastních tvrzení žalobce při výslechu, jednoznačně vyplynulo, že v ČR žádný soukromý ani rodinný život, který by mohl být jeho správním vyhoštěním nepřiměřeně zasažen, ani nevedl. Neměl zde žádné sociální, kulturní či ekonomické vazby, žádné členy své rodiny, ta pobývá v jeho vlasti, nemá zde ani žádný majetek, ten vlastní v zemi svého původu. Od doby jeho vycestování z vlasti neuplynula taková doba a ani nebylo jinak zjištěno, že by byly tyto vazby zpřetrhány a žalobce by byl v případě svého návratu uvržen do situace, kdy by neměl v domovské zemi žádné zázemí. Sám dokonce tvrdil, že se má kam vrátit a ve vlasti mu nic nehrozí. Dále žalobce netvrdil, že by pečoval o osobu, která by byla na něm finančně, či jinak závislá, nebo že je rodinným příslušníkem občana ČR/EU. To jsou vše případy, kdy by správní orgány měly zpozornět při posuzování této otázky, a vesměs pouze případy tohoto typu mohou vést k uložení odlišného opatření namísto správního vyhoštění. Jestliže však žádná z těchto skutečností v řízení nevyšla najevo, a žalobce ji ani dodatečně v žalobě netvrdí, není dál co hodnotit nad rámec úvah učiněných správními orgány, se kterými se soud ztotožňuje a odkazuje na ně. Nebylo tak ani nezbytné, aby správní orgán vyjmenoval a obsáhle se vyjadřoval ke každému z kritérií, které je potřeba podle § 119a odst. 2 ve spojení s § 174a zákona o pobytu cizinců při řešení této otázky zvažovat (viz např. rozsudek NSS ze dne 26. 2. 2014, čj. -34).

33. Nucený návrat a zákaz pobytu v členských státech EU a smluvních státech po dobu 12 měsíců život žalobce nepřiměřeně nezasáhne, byť jej omezí ve volném pohybu dle jeho vůle (případně ve výdělečných možnostech na území ČR). To však je již projevem suverenity každého státu, který je plně oprávněn na základě svých právních předpisů rozhodovat o tom, koho na své území pustí a umožní mu tam oprávněný pobyt, a koho nikoliv (srov. např. rozsudek NSS ze dne 14. 1. 2016, čj. -35). Soud sice lidsky námitce žalobce, že by si přál kratší dobu zákazu pobytu na území, rozumí, jak však uvedl výše, z pohledu důkazní situace je tento požadavek zcela nedůvodný.

34. Soud se proto neztotožnil ani s námitkou nepřiměřeného dopadu napadeného rozhodnutí na život žalobce z důvodu porušení § 174a zákona o pobytu cizinců.

35. Soud shrnuje, že odůvodnění uloženého správního vyhoštění správními orgány je naprosto dostačující a v souladu se zákonem. Soud se navíc s uvedeným posouzením zcela ztotožnil a odkazuje na něj. Soud tak neshledal, že by žalovaná překročila výše stanovené meze správního uvážení nebo že by je dokonce zneužila. Z těchto důvodů soud nemůže souhlasit s žalobcem v tom, že by v daném případě bylo uložené vyhoštění v délce 12 měsíců nepřiměřené tvrdé a odporující ustanovení § 174a zákona o pobytu cizinců. Žalobce totiž netvrdil žádný nepřiměřený zásah do jeho soukromého ani rodinného života, který by byl předpokladem pro jiný postup správních orgánů při ukončování nezákonného pobytu žalobce na území ČR, ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců. Podle citovaného ustanovení, věty druhé je tak přitom povinen poskytnout veškeré relevantní informace potřebné k posouzení přiměřenosti vydaného rozhodnutí.

36. Soud konstatuje, že rozhodnutí o vyhoštění potvrzené napadeným rozhodnutím bylo vydáno v souladu se zákonem a přezkoumatelným způsobem odůvodněno na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti.

V. Závěr a náklady řízení

37. Soud v daném případě neshledal nezákonnost napadeného rozhodnutí žalované, ani postupu, které jeho vydání předcházelo, a proto žalobu jako nedůvodnou zamítl podle

38. Výroky o náhradě nákladů řízení jsou odůvodněny dle , podle něhož náhrada nákladů řízení přísluší tomu, kdo měl ve věci úspěch. Žalobce neměl ve věci úspěch, proto mu náhrada nákladů řízení nenáleží. Úspěšná byla žalovaná, žádné náklady řízení nad rámec její běžné úřední činnosti jí však nevznikly, proto jí soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v Jestliže kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Praha 12. srpna 2026

Mgr. Darina Michorová

samosoudkyně