Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

35 Az 16/2026 - 28

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Šmakalem ve věci

žalobce: O. S., narozený X,

státní příslušník X,

toho času v Zařízení pro zajištění cizinců Balková,

proti

žalovanému: Ministerstvo vnitra,

sídlem Nad Štolou 936/3, Praha,

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM-648/BA-BA02-K13-2026 ze dne 10. 6. 2026,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Řízení před správním orgánem

1. Žalobce podal dne 23. 5. 2026 žádost o udělení mezinárodní ochrany. Žádost odůvodnil tím, že se nemá kam vrátit. Nevěděl, co by na Ukrajině dělal, nic a nikoho tam neměl. Od svých 15 let žil v České republice.

2. Žalovaný žalobci mezinárodní ochranu podle § 12 až § 14b zákona o azylu ve znění účinném do 11. 6. 2026 neudělil. Žalovaný zdůraznil, že žalobce Ukrajinu opustil již v roce 2012. Od roku 2014 měl žalobce na území České republiky trvalý pobyt. Ten mu ale ke dni 14. 11. 2023 skončil. Žalobce se totiž dopustil opakovaně trestné činnosti, za níž byl opakovaně českými soudy pravomocně odsouzen. Dne 13. 2. 2026 byl žalobce propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody. Následně byl žalobce zajištěn a umístěn do zařízení pro zajištění cizinců, když bezprostředně hrozilo jeho vyhoštění. Až v ten moment žalobce požádal o mezinárodní ochranu. Žalovaný tudíž dospěl k závěru, že tvrzeným důvodem žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany byla legalizace jeho pobytu na území České republiky. Mezinárodní ochrana neslouží k legalizaci pobytu cizince na území. Žalobce měl postupovat podle zákona o pobytu cizinců.

3. S ohledem na válečný konflikt v zemi původu do úvahy přicházelo udělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu. Žalovaný nicméně nezjistil skutečnosti, ze kterých by vyplývalo, že by žalobci na Ukrajině hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy. Situaci na Ukrajině nebylo možné hodnotit jako situaci extrémní úrovně nebo totální konflikt. Válečný konflikt na Ukrajině byl teritoriálně lokalizovaný. Posledním místem pobytu žalobce na Ukrajině byla obec S. v Ivanofrankivské oblasti. Jednalo se o místo, kde neprobíhaly přímé boje a vnitřní uprchlíci se tam vraceli nebo přemisťovali.

II. Řízení před soudem

4. Proti rozhodnutí žalovaného o zamítnutí žádosti o mezinárodní ochranu žalobce brojil žalobou. Žalobce si byl vědom své trestní minulosti, které litoval. Jeho trestní minulost však sama o sobě nemohla vést žalovaného k rezignaci na řádné posouzení existence překážek vycestování, nikoliv ani na posouzení podmínek pro udělení doplňkové ochrany. Žalovaný nedostatečně zhodnotil aktuální bezpečnostní situaci na Ukrajině, přičemž se nevypořádal s tím, zda by žalobce po návratu na Ukrajinu nebyl vystaven rizikům souvisejícím s jeho dlouhodobým pobytem v zahraničí, jeho osobními poměry, absencí sociálního zázemí a možností zajistit si základní životní potřeby v podmínkách ozbrojeného konfliktu. Napadené rozhodnutí bylo v rozporu s principem non-refoulement.

5. Žalovaný považoval žalobu za nedůvodnou. Zdůraznil, že právní úpravu pobytu cizinců na území České republiky obsahuje zákon o pobytu cizinců, jehož měl žalobce využít přednostně. Poslední místo pobytu žalobce na Ukrajině spadá do tzv. oblasti návratu, kam se vraceli či přemisťovali vnitřní uprchlíci, neboť se jednalo o oblast, kde neprobíhaly přímé boje.

III. Procesní úvahy soudu

Rozsah posouzení

6. Žalobce pouze obecně tvrdil, že mu v případě návratu hrozí újma na zdraví či na životě. Odkazoval tak na nebezpečí vážné újmy podle § 14a odst. 1, 2 písm. c) zákona o azylu pro vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu nerozlišujícího násilí v situaci mezinárodního ozbrojeného konfliktu.

7. V tomto rozsahu se tak soud věcí zabýval; nad rámec toho neshledal žádné projednatelné žalobní body ani nové skutečnosti ve smyslu § 32 odst. 9 zákona o azylu ve znění do 11. 6. 2026. Judikatura rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu přitom vychází z toho, že i ve věcech azylu je třeba trvat na řádném uplatnění žalobních bodů ve formě právní a skutkové argumentace individualizovaně zpochybňující rozhodnutí ve věci (srov. rozhodnutí rozšířeného senátu NSS č. j. -58 ze dne 20. 12. 2005, č. 835/2006 Sb. NSS; č. j. -78 ze dne 24. 8. 2010, č. 2162/2011 Sb. NSS; č. j. -72 ze dne 20. 3. 2018). Judikatura rozšířeného senátu nepřevzala názor, že ve věcech azylu lze na cizince klást nižší kvalitativní požadavky. Přezkum pak zásadně probíhá v mezích takto vymezených žalobních bodů (srov. rozsudky NSS č. j. ‑29 ze dne 22. 8. 2024, a č. j. 1 Azs 288/2020‑27 ze dne 11. 11. 2020).

8. Jiný náhled dosud nevyjádřil ani Soudní dvůr EU ve věcech Ramadi (C-7/25) a Kirkuk (C-8/25); unijní právo tedy nebrání ani uplatnění a , ani uplatnění související judikatury rozšířeného senátu týkající se i věcí mezinárodní ochrany.

Rozhodná procesní úprava

9. Dne 12. 6. 2026 nabyl účinnosti mj. i § 33b zákona o azylu, podle něhož soud při svém rozhodování o žalobě není vázán žalobními body. Touto zákonnou úpravou však nedošlo ke změně základního vůdčího principu řízení – projednací zásady. Soud tedy od 12. 6. 2026 i nadále nemá vyhledávat možné otázky nezákonnosti, má je ale zohlednit, pokud vyšly v průběhu řízení najevo.

10. Pro postup ve věci je však podstatné, že právní úprava účinná od 12. 6. 2026 se na nynější řízení neuplatní.

11. Podle přechodných ustanovení části první čl. II mimo jiné platí, že:

4. Po vrácení věci v řízení zahájeném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona soudem k novému projednání Ministerstvo vnitra postupuje podle , ve znění účinném ke dni počátku běhu lhůty pro vydání nového rozhodnutí Ministerstva vnitra.

5. Právo účastníka řízení podat žalobu proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, a to i podle bodu 4, a způsob projednání takové žaloby soudem se řídí ustanoveními zákonů č. a č. , ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí Ministerstva vnitra podle bodu 4.

12. Pro řízení před soudem je určující bod 5 přechodných ustanovení. Pokud by na konci věty neobsahoval dovětek „podle bodu 4“, bylo by zřejmé, že procesní režim před soudem se řídí právem účinným v době rozhodnutí žalovaného. Závěrečný dovětek „podle bodu 4“ oproti tomu navozuje zdání, že se celý bod 5 vztahuje jen na specifické případy normované právě v bodu 4, tj. případy nových správních rozhodnutí po předchozí kasaci soudem.

13. Proti takovému výkladu bodu 5 hovoří však několik důvodů: (a) Pokud by bod 5 měl výlučný vztah k bodu 4 a neřešil jiné procesní situace, byla by zcela zbytečná vsuvka „a to i podle bodu 4“. (b) Samotná část „ke dni vydání rozhodnutí Ministerstva vnitra podle bodu 4“ je nejasná, protože bod 4 neřeší vydání rozhodnutí ani jeho den, ale pouze rozhodnou právní úpravu. (c) Zcela by chybělo přechodné ustanovení pro nejběžnější procesní situaci: podání žaloby proti prvotnímu rozhodnutí žalovaného (tj. bez předchozí kasace). (d) Absenci takového přechodného ustanovení by bylo možné překlenout uplatněním obecných intertemporálních pravidel, tj. nová procesní pravidla zásadně uplatní na všechna již běžící soudní řízení. To by ale vedlo k nelogickému zmnožení procesních režimů: žaloby proti prvotním správním rozhodnutím by byly projednávány podle nových procesních pravidel, kdežto žaloby proti novým rozhodnutím po kasaci by byly projednávány podle starých procesních pravidel, přestože by třeba šlo o žaloby podané ve stejný den proti správním rozhodnutím ze stejného dne. Pro takový nesoulad není žádný rozumný důvod. (e) Uplatnění nových procesních pravidel na již běžící řízení před soudem unijní právo nevyžaduje (srov. čl. 79 odst. 3 azylového procedurálního nařízení č. 2024/1348).

14. Za toho stavu je logičtější a systémově vhodnější zvolit takový výklad bodu 5, že jde o obecné přechodné pravidlo normující pokud možno všechny situace řízení před soudem. Procesní pravidla účinná od 12. 6. 2026 se proto uplatní až na žaloby podané proti správním rozhodnutím vydaným od 12. 6. 2026.

15. Soud nezastírá, že přechodná ustanovení čl. II části první jsou psána nejasným způsobem, který dosud v praxi vyvolával a i nadále bude vyvolávat dohady narušující efektivitu fungování systému. Krajský soud to přičítá zcela nevhodné kvalitě legislativní práce, nikoliv objektivnímu záměru zákonodárce. Vychází proto z toho, že je třeba zvolit takový výklad, který je systémově vhodnější a umožňuje jak efektivní výkon soudnictví, tak zachování subjektivních práv jednotlivců. Při uplatnění starých procesních pravidel na již běžící řízení jsou práva jednotlivců chráněna dostatečně (opět srov. čl. 79 odst. 3 nařízení č. 2024/1348), a riziko poruch v soudním řízení se snižuje, protože bude u souběžně podaných žalob uplatňován stejný procesní režim.

IV. Posouzení věci

16. Žaloba není důvodná.

17. Žalovaný dospěl ke správnému závěru, že v případě žalobce nebyly dány důvody pro udělení mezinárodní ochrany v žádné její formě. Válečný konflikt na Ukrajině není sám o sobě důvodem pro udělení mezinárodní ochrany. S ohledem na aktuální informace není splněna potřebná míra nebezpečí pro život či zdraví žalobce v postavení civilisty. Žalobce neuvedl žádné okolnosti, proč by se na jeho situaci mělo nahlížet odlišně.

Obecná východiska posouzení

18. Řízení o mezinárodní ochraně se vyznačuje tím, že (1) je v něm často nutno rozhodovat za situace důkazní nouze, (2) jde o prospektivní rozhodování (tj. posuzuje se riziko pronásledování či vážné újmy v budoucnu) a (3) nesprávné rozhodnutí má pro žalobce obzvláště závažné důsledky. Těmto specifikům řízení o mezinárodní ochraně odpovídají i důkazní standard a rozložení důkazního břemene (např. rozsudek č. j. -70 ze dne 30. 9. 2008, č. 1749/2009 Sb. NSS).

19. Břemeno tvrzení stíhá v řízení o mezinárodní ochraně žadatele. Klíčovou roli má pohovor s žadatelem o mezinárodní ochranu, v jehož rámci jsou povinnosti rozloženy mezi žadatele i žalovaného. Žalovaný musí umožnit žadateli předložit v úplnosti důvody žádosti, a to mj. vhodně kladenými a neutrálními otázkami. Žadatel je naopak povinen předložit co nejdříve všechny náležitosti potřebné k doložení žádosti o mezinárodní ochranu, odpovídat na otázky a jinak spolupracovat se žalovaným v průběhu pohovoru. Následně musí žalovaný nejprve posoudit, které skutečnosti a tvrzení jsou pro konkrétní žádost o mezinárodní ochranu relevantní. Poté, co určí relevantní skutečnosti a tvrzení, postupuje na základě získaných informací (z pohovoru i z jiných důkazů) žalovaný dvojím způsobem. Pokud je žadatel nevěrohodný ve všech relevantních aspektech žádosti o mezinárodní ochranu, žalovaný se nemusí dále hodnocením jednotlivých tvrzení a skutečností zabývat.

20. Jinak ovšem žalovaný musí posoudit jednotlivá tvrzení a skutečnosti. Prokazovat jednotlivé skutečnosti je povinen primárně žadatel, nicméně žalovaný je povinen zajistit k žádosti maximální možné množství důkazů (včetně informací o zemi původu), a to jak těch, které vyvracejí tvrzení žadatele, tak těch, které je podporují. Rozhoduje-li žalovaný za důkazní nouze, je stěžejním důkazním prostředkem výpověď žadatele a klíčovým faktorem se stává posouzení celkové věrohodnosti žadatele a posouzení pravděpodobnosti, zda k události opravdu došlo podle výpovědi žadatele.

21. Důkazním standardem je při posuzování jednotlivých tvrzení i celé žádosti o azyl požadavek přiměřené pravděpodobnosti nežádoucího důsledku návratu do země původu, tj. bývá-li tento důsledek v případech obdobných případu žadatele nikoli ojedinělý (srov. rozsudek SD EU ve věci C440/25 Ebilum ze dne 4. 6. 2026). Neznamená to, že pravděpodobnost, že nežádoucí důsledek nastane, musí být nutně vyšší než pravděpodobnost, že nenastane, nýbrž to, že k nežádoucímu důsledku v případech obdobných případu žadatele dochází natolik často, že s ním ten, komu takový následek hrozí, musí počítat jako se vcelku běžným jevem, a nikoli jako s jevem toliko výjimečným.

22. Důkazním standardem je při posuzování jednotlivých tvrzení i celé žádosti o doplňkovou ochranu požadavek skutečného nebezpečí, tj. že ve významném procentu případů obdobných situaci žadatele dojde k nežádoucímu následku, takže žadatel má dobré důvody se domnívat, že takový následek může s významnou pravděpodobností postihnout i jeho.

Válečný konflikt na Ukrajině a ohrožení civilistů

23. Případným důvodem pro přiznání mezinárodní ochrany žalobci je nebezpečí vážné újmy podle § 14a odst. 1, 2 písm. c) zákona o azylu pro vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu nerozlišujícího násilí v situaci mezinárodního ozbrojeného konfliktu.

24. Soud považuje za obecně známou skutečnost (a mezi stranami i nespornou), že na Ukrajině probíhají boje mezi ukrajinskými vojenskými jednotkami a jednotkami bojujícími ve prospěch Ruské federace. Tyto skutečnosti lze kvalifikovat jako mezinárodní ozbrojený konflikt. Zároveň soud považuje za obecně známou skutečnost, že ze strany Ruské federace jde o způsob boje porušující základní pravidla mezinárodního humanitárního práva, a to včetně povinnosti rozlišovat mezi kombatanty a civilisty. Tyto skutečnosti tedy lze hodnotit jako ohrožení civilistů z důvodů nerozlišujícího násilí.

25. V případě žalobce však nebyla prokázána vážnost tohoto nebezpečí v potřebné míře. Žalobce pochází (resp. přichází) z Ivanofrankivské oblasti, kde jsou civilní oběti výjimečné. V této souvislosti žalovaný správně odkázal na přiléhavou judikaturu Nejvyššího správního soudu i Soudního dvora EU:

26. Pro přiznání doplňkové ochrany podle § 14a odst. 1, 2 písm. c) zákona o azylu musí žadateli v důsledku takového konfliktu hrozit vážná újma v podobě vážného a individuálního ohrožení života nebo tělesné integrity z důvodu válečného násilí. Míra potřebné individualizace se odvíjí od rozsahu konfliktu: V situacích tzv. totálního konfliktu hrozí vážná újma v zásadě každému žadateli přicházejícímu z této země původu či postiženého regionu, neboť pouhá přítomnost na území této země nebo regionu jej vystavuje reálnému nebezpečí ohrožení života a tělesné integrity. Pokud ozbrojený konflikt nemá na území, z něhož žadatel pochází, charakter tzv. totálního konfliktu, musí žadatel prokázat dostatečnou míru individualizace, a to např. tím, že prokáže, (1) že již utrpěl vážnou újmu nebo byl vystaven přímým hrozbám způsobení vážné újmy ve smyslu čl. 4 odst. 4 kvalifikační směrnice; (2) že ozbrojený konflikt probíhá právě v tom regionu jeho země původu, ve kterém skutečně pobýval, a že nemůže nalézt účinnou ochranu v jiné části země; či (3) že jsou u něj dány jiné faktory (ať už osobní, rodinné či jiné), které zvyšují riziko, že obětí nerozlišujícího násilí bude právě on. (srov. např. rozsudky NSS č. j. -68 ze dne 13. 3. 2009, č. 1840/2009 Sb. NSS; č. j. -38 ze dne 13. 10. 2022, č. 4409/2022 Sb. NSS).

27. Jedním z významných kritérií posouzení míry ohrožení civilistů je existence úmyslného napadání civilistů válčícími stranami, územní rozsah situace nerozlišujícího násilí, skutečné místo pobytu žadatele v případě jeho navrácení do dotyčné země nebo regionu, a také počet civilních obětí v porovnání s celkovým počtem jednotlivců, které tvoří obyvatelstvo této oblasti (srov. rozsudek SD EU ve věci C-901/19 CF, DN proti SRN ze dne 10. 6. 2021).

28. Žalovaný v této souvislosti správně odkázal na závěry dvou českých vrcholných soudů, podle kterých agrese Ruské federace v její nedávné formě nepostihuje území Ukrajiny se stejnou intenzitou. Obecné poměry v zemi původu samy o sobě brání přemístění osoby do této země z důvodu hrozícího porušení čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod pouze v extrémních případech. Podstatné přitom je, zda samotná přítomnost na území tohoto státu vystavila riziku špatného zacházení. Bezpečnostní situace na Ukrajině tedy má svůj význam, ale při zohlednění individuálních okolností případu včetně možnosti vnitrostátního přesídlení (srov. např. nález sp. zn. ze dne 17. 6. 2025; usnesení NS sp. zn. ze dne 16. 4. 2025). Tento náhled odpovídá judikatuře Evropského soudu pro lidská práva Srov. rozsudek velkého senátu ESLP ve věci F. G. proti Švédsku č. 43611/11 ze dne 23. 3. 2016, odst. 129; rozsudek ve věci Sufi a Elmi proti Spojenému království č. 8319/07 a 11449/07 ze dne 28. 6. 2011, odst. 218.

i aktuální rozhodovací praxi např. německých soudů, které po právní ani skutkové stránce neshledaly existenci obecné překážky vycestování na Ukrajinu (srov. judikaturu citovanou níže).

29. V poměrech případu žalobce plyne z informací o zemi původu, že Ivanofrankivská oblast je sice také cílem vzdušných útoků Ruské federace zaměřených i na civilní obyvatelstvo, intenzita je však nízká. Ukrajinská protivzdušná obrana je naopak poměrně efektivní. Civilní ztráty jsou z 63 % lokalizovány do frontových oblastí; v roce 2025 byly v Ivanfrankivské oblasti zaznamenány jednotky civilních obětí.

30. Z obdobných skutkových zjištění v současné době a nedávné minulosti vycházejí i správní soudy a tribunály jiných členských zemí EU. Vedle rozhodnutí v pozn. č. 1 srov. VG Osnabrück sp. zn. ze dne 12. 5. 2026; VG Minden sp. zn. 6 K 2333/24.A ze dne 18. 2. 2026; VG Karlsruhe sp. zn. A 6 K 9149/25 ze dne 20. 1. 2026; VG Berlin sp. zn. A ze dne 25. 8. 2025.

31. Z toho pohledu tedy nebylo prokázáno, že ve významném procentu případů obdobných situaci žadatele dochází k nežádoucímu následku, takže žadatel má dobré důvody se domnívat, že takový následek může s významnou pravděpodobností postihnout i jeho. Existuje sice riziko, že obětí nerozlišujícího násilí bude i on, nicméně toto riziko je statisticky nízké. Žalobce přitom nepopsal žádné individualizující okolnosti, které by u něj osobně významně zvyšovaly riziko, že bude terčem nerozlišujícího násilí.

32. Nelze přisvědčit žalobci, že se žalovaný nevypořádal s tím, zda by žalobce nebyl při návratu na Ukrajinu vystaven rizikům souvisejícím s jeho dlouhodobým pobytem mimo území Ukrajiny. Žalobce tyto své obavy před žalovaným neuvedl. V řízení před soudem je pak blíže nekonkretizoval. Nicméně dle informace OAMP Ukrajina; Bezpečnostní situace v západních oblastech Ukrajiny; Přeshraniční pohyb ze dne 12. 1. 2026 nic nenasvědčovalo tomu, že by ukrajinští občané žádající v zahraničí o mezinárodní ochranu byli ve své vlasti nějak postihováni. Z informace OAMP Zjišťovací mise Ukrajina z února 2026 vyplývá, že navrátilci ze zahraničí jakožto ukrajinští občané obecně nečelí potížím při přístupu ke zdravotní péči, vzdělání nebo jiným službám. Pokud osoba pochází ze západoukrajinských oblastí, do kterých se následně vrací, její situace se po návratu nemění a má přístup ke všem službám kromě dávek pro vnitřně vysídlené osoby. Informace, z nichž žalovaný vycházel, tedy obecné obavy žalobce nijak nepodporovaly, naopak je vyvracely.

33. Soud nepřehlédl eskalaci násilí ze strany Ruské federace od května 2026 a relativní zhoršení možnosti ukrajinské armády bránit vzdušným útokům, což vedlo ke zvýšení počtu civilních obětí ve srovnání s předchozími měsíci a roky. Soud však není přesvědčen o tom, že jde o podstatnou změnu skutkových okolností. Z aktuálních zpráv ve veřejném prostoru nelze zatím dovodit, že by se významně zvýšilo riziko pro civilní obyvatelstvo ve všech částech Ukrajiny tak, že by plošně hrozilo porušení čl. 3 Evropské úmluvy (nebo existoval jiný důvod znemožňující vycestování).

34. K tomu soud pracovně prověřil i aktuální dostupné informace o situaci na Ukrajině a nenalezl žádnou, která by vypovídala o vysoké míře nebezpečí pro civilní obyvatelstvo na celém území Ukrajiny. Informace OAMP Bezpečnostní situace v západních oblastech Ukrajiny, Přeshraniční pohyb ze dne 16. 7. 2026.

Protože nenalezl žádný potenciální zdroj skutkových zjištění ve prospěch žalobce, neprovedl doplnění dokazování těmito informacemi. Prověřené informace soud pouze zařadil do soudního spisu a neučinil v nich žádná skutková zjištění (právě proto, že dokazování neproběhlo).

35. Soud vzal v potaz usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. -23 ze dne 27. 5. 2026 týkající se Ukrajiny, neshledal jej nicméně aktuálním pro posouzení věci. Toto usnesení se výslovně vztahuje „k situaci na Ukrajině po zahájení ruské agrese dne 24. 2. 2022“, tj. stavu v roce 2026 neaktuálnímu. Tomu odpovídá, že necituje žádnou aktuální judikaturu ani informace o zemi původu, a nepodává ani přehled o aktuálním rozhodování krajských soudů, které se nejpozději od března 2026 převážně vyslovily ve prospěch proveditelnosti návratů na Ukrajinu (tj. z jejich pohledu absentuje prokázané plošné nebezpečí pro život či lidskou důstojnost navrátilců). Srov. např. rozhodnutí KS v Ostravě č. j. -30 ze dne 6. 3. 2026; KS v Ústí nad Labem č. j. -25 ze dne 28. 4. 2026; KS v Plzni č. j. -63 ze dne 14. 4. 2026, č. j. -48 ze dne 28. 4. 2026; MS v Praze č. j. -23 ze dne 13. 1. 2026.

Krajský soud proto vnímá závěry usnesení č. j. -23 úzce v tom smyslu, že Nejvyšší správní soud pouze potvrdil jako správný názor (zdejšího) krajského soudu o tom, že rozhodnutí o zajištění bylo vadné, protože vůbec neadresovalo otázku možného návratu na Ukrajinu. Touto vadou ovšem nyní napadené rozhodnutí zjevně zasaženo není. Opačně by bylo možno odkázat na aktuální usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. -40 ze dne 5. 8. 2026; nicméně ani to se otázkou nemožnosti vycestovat na Ukrajinu a pravidlem non-refoulement substantivně nezabývalo. V judikatuře Nejvyššího správního soudu tedy nelze najít žádné aktuální a zároveň věcně významné závěry.

V. Závěr

36. Žalovaný posoudil rozhodné otázky správně a jeho rozhodnutí netrpí ani vadami řízení. Soud proto žalobu zamítl podle Žalobce neměl ve věci úspěch a úspěšnému žalovanému nevznikly náklady nad rámec běžné úřední činnosti. Žádný z účastníků tak nemá právo na náhradu nákladů řízení ( věta první ).

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost u Nejvyššího správního soudu do dvou týdnů od jeho doručení. Lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Krajského soudu v Plzni.

Plzeň 14. srpna 2026

Mgr. Jan Šmakal v.r.

soudce

Shodu s prvopisem potvrzuje H. K.