Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
2 A 28/2026 - 18.pdf
PDF · 0 B
No categories available
2 A 28/2026 - 18
8
č. j. 2 A 28/2026
[OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Danou Černou v právní věci
žalobce: X., nar. X
státní příslušnost Republika Uzbekistán
zastoupen JUDr. Matějem Šedivým, advokátem
sídlem Václavské náměstí 21, 110 00 Praha 1
proti
žalovanému: Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie
sídlem Olšanská 2, P.O. Box 78, 130 51 Praha 3
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 7. 2026, č. j. CPR-17340-3/ČJ-2026-930310-V234
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
Základ sporu
1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 7. 2026, č. j. CPR-17340-3/ČJ-2026-930310-V234 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Policie ČR, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 7. 4. 2026, č. j. KRPA-85577-12/ČJ-2026-000022-SV, jímž bylo žalobci uloženo správní vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona č. 326/1999 Sb. , o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců “) na dobu 1 roku a současně mu byla stanovena doba k vycestování do 30 dnů od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí.
II.
Shrnutí žalobní argumentace
2. Žalobce namítal porušení § 3 zákona č. 500/2004 Sb. , správní řád (dále jen „SŘ “), neboť byl toho názoru, že napadené rozhodnutí nevychází ze skutečného stavu věci.
3. Žalobce namítal, že uložení doby, po kterou nelze umožnit vstup v délce jednoho roku je nepřiměřeně přísné, neboť napadené rozhodnutí nezohledňuje skutečnost, že se jedná o první porušení zákona žalobcem. Dle žalobce se jednalo o ojedinělý exces z řádného způsobu života. Od počátku správního řízení žalobce spolupracoval se správním orgánem I. stupně při objasnění skutkového stavu. Pokoušel se o legalizaci pobytu v dalších členských státech Evropské unie (dále jen „EU“) a po neúspěchu sám motivoval zahájení správního řízení se záměrem vycestovat do domovského státu a respektovat správní rozhodnutí. Napadeným rozhodnutím došlo k porušení § 174a zákona o pobytu cizinců, neboť je možné na něj působit mírnějším a výchovnějším způsobem, a to cestou stanovení doby, po kterou nelze umožnit vstup nepřekračující 6 měsíců.
III.
Vyjádření žalovaného k žalobě
4. Žalovaný uvedl, že s argumentací obsaženou v žalobě se již vypořádal jak on v napadeném rozhodnutí, tak správní orgán I. stupně v prvostupňovém rozhodnutí a plně tak odkázal na obsah odůvodnění těchto rozhodnutí. Jelikož neshledal ve svém postupu pochybení, navrhl soudu zamítnutí žaloby.
IV.
Obsah správního spisu
5. Z obsahu spisového materiálu předloženého žalovaným správním orgánem vyplynuly následující, pro rozhodnutí ve věci samé, podstatné skutečnosti:
6. Dne 12. 3. 2026 se žalobce dobrovolně dostavil na místní součást Policie ČR, odbor cizinecké policie, oddělení pobytových kontrol, pátrání a eskort na adrese Kaplanova 2055/4, Praha 4, donesl cestovní doklad a byla u něj provedena pobytová kontrola podle § 167 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců. Žalobce vyhověl výzvě k prokázání totožnosti a předložil biometrický cestovní doklad, dle kterého byl ztotožněn. Bližší kontrolou tohoto dokladu a lustrací nebylo zjištěno žádné povolení k pobytu, které by ho opravňovalo pobývat na území České republiky (dále jen „ČR“). Žalobce akcentoval, že má povolení k pobytu na území X a v minulosti ho měl také na území X. Žalobce také uvedl, že se od X nacházel na území EU neoprávněně a z tohoto důvodu podal žádost o zahájení řízení dle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců.
7. Za účelem zjištění pobytového oprávnění žalobce policejní partneři z X a X poskytli dne 12. 3. 2026 o žalobci následující informace: 1) žalobce měl pobytové oprávnění v X do X, 2) žalobce měl pobytové oprávnění v X do X.
8. Dne 12. 3. 2026 bylo s žalobcem zahájeno správní řízení ve věci správního vyhoštění a byl s ním proveden výslech. Do protokolu o výslechu účastníka správního řízení žalobce uvedl, že je uzbecké státní příslušnosti a narodil se v X. Naposledy přicestoval na území EU dne X do X na X vízum, tam tři měsíce pracoval a pak odjel do X, kde získal povolení k pobytu. V X pracoval i po uplynutí lhůty tohoto povolení. Žalobce toto povolení předložil, jednalo se o expirovanou pobytovou kartu, jeho platnost byla od X do X, pobytové oprávnění měl ale dle poskytnuté informace policejním partnerem v X až do X. Do ČR přicestoval prvně X, následně X odjel do X, kde chtěl žádat o povolení k pobytu. Krátký čas tam pracoval a pak se vrátil X do X. Žádost o povolení k pobytu v X nepodal. V X nelegálně pracoval a X znovu přicestoval do ČR. V ČR měl známé a chtěl zde pracovat po dobu několika měsíců, pak chtěl odcestovat zpět do Uzbekistánu. Byl si vědom, že za toto jednání bude vyhoštěn. V době podání žádosti o zahájení řízení dle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců nebyl držitelem pobytového oprávnění jiného členského státu EU, věděl o tom, vycestovat chtěl až vydělá peníze. Ke dni podání této žádosti již vycestovat chtěl. Věděl, že na území nesměl pracovat, přesto tak ale neoprávněně činil. V ČR nemá žádný majetek. Uvedl, že je zdravý a s ničím se neléčí, lékaře nenavštěvoval a nebyl pojištěn. Peníze na vycestování neměl. Je ženatý a má čtyři děti, všichni tito příbuzní se nachází na území Uzbekistánu, po návratu s nimi bude bydlet. V ČR ani EU naopak příbuzné nemá. Stejně tak v ČR není osoba, vůči které by měl vyživovací povinnost. K ČR nemá žádné vazby. Trestnou činnost na území ČR nepáchal. Žalobce uvedl, že dobrovolně vycestuje do země původu, jelikož neví o žádné překážce, či hrozbě, která by vycestování zamezovala, Uzbekistán je pro něj bezpečná země.
9. Dne 7. 4. 2026 vydal správní orgán I. stupně prvostupňové rozhodnutí, kterým žalobci uložil správní vyhoštění a stanovil dobu, po kterou nelze umožnit vstup na území členských států v délce jednoho roku. V odůvodnění uvedl, že se žalobce dopustil porušení § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců tím, že pobýval na území členských států EU bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu nebyl oprávněn, a to od 31. 7. 2025 do 12. 3. 2026. Správní orgán I. stupně posuzoval, zda žalobce nenaplňuje podmínky, které by ho opravňovaly pobývat na území ČR bez víza, naplnění takových podmínek nezjistil. Z informací ve spisovém materiálu doložil, že žalobce mohl na území schengenského prostoru pobývat do 30. 7. 2025, na území ale nadále vědomě neoprávněně pobýval a pracoval také po tomto datu. Správní orgán I. stupně zdůraznil, že dobrovolné dostavení ke správnímu orgánu nemá potenciál zhojit protiprávní jednání žalobce, než tak udělal, byl pasivní a nečinil kroky k legalizaci svého pobytu. Správní orgán I. stupně na základě okolností případu posoudil, že důsledek rozhodnutí o správním vyhoštění je z hlediska zásahu do soukromého a rodinného života žalobce přiměřený. Žalobci by dle uvedených tvrzení neměla činit problém zpětná integrace v zemi původu. Doba, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území členských států EU, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, byla stanovena na 1 rok, kdy bylo přihlédnuto k tomu, že žalobce spolupracoval se správním orgánem a k délce neoprávněného pobytu na území. Doba, po kterou nelze umožnit vstup byla stanovena při spodní hranici zákonného rozsahu s přihlédnutím ke všem zjištěným skutečnostem.
10. Proti prvostupňovému rozhodnutí podal žalobce dne 17. 4. 2026 odvolání, o kterém rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím dne 3. 7. 2026 tak, že odvolání zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že prvostupňové rozhodnutí bylo vydáno na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu věci, který je podložen obsahem správního spisu, a že správní orgán I. stupně vymezil zákonným způsobem protiprávní jednání žalobce, jako jednání, jímž naplnil skutkovou podstatu § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců. Žalovaný neshledal, že by prvostupňové rozhodnutí trpělo skutkovou, či právní vadou a uvedl, že správní orgán I. stupně řádně vyhodnotil podklady, popsal pobytovou historii a závěry přezkoumatelným způsobem logicky a srozumitelně vyložil. Dále se žalovaný zabýval otázkou přiměřenosti stanovené délky zákazu vstupu na území členských států a doby k vycestování žalobce. Po poměření polehčujících a přitěžujících okolností v projednávané věci shledal žalovaný délku zákazu vstupu na území členských států a dobu k vycestování adekvátní. Uvedl, že stanovenou dobu zákazu vstupu v délce jednoho roku považuje za přiměřenou míře porušení povinností žalobce, přičemž zákon o pobytu cizinců umožňuje správním orgánům při naplnění těchto skutkových podstat uložit správní vyhoštění až na 5 let.
V.
Právní posouzení věci soudem
11. Městský soud v Praze na základě žaloby, v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán (ustanovení § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb. , soudní řád správní , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s. “)), přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo. Při přezkoumávání rozhodnutí soud vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (ustanovení § 75 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. ), a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.
12. Podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na 5 let, pobývá-li cizinec na území nebo na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu není oprávněn.
13. Soud předesílá, že v projednávané věci není sporu o tom, že žalobce svým jednáním naplnil skutkovou podstatu správního vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců, když pobýval na území členských států EU bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu nebyl oprávněn, a to od 31. 7. 2025 do 12. 3. 2026, přičemž na území ČR pobýval bez oprávnění k pobytu od 28. 2. 2026 do 12. 3. 2026.
14. Žalobce namítal nepřiměřenou tvrdost napadeného rozhodnutí a jeho rozpor s § 174a zákona o pobytu cizinců.
15. Podle § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců rozhodnutí o správním vyhoštění podle § 119 nelze vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince. Ustanovení § 174a stejného zákona pak stanoví, že při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Účastník řízení je povinen v rámci řízení poskytnout ministerstvu veškeré relevantní informace potřebné k posouzení přiměřenosti vydaného rozhodnutí.
16. Správní soudy při posuzování této otázky vychází především z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) vztahující se ke čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Tato judikatura zohledňuje zejména: (1) rozsah, v jakém by byl rodinný nebo soukromý život narušen, (2) délku pobytu cizince ve smluvním státě, který hodlá cizince vyhostit, (3) rozsah sociálních a kulturních vazeb na tento stát, (4) existenci nepřekonatelné překážky k rodinnému či soukromému životu v zemi původu, např. nemožnost rodinného příslušníka následovat cizince do země jeho původu, (5) „imigrační historii“ cizince, tedy porušení pravidel cizineckého práva v minulosti, (6) povahu a závažnost porušení veřejného pořádku či trestného činu spáchaného cizincem (viz např. rozsudek velkého senátu ze dne 18. 10. 2006, Üner proti Nizozemsku, č. 46410/99, body 57-58, a rozsudky ze dne 31. 1. 2006, Rodrigues da Silva a Hoogkamer proti Nizozemsku, stížnost č. 50435/99, bod 39, či ze dne 28. 6. 2011, Nunez proti Norsku, stížnost č. 55597/09, bod 70). Všechna uvedená kritéria je třeba posoudit ve vzájemné souvislosti a porovnat zájmy jednotlivce na pobytu v dané zemi s opačnými zájmy státu, např. nebezpečím pro společnost či ochranou veřejného pořádku. Právo vyplývající z čl. 8 Úmluvy totiž není absolutní a je zde prostor pro vyvažování protichůdných zájmů cizince a státu.
17. Na tomto místě lze také poukázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2014, č. j. 8 As 109/2013 -34, v němž Nejvyšší správní soud judikoval, že není třeba, aby se správní orgán rozhodující o vyhoštění výslovně vyjadřoval ke všem rozhodným kritériím uvedeným v § 174a zákona o pobytu cizinců, samozřejmě však nelze upustit od požadavku, aby z rozhodnutí bylo zřejmé, že ve vztahu ke kritériím v daném případě relevantním činil správní orgán skutková zjištění a posuzoval je.
18. Soud neshledal v postupu žalovaného ani správního orgánu I. stupně pochybení, která by výše zmíněnému odporovala. Ostatně žalobce v tomto směru v žalobě ani nic konkrétního nenamítal. Oba správní orgány ve svých rozhodnutích zásah do rodinného a soukromého života žalobce dostatečným a přezkoumatelným způsobem posuzovaly a hodnotily a své závěry neopomněly promítnout do odůvodnění rozhodnutí prvostupňového i žalobou napadeného. Jak již soud vyslovil výše, v řízení bylo jednoznačně prokázáno, že žalobce svým shora popsaným jednáním naplnil skutkovou podstatu uvedenou v § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců. To žalobce nerozporuje. Ve světle skutkových okolností případu nelze dle názoru soudu hovořit o takových vazbách žalobce na území ČR, aby převážily nad zájmem státu na ochraně veřejného pořádku. Žalobce ve správním řízení uvedl, že jeho manželka a čtyři děti žijí všichni v Uzbekistánu. Žalobce na území ČR ani na území členských států EU neuvedl žádné rodinné vazby, na území ČR nevlastní majetek, nemá zde pevné zázemí, je zdráv a ve vycestování mu nic nebrání. V případě žalobce správní orgány řádně posoudily jeho individuální situaci a správně dospěly k závěru, že rozhodnutím o správním vyhoštění žalobce nedojde k nepřiměřenému zásahu do jeho osobní sféry. S ohledem na uvedené skutečnosti má soud za to, že v daném případě uložení správního vyhoštění žalobce lze považovat za přiměřené řešení jeho situace. Napadené rozhodnutí bylo v tomto směru vydáno na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu, který má oporu ve spise. Žalovaný dostatečným, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem uvedl na základě jakých skutečností a úvah dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí není nepřiměřené.
19. Těžiště žalobních námitek pak spočívalo v tvrzení, že žalovaný nesprávně a nedostatečně posoudil přiměřenost délky zákazu vstupu žalobce na území členských států EU, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, který mu byl napadeným rozhodnutím uložen. Žalobce v této souvislosti zdůrazňoval, že napadené rozhodnutí je příliš tvrdým opatřením, jelikož se jednalo o jeho první exces, který aktivně řešil podnětem pro zahájení správního řízení, během kterého spolupracoval. Kromě toho žalobce uvedl, že se před zahájením správního řízení aktivně pokoušel legalizovat svůj pobyt v jiných členských státech EU.
20. Dle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu rozhodnutí o správním vyhoštění nemá sankční povahu; jedná se pouze o správní opatření, kterým stát toliko vyjadřuje svůj zájem na tom, aby se dotčený cizinec na území státu nezdržoval (dle této judikatury navíc § 119 odst. 1 zákona o pobytu cizinců při naplnění podmínek pro vyhoštění neposkytuje správním orgánům žádný prostor pro uvážení, zda cizinci správní vyhoštění uloží či nikoli) – viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 9. 2019 č. j. 2 Azs 245/2019 -24. V daném případě přitom zjevně došlo k naplnění zákonných podmínek uložení správního vyhoštění a za této situace byl správní orgán povinen žalobci uložit správní vyhoštění. Co do formy proto uložené opatření odpovídá zjištěnému skutkovému stavu a je zcela v souladu se zákonem.
21. Soud v této souvislosti uvádí, že je na uvážení správního orgánu, jak dlouhou dobu zákazu vstupu, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu, uloží. Posouzení této otázky podléhá jen omezenému soudnímu přezkumu, soud pouze zkoumá, zda posouzení správních orgánů nebylo excesivní či svévolné a zda bylo dostatečně odůvodněno (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2018, č. j. 2 Azs 289/2017 -31). Shodný závěr plyne z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 A 139/2002 -46, tedy že úkolem soudu není nahradit správní orgán v jeho odborné kompetenci ani nahradit správní uvážení uvážením soudním, ale naopak posoudit, zda se správní orgán v napadeném rozhodnutí dostatečně vypořádal se zjištěným skutkovým stavem, resp. zda řádně a úplně zjistil skutkový stav, a zda tam, kde se jeho rozhodnutí opíralo o správní uvážení, nedošlo k vybočení z mezí a hledisek stanovených zákonem. Zbývá tedy posoudit otázku, zda při stanovení délky zákazu vstupu na území EU nepřekročily správní orgány meze správního uvážení, tj. zda rozhodnutí „nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003, č. j. 3 Azs 12/2003 -38). Soud má za to, že uložený zákaz vstupu v délce jednoho roku je vzhledem k okolnostem daného případu přiměřený, není nijak excesivní. Žalobce se dopustil protiprávního jednání spočívajícího v nelegálním pobytu na území ČR, pro které může správní orgán cizinci uložit zákaz vstupu na území členských států EU v délce až pěti let. Správní orgány přitom zohlednily jak okolnosti polehčující, tak přitěžující. Mezi polehčující okolnosti žalovaný zařadil, že se žalobce dobrovolně dostavil na pracoviště správního orgánu I. stupně za účelem řešení své pobytové situace, že po dobu správního řízení spolupracoval, vyjadřoval se k pobytové historii a deklaroval úmysl z území vycestovat do státu své státní příslušnosti, že byl neoprávněný pobyt na území ČR ve srovnání s takovým pobytem na území jiných členských států EU relativně kratší, stejně jako tvrzení, že se jedná o první porušení zákona a že nad vzniklou situací žalobce vyjádřil lítost. Mezi přitěžující okolnosti naopak zahrnul skutečnosti, že po skončení pobytového oprávnění v jiném členském státě EU pobýval na území EU bez platného oprávnění k pobytu po dobu nikoli zanedbatelnou, konkrétně více než 7 měsíců, protiprávního jednání si byl vědom, a přesto se po skončení pobytového oprávnění pohyboval mezi členskými státy EU. Žalobcův příslib, že bude respektovat rozhodnutí správního orgánu a z území ČR řádně vycestuje, stejně jako předchozí pokusy o legalizaci pobytu, nemohou ničeho změnit na závěru, že na území ČR pobýval nelegálně. Cizinci jsou přitom oprávněni na území ČR pobývat v souladu se zákonem o pobytu cizinců. Jako okolností významnou pro přiměřenost zásahu se žalovaný zabýval také tím, že žalobce na území ČR ani jiného členského státu EU nemá relevantní rodinné vazby a rodinné zázemí se naopak vyskytuje v jeho zemi původu.
22. S ohledem na povahu porušení zákona o pobytu cizinců, bylo žalobci uloženo správní vyhoštění s dobou zákazu vstupu na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace na 1 rok, které se s ohledem na všechny okolnosti daného případu jeví jako zcela adekvátní. Vědomost žalobce o jeho protiprávním jednání a skutečnost, že toto protiprávní jednání trvalo déle, než sedm měsíců hovoří v jeho neprospěch. Tvrzení, že žalobce usiloval o legalizaci pobytu v jiných členských státech EU a že se jednalo dle jeho slov o první porušení zákona nelze automaticky považovat za takové, které představují nepřiměřenost rozhodnutí. Danou věc je nutné posoudit individuálně z hlediska všech okolností případu a v jejich vzájemné souvislosti ji zhodnotit. To provedl jak správní orgán I. stupně, tak žalovaný. Soud nepřisvědčuje tomu, že by tyto skutečnosti nebyly v předmětných rozhodnutích adekvátně zohledněny. Tyto okolnosti, stejně jako skutečnost, že žalobce následně se správním orgánem spolupracoval, tvoří pouze výsek okolností na jejichž základě správní orgány rozhodovaly. Ze správního spisu navíc plyne, že žalobce se o legalizaci pobytu v X vůbec nepokusil a pouze o ní uvažoval a že se o snaze legalizovat pobyt v X a X v době jeho neoprávněného pobytu na území členských států EU vůbec nezmínil. To, že byl po jistý čas předcházející neoprávněnému pobytu na daném území legálně, nepředstavuje skutečnost, která by ospravedlňovala následné vědomé protiprávní jednání po dobu několika měsíců. Kromě toho dobu zákazu vstupu vyměřily správní orgány takovým způsobem, že je výrazně kratší, než činí zákonné maximum. Maximální doba, na kterou bylo ze zákona možno uložit správní vyhoštění v daném případě, činí 5 let. Dobu zákazu vstupu v délce jednoho roku uloženou v projednávané věci správním orgánem I. stupně a potvrzenou žalovaným soud považuje za odpovídající danému případu a je rovněž zcela v mezích současné judikatury v obdobných případech. Nelegální pobyt žalobce trval na území ČR déle než 10 dní, na území členských států EU pak déle než 7 měsíců. Zdejší soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2018 č. j. 1 Azs 416/2017 -29, kde Nejvyšší správní soud neshledal nepřiměřeným správní vyhoštění cizince v délce jednoho roku za neoprávněný pobyt na území ČR i v řádu několika hodin. Tato žalobní námitka proto rovněž není důvodná.
23. V daném případě soud uzavírá, že se ztotožnil se závěrem správních orgánů o tom, že zjevně došlo k naplnění zákonných podmínek pro uložení správního vyhoštění, které představuje s ohledem na výše uvedené přiměřené řešení situace. Napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu věci, který má oporu ve spise.
VI.
Závěr a náklady řízení
24. Ze všech shora uvedených důvodů dospěl soud k závěru, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem a žalobu podle ustanovení § 78 odst. 7 s. ř. s. s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
25. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. , když žalobce ve věci úspěch neměl a žalovanému žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, 657 40 Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
Praha 14. srpna 2026
JUDr. Dana Černá v. r.
samosoudkyně