Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
175 A 15/2026 - 29.pdf
PDF · 0 B
No categories available
175 A 15/2026 - 29
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Jiřím Derflem ve věci
žalobce: T. T. N., narozen X
státní příslušnost: Vietnamská socialistická republika
bytem X
zastoupen Mgr. Markem Eichlerem, advokátem
sídlem Nekázanka 888/20, 110 00 Praha 1
proti
žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie
sídlem Olšanská 2, 130 51 Praha 3
o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 29. 5. 2026, č. j. CPR-8642-4/ČJ-2026-930310-V234
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalované, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje ze dne 2. 2. 2026, č. j. KRPU-228483-20/ČJ-2025-040026-SV, kterým bylo žalobci podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona č. 326/1999 Sb. , o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, (dále jen „zákon o pobytu cizinců “), uloženo správní vyhoštění a byla stanovena doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace (dále jen „definované území“) v délce dva roky s tím, že počátek doby, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na definované území, byl stanoven dle § 118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců ode dne, kdy žalobce vycestuje z definovaného území. Doba k vycestování byla stanovena dle § 118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců v délce 30 dnů ode dne nabytí právní moci prvostupňového rozhodnutí.
Žaloba
2. Žalobce na prvním místě v žalobě namítl, že primární pochybení ve vztahu k zákonnosti celého procesu spočívá v tom, že žalovaná se nedostatečně vypořádala s nepřiměřeně přísnou délkou správního vyhoštění, kdy se ze strany žalobce jednalo o první nelegální pobyt, žalobce po celou dobu spolupracoval se správním orgánem, dobrovolně se dostavil a je to odchýlení od běžné praxe. Žalobce poukázal na skutečnost, že má čistý trestní rejstřík, nepáchal zde žádnou trestnou činnost a je tedy nedostatečně odůvodněné, z jakého důvodu mu byla uložena tak dlouhá doba správního vyhoštění, zvláště za situace, když správní orgán mohl nejprve vydat rozhodnutí o povinnosti opustit území, které by nebylo takovým zásahem do života žalobce.
3. Dále žalobce namítl, že žalovaná se zcela nedostatečně vypořádala s nepřiměřeností dopadu napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce. Nepřiměřený zásah do rodinného a soukromého života je dle žalobce neurčitým právním pojmem, nikoliv správním uvážením, což však správní orgány nikterak nereflektovaly. Dle žalobce správní orgány nesplnily hlediska, která jsou nutná zvážit v případě takovéhoto neurčitého právního pojmu. K tomu žalobce odkázal na hlediska stanovená v rozsudcích Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2014, č. j. 5 As 102/2013 -31, a ze dne 24. 7. 2015, č. j. 3 Azs 240/2014 -37.
4. Správní orgány tak dle žalobce způsobily nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, když absentovaly na zjištění veškerých hledisek k posouzení přiměřenosti dopadů k osobě žalobce. Žalobce nepáchal žádnou trestnou činnost a maximálně spolupracoval se správním orgánem. Vyhoštění v délce 2 let je nepřiměřené a odporuje správní praxi v obdobných věcech, kdy v daném případě je vůbec otázkou, zda nebylo na místě překvalifikování řízení na povinnost opustit území.
Vyjádření žalované k žalobě
5. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby pro nedůvodnost. Odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí s tím, že v něm byly řádně vypořádány všechny odvolací námitky žalobce.
Ústní jednání soudu
6. Soudního jednání dne 17. 8. 2026 se zúčastnil pouze zástupce žalobce. Žalovaná se k jednání omluvila, přičemž souhlasila, aby soud věc projednal v její nepřítomnosti.
7. Při soudním jednání zástupce žalobce odkázal na písemnou žalobu, kterou stručně reprodukoval. Soud neprováděl žádné dokazování, když žádné dokazování nebylo navrženo.
Posouzení věci soudem
8. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu zákona č. 150/2002 Sb. , soudní řád správní , (dále jen „s. ř. s. “), který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c) , písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během desetidenní lhůty ode dne doručení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 172 odst. 2 věty první zákona o pobytu cizinců. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny.
9. Na tomto místě soud předesílá, že po přezkoumání skutkového a právního stavu a po prostudování obsahu předloženého správního spisu a konaném ústním jednání dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.
10. Z předloženého správního spisu soud zjistil, že správní orgán I. stupně vycházel zejména ze zjištění, že žalobce při kontrole předložil cestovní pas č. X bez platného víza, přičemž dotazem do dostupných evidencí bylo ověřeno, že žádost o udělení víza typu D podaná dne 17. 5. 2023 u Generálního konzulátu České republiky v Drážďanech byla zamítnuta a rozhodnutí nabylo právní moci dne 1. 9. 2023, jiné platné vízum či oprávnění k pobytu na území České republiky zjištěno nebylo. Správní orgán I. stupně dále ověřil pobytový status žalobce na území Maďarska, přičemž z dožádání vyplynulo, že žalobce naposledy držel povolení k pobytu za účelem zaměstnání, které bylo ukončeno ke dni 25. 5. 2022, a maďarské orgány neevidují žádné další platné pobytové oprávnění ani podanou žádost o něj.
11. Podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců „policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států až na pět let, pobývá-li cizinec na území bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu není oprávněn.“
12. Dle § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců „rozhodnutí o správním vyhoštění podle § 119 nelze vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince.“
13. Dle § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců „při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Účastník řízení je povinen v rámci řízení poskytnout ministerstvu veškeré relevantní informace potřebné k posouzení přiměřenosti vydaného rozhodnutí.“
14. Dle § 179 odst. 1 zákona o pobytu cizinců „vycestování cizince není možné v případě důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu tam hrozilo skutečné nebezpečí.“
15. Soud se v první řadě zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, kterou žalobce spatřoval v tom, že správní orgány se nezabývaly zjištěním veškerých hledisek k posouzení přiměřenosti dopadů k osobě žalobce. Soud podotýká, že žalobce sice odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu vymezující kritéria při posuzování přiměřenosti dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince, nicméně neuvedl konkrétní argumentaci reagující na posouzení přiměřenosti v napadeném rozhodnutí. Soud shledal, že žalovaná na straně 7 se zabývala polehčujícími a přitěžujícími okolnostmi týkajícími se žalobce. Dále pak poukázala na posouzení přiměřenosti v prvostupňovém rozhodnutí, jež tvoří jeden celek s napadeným rozhodnutím. Správní orgán I. stupně se na straně 3 a násl. prvostupňového rozhodnutí podrobně zabýval přiměřeností dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce. Bral v úvahu dobu, po kterou žalobce pobývá v České republice. Zohlednil, že žalobce nemá v Evropské unii žádné rodinné vazby. Přihlédl k tomu, že žalobce nemá ekonomické, kulturní či společenské závazky v České republice. Rovněž bral v úvahu, že je žalobce v dobrém zdravotním stavu. Poukázal na skutečnost, že žalobce si zavinil situaci sám, kdy pobýval v České republice nelegálně. Soud konstatuje, že považuje odůvodnění prvostupňového a napadeného rozhodnutí stran přiměřenosti za zcela dostatečné a přezkoumatelné. Proto soud neshledal důvodnou námitku nepřezkoumatelnosti.
16. K žalobní námitce, že neumožnění vstupu na definované území po dobu dvou let je nepřiměřeně přísné, soud uvádí, že žalovaná na straně 7 napadeného rozhodnutí uvedla, že „správní orgán I. stupně v projednávané věci konkrétně vyhodnotil okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch účastníka řízení a tyto okolnosti mají oporu ve správním spisu. Za polehčující zohlednil zejména dobrovolné dostavení se účastníka řízení na pracoviště Policie České republiky, projevenou vůli pobytovou situaci řešit, poskytovanou součinnost v řízení a existenci platného cestovního dokladu. Za přitěžující však vyhodnotil zejména délku a charakter protiprávního jednání, tj. pobyt účastníka řízení po delší dobu na území členských států, resp. na území České republiky, bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu nebyl oprávněn, dále skutečnost, že účastník řízení si byl vědom absence platného pobytového oprávnění i v jiném členském státě, a že jeho žádost o udělení víza k pobytu nad 90 dnů byla zamítnuta; tyto skutečnosti účastník řízení sám uvedl ve své výpovědi a byly potvrzeny i podklady založenými ve spise (včetně sdělení maďarských orgánů o ukončení pobytového oprávnění ke dni 25.05.2022). Při takto zjištěných poměrech odvolací orgán uzavírá, že stanovení doby 2 let představuje přiměřené vyvážení polehčujících a přitěžujících okolností.“ Soud se se závěrem žalované ztotožňuje a připomíná, že žalobce v žalobě neuvedl žádnou konkrétní argumentaci, kterou by reagoval na uvedené závěry žalované. Je zřejmé, že oba správní orgány pečlivě posuzovaly celkovou situaci žalobce se zřetelem k závažnosti provinění žalobce a zohlednily rovněž jeho osobní, rodinné a sociální poměry.
17. K žalobní námitce, že by bylo přiměřenější a vhodnější postupovat dle § 50a zákona o pobytu cizinců, tedy vydat rozhodnutí o povinnosti opustit území, soud uvádí, že poměrně dlouhá doba neoprávněného pobytu mohla a byla zohledněna v délce správního vyhoštění a při posuzování přiměřenosti rozhodnutí o vyhoštění. Soud zjistil, že žalovaná brala v napadeném rozhodnutí v úvahu délku neoprávněného pobytu žalobce na území ČR, a brala v úvahu i další skutečnosti ve prospěch žalobce (spolupráce žalobce se správním orgánem prvního stupně, doznání žalobce, bezúhonnost žalobce), pročež stanovila dobu vyhoštění pouze na dva roky, ačkoli jinak dle § 119 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců přicházelo v úvahu správní vyhoštění na dobu až 5 let. Smyslem postihu správním vyhoštěním je ukončení pobytu cizince na území, který není v souladu s platnou právní úpravou a je tudíž neoprávněný. Z dikce ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců vyplývá, že při splnění podmínek zakotvených v tomto zákonném ustanovení vydá policie rozhodnutí o správním vyhoštění, a to vždy s přihlédnutím k přiměřenosti přijatého opatření ve smyslu zásahu do soukromého a rodinného života cizince dle ustanovení § 119a zákona o pobytu cizinců. Z uvedeného je zřejmé, že zákon o pobytu cizinců ukládá policii povinnost za neoprávněný pobyt uložit správní vyhoštění. V případě žalobce by teoreticky přicházelo v úvahu použití § 50a odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců, neboť zmíněné ustanovení umožňuje uložit povinnost opustit definované území „cizinci, který není držitelem platného oprávnění k pobytu vydaného jiným členským státem Evropské unie a na území pobývá neoprávněně, u něhož nebyly shledány důvody pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění nebo pokud by důsledkem rozhodnutí o správním vyhoštění byl nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života.“ Jelikož v posuzované věci správní orgány správně shledaly naplnění skutkové podstaty vyhoštění dle § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona o pobytu cizinců a zároveň správně shledaly přiměřenost rozhodnutí o správním vyhoštění, nebyly dány důvody pro aplikaci ustanovení § 50a zákona o pobytu cizinců.
18. K žalobní námitce, že napadené rozhodnutí odporuje správní praxi v obdobných věcech soud konstatuje, že žalobce neuvedl, jaké konkrétní správní praxi rozhodnutí odporuje. Již výše soud dovodil, že neumožnění vstupu žalobce na definované území v délce dvou let je v souladu s právní úpravou, když se ztotožnil se skutkovými a právními zjištěními správních orgánů. Dle soudu je zmíněná doba zcela přiměřená a odpovídá zjištěnému skutkovému stavu. Soud podotýká, že sám žalobce ve správním řízení uvedl, že má rodinu ve Vietnamu, v České republice ani v Evropské unii nemá žádné příbuzné, ani jiné společenské vazby. Jediným důvodem, proč se žalobce nechtěl vrátit do Vietnamu byl vysoký dluh, na který potřebuje vydělat peníze. Žalobcem uváděné důvody však nejsou dostatečným argumentem k závěru o nepřiměřenosti napadeného rozhodnutí.
19. Ze shora uvedených důvodů soud neshledal žalobu důvodnou, proto ji zamítl podle § 78 odst. 7 s. ř. s. s. ř. s.
20. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch, proto mu náhrada nákladů řízení nenáleží a žalované žádné náklady řízení nad rámec její běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Pokud svým významem kasační stížnost podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost (§ 104a odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. ).
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Ústí nad Labem 17. srpna 2026
JUDr. Jiří Derfl v. r.
samosoudce
Shodu s prvopisem potvrzuje G. Z.