Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
35 A 20/2026 - 27.pdf
PDF · 0 B
No categories available
35 A 20/2026 - 27
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Plzni rozhodl soudcem Mgr. Janem Šmakalem ve věci
žalobkyně:
I. Z., narozená X,
státní příslušnice X,
toho času v X,
proti
žalovanému:
Ministerstvo vnitra,
sídlem Nad Štolou 936/3, Praha,
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM-2410-11/ZR-2026 ze dne 16. 4. 2026,
takto:
I. Rozhodnutí Ministerstva vnitra č. j. OAM-2410-11/ZR-2026 ze dne 16. 4. 2026 se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
II. Ministerstvo vnitra je povinno nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 190 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
1. V této věci se soud opět vyjádřil k tomu, za jakých podmínek je možné odejmout oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany z důvodu uvedení nepravdivých údajů při podání žádosti. Opětovně dospěl k závěru, že odnětí oprávnění k pobytu nemá plnit pouze výchovný účel, ale musí být věcně podloženo takovými skutečnostmi, které svědčí o tom, že by bez nich žadatel dočasnou ochranu vůbec nezískal.
I. Řízení před žalovaným
2. Ministerstvo vnitra odňalo žalobkyni oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany podle § 5 odst. 7 zákona č. 65/2022 Sb. , o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, ve spoj. s § 10 odst. 2 a § 9 odst. 2 písm. b) zákona č. 221/2003 Sb. , o dočasné ochraně. Důvodem mu proto bylo to, že žalobkyně měla v řízení o poskytnutí dočasné ochrany uvést nepravdivé údaje
3. Z databáze Temporary Protection Registration Platform ministerstvo zjistilo, že žalobkyně získala dočasnou ochranu dne 12. 5. 2022 na území Bulharska. Při pozdější žádosti v ČR v červnu 2022 nepravdivě uvedla, že nežádala mimo ČR a že nepožívá dočasnou ochranu v jiném členském státu EU. Pokud by uvedla pravdu, její žádost by byla zhodnocena jako nepřijatelná podle § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. Z databáze plyne, že žalobkyně nadále požívá dočasnou ochranu v Bulharsku, nicméně důvod pro odnětí oprávnění v ČR by byl dán již tím, že žalobkyně uvedla nepravdivé informace.
II. Řízení před soudem
4. Proti rozhodnutí žalovaného žalobkyně brojila žalobou. V ní namítla, že na území ČR pobývá s rodinou již od roku 2022. Ve správním řízení doložila, že registrační kartu cizince pobývajícího v Bulharsku v rámci dočasné ochrany vrátila dne 30. 5. 2022. Také v průběhu řízení doložila své prohlášení ze dne 12. 3. 2026, kterým žádala bulharské úřady o potvrzení, že již není vedena jako poživatelka dočasné ochrany v Bulharsku.
5. K právnímu hodnocení žalobkyně uvedla, že směrnice o dočasné ochraně neumožňuje ji odejmout z jiného důvodu, než který je normován v čl. 28 směrnice. Dále je podle judikatury správních soudů povinnost žalovaného, aby před rozhodnutím vyzval žalobkyni, aby sdělila, zda chce práva plynoucí z dočasné ochrany čerpat výlučně v ČR. Možnost druhotného pohybu poživatelů dočasné ochrany je přitom konstantně potvrzována judikaturou.
6. Žalovaný zdůraznil, že žalobkyně při podání žádosti nepochybně uvedla nepravdivé údaje. Její aktuální vysvětlení je nepřesvědčivé. Listin y předložené v průběhu řízení o odnětí pobytového oprávnění neměly dostatečnou vypovídací schopnost, neboť byly cizojazyčné a nízké kvality. Žádná z těchto okolností však nezpochybňuje, že v době původní žádosti o dočasnou ochranu žalobkyně byla poživatelkou dočasné ochrany v Bulharsku. Aktuální stav tak není významný, neboť je zřejmé, že v době podání žádosti by žalobkyně pobyt nezískala, pokud by uvedla pravdu.
7. Dále pak žalovaný odkázal na irskou a německou rozhodovací činnost k sekundárnímu pohybu a dalším žádostem o dočasnou ochranu. Z toho dovozoval neustálenost a nejasnost výkladu v rámci Unie, která by měla být nejlépe odstraněna před Soudním dvorem EU.
III. Posouzení věci
8. Žaloba je důvodná. V rozhodovací činnosti správních soudů je ustáleno, že postup žalovaného i důvody jeho rozhodnutí byly nedostatečné. Tento náhled není důvod měnit.
9. Podle § 10 odst. 2 zákona o dočasné ochraně lze odejmout oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany, pokud byl zjištěn důvod, pro který může být odepřeno oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany podle § 9 odst. 2 a 3. Podle § 9 odst. 2 písm. b) téhož zákona může být oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany odepřeno, jestliže žadatel o poskytnutí dočasné ochrany uvedl nepravdivé údaje nebo zamlčel skutečnosti podstatné pro spolehlivé zjištění skutečného stavu věci.
10. V rozhodovací činnosti správních soudů je ve vztahu k rozhodování o žádosti o dočasnou ochranu již roky jednoznačně ustáleno, že druhotný pohyb poživatelů dočasné ochrany je možný (na úrovni krajských soudů srov. rozsudky MS v Praze č. j. 11 A 80/2022 -79 ze dne 27. 4. 2023 a KS v Plzni č. j. 55 A 6/2023 -44 ze dne 17. 5. 2023; na úrovni NSS např. o dva roky pozdější rozsudek NSS č. j. 1 Azs 174/2024 -42 ze dne 3. 4. 2025, č. 4682/2025 Sb. NSS). Polemika s těmito závěry je přípustná, ale v základu nemůže na tomto náhledu mnoho změnit (zdejší soud také nesouhlasí s každou jednotlivou úvahou, která se prosadila jako převažující názor, každopádně celkový náhled je jasný).
11. Soud již dříve uznal, že rozsudek Soudního dvora ve věci C-753/23 Krasiliva ze dne 27. 2. 2025 ve skutečnosti neodpověděl úplně na problematiku sekundárního pohybu (rozsudek KS v Plzni č. j. 55 A 58/2024 -50 ze dne 13. 3. 2025). Stejný závěr plyne i z níže řešeného rozhodnutí Hesenského správního soudního dvora. Nemění to nic na tom, že náhled zdejšího soudu na výklad směrnice o dočasné ochraně je jasný. Již v rozsudku č. j. 55 A 6/2023 -44 zdejší soud konstatoval své přesvědčení o tom, že unijní právo vylučuje možnost jednostranně zavést překážky sekundárního pobytu. Na tomto názoru se nic nemění; argumentace žalovaného by se mohla prosadit pouze ve dvou případech: uplatňoval by se čl. 11 směrnice, anebo by ve věci došlo k podstatné a relevantní změně judikatury na úrovni Soudního dvora nebo soudů členských států EU. Článek 11 se ovšem neuplatňuje a ke změně judikatury na úrovni Soudního dvora nebo Nejvyššího správního soudu dosud nedošlo. Podstatně odlišná není ani cizozemská judikatura:
12. Žalovaným odkazované usnesení Hesenského správního soudního dvora sp. zn. 3 B 535/25 ze dne 21. 4. 2026 (který má funkční postavení vrchního správního soudu, tj. soudu druhého stupně) není těmto závěrům na překážku a není důvodem, proč by zdejší soud svůj náhled měnil či jej verifikoval u Soudního dvora. K tomu Krajský soud v Plzni připomíná, že sám je soudem unijního práva, který je oprávněn tyto otázky posoudit bez povinnosti položit předběžnou otázku. I německé správní soudy jsou však soudy unijního práva; jejich rozhodnutí jsou proto z hlediska výkladu společného unijního práva také relevantní (v mezích své přesvědčivosti, což ovšem platí prakticky pro všechna rozhodnutí s výjimkou rozhodnutí kasačně závazných; srov. rozsudek SD EU ve věci C-561/19 Consorzio Italian Management ze dne 6. 10. 2021, odst. 48–49; a judikaturu cit. v odst. 75 rozsudku KS v Plzni č. j. 35 A 1/2024 -73 ze dne 24. 10. 2024).
13. Argumentace německých kolegů v části odpovídá náhledu, který zdejší soud zaujal již dříve: nepřiznání pobytu za účelem dočasné ochrany cizinci, který požívá dočasnou ochranu v jiném členském státu, není upřením dočasné ochrany ve smyslu unijních pravidel (srov. např. rozsudek KS v Plzni č. j. 55 A 29/2024 -36 ze dne 25. 11. 2024; opačně však rozsudek NSS č. j. 10 Azs 151/2024 -28 ze dne 31. 10. 2024, č. 4652/2025 Sb. NSS, který to označuje za „faktické popření práva na dočasnou ochranu jako takového“). Zároveň ani Hessischer Verwaltungsgerichtshof nepopírá, že sekundární migrace je možná (srov. odst. 57 usnesení). Ve shodě s českými soudy pak konstatuje, že požívat práva z dočasné ochrany je možné pouze v jednom členském státu (v odst. 62 usnesení vylučuje nárok na dvojí přiznání dočasné ochrany, nevylučuje druhotnou migraci).
14. Toto rozhodnutí se tedy pouze omezeně vyjadřuje k situaci, kdy by poživatel dočasné ochrany v jiném státu EU (resp. držitel platného pobytového oprávnění za jejím účelem) žádal v dalším státu. Konstatuje, že v takové situaci není nárok na přiznání dalšího pobytového oprávnění na základě další žádosti. Nijak výslovně tím ale nevylučuje podání žádosti s tím, že nejpozději v průběhu řízení dojde k zániku původního oprávnění. Tedy nevylučuje přiznání dočasné ochrany po sekundární migraci za situace, kdy by byl (již) vyloučen souběh pobytových oprávnění ve dvou státech (např. vzdáním se nebo zánikem původního oprávnění). Tak na věc nahlíží například prvostupňový správní soud v Saské Kamenici: „O zamítnutí (…) lze uvažovat pouze tehdy, pokud je žadatel (stále ještě) držitelem jiného, časově dříve vydaného povolení k pobytu.“ Nepublikované usnesení VG Chemnitz sp. zn. 6 L 862/25 ze dne 22. 6. 2026 poskytnuto na žádost přímo KS v Plzni.
15. Rozdíl v německé judikatuře tak je možné spatřovat zejména v tom, že podle Správního soudního dvora Bádenska-Württemberska (funkčně taktéž vrchní správní soud) je možné získat pobyt za účelem dočasné ochrany i za situace, kdy byl již přiznán (a stále platí) v jiném členském státu EU. Shodně však tento soud konstatuje, že požívat práva z dočasné ochrany lze jen v jednom státu (srov. usnesení sp. zn. 11 S 1908/24 ze dne 4. 8. 2025; sp. zn. 11 S 1355/25 ze dne 18. 8. 2025).
16. Judikatura se tedy pohybuje na kontinuu, kde je pro všechna rozhodnutí společný názor, že druhotná migrace je přípustná a nelze požívat (pobytová) práva z dočasné ochrany souběžně ve více státech. Rozdíl je zejména v tom, jak se tyto požadavky procesně uchopí. Východiska české a německé judikatury jsou tedy více podobná, než že by se odlišovala. Není tedy mnoho důvodů pokládat předběžnou otázku, a to tím spíše, že Krajský soud v Plzni není soudem posledního stupně ve smyslu čl. 267 Smlouvy o fungování EU a je s to si tuto otázku posoudit sám.
17. V případě žalobkyně tedy jde o druhotný pohyb, na který měla žalobkyně právo. Žalovaný ji tímto zrušením sankcionoval za to, že využila tohoto svého práva, ale výslovně to popřela (uvedla nepravdu). Přinejmenším formálně tento svůj náhled žalovaný odůvodnil i tím, že žalobkyně má (možná) dočasnou ochranu přiznánu v Bulharsku.
18. Soud ani z tohoto pohledu neshledal, že by bylo třeba měnit dosavadní přístup. Žalobkyně jasně vyjádřila přání požívat dočasnou ochranu v ČR a vzdát se souvisejících práv v Bulharsku, bylo tedy na žalovaném, aby ověřil, zda jsou pro to splněny podmínky. Dokud nebudou tyto podmínky ověřeny, nelze postavit najisto, že lze zrušit stávající pobytové oprávnění žalobkyně.
19. Ve vztahu ke zrušení pobytového oprávnění za účelem dočasné ochrany Nejvyšší správní soud konstatoval, že toto oprávnění nelze cizinci odejmout, aniž správní orgán předtím řádně poučí dotčeného cizince a zjistí jeho stanovisko stran toho, zda chce svá práva plynoucí z dočasné ochrany udělené prováděcím rozhodnutím Rady (EU) 2022/382 Platnost prodloužena prováděcím rozhodnutím Rady (EU) 2025/1460 ze dne 15. 7. 2025 o prodloužení dočasné ochrany zavedené prováděcím rozhodnutím (EU) 2022/382.
uplatňovat výlučně v České republice (srov. rozsudek NSS č. j. 5 Azs 217/2023 -36 ze dne 25. 4. 2025). S tímto názorem Krajský soud v Plzni souhlasí a odkazuje na něj. Podstatné tedy je, zda nepravdivé údaje mají nějaký zásadní vliv na nárok na dočasnou ochranu či možnost jejího požívání v ČR. Jako příklad lze uvést přiléhavý názor Krajského soudu v Brně, podle kterého je relevantním nepravdivým údajem takový, který vede k přiznání dočasné ochrany někomu, kdo na ni vůbec nárok nemá (např. proto, že nespadá do osobního rozsahu prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382; srov. rozsudek KS v Brně č. j. 41 Az 28/2023 -42 ze dne 31. 8. 2023).
20. Takto uchopená kompetence k odnětí pobytového oprávnění ostatně představuje rozumný výkon vnitřní správy: žalobkyně má nezpochybněný nárok na dočasnou ochranu jako takovou, prima facie má nárok i na pobyt za účelem dočasné ochrany v ČR, pokud ji přestane požívat v Bulharsku (ustálená judikatura). Zároveň žalobkyně již několik let fakticky pobývá v ČR, takže jakékoliv zrušení pobytového titulu má zásadní dopad do jejího rodinného a soukromého života. Tím spíše zrušení, které vede jen k tomu, že žalobkyně musí znovu požádat o to samé.
21. Zrušení pobytového oprávnění proto musí být odůvodněno zásadními okolnostmi; nemůže být naopak založeno jen na snaze žalobkyni vychovat a zrušit jí pobytové oprávnění za situace, kdy by na ně měla nárok při opětovném požádání.
22. V souzené věci žalovaný sám nezjišťoval stanovisko žalobkyně stran toho, zda chce svá práva plynoucí z dočasné ochrany požívat výlučně v ČR. Měl to však učinit, protože tuto povinnost jasně konstatoval Nejvyšší správní soud. Pouhá procesní možnost vyjádření cizince podle § 36 správního řádu nedostačuje a zakládá vadu řízení. Tato vada ovšem nemá vliv na zákonnost, neboť z vyjádření žalobkyně samotné jasně plyne, že chce dočasné ochrany požívat právě v ČR. Zároveň z něj plyne, že již opakovaně žádala bulharské úřady o zrušení svého pobytového statusu v Bulharsku, popřípadě, že již není držitelkou tohoto oprávnění.
23. Pokud snad měl žalovaný pochybnost o aktuálním pobytovém statusu žalobkyně v Bulharsku, lze poukázat na to, že jde o řízení zahájené z moci úřední. V jeho rámci žalovaný chtěl žalobkyni odebrat oprávnění. Bylo tedy na žalovaném, aby úplně zjistil skutkový stav (§ 50 odst. 3 správního řádu ); žalobkyně ostatně označila důkazy, jichž se dovolávala na svou podporu.
24. Za tohoto stavu neplní zrušení pobytového oprávnění žalobkyně žádný zákonem akceptovaný účel; snaha vychovat žalobkyni kvůli uvedení nepravdivých údajů je v tomto případě jen samoúčelná. Zrušení také nezohledňuje dopad do života žalobkyně a ve svém jádru stále opakuje již odmítnutou tezi o tom, že původní žádost žalobkyně by byla nepřijatelná podle § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. Takový výkon správního uvážení neobstojí, neboť je nejen neúplné, ale též zneužívající.
IV. Závěr
25. Žalovaný tedy posoudil rozhodné otázky v rozporu s právními předpisy i ustáleným náhledem správních soudů.
26. Soud proto naříkané rozhodnutí zrušil pro nezákonnost a věc vrátil k dalšímu řízení. V něm je Ministerstvo vnitra vázáno právním názorem, že v případě žalobkyně nejsou dány důvody pro zrušení pobytového oprávnění za účelem dočasné ochrany, ledaže v průběhu řízení vyjde najevo, že žalobkyně nadále hodlá dočasnou ochranu požívat mimo území ČR (§ 78 odst. 1 , 4, 5 s. ř. s. s. ř. s. ).
Náklady řízení
27. Procesně úspěšná žalobkyně má vůči neúspěšnému žalovanému právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení (§ 60 odst. 1 věta první s. ř. s. s. ř. s. ). Náhrada nákladů řízení se skládá z hotových výdajů za poštovní služby v celkové výši 190 Kč (obálky na č. l. 8 a 23).
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost u Nejvyššího správního soudu do dvou týdnů od jeho doručení. Lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Krajského soudu v Plzni.
Plzeň 17. srpna 2026
Mgr. Jan Šmakal v.r.
soudce
Shodu s prvopisem potvrzuje L. C.