Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

11 Ad 3/2026 - 64

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Marka Bedřicha, soudkyně JUDr. Jitky Hroudové a soudce JUDr. Vladimíra Gabriela Navrátila ve věci

žalobkyně: Mgr. M. T.

bytem X

zastoupená advokátem Mgr. Lubomírem Kazdou

sídlem Půtova 1219/3, 110 00 Praha 1

proti

žalované: Česká lékárnická komora

sídlem Rozárčina 1422/9, 140 02 Praha 4

zastoupená advokátem Mgr. Jiřím Švejnohou, DiS.

sídlem Korunní 2569/108a, 101 00 Praha 10

o žalobě proti rozhodnutí Čestné rady žalované ze dne 24. 2. 2025, čj. 1005/ČR/2024

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalované se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

1. Vymezení věci

1. Čestná rada České lékárnické komory (čestná rada komory) shledala, že žalobkyně jako vedoucí lékárnice lékárny Adamova lékárna (sídlem Václavské náměstí 775/8, Praha 1) a jejího odloučeného oddělení pro výdej léčiv (sídlem náměstí Míru 13, Komárov) připustila nesprávné vedení skladové evidence dodaných léčivých přípravků. Podle žalované nebyla v lékárně od února do prosince 2023 řádně zaevidována léčiva v celkové hodnotě přesahující dva miliony korun. Tím se žalobkyně dopustila disciplinárního provinění, neboť závažně porušila svou povinnost vykonávat své povolání odborně, v souladu s jeho etikou a způsobem stanoveným zákony. Čestná rada komory za to žalobkyni napadeným rozhodnutím vyloučila z České lékárnické komory (komora). Žalobkyně s tím nesouhlasí, proto se obrátila na soud.

2. Obsah žaloby

2. Žalobkyně považuje napadené rozhodnutí za nezákonné a nepřezkoumatelné. Navrhuje proto, aby jej soud zrušil a vrátil věc žalované k dalšímu řízení.

3. V prvním okruhu žalobních námitek vytýká žalované, že zatížila řízení několika procesními vadami. Konkrétně v prvním žalobním bodě namítá, že čestná rada komory nebyla věcně příslušná k vedení disciplinárního řízení. Podle § 7 odst. 1 Disciplinárního řádu České lékárnické komory účinného od 1. 12. 2024 (disciplinární řád) je k vedení disciplinárního řízení v prvním stupni příslušná čestná rada okresního sdružení, jehož byl obviněný lékárník členem v době, kdy se měl dopustit disciplinárního provinění. Žalobkyně je přesvědčena, že čestná rada komory má podle , o České lékařské komoře, České stomatologické komoře a České lékárnické komoře (zákon o komorách), rozhodovat až o opravném prostředku proti rozhodnutí čestné rady okresu.

4. Je si vědoma, že podle § 7 odst. 2 disciplinárního řádu, je čestná rada komory příslušná k vedení řízení tehdy, pokud člen komory porušil své povinnosti závažně. Má však za to, že její jednání takto závažné nebylo. Žádný právní předpis totiž nestanoví kritéria, podle nichž by byla posuzována míra závažnosti porušení povinností. Je proto přesvědčena, že v oblasti správního trestání nelze ponechat správnímu orgánu neomezenou diskreci, která může vést k libovolnému porušování principu dvojinstančnosti řízení, což je v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího správního soudu (NSS). V napadeném rozhodnutí navíc chybí odůvodnění, proč je její jednání natolik závažné, aby byla příslušná právě čestná rada komory. Žalobkyně na to upozorňovala již v disciplinárním řízení. Čestná rada to však nevzala v potaz. Žalobkyně považuje takovou koncentraci rozhodovací pravomoci v rukou čestné rady komory za nezákonnou a protiústavní. Došlo tím k zásahu do jejího práva na spravedlivý proces. Napadené rozhodnutí je proto nezákonné, případně nicotné.

5. Ve druhém žalobním bodě namítá, že Revizní komise České lékárnické komory (revizní komise komory) nebyla příslušná k podání návrhu na zahájení disciplinárního řízení. Podle § 14 odst. 2 písm. c) zákona o komorách má návrh na zahájení disciplinárního řízení podávat revizní komise okresního sdružení. Zákona neupravuje pravomoc revizní komise celé komory podávat návrh na zahájení disciplinárního řízení. K tomu žalobkyně odkazuje na rozsudek zdejšího soudu ze dne 3. 2. 2011, čj. -68. Disciplinární řízení tak bylo nejen vedeno věcně nepříslušným orgánem, ale rovněž nepříslušný orgán podal návrh na jeho zahájení. I proto by měl soud napadené rozhodnutí zrušit.

6. Ve třetím žalobním bodě žalobkyně namítá porušení svého práva na spravedlivý proces, protože nebyla seznámena s disciplinárním obviněním nejpozději třicet dnů před jednáním ve věci v souladu s § 11 odst. 5 disciplinárního řádu. Žalobkyně byla s obviněním seznámena 17. 2. 2024, jednání bylo nařízeno na den 12. 3. 2024. Má za to, že její práva byla porušena, přestože žalovaná jednání nakonec odročila.

7. Ve čtvrtém žalobním bodě namítá, že žalovaná porušila její právo na spravedlivý proces i tím, že jí zaslala písemné vyhotovení rozhodnutí až po uplynutí přibližně jednoho roku od jeho vyhlášení. Žalovaná tak porušila základní zásady činnosti správních orgánů, podle nichž má věci vyřizovat bez zbytečných průtahů.

8. Podle pátého žalobního bodu žalovaná žalobkyni nesprávně poučila o jejím právu podat proti napadenému rozhodnutí žalobu. Žalovaná chybně uvedla, že žalobu lze podat do třiceti dnů od doručení rozhodnutí.

9. Ve druhém okruhu žalobních námitek namítá, že se vytýkaného jednání nedopustila, neboť nijak neporušila své povinnosti. Konkrétně v šestém žalobním bodě uvádí, že v řízení nebylo postaveno najisto, kdo byl vedoucím lékárníkem lékárny a jejího odloučeného oddělení pro výdej léčiv. Z dokumentace Státníhou pro kontrolu léčiv (SÚKL) totiž vyplývá, že vedoucí lékárnicí byla PhMr. Alena Štychová a z karty odloučeného oddělení pro výdej léčiv zařazené ve správním spise vyplývá, že vedoucí lékárník je neznámý a žádná konkrétní osoba není v evidenci komory uvedena.

10. V sedmém žalobním bodě rovněž namítá, že nemohla být přítomna veškerým úkonům, které byly v lékárně prováděny, např. nebyla přítomna objednávání léčivých přípravků a nebyla to ani náplň její práce. Nebyla tak přítomna u objednávání léků, které je jí kladeno za vinu, ani o něm nevěděla, léky nepřevzala, nepodepsala dodací listy a ve dnech, kdy k objednávkám mělo dojít dokonce vůbec nebyla přítomna v lékárně. Svou nepřítomností v lékárně zároveň neporušila předpisy, které umožňují zastoupení v době nepřítomnosti pověřeným farmaceutem. Žalobkyně odmítá, že by byla odpovědná za případné porušení povinností ze strany pověřených farmaceutů. Má za to, že povinnosti podle , o léčivech, neporušila.

11. V osmém žalobním bodě odmítá, že by porušila povinnost znát a dodržovat stavovské předpisy komory. Tyto předpisy zná a dodržuje je. Z napadeného rozhodnutí ani není zřejmé, které konkrétní předpisy neměla znát.

12. V devátém žalobním bodě nesouhlasí ani s tím, že by závažně porušila zásady výdeje léčiv podle § 82 odst. 1 až 4 zákona o léčivech. Předně jí není jasné, jak měla tyto zásady porušit. Zároveň namítá, že nebyla poskytovatelkou zdravotních služeb ani provozovatelkou lékárny, nemohla proto porušit povinnost vést úplnou a průkaznou evidenci skladových zásob, příjmu a výdeje léčivých přípravků podle § 82 odst. 3 zákona o léčivech. Žalovaná přičítá odpovědnost za plnění veškerých povinností v rámci lékárny vedoucímu lékárníkovi. Přitom však přehlíží právě odpovědnost za plnění povinnosti ze strany provozovatele – společnosti Naše lékárna s. r. o., která je žalobkyninou zaměstnavatelkou.

13. Ve třetím okruhu žalobních námitek se věnuje tomu, zda byly naplněny znaky vytýkaného disciplinárního provinění. Konkrétně v desátém žalobním bodě má za to, že nebyla naplněna subjektivní stránka. Nebylo prokázáno, že by o čemkoli z vytýkaného jednání věděla či že by se na něm jakkoli podílela. Na základě provedeného dokazování nelze dovodit žalobkynin úmysl, prokázání subjektivní stránky zcela chybí. Rozsudky zdejšího soudu ze dne 6. 2. 2020, čj. -60, a ze dne 21. 10. 2024, čj. -46, považuje za nepřiléhavé, protože vychází ze starého Licenčního řádu České lékárnické komory (licenční řád), podle nějž musel být vedoucí lékárník přítomen v lékárně po vymezenou dobu. Podle současných předpisů již nemusí být vedoucí lékárník přítomen v lékárně po stanovenou dobu. Žalobkyně proto odmítá závěry žalované ohledně objektivní odpovědnosti vedoucího lékárníka. Je třeba vzít v úvahu i odpovědnost pověřených osob a provozovatele lékárny.

14. Ve čtvrtém okruhu žalobních námitek (jedenáctý žalobní bod) namítá, že disciplinární opatření je nepřiměřeně přísné a likvidační. Poukazuje na to, že vůči ní doposud nebylo vedeno disciplinární řízení. Vyloučení z komory považuje za exemplární trest. Žalovaná rezignovala na zjištění skutečného stavu věci a vůči žalobkyni aplikuje objektivní odpovědnost, aniž by zvážila konkrétní okolnosti a působení dalších osob. Vyloučení z komory je pro žalobkyni likvidační, neboť jí znemožňuje výkon profese lékárníka. Napadené rozhodnutí tak zasahuje do jejího práva na svobodnou volbu povolání podle d. Uložené disciplinární opatření nesplňuje test proporcionality. Protože žalovaná nezohlednila všechny okolnosti a své rozhodnutí řádně neodůvodnila, zatížila jej nepřezkoumatelností.

3. Vyjádření žalované

15. Žalovaná považuje žalobu za nedůvodnou. Napadené rozhodnutí je přezkoumatelné a jeho odůvodnění je komplexní a přesvědčivé. Proto navrhuje, aby soud žalobu zamítl.

16. K prvnímu a druhému žalobnímu bodu odkazuje na str. 25 a 26 napadeného rozhodnutí, kde se s totožnými námitkami vypořádala. K oprávnění revizní komise komory podat návrh na zahájení disciplinárního řízení odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu (NSS) ze dne 22. 12. 2011, čj. -124, kterým byl zrušen rozsudek zdejšího soudu čj. -68, o který se žalobkyně opírá. Důvody, proč považuje žalobkynino provinění za natolik závažné, aby byla založena příslušnost čestné rady komory, žalovaná vysvětlila na str. 13 napadeného rozhodnutí.

17. K třetímu žalobnímu bodu uvádí, že žalobkyni byla zachována lhůta třiceti dnů k přípravě, neboť původně nařízené jednání bylo odročeno. Nesouhlasí ani se čtvrtým žalobním bodem. Delší doba vyhotovení napadeného rozhodnutí byla způsobena důvody na její straně, nicméně přesto má za to, že žalobkyni nemohla kvůli prodlení s vyhotovením rozhodnutí vzniknout újma. Žalobkyně až dosud žádné průtahy v řízení nenamítala a ani nevyužila žádného opravného prostředku k jejich odstranění. Nedůvodný je též pátý žalobní bod, protože napadené rozhodnutí obsahuje správné poučení o opravném prostředku podle , .

18. K šestému žalobnímu bodu uvádí, že se obdobnou námitkou vypořádala v napadeném rozhodnutí. Žalobkynin výklad by znamenal, že by vedoucí lékárník nemohl být odpovědný za žádné porušení povinností, protože přímo jemu žádný předpis povinnosti neukládá. Krom toho, vedoucí lékárník je odpovědný jak za lékárnu, tak všechny její další pracoviště. Žalobkyně si patrně od počátku výkonu funkce vedoucího lékárníka nebyla vědoma, že odpovídá za provoz odloučeného pracoviště. To jen demonstruje její nekompetentnost.

19. Žalovaná souhlasí s tím, že žalobkyně nemusela být přítomna veškerým úkonům, které byly v lékárně prováděny. Pokud ale žalobkyně nevěděla o objednávání a naskladňování léčivých přípravků v hodnotě více než 2, 7 milionů korun, ke kterému docházelo téměř deset měsíců, svědčí to o tom, že nevykonávala svou funkci řádně, provoz lékárny nekontrolovala a navštěvovala ji velmi zřídka. Tento její flagrantní způsob výkonu funkce žalovaná zohlednila při ukládání disciplinárního opatření.

20. Žalobkyně nemá pravdu, pokud se domnívá, že v době její nepřítomnosti nebyla odpovědná za to, co se v lékárně děje. V opačném případě by byla funkce vedoucího lékárníka zbytečná. Zákonodárce by mohl stanovit, že za provoz lékárny neodpovídá vedoucí lékárník se specializovanou působností, ale pouze přítomný lékárník. Takové řešení ale zákonodárce nezvolil. Ani sedmý žalobní bod proto není důvodný.

21. Žalovaná nesouhlasí ani s osmým žalobním bodem. Z výroku i odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že žalobkyni je kladeno za vinu, že porušila čl. 12 Etického kodexu České lékárnické komory (etický kodex).

22. K devátému žalobnímu bodu uvádí, že ve všech vytýkaných případech nebyly řádně naskladněny léčivé přípravky na předpis a ve všech případech skončily neznámo kde a není známo, jak s nimi bylo nakládáno. Ustanovení § 82 odst. 1 a 2 tak byla porušeny tím, že do lékárny byly dovezeny léčivé přípravky na předpis, které nebyly naskladněny a následně byly z lékárny odvezeny neznámo kam. Za dodržení povinností podle zákona o léčivech odpovídá po dobu provozu lékárny vedoucí lékárník, přestože jsou povinnosti podle tohoto zákona ukládány provozovateli lékárny. To však neznamená, že by za porušení povinností neodpovídal i sám provozovatel lékárny. Jeho provinění projednává SÚKL a krajské úřady, zatímco žalovaná řeší disciplinární provinění svých členů.

23. K otázce zavinění (desátý žalobní bod) odkazuje na str. 28 až 30 napadeného rozhodnutí. Rozsudky, na které odkazuje napadené rozhodnutí, jsou stále aktuální. Opírají se nikoli o licenční řád, ale o zákon o léčivech, který se nijak neměnil.

24. Žalovaná odůvodnila mimořádnou závažnost žalobkynina jednání na str. 30 a 31 napadeného rozhodnutí. Žalobkyně porušila základní povinnosti vedoucího lékárníka. Její jednání může mít dopad nejen na odborné zacházení s léčivy, ale také na trh s léčivými přípravky a jeho regulaci. Uložené disciplinární opatření odpovídá dosavadní disciplinární praxi žalované. K tomu žalovaná odkazuje na skutkově obdobný případ, kterým se zabýval NSS v rozsudku ze dne 26. 11. 2024, čj. . Ani jedenáctý žalobní bod proto není důvodný.

4. Replika žalobkyně

25. Žalobkyně využila svého práva a podala k obsahu vyjádření žalované repliku, v níž zopakovala svojí argumentaci ve vztahu k žalobním námitkám týkajících se porušení práva na spravedlivý proces, kdy nad rámec dosud uplatněných žalobních bodů upozornila na možné porušení jejího práva na spravedlivý proces z hlediska postavení disciplinárního orgánu. Namítla, že o míře závažnosti jednání žalobkyně rozhodla Čestná rada České lékárnické komory, která pak následně vedla předmětné disciplinární řízení a vydala napadené rozhodnutí. 27. V rámci proběhnuvších jednání Čestné rady České lékárnické komory byli přítomni členové předmětné rady, předsedkyně Revizní komise České lékárnické komory a mimo jiné také právní poradce České lékárnické komory, který byl zároveň zapisovatelem. Žalobkyně považuje pozici právního poradce České lékárnické komory za problematickou, a má za to, že tento může být ve střetu zájmů, pokud byl zároveň zapisovatelem, když se předmětné jednání a disciplinární řízení v podstatě ocitá tzv. v rukou jedné osoby, a proto se žalobkyně obává, že by v rámci disciplinárního řízení mohlo docházet k libovůli. Právní poradce se účastnil všech jednání České lékárnické komory, který vystupoval zároveň jako zapisovatel a jednání vedl, protokoloval, resp. moderoval celé jednání. Zároveň je zřejmé, že se tento ve značném rozsahu podílel na formulaci napadeného rozhodnutí. Tato stejná osoba zároveň vystupuje v pozici právního zástupce (advokáta) v tomto vedeném soudním řízení, zastupující stranu žalovanou. Je otázkou slučitelnosti těchto funkcí, jestli je takový model správy kárných rozhodnutí ve světle zjištěných skutečnosti přístupný a souladný se zákonem.

26. V replice žalobkyně setrvala na námitkách nesprávného poučení o možnosti podat opravný prostředek a zopakovala i okruh věcných námitek s tím, že podle jejího názoru v prvé řadě by to měl být provozovatel, kdo by měl nést primární odpovědnost za plnění předmětných zákonných povinností, když uvedený provozovatel je zaměstnavatelem žalobkyně, který žalobkyni rovněž určuje náplň práce apod. Žalobkyně není a nebyla v duchu zákona poskytovatelem zdravotních služeb a není rozhodně provozovatelem, a proto ustanovení § 82 odst. 3 zákona o léčivech není přičitatelné obviněné a není možno obviněnou postihnout za údajné porušení povinnosti, kterou nese výhradně provozovatel, tj. naše lékárna s.r.o. Nadto má žalobkyně za to, že nebyla naplněna subjektivní stránka případného deliktního jednání a žalobkyně odmítá závěry ohledně objektivní odpovědnosti vedoucího lékárníka, když je nutné vzít v úvahu i odpovědnost pověřených osob či právě provozovatele, jak bylo uvedeno výše a zejména v žalobě. 47. Co se týče přiměřenosti disciplinárního opatření, žalobkyně trvá na tom, že jí uložené disciplinární opatření je nepřiměřeně přísné a likvidační a odkazuje se na svoji žalobu.

5. Posouzení věci soudem

5.1 Ústní jednání

27. Ve věci se konalo ústní jednání, k němuž soud předvolal účastníky v souladu s Sb ., , ve znění pozdějších předpisů .

28. Zástupce žalobkyně u jednání soudu setrval na argumentaci uvedené v žalobě a v plné míře odkázal na obsah žaloby a repliky. Má za to, že klíčové pochybnosti žalované nemají směřovat vůči žalobkyni jako vedoucímu lékárníkovi, ale vůči provozovateli lékárny, protože po žalobkyni se vyžaduje plnění povinností, které jí nenáležejí. Žalovaná se vůbec nezamýšlela nad otázkou hypotetické spoluviny osob žalobkyní pověřených, přitom žalobkyně o tom, co se v lékárně fakticky děje, vůbec nevěděla, což vyplývá z výpovědi svědkyně O. H. Žalobkyně vnímá velice úkorně, že bez ohledu na to, jak byla lékárna fakticky vedena a řízena, nese odpovědnost sama a za vzniklou situaci není odpovědný provozovatel ani jeho jednatel. Subjektivní stránka deliktního jednání nebyla naplněna, proto žalobkyně navrhla napadené rozhodnutí zrušit a vrátit věc žalované k dalšímu řízení.

29. Zástupce žalované se při jednání soudu věnoval podrobnému rozboru a vyjádření k obsahu repliky žalobkyně. Zdůraznil, že klíčovou zůstává otázka, jak mohla žalobkyně převzít funkci vedoucího lékárníka a vykonávat ji, když zároveň neměla po dlouhou dobu deseti měsíců možnost zjistit, jaké léky (v objemu cca dvou milionů korun) lékárnou procházejí. Jedná se o dlouhodobou až soustavnou praxi, která podle názoru žalované odůvodňuje přistoupit k nejpřísnějšímu možnému potrestání žalobkyně. K otázce odpovědnosti odborného zástupce lékárny žalovaná odkázala na odůvodnění rozsudku NSS ze dne 9. 10. 2020, čj. -49. Protože napadené rozhodnutí shledává zákonným, navrhla žalovaná zamítnutí žaloby.

5.2 K důvodnosti žaloby

30. Soud přezkoumal napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů ( věta první ), jakož i z pohledu vad, k nimž je povinen přihlížet z úřední povinnosti. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, jenž tu byl v době rozhodnutí žalované ( ).

31. Žalobu podala včas osoba k tomu oprávněná.

32. Žaloba není důvodná.

33. Soud se v souladu se strukturou žalobní argumentace nejprve věnoval namítaným procesním vadám, tj. zejména tomu zda byla čestná rada komory věcně příslušná k vydání napadeného rozhodnutí a zda mohla revizní komise komory podat návrh na zahájení disciplinárního řízení. Následně se zabýval námitkami směřujícími do věcného posouzení žalobkynina jednání. Na závěr přezkoumal zákonnost uloženého disciplinárního opatření vyloučení z komory.

Rozhodná právní úprava

34. Podle § 2 odst. 2 písm. f) zákona o komorách jsou komory, tj. Česká lékařská komora, Česká stomatologická komora a Česká lékárnická komora, oprávněny uplatňovat disciplinární pravomoc v rozsahu stanoveném tímto zákonem.

35. Podle § 9 odst. 2 zákona o komorách má každý člen komory povinnost

a) vykonávat své povolání odborně, v souladu s jeho etikou a způsobem stanoveným zákony,

b) dodržovat organizační, jednací, volební a disciplinární řád komory,

c) řádně platit stanovené příspěvky,

d) oznámit příslušným orgánům komory změny související s výkonem lékařského nebo lékárnického povolání,

e) v případech stanovených komorou uzavřít odpovědnostní pojištění.

36. Podle § 13 odst. 1 zákona o komorách čestná rada okresního sdružení vykonává disciplinární pravomoc vůči jeho členům. Podle odst. 3 čestná rada okresního sdružení může uložit za porušení povinností člena komory uvedených v § 9 odst. 2 tohoto zákona jako disciplinární opatření a) důtku, b) pokutu od 2.000 do 20.000 Kčs. Podle odst. 4 může člen, kterému bylo disciplinární opatření uloženo, podat opravný prostředek proti písemnému rozhodnutí čestné rady okresního sdružení o uložení disciplinárního opatření, a to do patnácti dnů od jeho doručení. Podle odst. 5 o opravném prostředku rozhoduje čestná rada komory, která přezkoumávané rozhodnutí buď potvrdí nebo zruší. Zruší-li čestná rada komory napadené rozhodnutí, je čestná rada okresního sdružení vázána právním názorem čestné rady komory.

37. Podle § 18 odst. 1 zákona o komorách čestná rada komory vykonává disciplinární pravomoc vůči všem členům komory. Podle odst. 3 čestná rada komory může uložit za závažné porušení povinností člena komory uvedených v § 9 odst. 2 písm. a) zákona jako disciplinární opatření a) pokutu od 3 000 do 30 000 Kč, b) podmíněné vyloučení z komory, c) vyloučení z komory. Podle odst. 4 proti rozhodnutí čestné rady komory o uložení disciplinárního opatření podle odstavce 3 lze podat opravný prostředek. Podle odst. 5 o opravném prostředku rozhoduje soud. V poznámce pod čarou je u tohoto ustanovení učiněn odkaz na a násl. .

38. Podle § 7 odst. 1 disciplinárního řádu je k vedení disciplinárního řízení v prvním stupni příslušná čestná rada okresu toho okresního sdružení, jehož byl disciplinárně obviněný farmaceut členem v době, kdy se měl dopustit disciplinárního provinění. Čestná rada okresu je věcně příslušná k vedení disciplinárního řízení v případech, kdy člen komory porušil svou povinnost a) vykonávat své povolání odborně, v souladu s jeho etikou a způsobem stanoveným zákony b) dodržovat organizační, jednací, volební a disciplinární řád komory, c) řádně platit stanovené příspěvky, d) oznámit příslušným orgánům komory změny související s výkonem povolání farmaceuta, e) v případech stanovených komorou uzavřít odpovědnostní pojištění.

39. Čestná rada komory je podle § 7 odst. 2 disciplinárního řádu věcně příslušná k vedení disciplinárního řízení v případech, kdy člen komory závažně porušil svou povinnost vykonávat své povolání odborně, v souladu s jeho etikou a způsobem stanoveným zákony.

K věcné příslušnosti čestné rady komory

40. Mezi účastnicemi je sporné, zda čestná rada komory byla věcně příslušná k vedení disciplinárního řízení a vydání napadeného rozhodnutí. Žalobkyně namítá, že příslušnou měla být čestná rada okresu toho okresního sdružení, jehož byla členkou v době, kdy se měla dopustit disciplinárního provinění. Naproti tomu žalovaná má za to, že příslušnou je čestná rada celé komory, neboť žalobkyně své povinnosti porušila závažně. Soud přisvědčil žalované.

41. Otázce příslušnosti čestné rady komory se opakovaně věnoval Nejvyšší správní soud. Ten uvedl, že z § 13 odst. 3 zákona o komorách vyplývá, že čestná rada okresního sdružení je příslušná k vedení disciplinárního řízení týkajícího se porušení povinností podle § 9 odst. 2 zákona o komorách nezávisle na tom, o jaké povinnosti specifikované dále pod písm. a) až e) tohoto ustanovení se jedná. Výjimku představuje podle § 18 odst. 3 zákona o komorách pouze závažné porušení povinností člena komory uvedených v § 9 odst. 2 písm. a) zákona o komorách, u nichž je k vedení disciplinárního řízení v prvním stupni zákonem stanovena příslušnost čestné rady komory (rozsudky NSS ze dne 15. 8. 2012, čj. -23, publikovaný pod č. 2773/2013 ve Sbírce NSS, ze dne 6. 6. 2019, čj. -39, bod 28, a ze dne 6. 5. 2020, čj. -43, bod 24, všechny zde citované rozsudky NSS jsou dostupné též online na www.nssoud.cz).

42. Věcná příslušnost čestné rady komory tak bude dána pouze tehdy, jsou-li splněny dvě podmínky. Zaprvé disciplinární řízení musí být vedeno pro porušení povinností uvedených v § 9 odst. 2 písm. a) zákona o komorách, tedy povinnosti vykonávat své povolání odborně, v souladu s jeho etikou a způsobem stanoveným zákony. Zadruhé porušení těchto povinností musí být závažné.

43. Čestná rada komory zahájila s žalobkyní disciplinární řízení pro porušení povinností stanovených v § 9 odst. 2 písm. a) zákona o komorách (viz str. 13 disciplinárního obvinění z 22. 1. 2024, čj. 1005/ČR/2024) a za porušení téhož ustanovení vyloučila žalobkyni z komory (str. 12 napadeného rozhodnutí). Ani mezi stranami nebylo sporu o tom, že žalobkyně byla disciplinárně stíhána pro porušení povinnosti vykonávat své povolání odborně, v souladu s jeho etikou a způsobem stanoveným zákony. Ani soud o tom nemá pochybnosti, jak vysvětlí níže. První podmínka věcné příslušnosti čestné rady komory proto byla splněna.

44. Ke druhé podmínce soud uvádí, že z judikatury NSS vyplývá, že „čestné rady jsou oprávněny posuzovat závažnost porušení samostatně“ (rozsudek NSS ze dne 22. 12. 2011, čj. -124). Čestná rada komory musí ve svém rozhodnutí odůvodnit, jaké okolnosti či skutečnosti ji vedly k závěru, že se jedná o závažné porušení povinností. Pokud čestná rada komory takovou úvahu provede a je logická a v mezích zákona, není na soudu tuto úvahu přehodnocovat (rozsudek NSS čj. -43, bod 26).

45. Čestná rada komory se závažnosti žalobkynina jednání věnovala na str. 13 napadeného rozhodnutí. Uvedla, že závažnost porušení povinností je „zvyšována především rozsahem porušení tedy počtem dodacích listů a množstvím nenaskladněných léčivých přípravků v hodnotě více než 2, 7 mil. korun, které nebyly zavedeny do skladového softwaru v lékárně, resp. v jejím OOVL, dále skutečností že se ve všech případech jednalo o léčivé přípravky na předpis a rovněž tím, že k porušování povinností docházelo velmi dlouhou dobu po dobu téměř 10 měsíců“. Dále čestná rada dodala, že žalobkyně měla být garantem řádného provozu lékárny a že porušila jednu ze svých základních povinností lékárníka.

46. Soud považuje takové zdůvodnění závažnosti porušení povinností za dostatečné. Čestná rada logicky a přezkoumatelně zdůvodnila svou věcnou příslušnost s odkazem na objem nezaevidovaných léčiv, který se skutečně jeví jako rozsáhlý, a dlouhou dobu, po kterou k porušování docházelo (téměř deset měsíců). Závažnost je zvýšena i tím, že výdej nezaevidovaných léčiv byl vázán na lékařský předpis. Soud uzavírá, že čestná rada při posouzení závažnosti porušení žalobkyniných povinností nevybočila z mezí zákona a svůj závěr srozumitelně odůvodnila.

47. Žalobkyně má pravdu v tom, že je-li disciplinární řízení vedeno v prvním stupni před čestnou radou komory, je tím prolomen princip dvojinstančnosti. Ustanovení zákona o komorách, které upravuje opravný prostředek proti rozhodnutí čestné rady komory, o němž rozhoduje soud, je totiž s ohledem na obsoletní. Správní žalobu podle přitom nelze považovat za součást dvoustupňového řízení před správním orgánem, tedy disciplinárního řízení před komorou (rozsudek čj. -39, bod 33).

48. Soud však neshledal, že by vyloučením opravného prostředku došlo k zásahu do žalobkynina práva na spravedlivý proces. NSS totiž již ve své judikatuře uvedl, že rozhodování ve dvou stupních nepatří mezi základní zásady rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob: „Jestliže zákon umožňuje čestné radě [komory] v určitých případech rozhodovat v prvním stupni, je tím zásada dvojinstančnosti prolomena“ (rozsudek NSS ze dne 18. 1. 2018, čj. -44, bod 50, který odkazuje mj. na usnesení rozšířeného senátu ze dne 14. 4. 2009, čj. -75, č. 1865/2009 Sb. NSS). Čestná rada komory řádně odůvodnila svou věcnou příslušnost pro rozhodování v prvním stupni, a proto nedošlo k narušení principu dvojinstančnosti řízení z důvodu libovůle.

49. První žalobní bod není důvodný.

K oprávnění revizní komise komory podat návrh na zahájení disciplinárního řízení

50. Žalobkyně dále namítá, že návrh na zahájení disciplinárního řízení podala revizní komise komory, aniž by k tomu byla oprávněna. Podle zákona má návrh podávat revizní komise okresního sdružení. Ani této námitce soud nepřisvědčil.

51. Žalobkyně má pravdu v tom, že podle § 14 odst. 2 písm. c) zákona o komorách podává návrh na zahájení disciplinárního řízení revizní komise okresního sdružení. Naopak revizní komisi komory zákon takové oprávnění nepřiznává. Přiznává jí ho až § 11 odst. 3 disciplinárního řádu, podle kterého revizní komise komory podává návrh na zahájení disciplinárního řízení podle závažnosti a povahy porušení povinností čestné radě okresu nebo čestné radě komory. Také Organizační řád České lékárenské komory stanoví v § 17 odst. 2 písm. e), že revizní komise komory podává podnět k zahájení disciplinárního řízení.

52. Zároveň podle § 11 odst. 1 disciplinárního řádu platí, že je řízení zahájeno dnem, kdy čestná rada oznámila zahájení řízení doručením oznámení nebo ústním prohlášením disciplinárně obviněnému. Podle odst. 2 čestná rada zváží obsah a závažnost došlého návrhu a shromáždí důkazní prostředky; po zahájení disciplinárního řízení je účastník řízení seznámen s disciplinárním obviněním nejpozději 30 dnů před jednáním ve věci (odst. 5).

53. Nejvyšší správní soud se situaci, kdy je návrh na zahájení disciplinárního řízení podán revizní komisí komory, a nikoli revizní komisí okresního sdružení, již v minulosti věnoval. V již citovaném rozsudku čj. -124 (kterým NSS zrušil rozsudek zdejšího soudu čj. -68, o nějž se argumentace žalobkyně opírá) uvedl, že je „zřejmé, že disciplinární řízení se zahajuje až po zvážení podnětu (někdy nazývaného návrhem) čestnou radou, a to úkonem čestné rady. Čestná rada také sama je příslušná k vyhotovení disciplinárního obvinění a je odpovědná za seznámení disciplinárně obviněného s tímto stěžejním úkonem. Závisí-li zahájení disciplinárního řízení a rozsah obvinění toliko na čestné radě, pak návrh či podnět předložený jí ze strany revizní komise (ať již okresu či komory) nemůže sloužit k ničemu jinému než ke shromáždění a k vyhodnocení prvotních informací. Nejvyšší správní soud shledává, že rozšíření kompetence revizní komise komory provedené organizačním a disciplinárním řádem nezasahuje žádným významným způsobem právní jistotu člena komory a jde proto o úpravu akceptovatelnou.“

54. Uvedené závěry jsou aplikovatelné i v nyní projednávané věci. Přestože v mezidobí došlo k novelizaci disciplinárního řádu, ustanovení upravující oprávnění revizní komise komory podat návrh na zahájení disciplinárního řízení nebyla nijak výrazněji změněna. Ve shodě s NSS proto soud uzavírá, že ani v nyní projednávané věci nebylo podáním návrhu na zahájení disciplinárního řízení revizní komisí komory nijak zasaženo do žalobkyniných práv.

55. Ani druhý žalobní bod proto není důvodný.

K namítanému porušení práva na spravedlivý proces, průtahům při vyhotovení rozhodnutí a poučení o opravném prostředku

56. Žalobkyně namítá, že žalovaná zasáhla do jejího práva na spravedlivý proces tím, že jí neposkytla třicetidenní lhůtu podle § 11 odst. 5 disciplinárního řádu k seznámení se s disciplinárním obviněním a k přípravě na jednání.

57. Ani tato námitka není důvodná. Žalobkyně uvádí, že jí bylo disciplinární obvinění doručeno 17. 2. 2024. První jednání ve věci se konalo až 8. 11. 2024, neboť jednání nařízené na 12. 3. 2024 bylo na žalobkyninu žádost odročeno. Je tak zjevné, že třicetidenní lhůta na přípravu k jednání byla žalobkyni zachována.

58. Třetí žalobní bod proto není důvodný.

59. Rovněž není důvodná žalobkynina námitka, že bylo zasaženo do jejích práv tím, že jí žalovaná zaslala písemné vyhotovení napadeného rozhodnutí až téměř rok po jeho vyhlášení na jednání. Soud souhlasí s žalobkyní, že žalovaná pochybila, neoznámila-li rozhodnutí ve lhůtě, kterou předvídá , . Toto pochybení však nezpůsobuje nezákonnost napadeného rozhodnutí. Zákonné lhůty k vydání rozhodnutí jsou totiž pouze lhůtami pořádkovými, jejichž překročení nemá vliv na zákonnost správního rozhodnutí. Byť samozřejmě platí, že správní orgány by měly dodržovat lhůty k vydání rozhodnutí a překračovat tyto lhůty jen v nezbytně nutných případech (rozsudek NSS ze dne 18. 1. 2018, čj. -31), soudu nejsou známy jakékoli důvody, pro které by pozdní rozhodnutí mělo nějaký konkrétní dopad na zachování žalobkyniných práv. Ostatně ani sama žalobkyně žádný takový důsledek nečinnosti žalované ve své žalobě neuvedla. Soud proto uzavírá, že průtahy neměly vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí (rozsudky NSS ze dne 30. 10. 2003, čj. -41, ze dne 10. 12. 2012, čj. -41, č. 2785/2013 Sb. NSS, ze dne 3. 7. 2018, čj. -24, a ze dne 3. 6. 2020, čj. -33).

60. Čtvrtý žalobní bod není důvodný.

61. Nedůvodnou je i žalobkynina námitka, že v napadeném rozhodnutí žalovaná v poučení uvedla nesprávnou třicetidenní lhůtu k podání žaloby.

62. Podle § 18 odst. 4 zákona o komorách lze proti rozhodnutí čestné rady žalované o uložení disciplinárního opatření podat opravný prostředek, o kterém rozhoduje soud (odst. 5). Soud již výše uvedl, že s ohledem na později přijatou komplexní úpravu správního soudnictví je toto ustanovení obsoletní. Opravný prostředek proti rozhodnutí čestné rady komory je totiž žalobou podle a násl. (rozsudek čj. -39, bod 33), ovšem se zvláštní třicetidenní lhůtou k jejímu podání podle (ve spojení s a 5 zákona o komorách). Na žalobu proti rozhodnutí četné rady komory se tedy uplatní úprava řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu (část třetí hlava druhá díl první ) s výjimkou lhůty pro podání žaloby podle , byl-li žalobce správním orgánem v napadeném rozhodnutí lhůtě podle poučen (rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 27. 10. 2009, čj. -83, č. 1980/2010 Sb. NSS, a také rozsudek NSS ze dne 15. 2. 2024, čj. -64, bod 44).

63. Čestná rada komory tedy v napadeném rozhodnutí uvedla správnou lhůtu pro podání žaloby. Již proto není tato žalobkynina námitka důvodná. Žalobkyně krom toho ani netvrdila, jak měla být namítaným neuvedením správné lhůty dotčena na svých právech.

64. Pátý žalobní bod není důvodný.

65. Soud se nyní bude věnovat důvodům, z nichž žalobkyně dovozuje, že se vytýkaného disciplinárního provinění nedopustila. Nejprve se věnoval tomu, zda bylo v řízení postaveno najisto, kdo byl vedoucím lékárníkem Adamovy lékárny a jejího odloučeného oddělení pro výdej léčiv v Komárově.

K postavení žalobkyně jako vedoucí lékárnice Adamovy lékárny

66. Podle § 79 odst. 6 zákona o léčivech musí mít poskytovatel lékárenských zdravotních služeb pro každou lékárnu ustanovenu nejméně 1 osobu se specializovanou způsobilostí farmaceuta (dále jen „vedoucí lékárník“) odpovědnou za to, že zacházení s léčivy v lékárně odpovídá tomuto zákonu. Vedoucím lékárníkem může být poskytovatel lékárenských zdravotních služeb, pokud splňuje kvalifikační požadavky podle věty první. V lékárně po dobu jejího provozu musí být vždy přítomen vedoucí lékárník nebo jím pověřený farmaceut. Stejná osoba může být ustanovena vedoucím lékárníkem jen pro jednu lékárnu.

67. Předně má soud za to, že v řízení bylo jednoznačně prokázáno, že žalobkyně byla vedoucí lékárnicí Adamovy lékárny. Vyplývá to především z osvědčení č. 111/2023, kterým žalovaná osvědčila, že žalobkyně splňuje podmínky k výkonu funkce vedoucí lékárnice v Adamově lékárně; osvědčení bylo platné od 31. 1. 2023 do 30. 1. 2026. Skutečnost, že žalobkyně byla vedoucí lékárnicí vyplývá i z několika pověření k zastupování vedoucího lékárníka, kterými žalobkyně pověřila další lékárnice k jejímu zastupování. I sama žalobkyně ve svých podáních uvádí, že byla od února 2023 vedoucí lékárnicí (viz vyjádření žalobkyně k disciplinárnímu obvinění ze 17. 2. 2025), což potvrdila i svědecká výpověď Mgr. O. H. na jednání čestné rady komory dne 8. 11. 2024. Žalobkyně byla jako vedoucí lékárnice uvedena i na vstupních dveřích lékárny (viz fotografii z prohlídky lékárny z 6. 12. 2023).

68. Ve světle těchto skutečností nemá soud pochybnosti o tom, že PhMr. A. Š., byla v databázi lékáren SÚKL uvedena jako vedoucí lékárnice nesprávně. Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že žalovaná k tomuto závěru dospěla na základě žalobkynina osvědčení k výkonu funkce vedoucí lékárnice, které skutečně svědčí o tom, že v databázi byla uvedena nesprávná vedoucí lékárnice.

69. K otázce, zda byla žalobkyně vedoucí lékárnicí odloučeného oddělení pro výdej léčiv, soud ve shodě se žalovanou (viz str. 26 a 27 napadeného rozhodnutí) uvádí, že odloučené oddělení není samostatnou lékárnou s vlastní právní subjektivitou, ale pouze detašovaným pracovištěm „mateřské“ lékárny. Stanoví to jasně příloha č. 5 , o požadavcích na minimální technické a věcné vybavení zdravotnických zařízení a kontaktních pracovišť, podle které je odloučené oddělení pro výdej léčivých přípravků dalším základním provozním prostorem lékárny, který lze zřídit v obci nebo v městské části, kde není poskytována lékárenská péče. Vedoucí lékárník lékárny odpovídá ve smyslu věty první zákona o léčivech za zacházení s léčivy ve všech prostorách lékárny, tedy i na odloučeném oddělení pro výdej léčiv.

70. Žalobkyně tedy z titulu vedoucí lékárnice Adamovy lékárny odpovídala za zacházení s léčivy i v odloučeném oddělení pro výdej léčiv v Komárově. Nepotřebovala k tomu žádné zvláštní oprávnění, odpovědnost za zacházení s léčivy na odloučeném oddělení ji vyplývala již z osvědčení k výkonu funkce vedoucí lékárnice v Adamově lékárně. Protože odloučené oddělení není samostatnou lékárnou, žalobkynin odkaz na poslední větu § 79 odst. 6 zákona o léčivech je nepřípadný (k tomu také rozsudek NSS ze dne 4. 11. 2019, čj. -28).

71. Soud shrnuje, že ze správního spisu jednoznačně vyplývá, že žalobkyně byla vedoucí lékárnicí Adamovy lékárny a jako taková byla odpovědná za zacházení s léčivy nejen v prostorách Adamovy lékárny, ale také na odloučeném oddělení pro výdej léčiv v Komárově.

72. Šestý žalobní bod proto není důvodný.

K žalobkynině odpovědnosti a zavinění

73. Žalobkyně dále namítá, že jednání, které je jí vytýkáno, se sama nedopustila, nevěděla o něm, ani ho nemohla ovlivnit, a je tak vyloučeno její zavinění. Rovněž namítá, že jí není jasné, jak měla porušit základní zásady výdeje léčiv stanovené v § 82 odst. 1 a 2 zákona o léčivech. Ustanovení § 82 odst. 3 písm. e) zákona o léčivech pak ukládá povinnost vést evidenci skladových zásob, příjmu a výdeje léčivých přípravků provozovateli lékárny, nikoli lékárníkům.

74. Soud se předně nemůže ztotožnit s žalobkyniným výkladem, který implikuje, že za flagrantní porušení právních předpisů, které inspektoři žalované při kontrolní prohlídce v lékárně a odloučeném oddělení pro výdej léčiv zjistili, nemůže být odpovědná, neboť se jednání sama nedopustila a nevěděla o něm. Nesouhlasí ani s tím, že by nebyla odpovědná za porušení povinnosti vést evidenci z toho důvodu, že zákon tuto povinnost ukládá provozovateli lékárny.

75. Z § 82 odst. 3 písm. e) zákona o léčivech skutečně vyplývá povinnost provozovatele lékárny vést úplnou a průkaznou evidenci skladových zásob, příjmu a výdeje léčivých přípravků. Provozovatelem lékárny však může být (jako je tomu i v nynější věci) i právnická osoba, jejíž statutární orgán nemusí mít potřebné vzdělání pro provoz lékárny. Proto § 79 odst. 6 zákona o léčivech ukládá provozovateli lékárny povinnost ustanovit vedoucího lékárníka, který bude primárně odpovědný za to, že zacházení s léčivy v lékárně odpovídá zákonu o léčivech. Jeho odpovědnost za každodenní provoz lékárny je zdůrazněna tím, že musí být v lékárně po dobu jejího provozu vždy přítomen buď on, nebo jím pověřený farmaceut (také rozsudek NSS ze dne 9. 10. 2020, čj. -49, č. 4092/2020 Sb. NSS, bod 41).

76. Jak zdejší soud již v minulosti uvedl, odpovědnost vedoucího lékárníka se s ohledem na jeho povinnost být v lékárně osobně přítomen fakticky blíží objektivní odpovědnosti, byť se nejedná o objektivní odpovědnost stricto sensu, tj. bez ohledu na zavinění, s případnou možností liberace ( a , o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich). Zavinění je nepochybně nutné prokázat, podstatné je ovšem to, že vedoucí lékárník odpovídá s výjimkou excesů za vše, co se odehraje v jeho lékárně (rozsudek zdejšího soudu čj. -46, bod 47).

77. Na platnost uvedených závěrů neměla vliv změna § 6 licenčního řádu, jak se domnívá žalobkyně. Předně bylo toto ustanovení licenčního řádu shledáno nezákonným již v citovaném rozsudku čj. -49. Zároveň se citované závěry neopíraly o licenční řád, ale přímo o úpravu obsaženou v zákoně o léčivech, která žádnou minimální dobu, po níž by musel vedoucí lékárník pobývat v lékárně nestanoví. Zákon o léčivech naopak předpokládá, že vedoucí lékárník bude v lékárně přítomen nepřetržitě, případně se může nechat po dobu své přítomnosti zastoupit pověřeným farmaceutem.

78. Žalobkyně byla postižena primárně za porušení § 9 odst. 2 písm. a) zákona o komorách, který jí stanoví povinnost vykonávat své povolání odborně, v souladu s jeho etikou a způsobem stanoveným zákony. Žalobkyni tížila zvýšená odpovědnost za nakládání s léčivy v lékárně, která jí vyplývala z jejího postavení vedoucí lékárnice. Zejména byla odpovědná za to, aby v lékárně byla v souladu s § 82 odst. 3 písm. e) zákona o léčivech vedena úplná a průkazná evidence skladových zásob, příjmu a výdeje léčivých přípravků. Zároveň však nesla odpovědnost také za to, že v lékárně budou dodržována i ostatní pravidla nakládání s léčivy včetně obecných zásad jejich výdeje stanovených v § 82 zákona o léčivech.

79. Z napadeného rozhodnutí i správního spisu vyplývá, že v lékárně byla porušována nejen povinnost zaevidovat dodané léky, ale také pravidla jejich výdeje. Žalovaná srozumitelně popsala, že důsledkem nezanesení dodaných léků do skladové evidence, bylo, že se tyto léky po dodání do lékárny „ztratily“ z oficiálního distribučního řetězce“ a není možné zjistit, kde a jakým způsobem s nimi bylo nakládáno. Podle žalované je tedy možné, že tyto léky nakonec mohou skončit na černém trhu nebo v zahraniční jako tzv. nedovolené reexporty. Napovídá tomu i sortiment neevidovaných léků, které jsou buď v zahraničí prodávány za vyšší ceny, nebo je o nich známo, že jsou žádány na černém trhu (str. 24 napadeného rozhodnutí). Ve všech případech se navíc jednalo o léky, jejichž výdej je vázán na lékařský předpis.

80. Je tak zřejmé, že v lékárně byly ve vztahu k nezaevidovaným léků porušeny i zásady výdeje léčivých přípravků vázaných na lékařský předpis stanovené v a 2 zákona o léčivech, tj. mj. povinnost ověřit před výdejem platnost lékařského předpisu a dodržovat další pravidla jejich výdeje oprávněnými osobami (stanovené , o správné lékárenské praxi, bližších podmínkách zacházení s léčivy v lékárnách, zdravotnických zařízeních a u dalších provozovatelů a zařízení vydávajících léčivé přípravky). Žalobkyně přitom byla jako vedoucí lékárnice odpovědná nejen za vedení skladové evidence, ale také za řádný výdej léčivých přípravků a dodržování odborných postupů.

81. Za zjištěného skutkového stavu popsaného v napadeném rozhodnutí nelze dospět k závěru, že žalobkyně nemohla žádným způsobem ovlivnit, jak bylo s léčivy zacházeno. Její provinění totiž nespočívá v tom, že by sama nezavidovala dodané léky, ale v tom, že jako vedoucí lékárnice opomenutím nezajistila, aby s léčivy bylo v lékárně zacházeno v souladu s právními předpisy. Nejsou jí přitom kladeny za vinu náhodné a ojedinělé (tzn. excesivní) či bagatelní nedostatky v práci ostatních lékárníků. K evidenčnímu nenaskladňování léků docházelo téměř deset měsíců a šlo o stovky balení několika druhů léků na předpis v hodnotě přesahující dva miliony korun uvedených na více než třiceti dodacích listech. Jednalo se tedy o systematické a dlouhodobé opomíjení řádné evidence a porušování zásad při výdeji léčiv, za které žalobkyně odpovídala, přestože nebylo prokázáno, že o něm věděla (viz str. 28 napadeného rozhodnutí). Za řádně zacházení s léčivy v lékárně totiž nesla osobní odpovědnost, která byla takřka absolutní. Z tohoto důvodu je též nerozhodné, zda žalobkyně věděla či nevěděla o průběhu první kontroly.

82. Jestliže vedoucí lékárnice, která je povinna být v lékárně osobně v zásadě po celou dobu jejího provozu a odpovídá za zákonné nakládání s léky, opomine zajistit řádnou evidenci takového množství léků po delší období, pak nelze mít za to, že svou funkci vykonává řádně. Soud proto s ohledem na okolnosti, zejm. rozsah protiprávního jednání a související lhostejnost žalobkyně ke svým povinnostem (do lékárny docházela pouze na pár dní v měsíci), souhlasí se závěrem žalované, že se muselo nutně jednat o zavinění přinejmenším ve formě vědomé nedbalosti (str. 30 napadeného rozhodnutí). Žalobkyně musela vědět o tom, že její chování může vyústit v porušení právních předpisů, neboť neplnila své povinnosti plynoucí jí z § 79 odst. 6 zákona o léčivech, ale bez přiměřených důvodů spoléhala na to, že se tak nestane (podle svých slov věřila kolegyním, že povedou lékárnu řádně).

83. Své odpovědnosti se přitom žalobkyně nemohla zbavit pouze s odkazem na to, že jí v době její nepřítomnosti zastupovaly jí pověřené farmaceutky. Zákon sice umožňuje, aby se vedoucí lékárník nechal zastoupit pověřeným farmaceutem, to ale neznamená, že může na výkon svých povinností zcela rezignovat. Soud se v tomto shoduje se žalovanou, že pokud by tomu tak mělo být, nemusel by zákonodárce funkci vedoucího lékárníka vůbec zřizovat. Rovněž nelze přehlédnout, že zatímco vedoucí lékárník musí mít specializovanou působnost farmaceuta (ve smyslu , o podmínkách získávání a uznávání odborné způsobilosti a specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta), pověřenému farmaceutovi stačí odborná způsobilost. I z toho je zřejmé, že úmyslem zákonodárce nebylo umožnit, aby nad zacházení s léčivy dlouhodobě dohlížel pověřený farmaceut bez specializované působnosti. Zákon proto nelze vykládat tak, že zastoupení pověřeným farmaceutem je pravidlem a osobní přítomnost vedoucího lékárníka v lékárně výjimkou. Naopak pravidlem je, že vedoucí lékárník musí být v lékárně přítomen, zastoupení pověřeným farmaceutem je výjimkou.

84. Stejně tak není rozhodné, že objednávání léků nebylo v žalobkynině náplni práce, kterou jí interním dokumentem stanovila provozovatelka lékárny, tedy její zaměstnavatelka. Žalobkyni totiž odpovědnost za zacházení s léčivy, včetně jejich řádného zaevidování vyplývala přímo z jejího postavení vedoucí lékárnice ve smyslu § 79 odst. 6 zákona o léčivech. Rozsah odpovědnosti vedoucího lékárníka nemůže provozovatel lékárny omezit tím, že mu stanoví užší náplň práce, než odpovídá jeho zákonným povinnostem.

85. Soud shrnuje, že bylo povinností žalobkyně jako vedoucí lékárnice aplikovat řádné postupy týkající se přebírání léků, jejich evidence, následného skladování a výdeje a dohlížet na to, že budou dodržovány nejen ze strany dalších zaměstnanců, ale také jiných osob (např. i žalobkyní zmiňované jednatelky lékárny Mgr. H., která měla objednávky léků na starosti). Pokud nic z toho žalobkyně nečinila, neplnila svoje povinnost plynoucí jí ze zákona o léčivech a stavovských předpisů, čímž závažně porušila § 9 odst. 2 písm. a) zákona o komorách.

86. Uvedené neznamená, že by za nesprávné vedení evidence a porušení dalších povinností při nakládání s léčivy nemohla být postižena i provozovatelka lékárny. Tuto možnost dává § 103 odst. 10 písm. f) zákona o léčivech ve znění do 31. 12. 2023, který upravuje přestupek provozovatele. Za takový přestupek je možné uložit pokutu až 2 miliony Kč a k jeho projednání je příslušný SÚKL [§ 13 odst. 2 písm. i) zákona o léčivech]. Oproti tomu žalobkyně byla postižena primárně za porušení § 9 odst. 2 písm. a) zákona o komorách, tedy za to, že své povolání nevykonávala v souladu s právními předpisy. Jedná se o její osobní odpovědnost, která jí plyne právě z povinností svěřených jí jako vedoucí lékárnici podle § 79 odst. 6 zákona o komorách a také z obecné povinnosti farmaceuta zacházet s léčivy pouze způsobem dovoleným zákonem o léčivech (§ 8 odst. 8 ve spojení s § 82 odst. 1 až 4 zákona o léčivech).

87. Sedmý, devátý a desátý žalobní bod proto nejsou důvodné.

88. Součástí povinnosti vykonávat povolání odborně, v souladu s jeho etikou a způsobem stanoveným zákony je nepochybně i povinnost znát a dodržovat stavovské přepisy, což výslovně stanoví i bod 12 etického kodexu. Přestože žalovaná neuvedla, které konkrétní stavovské předpisy žalobkyně porušila, má soud za to, že z napadeného rozhodnutí i obsahu správního spisu je zřejmé, že žalobkyně nedodržovala nejen zákonná pravidla, ale také stavovské předpisy (např. povinnost vykonávat své povolání svědomitě podle bodu 1 etického kodexu nebo povinnosti farmaceuta dané § 7 organizačního řádu). Žalovaná nemusela zkoumat, zda žalobkyně tyto předpisy znala, porušení citovaného ustanovení zakládá i jejich nedodržení, kterého se žalobkyně dopustila. Je nicméně zřejmé, že žalobkyně některé své povinnosti zjevně ani neznala. Např. opakovaně sama přiznala, že si nebyla vědoma toho, že jako vedoucí lékárnice Adamovy lékárny odpovídá i za zacházení s léčivy v odloučeném oddělení pro výdej léčiv v Komárově, a zjevně si nebyla vědoma ani toho, že má dohlížet na řádné vedení evidence dodaných léků.

89. Nedůvodný je tedy i osmý žalobní bod.

K přiměřenosti disciplinárního opatření

90. Žalobkyně dále namítla, že disciplinární opatření v podobě vyloučení z komory je nepřiměřeně přísné a likvidační. Poukazuje na to, že vůči ní doposud nebylo vedeno disciplinární řízení. Žalovaná podle ní rezignovala na zjištění skutečného stavu věci a vůči žalobkyni aplikuje objektivní odpovědnost, aniž by zvážila konkrétní okolnosti a působení dalších osob. Vyloučení z komory je přitom pro žalobkyni likvidační, neboť jí znemožňuje výkon profese lékárníka, tím nepřiměřeně zasahuje do jejího práva na svobodnou volbu povolání podle d.

91. Ani s touto námitkou se soud neztotožnil.

92. Z ustálené judikatury správních soudů vyplývá, že při posuzování zákonnosti uložené sankce správní soud k žalobní námitce přezkoumá, zda správní orgán při stanovení výše sankce zohlednil všechna zákonem stanovená kritéria, zda jeho úvahy o výši pokuty (či jiného trestu) jsou racionální, ucelené, koherentní a v souladu se zásadami logiky. Soud rovněž zkoumá, zda správní orgán nevybočil z mezí správního uvážení nebo jej nezneužil, tedy zda byly splněny podmínky pro uložení trestu, zda správní orgán srozumitelně odůvodnil jeho výši zvolenou ze zákonného rozmezí apod. (např. usnesení rozšířeného senátu ze dne 20. 4. 2010, čj. -133, č. 2092/2010 Sb. NSS, rozsudky NSS ze dne 22. 12. 2005, čj. -87, nebo ze dne 3. 4. 2012, čj. 1 Afs 1/2012-36, bod 26, č. 2671/2012 Sb. NSS). Není však v pravomoci správního soudu, aby vstoupil do role správního orgánu a sám rozhodl, jaká sankce by měla být uložena. To by mohl soud učinit podle jen na návrh žalobkyně, pokud by dospěl k závěru, že trest byl správním orgánem uložen ve zjevně nepřiměřené výši (rozsudky NSS ze dne 21. 8. 2003, čj. -62, č. , a ze dne 3. 4. 2012, čj. 1 Afs 1/2012-36, bod 23, č. 2671/2012 Sb. NSS).

93. Soud shledal uložené disciplinární opatření zákonným. Též shledal, že žalovaná ve svém rozhodnutí dostatečně vyložila důvody, pro které žalobkyni vyloučila z komory.

94. Žalovaná se závažnosti žalobkynina jednání věnovala na str. 30 a 31 napadeného rozhodnutí. Vycházela z toho, že žalobkyně vykonávala svou funkci vedoucí lékárnice zcela ledabyle, resp. ji nevykonávala vůbec, a dopustila se mimořádně závažného disciplinárního deliktu velikého rozsahu (velké množství nenaskladněných léčivých přípravků na předpis v hodnotě přes dva miliony korun), k němuž docházelo téměř deset měsíců. Rovněž přihlédla k tomu, že žalobkyně se deliktu dopustila přinejmenším formou vědomé nedbalosti a že se nedoznala, projevila lítost pouze obecně nad vzniklou situací, aniž by připustila své sebemenší zavinění a naopak naznačila, že se obviněním cítí dotčena. Ve prospěch žalobkyně svědčila její dosavadní bezúhonnost. Její majetkové poměry žalovaná odhadla na mírně nadprůměrné s ohledem na její funkci vedoucí lékárnice a další výdělečnou činnost, o níž se zmínil žalobkynin zástupce na jednání před čestnou radou komory (podle žalovaná to vyplývá i z žalobkyniny docházky). Proto nepovažuje vyloučení z komory za likvidační trest.

95. S ohledem na tyto okolnosti dospěla žalovaná k závěru, že nepostačí uložení pokuty, ani podmíněného vyloučení z komory, ale je nezbytné uložit nejpřísnější sankci, tj. vyloučení z komory. Tento závěr odůvodnila vysokou závažností projednávaného disciplinárního deliktu, větším rozsahem protiprávního nakládání s léčivy a zaviněním ve formě vědomé nedbalosti. Míra lhostejnosti, kterou svým jednáním žalobkyně projevila k základním pravidlům lékárnické profese z pozice vedoucího lékárníka, a rozsah, v jakém to činila, vedly žalovanou k závěru, že takové osobě by nemělo být znovu umožněno vykonávat lékárnickou praxi.

96. Soud upozorňuje, že žalovaná se závažnosti žalobkynina jednání věnovala i na jiných místech napadeného rozhodnutí. Upozornila, že léky se „ztratily“ z oficiálního distribučního řetězce a nelze zjistit kdy, kde a jakým způsobem s nimi bylo nakládáno. Poukázala též na možnost, že takové přípravky mohou končit na černém trhu nebo v zahraničí jako tzv. nedovolené reexporty, které v současnosti představují celospolečenský problém, neboť jsou jednou z hlavních příčin nedostupnosti některých léčivých přípravků na českém trhu. Této úvaze dle žalované napovídal i sortiment neevidovaných léků, když z větší části šlo o léky, které jsou např. na německém trhu v průměru dvakrát až třikrát dražší než v ČR. Žalovaná dále poukázala na to, že mezi neevidovanými léky jsou také léky velmi specifické, drahé a zřídka vydávané v lékárnách, které nejsou nemocniční (jako např. léčivé přípravky využívané v souvislosti s transplantacemi a onkologickými onemocněními).

97. Soud považuje ve shodě se žalovanou takové „zmizení“ léčivých přípravků za vysoce závažné, ze systémového hlediska lze tvrdit, že dokonce závažnější než jednotlivá pochybení spočívající například v nesprávném vydání léků. Veškerá žalovanou uvedená argumentace je dle soudu velmi přiléhavá a svědčí o vysoké závažnosti žalobkyní spáchaného disciplinárního deliktu. Žalobkyně výše zmíněné úvahy žalované ničím konkrétním nevyvracela, přičemž soud je považuje za logické, ucelené a racionální. Žalovaná uvedla, že žalobkyně dosud nebyla disciplinárně trestána, což beze sporu působilo v její prospěch, tato skutečnost však nezvrátily ostatní přitěžující okolnosti, které žalovaná popsala. Argumentu, že žalovaná nesprávně vyvozuje žalobkyninu objektivní odpovědnost, soud již výše nepřisvědčil.

98. K likvidační povaze vyloučení z komory soud podotýká, že ačkoli d zaručuje právo na svobodnou volbu povolání, rozhodně to neznamená, že může kdokoli vykonávat jakékoli povolání, popř. že nemůže být zbaven práva vykonávat určité povolání. Dle odst. 2 citovaného článku může zákon stanovit podmínky a omezení pro výkon určitých povolání nebo činností. Stanovení podmínek a omezení výkonu určitého povolání uskutečňuje veřejná moc ve veřejném zájmu, jímž je především zájem na kvalitě výkonu takových činností (nález Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. , publikovaný pod zn. N 138/31 ve Sbírce NU č. 227).

99. Jak správně poznamenala žalovaná, přístup k profesi lékárníka je vzhledem k odborným nárokům na její výkon a vysoké odpovědnosti s ní spojené omezen zákonem a stavovskými předpisy. Česká lékárnická komora sdružuje všechny lékárníky vykonávající své povolání v zařízeních poskytujících lékárenské služby na území ČR. Jde o profesní komoru s povinným členstvím, jehož účelem je mimo jiné zaručení odbornosti členů a dohled komory nad touto odborností, neboť její členové výkonem své profese ovlivňují život a zdraví dalších osob, a existuje zde proto veřejný zájem na regulaci tohoto odvětví a jeho kontrole. Zákon o komorách dává žalované pravomoc v případě závažného porušení povinností člena komory k jeho vyloučení. Soud dodává, že rovněž kárné orgány jiných profesních samospráv mají pravomoc vyloučit své členy, dopustí-li se závažných profesních provinění [např. , o advokacii, nebo , o notářích a jejich činnosti]. Profesní samosprávy tak mají zákonnou možnost ukládat „likvidační“ sankci, přičemž opětovný výkon povolání je podmíněn uplynutím určitého času, popř. jinými podmínkami. Zákaz ukládání likvidačních pokut dle judikatury Ústavního soudu tudíž nelze vykládat tak, že by žalovaná nebyla oprávněna vyloučit svého člena, jsou-li pro to splněny zákonné podmínky.

100. Soud přisvědčuje žalobkyni, že žalovaná pochybila, pokud svůj závěr o tom, že vyloučení z komory není pro žalobkyni likvidační, odůvodnila tím, že žalobkyně má ještě jinou výdělečnou činnost. Tento závěr totiž žalovaná dostatečně nepodložila. Žalobkynin zástupce sice skutečně na jednání čestné rady komory dne 24. 2. 2025 uvedl, že žalobkyně částečně pracuje i mimo lékárenství, neuvedl však v jakém rozsahu, ani jaké má žalobkyně z této činnosti příjmy. Toto pochybení však nemá na zákonnost uloženého disciplinárního opatření vliv. Jak již soud uvedl, zákaz ukládat likvidační sankce totiž neznamená, že by žalovaná nemohla žalobkyni vyloučit z komory, byly-li pro to splněny zákonné podmínky.

101. Soud zároveň může potvrdit, že je mu známo, že žalovaná za obdobné disciplinární delikty ukládá trest vyloučení, k čemuž odkazuje na řízení u zdejšího soudu sp. zn. , , a . Ve všech případech byly žaloby zdejším soudem zamítnuty.

102. Soud shrnuje, že neshledal odůvodnění výroku o uložení disciplinárního opatření nezákonným ani nepřezkoumatelným. Z rozhodnutí je jasně patrné, z jakých důvodů byla žalobkyně vyloučena z komory. Podle § 18 odst. 3 písm. c) zákona o komorách může čestná rada žalovaná uložit za závažné porušení povinností člena komory uvedených v § 9 odst. 2 písm. a) téhož zákona disciplinární opatření vyloučení z komory. Soud již výše uzavřel, že žalobkyně závažně porušila povinnosti podle § 9 odst. 2 písm. a) zákona o komorách, byly proto splněny podmínky pro vyloučení žalobkyně z komory. Smyslem soudního přezkumu zde není hledat ideální druh a výši disciplinárního opatření, ale pouze posoudit, zda nejde o trest neodůvodněný a likvidační. O takové opatření nejde. Přiměřenosti disciplinárního opatření by se soud mohl věnovat pouze na moderační návrh žalobkyně. Ta jej však neuplatnila.

103. Jedenáctý žalobní bod není důvodný.

104. Námitkou postavení poradce v řízení před čestnou radou žalované a jeho následného vystupování v řízení před soudem v pozici zmocněného zástupce žalované se soud blíže nezabýval, neboť tato námitka byla jednak uplatněna po uplynutí lhůty pro rozšíření žalobních bodů (viz ve spojení s ), jednak z repliky žalobkyně není zřejmé, jak se namítaná okolnost měla projevit negativně v právní sféře žalobkyně a v čem konkrétně tedy žalobkyně spatřuje porušení svých procesních práv.

6. Závěr a náklady řízení

105. Žaloba není důvodná, proto ji soud výrokem I. zamítl postupem podle

106. O nákladech řízení rozhodl soud výrokem II. podle tak, že žalované, která byla ve věci plně úspěšná, jejich náhradu nepřiznal. Nevznikly jí totiž žádné náklady řízení nad rámec běžného výkonu úřední činnosti. Žalovaná ani náhradu nákladů řízení nepožadovala.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Praha 18. srpna 2026

Mgr. Marek Bedřich

předseda senátu