Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
3 A 179/2025 - 43.pdf
PDF · 0 B
No categories available
3 A 179/2025 - 43
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Sandnerové a soudkyň Mgr. Ivety Postulkové a JUDr. Petry Kamínkové ve věci
žalobce: T. H., narozený dne X,
bytem X
proti
žalovanému: Městské státní zastupitelství v Praze,
sídlem náměstí 14. října 2188/9, 150 00 Praha 5,
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 11. 2025, č. j. SIN 1026/2025-16,
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se náhrada nákladů nepřiznává.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze (dále též „městský soud“ či „soud“) se žalobce domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí (dále též „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný zamítl jeho odvolání a potvrdil rozhodnutí Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 (dále jen „OSZ“ či „povinný subjekt“) ze dne 14. 11. 2025, č. j. SIN 20/2025-12 (dále též „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím povinný subjekt odmítl žalobcovu žádost o poskytnutí informace z důvodu podle § 15 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen „InfZ“ či „zákon o svobodném přístupu k informacím“) z důvodu podle § 11a odst. 1 písm. b) InfZ.
2. Žalobce podal u povinného subjektu dne 11. 11. 2025 žádost následujícího znění:
„Podle § 13 a § 14 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, žádám Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 10 o poskytnutí následujících informací:
Zda je v rámci dozorové činnosti vedené k trestnímu řízení Policie ČR sp. zn. KRPA-261362/TČ-2017-001476 evidován jakýkoli úkon nebo podání související s následujícími skutečnostmi:
a) tvrzení o nesprávném označení mé osoby jako dědice v protokolech Policie ČR ze dnů 18. 8. 2017 a 24. 5. 2018,
b) tvrzení o zamlčení majetku v řízení o pozůstalosti po L. H. (sp. zn. 27 D 919/2017, OS Praha 10).
Pokud ano, žádám výhradně o sdělení metadat k těmto úkonům, tj.: – datum úkonu, – typ úkonu (stručný popis např. „podnět“, „vyrozumění“, „přípis“ apod.), – spisovou značku a číslo listu (dozorové větve), – označení orgánu, kterému byl úkon případně postoupen.
Nežádám kopie obsahu úkonů ani právní hodnocení povinného subjektu.
Poznámka – kontext žádosti
V téže věci bylo u Vrchního státního zastupitelství v Praze podáno dne 8. 11. 2025 trestní oznámení a dne 10. 11. 2025 jeho doplnění, které dosud nebylo pravomocně ukončeno. Tato informace je uváděna pouze pro vysvětlení legitimního zájmu na poskytnutí informací; žádost nesměřuje na obsah trestního spisu, ale výhradně na evidenci a existenci úkonů vedených u povinného subjektu.“
(dále též „žádost“).
3. Prvostupňovým rozhodnutím povinný subjekt konstatoval, že žalobce soustavně zneužívá právo na informace a způsobuje OSZ nepřiměřenou zátěž. Žalobce podal desítky trestních oznámení, podnětů a stížností, nejméně 16 informačních žádostí od roku 2021 a opakované podněty k výkonu dohledu, přičemž měl těmito prostředky usilovat o přezkum či změnu postupů orgánů činných v trestním řízení a vést s nimi další polemiku. Nynější žádost podal bezprostředně po upozornění Městského státního zastupitelství v Praze na možné zneužívání zákona o svobodném přístupu k informacím. Povinný subjekt dále poukázal na mimořádnou náročnost žádosti, neboť pro zjištění všech listin „souvisejících“ se dvěma tvrzeními by bylo nutné ručně projít neelektronický dozorový spis o více než 1 500 listech, což by zabralo desítky hodin. Dle OSZ navíc většinu listin v daném spisu tvoří podání samotného žalobce a zbylé listiny jsou úkony orgánů veřejné moci, které mu byly doručovány. Žádost tedy nesměřuje k získání využitelných informací, nýbrž k dalšímu úkolování povinného subjektu, a to v extrémním rozsahu.
4. Žalovaný tento závěr napadeným rozhodnutím potvrdil. Konstatoval, že povinný subjekt dostatečně konkrétně doložil dlouhodobost, četnost a opakovanost žalobcovy procesní aktivity, navázané na jeho nespokojenost s postupem orgánů činných v trestním řízení, absenci reflexe dřívějších vysvětlení a poučení i mimořádnou zátěž vyvolanou nynější žádostí. Podle odvolacího orgánu žalobce ve skutečnosti nežádá existující, konkrétně zaznamenanou informaci, ale požaduje, aby OSZ samo analyzovalo obsah trestního spisu a jednotlivých podání, vysvětlovalo a obhajovalo postupy orgánů činných v trestním řízení, případně je přimělo k jejich přehodnocení. Žalobce se snaží dobrat jiného výsledku dědického řízení po své matce. Setrvale a (s ohledem na závěry orgánů činných v trestním řízení) bez opodstatnění trvá na tom, že byl na základě trestného činu v dědickém řízení zkrácen na svých právech. Zákon o svobodném přístupu k informacím využívá jako náhradní prostředek k přezkumu trestní věci a k pokračování polemiky. Účel žádosti tedy spatřil žalovaný v ryze osobním zájmu žalobce dosáhnout jiného výsledku pozůstalostního řízení, nikoli v získání informace nebo ve veřejné kontrole. Zneužití dovodil rovněž z obdobné aktivity žalobce vůči více státním zastupitelstvím, z údajné snahy obcházet trestně procesní postupy a získat prostřednictvím informačních žádostí více práv, než mu náleží.
II. Žaloba
5. Žalobce navrhl, aby soud zrušil napadené i prvostupňové rozhodnutí a uložil povinnému subjektu požadovanou informaci poskytnout.
6. V prvním žalobním bodu žalobce namítá, že správní orgány špatně vyhodnotily obsah žádosti. Poukazuje na to, že svou žádostí požadoval pouze metadata – údaj, zda určitý úkon, resp. dokument existuje, nikoli obsah spisu, právní názory, analýzy, dovysvětlení ani přezkum postupu orgánů činných v trestním řízení.
7. Ve druhém žalobním bodu žalobce nesouhlasí s označením žádosti za zneužití práva na informace, považuje ho za nepřiměřené a formalistické. K aplikaci ust. § 11a odst. 1 písm. b) InfZ musí být splněny tři podmínky, a sice excesivní šikanózní výkon práva, zjevný úmysl poškodit povinný subjekt a absence veřejného či jiného racionálního zájmu. Žádná z těchto podmínek podle žalobce naplněna nebyla. Správní orgány tak zasáhly do žalobcova práva na informace garantovaného v čl. 17 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).
8. Ve třetím žalobním bodu žalobce namítá, že napadené rozhodnutí je založeno na hodnocení osoby žalobce, což je nepřípustné. Rozhodnutí MSZ Praha věnuje většinu svého textu psychologickým úvahám, hodnocení osoby žalobce, jeho domnělým motivům, obsáhlým citacím jiných řízení a spisů. To je podle názoru žalobce judikaturou správních soudů zakázáno, povinný subjekt smí hodnotit jen konkrétní žádost, nikoliv osobu žadatele, jeho minulou aktivitu nebo motivaci. Ve vztahu konkrétně k předmětné žádosti žalobce pokládá napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné.
9. Ve čtvrtém žalobním bodu žalobce namítá, že žalovaný nepoužil mírnější prostředky než institut zneužití práva. Pokud měl za to, že žádost je příliš široká, měl vyzvat k upřesnění podle § 14 odst. 5 InfZ, vyčíslit úhradu (§ 17 InfZ) nebo poskytnout alespoň základní informaci.
10. V pátém žalobním bodu žalobce namítá, že napadené rozhodnutí překračuje meze zákona o svobodném přístupu k informacím tím, že zaměňuje trestní a informační rovinu. OSZ a žalovaný opakovaně tvrdí, že žádost má „trestněprávní motivaci“. To však podle žalobce nemůže být důvod k odmítnutí žádosti. Zákon o svobodném přístupu k informacím neomezuje motivaci žadatele, ale pouze povahu informace. Povinný subjekt nesmí přezkoumávat trestní věc, ale musí sdělit, zda je úkon evidován.
III. Vyjádření žalovaného
11. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Trvá na tom, že procesní aktivity žalobce představují opakované zneužívání práva, tedy pouze zdánlivý výkon práva, který nepožívá právní ochrany.
12. Žalovaný uvádí, že eviduje na základě procesních aktivit žalobce pod samostatnými spisovými značkami 71 založených věcí. Další žalobcem činěná podání jsou vyřizována ve věcech již existujících spisových značek. Z počtu 71 věcí spadá 28 samostatných věcí do agendy svobodného přístupu k informacím. Z úřední činnosti je žalovanému známo, že se žalobce s obdobnými podáními obrací i na jiné subjekty – policejní orgány, státní zastupitelství či soudy, aktuálně lze zmínit žádosti o informace adresované na Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 1, Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 10, Krajské státní zastupitelství v Praze, Vrchní státní zastupitelství v Praze.
13. Podle žalovaného žalobce svými podáními zejména řeší pociťovanou nespokojenost s výsledkem dědického řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 27 D 919/2017 a se závěry formulovanými v navazujících řízeních, která svou procesní aktivitou vyvolal. Snaží se donutit orgány činné v trestním řízení, aby s ním komunikovaly a vysvětlovaly mu problematiku trestního řízení, obhajovaly učiněné úkony, vyvozené závěry a aby plnily jím požadované úkony. Žalobce nereflektuje vysvětlení, kterých se mu dostává a využívá bez opodstatnění další procesní prostředky, při jejichž uplatnění používá šablonovitou argumentaci založenou na polemice s vyslovenými závěry povinných subjektů a nadřízených orgánů nebo na obecném výkladu norem zákona o svobodném přístupu k informacím bez zohlednění objektivně existujících specifik konkrétní posuzované věci. Rozsahem své procesní aktivity a dlouhodobým opakováním požadavků, které zcela zjevně nemohou vést k získání požadovaných informací, žalobce zahlcuje a nepřiměřeně zatěžuje chod povinných subjektů a nadřízených orgánů.
14. Žalovaný uvádí, že povinný subjekt provedl analýzu nejen žalobcových procesních aktivit, ale i požadované informace. Nad rámec samotného konstatování zneužití práva, dospěl k přiléhavému závěru, že i přes předchozí poučení žalobce žádá poskytnutí informací, které není možné s ohledem na jiná výluková ustanovení zákona o svobodném přístupu k informacím (zejm. § 2 odst. 4 InfZ) požadovat.
15. K prvnímu žalobnímu bodu žalovaný uvádí, že formulace žádosti neodpovídá definici „metadat“ jakožto strukturovaných dat o datech. Žalobce požadoval dovysvětlení a obhájení postupů orgánů činných v trestním řízení za účelem dosažení svého zájmu v podobě řešení pro něj výhodnějšího vypořádání dědického řízení.
16. Druhému žalobnímu bodu žalovaný oponuje tím, že nenarušil žalobcova práva, neboť postupoval v souladu se zákonem o svobodném přístupu k informacím. Naopak je to žalobce, který svým jednáním zasahuje do veřejného zájmu a k tíži jiných žadatelů či podatelů prodlužuje lhůty zpracování jimi vážně míněných a řádných podání. Šikanózní charakter jednání žalobce je již natolik značný, že výrazným způsobem zasahuje, respektive již v určitý čas paralyzuje, chod oddělení žalovaného. Též žalovanému odčerpává vedle personálních sil, též materiální a finanční prostředky. Listina neposkytuje ochranu takovému jednání, které je zneužitím práva.
17. Ke třetímu žalobnímu bodu žalovaný uvádí, že povinný subjekt a nadřízený orgán přistupují k žádostem o informace nestranně a nepřihlížejí k individuálním rysům a charakteristikám jednotlivých žadatelů. V souladu se zákonem i judikaturou však musí hodnotit procesní aktivitu, tj. i charakteristiku žadatele v případě, kdy se jedná o zneužití práva. Bez hodnocení dřívějších procesních aktivit žadatele, jeho motivace a dalších relevantních skutečností, by nebylo možné otázku zneužití práva řádně posoudit a dané sankční výlukové ustanovení aplikovat.
18. Ke čtvrtému žalobnímu bodu žalovaný uvádí, že pokud je povinným subjektem stanoven odůvodněný závěr o zneužití práva, tedy o zdánlivosti právního jednání, pak nepřichází v úvahu aplikace výzvy k upřesnění, prodloužení lhůty, částečného poskytnutí, anonymizace či úhrady nákladů.
19. K pátému žalobnímu bodu žalovaný uvádí, že žalobce požadoval po povinném subjektu vysvětlení trestněprávní problematiky. Tuto otázku však nebylo s ohledem na jasně zřetelný projev zneužití práva nutné řešit. Posouzení motivace žadatele je esenciální součástí vyhodnocovacího procesu pro formulaci závěru o zneužití práva. Žalovaný i povinný subjekt řádně a velmi důsledně oddělují trestněprávní agendu od agendy svobodného přístupu k informacím. Pokud by povinný subjekt či žalovaný aplikoval normy a zásady upravující trestní řízení, bylo by negativní vyřízení žádosti dáno přímo zákonem, neboť trestní řád s výjimkou ustanovení § 8a a násl. poskytování informací nepřipouští. Je to právě zákon o svobodném přístupu k informacím, který do neveřejnosti přípravného řízení ingeruje. O trestněprávní motivaci nehovoří povinný subjekt a žalovaný, ale sám žalobce v rámci formulace jím zaslaného podání.
IV. Soudní přezkum
20. Městský soud v Praze rozhodl bez nařízení jednání, neboť ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě listinných důkazů, k nimž měli účastníci možnost se vyjádřit nebo které jsou jim známy, žalobce s takovým projednáním věci výslovně souhlasil a žalovaný ve stanovené lhůtě nevyjádřil nesouhlas (§ 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní; dále jen „s. ř. s.“). Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán, a podle skutkového a právního stavu ke dni vydání napadeného rozhodnutí (§ 75 odst. 1 a 2 s. ř. s.).
21. Po seznámení se správním spisem a zhodnocení jeho obsahu soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.
22. Součástí správního spisu je záznam lustrace spisových značek řízení zahájených na návrh žalobce ze dne 26. 11. 2025, v němž je od roku 2018 evidováno 71 položek, z čehož 28 věcí se týká žalobcových žádostí o informace.
23. Spisový materiál obsahuje rovněž samotné spisy ve věcech poskytování informací vedené u žalovaného pod sp. zn. SIN 1026/2025, SIN 1024/2025, SIN 1023/2025, SIN 81/2025, SIN 48/2024, SIN 34/2023, SIN 1008/2022, SIN 1007/2022, SIN 1006/2022, SIN 1005/2022, SIN 103/2022, SIN 101/2022, SIN 100/2022, SIN 93/2022, SIN 72/2022, SIN 69/2022, SIN 43/2022, SIN 33/2022, SIN 32/2022, SIN 29/2022, SIN 26/2022, SIN 16/2022, SIN 13/2022, SIN 1024/2021, SIN 1021/2021, SIN 1014/2020 a spisy Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 sp. zn. SIN 20/2025, SIN 16/2025.
24. Soud měl při svém rozhodování dále k dispozici spisový materiál k věcem vedeným u žalovaného pod sp. zn. 2 KZN 686/2019 (spojený se sp. zn. 2 KZN 39/2021), 3 KZN 1122/2019 (spojený se sp. zn. 3 KZN 339/2019), 3 KZN 1111/2018, 3 KZN 1027/2018 a 3 KZN 1024/2018.
25. Soud vycházel z následující právní úpravy v rozhodném znění.
26. Podle § 11a odst. 1 InfZ povinný subjekt může odmítnout žádost nebo její část do sedmi dnů ode dne jejího přijetí, pokud lze ve vztahu k ní dovodit, že cílem žadatele je způsobit
a) nátlak na fyzickou osobu, jíž se týkají požadované informace, pokud nejde o informace podle § 8a odst. 2, nebo
b) nepřiměřenou zátěž povinného subjektu; za způsobení nepřiměřené zátěže se považuje také podávání žádostí o informace u většího počtu povinných subjektů bez zjevné obsahové souvislosti požadovaných informací,
a to zpravidla v reakci na předcházející postup povinného subjektu vůči žadateli nebo na vztah s fyzickou osobou uvedenou v písmenu a).
27. Podle § 11a odst. 2 InfZ rozsah požadovaných informací nebo počet podaných žádostí není bez dalšího důvodem pro odmítnutí žádosti podle odstavce 1.
28. Odmítnutí žádosti o poskytnutí informace podle § 11a odst. 1 písm. b) InfZ se dotýká ústavně zaručeného základního práva žalobce na informace. To ovšem neznamená, že jde bez dalšího o zásah nepřípustný. U žádosti, která má povahu zneužití práva, se ochrana poskytovaná čl. 17 odst. 1 Listiny a čl. 10 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod neuplatní.
29. Zákaz zneužití práva na informace ve smyslu § 11a odst. 1 písm. b) InfZ je nutno chápat jako výjimečný korektiv. Lze ho aplikovat pouze tehdy, lze-li z konkrétních okolností spolehlivě dovodit, že žadatel nesleduje legitimní účel práva na informace, nýbrž cíl spočívající v nepřiměřeném zatížení povinného subjektu. Samotný počet žádostí či rozsah požadovaných informací k takovému závěru nepostačují (§ 11a odst. 2 InfZ). Význam však může mít širší kontext dosavadního jednání žadatele, je-li konkrétně doložen a ukazuje-li na systematické využívání práva na informace k jinému účelu než k samotnému získávání informací. Takový přístup aproboval Nejvyšší správní soud zejm. v rozsudku ze dne 13. 6. 2024, č. j. 9 As 26/2024-44. Současně ale judikatura setrvale zdůrazňuje, že závěr o zneužití nelze založit pouze na kvantitativních hlediscích, nýbrž musí být podpořen dalšími, individualizovanými okolnostmi (srov. např. rozsudek NSS ze dne 26. 2. 2020, č. j. 4 As 385/2019-55, a v něm citovanou judikaturu).
30. V nyní projednávané věci správní orgány nezaložily svůj závěr pouze na množství žalobcových dřívějších žádostí, ale vycházely též z jejich obsahu. Žalobcova podání dlouhodobě naznačovala, že se neztotožnil s výsledkem pozůstalostního řízení a s postupem orgánů činných v trestním řízení ve věci trestního oznámení, které žalobce v souvislosti s dědickým řízením podal. Žalobce činil velké množství podání, podněty k výkonu dohledu, stížnosti a žádosti o informace adresované řadě povinných subjektů (Obvodnímu soudu pro Prahu 10, policejním orgánům, státním zastupitelstvím). Své žádosti žalobce namnoze pojímal nikoli jako formulaci konkrétních otázek, ale jako polemiku s postupy a závěry orgánů veřejné moci (příkladmo: „Z jakého důvodu nebylo v rámci trestního řízení zohledněno …“, „Zabývalo se OSZ určitou skutečností?“, „Z jakého důvodu bylo rozhodnuto, že …?“, „Postupovalo OSZ v souladu se zákonem?“ atp. – srov. např. žádosti pod sp. zn. SIN 1023/2025, 1024/2025 či 81/2025). Po uplynutí několika let, kdy povinný subjekt žalobcovy žádosti věcně posuzoval a vyřizoval, byl žalobce upozorněn na to, že jeho jednání již vykazuje znaky zneužití práva na informace a může být takto ze strany povinného subjektu hodnoceno (srov. rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 11. 2025, sp. zn. SIN 1023/2025, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí OSZ o odmítnutí žádosti žalobce 5. 10. 2025 z důvodu podle § 2 odst. 4 InfZ). Správní orgány upozornily, že žalobce prostřednictvím žádostí o informace neusiluje primárně o získání určitých informací, ale o vytvoření dalšího prostoru pro zpochybňování závěrů a dosažení přehodnocení jejich postupu v trestní věci, případně v souvisejícím pozůstalostním řízení, a projevuje tak vůči povinnému subjektu svou nespokojenost. Tento skutkový závěr založily nikoli na hodnocení osoby žalobce, ale na doloženém vzorci jeho procesní aktivity.
31. Je třeba připustit, že nyní předmětnou žádost žalobce koncipoval jiným než výše naznačeným způsobem. Podle názoru soudu však tato obezřetnější formulace nemůže zastřít skutečný obsah žádosti. Ačkoli žalobce formálně požadoval pouze tzv. metadata, ve skutečnosti se domáhal, aby povinný subjekt v celém rozsáhlém dozorovém spise vyhledal veškeré úkony či podání, které „souvisejí“ s jeho dvěma skutkovými tvrzeními, a u takto vybraných listin vytvořil metadatový přehled. Slovo „související“ zde neodkazuje k objektivnímu evidenčnímu znaku, nýbrž vyžaduje obsahové posouzení jednotlivých listin, vyhodnocení, zda se vztahují k tvrzení o nesprávném označení žalobce jako dědice nebo k tvrzenému zamlčení majetku. V tomto smyslu žádost směřuje – podobně jako žádosti předchozí – k reflexi povinného subjektu, zda, jak a v jakém rozsahu byly žalobcovy výhrady v trestní věci zachyceny a procesně řešeny. Žádost je třeba vnímat v kontextu celého žalobcova případu, neboť motivy či jiné okolnosti podání žádosti mají význam pro skutkové zjištění, zda jejím účelem bylo způsobení újmy, popř. až šikanování žalovaného.
32. V daném případě je na místě přihlédnout rovněž k tomu, že podstatná část spisového materiálu je tvořena listinami, s nimiž je žalobce obeznámen, ať už jde o jeho vlastní podání nebo úkony, o jejichž provedení či výsledku byl v průběhu trestní věci vyrozumíván. Tato skutečnost vyplývá již z povahy obsahu trestního spisu, jehož jádrem je odložení žalobcova trestního oznámení. Byť tato okolnost sama o sobě nevylučuje právo žalobce požadovat informace podle zákona o svobodném přístupu k informacím, ve spojení s výše popsanou procesní historií, rozsahem potřebné rešerše a způsobem vymezení žádosti podporuje závěr, že žalobce nepožaduje jemu dosud nedostupnou, konkrétně individualizovanou informaci, ale přenáší na povinný subjekt povinnost provést rozsáhlou a selektivní analýzu spisu pro účely dalšího zpochybňování již vyřízené věci. Nejvyšší správní soud připustil, že žádost o již zjevně držené informace nebo obcházení pravidel přístupu ke spisu mohou představovat příklady vyprázdnění smyslu práva na informace, byť vždy musí jít o závěr založený na individuálním posouzení konkrétní věci (viz rozsudek NSS ze dne 1. 4. 2022, č. j. 1 As 96/2021-43).
33. Pokud jde o otázku zatížení povinného subjektu, je třeba zopakovat, že vyřízení žádosti nepředstavuje prosté vyhledání evidovaného údaje podle určitého objektivně zjistitelného kritéria, ale vyžaduje pročtení jednotlivých listin, jejich obsahové posouzení a vyhodnocení, zda je lze pod neurčitě vymezený pojem souvislosti podřadit. Správní orgány vysvětlily, že dozorový spis je mimořádně rozsáhlý, není veden v elektronické podobě a neobsahuje evidenci, která by umožnila požadované listiny vyhledat bez podrobného studia jeho obsahu. Závěr o časové náročnosti vyřízení v rozsahu desítek hodin je proto přezkoumatelný a ve správním spise má oporu. Rovněž v kontextu předchozí dlouhodobé aktivity žalobce objektivně lze konstatovat nepřiměřené zatížení povinného subjektu.
34. Nad rámec uvedeného soud dodává, že ani v případě, kdy by nebylo možno bez pochybností dovodit, že bezprostředním a primárním cílem žalobcovy žádosti bylo způsobit povinnému subjektu nepřiměřenou zátěž, nelze přehlédnout její možný účel spočívající v obcházení procesních prostředků upravených trestním řádem a v komunikaci zaměřené na zpochybnění způsobu, jakým byla věc vyřízena. Právo na informace není určeno k nahrazování procesních institutů, jejichž prostřednictvím zákon upravuje přezkum postupu orgánů činných v trestním řízení. Tento účel žádosti je však v daném případě spíše vyjádřením či součástí cíle žádosti předvídaného v § 11a odst. 1 písm. b) InfZ. Rozhodující proto zůstává závěr o naplnění podmínek § 11a odst. 1 písm. b) InfZ.
35. Žalobce namítal, že žalovaný měl místo aplikace ust. § 11a odst. 1 písm. b) InfZ zvolit mírnější postup, zejména jej vyzvat k upřesnění žádosti, požadovat úhradu nákladů za mimořádně rozsáhlé vyhledání informací nebo mu poskytnout alespoň část požadovaných údajů. Soud této námitce nepřisvědčil. Ustanovení § 14 odst. 5 písm. b) InfZ dopadá na žádosti nesrozumitelné, nejasné nebo příliš obecně formulované. Nynější žádost však takovou vadou netrpí. Je z ní dostatečně zřejmé, jaké dvě skutkové okolnosti žalobce vymezil a jaká data požadoval. Obtíž vyřízení tedy nespočívala v nejasnosti žádosti odstranitelné výzvou, nýbrž v tom, že žalobce požadoval, aby povinný subjekt v rozsáhlém neelektronickém dozorovém spise vyhledal veškeré listiny obsahově související s jím formulovanými tvrzeními a provedl jejich selektivní vyhodnocení. Výzva k upřesnění by proto mohla být přiléhavá jen tehdy, pokud by směřovala k reálnému zúžení předmětu žádosti. Nelze jí však podmiňovat použití § 11a odst. 1 písm. b) InfZ v situaci, kdy správní orgány dospěly na základě konkrétních okolností k závěru, že již samotný cíl žádosti spočívá v nepřiměřeném zatížení povinného subjektu.
36. Ani úhrada podle § 17 InfZ nepředstavuje nutný předstupeň odmítnutí žádosti pro zneužití práva. Jejím smyslem je kompenzovat náklady mimořádně rozsáhlého, avšak legitimního vyhledávání informací. Naproti tomu § 11a odst. 1 písm. b) InfZ postihuje případy, v nichž lze dovodit, že cílem žadatele není primárně získat informace, ale zatížit povinný subjekt. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 13. 6. 2024, č. j. 9 As 26/2024-44, výslovně uvedl, že úhrada nákladů nemůže zhojit zneužívající povahu žádosti, neboť by nic nezměnila na tom, že se jedná o nedovolené jednání.
37. Soud rovněž neshledal, že by správní orgány byly povinny poskytnout izolovanou základní informaci. Žádost byla de facto koncipována jako požadavek na provedení obsahové rešerše celého spisu. Má-li žalobce pod onou „základní informací“ na mysli prostou odpověď na otázku, zda specifikované listiny existují, pak by taková odpověď vyžadovala tutéž analýzu jako následné sdělení jejich metadat. Částečné vyhovění by tedy neznamenalo méně zatěžující alternativu, nýbrž by předpokládalo provedení rozhodující části práce, kterou správní orgány důvodně vyhodnotily jako nepřiměřené zatížení povinného subjektu. Podle názoru soudu správní orgány v posuzované věci dostatečně objasnily, že i poskytnutí dílčí odpovědi je neoddělitelné od rozsáhlého ručního prohledání a obsahového hodnocení spisu.
38. Žalobce dále namítal, že správní orgány v souvislosti se žádostí nepřípustně poukazovaly na její trestně procesní účel. Lze připustit, že při poskytování informací je zásadně podstatné, jaká informace je požadována, nikoli kdo ji požaduje a z jakého osobního zájmu. Ani očekávané využití informace v soukromoprávním nebo jiném sporu bez dalšího nezakládá zneužití práva. K tomu je však třeba uvést, že právě § 11a odst. 1 písm. b) InfZ výjimečně umožňuje zkoumat cíl žádosti. Správní orgány proto byly oprávněny hodnotit, zda je žádost součástí dlouhodobého vzorce podání sloužících nikoli k získání informací, ale k neopodstatněnému zatěžování povinného subjektu. V daném případě nezaložily závěr o zneužití práva jen na tom, že žalobce hodlá údaje využít v trestní věci či v pozůstalostním řízení nebo že s postupem orgánů nesouhlasí. Přesvědčivě vyložily, proč tato konkrétní žádost, byť formálně omezená na metadata, fakticky vyžaduje obsahové posouzení rozsáhlého spisu a ve spojení s konkrétně doloženou předchozí aktivitou žalobce sleduje nepřiměřené a neúčelné zatížení.
V. Závěr a náklady řízení
39. Na základě shora uvedeného soud došel k závěru, že správní orgány dostály požadavku individualizovaného posouzení nynější žádosti a souhrnu konkrétních okolností případu. Jejich závěr o tom, že primárním cílem žádosti žalobce nebylo získat informace, ale způsobit povinnému subjektu nepřiměřenou zátěž, je řádně odůvodněn a má oporu ve spise. Žádnou z žalobních námitek soud neshledal důvodnou, a proto žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
40. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce nebyl ve věci úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému soud náhradu nákladů nepřiznal, neboť mu nevznikly žádné důvodně vynaložené náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti (viz usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 31. 3. 2015, č. j. 7 Afs 11/2014-47, č. 3228/2015 Sb. NSS, body 25 a 26).
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
Praha 19. srpna 2026
JUDr. Ludmila Sandnerová v. r.
předsedkyně senátu
Shodu s prvopisem potvrzuje M. H., DiS.