Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

7 A 6/2026 - 56

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Loudové a soudkyň JUDr. Dany Černé a Mgr. Kateřiny Peroutkové ve věci

žalobce: Statutární město Opava

sídlem Horní náměstí 382/69, 746 01 Opava

proti

žalované: Ministerstvo kultury

sídlem Maltézské náměstí 471/1, 118 11 Praha 1

o žalobě proti rozhodnutí ministra kultury ze dne 9. 12. 2025, č. j. MK 97585/2025 OLP

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Žalobce se domáhal zrušení rozhodnutí ministra kultury ze dne 9. 12. 2025, č. j. MK 97585/2025 OLP (dále jen „napadené rozhodnutí”), a rozhodnutí Ministerstva kultury ČR (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 7. 4. 2025, č. j. MK 33121/2025 OPP, sp. zn. MK-S 11821/2022 OPP (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), kterým ministr kultury zamítl rozklad žalobce proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně, kterým byla prohlášena za kulturní památku nemovitá věc ve vlastnictví žalobce, označená jako „dům“, který sestává z pozemku parc. č. 271/1 bez ohradní zdi, jehož součástí je stavba domu Město č. p. 183 v kat. území Opava-Město, obec Opava, okres Opava, kraj Moravskoslezský (dále také „předmětný dům“).

II. Žalobní body

2. Žalobce navrhl, aby soud zrušil napadené i prvostupňové rozhodnutí. Správní orgán I. stupně prohlásil předmětný dům za kulturní památku podle , o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), podklady shromážděné ve správním řízení však obsahovaly výrazně rozdílná hodnocení památkových hodnot domu, a správní orgán I. stupně proto měl povinnost tato odlišná stanoviska přesvědčivě vyhodnotit a vypořádat v odůvodnění svého rozhodnutí. Žalobce jako vlastník domu s rozhodnutím nesouhlasil a podal rozklad, v němž namítal zejména nedostatečné a nesprávné hodnocení důkazů. Žalovaný rozklad zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil, přičemž převzal argumentaci správního orgánu I. stupně. Žalobce proto považuje i napadené rozhodnutí za nezákonné z důvodu vadného hodnocení důkazů a nedostatečného odůvodnění.

3. Orgánem památkové péče příslušným k vyjádření podle § 3 odst. 1 zákona o státní památkové péči byl Magistrát města Opavy (dále též „Magistrát“), který ve stanovisku ze dne 23. 6. 2023 nedoporučil prohlášení domu za kulturní památku. Uvedl, že jde o opakovaně přestavovaný objekt. Je možné, že některé jeho konstrukce jsou již z počátku 18. století, bylo by však značně obtížné specifikovat jeho kulturněhistorické hodnoty hodné památkové ochrany spočívající v dochovaných historických konstrukcích. Objekt nepředstavuje unikát v rámci státu, kraje ani města, ať už z pozice stavební produkce (architekt ani stavitel není jednoznačný), nebo ve spojení s významnými osobnostmi regionu (jeho vlastníky byli vždy řadoví občané města nebo spolky či církev). Toto odborné stanovisko představuje zásadní námitku proti prohlášení předmětného domu za kulturní památku. Žalovaný se však s touto námitkou v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal. Pouze odkázal na části prvostupňového rozhodnutí týkající se demolice vedle stojícího obchodního domu Slezanka (dále jen „Slezanka“) a připravované studie nové zástavby a vztahu předmětné nemovitosti k ostatním objektům na území městské památkové zóny. Žalovaný se však nevypořádal s námitkou uplatněnou v rozkladu a reagoval pouze nevhodným odkazem místo věcné argumentace.

4. Krajský úřad Moravskoslezského kraje (dále jen „Krajský úřad“) se dne 28. 3. 2024 vyjádřil k předmětnému domu jako ke standardní architektonické produkci své doby s tím, že jako pozůstatek zástavby a struktury města Opavy je urbanisticko-historicky cenný. Upozornil na existenci některých dochovaných fragmentů (klenby, části zdiva, nástěnná malba), zároveň však zdůraznil rozsáhlé a často necitlivé úpravy prováděné jak před rokem 1945, tak zejména v 60. letech, kdy zanikla zhruba polovina jižního křídla budovy. Úpravy narušily historickou strukturu objektu – došlo ke změnám střechy, zazdění či prolomení otvorů, výměně výplní, utilitárním úpravám interiéru i instalaci novodobého vybavení. Krajský úřad konstatoval, že dům neuchovává celistvou či intaktně zachovanou historickou slohovou etapu, ale pouze dílčí, výrazně pozměněné fragmenty z různých období. Jeho vyjádření tak obsahuje zásadní a odůvodněné námitky proti prohlášení domu za kulturní památku, obdobně jako stanovisko Magistrátu. Žalovaný se však s touto námitkou v odůvodnění nevypořádal. Pouze odkázal na části prvostupňového rozhodnutí a na stavebnětechnický posudek Ing. Vinaře, který konstatuje, že stavební konstrukce předmětného domu jsou stále ve větší míře zachovány. To nereaguje na podstatné důvody uvedené Krajským úřadem, zejména na zpochybnění samotné památkové hodnoty objektu. Žalovaný tak námitku žalobce opět vypořádal nevhodně pouhým odkazem na závěry správního orgánu I. stupně místo vlastní argumentace.

5. Oponentní posudek prof. PhDr. Šopáka, Ph.D. ze dne 1. 6. 2023 uvádí, že předmětný dům představuje běžný, nikoli kvalitativně výjimečný produkt stavební kultury po roce 1860, neboť jde o běžný produkt stavební kultury doby, který nebyl spojován se zvláštními estetickými nároky kladenými na zpracovatele projektu a na jeho řemeslné provedení. Navíc byl opakovaně a utilitárně upravovaný podle aktuálních potřeb (klášter, spolky, knihovna, divadlo). Úpravy často narušily jak exteriér, tak interiér, bez ohledu na původní vzhled či řemeslné detaily. Podle posudku objekt neobsahuje hodnoty vyžadující speciální režim ochrany. Tento posudek tak představuje zásadní námitku proti prohlášení domu za kulturní památku. Žalovaný se však s touto námitkou nevypořádal. Pouze odkázal na části prvostupňového rozhodnutí, kde však žádná konkrétní reakce na argumenty prof. Šopáka uvedena není. I zde tedy námitku odmítl nevhodně pouhým odkazem na souhrnné závěry prvního stupně místo vlastní argumentace.

6. Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že správní orgán I. stupně se při posouzení věci přiklonil k názoru Národního památkovéhou (dále také „“) a také k názoru dalších odborníků na památkovou péči (pravděpodobně prof. PhDr. PaedDr. Vybírala DSc. a doc. PhDr. Wintera, Ph.D.). Současně však tvrdí, že právní posouzení je výlučně na správním orgánu I. stupně a že tento nepřevzal závěry odborníků týkající se právních otázek. Podle žalobce je toto tvrzení žalovaného v rozporu s obsahem správního spisu.

7. Žalovaný na stranách 13 - 14 uvedl, že předmětný dům splňuje podmínky pro prohlášení za kulturní památku, přičemž převzal popis jeho údajných památkových hodnot. Ty spatřuje zejména v klasicistním průčelí, barokním jádru, různých historických přestavbách, urbanistickém významu a v dochovaných konstrukcích a prvcích interiéru. Tento popis je však doslovně převzatý z podkladového vyjádření , konkrétně z textu Mgr. Klvačové, obsaženého ve správním spise. Žalovaný tak své závěry neformuloval samostatně, ale opřel se o totožné znění podkladu. Žalobce uvádí, že žalovaný (stejně jako správní orgán I. stupně) doslovně převzal závěry pouze z jediného podkladu, tj. stanoviska Mgr. Klvačové, zatímco se vůbec nevypořádal s dalšími zásadními podklady, tj. vyjádřením Magistrátu, Krajského úřadu a posudkem prof. Šopáka. Ty přitom obsahují závěry opačné než stanovisko Mgr. Klvačové.

8. Správní orgány měly podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), hodnotit všechny podklady v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů a v mezích správního uvážení (). To však vyžaduje přihlédnout ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, a v odůvodnění vysvětlit, z jakých podkladů a úvah rozhodnutí vychází a jak byly vypořádány námitky účastníků. Podle judikatury Nejvyššího správního soudu (např. rozsudky ze dne 13. 11. 2009, č. j. -48, a ze dne 2. 8. 2012, č. j. -49) nesmí být volné hodnocení důkazů libovůlí – správní orgán nemůže některé důkazy ignorovat a jiné bez vysvětlení preferovat, ale musí je posoudit jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Správní orgány tyto zásady porušily, protože se nevypořádaly s podstatnými námitkami proti prohlášení domu za kulturní památku a bez vysvětlení převzaly pouze text stanoviska Mgr. Klvačové, zatímco ostatní zásadní podklady opomněly.

9. Obě rozhodnutí převážně jen podrobně popisují průběh řízení a citují jednotlivé podklady, místo aby vysvětlily, proč správní orgány rozhodly právě tak, jak stojí ve výroku. Rozsahově je patrný výrazný nepoměr mezi popisem řízení a skutečným zhodnocením podkladů. Správní orgány navíc neodstranily rozpory mezi jednotlivými důkazy. Některé podklady pouze převzaly, jiné opominuly, aniž by vysvětlily proč. Odůvodnění tak postrádají řádné vyhodnocení rozhodných skutečností i vypořádání rozporů mezi jednotlivými podklady.

10. Při posuzování, zda má být věc prohlášena za kulturní památku, je přítomna vždy určitá míra subjektivity při posouzení, co je významným dokladem historického vývoje, životního způsobu a prostředí společnosti, resp. projevem tvůrčích schopností a práce člověka, či co má či nemá uměleckou či historickou hodnotu (§ 2 odst. 1 zákona o státní památkové péči), a proto nelze očekávat, že správní orgán vyvrátí každé tvrzení z podkladů, které památkovou hodnotu popírají. Přesto musí být z odůvodnění rozhodnutí jasně patrné, proč správní orgán námitky neuznal, které skutečnosti považuje za nerozhodné či nesprávné a jak byly jednotlivé důkazy vyhodnoceny. Z odůvodnění musí být zřejmé, že se orgán všemi námitkami zabýval a žádnou neignoroval. Rozhodnutí tyto požadavky nesplňují, protože nevysvětlují, proč nebyly námitky proti prohlášení domu za kulturní památku akceptovány, ani jak byly při rozhodování zohledněny.

11. Žalobce uznává, že správní orgán může námitky účastníka vyvrátit i tím, že předloží vlastní ucelenou a přesvědčivou argumentaci, z níž bude zjevné, proč s jeho námitkami nebylo možné souhlasit. V této věci však správní orgány nic takového neučinily. Pouze doslovně převzaly stanovisko jedné odbornice (Mgr. Klvačové) a bez dalšího se přiklonily i k názorům dvou dalších odborníků. Oponentní odborné názory zcela pominuly. Tím podle žalobce nevzniká přesvědčivé odůvodnění, které by implicitně vyvrátilo opačné závěry. Naopak to vyvolává pochybnosti, zda si správní orgány vůbec vytvořily vlastní názor na základě vlastního hodnocení důkazů. Vzhledem k tomu, že stanoviska obecního úřadu obce s rozšířenou působností a krajského úřadu jsou zákonem vyžadovanými podklady a poskytují klíčový lokální pohled, mělo odůvodnění jasně vysvětlit, proč jejich závěry neobstojí.

12. Rozhodnutí srozumitelně nepopisují a nevysvětlují, v čem konkrétně spočívají tvrzené památkové hodnoty domu. Rozhodnutí používají pouze obecné a neurčité formulace typu „mimořádně cenný doklad v jádru barokní stavby s dalšími přestavbami a adaptacemi“, „stavba reprezentuje vysokou úroveň městské architektury v Opavě“ či „unikátnost stavebních konstrukcí a materiálů“, aniž by bylo vysvětleno, co přesně tyto pojmy znamenají, a proč mají na dům dopadat. Správní orgány sice vyjmenovávají různé konstrukce, materiály a uměleckořemeslné prvky (cihelné vyzdívky, klenby a záklenky, komínková tělesa, dřevěné konstrukční prvky krovů, schodišťová zábradlí aj.), ale neuvádějí, v čem konkrétně spočívá jejich mimořádnost či jedinečnost. Chybí tedy potřebné odůvodnění, které by umožnilo posoudit, zda tyto prvky skutečně zakládají památkové hodnoty odůvodňující prohlášení domu za kulturní památku.

13. Správní orgány se nevypořádaly s otázkou proporcionality zásahu do vlastnického práva. Prohlášení za kulturní památku je významné omezení a správní orgány musí vážit tento zásah vůči dalším legitimním veřejným i soukromým zájmům – především možnosti ekonomicky udržitelného využití domu a potřebám fungujícího městského prostředí. Podle žalobce je ochrana případných památkových hodnot již dostatečně zajištěna tím, že dům leží v městské památkové zóně, jak uvádí ve svém posudku i prof. Šopák, případně Magistrát, neboť v okolí existují hodnotnější objekty, které si uchovávají svá historická schodiště, půdní prostory, orientaci i členění jednotlivých provozů a fasády, přestože nejsou kulturními památkami. Správní orgány se však těmito argumenty nezabývaly a proporcionalitu nehodnotily. Žalovaný tvrdí, že památková zóna neposkytuje plnou ochranu interiérům a že citlivou obnovu lze předpokládat jen u kulturní památky, tyto závěry však neporovnává s dalšími legitimními soukromými i veřejnými zájmy. Žalobce jako vlastník a zároveň statutární město má zákonnou povinnost pečovat o rozvoj území. Žalobce předložil i konkrétní urbanistické záměry (nové společenské centrum, oživení Rybího trhu), které nepočítají s demolicí budovy, ale naopak je záměr tento objekt zachránit a dále využívat v souvislosti se záměrem nové výstavby v jeho blízkosti, a tímto způsobem také zabránit jeho dalšímu chátrání. Realizace nového společenského centra by navíc vrátila život ve městě Opavě právě do předmětné lokality historického náměstí Rybí trh, jehož význam obě rozhodnutí akcentovala. Prohlášení domu za kulturní památku však žalobce tyto projekty zásadně ohrožuje, omezuje je průtahy a nutností vynaložit dodatečné náklady, což může vést místo ochrany domu k jeho pokračující degradaci. Žalovaný tedy upřednostnil památkovou ochranu bez řádného zvážení konkurujících soukromých i veřejných zájmů, mimo jiné i zájem na péči o všestranný rozvoj svého území, dle , o obcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“).

III. Vyjádření žalovaného

14. Žalovaný ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění obou rozhodnutí. Památkové hodnoty domu spočívají v tom, že jde o objekt s pozdně klasicistním průčelím a barokním jádrem, doplněným o historizující a novodobé přestavby, představující vývoj městské architektury v Opavě. Dům byl využíván v různých funkcích (sídlo šlechty, sirotčinec, knihovna, divadlo). Podle žalovaného se v interiérech dochovaly autentické konstrukce a řemeslné prvky z různých stavebních etap (např. v suterénu a v přízemí konstrukce z doby před požárem 1689, původní dveřní výplně, klasicistní a historizující kovaná zábradlí schodišť, dřevěné dekorativní schodiště, dřevěné obklady pódia v bývalém tanečním sále apod.). Ty reprezentují jednotlivé stavební fáze, kterými objekt ve svém vývoji prošel (tj. rané baroko, klasicismus, historismus a raný modernismus). Mezi významné hodnotné prvky interiéru patří také široké uplatnění klenebních soustav v přízemí, datovaných od 17. století po 20. století.

15. Žaloba pouze opakuje stejné námitky jako v rozkladu a předchozím řízení a nepřináší nic nového, všechny námitky byly vypořádány, závěry jsou podloženy dostatečnými skutkovými zjištěními, nejsou s nimi v rozporu a správní orgány se vypořádaly se všemi námitkami žalobce. Úvahy správních orgánů jsou logické a správní uvážení zůstalo v mezích zákona.

16. Žalovaný k námitce, že se správní orgán I. stupně nevypořádal s odlišným názorem Magistrátu a s námitkou Krajského úřadu, uvedl, že skutečnost, že ve spise existují podklady svědčící pro i proti prohlášení za kulturní památku, sama o sobě nezakládá nezákonnost rozhodnutí. Názory dotčených orgánů musí správní orgán vyhodnotit, nikoli akceptovat (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2026, č. j. -173). Stanoviska Magistrátu a Krajského úřadu jsou navíc pouze doporučující. Podle žalovaného se správní orgán mohl přiklonit k jednomu z odborných názorů, pokud to racionálně odůvodnil. Památkové hodnoty domu přitom správní orgán I. stupně podrobně popsal. Ministerstvo kultury je podle orgánem, který hodnotí všechny podklady na základě vlastní úvahy. Žalovaný se odvolal i na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále též „NSS“) ze dne 18. 7. 2007, č. j. -64, podle něhož jde při posuzování památkových hodnot o volné hodnocení důkazů, správní orgán posoudí všechny důkazy jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a své úvahy řádně uvede v odůvodnění.

17. Podklady předložené žalobcem byly v průběhu řízení nekonzistentní, neboť zatímco stanovisko Magistrátu ze dne 19. 4. 2022 (MMOP 48745/2022) označilo objekt za historicky cenný, pozdější vyjádření ze dne 23. 6. 2023 (MMOP 74301/2023) jej popsalo jako opakovaně přestavovaný dům bez jasně definovatelných památkových hodnot. Podobně dopis primátora ze dne 23. 10. 2023 (MMOP 139573/2023/PRIM) hovořil o zachránitelné fresce „Rozsévač“, zatímco následné vyjádření města ze dne 3. 6. 2024 (64536/2024/PORG) po restaurátorském posouzení uvedlo, že její odkrytí by vyžadovalo minimálně 50 % domalování. Námitky žalobce byly dostatečně vypořádány zejména na stranách 13 - 18 napadeného rozhodnutí. Krajský úřad pouze popsal stav objektu a nevyjádřil nesouhlas s prohlášením domu za kulturní památku, přičemž rozhodnutí o ochraně ponechal na úvaze správního orgánu.

18. K námitce týkající se posudku prof. Šopáka žalovaný uvedl, že ji považuje za vypořádanou stejným způsobem jako námitky založené na stanoviscích Magistrátu a Krajského úřadu. Památkové hodnoty, které prof. Šopák zpochybnil, byly podrobně popsány a odůvodněny. I samotný názor prof. Šopáka na památkové hodnoty domu se v průběhu času měnil.

19. K námitce přiklonění se k názoru žalovaný uvedl, že žalobce nesprávně interpretuje část napadeného rozhodnutí. Posouzení, zda věc může být prohlášena za kulturní památku, je výhradně otázkou právní, kterou přísluší řešit správnímu orgánu, zatímco znalci mohou hodnotit pouze aspekty technické. Judikatura NSS tento princip potvrzuje (rozsudky ze dne 23. 3. 2005, č. j. , ze dne 31. 7. 2007, č. j. , a ze dne 31. 10. 2013, č. j. ). Skutečnost, že popis památkových hodnot odpovídá textu doporučujícího vyjádření , není závadou. Pokud jsou památkové hodnoty podrobně popsány v jednom z klíčových podkladů, není podle žalovaného účelné je parafrázovat jen proto, aby vznikl dojem samostatného zpracování. Podstatné je, aby správní orgán vysvětlil, proč se v rámci správního uvážení k určitému podkladu přiklonil, což žalovaný považuje za splněné.

20. Určení památkových hodnot podle § 2 odst. 1 písm. a) zákona o státní památkové péči je otázkou správního uvážení, do něhož soud nezasahuje, pokud nebylo zneužito nebo překročeno (rozsudek NSS ze dne 28. 4. 2023, č. j. , usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 23. 3. 2005, č. j. , a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2024, č. j. ). Žalovaný připomíná, že podle judikatury musí odůvodnění umožnit rekonstruovat myšlenkový postup správního orgánu, nikoli naplnit představy účastníka o ideální podobě odůvodnění, a že odlišný názor žalobce nepředstavuje nepřezkoumatelnost (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2026, č. j. -173).

21. Ani protichůdnost některých skutkových podkladů nebrání vydání rozhodnutí, neboť správní orgán je podle oprávněn vytvořit si vlastní úsudek na základě volného hodnocení důkazů. Správní orgán nepřekročil meze správního uvážení. Podle rozsudku NSS ze dne 31. 10. 2013, č. j. , je postup správního orgánu akceptovatelný, pokud jednotlivá stanoviska věcně posoudí, vyhodnotí a vysvětlí, proč se přiklonil k závěru o existenci hodnot podle zákona o státní památkové péči. Podle žalovaného správní orgán není podle judikatury povinen reagovat samostatně na každý dílčí argument či podklad. Postačí, pokud z odůvodnění jako celku vyplývá, že všechny podklady vyhodnotil a vytvořil ucelený, logický a soudně přezkoumatelný řetězec úvah. V řízení byly pečlivě zváženy všechny relevantní okolnosti. Nepřezkoumatelnost nastává pouze tehdy, pokud z rozhodnutí nelze vůbec zjistit, z jakých skutkových okolností orgán vycházel a jakými úvahami se řídil, nikoli pokud účastník pouze nesouhlasí s jeho právním názorem či hodnocením důkazů.

22. Žalobce si podle žalovaného protiřečí, když jednou tvrdí, že odůvodnění je nedostatečné, a vzápětí že památkové hodnoty nejsou srozumitelně popsány a vysvětleny. Podle žalovaného jsou podstatné památkové hodnoty vysvětleny zejména na stranách 29 - 32 prvostupňového rozhodnutí. Požadavky na rozsah vypořádání námitek nesmí být „přemrštěné“ a soudy nemají rušit rozhodnutí jen z formálních důvodů (rozsudek NSS ze dne 4. 10. 2017, č. j. ). NSS dále zdůraznil, že posuzování historických či uměleckých hodnot je do určité míry subjektivní a zahrnuje správní uvážení, do nějž soud zasahuje jen při překročení jeho mezí (rozsudky NSS ze dne 31. 10. 2013, č. j. , ze dne 23. 3. 2005, č. j. , a ze dne 31. 7. 2007, č. j. ). Nepřezkoumatelnost je dána jen tehdy, pokud z odůvodnění nelze zjistit, z čeho orgán vycházel a jak uvažoval, nelze ji zaměňovat s pouhou polemikou účastníka (rozsudek NSS ze dne 27. 2. 2019, č. j. ). Povinnost vypořádat se se všemi námitkami neznamená povinnost reagovat na každou podrobnost, přičemž odvolací řízení tvoří s řízením prvostupňovým jeden celek (usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 12. 10. 2004, č. j. , rozsudky NSS ze dne 28. 12. 2007, č. j. , a ze dne 26. 2. 2010, č. j. ).

23. Žalovaný uvedl, že test proporcionality byl proveden, když byly poměřeny památkové hodnoty domu a ekonomické možnosti žalobce. Bez statusu kulturní památky by mohlo docházet k úpravám nerespektujícím autenticitu objektu, přestože by nenarušovaly Městskou památkovou zónu Opava (vyhl. č. , o prohlášení území historických jader vybraných měst za památkové zóny, ve znění pozdějších předpisů). Zdůraznil, že památková zóna sama o sobě nemusí chránit všechny hodnoty jednotlivých objektů [Zídek, M., Tupý, M. a Klusoň, J. . Praktický komentář. () Wolters Kluwer, ASPI] a že ochrana objektu v památkové zóně může být nedostatečná (rozsudek NSS ze dne 22. 10. 2021, č. j. ). Podle rozsudku NSS ze dne 31. 10. 2013, č. j. , legitimní očekávání vlastníka nemůže bránit dodatečné památkové ochraně, a pokud objekt vykazuje znaky kulturní památky, musí veřejný zájem převážit nad zájmem vlastníka. Podle žalovaného je předmětný dům jedním z mála objektů v centru, které nezasáhly poválečné asanace vnitrobloků, což je klíčová urbanistická hodnota. Stávající plošná ochrana památkové zóny není schopna zajistit zachování autentických konstrukcí a řemeslných prvků. Prohlášení za kulturní památku tak není excesivním ani neproporcionálním zásahem (srov. též rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 8. 2020, č. j. ).

24. V praxi je v památkově plošně chráněných územích velmi obtížné vymáhat na vlastnících řádnou údržbu či plnění povinností podle § 14 odst. 2 zákona o státní památkové péči. V řízení o prohlášení domu za kulturní památku bylo prokázáno, že samotná plošná ochrana Městské památkové zóny Opava je nedostatečná. Prohlášení domu za kulturní památku proto nepředstavuje nepřiměřený zásah do vlastnických práv, neboť objekt je i v rámci památkové zóny mimořádně významným dokladem někdejšího měšťanského paláce a je nezbytné jej chránit v co nejautentičtější podobě se všemi řemeslnými principy a materiály typickými pro jednotlivé stavební etapy, které formovaly jeho architektonický výraz. Stávající plošná památková ochrana chrání jen „běžnou“ historickou vrstvu, nikoli zmíněné památkové prvky a historické stavební konstrukce.

25. Po provedení testu proporcionality mezi veřejným zájmem na památkové ochraně a zájmem na péči o všestranný rozvoj území neshledal žalovaný rozpor. Zásah do vlastnického práva není nepřiměřený ve srovnání s přínosem pro památkovou péči, neboť dům není v havarijním stavu a je již dnes uzpůsoben k tomu, aby mohl být s minimálními zásahy adaptován na jiné využití. Případnou úpravu budovy bude vlastník řešit v rámci obnovy kulturní památky se zástupci příslušného orgánu památkové péče, tj. s Magistrátem. Vzhledem k tomu, že jde o veřejnoprávní subjekt, lze důvodně očekávat, že bude nalezen nezbytný kompromis ohledně realizace zájmu provozování činnosti související se zájmy statutárního města a zároveň veřejného zájmu na ochraně kulturního dědictví v souvislosti s rekonstrukcí objektu.

26. Prohlášení domu za kulturní památku neznamená zákaz jeho využívání či obnovy, ale pouze usměrnění tak, aby byly zachovány zjištěné památkové hodnoty. Řada obdobných objektů byla úspěšně obnovena a nadále funkčně využívána. Žalovaný odkázal na rozsudek NSS ze dne 18. 11. 2009, č. j. , podle něhož je památková ochrana tím potřebnější, čím více je objekt ohrožen. Výjimečnost a zachovalost domu byla podrobně popsána v obou rozhodnutích a Ústřední seznam kulturních památek není výběrovým seznamem s omezeným počtem zástupců svého druhu (srov. rozsudek NSS ze dne 14. 7. 2016, č. j. ).

IV. Replika žalobce

27. Žalobce nesouhlasí s tvrzením žalovaného o rozporu ve vyjádřeních Magistrátu. Závazné stanovisko Magistrátu ze dne 19. 4. 2022 (MMOP 48745/2022) bylo vydáno v jiné věci – k demolici Slezanky – a vůbec nehodnotilo, zda má být předmětný dům prohlášen za kulturní památku. Žalovaný tedy vytrhl výrok z kontextu a neprávem jej staví do rozporu s vyjádřením Magistrátu ze dne 23. 6. 2023 (MMOP 74301/2023). Stanovisko a vyjádření jsou přitom konzistentní v tom, že dům má jisté kulturní kvality, Magistrát však neshledal, že by tyto byly takové intenzity, aby odůvodňovaly jeho prohlášení za kulturní památku.

28. Stejně tak údajný rozpor ohledně fresky Rozsévače není důkazem nekonzistence. Žalobce pouze reflektoval dodatečnou konzultaci s odborníkem na restaurování, podle něhož by odkrytí fresky bylo velmi problematické.

29. Konečně žalobce odmítá tvrzení žalovaného o změně názoru prof. Šopáka, neboť ve spise je pouze jeho jednoznačný oponentní posudek popírající existenci památkových hodnot předmětného domu.

V. Obsah správního spisu

30. Ze správního spisu vyplývá, že správní orgán I. stupně obdržel dne 27. 6. 2022 od spolku Za Opavu podnět na prohlášení předmětného domu - Divadelního klubu (Mariánskéhou) - za nemovitou kulturní památku. Dle podnětu se dům nachází přímo v centru Městské památkové zóny Opava, v těsné blízkosti nejvýznamnějších kulturních památek města Opavy. Díky dlouhému stavebněhistorickému vývoji je cenným dokladem městské zástavby. V interiéru se dochovala řada unikátních prvků, jako dřevěná klenba kaple, různé typy kleneb, samonosné schodiště, historické obklady či půdní schodiště, které svědčí o vysoké úrovni tehdejšího stavitelství. Stavba významně dotváří prostředí okolních památek (kostela Nanebevzetí Panny Marie a fary na Almužnické ulici) a svou monumentální hmotou formuje charakter této části města. Jako mimořádně hodnotný příklad měšťanského paláce je nezbytné zachovat ji v co nejautentičtější podobě, včetně tradičních řemeslných postupů a materiálů.

31. Správní orgán I. stupně požádal dne 10. 11. 2022 , územní odborné pracoviště v Ostravě, o odborné vyjádření v dané věci a o případné doplnění potřebných podkladů.

32. vypracoval návrh na prohlášení předmětného domu za kulturní památku. V návrhu uvádí, že se jedná o hodnotnou třípodlažní stavbu s barokním jádrem z roku 1709, později přestavěnou na šlechtický palác a následně upravovanou pro potřeby kongregace i města. Budova se nachází v Městské památkové zóně Opava na významném místě u Rybího trhu, v sousedství kostela Nanebevzetí Panny Marie. Má dochované historické konstrukce (klenby, schodiště, krovy), cenné architektonické detaily i vzácné prvky interiéru včetně fresky Paula Gebauera. Objekt prošel v 19.–20. století řadou úprav, mimo jiné radikální přestavbou v 60. letech. V současnosti je technicky ve špatném stavu, přesto si zachoval podstatné historické hodnoty. Slouží jako zázemí Slezského divadla. zdůraznil jeho význam pro urbanismus a památkový ráz lokality a doporučil zachovat objekt v co nejautentičtější podobě.

33. Regionální komise doporučila dne 18. 4. 2023 prohlášení domu za kulturní památku. Uvedla, že jde o autentickou a hodnotnou historickou stavbu na jednom z nejstarších opavských náměstí – Rybím trhu – jehož historická struktura se dochovala i přes poválečné zásahy. Objekt má výrazné urbanistické, architektonické i památkové hodnoty, reprezentuje vývoj městské architektury a obsahuje řadu cenných původních prvků. Komise zdůraznila, že je žádoucí jej památkově chránit a rekonstruovat tak, aby zůstal věrným dokladem historického vývoje centra Opavy.

34. Správní orgán I. stupně vyrozuměl žalobce dne 19. 5. 2023 o zahájení řízení o prohlášení za kulturní památku. Zároveň vyzval Magistrát města Opavy, oddělení památkové péče, a Krajský úřad Moravskoslezského kraje, odbor kultury a památkové péče, k zaslání odborného vyjádření do 30 dnů od obdržení žádosti.

35. Magistrát ve stanovisku ze dne 23. 6. 2023 nedoporučil prohlásit předmětný dům za kulturní památku, protože jde podle něj o běžný, mnohokrát přestavovaný objekt s dnešní podobou z roku 1961, bez jasně vymezitelných kulturněhistorických hodnot nad rámec ochrany, kterou mu již poskytuje městská památková zóna. Nepovažuje dům za unikát, není spojen s významnými osobnostmi, jeho stavebnětechnický stav je zanedbaný, ale funkční, a v okolí se nachází mnohem hodnotnější historické budovy, které nejsou samy památkami.

36. Dne 15. 8. 2023 zaslal správnímu orgánu I. stupně doplňující podklady k řízení o prohlášení domu za kulturní památku. Prvním připojeným dokumentem bylo Konzultační vyjádření ze dne 23. 2. 2022 adresované projektantům, které popisuje historické, architektonické a řemeslné hodnoty domu (klenby, schodiště, krovy, fresku Paula Gebauera, obklady, dveře aj.) a jeho význam pro prostředí městské památkové zóny Opava. zdůraznil nutnost zachovat objekt v maximálně autentické podobě. Druhým připojeným dokumentem bylo Písemné vyjádření odborné organizace státní památkové péče ze dne 11. 4. 2022 k demolici části Obchodního centra Slezanka, sousedícího objektu. v tomto dopise stanovil podmínky pro ochranu hodnotného domu Rybí trh 4 (statické zajištění, omezení otřesů, archeologický dohled). Upozornil na havarijní stav štítu a krovu a na rizika spojená s demolicí. Třetím připojeným dokumentem bylo Závazné stanovisko Magistrátu města Opavy ze dne 19. 4. 2022, které konstatuje, že práce spojené s demolicí části Slezanky jsou dle zákona o státní památkové péči přípustné s podmínkou statického zajištění objektu č. p. 183 na Rybím trhu 4, přičemž orgánem památkové péče schválený návrh musí reflektovat historický charakter domu. Čtvrtou přílohou byla Architektonická studie Chybik + Kristof Associated Architects s.r.o. „Kulturně společenské centrum Rybí trh“. Pátým přiloženým dokumentem byl Předběžný stavebně-statický posudek bývalého Divadelního klubu v Opavě, vypracovaný Ing. Vinařem (projektantem specializovaným na obnovu, konzervaci a rekonstrukci památek), dle něhož většina konstrukcí má kvalitní provedení a je navzdory stáří v dobrém stavu. Kriticky se vymezil vůči znaleckému posudku z roku 2021 Chybik + Kristof Associated Architects s.r.o., který podle něj trhliny popisuje nepřesně, nadhodnocuje rozsah závad a zaměňuje poškození omítek za statické poruchy. Ing. Vinař uvedl, že závažné statické problémy jsou lokální a týkají se pouze kaple a dvorního přístavku, zatímco většina nosných konstrukcí domu je vyhovující. Konstatoval, že stav objektu není důvodem k demolici, naopak je nutné provést cílené opravy ve dvou etapách – nejprve kaple a poté dvorní přístavek. Upozornil také na potřebu důkladného geologického průzkumu a opatrnosti při plánovaném propojení s novým sálem. Závěrem uvedl, že objekt je relativně stabilní a opravitelnost je jednoznačně možná, pokud se odstraní lokální havarijní závady.

37. Žalobce ve svém dopise ze dne 23. 10. 2023 odmítl tvrzení, že by město plánovalo demolici domu, naopak zdůraznil záměr jej začlenit do projektu nového víceúčelového sálu od studia Chybik + Kristof. Uvedl, že město dlouhodobě rekonstruuje historické objekty ve spolupráci s památkáři, stav bývalého Divadelního klubu je však špatný a vyžaduje investice přes 100 mil. Kč. Město zároveň řeší regeneraci Horního náměstí a demolici nehodnotné Slezanky, jejíž rekonstrukce nebyla možná. Kaple v objektu je podle posudku v tak špatném stavu, že její oprava není efektivní, město zamýšlí zachránit pouze významnou fresku. Primátor kritizoval podnět k prohlášení budovy za památku jako účelový a načasovaný tak, že blokuje potřebné úpravy, prodražuje projekt a může zhoršit technický stav obou budov. Závěrem doporučil návrh na prohlášení za kulturní památku zamítnout.

38. První přílohou dopisu žalobce byl oponentní posudek prof. PhDr. Šopáka, Ph.D. (zu teorie architektury, Fakulty architektury Vysokého učení technického v Brně, historik umění se zaměřením na architekturu 19. a 20. století v českých zemích a na dějiny umění ve Slezsku) ze dne 1. 6. 2023, který zpochybnil stavebněhistorický průzkum tím, že podle něj ignoruje urbanistickou nevhodnost a běžnou, utilitární povahu objektu. Prof. Šopák uvedl, že dům je v městské struktuře cizorodý, jeho hmotová skladba neodpovídá okolní zástavbě a jeho stavební vývoj představuje typický, nijak výjimečný produkt masové stavební produkce po roce 1860, bez zvláštních estetických či řemeslných kvalit. Podle posudku šlo vždy o provizorně upravovanou budovu, opakovaně adaptovanou pro různé účely (klášter, sociální spolky, knihovna, později divadlo) s čistě účelovými zásahy, které narušily celistvost exteriéru i interiéru. Připomněl také dlouhodobé statické problémy a skutečnost, že již od počátku 20. století se uvažovalo o demolici. Konstatoval, že objekt neobsahuje hodnoty nezbytné pro prohlášení za kulturní památku a že jeho ochrana je již dostatečně zajištěna tím, že stojí v městské památkové zóně.

39. Druhou přílohou dopisu žalobce byl znalecký posudek prof. Ing. Kubečkové, Ph.D. (dříve znalkyně pro obor projektování se specializací na projektování staveb a pro obor stavebnictví v odvětví stavby obytné se specializací na panelovou bytovou výstavbu, v odvětví stavby průmyslové a v odvětví stavební odvětví různá, se specializací na vady a poruchy staveb) ze dne 30. 4. 2021, vypracovaný pro zjištění vad a poruch předmětného domu. Znalkyně konstatuje rozsáhlé statické poruchy budovy – tahové, smykové i tlakové trhliny způsobené zanedbanou údržbou, možnými poruchami základů a změnami v podloží. Objekt podle posudku vykazuje dlouhodobé i krátkodobé degradační procesy, prvky nosných konstrukcí jsou za hranicí životnosti a stav stavby neodpovídá požadavkům stavebního zákona. Dřívější pokusy o ztužení konstrukce nepřinesly trvalou stabilizaci. Posudek uzavírá, že dům je ve špatném technickém stavu, se závažnými statickými poruchami, vyžadujícími komplexní průzkumy a zásahy, včetně geologického a hydrogeologického posouzení.

40. Doc. PhDr. Winter, Ph.D. (ředitelu dějin umění Akademie věd ČR) se ve vyjádření ze dne 11. 12. 2023 ohradil proti závěrům prof. Šopáka a zdůraznil, že předmětný dům patří k málu dochovaných historicky a památkově hodnotných staveb v centru Opavy. Popsal jeho urbanistický význam v kontextu Rybího trhu, kde tvoří přirozenou součást historické zástavby a není „cizorodým prvkem“. Upozornil na hodnotné historické konstrukce z baroka, klasicismu i 19. století, včetně zachovaných kleneb, obvodových zdí a historizujících fasád, které nesou autentický rukopis stavitele Kmentta. Vyzdvihl i památkově významné severní křídlo s bývalou kaplí, umělecky cennou freskou Paula Gebauera a dalšími dochovanými prvky. Podle doc. Wintera má dům výrazný památkový potenciál a jeho zachování je žádoucí. Současně je přesvědčen, že plánovaný víceúčelový sál lze realizovat i bez demolice konstrukčně i památkově cenného severního křídla.

41. Magistrát se ve druhém vyjádření ze dne 4. 1. 2024 bránil tvrzení o údajném rozporu mezi svým vyjádřením a dřívějším závazným stanoviskem. Uvádí, že první dokument hodnotil dům ve vztahu k návrhu na prohlášení za kulturní památku, zatímco závazné stanovisko řešilo výhradně podmínky demolice Slezanky a pouze okrajově chránilo předmětný dům před možným statickým poškozením. Magistrát připustil určité kvality objektu, avšak obdobných historických domů je v památkové zóně mnoho a jejich ochranu již zajišťuje samotný režim památkové zóny, takže demolice či nevhodné zásahy jsou i nyní nepřípustné. Proto podle Magistrátu objekt nenaplňuje znaky kulturní památky dle § 2 odst. 1 zákona o státní památkové péči a mezi oběma dokumenty žádný věcný rozpor není.

42. ve svém dopise ze dne 29. 2. 2024 upozornil správní orgán I. stupně na email ze dne 23. 12. 2021, v němž prof. Šopák – autor pozdějšího oponentního posudku – psal spolku Za Opavu a vyzýval k aktivnímu odporu proti demolici Slezanky i předmětného domu. V emailu označil objekt za historicky cenný, doporučil jeho prohlášení za památku a vyjádřil obavu z postupu primátora. doplnil, že tento email mu poskytl podatel podnětu. Zároveň správnímu orgánu I. stupně zaslal vyjádření prof. PhDr. PaedDr. Vybírala, DSc. (rektor Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze, historik umění a architektury, se specializací na dějiny české a rakouské architektury v 19. a 20. století a historiografii dějin umění) k dopisu žalobce a oponentnímu posudku prof. Šopáka. Prof. Vybíral ve svém vyjádření ze dne 19. 2. 2024 označil předmětný dům za významný objekt s cennými historickými, architektonickými i kulturními hodnotami. Připomněl jeho původ jako městského sirotčince z počátku 18. století, následné přeměny v městský palác rodiny Badenfeldů, včetně souvislosti s významnými osobnostmi, a pozdější funkci Mariánskéhou podporovanou i císařem Františkem Josefem I. Vyzdvihl také roli budovy jako kulturního centra města ve 20. století a hodnotné dochované prvky, zejména úpravy od stavitele Kmentta a fresku Paula Gebauera. Dům podle něj tvoří neoddělitelnou součást jediné fakticky celistvě dochované urbanistické struktury v poválečně zničené Opavě, a má být proto památkově chráněn. Oponentní posudek prof. Šopáka označil za neobjektivní, zaujatý a zlehčující skutečný význam objektu.

43. Krajský úřad ve vyjádření ze dne 28. 3. 2024 uvedl, že předmětný dům je historicky a urbanisticky cenným pozůstatkem staré opavské zástavby, dochovaným navzdory rozsáhlým válečným škodám a poválečným demolicím. Připomněl jeho složitý stavební vývoj od roku 1709, včetně dochovaných barokních, klasicistních, historizujících a meziválečných prvků (např. klenby, ostění, nepravá klenba bývalé kaple, malba Paula Gebauera). Současně však zdůraznil, že objekt je výrazně poznamenán četnými necitlivými úpravami, utilitárními přestavbami a dlouhodobě zanedbanou údržbou, což vedlo k závažným stavebnětechnickým poruchám (statické trhliny, havarijní krovy a klenby, degradované omítky, výplně a části fasád). Upozornil také, že některé historické prvky by si vyžádaly tak rozsáhlé zásahy, že by hrozilo vytváření novotvarů místo autentických konstrukcí, a že řada nevhodných úprav může komplikovat rehabilitaci objektu jako celku.

44. Žalobce byl dne 7. 5. 2024 informován o shromáždění podkladů pro vydání rozhodnutí a o možnosti seznámit se s nimi. V rámci svého vyjádření ze dne 3. 6. 2024 uvedl, že souhlasí se závěry Krajského úřadu a Magistrátu, podle nichž je objekt sice součástí historického prostředí Rybího trhu a obsahuje jednotlivé starší stavební prvky, avšak byl opakovaně utilitárně přestavován, je technicky značně poškozen a nenaplňuje znaky kulturní památky; jeho hodnoty jsou podle žalobce roztříštěné, běžné a již dostatečně chráněné městskou památkovou zónou. Žalobce dále zdůraznil, že objekt neplní kritéria památkového zákona, není unikátem, není doloženě spojen s významnými osobnostmi, freska je technicky obtížně obnovitelná a část domu je ve špatném stavu. Žalobce dům demolovat nechce, hodlá jej začlenit do plánovaného společenského centra, avšak prohlášení za památku by zkomplikovalo opravy, projekt i financování a mohlo by vést k další degradaci stavby. Z těchto důvodů žalobce navrhl, aby objekt kulturní památkou prohlášen nebyl.

45. Prvostupňovým rozhodnutím správní orgán I. stupně rozhodl, že předmětný dům i s pozemkem splňuje podmínky zákona o státní památkové péči a má být prohlášen za kulturní památku. Správní orgán I. stupně po posouzení podnětu, všech odborných vyjádření, statických posudků, stanovisek , Krajského úřadu, Magistrátu, primátora i akademických autorit dospěl k závěru, že předmětný dům je mimořádně hodnotnou součástí městské památkové zóny, významnou svými urbanistickými, architektonickými, historickými i řemeslnými kvalitami, doloženými dochovanými konstrukcemi od baroka po raný modernismus, se silnými vazbami na historický vývoj okolí Rybího trhu. Správní orgán I. stupně k vyjádření primátora uvedl, že jedním z aspektů existující plošné památkové ochrany města je nejen péče o kvality dosavadního historického stavebního fondu, ale také ochrana a případná rehabilitace tradiční městské urbanistické struktury původně středověkého založení. Dále k vyjádření primátora o slíbených dotacích konstatoval, že neeviduje, že by žalobce o jakoukoli dotaci na obnovu objektu žádal. Upozornil, že architektonická studie svévolně nakládá se stávající uliční čárou, kterou dříve respektoval i architektonicky nevhodný objekt Slezanka, a dokonce obětuje památkově hodnotnou část dvorní přístavby domu – kapli, jež přečkala nejen válečné události, ale i rozsáhlé poválečné opavské asanace. Budoucí památková rehabilitace historické dvorní přístavby je ve studii řešena jako architektonická a funkční součást navrhovaného multikulturního střediska, a tedy jako zbytné místo, které má být pro plánované kulturní využití obětováno. Obdobně přehlíživý vztah a postoj k předmětnému domu panuje již nejpozději od počátku 60. let 20. století. Správní orgán I. stupně oceňuje sice snahu napravit předešlé nevhodné architektonické a urbanistické nakládání s městským prostředím, která bude lépe odpovídat tradiční parcelaci, měřítku a funkci zaniklé předválečné zástavby a charakteru historického městského centra, což však nevylučuje citlivé začlenění zamýšleného multikulturního střediska. K stanovisku prof. Šopáka správní orgán I. stupně uvedl, že se zásadně rozchází s jeho dřívějším názorem vyjádřeným v e-mailu spolku Za Opavu, což výrazně zpochybňuje jeho nestrannost, odbornost i důvěryhodnost. Konstatoval, že názorový obrat prof. Šopáka podkopává váhu jeho oponentního posudku, který primátor přiložil k vyjádření města. Správní orgán I. stupně se naopak ztotožnil s odbornými závěry stavebně-statického posudku Ing. Vinaře, s vyjádřením prof. Vybírala a s vyjádřením doc. Wintera. Správní orgán I. stupně k vyjádření Magistrátu konstatoval, že ve svých vyjádřeních postupoval nekonzistentně, neboť zatímco v roce 2022 ve svém závazném stanovisku plně potvrdil historickou hodnotu předmětného domu a potřebu jeho ochrany, v roce 2023 již prohlášení za kulturní památku nedoporučil s odůvodněním, že jeho hodnoty nelze jednoznačně určit. Správní orgán I. stupně na tento rozpor upozornil, avšak Magistrát své stanovisko nezměnil. K tvrzení, že v okolí stojí mnohem výstavnější objekty, správní orgán I. stupně uvedl, že je irelevantní, neboť řízení se týká výhradně posuzovaného domu, nikoli jeho porovnávání s jinými stavbami. Připomněl zároveň judikaturu NSS (rozsudky ze dne 14. 7. 2016, č. j. -36, a ze dne 31. 10. 2013, č. j. -173), podle níž skutečnost, že jiné objekty nejsou chráněny, nebrání prohlášení konkrétní stavby za památku a že veřejný zájem na ochraně památkově hodnotného objektu má přednost i tehdy, pokud to vlastník nečekal. Správní orgán I. stupně k závěrům Krajského úřadu o necitlivých úpravách, necelistvosti historických etap a špatném technickém stavu uvedl, že je vyhodnotil odlišně. Odkázal na stavebněhistorický průzkum i statický posudek Ing. Vinaře, dle něhož má většina konstrukcí dobrou kvalitu, je řádně dimenzovaná a přes zanedbanou údržbu se objekt dochoval v relativně dobrém stavu. Nevhodné moderní zásahy jsou podle ministerstva běžně reverzibilní, jak je tomu u mnoha kulturních památek. Krajský úřad podle správního orgánu I. stupně opominul závěry statického posudku, který identifikoval jen lokální havarijní poruchy, nikoli celkovou statickou nezpůsobilost. Správní orgán I. stupně dále poukázal na judikaturu NSS (rozsudky ze dne 17. 1. 2019, č. j. -41, a ze dne 18. 11. 2009, č. j. -135), podle níž technický stav není kritériem pro určení památkové hodnoty, neboť památkový zákon nevyžaduje, aby objekt splňoval současné normy, a naopak - pokud je hodnotný a ohrožený, je ochrana o to potřebnější. Podstatné je pouze to, zda objekt nese památkové hodnoty dle zákona o státní památkové péči, což je u tohoto domu jednoznačně prokázáno. Správní orgán I. stupně k závěrečnému vyjádření žalobce konstatoval, že nepřináší žádné nové skutečnosti, které by již nebyly podrobně vypořádány. Jediným novým prvkem je informace o restaurátorském průzkumu malby „Rozsévač“, která by při odkrytí musela být zhruba z 50 % domalována. Správní orgán I. stupně však zdůraznil, že žalobce sám předtím tvrdil, že tato malba je jedinou památkovou hodnotou dvorní přístavby – což je v rozporu s odbornými podklady, podle nichž má objekt mnohem širší spektrum hodnot, jež nejsou omezeny pouze na existenci této malby.

46. Žalobce prvostupňové rozhodnutí napadl rozkladem. V rozkladu namítl, že správní orgán I. stupně nesprávně a nedostatečně vyhodnotil podklady řízení, zejména rozporná odborná stanoviska, nepřesvědčivě odůvodnil, proč dává přednost posudkům podporujícím památkovou ochranu před stanovisky Magistrátu, Krajského úřadu a oponentním posudkem prof. Šopáka. Žalobce rovněž namítl, že závazné stanovisko Magistrátu z roku 2022 bylo vydáno k demolici sousední Slezanky a nelze je považovat za hodnocení památkových hodnot předmětného domu. Dále namítal, že ministerstvo nepřesvědčivě pracovalo s názory odborníků, příliš automaticky převzalo podporující stanoviska (zejména prof. Vybírala) a naopak nedostatečně vypořádalo argumenty proti. Zpochybnil také odmítnutí posudku prof. Šopáka na základě jedné soukromé emailové zprávy. Podle žalobce nebyly památkové hodnoty domu prokázány v rozsahu, který vyžaduje § 2 odst. 1 zákona o státní památkové péči, hodnotné prvky tvoří jen malý zlomek stavby a většina objektu je běžnou stavební produkcí. Správní orgán porušil zásadu řádného odůvodnění, nesprávně hodnotil důkazy a rozhodl mimo zákonné meze.

47. Napadeným rozhodnutím žalovaný rozklad zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Konstatoval, že správní orgán I. stupně postupoval správně, shromáždil dostatek důkazů a přesvědčivě prokázal, že předmětný dům splňuje podmínky podle § 2 odst. 1 písm. a) zákona o státní památkové péči. Jeho konkrétní památkové hodnoty spočívají zejména v tom, že se jedná o dům s klasicistním průčelím, který představuje mimořádně cenný doklad v jádru barokní stavby s klasicistními, historizujícími a novodobými přestavbami a adaptacemi, který reprezentuje vysokou úroveň a vývoj městské architektury v Opavě. Žalovaný dodal, že předmětný dům je unikátní nejen ve smyslu svého vnějšího výrazu, ale také tím, že v interiérech jsou stále dochovány unikátní a autentické stavební konstrukce a materiály a uměleckořemeslné prvky reprezentující jednotlivé stavební fáze, kterými objekt ve svém vývoji prošel. Popisem památkových hodnot byl naplněn zákonný důvod pro prohlášení nemovitosti za kulturní památku ve smyslu § 2 odst. 1 písm. a) zákona o státní památkové péči. Stanoviska krajského úřadu a obecního úřadu obce s rozšířenou působností jsou sice obligatorními podklady, avšak mají pouze doporučující charakter. Ministerstvo kultury se od nich může odchýlit, pokud své závěry náležitě odůvodní, což se v daném případě stalo. Rozhodování vycházelo nejen z těchto stanovisek, ale i z dalších odborných podkladů, které byly posuzovány jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Odborníci oslovení v řízení se vyjadřovali výlučně k odborným otázkám a případný souhlas či nesouhlas s památkovou ochranou má pouze povahu doporučení. Právní posouzení náleží výhradně Ministerstvu kultury. Ani existence rozdílných odborných názorů nezakládá nezákonnost rozhodnutí, pokud správní orgán jednotlivé podklady vyhodnotil a vysvětlil, proč se přiklonil k závěru o existenci památkových hodnot, což odpovídá judikatuře NSS a zásadě volného hodnocení důkazů podle (rozsudek NSS ze dne 31. 10. 2013, č. j. -173). Úkolem orgánů památkové péče je především zjistit stav věci a přítomnost památkových hodnot, a to jak po stránce odborné, tak v rámci historického kontextu. Po vyhodnocení zjištěných detailů jsou pak tyto hodnoty výchozím bodem pro rozhodnutí o udělení statusu památkové ochrany. Správní orgán I. stupně vycházel z dostatečně zjištěného skutkového stavu a postupoval dostatečně v rámci . Správní orgán I. stupně se přiklonil k názoru a také k názoru dalších solitérních a všeobecně uznávaných odborníků na památkovou péči. Nadto ani z nesouhlasných vyjádření Krajského úřadu nebo Magistrátu nevyplývá, že by dům neměl vůbec žádné památkové hodnoty. Správní orgán I. stupně se s vyjádřeními Magistrátu vypořádal na stranách 12, 24 a 29 - 32 rozhodnutí, a to včetně souvislostí se zamýšlenou demolicí obchodního domu Slezanka, připravovanou novou zástavbou a vztahem předmětného domu k ostatním objektům městské památkové zóny. Přiléhavě odkázal i na závazné stanovisko Magistrátu ze dne 19. 4. 2022, v němž se tento orgán v zásadě ztotožnil s hodnocením památkových hodnot domu provedeným . Námitka, že jiné objekty v památkové zóně nejsou kulturními památkami, nezakládá nezákonnost rozhodnutí, jak vyplývá z rozsudku NSS ze dne 14. 7. 2016, č. j. -36, a sama o sobě nemůže vytvořit legitimní očekávání, že památková ochrana konkrétního objektu nemůže být v budoucnu uplatněna. Správní orgán I. stupně se s touto připomínkou řádně vypořádal na stranách 26 - 27 a 29 - 32 prvostupňového rozhodnutí. Na základě stavebně-statického posudku Ing. Vinaře, vypracovaného autorizovaným specialistou na statiku a dynamiku staveb památkových objektů, bylo vysvětleno, že ačkoli dům prošel rozsáhlými úpravami, jeho stavební konstrukce jsou stále ve větší míře zachovány. Uvedený posudek, který se detailně zabýval statickými poruchami, jejich závažností a navrženými postupy k jejich odstranění, měl Krajský úřad k dispozici, avšak z jeho stanoviska vyplývá, že k těmto závěrům nepřihlédl. Připomněl, že správní orgán I. stupně neodmítl názor prof. Šopáka na základě jeho komunikace se spolkem Za Opavu, ale dostatečně se s jeho vyjádřením následně vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí na stranách 29 - 32. K názoru prof. Šopáka, že k ochraně předmětného domu postačuje, že se nachází v památkové zóně, uvedl, že ochranný režim městské památkové zóny nezajišťuje komplexní ochranu takového objektu, který není kulturní památkou, zejména pak vůbec neposkytuje ochranu interiérům nemovitostí (rozsudek NSS ze dne 22. 10. 2021, č. j. -40). Pokud by předmětný dům nebyl kulturní památkou, mohlo by docházet k takovým jeho úpravám, které by sice nezasahovaly negativně do prostředí památkové zóny, avšak nemusely by nutně v úplnosti a do všech důsledků respektovat historickou autenticitu a celistvost objektu, který nemá status kulturní památky. Správní orgán I. stupně jednoznačně odůvodnil památkové hodnoty předmětného domu a zároveň vysvětlil, proč se přiklonil ke stanoviskům, kde je vysloven souhlas s prohlášením domu za kulturní památku. Podle rozsudku NSS ze dne 18. 7. 2007, č. j. -64, jestliže správní orgán posuzuje, zda má příslušnou věc prohlásit za kulturní památku, nebo nikoliv, jde o volné hodnocení důkazů, jež správnímu orgánu obecně náleží. Upozornil na rozsudek NSS ze dne 31. 10. 2013, č. j. -173, v němž mj. dospěl k závěru, že je-li dostatečně prokázána existence památkové hodnoty konkrétního objektu (tedy vykazuje-li znaky kulturní památky, definované zákonem), musí veřejný zájem na jeho ochraně převážit nad soukromým zájmem jeho vlastníka. Podmínka prokázání veřejného zájmu na památkové ochraně domu byla splněna tím spíše, že vlastníkem je veřejnoprávní subjekt, resp. orgán samosprávy. Žalovaný závěrem shrnul, že vzhledem k řádně prokázaným památkovým hodnotám exteriéru i interiéru je stávající plošná památková ochrana nedostačující k ochraně památkových prvků a historických stavebních konstrukcí. Navzdory četným nevhodným modernizacím v interiéru, které lze eliminovat, jsou v historických stavebních konstrukcích objektu nadále rozpoznatelné veškeré stavební vývojové etapy od raného baroka, přes klasicismus a historismus až po raný modernismus počátku 20. století. I přes částečné úpravy dvorního traktu se jedná o jeden z mála objektů v centru města, kterého se nedotkly plošné poválečné asanace vnitrobloků, což je jedna z klíčových urbanistických hodnot památkové zóny, kterou je třeba chránit. Odborná rehabilitace domu a jeho případná adaptace na jiná zařízení je realizovatelná, už z toho důvodu, že dům již v minulosti sloužil různým účelům. Citlivou obnovu lze zpravidla předpokládat pouze tehdy, pokud nemovitost bude kulturní památkou. Závisí na citlivém a vstřícném postupu orgánu památkové péče dle zákona o státní památkové péči, kterým je Magistrát, k požadavkům Statutárního města Opavy. V případě rekonstrukce bude nutné ve smyslu zákona o státní památkové péči dospět ke kompromisní podobě projektu, který bude - pokud možno co nejlépe - vyhovovat požadavkům památkové péče, ale zároveň nebude pro vlastníka finančně nedostupná nebo technicky nerealizovatelná. Vzhledem k tomu, že případnou úpravu budovy bude Statutární město Opava řešit s Magistrátem, lze důvodně očekávat, že bude nalezen nezbytný kompromis mezi ekonomicky udržitelným využitím a veřejným zájmem na ochraně kulturního dědictví, a to v souvislosti s rekonstrukcí objektu.

VI. Hodnocení věci Městským soudem v Praze

48. Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobních bodů, kterými je vázán ( věta první , , ve znění pozdějších předpisů, dále jen „“), a vycházel přitom ze skutkového a právního stavu ke dni vydání napadeného rozhodnutí ( ). Po provedeném řízení dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

49. Soud rozhodl ve věci bez jednání ve smyslu , neboť žalobce ani žalovaný se v poskytnuté lhůtě dvou týdnů nevyjádřili.

50. Žalobce předně rozhodnutím vytýkal, že tvrzené památkové hodnoty nebyly srozumitelně popsány a vysvětleny. Podstatou žaloby nebylo zpochybnění existence konkrétních historických konstrukcí a prvků identifikovaných ve správním řízení, nýbrž nesouhlas žalobce s tím, jak správní orgány zhodnotily jejich význam pro účely § 2 odst. 1 zákona o státní památkové péči.

51. Podle § 2 odst. 1 zákona o státní památkové péči: „Za kulturní památky podle tohoto zákona prohlašuje ministerstvo kultury České republiky (dále jen „ministerstvo kultury“) nemovité a movité věci, popřípadě jejich soubory, a) které jsou významnými doklady historického vývoje, životního způsobu a prostředí společnosti od nejstarších dob do současnosti, jako projevy tvůrčích schopností a práce člověka z nejrůznějších oborů lidské činnosti, pro jejich hodnoty revoluční, historické, umělecké, vědecké a technické, b) které mají přímý vztah k významným osobnostem a historickým událostem.“

52. K tomuto ustanovení Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 17. 1. 2019, č. j. -41, konstatoval: „Shora vyjmenovaná kritéria - jakkoli se jedná o poměrně široce nastavenou definici - jsou alfou a omegou pro rozhodování správního orgánu ve věcech kulturních památek. Posuzování míry historické, umělecké, vědecké a technické hodnoty konkrétních objektů je ze své podstaty vždy do jisté míry projevem subjektivního vnímání hodnotitelů; hodnotící kritéria jsou zde jen obtížně kvantifikovatelná (srov. rozsudek ze dne 4. 10. 2017, č. j. -19, bod 53). V těchto případech je proto ze strany soudu namístě spíše zdrženlivý přístup.“

53. Dle § 3 odst. 1 věta první zákona o státní památkové péči: „Ministerstvo kultury si před prohlášením věci nebo stavby za kulturní památku vyžádá vyjádření krajského úřadu a obecního úřadu obce s rozšířenou působností, pokud je již od těchto orgánů neobdrželo.“

54. Z prvostupňového rozhodnutí vyplývá, že správní orgán I. stupně shledal, že předmětná budova je významným dokladem historického vývoje, životního způsobu a prostředí společnosti a svým charakterem, architektonickou a urbanistickou podstatou, dochováním autentických řemeslných prvků a jako projev tvůrčích schopností a práce člověka, a proto splňuje podmínky pro prohlášení za kulturní památku ve smyslu § 2 odst. 1 písm. a) zákona o státní památkové péči. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že správní orgán k tomuto závěru dospěl, neboť předmětný dům dochovává stavební konstrukce z období před rokem 1689 (části, které přežily požár), přičemž dokumentuje vývojové etapy, kdy budova byla barokní sirotčinec (po roce 1689), šlechtický městský palác (konec 18. století), náboženská a charitativní instituce (Mariánský ústav), veřejná městská knihovna a divadlo ve 20. století. Správní orgán I. stupně tak poukázal na historické hodnoty předmětné budovy, neboť klasicistní průčelí představuje doklad v jádru barokní stavby s klasicistními, historizujícími a novodobými přestavbami a adaptacemi, která reprezentuje architekturu v Opavě v několika etapách spojených s různým funkčním využitím. V interiérech zůstaly dochovány unikátní a autentické stavební konstrukce a materiály a umělecko-řemeslné prvky reprezentující jednotlivé stavební fáze. K cenným památkovým hodnotám objektu patří mimo jiné celková hmota stavby s dochovanou dispozicí, dochované historické konstrukce horizontální i vertikální, obvodové a vnitřní nosné zdivo s kónickými špaletami, opěrné pilíře v jižním nároží stavby, cihelné vyzdívky, valené klenby s koutovými i pětibokými výsečemi, klenby na pasy, klasicistní záklenky tzv. „kobylí hlavy“ ve schodišťové hale, záklenky otvorů ve zdivu, historická komínková tělesa, dřevěné konstrukční prvky krovů a kleneb, řešení podlah ve sklepech a na půdách, stávající členění a štuková výzdoba fasád, dále severní vstupní dveře dvoukřídlé rámové konstrukce, kruhová okna v lunetách v prostoru tzv. malé půdy bývalé kaple, trojramenné kamenné schodiště a dřevěné schodiště na „velkou“ půdu, schodišťová zábradlí, způsob řešení přestropení bývalé kaple, použití železobetonové konstrukce typu Hennebique, omítkové vrstvy, místy dochované parketové vlysy apod. Soud konstatuje, že tyto prvky společně tvoří svědectví stavebního a funkčního vývoje objektu, neboť jednotlivé prvky pocházejí z různých historických etap a dokládají historický vývoj objektu. Správní orgán I. stupně dále ve svém rozhodnutí konstatoval přítomnost řady hodnotných řemeslných a uměleckořemeslných prvků (např. některé původní dveřní výplně, klasicistní a historizující kovaná zábradlí schodišť, dřevěné dekorativní schodiště, dřevěné obklady pódia v bývalém tanečním sále). Také uvedl, že četné nevhodné modernizace v interiéru v rámci památkové obnovy jsou úspěšně eliminovatelné, přičemž v historických stavebních konstrukcích objektu jsou nadále rozpoznatelné veškeré stavební vývojové etapy od raného baroka, přes klasicismus a historismus, až po raný modernismus počátku 20. století.

55. Na základě uvedeného popisu tedy lze konstatovat kromě historických hodnot také přítomnost uměleckých hodnot, které spočívají v architektonickém řešení a řemeslném zpracování některých prvků (např. schodišťová zábradlí, štuková výzdoba fasád, klasicistní záklenky tzv. „kobylí hlavy“ ve schodišťové hale). Dále lze konstatovat přítomnost technických hodnot, např. s ohledem na použití železobetonové konstrukce typu Hennebique, horizontální a vertikální konstrukce a opěrné pilíře.

56. Věc nebo stavba může být nositelem obou skupin znaků, jak Nejvyšší správní soud připomíná v rozsudku ze dne 4. 10. 2017, č. j. -19. Postačí však, pokud věc nebo stavba vyhovuje jen jednomu z uvedených znaků, tj. vykazuje sama o sobě určité kulturně historické hodnoty nebo má vztah k historické události či významné osobnosti. Není tak nezbytné například doložit autorství návrhu stavby, pokud stavba sama naplňuje znaky pouze podle jednoho z písmen odstavce 1, jak uvádí Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 14. 7. 2016, č. j. -36 nebo Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 20. 2. 2023, č. j. -34.

57. Z obou rozhodnutí je zřejmé, které prvky na předmětné budově správní orgány považovaly za kulturně historické hodnoty na základě projevů tvůrčích schopností a práce člověka, které dokládají historický vývoj, životní způsob a prostředí společnosti a které vedly k závěru o prohlášení budovy za kulturní památku. Správní orgány jasně vymezily prvky, jimž připisují památkovou hodnotu.

58. Žalovaný k odůvodnění prvostupňovým orgánem dodal, že předmětná budova je unikátní nejen ve smyslu svého vnějšího výrazu, ale také tím, že v interiérech jsou stále dochovány unikátní a autentické stavební konstrukce a materiály a uměleckořemeslné prvky reprezentující jednotlivé stavební fáze, jimiž objekt ve svém vývoji prošel, přičemž žalovaný vyjmenoval, které konkrétní architektonické prvky a konstrukce v předmětné budově tyto památkové hodnoty představují.

59. Z prvostupňového i napadeného rozhodnutí je nepochybné, které prvky správní orgány považovaly za hodnotné na předmětné budově, a proč vedly k závěru o prohlášení budovy za kulturní památku. Popsané konstrukce a prvky dokládají jednotlivé stavební fáze, kterými objekt prošel. Soud tedy neshledal, že by odůvodnění správních orgánů bylo v tomto ohledu nedostatečné. Zároveň žalobce nevyvrací, že by tyto prvky dokládaly historický vývoj budovy, napadá pouze nedostatečné odůvodnění této otázky.

60. Další námitky žalobce směřovaly do nedostatečného hodnocení důkazů, kdy správní orgány dostatečně nezohlednily argumentaci proti prohlášení předmětného domu za kulturní památku.

61. Podle : „Pokud zákon nestanoví, že některý podklad je pro správní orgán závazný, hodnotí správní orgán podklady, zejména důkazy, podle své úvahy; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.“

62. Podle : „V odůvodnění se uvedou důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí.“

63. Jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2008, č. j. -84, „[z] odůvodnění rozhodnutí musí být zřejmé, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů.“ Nevypořádá-li se správní orgán v rozhodnutí o opravném prostředku se všemi námitkami, které v něm byly uplatněny, způsobuje to nepřezkoumatelnost rozhodnutí zpravidla spočívající v nedostatku jeho důvodů [ ].

64. Judikatura zároveň dovozuje, že požadavky kladené na orgány veřejné moci, pokud jde o detailnost a rozsah vypořádání se s námitkami adresátů jejich aktů, nesmí být přemrštěné. Takové přehnané požadavky by byly výrazem přepjatého formalismu, který by ohrožoval funkčnost těchto orgánů, především pak jejich schopnost efektivně (zejména v přiměřené době a v odpovídajícím rozsahu) plnit zákonem jim uložené úkoly (JEMELKA, Luboš, PONDĚLÍČKOVÁ, Klára, BOHADLO, David. [Výroková část, odůvodnění, poučení]. . 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 519, marg. č. 30.). Ačkoliv tedy existuje požadavek na to, aby správní orgány v rámci svého rozhodování vypořádávaly případné námitky účastníků řízení věcně, nelze po nich s ohledem na výše uvedené požadovat obšírné a velmi podrobné odpovědi na jednotlivé námitky. Požadavek přezkoumatelnosti odůvodnění správního rozhodnutí tedy neznamená, že je správní orgán povinen jednotlivě reagovat na každé dílčí tvrzení účastníka řízení (srov. rozsudek NSS ze dne 12. 3. 2015, č. j. -43). Zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je namístě jen tehdy, pokud správní orgán opomene podstatnou námitku účastníka řízení vypořádat zcela (srov. rozsudky NSS ze dne 17. 1. 2013, č. j. -45, a ze dne 29. 6. 2017, č. j. -64).

65. Při hodnocení jednotlivých důkazních prostředků je třeba brát ohled rovněž na jejich důvěryhodnost i důvěryhodnost osob, které je předkládají. (JEMELKA, Luboš, PONDĚLÍČKOVÁ, Klára, BOHADLO, David. [Opatřování a hodnocení podkladů]. In: JEMELKA, Luboš, PONDĚLÍČKOVÁ, Klára, BOHADLO, David. . 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 378, marg. č. 35.)

66. Podle rozsudku NSS ze dne 28. 6. 2007, č. j. -67, je hodnocením důkazů myšlenková činnost, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti a posléze hodnota pravdivosti (věrohodnosti).

67. Soud neshledal důvodnou námitku žalobce týkající se nedostatečného zohlednění vyjádření Magistrátu, Krajského úřadu a oponentního posudku prof. Šopáka, jež nedoporučovaly prohlášení předmětného domu za kulturní památku. Soud dospěl k závěru, že správní orgány tyto podklady řádně vyhodnotily v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů a současně nedošlo ani k překročení mezí správního uvážení.

68. Soud konstatuje, že z rozhodnutí správního orgánu I. stupně je zřejmé, že při svém rozhodování zohlednil mimo jiné i stanovisko Magistrátu. Správní orgán I. stupně přitom uvedl, že Magistrát nebyl ve svých vyjádřeních konzistentní, když ve svém závazném stanovisku ve věci demolice Slezanky k předmětnému domu konstatoval, že ho pokládá za historicky cenný pro svou autenticitu a poměr zachovaných konstrukcí a forem, přičemž ve svém vyjádření v dané věci nedoporučil, mj. z důvodu, že pro něj bylo značně obtížné specifikovat jeho kulturně historické hodnoty. Vyjádření Magistrátu, že se předmětným domem č. p. 183 ve svém závazném stanovisku ve věci demolice Slezanky zabýval pouze okrajově, správní orgán I. stupně nepovažoval za vyvracející závěr o nekonzistentnosti. Obdobně za relevantní nepovažoval ani tvrzení Magistrátu, že se v blízkosti předmětné budovy nachází velké množství mnohem výstavnějších objektů, a to s odkazem na rozsudky NSS ze dne 14. 7. 2016, č. j. -36 a ze dne 31. 10. 2013, č. j. -173.

69. Ze závazného stanoviska Magistrátu ze dne 19. 4. 2022 ve věci demolice části Slezanky vyplývá, že s touto demolicí souhlasil s podmínkou statického zajištění předmětného domu. Orgánem památkové péče schválený návrh měl reflektovat historický charakter domu, přičemž technologie helikálních výztuží neměla být použita. Z odůvodnění tohoto závazného stanoviska dále vyplývá, že si správní orgán vyžádal písemné vyjádření a z vyjádření vyplynula potřeba zajištění předmětného domu. Magistrát následně vyhodnotil podmínky ke způsobu zajištění předmětného domu jako oprávněné. Souhlasil s hodnocením objektu na Rybím trhu č. p. 183 (předmětný dům) jako historicky cenného, je součástí kulturně historických hodnot městské památkové zóny pro svou autenticitu a poměr zachovaných konstrukcí a forem, zatímco objekt Slezanka představuje díky své monolitické hmotové kompozici v rámci historické zástavby centrální části Městské památkové zóny Opava problematický prvek, který není reprezentantem památkových hodnot a v důsledku řady dílčích stavebních úprav téměř pozbyl svůj někdejší architektonický výraz. Dále uvedl, že demolici Slezanky je nutné provést maximálně ohleduplně k ostatním hodnotným objektům a kulturním památkám, kterých je v dané lokalitě velké množství a bezprostředně se dotýkají tohoto demolovaného objektu.

70. Magistrát ve svém vyjádření v řízení o prohlášení za kulturní památku uvedl, že předmětný dům nenaplňuje znaky kulturní památky. Uvedl, že kromě zvýšené vlhkosti v přízemní části zde nejsou patrné žádné aktuální stavební problémy, přesto je možné jeho stavebně-technický stav vnímat jako neutěšený (od roku 1961 nebyl opravován a trpí i absencí výraznější údržby) a pro jeho další využití bude potřeba nákladná celková rekonstrukce. Uvedl, že v rámci poválečné asanace centra města Opavy zaniklo dost klasicistních staveb, v blízkosti Divadelního klubu se přesto nachází velké množství mnohem výstavnějších objektů. Takové objekty si uchovávají svá historická schodiště, půdní prostory, orientaci i členění jednotlivých provozů a samozřejmě také fasády, přestože nejsou kulturními památkami, nenachází se v památkově chráněném prostředí a mnohdy na nich nejsou obnovovací práce orgány památkové péče kontrolovány ani usměrňovány. Dále uvedl: „Dle našeho názoru je posuzovaný objekt typickou ukázkou několikrát přestavovaného domu plnící v různých dobách různé funkce. Přestože je možné, že některé jeho konstrukce jsou již z počátku 18. století, bylo by značně obtížné specifikovat jeho kulturněhistorické hodnoty hodné památkové ochrany spočívající v dochovaných historických konstrukcích. Již dnes jsou urbanistické vazby, fasády, tradiční materiály i hmota celku chráněny dle památkového zákona. Objekt nepředstavuje jedinečný unikát v rámci státu, kraje ani města ať už z pozice stavební produkce (architekt ani stavitel není jednoznačný) nebo ve spojení s významnými osobnostmi regionu (jeho vlastníky byly vždy řadoví občané města a spolky či církev). Z těchto důvodů nedoporučujeme jeho prohlášení za kulturní památku.“

71. V doplnění svého vyjádření ze dne 4. 1. 2024 Magistrát uvedl k žádosti správního orgánu I. stupně o vysvětlení rozporu, že stanovisko bylo vydáno k demolici sousedního objektu, a tudíž se předmětným domem zabývá pouze okrajově. Protože by však demolice mohla vyvolat nepříznivé stavebně-statické změny na předmětném domě, podmínili v tomto stanovisku demoliční práce pracemi na zabezpečení dobrého stavu tohoto domu. Magistrát připustil, že posuzovaný objekt má své kvality a jeho vyznění v rámci struktury města je neoddiskutovatelné. Takových objektů je ovšem na území památkové zóny nemalé množství. Nevhodné stavební zásahy nebo dokonce demolice objektu je z hlediska zájmů památkové péče již dnes nemožná a státní správa má dostatek zákonných prostředků, jak jim zabránit. Magistrát rozpor neshledal, neboť nejsou všechny historicky hodnotné objekty prohlašovány kulturními památkami, protože i přes jejich stáří a míru dochování nenaplňují znaky kulturní památky.

72. Žalobce namítal, že stanovisko a vyjádření Magistrátu nejsou v rozporu, neboť Magistrát konzistentně přiznává předmětnému domu kulturní kvality, ovšem neshledává je v takové intenzitě, aby svědčily pro prohlášení předmětného domu za kulturní památku. Soud souhlasí se žalobcem, že samotná skutečnost, že Magistrát ve stanovisku k demolici objektu Slezanky považoval za nutné chránit předmětný dům, neznamená, že by již tehdy nevycházel z názoru, že k ochraně jeho hodnot postačuje režim ochrany vyplývající z umístění domu v památkové zóně. Správní orgán I. stupně tedy nemohl vyjádření Magistrátu odmítnout z důvodu shledané nekonzistentnosti, soud však shledal, že prvostupňové rozhodnutí argumentaci Magistrátu vypořádalo i věcně, a to v dostatečném rozsahu.

73. Magistrát ve svém vyjádření namítal 1. neutěšený stavebně-technický stav domu, 2. nedostatek výjimečnosti v historickém a architektonickém kontextu, projevující se typičností domu a jeho opakovanými přestavbami, 3. značnou obtížnost specifikovat kulturněhistorické hodnoty hodné památkové ochrany spočívající v dochovaných historických konstrukcích, 4. existenci dostatečné ochrany předmětného domu již nyní.

74. Správní orgán I. stupně se k těmto námitkám vyjádřil. Konkrétně shledal irelevantním srovnání předmětného domu s ostatními objekty v okolí, neboť v konkrétním řízení jde výhradně o vyhodnocení památkového významu konkrétního objektu, přičemž nelze vyloučit, že i další objekty v okolí budou v budoucnu prohlášeny za kulturní památku. Dále k obtížnosti specifikovat kulturněhistorické hodnoty poukázal na shledání určitých kulturních hodnot v předchozím stanovisku k demolici Slezanky a zároveň ve svém rozhodnutí památkové hodnoty domu vyjmenoval. Soud shledává také dostatečné vypořádání se s tvrzením o nedostatečné výjimečnosti předmětného domu, neboť vyjmenované památkové hodnoty jeho výjimečnost dokládají. Pokud jde o neutěšený stavebně-technický stav domu, k tomu se správní orgán I. stupně vyjádřil ve vztahu ke stanovisku Krajského úřadu, který na aktuální neutěšený stav také poukázal. V této souvislosti správní orgán uvedl, že nejedná-li se o objekt určený k demolici, je ochrana kulturní památky žádoucí navzdory špatnému stavu objektu. Co se týče argumentace Magistrátu, že je předmětný dům již nyní dostatečně chráněn, správní orgán nereagoval přímo ve vztahu k tomuto vyjádření Magistrátu, ve svém rozhodnutí se však věnoval otázce dostatečnosti ochrany z důvodu umístění v památkové zóně. Ve svém hodnocení totiž konstatoval, že s ohledem na popsané památkové hodnoty v exteriéru a interiéru lze citlivou odbornou rehabilitaci předpokládat pouze tehdy, pokud se předmětný dům stane kulturní památkou. Shledal, že v tomto smyslu je stávající plošná památková ochrana, která chrání jen běžnou stavebně-historickou vrstvu, zcela nedostačující k ochraně vyjmenovaných památkových prvků a historických stavebních konstrukcí.

75. Z popsaného je zřejmé, že správní orgán I. stupně argumentaci Magistrátu vypořádal. Přestože tedy nepřesně konstatoval, že byl Magistrát ve svých vyjádřeních nekonzistentní, soud má za to, že toto dílčí pochybení nezpůsobuje nezákonnost rozhodnutí. Správní orgán I. stupně se s argumenty Magistrátu ve svém rozhodnutí dostatečně vypořádal, a přestože nelze veškerou argumentaci nalézt přímo v návaznosti na citaci vyjádření Magistrátu, je v prvostupňovém rozhodnutí obsažena ve vztahu k obdobným námitkám jiných subjektů, případně v celkovém hodnocení.

76. Soud shledal dostatečným i vypořádání žalovaného s rozkladovou námitkou ohledně nedostatečného hodnocení stanoviska Magistrátu, neboť žalovaný odkázal na strany prvostupňového rozhodnutí, na nichž správní orgán I. stupně toto stanovisko hodnotil. Zároveň žalovaný reagoval na námitky týkající se neadekvátní interpretace vyjádření Magistrátu ve věci závazného stanoviska k zamýšlené demolici objektu Slezanka, když odkázal na úvahy obsažené na straně 3 závazného stanoviska ze dne 19. 4. 2022, kde se Magistrát v zásadě přiklonil k vyjádření ohledně hodnocení památkových hodnot domu. Zároveň žalovaný reagoval na námitku žalobce, že ani jiné objekty v památkové zóně nejsou prohlášeny za kulturní památku, když odkázal na relevantní rozsudek NSS ze dne 14. 7. 2016, č. j. -36, dle něhož jen ze samotného faktu, že prozatím nebyly prohlášeny za kulturní památku jiné stavby, které by si možná takové prohlášení také zasloužily, nelze usuzovat na to, že je nezákonné prohlášení o posuzované stavbě. Soud tedy má za to, že i žalovaný se s námitkami uplatněnými v rozkladu dostatečně vypořádal. Soud se sice neztotožnil v hodnocení vyjádření Magistrátu jako vzájemně se vylučujících, neshledal však, že by tato dílčí nesprávnost při hodnocení jednoho z početných podkladů rozhodnutí způsobila v daném případě nezákonnost napadeného rozhodnutí.

77. Obdobně soud neshledal důvodnou ani námitku, že správní orgány nezohlednily vyjádření Krajského úřadu. Z prvostupňového rozhodnutí je totiž zřejmé, že správní orgán I. stupně se přiklonil k posudku Ing. Vinaře, který zpochybnil hodnocení Krajského úřadu o nezachování žádné historické slohové etapy. Dále z něj vyplývá, že přestože objektu po desetiletí nebyla věnována potřebná záchovná péče, dochoval se v relativně dobrém stavebně-technickém stavu. Správní orgán I. stupně zároveň upozornil na rozsudek NSS ze dne 17. 1. 2019, č. j. -41, dle něhož je stavebně-technický stav nemovitosti pouze doplňkovým kritériem pramenícím z potřeby posoudit, zda je nemovitost schopna dalšího života, nebo je spíše určena k demolici. Také odkázal na rozsudek ze dne 18. 11. 2009, č. j. -135, dle něhož „je-li ohrožen stav objektu, který má určitou památkovou hodnotu, o to více je nezbytná ochrana prostřednictvím návrhu na jeho prohlášení za kulturní památku podle zákona o státní památkové péči“. Soud tedy shledal, že je z rozhodnutí I. stupně zřejmé, že správní orgán I. stupně vyhodnotil podklady rozhodnutí tak, že stav objektu nečiní prohlášení domu za kulturní památku bezvýznamným, objekt není ve stavu, kdy by byl určen k demolici, naopak, s ohledem na dosavadní zanedbání budovy, je nezbytná jeho zvýšená ochrana. Soud tak v tomto ohledu shledal rozhodnutí správního orgánu I. stupně za srozumitelné a logicky odůvodněné.

78. Soud neshledal pochybení ani ve vypořádání námitky v rozkladu ve vztahu k tvrzením Krajského úřadu. Žalobce v rozkladu namítal, že se správní orgán I. stupně nezabýval dostatečně tvrzeními Krajského úřadu ohledně stavebně-technického stavu předmětného domu. Žalovaný v napadeném rozhodnutí námitku vypořádal tak, že shledal, že správní orgán I. stupně připomínku správně vyhodnotil, když poukázal na stavebně-statický posudek Ing. Vinaře (který se zabýval právě statickými poruchami), dle něhož dům sice prošel rozsáhlými stavebními úpravami, ale jeho stavební konstrukce jsou stále ve větší míře zachovány. Soud má za to, že je odůvodnění žalovaného opět zcela dostatečné. Žalovaný se k námitce vyjádřil a srozumitelně se s ní vypořádal.

79. Žalobce v rozkladu namítal nedostatečné vypořádání tvrzení Krajského úřadu, že památkové hodnoty domu jako celku nejsou dostatečného významu pro prohlášení za kulturní památku. Žalovaný na tuto námitku v napadeném rozhodnutí výslovně nereagoval, nicméně ve svém vyjádření upozornil, že Krajský úřad pouze popsal stav objektu a nevyjádřil nesouhlas s prohlášením domu za kulturní památku, přičemž rozhodnutí o ochraně ponechal na úvaze Ministerstva kultury. Soud potvrzuje, že vyjádření Krajského úřadu neobsahuje výslovné doporučení proti prohlášení budovy kulturní památkou. Jediné zpochybnění kulturních hodnot domu v tomto vyjádření spočívá v popisu nevhodných úprav, opotřebovanosti dochovaných stavebních konstrukcí, materiálů a výčtu stavebně-technických poruch domu. Právě k těmto nedostatkům se však správní orgán I. stupně jednoznačně a logicky vyjádřil s odkazem na přiléhavou judikaturu NSS i posudek Ing. Vinaře. Soudu tak není zřejmé, jaké další odůvodnění správního orgánu I. stupně či žalovaného žalobce požadoval, neboť žádné další argumenty svědčící proti prohlášení domu kulturní památkou v daném vyjádření nejsou. Přestože tedy žalovaný v napadeném rozhodnutí neuvedl, že veškerá vyjádření Krajského úřadu nasvědčující pochybnostem o splnění podmínek pro prohlášení domu za kulturní památku, se týkají stavu objektu, a tudíž se k tomuto stanovisku správní orgán I. stupně vyjádřil dostatečně, soud shledal, že je z odůvodnění napadeného rozhodnutí evidentní, že žalovaný považoval vypořádání námitky správním orgánem I. stupně za dostatečné a správné. Soud tak neshledal, že by bylo napadené rozhodnutí v tomto ohledu nepřezkoumatelné.

80. Soud neshledal důvodnou ani žalobní námitku, že se žalovaný ve svém odůvodnění nevypořádal s oponentním posudkem prof. Šopáka. Žalobce v rozkladu správnímu orgánu I. stupně vytýkal, že nesprávně zhodnotil posudek prof. Šopáka ze dne 1. 6. 2023, dostatečně se s argumenty posudku nevypořádal, poukázal pouze na údajnou e-mailovou zprávu prof. Šopáka ze dne 23. 12. 2021 adresovanou spolku Za Opavu, v níž měl upozornit na památkové hodnoty předmětného domu, z čehož učinil správní orgán I. stupně závěr, že je zpochybněna nestrannost, odbornost a důvěryhodnost posudku. Žalobce s tímto hodnocením nesouhlasil, neboť dle jeho názoru není přípustné bez dalšího odmítnout posudek na základě jedné stručné a neověřené e-mailové zprávy, která je součástí cizí neformální komunikace uskutečňované ve specifickém kontextu známém jen účastníkům této komunikace. Dle žalobce tedy správní orgán I. stupně neměl dostatečně relevantní důvod posudek odmítnout, ale obsah posudku měl řádně v odůvodnění rozhodnutí posoudit a uvést, proč s jeho obsahem a závěry nesouhlasí.

81. Žalovaný v napadeném rozhodnutí k této námitce uvedl, že správní orgán I. stupně názor prof. Šopáka neodmítl na základě jeho komunikace se spolkem Za Opavu, ale vypořádal se s ním v odůvodnění na stranách 29 - 32. Lze žalobci přisvědčit, že označená pasáž rozhodnutí výslovné hodnocení posudku prof. Šopáka neobsahuje, na těchto stranách rozhodnutí jsou nicméně popsány památkové hodnoty předmětného domu. Přestože správní orgán I. stupně jednoznačně neodmítl zohlednit posudek prof. Šopáka, je evidentní, že jeho posudku přiznal s ohledem na jeho neobjasněnou změnu názoru v čase nižší váhu, než ostatním posudkům. Aktuální názor prof. Šopáka tak nepřevážil podle hodnocení správních orgánů nad ostatními posudky.

82. Soud pro úplnost uvádí, že posudek prof. Šopáka ze dne 1. 6. 2023 především reaguje na závěry Stavebně-historického průzkumu (dále též „SHP“), který byl zpracován v průběhu měsíců ledna až dubna 2007, přičemž prof. Šopák má za to, že tento podklad vznikal za motivace snahou maximálně uchránit historické prostředí části vnitřního města před drastickými změnami. K předmětnému domu prof. Šopák uvádí, že je tento cizorodým prvkem v struktuře města, který reprezentuje zcela běžný, standardní produkt stavební fáze měst, která spadá do období obnovení ústavnosti v roce 1860, přičemž jde o běžný produkt stavební kultury doby, která nebyla spojována se zvláštními estetickými nároky kladenými na zpracovatele projektu a na jeho řemeslné provedení. Dále uvádí, že každá adaptace byla ryze utilitární a poukázal na porušení statiky. Od vypracování posudku SHP došlo k narušení vertikálních a horizontálních konstrukcí, nevratné degradaci povrchů, a tudíž je hodnota SHP snížena. Uzavřel, že v případě předmětného domu nejsou hodnoty vyžadující speciální režim ochrany jejich nositele přítomny a společenský zájem na ochraně je dostatečně ošetřen situováním objektu do městské památkové zóny. Na tento posudek prof. Šopáka následně reagoval doc. Winter, který naopak popsal památkové hodnoty předmětné budovy, a prof. Vybíral, který také podpořil prohlášení stavby kulturní památkou s ohledem na jeho historické i architektonické hodnoty. Soud tak považuje za pochopitelné, že správní orgán I. stupně s ohledem na veškeré podklady neshledal, že v řízení nebyly prokázány památkové hodnoty budovy, když naopak bylo v několika posudcích zdokumentováno, jaké konkrétní památkové hodnoty budova má. V projednávané věci mohly správní orgány po věcném vyhodnocení posudků přiznat vyšší váhu právě odborným stanoviskům popisujícím existenci památkových hodnot.

83. K námitce žalobce uplatněné v replice, že ve spise je pouze jednoznačný oponentní posudek prof. Šopáka popírající existenci památkových hodnot předmětného domu, soud uvádí, že e-mail prof. Šopáka ze dne 23. 12. 2021 je součástí správního spisu a byl přílohou dopisu zaslaného správnímu orgánu I. stupně dne 29. 2. 2024 (viz složka č. 20 správního spisu). Pokud námitka žalobce směřuje k tomu, že zpochybňuje autenticitu tohoto e-mailu, soud uvádí, že žalobce v řízení před správními orgány nezpochybňoval, že autorem e-mailu byl prof. Šopák. Správním orgánům nic nebránilo k e-mailu ze dne 23. 12. 2021 přihlédnout.

84. Soud neshledal důvodnou námitku, že žalovaný nesprávně posoudil, zda správní orgán I. stupně převzal závěry a doporučení týkající se právních otázek. Žalobce neuvádí, v čem konkrétně shledává, že správní orgán I. stupně převzal od citovaných odborníků ze správního spisu jejich závěry a doporučení týkající se právních otázek. Z prvostupňového rozhodnutí je zřejmé, že správní orgán I. stupně se seznámil se všemi podklady rozhodnutí, přičemž některým z nich přiznal větší důvěryhodnost než ostatním, což v prvostupňovém rozhodnutí sice krátce, ale dostatečně odůvodnil. Je zároveň zřejmé, že konstatoval existenci památkových hodnot na předmětné budově, které některé posudky (jejichž objektivita nebyla žádným způsobem zpochybněna) popsaly. Na základě shledání přítomnosti těchto památkových hodnot předmětný dům prohlásil za kulturní památku. Soud neshledal podloženým tvrzení, že k prohlášení za kulturní památku mělo dojít pouze z důvodu, že někteří autoři posudků konstatovali, že je dle jejich názoru namístě prohlášení budovy za kulturní památku.

85. Žalobce namítal, že správní orgány v odůvodnění svého rozhodnutí doslovně převzaly závěry z jednoho listinného podkladu, a to z vyjádření . Soud tuto námitku neshledal důvodnou. Z obou rozhodnutí je zřejmé, že při vyjmenování památkových hodnot domu vycházel správní orgán I. stupně a následně i žalovaný z vyjádření ze dne 20. 4. 2023. Soud přitom souhlasí s názorem žalovaného, že pokud je obsáhlý popis památkových hodnot obsažen v jednom ze stěžejních podkladů, je zbytečné, aby byl tento popis parafrázován, nebo popisován jinými slovy. Za zásadní by soud považoval, pokud by žalobce zpochybňoval či vyvracel konkrétními tvrzeními v rozhodnutích vyjmenované památkové hodnoty. Samotné převzetí popisu památkových hodnot soud neshledal za způsobující nezákonnost prvostupňového rozhodnutí. Jde-li o napadené rozhodnutí, žalovaný předmětnou pasáž cituje ve vztahu k námitce o nenaplnění hodnotových definičních znaků pro prohlášení domu za kulturní památku. Žalovaný tedy také v této části vyjmenovává památkové hodnoty předmětného domu, jejichž samotná přítomnost však není žalobcem žádným konkrétním způsobem zpochybňována.

86. Soud tedy s ohledem na výše uvedené neshledal, že by správní orgány postupovaly v rozporu s , neboť z prvostupňového rozhodnutí je zřejmé, jakým způsobem byly jednotlivé podklady a posudky hodnoceny a z jakého důvodu správní orgán I. stupně přiznal vyjádřením Magistrátu a prof. Šopáka nižší váhu než návrhu , posudku doc. Wintera a prof. Vybírala. Správní orgán I. stupně se v prvostupňovém rozhodnutí také vyjádřil k názoru Krajského úřadu. Soud tudíž nemohl přisvědčit žalobci, že se správní orgány nezabývaly všemi podklady, jež jsou obsahem správního spisu.

87. Soud se neztotožnil ani s námitkou žalobce, že správní orgány nevynaložily veškeré úsilí k odstranění rozporů mezi jednotlivými podklady. Nelze přisvědčit žalobci, že správní orgán I. stupně jeden důkaz pouze přijal a druhý odmítl, aniž by vyložil, proč tak učinil. Přestože správní orgán I. stupně obsáhle citoval jednotlivá vyjádření a posudky, za všemi těmito citacemi je krátce uvedeno, jakým způsobem tyto podklady byly hodnoceny. Z napadeného rozhodnutí je pak zřejmé, že žalovaný potvrdil závěry prvostupňového rozhodnutí a námitky uvedené v rozkladu neshledal důvodnými.

88. Žalobce dále namítal, že se správní orgány dostatečně nevypořádaly s otázkou proporcionality dotčených práv, neboť správní orgány musí pečlivě vážit, zda omezení vlastnického práva je proporcionální vůči dalším právům. Vlastník má totiž zájem na ekonomicky udržitelném a dlouhodobě životaschopném využití. Žalobce zároveň poukázal na veřejný zájem na účelném uspořádání města. Památková ochrana nesmí volit extrémní řešení a musí usilovat o co nejmenší omezení vlastnických práv dotčených vlastníků nemovitostí, která ještě vedou k dosažení cíle této ochrany. Žalobce měl přitom za to, že zájem na ochraně potenciálních památkových hodnot je v dané situaci dostatečně ošetřen stávajícím situováním předmětného domu do městské památkové zóny. Poukázal na svůj záměr tento objekt zachránit a dále využívat v souvislosti se záměrem nové výstavby v jeho blízkosti a tímto způsobem zabránit jeho dalšímu chátrání. Prohlášení předmětného domu za kulturní památku tyto záměry žalobce významně ohrožuje a omezuje je průtahy a nutností vynaložení dodatečných nákladů a ve svých důsledcích může vést spíše namísto ochrany předmětného domu naopak k jeho pokračující degradaci. Žalobce žalovanému vytýkal nedostatečné provedení testu proporcionality mezi zájmem na památkové ochraně, který je nedůvodně upřednostněn, vůči zájmu žalobce jako vlastníka na ochraně vlastnického práva, a dále především vůči zájmu žalobce na péči o všestranný rozvoj svého území, kterýžto zájem má žalobce jako veřejnoprávní korporace – statutární město.

89. Správní orgán I. stupně ve svém rozhodnutí konstatoval, že prohlášení za kulturní památku není pojato jako jednostranné omezení vlastnického práva bez náhrady, protože nabízí řadu kompenzací, vázaných na zachování a údržbu kulturní památky. Podle správního orgánu I. stupně je citlivá a odborná rehabilitace možná. Obnovu, citlivou rehabilitaci a případně odborné restaurování objektu lze zpravidla předpokládat pouze tehdy, pokud se stavba stane kulturní památkou. Správní orgán I. stupně vyhodnotil plošnou památkovou ochranu jako zcela nedostačující k ochraně památkových prvků a historických stavebních konstrukcí.

90. Žalovaný v napadeném rozhodnutí konstatoval, že byla podmínka prokázání veřejného zájmu na památkové ochraně domu splněna tím spíše, že vlastníkem je veřejnoprávní subjekt, resp. orgán samosprávy. Podle žalovaného v případě rekonstrukce objektu bude nutné ve smyslu § 14 zákona o státní památkové péči dospět ke kompromisní podobě projektu, která bude, pokud možno co nejlépe, vyhovovat požadavkům památkové péče, ale zároveň nebude pro město jako vlastníka finančně nedostupná nebo technicky nerealizovatelná. Žalovaný konstatoval, že vzhledem k tomu, že případnou obnovu bude žalobce řešit s Magistrátem, lze důvodně očekávat, že bude nalezen nezbytný kompromis mezi ekonomicky udržitelným využitím a veřejným zájmem na ochraně kulturního dědictví, a to v souvislosti s rekonstrukcí objektu.

91. Žalovaný ve svém vyjádření opět upozornil, že nebyl shledán rozpor mezi zájmem na památkové ochraně a zájmem na péči o všestranný rozvoj území. Co se týče zásahu do práv vlastníka, žalovaný ho vyhodnotil jako přiměřený přínosu pro památkovou péči, neboť dům není v havarijním stavu a je již dnes uzpůsoben k tomu, aby mohl být s minimálními zásahy adaptován na jiné využití.

92. Soud považuje test proporcionality za splněný. Prohlášením předmětné budovy za kulturní památku je možné dosáhnout cíle, kterým je ochrana kulturního dědictví na území města Opavy. V prvostupňovém rozhodnutí bylo zároveň uvedeno, že existence městské památkové zóny nepředstavuje dostatečnou ochranu významných kulturních hodnot spojených s touto budovou. Soud souhlasí s hodnocením, že veřejný zájem na ochraně kulturní památky a veřejný zájem na péči o všestranný rozvoj území nejsou ve vzájemném rozporu, přičemž i zásah do vlastnických práv žalobce je v projednávaném přiměřený. Žalobce má možnost s předmětnou budovou nakládat. Správní orgán I. stupně ve svém rozhodnutí konstatoval hodnotné prvky budovy, přičemž přítomnost velkého sálu umožňuje do budoucna vznik dobře využitelného reprezentativního kulturního prostoru. Soud má za to, že takové využití předmětné budovy je v souladu s veřejným zájmem na péči o všestranný rozvoj. Nic přitom nenasvědčuje tomu, že by status kulturní památky sám o sobě vylučoval žalobcem zamýšlené kulturní či společenské využití objektu. Správní orgán I. stupně zároveň konstatoval, že citlivá odborná rehabilitace předmětné budovy je žádoucí, přičemž žalobce může čerpat dotace na případné odborné repasování autenticky dochovaných prvků. Nejvyšší správní soud se ve svém rozsudku ze dne 31. 10. 2013, č. j. -173, ztotožnil s názorem městského soudu, že je-li dostatečně prokázána existence památkové hodnoty konkrétního objektu (tedy vykazuje-li vskutku znaky kulturní památky, definované zákonem), musí veřejný zájem na jeho ochraně převážit nad soukromým zájmem jeho vlastníka, a to i za situace, kdy vlastník takovou možnost nepředpokládal a bude to pro něj spojeno se zmařením dosud vynaložených investic. Vzhledem k tomu, že bylo prokázáno, že předmětná budova obsahuje památkové hodnoty dle § 2 odst. 1 zákona o památkové péči, je podmínka prokázání veřejného zájmu na její ochraně dle soudu splněna.

93. K plánům žalobce vyřešit veřejný prostor na Horním náměstí i přilehlém Rybím trhu v Opavě tak, aby splňoval urbanistické a architektonické prvky moderního města a zároveň respektoval zachovalou historii, kdy žalobce hodlá předmětný dům využít v rámci nového společenského centra, soud konstatuje, že žalobce neobjasnil, v čem prohlášení předmětné budovy kulturní památkou brání uskutečnění záměrů žalobce. Žalobce pouze uvedl, že prohlášení předmětného domu za kulturní památku jeho záměry významně ohrožuje a omezuje je průtahy a nutností vynaložení dodatečných nákladů, a tím vede i k pokračující degradaci objektu. K tomu soud odkazuje na výše citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. -173, dle něhož ani případné zmaření dosud vynaložených investic není důvodem pro neprohlášení konkrétního objektu (za splnění podmínky podle § 2 odst. 1 zákona o státní památkové péči) za kulturní památku. V projednávaném případě ani zmaření dosavadních investic nebylo tvrzeno. Soud tudíž neshledal, že by v posuzovaném případě byla přiměřenost rozhodnutí o prohlášení předmětné stavby za kulturní památku nesprávně či nedostatečně posouzena.

94. Ze všech shora uvedených důvodů neshledal soud žalobu důvodnou, a proto ji dle zamítl.

95. O náhradě nákladů řízení jeho účastníků soud rozhodl podle Žalobce ve věci neměl úspěch, proto mu náhrada nákladů řízení nenáleží, a žalovanému žádné náklady řízení nad rámec úřední činnosti nevznikly.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v , , a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Praha 21. srpen 2026

JUDr. Lenka Loudová v. r.

předsedkyně senátu

Shodu s prvopisem potvrzuje S. T.