Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

42 A 14/2026 - 71

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Václavem Trajerem ve věci

žalobce:

V. L. N., narozený dne X

státní příslušnost Vietnamská socialistická republika

bytem X

zastoupený advokátem Mgr. Petrem Václavkem

sídlem Opletalova 25, 110 00 Praha

proti

žalovanému:

za účasti osoby zúčastněné na řízení:

Ministerstvo vnitra, Odbor azylové a migrační politiky

sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7

E. K., narozená X

bytem X

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 4. 2026, č. j. OAM-19712-30/PP-2025,

takto:

I. Rozhodnutí žalovaného, ze dne 29. 4. 2026, č. j. OAM-19712-30/PP-2025, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen žalobci uhradit náhradu nákladů řízení ve výši 22 720,58 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

1. Žalobce se včasnou žalobou podanou prostřednictvím právního zástupce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 4. 2026, č. j. OAM-19712-30/PP-2025, jímž byla podle , o pobytu cizinců na území České republiky, (dále jen „ “) zamítnuta žádost žalobce o vydání povolení k přechodnému pobytu na území České republiky rodinného příslušníka občana EU, který sám není občanem EU, neboť žalovaný shledal, že je důvodné nebezpečí, že by žalobce mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Současně byla uvedeným rozhodnutím žalobci stanovena dle lhůta k vycestování z území České republiky 35 dnů od právní moci žalobou napadeného rozhodnutí.

2. Současně žalobce navrhl, aby soud uložil žalovanému povinnost nahradit mu náklady soudního řízení.

Žaloba

3. V žalobě žalobce namítal, že napadené rozhodnutí je nezákonné. Žalobce trval na tom, že na jeho případ dopadá čl. 27 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. 4. 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států (dále jen „směrnice“). Trval na tom, že vnitrostátní úpravu není možné aplikovat odděleně bez přihlédnutí ke směrnici. Dle žalobce jakákoliv opatření členských států, jimiž je omezováno právo volného pobytu občanů EU a jejich rodinných příslušníků, představuje výjimku ze široce pojaté unijní svobody pohybu osob. Proto jakákoliv výhrada veřejného pořádku musí být vykládána a aplikována zvlášť restriktivně a vyžaduje důkladné vyhodnocení potřebnosti takového omezujícího opatření.

4. Dle žalobce žalovaný aplikoval výhradu veřejného pořádku nesprávně, neboť napadené rozhodnutí vystavěl výlučně na skutečnosti, že žalobce byl odsouzen pro spáchání trestného činu. Ovšem výhradu ohrožení veřejného pořádku lze použít pouze, pokud osobní chování cizince lze vyhodnotit jako aktuální, skutečnou a dostatečně závažnou hrozbu pro veřejný pořádek.

5. Žalobce zdůraznil, že v hodnocení z výkonu trestu odnětí svobody je uvedeno, že chování žalobce ve výkonu trestu bylo dobré, v průběhu výkonu trestu byl 5x odměněn a kázeňsky trestán nebyl. Dále je v hodnocení uvedeno, že si udržoval pracovní zařazení, hradil své finanční závazky a snažil se snižovat sociokulturní rozdíly a prohloubit svou znalost českého jazyka. V závěru zprávy je pak uvedeno, že žalobce přijal odpovědnost za jím spáchanou trestnou činnost, dosáhl nápravy a plnil své povinnosti. Žalobce trval na tom, že s ohledem na uvedené skutečnosti je riziko jeho dalšího protiprávního jednání výrazně sníženo. Dále žalobce poukázal na skutečnost, že mu při odsouzení byl kromě trestu odnětí svobody uložen i trest vyhoštění v délce 10 let, ale od výkonu tohoto trestu bylo upuštěno, a to z důvodu existence silných rodinných vazeb žalobce na území České republiky.

6. Žalobce poukazoval na skutečnost, že veškerá argumentace žalovaného se odvíjí jen a pouze od existence pravomocného odsouzení a že parametry podmíněného propuštění žalobce nepředstavují svébytné ani nikterak významné skutečnosti, které by bylo možné použít jako vodítka ke zhodnocení nebezpečí, které osoba žalobce dle názoru žalovaného představuje pro veřejný pořádek. S odkazem na judikaturu správních soudů žalobce trval na tom, že je vždy nutné při hodnocení otázky ohrožení veřejného pořádku posoudit individuální skutečnosti týkající se dané osoby a chování posuzované osoby ve vězení a po propuštění na svobodu. Je nutno rovněž zohlednit aktuální osobní poměry dané osoby. Žalovaný se však dle jeho názoru omezil výhradně na trestní minulost žalobce.

7. Dále žalobce namítal, že v dané věci nedošlo k dostatečnému zjištění skutkového stavu ohledně okolností soukromého a rodinného života žalobce. Žalobce poukazuje na skutečnost, že ačkoli výslovně neukládá v daném případě posouzení přiměřenosti dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života účastníka řízení, byl správní orgán povinen tuto skutečnost zkoumat s ohledem na přímou aplikovatelnost Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Žalobce poukázal na skutečnost, že ve svém vyjádření k podkladům rozhodnutí namítal nepřiměřenost dopadu zamítavého rozhodnutí do jeho práva na respektování soukromého a rodinného života, zdůraznil, že sdílí společnou domácnost s manželkou, která je občankou EU a že má na území České republiky nezletilého syna. K prokázání těchto skutečností navrhl provedení výslechu manželky a sebe a opatření stanoviska příslušného Orgánu sociálněprávní ochrany dětí (dále jen „OSPOD“) k posouzení nejlepšího zájmu nezletilého dítěte. Důkazy však provedeny nebyly. Žalobce považuje odůvodnění neprovedení požadovaných důkazů za nedostatečně odůvodněné, neboť nevypořádává ani nevyvrací jeho argumentaci.

8. Dále žalobce namítal, že došlo k nedostatečnému posouzení přiměřenosti dopadu rozhodnutí na jeho soukromý a rodinný život. Dle žalobce žalovaný dopady rozhodnutí na žalobce, jeho manželku a syna značně bagatelizoval. Žalobce trval na tom, že správní orgány musí při testu proporcionality protichůdné zájmy definovat, popsat a vážit proti sobě. Při posuzování přiměřenosti žalovaný dle žalobce vůbec nezhodnotil skutečnost, že žalobce na území České republiky pobývá již 24 let, je zde plně integrován a přivykl místním poměrům. Českou republiku žalobce považuje za svůj domov. Vietnam prakticky nezná a navštívil jej za dobu svého pobytu v České republice pouze párkrát jako turista. Pokud by musel opustit Českou republiku, musel by ve Vietnamu začít budovat svůj život od základu nanovo. Rovněž poukázal na skutečnost, že s ohledem na odsouzení, které figuruje v jeho výpisu trestů se zamítnutí žádosti prakticky rovná vyhoštění, neboť jeho žádosti o jakékoliv pobytové oprávnění v České republice by bylo velice pravděpodobně zamítnuto. Podmínku trestní zachovalosti žalobce nebude splňovat nejbližších 15 let.

9. Žalobce rovněž poukazoval na skutečnost, že žalovaný nedostatečně zohlednil újmu, která žalobou napadeným rozhodnutím vznikne synovi žalobce. Žalobce trval na tom, že skutečnost, že byl ve výkonu trestu, neznamená, že automaticky zanikly jeho rodinné vazby. Pokud by si žalovaný opatřil stanovisko OSPOD, jednoznačně by dle žalobce vyplynulo, že si se synem vzájemný vztah udrželi.

10. Dále žalobce namítal, že nebylo při vydání žalobou napadeného rozhodnutí přihlédnuto k nejlepšímu zájmu nezletilého syna žalobce. Žalovaný kladl důsledky zrušení pobytového oprávnění k tíži žalobci, aniž by posoudil míru emoční a finanční závislosti nezletilého syna na žalobci, význam přítomnosti žalobce pro jeho nezletilého syna a obecně všechny konsekvence vyplývající z neudělení pobytového oprávnění žalobci.

Vyjádření žalovaného k žalobě

11. Žalovaný ve svém vyjádření stručně zrekapituloval průběh správního řízení a poukázal na trestní rozsudky, kterými byl žalobce odsouzen. Žalovaný shrnul, že z obou pravomocných odsouzení žalobce je zřejmé, že žalobce opakovaně, dlouhodobě a v rámci organizované skupiny porušoval právní předpisy České republiky s cílem prodeje padělaného zboží a s cílem nelegálně vyrábět, prodávat a přechovávat drogy. Zdůraznil, že drogový delikt žalobce spáchal ve velkém rozsahu a ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech. Žalobci byl v souvislosti s jeho druhým odsouzením ke dni 16. 4. 2018 ukončen jeho pobyt. Po propuštění z vězení až dosud není dle žalovaného považován jeho pobyt na území České republiky za legální, a to ani po podání předmětné žádosti, neboť mu nesvědčí fikce dle .

12. Dále žalovaný poukázal na skutečnost, že žalobce páchal trestnou činnost za účelem dosažení finančního prospěchu pro svou osobu, a to v době kdy již měl vytvořeno rodinné zázemí. Za druhé odsouzení byl žalobci uložen trest odnětí svobody v trvání 12 let a byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. V rámci podmíněného propuštění mu byla uložena zkušební doba s dohledem v délce 6 let. Žalovaný dle žalobce neuvedl žádné skutečnosti, které by měly vést k tomu, že u něj nehrozí opakování trestné činnosti. Po propuštění z výkonu trestu si žalobce nezajistil řádné zaměstnání a není zřejmý ani příjem jeho manželky. Žalobce nebyl při pobytových kontrolách zastižen na uvedené adrese pobytu. Tyto okolnosti v souhrnu dle žalovaného zvyšují nebezpečnost žalobce pro veřejný pořádek.

13. Žalovaný trval na tom, že v žalobou napadeném rozhodnutí nevycházel jen z předchozího odsouzení žalobce, ale přihlédl i k dalším podstatným skutečnostem, mimo jiné ke skutečnosti, že žalobce pobýval na území České republiky nelegálně. Přihlédl i ke zprávě o chování žalobce při výkonu trestu a jeho chování po propuštění z výkonu trestu. Zohlednil i tvrzení žalobce uvedená při pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Žalovaný dále trval na tom, že zkušební doba byla žalobci stanovena do 11. 10. 2030 a z uvedené doby uplynula jen malá část. Nebylo tak možné vyslovit závěr, že se žalobce napravil a nepředstavuje hrozbu pro veřejný pořádek. Žalovaný zdůraznil, že žalobce nemá stálý příjem, a tato skutečnost může být rizikem, že se žalobce vrátí k páchání trestné činnosti za účelem dosažení zisku.

14. Ve vztahu ke skutečnosti, že si žalovaný neopatřil vyjádření OSPOD o vztahu žalobce a jeho nezletilého syna, žalovaný trval na tom, že to nebylo nutné za situace, kdy nebylo sporné, že nezletilý syn žije s matkou ve společné domácnosti a že si přejí zachování rodinné jednoty. Výslech by mohl toliko potvrdit zájem dítěte setrvat s oběma rodiči. Takový důkaz by však nemohl změnit základní skutečnost, že se jeden z rodičů dopustil úmyslné trestné činnosti, která je zákonem předvídaným důvodem pro nevydání pobytového oprávnění. Žalovaný trval na tom, že zapojení OSPOD přichází v úvahu tehdy, jsou-li konkrétní indicie, že rodinná situace není taková, jaká se správnímu orgánu předkládá. To v daném případě dle názoru žalovaného nenastalo. Ze spisu je zřejmé, že o syna žalobce se stará především matka, se kterou žije ve společné domácnosti bez přítomnosti otce. V daném případě žalovaný neměl pochybnosti o tom, že předmětná rodina nežije společně.

15. K návrhu na provedení výslechu samotného žalobce a jeho manželky žalovaný uvedl, že výslech účastníka řízení nebo svědecká výpověď je v pobytových věcech výjimečným prostředkem, který se využívá jen tam, kde nelze rozhodné skutečnosti zjistit jiným způsobem nebo kde vyvstane potřeba postavit najisto sporné skutečnosti, či vyjasnit rozporná vyjádření žalobce a jeho rodinných příslušníků. Taková situace v daném řízení dle žalovaného nenastala a výslech by byl nadbytečný. Žalovaný uvedl, že žalobce námitku nedostatečně zjištěného skutkového stavu uplatnil pouze obecně. Žalobce dle jeho názoru neuvedl žádné bližší okolnosti týkající se jeho vztahu k manželce a nezletilému synovi.

16. Ve vztahu k námitce nedostatečného posouzení přiměřenosti dopadu rozhodnutí na soukromý a rodinný život žalobce žalovaný uvedl, že v řízení nebylo vůbec prokázáno, že by syn žalobce žil ve společné domácnosti s žalobcem. Žalovaný měl postaveno na jisto, že syn žalobce žil se svou matkou, se kterou žalobce nevede rodinný život. Matka synovi žalobce poskytovala péči a výživu v době, kdy žalobce byl ve výkonu trestu. Žalovaný rovněž poukázal na skutečnosti, že ze sdělení z věznice vyplynulo, že syn žalobce v době výkonu trestu navštívil pouze dvakrát s dvouletou přestávkou. Jinak žalobce v době výkonu trestu využíval prostředků vzdálené komunikace. Žalovaný proto trval na tom, že v daném případě nedojde k významnému zpřetrhání vazeb žalobce s jeho synem, když žalobci nebude povolen přechodný pobyt. Žalovaný rovněž poukázal na skutečnost, že syn žalobce má 16 let a je tedy samostatný a nepotřebuje takovou péči jako mladší dítě.

17. Žalovaný trval na tom, že žalobce se dopustil natolik závažného protiprávního jednání, že jím namítaný zásah do jeho soukromého a rodinného života lze považovat za přiměřený s ohledem na ochranu státu a veřejného pořádku.

18. K námitce týkající se přihlédnutí k nejlepšímu zájmu nezletilého dítěte žalovaný konstatoval, že v obecné rovině je zřejmé, že v nejlepším zájmu dítěte je zachování jednoty rodiny, aby mohlo společně pobývat a žít s oběma rodiči. V daném případě však dle žalovaného bylo postaveno najisto, že syn žalobce žije s matkou, která zajišťuje všechny jeho potřeby. Navíc již dosáhl věku 16 let a lze tedy předpokládat jeho značnou samostatnost. Žalovaný zdůraznil, že nejlepší zájem dítěte není hlediskem absolutním, které by automaticky převážilo nad jakýmkoli jiným veřejným zájmem. Dle žalovaného zájem nezletilého dítěte na soužití s oběma rodiči na území České republiky nemůže být oním hlavním hlediskem při posuzování žalobcovy žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu, a to v případě, že syn žije řadu let ve společné domácnosti pouze s matkou bez přítomnosti otce.

19. Dále žalovaný odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. , dle kterého je možné vymezit čtyři okruhy řízení podle míry zohlednění nejlepšího zájmu dítěte a faktického dopadu na dítě. Judikatura dle žalovaného standardně řadí řízení o žádostech o pobytová oprávnění rodičů nezletilých dětí až do čtvrté kategorie. Ve věcech spadajících do čtvrté kategorie dle žalobce není zásadně povinností rozhodujícího orgánu přihlížet k nejlepšímu zájmu dítěte s výjimkou případů, kdy pozitivní právní úprava výslovně s ochranou zájmů dítěte počítá. Dle žalovaného platí, že pokud z pozitivní úpravy nevyplývá povinnost přihlížet při rozhodování k nejlepšímu zájmu dítěte, pak je logické, že žalovaný neměl povinnost provádět rozsáhlé dokazování za účelem posouzení proporcionality mezi zájmem syna žalobce na společném soužití v České republice a zájmem na ochraně veřejného pořádku. Trval rovněž na tom, že neměl povinnost zjišťovat a pátrat po podrobnostech a specifikách stěžovatelova soukromí, ale že žalobce mu měl v řízení poskytnout relevantní informace.

20. Žalobce zdůraznil, že zásada nejlepšího zájmu dítěte není „trumfovou kartou“, která přebije jakékoliv v konfliktu stojící pravidlo.

Vyjádření osoby zúčastněné na řízení

21. Osoba zúčastněná na řízení se k věci písemně nevyjádřila.

Jednání soudu

22. Při jednání soudu právní zástupce žalobce odkázal na písemné vyhotovení žaloby. Trval na tom, že se žalovaný při posuzování ohrožení veřejného pořádku soustředil výhradně na minulost a dvě předchozí odsouzení žalobce a nedostatečně zohlednil okolnosti svědčící ve prospěch žalobce. Dle právního zástupce se žalovaný nedostatečně zabýval současnou aktuální situací a dostatečně nezohlednil délku doby, která uplynula od druhého odsouzení. Žalovaný nezohlednil skutečnost, že se žalobce ve výkonu trestu choval řádně a byl podmíněně propuštěn z výkonu trestu. Dle právního zástupce nebylo rovněž přihlédnuto k tomu, že v rámci trestního řízení bylo upuštěno od výkonu trestu vyhoštění, a to právě s ohledem na soukromý a rodinný život žalobce. Na podporu svých závěrů předložil právní zástupce odkaz na relevantní judikaturu Nejvyššího správního soudu. Právní zástupce zdůraznil, že od posledního odsouzení uplynulo 10 let a žalobce se dalšího trestního jednání nedopustil a rovněž v rámci podmíněného propuštění vede řádný život.

23. Ve vztahu k posouzení přiměřenosti rozhodnutí právní zástupce uvedl, že se žalovaný nezabýval partnerským vztahem žalobce s jeho manželkou, jejich citovým poutem a osobními vazbami. Nezabýval se ani tím, do jaké míry žalobce pečuje o svého nezletilého syna. Dle právního zástupce se žalovaný nezabýval ani vlivem žalobce na řádnou výchovu a výživu jeho nezletilého syna. Žalovaný se ve svém hodnocení omezil pouze na to, že nezletilý syn žije ve společné domácnosti s bývalou družkou žalobce, ale vztahem žalobce a jeho syna se prakticky nezabýval. Právní zástupce trval na tom, že v důsledku nedostatečně zjištěného skutkového stavu pak žalovaný nemohl řádně provést test proporcionality dopadu zamítnutí žádosti žalobce o povolení přechodného pobytu do soukromého a rodinného života žalobce, jeho manželky a jeho nezletilého syna. K závěrům učiněným na základě úředních záznamů pořízených z pobytových kontrol právní zástupce žalobce uvedl, že je nelze považovat za důkaz, ale je možné je považovat pouze za vodítko k provedení dalšího dokazování. Pokud správní orgán chtěl vycházet z tvrzení, které někdo uvedl do úředního záznamu policejnímu orgánu, měl si tuto osobu předvolat a řádně ji vyslechnout.

24. Právní zástupce žalobce dále poukázal, že z běžného postupu správních orgánů vyplývá, že s ohledem na nedostatek právní zachovalosti by pro žalobce bylo nemožné získat i jen krátkodobé povolení k pobytu na území České republiky. Proto se domnívá, že zamítnutí žádosti žalobce o přechodný pobyt by pro něho a jeho rodinné příslušníky mělo zásadní dopad.

25. Právní zástupce žalobce rovněž uvedl, že dle jeho názoru nebyla dostatečně zohledněna délka pobytu žalobce na území České republiky.

26. Ve vztahu k nejlepšímu zájmu nezletilého dítěte právní zástupce žalobce uvedl, že není možné považovat za automatismus, že pokud rodina zvládla dlouhodobé odloučení v důsledku výkonu trestu odnětí svobody, zvládne i další odloučení.

27. Závěrem právní zástupce žalobce zdůraznil, že poukaz na žalobcem podaný návrh na opatření proti nečinnosti nemohl žádným způsobem ovlivnit povinnost správního orgánu řádně zjistit skutkový stav. Účastník řízení má nárok na vydání rozhodnutí ve věci v zákonem předpokládaném termínu na základě řádně zjištěného skutkového stavu.

28. Osoba zúčastněná na řízení k pobytovým kontrolám uvedla, že na dané adrese již bydlí dvanáct let, ale paní N. zmíněnou v úředním záznamu Policie České republiky nezná. Domů se s manželem vrací až okolo půl desáté, protože po práci chodí ještě na „baráček“.

29. Žalovaný se z jednání soudu předem písemně omluvil s tím, že vyslovil souhlas s projednáním věci bez jeho přítomnosti.

Posouzení věci soudem

30. Napadené rozhodnutí žalovaného soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu , , (dále jen „ “), který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v , písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v větě první Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během třicetidenní lhůty od doručení napadeného rozhodnutí ve smyslu věty první . Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle

31. Z obsahu správního spisu vyplývá, že dne 9. 12. 2025 podal žalobce žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu na území České republiky podle . K žádosti přiložil oddací list, ze kterého vyplývá, že dne 24. 5. 2025 uzavřel manželství s paní Evou Kučerovou. Jako další osobu mající občanství České republiky uvedl žalobce svého syna M. H. N. Z úředních databází bylo zjištěno, že syn žalobce nedisponuje státním občanstvím České republiky, ale je občanem Vietnamské socialistické republiky a v České republice realizuje trvalý pobyt. Z opisu Rejstříku trestů správní orgán zjistil, že žalobce byl pravomocně odsouzen rozsudkem Okresního soudu Teplice ze dne 8. 9. 2009, sp. zn. , k podmíněnému odnětí svobody v trvání 8 měsíců se zkušební dobou 2 let a propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to za trestný čin porušování práv k obchodní známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu ve formě spolupachatelství. Tohoto trestného činu se žalobce dopustil tím, že dne 4. 11. 2006 v prostorách prodejny s textilem na území České republiky spolu se spolupachateli, ačkoli neměli licenci od majitelů ochranných známek v rozporu s příslušnými ustanoveními zákona nabízeli k prodeji oblečení různých renomovaných značek („padělky oblečení“), čímž způsobili i finanční škodu. Obchod řídil a majitelem zboží byl žalobce. Jednání se žalobce dle trestního rozsudku dopustil v úmyslu přímém. Dále z opisu Rejstříku trestů vyplynulo, že rozsudkem Městského soudu Praha ze dne 3. 11. 2017, sp. zn. , ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu ze dne 16. 4. 2018, sp. zn. , byl žalobce odsouzen k trestu odnětí svobody nepodmíněně na dobu 12 let, trestu vyhoštění z České republiky na dobu 10 let a propadnutí věci. Žalobce byl shledán vinným, že neoprávněně vyrobil, nabídl, a prodal omamnou a psychotropní látku, spáchal takový čin ve velkém rozsahu a ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech. Žalobce měl stěžejní roli v organizované skupině.

32. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 3. 1. 2025, sp. zn. , bylo rozhodnuto o upuštění od výkonu trestu vyhoštění s ohledem na možnost, že vyhoštění by mohlo být nepřiměřeným zásahem do soukromého nebo rodinného života žalobce vzhledem k dlouhodobému pobytu syna žalobce na území České republiky.

33. Na základě rozhodnutí Okresního soudu v Mostě ze dne 11. 10. 2024, sp. zn. , byl žalobce podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody se stanovením zkušební doby do 11. 10. 2030. Dne 21. 10. 2024 bylo s žalobcem zahájeno řízení o mezinárodní ochraně, které bylo ukončeno dne 21. 1. 2025 vydáním rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany.

34. Dále z obsahu správního spisu vyplývá, že byly provedeny dvě pobytové kontroly v místě hlášeného pobytu žalobce, kdy ani v jednom případě se policii nepodařilo zastihnout ani žalobce ani jeho manželku. V úředním záznamu ze dne 14. 12. 2025 je mimo jiné uvedeno, že hlídka vytěžila blíže neurčenou sousedku paní N., která hlídce sdělila, že žalobce nezná a že se žalobce u paní K. nezdržuje.

35. Primárně se soud zabýval námitkou žalobce, že v jeho případě došlo k nesprávnému zhodnocení ohrožení veřejného pořádku. Soud konstatuje, že žalovaný se v žalobou napadeném rozhodnutí obsáhle zabýval vymezením pojmu veřejný pořádek. Rovněž se důkladně věnoval zhodnocení a posouzení závažnosti předchozí úmyslné trestné činnosti žalobce, za kterou by pravomocně odsouzen. Do souhrnu skutečností, které při hodnocení míry ohrožení veřejného pořádku ze strany žalobce správní orgán zohlednil, dle obsahu žalobou napadeného rozhodnutí neopomněl zahrnout i kladné hodnocení žalobce z doby výkonu trestu odnětí svobody a hodnocení žalobce, které bylo podkladem pro jeho podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Ovšem dle soudu žalovaný se neomezil výhradně na hodnocení předchozího odsouzení žalobce za trestné činy. Z obsahu žalobou napadeného rozhodnutí vyplývá, že z předchozího a současného jednání žalobce dovodil žalovaný, že žalobce představuje aktuální ohrožení veřejného pořádku. Z hodnocení předchozích trestných jednání žalobce jednoznačně vyplývá nárůst závažnosti trestného jednání, přičemž žalobce v obou případech hrál zásadní roli v rámci organizovaných skupin, v jejichž rámci se trestné činnosti dopouštěl. Po podmíněném propuštění z výkonu trestu žalobce značnou část doby do podání žádosti o povolení pobytu, o němž bylo rozhodováno v daném řízení, pobýval na území České republiky bez pobytového oprávnění (řízení o mezinárodní ochraně bylo ukončeno rozhodnutím ze dne 21. 1. 2025 a předmětná žádost o povolení pobytu byl podána až dne 9. 12. 2025). Z uvedeného vyplývá, že ani po podmíněném propuštění z výkonu trestu se žalobce nechová tak, že by z jeho chování jednoznačně vyplývala vůle plně respektovat právní předpisy v České republice. Po podmíněném propuštění z výkonu trestu si žalobce nenašel žádnou práci a vzhledem ke skutečnosti, že jeho předchozí trestná činnost byla motivovaná finančním prospěchem, hrozí nebezpečí, že by si žalobce mohl opatřovat prostředky k zabezpečení životních potřeb trestnou činností. Není tedy patrné, z jakých zdrojů pocházejí prostředky, z nichž se žalobce dle svého tvrzení podílí na výživě svého nezletilého syna. Z uvedených skutečností dle soudu vyplývá oprávněnost závěru žalovaného, že chování žalobce na území České republiky je možné vyhodnotit jako aktuální, skutečnou a dostatečně závažnou hrozbu pro veřejný pořádek.

36. Skutečnost, že žalobce plní podmínky podmíněného propuštění na výše uvedeném závěru nic nemění, neboť ze zkušební lhůty doposud uplynula pouze malá část a do žalobcova osvědčení má uplynout ještě poměrně dlouhá doba.

37. Námitku týkající se nesprávného vyhodnocení míry, v jaké žalobce představuje hrozbu pro veřejný pořádek, tedy soud vyhodnotil jako nedůvodnou.

38. Dále se soud zabýval otázkou, zda správní orgán disponoval dostatečnými podklady pro posouzení přiměřenosti rozhodnutí ve vztahu k dopadu do soukromého a rodinného života žalobce a pro zhodnocení přiměřenosti ve vztahu k nejlepšímu zájmu žalobcova nezletilého syna. Mezi účastníky je nesporné, že i přestože povinnost posuzovat přiměřenost rozhodnutí v daném případě nevyplývá přímo z vnitrostátní úpravy, je nutné ji posuzovat s ohledem na čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. I při existenci dostatečně závažného ohrožení veřejného pořádku musí správní orgán samostatně posoudit proporcionalitu zásahu do práv chráněných čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a nejlepší zájem dítěte. Tato úvaha nemůže být provedena bez dostatečně zjištěného skutkového základu.

39. Z obsahu správního spisu vyplývá, že žalobce ve svém vyjádření k podkladům rozhodnutí poukazoval na silné citové pouto mezi ním a jeho manželkou a jejími dětmi a poukazoval na nenahraditelnost jeho osobní přítomnosti pro jeho nezletilého syna. Při posouzení vztahu žalobce a jeho manželky žalovaný vycházel z protokolu o výslechu žalobce, který byl proveden dne 25. 10. 2024 v rámci řízení o žádosti žalobce o mezinárodní ochranu, a z úředních záznamů o pobytovém šetření. Při posouzení vztahu žalobce a jeho nezletilého syna žalovaný vycházel ze skutečnosti, že v důsledku výkonu trestu došlo k odloučení žalobce od jeho syna na dobu 8 let, že syn žalobce s ním nežije ve společné domácnosti, a ze zprávy z výkonu trestu, ze které vyplynulo, že žalobce jeho syn za dobu trvání výkonu trestu odnětí svobody navštívil pouze dvakrát s dvouletou přestávkou.

40. Z výše uvedených skutečností vyplývá, že žalobce v rámci správního řízení poukazoval na existenci zásadního vztahu s manželkou a na význam jeho přítomnosti pro jeho nezletilého syna. Žalobce rovněž navrhoval provedení důkazních prostředků v podobě svědecké výpovědi jeho manželky a opatření zprávy OSPOD. Žalobce tedy nezůstal pasivní a předložil žalovanému relevantní tvrzení včetně návrhu důkazů k jeho prokázání.

41. Z obsahu správního spisu a samotného žalobou napadeného rozhodnutí vyplývá, že žalovaný vycházel při svém posouzení přiměřenosti zásahu rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce a při posouzení nejlepšího zájmu nezletilého dítěte pouze z indicií, které však nemohly plně vykreslit hloubku a míru vztahu mezi žalobcem a jeho manželkou a mezi žalobcem a jeho nezletilým synem. Ohledně vztahu žalobce a jeho manželky a vztahu žalobce a jeho nezletilého syna nebylo provedeno žádné relevantní dokazování, které by přímo mohlo doložit jejich vztahy. Pouhé krátké trvání vztahu mezi partnery nemůže vyloučit jejich zásadní a hluboký vztah a jejich vzájemnou potřebu blízkosti a pomoci. Současně předchozí odloučení otce a syna, byť v trvání osmi let, nemůže vyloučit jejich hluboký vztah a potřebu nezletilého v období dospívání pobývat v blízkosti otce, přestože spolu nežijí ve společné domácnosti. K vyloučení těchto okolností bylo potřeba, aby bylo provedeno dokazování – například žalobcem navrhované dokazování výslechem manželky a vyjádřením OSPOD. Žalobcem navržené důkazy totiž mají potenciál osvětlit vztahy žalobce a jeho manželky a nezletilého syna. S ohledem na věk nezletilého syna žalobce připadá v úvahu rovněž zajištění přímo vyjádření syna žalobce. Teprve po zjištění relevantních skutečností bude moci žalovaný přistoupit k posouzení přiměřenosti rozhodnutí a míře zásahu do nejlepšího zájmu nezletilého dítěte.

42. Na základě výše uvedeného dospěl soud k závěru, že žalovaný v dané věci vycházel z nedostatečně zjištěného skutkového stavu. V této skutečnosti spatřuje soud vadu řízení ve smyslu , neboť skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí vyžaduje zásadní doplnění.

43. Na tomto místě považuje soud za důležité poznamenat, že poukaz žalovaného obsažený v závěru žalobou napadeného rozhodnutí, že neprováděl další dokazování, protože žalobce brojil proti jeho nečinnosti tím, že podal nadřízenému orgánu podnět na ochranu proti nečinnosti a nadřízený orgán tento podnět shledal důvodným a uložil žalovanému vydat rozhodnutí ve věci do 60 dnů od seznámení se žalobce s podklady pro vydání rozhodnutí, je zcela nemístný. Je povinností správních orgánů rozhodovat na základě náležitě zjištěného skutkového stavu v zákonem stanovených lhůtách a skutečnost, že se žalobce v řízení oprávněně domáhá vydání rozhodnutí ve věci v zákonem předpokládané lhůtě, nemůže nijak ovlivnit povinnost správního orgánu vycházet z náležitě zjištěného skutkového stavu. Tvrzení, že žalobce sám svým postupem v důsledku uplatnění prostředku na ochranu proti nečinnosti zúžil žalovanému prostor pro provádění dalších úkonů je nepřijatelné.

44. Námitku žalobce týkající se nedostatečně zjištěného skutkového stavu tedy soud vyhodnotil jako důvodnou.

45. S ohledem na výše uvedené závěry se pak již soud nemohl zabývat poslední námitkou žalobce spočívající v nesprávném vyhodnocení přiměřenosti rozhodnutí a posouzení nejlepšího zájmu dítěte, neboť posouzení těchto otázek je předčasné, neboť se bude odvíjet až z obsahu doplněného dokazování ve věci.

46. Soud proto žalobou napadené rozhodnutí podle pro vadu řízení výrokem I. tohoto rozsudku zrušil. Současně soud věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení dle V něm bude dle žalovaný vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku.

47. Žalobce měl v projednávané věci plný úspěch, a proto soud podle věty první uložil výrokem II. tohoto rozsudku žalovanému povinnost zaplatit mu do třiceti dnů od právní moci rozsudku náhradu nákladů řízení o žalobě v celkové výši 22 720,58 Kč. Náhrada se skládá ze zaplaceného soudního poplatku za podání žaloby 3 000 Kč, z částky 13 860 Kč za tři úkony právní služby právního zástupce žalobce, po 4 620 Kč podle , a vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. , advokátní tarif, (dále jen „ “) [převzetí a příprava zastoupení - ; podání žaloby  ; účast u jednání soudu advokátního tarifu], z částky 1 350 Kč jako náhrady hotových výdajů advokáta (tři režijní paušály po 450 Kč podle a 3 advokátního tarifu). Současně soud přiznal žalobci v souladu s , odst. 3 advokátního tarifu náhradu za promeškaný čas právního zástupce ve výši 750 Kč odpovídající pěti započatým půlhodinám a náhradu za cenu jízdenek k jednání soudu ve smyslu advokátního tarifu ve výši 338 Kč. Soud dále přiznal částku odpovídající dani z přidané hodnoty z výše uvedených částek kromě soudního poplatku ve výši 3 422,58 Kč.

48. Soud nepřiznal žalobci náhradu soudního poplatku za rozhodnutí o odkladném účinku žaloby, neboť žalobce se svým návrhem nebyl úspěšný a rozhodnutím ze dne 11. 6. 2026, č. j. -24, byl jeho návrh zamítnut. K požadavku na náhradu nákladů právního zastoupení spojených s návrhem na přiznání odkladného účinku soud uvádí, že návrh na podání odkladného účinku nebyl učiněn po zahájení řízení před soudem, ale byl vtělen do samotné žaloby, kterou bylo řízení zahájeno, současně byl žalobce s tímto návrhem, jak již bylo výše uvedeno, neúspěšný, proto soud neshledal důvod k přiznání těchto nákladů jako účelně vynaložených nákladů právního zastoupení.

49. O nákladech osoby zúčastněné na řízení bude rozhodnuto samostatným rozhodnutím.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, sídlem Moravské náměstí 611/6, 657 40 Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Ústí nad Labem 24. srpna 2026

Mgr. Václav Trajer v.r.

samosoudce

Shodu s prvopisem potvrzuje: I. T.