Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
178 A 17/2026 - 50.pdf
PDF · 0 B
No categories available
178 A 17/2026 - 50
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní Mgr. Lenkou Havlíčkovou ve věci
žalobce:
T. T. N., narozený dne X
státní příslušník Vietnamské socialistické republiky
bytem X
zastoupený advokátem Mgr. Petrem Václavkem
sídlem Opletalova 258, 110 00 Praha 1
proti
žalované:
Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie
sídlem Olšanská 2, 130 51 Praha 3
za účasti osoby
zúčastněné na řízení:
K. K., narozená X
bytem X
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 6. 2026, č. j. CPR-18339-2/ČJ-2026-930310-V223,
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobce se žalobou podanou v zákonné lhůtě prostřednictvím svého právního zástupce domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 15. 6. 2026, č. j. CPR-18339-2/ČJ-2026-930310-V223, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 1. 4. 2026, č.j. KRPA- 357649- 68/ČJ- 2019- 000022-50, kterým byla žalobci uložena povinnost opustit území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace (dále jen „EU a smluvních států“) podle § 50a odst. 2 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), přičemž dle § 50a odst. 3 zákona o pobytu cizinců byla žalobci stanovena doba k opuštění území členských států EU a smluvních států, a to do 30 dnů od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí nebo do 30 dnů ode dne propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Zároveň žalobce požadoval přiznání náhrady nákladů soudního řízení.
Žaloba
2. Žalobce v podané žalobě nejprve stručně popsal dosavadní průběh věci a upozornil na to, že se dne 14. 10. 2019 dobrovolně dostavil na pracoviště Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky za účelem podání žádosti o přechodný pobyt rodinného příslušníka občana EU a k řešení své pobytové situace.
3. Žalobce spatřuje nezákonnost napadeného rozhodnutí v tom, že správní orgán prvního stupně nesprávně a nedostatečně posoudil přiměřenost dopadů rozhodnutí do jeho soukromého a rodinného života a do života jeho rodinných příslušníků, ačkoli byl povinen tuto otázku hodnotit podle § 174a zákona o pobytu cizinců, který reflektuje požadavky čl. 8 Evropské Úmluvy o ochraně lidských právech a základních svobodách, které žalovaný následně aproboval. Dále nezákonnost rozhodnutí žalobce spatřuje v nesprávném a nedostatečném posouzení splnění podmínek pro uložení povinnosti opustit území členských států a z procesních vad spočívajících v nedostatečném seznámení s podklady pro vydání rozhodnutí. Následně žalobce namítl nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, kterou spatřoval v nedostatečném vypořádání odvolacích námitek uplatněných proti prvostupňovému rozhodnutí správního orgánu a v absenci podkladů ve správním spise, jež podle jeho názoru bránila ověření skutkových a právních závěrů, z nichž správní orgány při rozhodování vycházely.
4. Dále namítl, že správní orgán prvního stupně porušil jeho procesní práva podle § 36 odst. 3 zákona č. 500/2004 správní řád (dále jen „správní řád“), neboť jej neseznámil se všemi podklady pro vydání rozhodnutí, včetně aktuálního stavu úřední evidence, z níž správní orgány v otázce fikce pobytu žalobce vycházely. Ačkoli byl žalobce vyrozuměn o možnosti seznámit se s podklady vyrozuměním ze dne 27. 2. 2025, po uplynutí stanovené lhůty bylo do spisu založeno dalších 6 listin. Žalobce nesouhlasí s názorem žalovaného, že se jednalo pouze o informace, které byly správním orgánem prvního stupně užity k popsání pobytové historie žalobce. Dle názoru žalobce se jedná o listiny podstatné pro posouzení, zda žalobci vznikla fikce pobytu dle § 87y zákona o pobytu cizinců, tedy listinné důkazy přímo vztahující se k meritu věci, tj. jestli vydání rozhodnutí o povinnosti opustit území členských států není za dané skutkové situace bezpředmětné. V této souvislosti žalobce odkázal na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17. 5. 2023, č. j. 41 Az 4/2023–58, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2019, č. j. 7 As 60/2018–31.
5. Žalobce dále správním orgánům obou stupňů vytkl, že nesprávně posoudily otázku fikce pobytu podle § 87y zákona o pobytu cizinců. Podle jeho názoru byly povinny nejprve posoudit splnění podmínek uvedených v tomto ustanovení, poté samostatně vyhodnotit, zda mu svědčí fikce pobytu, a svůj závěr náležitě odůvodnit. Žalobce přitom zastává názor, že při řádném posouzení věci měly správní orgány dospět k závěru, že mu fikce pobytu svědčí. V této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2025, č. j. 8 Azs 139/2025-24.
6. Žalobce dále namítl nesprávný výklad ustanovení § 87y odst. 2, resp. odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Dle jeho názoru je třeba vykládat ustanovení restriktivně a s ohledem na jeho účel, jímž je zabránit řetězení žádostí a zneužívání fikce pobytu bezprostředně po zamítnutí předchozí žádosti či po skončení dřívějšího pobytového oprávnění. Poukázal přitom na důvodovou zprávu k zákonu č. 427/2010 Sb. a tvrdil, že v jeho případě nelze o takovém zneužití uvažovat, neboť rozhodnutí o zrušení trvalého pobytu mělo nabýt právní moci již v roce 2015, tedy přibližně před jedenácti lety. Nadto současná žádost vychází podle žalobce z odlišného skutkového stavu, neboť se vztahuje k jiné osobě občana Evropské unie, kdy žalobce je rodinným příslušníkem paní Kláry Katonové, nar. 28. 3. 1984. Výklad zvolený správními orgány proto žalobce považuje za nepřípustně extenzivní a rozporný s teleologickým výkladem; v této souvislosti odkázal na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2024, č. j. 9A 57/2024–33.
7. Správní orgány podle žalobce nedostatečně a nesprávně posoudily přiměřenost zásahu rozhodnutí dle § 50a zákona o pobytu cizinců do jeho soukromého a rodinného života. Podle žalobce se správní orgán prvního stupně omezil na závěr, že jde o mírnější opatření než správní vyhoštění, aniž řádně posoudil konkrétní dopady do jeho rodinného života s manželkou. Poukázal na skutečnost, že řízení bylo překvalifikováno na řízení na povinnost opustit území proto, že žalobce je rodinným příslušníkem občana České republiky a nebylo shledáno závažné narušení veřejného pořádku. V této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 12. 2023, č. j. 5 Azs 93/2023-37.
8. Žalobce namítl řádně neprovedený test proporcionality správními orgány, neboť dostatečně nevymezily a nepoměřily protichůdné zájmy, tj. dopady rozhodnutí do jeho soukromého a rodinného života na jedné straně a veřejný zájem na straně druhé. Podle žalobce tak nebyl proveden skutečný test proporcionality, neboť správní orgány pouze odkázaly na dílčí okolnosti případu a nehodnotily je v souhrnu. Veřejný zájem bylo podle žalobce nutné přezkoumatelně vymezit tím spíše, že jde o rodinného příslušníka občana Evropské unie a o omezení svobody pohybu ve smyslu čl. 27 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků se svobodně pohybovat a pobývat na území členských států.
9. Žalobce rovněž nesouhlasí s tím, že správní orgány považovaly za okolnost zmírňující dopady rozhodnutí možnost podat novou žádost o pobytové oprávnění nebo legalizovat pobyt jiným způsobem. Takovou argumentaci považuje za rozpornou již proto, že správní orgány současně poukazovaly na nesplnění podmínky trestní zachovalosti. V této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2022, č. j. 7 Azs 405/2021-34. Podle žalobce nelze jeho rodinný život s manželkou odůvodnit hypotetickou možností získat pobytové oprávnění v České republice či v jiném členském státě, zvláště pokud správní orgány samy vycházely z toho, že mu v tom může bránit trestní nezachovalost.
10. Žalobce dále nesouhlasí se závěrem žalovaného, že může požádat o krátkodobé pobytové oprávnění, neboť podle nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 810/2009 ze dne 13. 7. 2009, o kodexu Společenství o vízech, se i u krátkodobých víz posuzují důvody související s veřejným pořádkem. Správní orgány nedostatečně zohlednily jeho trestní minulost a z ní vyplývající překážky pro získání dalšího pobytového oprávnění či víza, a opřely své závěry pouze o hypotetickou možnost jeho budoucího návratu. V této souvislosti žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2025, č. j. 3 Azs 194/2024-54, podle něhož absence reálné možnosti návratu může způsobit, že dopady rozhodnutí o povinnosti opustit území se fakticky blíží dopadům správního vyhoštění. Podle žalobce tak správní orgány nedostatečně posoudily reálné možnosti jeho návratu na území České republiky a dopady případného dlouhodobého odloučení od manželky.
11. Podle žalobce správní orgány nepostupovaly v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu při testu proporcionality, podle níž je třeba nejprve konkrétně vymezit dopady do soukromého a rodinného života cizince a poté je poměřit s povahou a závažností jeho jednání. Žalobce odkázal zejména na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 5. 2016, č. j. 1 Azs 81/2016-33, ze dne 17. 4. 2020, č. j. 5 Azs 94/2019-33, ze dne 24. 7. 2018, č. j. 10 Azs 102/2017-35, a ze dne 20. 9. 2018, č. j. 10 Azs 127/2018-30. Správní orgány podle něj tento postup nenaplnily, neboť přiměřenost odůvodnily zejména tím, že žalobce i jeho manželka si museli být vědomi nejistoty jeho pobytového statusu a možnosti vycestování. Takové posouzení podle žalobce neodpovídá požadavkům na individuální a přezkoumatelné vážení protichůdných zájmů.
12. Žalobce namítl, že správní orgány vycházely z neaktuálních podkladů, zejména z výslechů jeho a jeho manželky vztahujících se k období před nástupem žalobce do výkonu trestu odnětí svobody. Vzhledem k tomu, že po výkonu trestu mohlo dojít ke změně skutkových okolností i intenzity dopadů do soukromého a rodinného života žalobce a jeho manželky, měly správní orgány podle žalobce výslechy zopakovat a skutkový stav zjistit bez důvodných pochybností.
Vyjádření osoby zúčastněné na řízení
13. Dne 6. 8. 2026 bylo soudu doručeno oznámení o uplatňování práv osoby zúčastněné na řízení spolu s vyjádřením k žalobě od manželky žalobce K. K. Uvedla, že žalobou napadené rozhodnutí se bezprostředně dotýká jejího soukromého a rodinného života. Se žalobcem žije ve partnerském svazku od roku 2014 a od roku 2016 jsou manželé, přičemž společně tvoří rodinu. Dále popsala dopady, které by nucený odchod žalobce z České republiky měl na jejich rodinný život. Takový zásah by podle jejího názoru představoval závažnou psychickou, sociální i existenční újmu, neboť žalobce je její nejbližší osobou, životním partnerem a každodenní oporou.
14. Nesouhlasila se závěrem správních orgánů, že by řešením jejich situace mohlo být její přestěhování do Vietnamu společně se žalobcem. Uvedla, že taková možnost není reálná, neboť ve Vietnamu nemají rodinné zázemí, bydlení ani majetek. Současně uvedla, že ani ona, ani žalobce nemají ve Vietnamu rodiče či sourozence, kteří by jim mohli poskytnout ubytování nebo jinou pomoc. Zdůraznila rovněž, že v České republice žije od roku 1981, a má proto k této zemi velmi silné osobní a sociální vazby. Dále poukázala na to, že žalobce přijal odpovědnost za spáchanou trestnou činnost a uložený trest vykonal. Současně připomněla, že Okresní soud v České Lípě pravomocným usnesením ze dne 16. 6. 2026, č. j. 3 PP 23/2023-80, vyslovil, že se žalobce ve zkušební době osvědčil, což podle jejího názoru dokládá jeho nápravu.
Podle osoby zúčastněné na řízení správní orgány nedostatečně posoudily jejich současnou životní situaci a vycházely převážně z minulých skutečností a starších podkladů. Odkázala také na čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zaručující právo na respektování soukromého a rodinného života.
Vyjádření žalované
15. Žalovaná nejprve shrnula dosavadní průběh správního řízení. Uvedla, že žalobní námitky uplatněné v žalobě jsou obsahově velmi obdobné námitkám uvedeným v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Z tohoto důvodu odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž se s těmito námitkami podle svého názoru dostatečně vypořádala a zohlednila přitom všechny skutečnosti, které v řízení vyšly najevo, včetně tvrzení a argumentace žalobce.
16. Podle žalované nedošlo ve správním řízení k porušení právních předpisů ani mezinárodních smluv. Žalovaná je proto přesvědčena, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem, a proto navrhla soudu, aby žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Jednání soudu
17. Při jednání soudu konaném dne 31. 8. 2026 setrval právní zástupce žalobce na projednávané žalobě, předestřel nosné žalobní argumenty v ní obsažené.
18. Pověřený pracovník žalované se k nařízenému jednání omluvil s tím, že souhlasí s projednáním věci v jeho nepřítomnosti. Soud proto rozhodl o projednání a rozhodnutí věci v nepřítomnosti žalované.
19. Osoba zúčastněná na řízení se bez omluvy k jednání nedostavila.
Posouzení věci soudem
20. Napadené rozhodnutí žalovaného soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu s. ř. s., který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během desetidenní lhůty ode dne doručení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 172 odst. 2 věty první zákona o pobytu cizinců. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny.
21. Nejprve se soud zabýval namítanou nepřezkoumatelností napadeného rozhodnutí. Žalobce ji spatřoval jednak v nedostatečném vypořádání odvolacích námitek uplatněných proti prvostupňovému rozhodnutí správního orgánu, tak v nedostatečném posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí do jeho rodinného a soukromého života. Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí dále žalobce spojoval s absencí podkladů ve správním spise. Tuto námitku soud neshledal důvodnou.
22. Vypořádáním jednotlivých odvolacích námitek uplatněných proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně se žalovaná podrobně zabývala na stranách 5 až 7 napadeného rozhodnutí. Ke každé z odvolacích námitek se vyjádřila, zohlednila všechny skutečnosti, které v řízení vyšly najevo, včetně tvrzení a argumentace žalobce. Nepřiměřeností zásahu do soukromého a rodinného života žalobce se žalovaná zabývala k totožné odvolací námitce na straně 5 napadeného rozhodnutí. Zdůraznila, že by si měl žalobce uvědomit v době, kdy se rozhodl uzavřít sňatek se svou současnou manželkou, kdy na území pobýval bez plnohodnotného oprávnění k pobytu a musel předpokládat, že z důvodu nezískání pobytového oprávnění bude muset území České republiky opustit. Upozornila na to, že žalobce se pouze svým vlastním jednáním a konáním, které mělo za následek zrušení trvalého pobytu na území České republiky, připravil nejen o možnost budování nových rodinných vazeb, ale zejména oprávněně pobývat na území České republiky. Současně žalovaná uzavřela, že rozhodnutí o povinnosti opustit území představuje jistou míru zásahu do soukromého a rodinného života žalobce, avšak nikoliv v takové míře, jakou uvedl žalobce.
23. S absencí podkladů ve správním spise se žalovaná vypořádala k totožné odvolací námitce na straně 6 napadeného rozhodnutí. Vysvětlila, že po uplynutí lhůty stanovené vyrozuměním a po vydání prvostupňového rozhodnutí správní orgán prvního stupně doplnil spis o šest listin. Uvedla, že se jednalo pouze o dokumenty procesní povahy, které neměly žádný vliv na rozhodnutí správního orgánu I. stupně, neboť ve čtyřech případech šlo o listiny zaslané samotným žalobcem, respektive jeho právním zástupcem, nebo o písemnosti vydané na jejich žádost. Konkrétně se jednalo o doložení oznámení o převzetí právního zastoupení a plné moci, dvě žádosti o vydání potvrzení o probíhajícím řízení a vydané potvrzení o probíhajícím řízení. Zbývajícími listinami bylo oznámení veřejnou vyhláškou o možnosti převzetí písemnosti manželkou žalobce a dodatečné zaevidování fotografie domu na adrese X jako přílohy k úřednímu záznamu o pobytové kontrole ze dne 3. 3. 2020.
24. V této souvislosti soud poukazuje na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu podle které platí, že „z odůvodnění rozhodnutí správního orgánu musí být seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů a jaké úvahy jej vedly k uložení sankce v konkrétní výši“ (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2010, č. j. 9 As 66/2009-46, ze dne 4. 2. 2010, č. j. 7 Afs 1/2010-53, nebo ze dne 23. 7. 2009, č. j. 9 As 71/2008-109). Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2008, č. j. 8 As 13/2007-100, však zároveň nelze po odvolacím orgánu požadovat, aby se vyslovil ke každé větě uvedené v odvolání; plně postačí, pokud z jeho rozhodnutí bude zřejmé, na základě, jakých skutečností rozhodl, jakými úvahami se řídil. Těmto požadavkům žalovaná v projednávané věci dostála, neboť z jejího rozhodnutí je zřejmé, z jakých zjištění vycházela, jak o nich uvážila a proč neakceptovala jednotlivé odvolací námitky. Podle názoru soudu je rovněž třeba zohlednit, že zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů rozhodnutí či pro jeho nesrozumitelnost skutečně toto rozhodnutí nelze meritorně přezkoumat (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2013, č.j. 1 Afs 92/2012–45, či ze dne 29. 6. 2017, č.j. 2 As 337/2016-64); taková situace však v projednávané věci nenastala.
25. Soud uzavírá, že námitky žalobce o nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí nejsou důvodné. Výhrady žalobce podle názoru soudu představují nesouhlas s věcnými závěry žalované, jimiž se soud bude zabývat níže.
26. Z obsahu správního spisu soud zjistil, že se žalobce dne 14. 10. 2019 dostavil na Ministerstvo vnitra ČR, odbor azylové a migrační politiky, za účelem podání žádosti o povolení přechodného pobytu na území České republiky. Lustrací v příslušných evidencích bylo dále zjištěno, že žalobce pobýval na území České republiky od 17. 12. 2001 do 9. 3. 2015 na základě povolení k trvalému pobytu jako rodinný příslušník občana České republiky. Dne 15. 12. 2010 zahájilo Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky (dále jen „Ministerstvo vnitra“), z moci úřední řízení o zrušení platnosti tohoto povolení k trvalému pobytu, a to na základě podnětu obsahujícího opis z Rejstříku trestů a hlášení Vězeňské služby České republiky. Ministerstvo vnitra následně vydalo rozhodnutí, které nabylo právní moci dne 9. 3. 2015. Tímto rozhodnutím byla výrokem I podle § 87l odst. 1 písm. a) a c) zákona o pobytu cizinců zrušena platnost povolení k trvalému pobytu žalobce. Důvodem bylo, že žalobce byl v České republice pravomocně odsouzen za trestný čin, za který mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v délce osmi let. Ministerstvo vnitra konstatovalo, že se žalobce dopouštěl trestné činnosti opakovaně a tímto jednáním závažným způsobem narušoval veřejný pořádek. Dalším důvodem pro zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu bylo zjištění, že žalobce toto povolení získal na základě sloučení rodiny s manželkou M. D., s níž se v roce 2006 rozvedl. V řízení o rozvod manželství vedeném u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 6 C 161/2005 bylo uvedeno, že manželé nikdy nesdíleli společnou domácnost. M. D. navíc v rámci výslechu před správním orgánem prvního stupně uvedla, že se jednalo o účelově uzavřený sňatek, jehož cílem bylo získání pobytového oprávnění, přičemž sňatek uzavřela za finanční úplatu. Ministerstvo vnitra proto shledalo, že žalobce obcházel zákon za účelem získání povolení k trvalému pobytu. Výrokem II uvedeného rozhodnutí bylo žalobci podle § 50 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců uloženo vycestovat z území České republiky ve lhůtě 30 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí, nejpozději však do 30 dnů od propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Výjezdní příkaz byl platný do 8. 4. 2015.
27. Dále bylo zjištěno, že žalobce dne 24. 3. 2015 podal žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu podle § 87b odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Podáním této žádosti mu nevzniklo oprávnění k pobytu podle § 87y zákona o pobytu cizinců. Dne 9. 4. 2015 se žalobce dostavil ke správnímu orgánu prvního stupně s cílem řešit svůj pobytový status. Téhož dne bylo se žalobcem zahájeno řízení o správním vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona o pobytu cizinců. Toto řízení bylo dne 16. 5. 2016 zastaveno, neboť nebyly splněny podmínky podle § 119 odst. 2 písm. b) a § 119 odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Následně byl žalobci vydán výjezdní příkaz s dobou platnosti od 28. 5. 2016 do 26. 6. 2016. Žalobce však ve stanovené lhůtě území České republiky neopustil.
28. Správní orgán prvního stupně dne 7. 8. 2017 vydal rozhodnutí, kterým žalobci podle § 50a odst. 3 písm. c) zákona o pobytu cizinců uložil povinnost opustit území České republiky, EU a smluvních států nejpozději do 30 dnů ode dne oznámení tohoto rozhodnutí. Dne 22. 1. 2018 zahájilo Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje se žalobcem další řízení o správním vyhoštění podle § 119 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců, které bylo následně postoupeno správnímu orgánu prvního stupně. Toto řízení bylo dne 5. 10. 2018 zastaveno, neboť nebyly splněny podmínky podle § 119 odst. 2 písm. b) a § 119 odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Následně byla žalobci dne 9. 10. 2018 rozhodnutím správního orgánu prvního stupně opětovně uložena povinnost opustit území podle § 50a odst. 3 písm. c) zákona o pobytu cizinců.
29. Žalobce v rámci svého výslechu dne 14. 10. 2019 uvedl, že na území tehdejšího Československa přicestoval za účelem zaměstnání. Na území pobýval do roku 1986, poté se vrátil do Vietnamu. V roce 1991 vycestoval do Německa, kde pobýval do roku 1993. V Německu požádal o azyl, avšak svou žádost následně vzal zpět. Po ukončení azylového řízení v roce 1993 přicestoval do České republiky. V roce 1997 byl zadržen Policií České republiky na základě německého zatykače pro trestný čin převádění osob a následně vydán do Německa, kde vykonával trest odnětí svobody v období od roku 1997 do roku 2000. Po propuštění se v roce 2000 vrátil z Německa do České republiky, kde pobýval do roku 2002. Poté vycestoval zpět do Vietnamu. Do České republiky se vrátil v roce 2005 za účelem podnikání. Od tohoto návratu na území České republiky pobývá nepřetržitě a nikam nevycestoval. Dále uvedl, že před svým odjezdem do Vietnamu žil ve Vietnamu v rodinném domě společně s rodiči a sourozenci na adrese svého trvalého pobytu. Kromě rodičů má ve Vietnamu dva bratry a dvě sestry. V České republice byl odsouzen za pěstování konopí k trestu odnětí svobody v délce osmi let, přičemž pro dobré chování byl podmíněně propuštěn po pěti letech. Ve výkonu trestu se nacházel v období od roku 2009 do roku 2013. V roce 2015 mu byl zrušen trvalý pobyt z důvodu páchání trestné činnosti, za kterou vykonával trest odnětí svobody. Po zrušení trvalého pobytu z území České republiky nevycestoval, neboť zde má manželku, která je státní občankou České republiky. Uvedl, že mu byla v letech 2017 a 2018 uložena povinnost opustit území, neboť na území České republiky pobýval neoprávněně bez platného pobytového oprávnění, avšak nevycestoval. Uvedl rovněž, že v současné době bydlí se svou manželkou v nájemním bytě v Praze. Společně obývají jeden pokoj v bytě o velikosti 3+1, přičemž další dva pokoje užívají jiné osoby. V současné době nepracuje a finanční prostředky mu poskytuje manželka, která je zaměstnána. Nemá dostatek finančních prostředků na návrat do Vietnamu. Ve Vietnamu žije jeho matka a bratr. Jedna ze sester žije v Německu a má německé státní občanství. V České republice nepečuje o žádnou osobu, vůči níž by měl vyživovací povinnost. Uvedl, že má v České republice rodinné a sociální vazby, ekonomické vazby zde nemá. Dluží přibližně 70 000 Kč na pohledávkách souvisejících se soudními a dalšími řízeními. V České republice nevlastní žádný majetek. Za nepřiměřený zásah do svého rodinného a soukromého života považuje skutečnost, že by musel opustit svou manželku. Současně uvedl, že ve Vietnamu má rodinné zázemí a mohl by se tam bez větších problémů vrátit, avšak chce zůstat v České republice se svou manželkou. V rámci svého dalšího výslechu dne 18. 3. 2021 uvedl, že má dceru, která žije ve Spojených státech amerických a je státní občankou Spojených států amerických. V té době bydlel s manželkou v Ústí nad Labem. Finanční prostředky si zajišťoval příležitostnými brigádami u známých. Při výslechu dne 28. 6. 2023 uvedl, že on i jeho manželka si jsou vědomi toho, že na území České republiky pobývá neoprávněně a že mu hrozí nucené vycestování. Přesto si přejí, aby mohl na území České republiky zůstat. Uvedl, že se s manželkou nemohou přestěhovat do Vietnamu, neboť tam podle svých slov ztratil veškeré vazby, žije dlouhodobě v České republice a ve Vietnamu by se cítil jako cizinec. Dále uvedl, že neví, proč o jeho žádosti podané v roce 2015 dosud nebylo rozhodnuto. Stále bydlí v Ústí nad Labem s manželkou a její širší rodinou ve společném bytě, přičemž plánují přestěhování do Děčína, kde by měli bydlet sami. Živí se příležitostnými pracemi. Popsal také, jakým způsobem se podílí na chodu společné domácnosti. Dále uvedl, že je v kontaktu se svou sestrou žijící v Německu, která jej navštěvuje, protože on sám nemůže cestovat. Uvedl, že v letech 2021 až 2023 vykonával trest odnětí svobody za převoz cigaret bez kolkových známek. Ve výkonu trestu jej navštěvovala manželka, její bratr i přátelé. Pokud byl umístěn ve věznici v Teplicích, manželka za ním docházela často, po přemístění do Věznice Stráž pod Ralskem spolu komunikovali převážně telefonicky z důvodu větší vzdálenosti. Ve Vietnamu byl naposledy v roce 2005. Uvedl, že tehdy měl ve Vietnamu přítelkyni a učinil prohlášení proti komunistickému režimu, v souvislosti s čímž jej několikrát navštívila policie, a proto se vrátil do České republiky. Ke svému zdravotnímu stavu uvedl, že trpí vysokým krevním tlakem, užívá léky na ředění krve a má problémy s prostatou. Léky na ředění krve a na vysoký krevní tlak užívá třikrát denně. Dále uvedl, že jeho manželka má zdravotní potíže, zejména otoky a obezitu. Obává se, že by manželka mohla v budoucnu z důvodu svého zdravotního stavu ztratit schopnost pracovat, a proto chce zůstat v České republice, pracovat a starat se o ni. Uvedl rovněž, že dobře rozumí mluvené češtině, umí česky psát, avšak má potíže s mluveným projevem a výslovností. S manželkou i s její rodinou komunikuje česky. Na závěr uvedl, že chce v České republice zůstat se svou manželkou, pracovat a splatit své dluhy.
30. Dne 18. 3. 2021 byla vyslechnuta K. K., manželka žalobce. Uvedla, že se s žalobcem seznámila v roce 2014 v Praze, a ještě téhož roku spolu začali žít ve společné domácnosti. V roce 2016 uzavřeli manželství. V roce 2020 se přestěhovali do Ústí nad Labem, kde bydleli v pronajatém bytě. K finančním prostředkům žalobce uvedla, že si je obstarává prostřednictvím příležitostných brigád u známých. Dále uvedla, že sestra žalobce žije v Německu. Znovu byla vyslechnuta dne 10. 7. 2023. Uvedla, že si je vědoma toho, že žalobce pobývá na území České republiky neoprávněně a hrozí mu vyhoštění. Dále uvedla, že od manžela ví o jeho pobytových problémech, které podle jejích slov trvají přibližně devět let. Uvedla, že měl zpravidla víza na krátkou dobu, avšak následně mu nebyla prodlužována. Byla si vědoma rovněž toho, že měl z území České republiky odcestovat. Současně uvedla, že si oba uvědomují, že dalším neoprávněným pobytem se jeho situace komplikuje a může se dále zhoršovat. Ke svému zdravotnímu stavu uvedla, že užívá běžně pouze léky proti bolesti, zejména Ibalgin nebo Brufen. K žalobci uvedla, že užívá léky na tlak, oční potíže a vitamíny. Na závěr uvedla, že by se jí velmi dotklo, pokud by musel Českou republiku opustit.
31. Dne 14. 10. 2019 zahájilo Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy se žalobcem řízení o správním vyhoštění podle § 119 odst. 2 písm. b) a § 119 odst. 3 zákona o pobytu cizinců, a to s odůvodněním, že žalobce závažným způsobem narušuje veřejný pořádek. V průběhu tohoto řízení byla rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 4. 10. 2023 zamítnuta žádost žalobce ze dne 24. 3. 2015 o povolení k přechodnému pobytu na území České republiky podle § 87e odst. 1 ve spojení s § 87d odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, neboť existovalo důvodné nebezpečí, že by žalobce mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, o němž Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců rozhodla dne 18. 12. 2023 tak, že rozhodnutí Ministerstva vnitra potvrdila. Rozhodnutí ze dne 13. 11. 2023 došlo ke změně právní kvalifikace vedeného řízení, a to z řízení o správním vyhoštění na řízení o uložení povinnosti opustit území podle § 50a odst. 5 zákona o pobytu cizinců.
32. Správní orgán prvního stupně nejprve svým prvním rozhodnutím ze dne 10. 1. 2024, č. j. KRPA- 357649-42/ČJ-2019-000022-SV, uložil žalobci podle § 50a odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců povinnost opustit území EU a smluvních států do 30 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dne 26. 1. 2024 odvolání. Následně byl žalobce vyzván k odstranění vad odvolání, které doplnil dne 23. 2. 2024. O odvolání žalovaná rozhodla dne 22. 4. 2024 tak, že napadené rozhodnutí zrušila a věc vrátila správnímu orgánu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Dospěla přitom k závěru, že rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s § 3 a § 68 odst. 3 správního řádu, neboť nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav věci a napadené rozhodnutí současně trpělo vadami nepřezkoumatelnosti. Správní orgán prvního stupně rozhodnutím dne 1. 4. 2026, č.j. KRPA-357649-68/ČJ-2019-000022-50, podle § 50a odst. 2, písm. b) zákona o pobytu cizinců uložil žalobci povinnost opustit území EU a smluvních států, současně podle § 50a odst. 3 zákona o pobytu cizinců stanovili dobu k opuštění EU a smluvních států do 30 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. Proti tomuto rozhodnutí se žalobce odvolal dne 14. 4. 2026 a žalovaná vydala žalobou napadené rozhodnutí.
33. Z opisu evidence Rejstříku trestů fyzických osob založeného ve správním spise vyplynulo, že žalobce byl na území ČR celkem třikrát odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Nejprve byl rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 16. 7. 1985, sp. zn. 2 T 88/1985, uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 a trestným činem týrání zvířat podle § 203 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon (dále jen „starý trestní zákon“). Za tuto trestnou činnost mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců. Dále byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 10. 5. 2010, sp. zn. 29 T 5/2009, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 9. 2010, sp. zn. 2 To 79/2010, které nabylo právní moci dne 20. 9. 2010, uznán vinným přípravou trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 a odst. 3 písm. a) starého trestního zákona. Za uvedenou trestnou činnost mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dne 5. 6. 2013 byl podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody. Následně byl rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 2. 5. 2022, sp. zn. 23 T 52/2022, uznán vinným ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 písm. a) a c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a přečinu porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst. 1 trestního zákoníku. Za tuto trestnou činnost mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 24 měsíců. Dne 17. 4. 2023 byl z výkonu tohoto trestu podmíněně propuštěn se zkušební dobou v délce tří let.
34. Podle § 50a odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců platí, že rozhodnutí o povinnosti opustit území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace policie vydá cizinci, který není držitelem platného oprávnění k pobytu vydaného jiným členským státem Evropské unie a na území pobývá neoprávněně, u něhož nebyly shledány důvody pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění nebo pokud by důsledkem rozhodnutí o správním vyhoštění byl nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života.
35. Soud se zabýval námitkou žalobce, podle níž správní orgán prvního stupně porušil jeho procesní práva tím, že jej před vydáním rozhodnutí neseznámil se všemi podklady rozhodnutí. Žalobce namítal, že po uplynutí lhůty poskytnuté podle § 36 odst. 3 správního řádu bylo do správního spisu založeno dalších šest listin, s nimiž neměl možnost seznámit se a vyjádřit se k nim. Předně soud uvádí, že mezi žalobcem namítané listiny patří „Uvědomění o změně právní kvalifikace“ ze dne 27. 2. 2025, č. j. KRPA-357649-61/ČJ-2019-000022-50 (list č. 61 správního spisu), kterým měl být žalobce vyrozuměn o změně vedeného řízení ze správního vyhoštění na řízení o povinnosti opustit území podle § 50a odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Z obsahu správního spisu však vyplývá, že ke změně právní kvalifikace došlo již dne 13. 11. 2023 na základě přípisu č. j. KRPA- 357649-41/ČJ-2019-000022-SV, který byl dne 14. 11. 2023 doručen tehdejšímu právnímu zástupci žalobce Mgr. Vratislavu Polkovi prostřednictvím datové schránky. Následně bylo ve věci rozhodnuto o povinnosti opustit území, proti čemuž žalobce podal prostřednictvím svého právního zástupce odvolání. Po zrušení rozhodnutí odvolacím orgánem a vrácení věci k novému projednání bylo řízení nadále vedeno jako řízení o povinnosti opustit území. Na uvedeném závěru nemůže nic změnit skutečnost, že tehdejší právní zástupce žalobce označil své podání doručené správnímu orgánu dne 13. 2. 2025 jako „vyjádření k řízení o správním vyhoštění“. Nadto soud konstatuje, že i „Uvědomění o změně právní kvalifikace“ bylo tehdejšímu právnímu zástupci žalobce doručeno dne 4. 3. 2025. Z předmětné listiny dále plyne, že žalobce byl podle § 36 odst. 3 správního řádu vyrozuměn o možnosti seznámit se s podklady rozhodnutí a vyjádřit se k nim ve lhůtě sedmi dnů od doručení tohoto vyrozumění. Prostřednictvím svého právního zástupce tak mohl své procesní právo uplatnit nejpozději dne 11. 3. 2025. Současně soud poukazuje na to, že v posledním odstavci uvedeného přípisu byl žalobce výslovně poučen o možnosti nahlédnout do správního spisu a seznámit se s jeho obsahem.
36. Žalobci lze přisvědčit v tom, že list č. 63 správního spisu obsahuje fotografii budovy, která byla do spisu založena dodatečně. Jak však vyplývá ze záznamu o dodatečné evidenci dokumentu, předmětná fotografie byla do evidenčního systému vložena již dne 3. 3. 2020, aniž byla tehdy formálně zaevidována ve spisové dokumentaci. Fotografie zachycuje objekt na adrese tehdejšího pobytu žalobce v Praze a souvisí s provedenou pobytovou kontrolou. Ze správního spisu současně vyplývá, že výsledky této kontroly byly ve spise již dříve zaznamenány a popsány, přičemž dodatečně založená fotografie pouze obrazově dokumentuje skutečnosti, které byly ve spise dlouhodobě zachyceny. Soud v této souvislosti nepřehlédl, že žalobce již při výslechu dne 18. 3. 2021 uvedl, že bydlí v Ústí nad Labem, a podle následných podkladů založených ve spise současně pobývá na adrese v Děčíně. Fotografie objektu pořízená při neúspěšné pobytové kontrole na adrese, na níž žalobce podle obsahu správního spisu nejméně pět let nebydlel, proto nepředstavuje nové skutkové zjištění, které by mohlo mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Jedná se pouze o dodatečně založený obrazový podklad ke skutečnosti, která byla ve správním spise již po celou dobu popsána a evidována.
37. Správní orgány v odůvodněních svých rozhodnutí podrobně vymezily podklady, z nichž při rozhodování vycházely, přičemž na předmětnou fotografii nijak neodkazovaly. Z obsahu jejich rozhodnutí nevyplývá ani implicitně, že by se s touto fotografií musely seznámit, aby mohly ve věci rozhodnout. Předmětná fotografie je proto pro posouzení věci irelevantní. Samotné založení listiny, která nemá pro rozhodnutí ve věci význam, nemůže bez dalšího založit nezákonnost rozhodnutí ve věci samé, srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2023, č. j. 5 As 173/2022-38. Soud dále konstatuje, že další listiny, jejichž založením do správního spisu žalobce dovozuje porušení svých procesních práv, jsou ve skutečnosti dokumenty předložené samotným žalobcem prostřednictvím jeho současného právního zástupce. Jedná se o oznámení o převzetí právního zastoupení včetně plné moci doručené správnímu orgánu prvního stupně dne 23. 9. 2025, dále o žádost o vydání potvrzení o probíhajícím řízení doručenou dne 7. 11. 2025 a následnou urgenci této žádosti ze dne 24. 11. 2025. Na tuto urgenci správní orgán reagoval dne 25. 11. 2025 potvrzením, že je vedeno správní řízení o povinnosti opustit území České republiky a členských států EU a smluvních států.
38. Za této situace soud neshledal, že by založením uvedených listin do správního spisu došlo k porušení procesních práv žalobce ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu. Žalobcem označené dokumenty nepředstavovaly nové relevantní podklady pro rozhodnutí, anebo se jednalo o dokumenty pocházející přímo od právních zástupců žalobce, s jejichž obsahem byl nepochybně obeznámen. Na základě shora uvedeného soud neshledal námitku žalobce důvodnou.
39. K námitce žalobce, že správní orgán prvního stupně a žalovaná nesprávně posoudili otázku, zda mu svědčí fikce pobytu podle § 87y zákona o pobytu cizinců, soud uvádí následující. Žalobce namítl, že správní orgány měly nejprve posoudit splnění jednotlivých podmínek stanovených v § 87y zákona o pobytu cizinců, tyto samostatně vyhodnotit a teprve poté dospět k závěru, zda mu fikce pobytu svědčí. Podle žalobce mělo takové posouzení vést k závěru, že byl po dobu vedení řízení oprávněn pobývat na území České republiky.
40. Podle § 87y zákona o pobytu cizinců rodinný příslušník občana EU, který sám není občanem EU a na území pobývá společně s občanem EU nebo se státním občanem České republiky, je oprávněn pobývat na území do a) dne nabytí právní moci rozhodnutí o jeho žádosti, jde-li o rodinného příslušníka občana EU podle § 15a odst. 1 nebo 2, nebo b) dne, kdy mu bylo oznámeno rozhodnutí ministerstva o jeho žádosti, jde-li o rodinného příslušníka občana EU podle § 15a odst. 3. Podle odst. 3 téhož ustanovení oprávnění pobývat na území podle odstavce 1 neplatí, pokud nabylo právní moci rozhodnutí o správním vyhoštění, trestu vyhoštění, ukončení přechodného pobytu nebo o zrušení trvalého pobytu rodinného příslušníka občana EU nebo jde-li o opakovaně podanou žádost, v níž nejsou uvedeny nové skutečnosti, které rodinný příslušník občana Evropské unie nemohl uplatnit v řízení o předchozí žádosti.
41. Z posledně citovaného ustanovení vyplývá, že pro nastoupení fikce oprávněnosti pobytu cizince, jež se považuje za rodinného příslušníka občana EU podle § 15a odst. 3 zákona o pobytu cizinců, je potřeba, aby byly naplněny současně tyto podmínky: 1) cizinec podal žádost o povolení k přechodnému nebo trvalému pobytu rodinného příslušníka občana EU; 2) cizinci dosud nebylo oznámeno rozhodnutí ministerstva o jeho žádosti; 3) cizinec v daném období skutečně byl rodinným příslušníkem občana EU; 4) cizinec v daném období na území pobýval společně s tímto občanem EU a 5) na cizince se nevztahovalo pravomocné rozhodnutí o ukončení jeho pobytu (viz obdobně rozsudek NSS ze dne 23. 8. 2013, č. j. 5 As 121/2011-60).
42. Jak již soud uvedl při rekapitulaci obsahu správního spisu, žalobci bylo rozhodnutím Ministerstva vnitra, které nabylo právní moci dne 9. 3. 2015, zrušeno povolení k trvalému pobytu rodinného příslušníka občana EU a následně mu byl vydán výjezdní příkaz. Podle § 87y zákona o pobytu cizinců sice rodinný příslušník občana Evropské unie, který s občanem EU společně pobývá na území, byl oprávněn pobývat na území do nabytí právní moci rozhodnutí o své žádosti. Toto oprávnění však výslovně neplatilo, jestliže nabylo právní moci rozhodnutí o správním vyhoštění, o ukončení přechodného pobytu nebo o zrušení trvalého pobytu rodinného příslušníka občana EU. V posuzované věci tak nastala zákonem výslovně předvídaná překážka vzniku fikce oprávněnosti pobytu. Pravomocné rozhodnutí o zrušení trvalého pobytu žalobce samo o sobě vylučovalo, aby žalobce mohl oprávněnost svého pobytu odvozovat z § 87y zákona o pobytu cizinců. Není proto podstatné, zda žalobce případně splňoval ostatní podmínky uvedeného ustanovení, zejména zda podal žádost o pobytové oprávnění, byl rodinným příslušníkem občana EU a společně s ním pobýval na území; zákonná výluka se uplatní i při jejich splnění. Výjezdní příkaz sám o sobě nepředstavuje důvod, pro který by fikce pobytu nevznikla. Je však důsledkem pravomocného zrušení trvalého pobytu a skutečnosti, že žalobci po tomto rozhodnutí nesvědčilo jiné pobytové oprávnění. Námitka, že žalobci vznikla fikce oprávněnosti pobytu podle § 87y zákona o pobytu cizinců, proto není důvodná.
43. Poté se soud zabýval námitkami žalobce, které spočívaly v tom, že správní orgány nesprávně vyhodnotily dopad jejich rozhodnutí do jeho soukromého a rodinného života.
44. Podle § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců zároveň platí, že při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Účastník řízení je povinen v rámci řízení poskytnout ministerstvu veškeré relevantní informace potřebné k posouzení přiměřenosti vydaného rozhodnutí.
45. Na tomto místě považuje soud za podstatné zmínit, že zdejší soud rozhodoval o žalobě žalobce proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, ze dne 18. 12. 2023, č. j. MV-199624-4/SO-2023, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 4. 10. 2023, č. j. OAM-4727-118/PP-2015, kterým byla zamítnuta žádost žalobce o vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie na území České republiky, a to podle ustanovení § 87e odst. 1 ve spojení s § 87d odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, neboť je dáno důvodné nebezpečí, že by žalobce mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek. I v tomto řízení se soud zabýval přiměřeností tehdy posuzovaného rozhodnutí a shledal, že zásah rozhodnutí do rodinného života žalobce a jeho manželky byl dlouhodobě předvídatelný a není nepřiměřený.
46. Soud má za to, že může při posouzení nynější námitky vycházet rovněž ze skutkových zjištění a úvah obsažených ve svém rozsudku ze dne 3. 6. 2025, č. j. 178 A 2/2024-42. Soud vycházel přitom z těchto zjištění a závěrů: „Žalobce má na území České republiky pouze současnou manželku, všichni ostatní jeho rodinní příslušníci žijí v zahraničí. Partnerský vztah se svou stávající manželkou navázal bezprostředně poté, co byl propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, ke kterému byl odsouzen v roce 2010, a to v době, kdy již byl seznámen s rozhodnutím o zrušení svého pobytového oprávnění a probíhalo odvolací řízení a též řízení o správním vyhoštění žalobce. Manželství s K. K. uzavřel v době, kdy na území České republiky pobýval neoprávněně, neučinil nic pro to, aby svůj pobyt legalizoval a byl si plně vědom rizika, že bude nucen opustit území České republiky. Nemohl se přitom spoléhat, že uzavřením manželství s občankou České republiky bude jeho rodinný život zcela nedotknutelný. Soud má za to, že správními orgány nebylo prokázáno, že i třetí manželství žalobce bylo uzavřeno účelově, případně i za úplatu, stejně jako jeho druhé manželství, byť o motivaci žalobce k uzavření posledního sňatku zůstávají pochybnosti (vzhledem k době, kdy žalobce manželství uzavřel, a k tvrzení, že si K. K. vzal pouze proto, že si nenašel žádnou Vietnamku). Také K. K. si musela být vědoma, že žalobce nemá vyřešený svůj pobytový status a reálně mu hrozí, že bude muset území České republiky opustit. Společné děti nemají, majetek také ne. Žalobce v České republice žije s několika několikaletými prolukami přes čtyřicet let, za tuto dobu se však nedokázal plně integrovat natolik, aby si zde vybudoval kulturní a sociální vazby, osvojil si plně češtinu (česky rozumí, ale sám nekomunikuje), našel uplatnění na trhu práce, a především respektoval právní řád České republiky. Ve Vietnamu mu dle jeho tvrzení nic nehrozí, má tam rodinu, se kterou je v kontaktu, pouze se mu tam nechce. Tvrzení žalobce, že nemá prostředky na budování nového života v zemi, kterou již téměř nezná, není věrohodné, neboť žalobce se jednak v minulosti do Vietnamu opakovaně vracel, je v kontaktu s rodinou a poměry v zemi prokazatelně zná, a jednak správním orgánům předkládal fotografie, na kterých je zachycen jako prodavač v tržnici SAPA, a tuto svou pracovní činnost také uvedl při svém výslechu. Určitý zdroj příjmů tedy žalobce nepochybně má, byť formálně se snaží navodit zdání absolutní nemajetnosti, a tudíž má možnost tyto použít pro opakované začlenění do společnosti a života ve Vietnamu.“ Tyto závěry zdejšího soudu pak byly aprobovány i v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 9. 2025, č. j. 10 Azs 126/2025-37, kdy Nejvyšší správní soud rozhodoval o dovolání žalobce.
47. Soud pochopitelně nepřistoupil k mechanickému převzetí dřívějšího závěru, neboť nyní přezkoumávané rozhodnutí představuje samostatný zásah spočívající v povinnosti opustit území dotčených evropských států. Soud proto ověřil, zda se do vydání napadeného rozhodnutí podstatně nezměnily osobní, rodinné, zdravotní a ekonomické poměry žalobce, a posoudil také nové námitky uplatněné v tomto řízení. Protože však žalobce netvrdil ani neprokázal žádnou podstatnou změnu oproti stavu hodnocenému v předchozím řízení, zůstávají tam uvedené závěry použitelné i nyní. Soud je proto v příslušném rozsahu přebírá a doplňuje je posouzením konkrétních účinků nynějšího rozhodnutí.
48. Soud předně uvádí, že rozhodnutí o povinnosti opustit území je v podstatě nejmírnějším opatřením pro cizince neoprávněně pobývajícího na území České republiky. Na rozdíl od správního vyhoštění zde totiž nejsou stanovena žádná negativní omezení do budoucna v podobě zákazu vstupu na území České republiky po určitou dobu. Dopady tohoto rozhodnutí do soukromého a rodinného života tak budou právě s ohledem na absenci zákazu opětovného vstupu na území po určité období méně intenzivní. Samotná skutečnost, že cizinec má na území České republiky rodinné vazby, tak automaticky nemůže znamenat, že by stanovení povinnosti opustit území představovalo nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života. Je tedy třeba posuzovat, zda by vycestování cizince mohlo nepřiměřeně zasáhnout jeho soukromý a rodinný život. Nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života cizince v důsledku vydání rozhodnutí o opuštění území však bude zpravidla shledán pouze ve výjimečných situacích, které by ospravedlňovaly naprostou nezbytnost přítomnosti cizince na území České republiky (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Azs 296/2018-35, bod 17).
49. Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva navíc vnitrostátní orgány disponují při posuzování otázky, zda je zásah do práv chráněných čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nezbytný v demokratické společnosti a přiměřený sledovanému legitimnímu cíli, určitým prostorem pro uvážení (rozsudek ESLP ve věci Maslov proti Rakousku, č. 1638/03, bod 76).
50. Soud zhodnotil soukromý a rodinný život žalobce na území České republiky z pohledu shora uvedených kritérií, poměřil jej s veřejným zájmem České republiky na dodržování platných právních předpisů týkajících se pobytu cizinců na jejím území, který žalobce porušil svým dlouhodobým pobytem na území České republiky bez řádného pobytového oprávnění, a dospěl k těmto závěrům.
51. V případě žalobce je třeba konstatovat, že na území České republiky pobývá dlouhodobě, a to nepřetržitě od roku 2005. Řádné pobytové oprávnění však pozbyl ke dni 9. 3. 2015, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o zrušení platnosti jeho povolení k trvalému pobytu. Pro posouzení věci je podstatné, že žalobce uzavřel manželství rok poté, co pozbyl pobytové oprávnění, se svou další žádostí o jeho získání byl neúspěšný, a v době, kdy mu byl vydán výjezdní příkaz. Jak již soud uvedl výše, platnost jeho povolení k trvalému pobytu byla pravomocně zrušena z důvodu závažného narušení veřejného pořádku a zjištění, že pobytové oprávnění získal obcházením zákona prostřednictvím účelově uzavřeného manželství. Současně mu byl vydán výjezdní příkaz k opuštění území České republiky, EU a smluvních států, který nerespektoval. Přestože dne 24. 3. 2015 podal žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu, byl výslovně poučen o tom, že podáním této žádosti mu nevzniká oprávnění k pobytu podle § 87y zákona o pobytu cizinců. Soud dále připomíná, že po pozbytí pobytového oprávnění byly žalobci vydány další výjezdní příkazy v letech 2015 a 2016. Nadto mu byla opakovaně uložena povinnost opustit území, a to rozhodnutími z let 2017 a 2018, jakož i žalobou napadeným rozhodnutím. Na území České republiky proto od března 2015 setrvává bez platného pobytového oprávnění. Nelze přehlédnout ani skutečnost, že žalobce byl v roce 2022 již potřetí pravomocně odsouzen za úmyslnou trestnou činnost, za kterou mu byl opět uložen nepodmíněný trest odnětí svobody. Z výpovědí žalobce i jeho manželky přitom jednoznačně vyplývá, že si byli vědomi toho, že žalobce pobývá na území České republiky neoprávněně, že mu hrozí nucené vycestování a že měl území České republiky opustit. Za těchto okolností je zřejmé, že žalobce musel po celou dobu počítat s nepříznivými důsledky plynoucími z jeho pobytu bez platného pobytového oprávnění. Byl si vědom jak svého neoprávněného pobytu, tak povinnosti území České republiky opustit, přesto však uložená rozhodnutí dlouhodobě nerespektoval. Nadto se v době svého neoprávněného pobytu dopouštěl další úmyslné trestné činnosti, za kterou byl rovněž odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody.
52. Žalovaný žalobci neuložil zákaz vstupu na území České republiky ani jiných členských států. Napadené rozhodnutí současně nebrání žalobci v budoucnu podat žádost o pobytové oprávnění, ani mu do budoucna nevylučuje možnost pobytu na území. Žalobci byla uložena pouze povinnost opustit území, která představuje mírnější opatření než správní vyhoštění. Tomu ostatně odpovídá i koncepce návratové směrnice (č. 2008/115/ES), jež upřednostňuje dobrovolný návrat před nuceným vyhoštěním. Žalobce musel po celou dobu počítat s důsledky vyplývajícími z jeho neoprávněného pobytu. Přestože si byl vědom své pobytové situace i povinnosti území opustit, uložená rozhodnutí dlouhodobě nerespektoval. Soud dále nepřehlédl, že žalobce má ve Vietnamu rodinné zázemí, konkrétně matku a bratra, u nichž může po návratu pobývat a kteří mu mohou poskytnout potřebnou podporu. Současně nic nebrání tomu, aby žalobce a jeho manželka udržovali vzájemné vztahy prostřednictvím komunikačních prostředků na dálku, případně aby se navštěvovali mimo území České republiky, členských států EU a smluvních států. Žalobce netvrdil žádné okolnosti, které by mu bránily v návratu do země původu krom toho, že tam již nemá „žádné vazby“. K tomu soud konstatuje, že rodinné vazby (matka a bratr) jsou vazbami, které žalobce stále ve Vietnamu má a pokud s ohledem na dobu pobytu v České republice ztratil vazby ostatní (např. s přáteli), pak to bylo opět pouze vinou žalobce, který se zdržuje na území České republiky bez platného pobytového oprávnění již 12 let. Po tuto dobu mohl v zemi svého původu tyto vztahy opět navázat a rozvíjet. Samotná existence rodinných vazeb na území České republiky přitom bez dalšího neznamená, že rozhodnutí o povinnosti opustit území představuje nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života cizince (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Azs 43/2021-32). Manželka žalobce je rovněž dospělou a zdravou osobou v produktivním věku a v řízení nebylo prokázáno, že by byla na žalobci jakkoli závislá. Žalobce neuvedl žádné další konkrétní okolnosti, jež by jeho situaci činily natolik specifickou, aby ho bylo třeba posuzovat odlišně od jiných obdobných případů. Soud proto neshledal námitku žalobce, že správní orgány nedostatečně posoudily přiměřenost dopadů napadeného rozhodnutí do jeho soukromého a rodinného života důvodnou. S přihlédnutím ke zjištěním uvedeným v bodě 46 tohoto rozsudku považuje i soud rozhodnutí správních orgánů obou stupňů za přiměřený zásah do soukromého a rodinného života žalobce.
53. Soud se dále zabýval nesouhlasem žalobce se závěrem správních orgánů, že okolností zmírňující dopady rozhodnutí je možnost podat novou žádost o pobytové oprávnění nebo legalizovat svůj pobyt jiným zákonným způsobem. Žalobce tuto argumentaci považuje za rozpornou s poukazem na skutečnost, že správní orgány současně zmiňovaly nesplnění podmínky trestní zachovalosti. Dopady rozhodnutí o povinnosti opustit území mohou být pro žalobce nepochybně citelné. Současně však nelze přehlédnout, že žalobce byl na území České republiky celkem třikrát pravomocně odsouzen za úmyslnou trestnou činnost. Protiprávního jednání se navíc dopouštěl opakovaně i v době po zrušení platnosti jeho povolení k trvalému pobytu. Z obsahu správního spisu přitom nevyplývá, že by předchozí rozhodnutí správních orgánů či soudů vedla ke změně jeho chování. Přestože žalobce pobývá na území České republiky dlouhodobě, správní orgány poukázaly mimo jiné na skutečnost, že na území nevlastní žádný majetek a ani po dlouhodobém pobytu neovládá plynně český jazyk. Závažnost narušování veřejného pořádku pak spatřovaly nejen v počtu odsouzení, ale rovněž v době, po kterou se žalobce protiprávního jednání dopouštěl. V tomto kontextu považovaly zrušení platnosti jeho povolení k trvalému pobytu za důsledek jeho předchozího jednání. Žalobce svým opakovaným protiprávním jednáním sám vystavil svůj pobytový status riziku a musel si být vědom možných důsledků, které takové jednání může mít pro jeho další pobyt na území státu, jehož není občanem. Současně dopady do jeho soukromého a rodinného života jsou v daném případě spojeny především s jeho vlastním jednáním a nelze je považovat za okolnosti vzniklé nezávisle na jeho vůli.
54. Z výše uvedených důvodů tedy soud shrnuje, že neshledal v postupech správního orgánu prvního stupně a žalovaného namítané vady. Správní orgány obou stupňů v souladu se zákony, právními předpisy EU a mezinárodními smlouvami zjistily skutkový stav, aplikovaly právní předpisy, pod které jej subsumovaly a z toho vyvodily skutkové i právní závěry, se kterými se soud ztotožnil. Proto soud žalobu zamítl jako nedůvodnou v souladu s § 78 odst. 7 s. ř. s.
55. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch a žalované nad rámec běžné úřední činnosti žádné náklady nevznikly, ani jejich náhradu nepožadovala, proto soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
56. O nákladech řízení osoby zúčastněné na řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 5 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že osoba zúčastněná na řízení nebránila své právo, které jí vyplývalo z napadeného rozhodnutí, soud jí neuložil žádné povinnosti v důsledku jejichž plnění by jí vznikly nějaké náklady a soud neshledal žádné důvody zvláštního zřetele hodné, pro které by jí mělo být přiznáno právo na náhradu i jiných nákladů řízení, bylo rozhodnuto, že osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Ústí nad Labem dne 31. srpna 2026
Mgr. Lenka Havlíčková v. r.
samosoudkyně
Shodu s prvopisem potvrzuje: I. T.