Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

18 Af 14/2024 - 107

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Martina Lachmanna a soudců Jana Ferfeckého a Martina Bobáka ve věci

žalobkyně: Lagermax Logistics Czech s.r.o., IČO 48035131

sídlem U Prioru 1019/1, 161 00 Praha 6

zastoupena advokátkou JUDr. Evou Koubovou

sídlem Vinohradská 343/6, 120 00 Praha 2

proti

žalovanému: Generální ředitelství cel

sídlem Budějovická 1387/7, 140 00 Praha 4

o žalobách proti rozhodnutím žalovaného ze dne 23. 8. 2024, č. j. 21364-7/2024-900000-311, č. j. 21365-7/2024-900000-311 a č. j. 21363-7/2024-900000-311

takto:

I. Žaloby se zamítají.

II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci a dosavadní procesní vývoj

1. V tomto rozsudku se soud zabýval třemi případy doměření cla se společným právním i skutkovým základem. Konkrétně řešil zejména otázku prekluze a sazebního zařazení dovezeného zboží – návěstních panelů/LED modulů s diodami. Případy se zabýval podruhé, a to poté, co tři původní rozhodnutí žalovaného dříve zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

2. Celá věc má svůj prapůvod v následné kontrole č. NK041/12/1701, zahájené 10. 10. 2012, kterou dokončil Celní úřad pro hlavní město Prahu (celní úřad pro HMP) u příjemce zboží K 12. 2. 2025 již zaniklá společnost UNICENTRAL, s.r.o., IČO 29040086.

. Ze zprávy o kontrole z 12. 12. 2013, č. j. 15829-10/2013-510000-51 (zpráva o kontrole), vyplývá, že celní úřad pro HMP během kontroly zjistil, že žalobkyně v postavení nepřímého celního zástupce příjemce zboží zařadila dovezené zboží propuštěné do celního režimu volného oběhu pod nesprávnou podpoložku celního sazebníku [Nařízení Rady (EHS) č. 2658/87 o celní a statistické nomenklatuře a o společném celním sazebníku (celní sazebník)]. Konkrétně měla v dotčených celních prohlášeních (JSD nebo celní prohlášení) v kolonce 33 [Zbožový kód] uvést nesprávnou podpoložku kombinované nomenklatury (též KN) 8531 20 20 s kódem Taricu 90 spojenou se sazbou cla 0 %, namísto správné podpoložky KN 8548 90 90 s kódem Taricu 99 se sazbou cla 2,7 %. Celní úřad pro HMP proto vydal dne 13. 12. 2013 dodatečné platební výměry, kterými příjemci zboží dodatečně vyměřil dovozní clo a předepsal mu penále. Příjemce zboží však dlužnou částku neuhradil a dluh nebylo možné vymoci.

3. Následně proto celní úřady pro HMP, pro Středočeský kraj a Celní úřad Praha Ruzyně (společně též jako celní úřady Soud jen pro pořádek podotýká, že s účinností od 1. 7. 2025 byly dosavadní Celní úřad pro hlavní město Prahu a Celní úřad Praha Ruzyně nově nahrazeny jedním Celním úřadem v Praze.

) zahájily se žalobkyní řízení o dodatečném vyměření dovozního cla. Vycházely přitom z toho, že žalobkyně je jako nepřímý zástupce v celním řízení ve smyslu čl. 5 odst. 2 nařízení Rady (EHS) č. 2913/92, platného do 30. 4. 2016 (původní celní kodex) ve spojení s jeho čl. 201 odst. 3 dlužníkem společně s osobou, na jejíž účet byla celní prohlášení učiněna (tj. příjemcem zboží). Celní úřady následně vydaly dodatečné platební výměry.

4. Žalobkyně proti nim podala odvolání, o kterých žalovaný nejprve rozhodl tak, že je v zásadě (až na formality) potvrdil. Tato původní rozhodnutí žalovaného však neobstála před správními soudy. Městský soud v Praze je totiž svými rozsudky z 6. 5. 2019, č. j. - 301, č. j. - 101 a č. j. - 108, zrušil a zavázal žalovaného jednak umožnit žalobkyni seznámení se všemi rozhodnými podklady (zejména vzorky zaslanými na ukázku příjemcem zboží) a dále v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu (NSS) nepředepisovat žalobkyni penále dle , daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (daňový řád). Tyto závěry městského soudu následně potvrdil NSS ve svých rozsudcích z 19. 2. 2021, č. j. - 70, a z 14. 4. 2020, č. j. - 66 (třetí řízení o kasační stížnosti bylo zastaveno).

5. Žalovaný následně vydal v záhlaví označená rozhodnutí jako v pořadí druhá rozhodnutí o odvolání proti dodatečným platebním výměrům (dohromady jako napadená rozhodnutí), přičemž

- napadeným rozhodnutím č. j. 21364-7/2024-900000-311 (napadené rozhodnutí I) u dodatečných platebních výměrů Celního úřadu pro HMP z 19. 6. 2014, č. j. 30978-10/2014-510000-11 a č. j. 30978-11/2014-510000-11, kterými bylo žalobkyni dodatečně vyměřeno clo celkem ve výši 133 726 Kč a předepsáno penále celkem ve výši 26 746 Kč, formálně změnil výroky, zrušil předpis penále dle § 251 daňového řádu a ve zbytku je ponechal beze změny;

- napadeným rozhodnutím č. j. 21365-7/2024-900000-311 (napadené rozhodnutí II) u dodatečného platebního výměru Celního úřadu pro Středočeský kraj z 14. 5. 2014, č. j. 59447-14/2014-610000-11.6, kterým bylo žalobkyni dodatečně vyměřeno clo ve výši 151 103 Kč a předepsáno penále ve výši 30 221 Kč, zrušil předpis penále dle § 251 daňového řádu a ve zbytku jej ponechal beze změny a

- napadeným rozhodnutím č. j. 21363-7/2024-900000-311 (napadené rozhodnutí III) u dodatečných platebních výměrů Celního úřadu Praha Ruzyně z 18. 9. 2014 č. j. 9436-11/2014-650000-11 až 9436-20/2014-650000-11, kterými bylo žalobkyni dodatečně vyměřeno clo v celkové výši 851 931 Kč a předepsáno penále v celkové výši 170 389 Kč, formálně změnil výroky, zrušil předpis penále dle § 251 daňového řádu a ve zbytku je ponechal beze změny.

6. Žalovaný ve všech třech případech seznámil žalobkyni s výrobky zaslanými příjemcem zboží na ukázku a vysvětlil, že ve věci nebyly odebírány vzorky, jež tak nebyly v celní technické laboratoři (CTL) znalecky zkoumány; pouze byla zjišťována funkčnost předložených ukázek (ty nadto podle něj netvořily jediný ani rozhodující podklad rozhodnutí). Žalovaný též zdůraznil, že i po zrušení svých rozhodnutí správními soudy vycházel z týchž podkladů, jež hodnotil stejným způsobem. Ani pozdější námitky žalobkyně, včetně předložení nového znaleckého posudku či poukazu na řadu závazných informací o sazebním zařazení (ZISZ) či jiných stanovisek, jeho závěry nemohly změnit. byť bylo dovážené zboží výrobně dokončené, v okamžiku dovozu nebylo samostatně použitelnou věcí (nic nezobrazovalo) a samo nemohlo plnit smysluplnou funkci. Jednalo se tedy o část, součást nebo příslušenství celku, přičemž mohlo být užito jako součást přístrojů čísla Harmonizovaného systému (též HS) 8531, kam spadají mj. elektrické signalizační přístroje jako návěstní panely, nebo přístrojů čísla HS 8528, neboť je způsobilé přehrávat statický i dynamický obraz – proto žalovaný zboží s odkazem na obecná pravidla a vysvětlivky nemohl podřadit pod jedno z těchto čísel, ale musel je podřadit pod číslo HS 8548, konkrétně podpoložky KN 8548 90 90, jež tvoří „zbytkovou“ kategorii.

II. Žaloby

7. Žalobkyně se zrušení napadených rozhodnutí (resp. jejich částí) domáhala samostatnými žalobami původně vedenými pod sp. zn. , a . Předseda senátu rozhodl o spojení všech tří žalob ke společnému projednání pod sp. zn. , neboť jsou vzájemně skutkově a právně provázány.

8. V případě napadeného rozhodnutí I požadovala žalobkyně zrušení jeho výroků 2) a 3), kterými žalovaný fakticky potvrdil shodnou výši celním úřadem HMP doměřeného cla. Napadené rozhodnutí II žalobkyně napadla v rozsahu, ve kterém žalovaný ponechal prvostupňové rozhodnutí beze změny (tedy nikoliv výrok týkající se zrušení předepsaného penále).

9. Napadené rozhodnutí III žalobkyně napadla v celém rozsahu, tedy i jeho výrok 1) rušící předepsané penále. Ten žalobkyně napadla z opatrnosti, s ohledem na to, že dle jeho znění žalovaný zrušil předpis penále toliko u „obou“ prvostupňových rozhodnutí, ačkoli jich bylo celkem 10. Předmětné penále jí sice bylo v plné výši vráceno, ale až v září 2024. Žalovaný měl přitom k jeho vrácení přistoupit nejpozději po zrušujících rozsudcích městského soudu, resp. je potvrzujících rozsudcích NSS. Pokud je však pro vrácení nezbytný ještě nějaký titul (což si žalobkyně nemyslí), musí být pro zachování právní jistoty žalobkyně takové rozhodnutí vydáno řádně a přezkoumatelně.

10. Ve zbytku byla žalobní argumentace ve všech třech žalobách prakticky totožná. Soud proto níže dohromady shrnul veškeré v nich uvedené žalobní námitky (nikoliv však v pořadí uvedeném v žalobě, ale v logice soudního přezkumu).

11. Zaprvé žalobkyně namítala, že došlo k prekluzi práva žalovaného na doměření celního dluhu dle § 148 odst. 5 daňového řádu. Prekluzivní lhůta je lhůtou hmotněprávní, je proto třeba vycházet z její právní úpravy účinné k okamžiku vzniku celního dluhu. Dle judikatury NSS a Ústavního soudu je clo formou daně a její počátek je jako u daní spojen se vznikem celního dluhu. Dle písm. a) původního celního kodexu vzniká celní dluh při dovozu zboží propuštěním zboží do volného oběhu. , celní zákon, ve znění účinném od 1. 7. 2011 do 31. 12. 2012 (původní celní zákon), po novele účinné od 1. 7. 2011, která se vztahuje na tento případ, v stanoví pro řízení před celními orgány mimo jiné působnost daňového řádu. Dle daňového řádu je stanovena maximální lhůta 10 let. V případě žalobkyně celní dluh vzniknul v roce 2012, dle daňového řádu by tak k prekluzi již mělo dojít, jelikož od vzniku celního dluhu uběhlo více jak 10 let. Ve smyslu y základních práv EU a d je časové omezení zásadní pro ochranu právní jistoty. V tomto smyslu daňový řád s maximální lhůtou 10 let poskytuje vyšší ochranu právní jistoty než celní kodex EU ( původního celního kodexu stanoví promlčecí lhůtu 3 let, s možností jejího stavení), který umožňuje řízení správním orgánům prodlužovat teoreticky neomezeně. Podle žalobkyně je tak i přes existenci celního kodexu jako přímo použitelného předpisu EU nezbytné aplikovat daňového řádu.

12. Zadruhé žalobkyně namítala nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů ohledně sazebního zařazení deklarovaného zboží; v případě napadeného rozhodnutí III rovněž pro absenci odůvodnění znění výroku 1), který ruší penále u „obou“ prvostupňových rozhodnutí, zatímco těchto rozhodnutí bylo celkem 10. Dále namítala podstatné porušení ustanovení o řízení v rámci následné kontroly po propuštění zboží. To spatřovala zejména v tom, že se o provedení následné kontroly u příjemce zboží dozvěděla až 18 měsíců po jejím zahájení. Neměla možnost klást otázky u příjemce zboží, při výslechu jeho zástupců a podat potřebná vysvětlení. Na základě provedené následné kontroly u příjemce zboží byly vydány platební výměry na dodatečně vyměřené clo, byť to byla žalobkyně, kdo byl zodpovědný za správné zařazení. Proto měla mít od zahájení následné kontroly možnost se k ní vyjadřovat. Ačkoli žalobkyně zná názor judikatury na tuto otázku (tj. že postačí, že byla vyzvána k seznámení se s podklady), na své námitce setrvává. To zejména za situace, kdy k některým informacím a podkladům se dostala až 18 měsíců po zahájení daňové kontroly, k některým až po 12 letech (ukázka zboží) či se po 12 letech dozvěděla, že některé podklady neexistují [viz záznamy ze zkoumání v CTL). Pokud by žalobkyně mohla svá práva během kontroly uplatňovat, je dost možné, že by dopadla jinak. Včasnost a bezprostřednost nelze nahradit následným seznámením se s výsledkem kontroly.

13. Třetí okruh žalobních námitek se týkal vlastního jádra věci – žalobkyně namítala nesprávně a v rozporu se spisem i skutečností zjištěný skutkový stav. S žalovaným souhlasila, jde-li o obecný postup posuzování a zařazování zboží. Vzala na vědomí, že celní úřad nevyužil během celního řízení svého práva kontroly zboží a odebrání vzorků, a propustil jej do volného oběhu jen dle popisu v celním prohlášení („návěstní panely se zabudovanými diodami vyzařujícími světlo LED“) s TARIC zařazením 8531 20 20 90.

14. Žalobkyně podrobně popsala své úvahy při celním zařazování zboží s ohledem na pravidla pro výklad KN. Vycházela z podkladů k zásilce, z nichž vyplývá, že šlo o návěstní LED moduly se zabudovanými diodami vyzařujícími světlo LED a řídící jednotkou pro jejich spojení a regulaci (jednotka byla nebo nebyla umístěna na modulu). Šlo přitom o LED moduly, které lze v okamžiku dovozu použít pro prezentaci jednoduchých návěstí. Příjemce je v dovezeném stavu prodává zákazníkům, kteří je případně dále sestavují do větších návěstí. V kolonce 31 celní deklarace byl deklarován účel použití v EU jako LED MODULY – LED NÁVĚSTNÍ.

15. S odkazem na znění vysvětlivek ke KN a poznámek ke kapitole 85 trvala na tom, že pro dovezené zboží v podobě LED návěstních panelů osazených LED diodami bez video tuneru je znění čísla HS 8531 výstižné a správné. Zboží nespadá pod HS 8548 a už vůbec ne KN 8548 90 90. K argumentaci žalovaného, že LED modul pro návěstí bez video tuneru neměl v okamžiku dovozu další „části“ (napájecí zdroj, rozdělovač signálu apod.), žalobkyně podotkla, že celní sazebník, vysvětlivky k HS a KN a ani poznámky ke třídám nebo kapitolám nepožadují, aby tyto části měl. Celní sazebník u čísla HS 8531 výslovně v KN 8531 90 naopak pamatuje na sazební zařazení případných částí a součástí LED modulů (pokud naplní definici části a součásti LED modulu). Pokud bude v okamžiku dovozu do EU deklarován LED modul osázený LED diodami a určený pro prezentaci návěstí (samostatně nebo ve větších celcích), a i když takový LED modul nebude v okamžiku dovozu schopen sám o sobě žádného zobrazení, má být zařazen do podpoložky KN 8531 20 20.

16. Žalobkyně nesouhlasila ani se závěrem žalovaného, že celý modul může v závislosti na vstupních datech vysílat statický i dynamický obraz. Žalovaný si navíc odporuje, pokud zároveň na jiném místě uvedl, že při dovozu LED moduly neobsahují konvertor videa. Pokud jej LED panel neobsahoval, tak nemohl zároveň zobrazovat dynamický obraz. Ani při sestavení větších stěn z dovezeného zboží nelze vytvořit video stěnu, ale toliko stěnu zobrazující jen alfanumerické znaky a návěstí. Žalovaný přitom nijak nezohlednil odpovědi příjemce zboží, že dovezené zboží není nikdy určeno k prezentaci videa, a že moduly nejsou nikdy vybaveny TV či jiným tunerem, nejde tak o připojení nebo přímo připojitelné zařízení k PC nebo TV. Jde přitom o zásadní mezník mezi položkami sazebníku. Celní orgán nadto nevyužil nabídky příjemce na odebrání vzorků z následujícího dovozu, což by jistě pomohlo k objasnění skutkového stavu.

17. Žalobkyně též zdůraznila, že v odvolacím řízení nechala vypracovat dva znalecké posudky – znalecký posudek č. 14414 z 23. 6. 2014 vypracovaný soudním znalcem Ing. M. T., Csc. (znalecký posudek Ing. T.) spolu s jeho následným stanoviskem z 29. 9. 2014, a dále znalecký posudek č. 199/006/2023 z 26. 10. 2023 zpracovaný soudním znalcem Ing. J. K. (znalecký posudek Ing. K.). Podle žalobkyně znalecký posudek Ing. T. prokázal, o jaké zboží se u návěstního LED panelu jedná a jak funguje, a že je LED panel schopen v okamžiku dovozu zobrazovat samostatně jednotlivá jednoduchá návěstí a alfanumerické znaky, přičemž bez připojeného video tuneru nemůže zobrazovat video a dynamický obraz. Zadání tohoto posudku bylo reakcí na tvrzení žalovaného v původním odvolacím řízení, že zkoumání vzorků v CTL laboratoři ukázalo, že se po připojení k proudu návěstní LED panel pouze chaoticky rozsvěcuje. To přitom bylo v rozporu s informacemi od příjemce zboží, kdy bylo zřejmé, že je třeba připojit nejen proud, ale i jednotku s datovým obsahem. Podle žalobkyně nelze odmítnout závěry znaleckého posudku Ing. T. jen proto, že se vyjadřoval i k právním otázkám. Žalobkyně dodala, že není neobvyklé, aby jako zástupce příjemce zboží měla i po letech sporu k dispozici ukázky dovezeného zboží, z nichž mohl znalec vycházet.

18. Pokud jde o znalecký posudek Ing. K., ten žalobkyně zadala v aktuální fázi odvolacího řízení. Jednak, aby obhájila svá tvrzení o objektivních znacích a vlastnostech posuzovaného zboží, pokud neexistuje oficiálně odebraný vzorek (poté, co měla možnost si prohlédnout ukázky návěstních LED panelů, které celnímu orgánu zaslal příjemce zboží). Znalecký posudek Ing. K. se na rozdíl od posudku Ing. T. nevyjadřoval k právním otázkám (žalovaný mu přitom následně vytknul, že neřeší celní zařazení). Ing. K. LED moduly popisoval dle základních zbožíznaleckých otázek; vždy dospěl k závěru, že jde o LED panely/moduly. Oba znalecké posudky tak podporují správné zařazení zboží žalobkyní, obsahují i všechny potřebné náležitosti. Přesto žalovaný v rozporu se zásadou materiální pravdy upřednostnil jiné důkazy.

19. S uvedenými námitkami pak souvisí i čtvrtý okruh žalobních námitek. V němž žalobkyně poukazuje na to, že kdyby měl žalovaný pravdu, společnost Celní poradenství s.r.o. a ani žalobkyně by nikdy neobdržely nezávazná stanoviska a ZISZ. Popis dovezeného zboží v napadených rozhodnutích a ve výzvě k uplatnění práv z 2. 6. 2023 je totožný jako ten, který žalobkyně a společnost Celní poradenství s. r. o. uvedly ve svých žádostech o stanoviska. Jakkoli ty nebyly obstarány před dovozem zboží v roce 2012, jsou stále důkazem a potvrzením zařazení zboží se shodným popisem do čísla HS 8531 20 20. Celní orgány všechny tyto podklady odmítly přijmout jako důkaz sazebního zařazení, protože buď byly vydány pro jiný subjekt, nebo sice pro žalobkyni, ale nikoliv před dotčeným dovozem v roce 2012.

20. Žalovaný se podle žalobkyně snažil vzbudit dojem, že se nyní posuzuje jiné zboží než v ZISZ. Odůvodnil to tím, že typ připojené řídící jednotky, ovládacího softwaru atd. určují funkci výsledné zkompletované sestavy, jehož bude dovezené zboží součástí. Podle žalobkyně ale toto zboží nebude součástí žádné zkompletované sestavy, resp. stroje, ale již v okamžiku dovozu se bude jednat o návěstní panely se zabudovanými LED diodami. Ač je pravda, že dotčené LED moduly samy o sobě nemohou nic zobrazit a že je k nim třeba doplnit další součásti, celní sazebník a vysvětlivky ke KN to s ohledem na znění čísla HS 8531 při objektivních charakteristikách zboží neřeší. Jelikož v době dovozu celní orgán neodebral vzorky zboží, žalobkyně neměla jinou možnost, jak v roce 2024 získat další důkazy pro podporu tvrzení o sazebním zařazení zboží určitých vlastností a parametrů. Přesto žalovaný dokumenty jí předložené odmítá, ač šlo o zboží o stejných parametrech. Rovněž znalci jej zkoumali stran vlastností, funkčnosti a potvrdili, že v okamžiku dovozu jde o samostatné dokončené zboží (fungující návěstní LED panel pro zobrazování jednoduchých návěstí).

21. Žalobkyně se přitom nedomáhá závaznosti pozdějších ZISZ v této věci, ale jejich zohlednění jako běžného důkazu. ZISZ svědčí o tom, že LED modul bez video tuneru s datovým rozhraním (to musí mít LED modul vždy, a to dle znaleckého posudku buď pro trvalé připojení dat, nebo jen s cílem pro jejich nahrání do paměti), bez ohledu na osazení dalšími komponenty a dalším příslušenstvím (rozdělovač signálu, napájecí zdroj, ovládací software apod.), se zařadí do podpoložky KN 8531 20 20. Bez video konvertoru či tuneru se nedá ani po připojení dat použít pro nic jiného něž pro prezentaci statického obrazu – alfanumerických dat.

22. Pokud jde o vyjádření žalobkyně z 26. 6. 2024 (zaslané dva měsíce před vydáním napadených rozhodnutí, byť podle žalovaného již uplynula lhůta pro uplatnění práv žalobkyně), jeho smyslem bylo dalšími stanovisky a ZISZ vyvrátit tvrzení žalovaného, že pro zařazené zboží do KN 8548 909099 je podstatné, že v režimu volného oběhu (tedy nikoliv dovozcem) může být k LED modulu (původně zásadně bez video tuneru) připojeno zařízení (videotuner). Dvě nově získaná nezávazná stanoviska dotčené zboží zařadila do KN 8531 20 20 a TARIC 90. Vyplývá z nich, že možnost připojení video tuneru k návěstním LED modulům (které jej v okamžiku dovozu neobsahují) neovlivňuje zařazení zboží pod KN 8531 20 20 a TARIC 90. Stanoviska celní správy jistě nemají stejnou váhu jako ZISZ, odráží však postoj orgánů Celní správy. Mohou být proto použita jako důkaz. Žalobkyně ještě následně požádala o vystavení ZISZ se shodným popisem zboží (včetně možnosti připojení video tuneru ve volném oběhu dalším subjektem v řetězci). Den před vydáním napadených rozhodnutí pak Celní úřad pro Olomoucký kraj žádost o ZISZ dle čl. 33 odst. 1 písm. a) celního kodexu zamítnul, neboť pro stejnou osobu a pro totožné zboží již existovala ZISZ. Tím tak potvrdil, že jde o totožné zboží, tj. že pro zařazení není významné, že lze následně ve volném oběhu k němu připojit video tuner a jiné příslušenství.

23. Připomněla, že k původnímu vyhodnocení zařazení do KN 8531 20 20 žalobkyní přispěly i informace z databáze závazných informací EZISZ Evropské komise; z vybraných ZISZ vyplývá, že zboží je vždy zařazeno jako návěstní LED panely. Nikde se nezkoumalo konečné použití, vždy se uvádí, že jsou to návěstní panely osazené LED diodami pro prezentaci znaků. Rovněž se v nich neuvádí, zda jsou současně s dovozem přibaleny ještě kabely, trafa apod. Všechny jsou sazebně zařazeny do KN 8531 20 20, tedy jako LED návěstní moduly, nikoliv jako součást ve smyslu HS 8548. Porovnají-li se přitom parametry výrobků v předkládaných ZISZ a dovezeného zboží, je dle žalobkyně zřejmé, že jsou v podstatných ohledech podobné či zcela shodné. Úvahám žalobkyně odpovídají i jí v odvolání poukázaná prováděcí nařízení Komise.

III. Vyjádření žalovaného

24. Žalovaný ve svém vyjádření navrhl zamítnutí žaloby. S ohledem na to, že žalobní námitky převážně kopírují ty odvolací, předně odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí. Připomněl průběh doměřovacích řízení a judikaturní vývoj v této věci a zdůraznil, že žalobkyni byla zachována veškerá procesní práva. Skutkový stav pro stanovení sazebního zařazení byl náležitě zjištěn a napadená rozhodnutí jsou dostatečně a přehledně odůvodněna. Postup celních orgánů přezkoumalo i Ministerstvo financí, které neshledalo porušení právních předpisů. Uvedení slova „obou“ ve výroku 1) napadeného rozhodnutí III označil za zřejmou nesprávnost – zrušení předpisu penále se týká všech deseti prvostupňových rozhodnutí. Tato nesprávnost přitom neovlivňuje postavení žalobkyně, jež ostatně sama uvedla, že jí celní orgány penále v celém rozsahu vrátily.

25. Rovněž v ostatním jsou napadená rozhodnutí přezkoumatelná. K namítanému opomenutí procesních práv žalovaný uvedl, že s žalobkyní byla řádně zahájena daňová řízení o dodatečném vyměření cla, byla informována o jejich průběhu, nahlížela do spisů, byla seznámena s podklady apod. Žalobkyně neuvedla, jaké její konkrétní procesní právo mělo být porušeno a jaký to mělo mít vliv na zákonnost napadených rozhodnutí. Rovněž městský soud ve svých předchozích rozsudcích nepřisvědčil obdobným námitkám žalobkyně, že žalobkyně nebyla od počátku účastníkem kontroly po propuštění zboží spolu s jeho příjemcem. Ostatní správními soudy vytýkané vady žalovaný napravil (zejména vyžádáním si dotčených výrobků).

26. Jde-li o tvrzenou prekluzi práva dodatečně vyměřit clo, ta dosud neuplynula. Podle žalovaného celní předpisy platné a účinné v době vzniku celního dluhu obsahovaly podrobnou a vyčerpávající úpravu počítání lhůt pro sdělení cla; daňový řád se pro výpočet běhu těchto lhůt nepoužije. Žalovaný ověřil dodržení prekluzivní lhůty dle původního celního kodexu již před vydáním prvních rozhodnutí o odvolání a z těchto svých dřívějších závěrů vycházel i v napadených rozhodnutích.

27. K vlastní otázce sazebního zařazení žalovaný nejprve odmítl, že by v druhé fázi odvolacího řízení (po zrušujících rozsudcích) účelově měnil svou argumentaci a přístup k sazebnímu zařazování. Žalovaný již pouze v napadených rozhodnutích nepoužíval zavádějící označení „vzorky“ pro výrobky předložené příjemcem zboží při kontrole po propuštění zboží. Na to žalobkyni ve výzvě ze dne 2. 6. 2023 výslovně upozornil. Rovněž odmítl, že by žalobkyni zatajoval jakékoliv dokumenty; veškeré relevantní podklady jsou součástí daňových spisů.

28. Žalovaný dále zdůraznil, že po celou dobu setrval na stejném hodnocení skutkového stavu, na stejném sazebním zařazení a na jeho důvodech. Stejně jako v původních rozhodnutích o odvolání vycházel ze stejného popisu dovezeného zboží a jeho hodnocení jako části či součásti, která není určena pro konkrétní typ stroje, a zařadí se dle právně závazné poznámky č. 2 ke třídě XVI celního sazebníku. Žalovaný setrval na tom, že dovezené zboží označené jako „LED moduly“ byly diody vyzařující světlo (LED) vzájemně propojené a osazené na tištěných spojích s řídící elektronikou. V okamžiku dovozu LED moduly neobsahovaly řídící systém, rozdělovač signálu, konvertor videa, konvertor kmitočtu, tuner, napájecí zdroj, propojovací kabely, instalační materiál ani žádné další elektronické a mechanické části. Neobsahovaly též ovládací software. Celý modul mohl vysílat v závislosti na vstupních datech jak statický, tak dynamický obraz. Žalovaný pak vycházel z toho, že dovezené zboží je nutné ve smyslu kapitoly 85 celního sazebníku a poznámky č. 2 ke třídě XVI celního sazebníku považovat za část/součást, neboť jak sám příjemce zboží potvrdil ve vyjádření z 24. 10. 2012 (což žalobkyně účelově opomíjí), dovezené zboží bylo dováženo jako komponenty určené k sestavení, nikdy nešlo o konečný výrobek, což je třeba zohlednit při sazebním zařazení.

29. Při dovozu sice bylo dovezené zboží výrobně dokončené (již není dále zpracováno), na druhou stranu v okamžiku dovozu neobsahuje žádné další elektronické součástky (např. zdroj, konvertor videa apod.) nebo rozhraní pro připojení k jiným přístrojům. Teprve po dovybavení těmito komponenty získává charakter části a součásti konkrétního stroje. Bez spojení s těmito dalšími samostatně dováženými výrobky nemůže dovezené zboží plnit žádnou funkci či účel (jak se již touto otázkou zabýval i NSS v rozsudku z 25. 11. 2022, č. j. - 64). To, že samo o sobě dovezené zboží „nedělá nic“, potvrdil i žalobkyní oslovený znalec Ing. T. Ve svém znaleckém posudku uvedl, že u jím zkoumaných LED modulů nelze v okamžiku dovozu určit, zda jde o finální zařízení nebo součást komplexnějšího výrobku, a že může být použito ke zobrazení barev nebo symbolů nebo být zabudováno do komplexnějších a větších zobrazovacích polí, což je určeno až přístupem koncového uživatele. Zároveň ověřil, že aby jím zkoumané LED panely mohly cokoliv zobrazit, bylo nezbytné je zkompletovat s řadou dalších komponentů, které nikdy nebyly společně s nimi předmětem dovozu.

30. Podle žalovaného tak platí, že dovezené LED moduly mohou plnit různé zobrazovací funkce, ale až po doplnění o další výrobky/součásti, které nebyly spolu s ním předmětem dovozu. Právě tyto další součásti dávají finální sestavě charakteristické vlastnosti určující její použití. Ve smyslu judikatury Soudního dvora EU (SDEU) ve věcech C-152/10 Unomedical A/S a C‑336/11 Rohm & Haas Electronic Materials je proto třeba považovat dovezené zboží za části, součásti. S ohledem na poznámku č. 2 ke třídě XVI a skutečnost, že dovezené zboží v okamžiku dovozu může být částí, součástí přístrojů čísla 8531 (zařadilo by se případně do položky 8531 90) nebo částí, součástí přístrojů čísla 8528 (zařadilo by se případně do čísla 8529), jej nelze označit za určené pro výhradní nebo hlavní použití s konkrétním druhem stroje třídy XVI. V důsledku toho je dovezené zboží třeba zařadit do čísla 8548, kam i v souladu s Vysvětlivkami k harmonizovanému systému popisu a číselného označování zboží (vysvětlivky k HS) patří právě podobné elektrické části a součásti použitelné stejnou měrou pro více různých strojů/přístrojů různých čísel kapitoly 85.

31. Podle vysvětlivek k HS, které jsou uznávaným prostředkem jednotného výkladu celního sazebníku, se části a součásti, které jsou jako takové rozpoznatelné, ale nejsou vhodné pro použití výhradně nebo hlavně s konkrétním strojem nebo kategorií strojů, zařazují do čísla 8487 (pokud nejsou elektrické) nebo do čísla 8548 (jsou-li elektrické). Zařazují se tak do něj výrobky, které jsou rozeznatelné jako elektrické části nebo součásti strojů nebo přístrojů, ale ne jako části a součásti konkrétního stroje nebo přístroje, a které obsahují elektrické spoje, izolační části či jiné specifické elektrické prvky.

32. K dílčím žalobním námitkám stran sazebního zařazení pak žalovaný dále uvedl, že příjemce zboží nikdy nevyloučil použití dovezeného zboží pro zobrazování videa, resp. se k této otázce nikdy nevyjádřil. Naopak akceptoval nově stanovené sazební zařazení. Žalovaný dále popřel, že by se nezabýval otázkou případného vybavení dovezeného zboží TV či jiným tunerem a připojením k PC či k televiznímu přijímači. Naopak právě na tom založil sazební zařazení. Kdyby totiž zboží při dovozu obsahovalo konvertor videa, tuner či by jej bylo možné zapojit do PC či TV, šlo by o části, součásti přístrojů čísla 8528 celního sazebníku a zařadilo by se tak do jeho čísla 8529.

33. Žalobkyně může mít pravdu v tom, že celní sazebník nepožaduje, aby LED návěstní panel osázený LED diodami musel mít v okamžiku dovozu všechny další komponenty. Zároveň je však takové tvrzení zavádějící a účelové. Dovezené zboží totiž v okamžiku dovozu zjevně nelze bez dalšího samostatně použít. Jde tak o část či součást věci hlavní, které je nezbytné pro účely sazebního zařazení třeba nejprve identifikovat. U dovezeného zboží však nelze najít konkrétní druh stroje, pro který by bylo výhradně nebo hlavně určeno. Proto musí být zařazeno do čísla 8548, kam patří i elektrické části a součásti stejně použitelné pro více strojů/přístrojů různých čísel kapitoly 85.

34. Pokud jde o žalobkyní předložená ZISZ a stanoviska, žalovaný se ke všem v napadeném rozhodnutí vyjádřil. Žalobkyni byla na žádost stanoviska a ZISZ vydána. Jejich účelem však je zjistit před dovozem celní zařazení, nikoliv ex post hodnotit jeho správnost. Žalovaný se jimi řádně zabýval, byť dle čl. 33 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 952/2013 (celní kodex) nemá být žádost o ZISZ přijata, pokud se netýká žádného ze zamýšlených použití rozhodnutí o ZISZ nebo celního režimu. Pokud jde o tzv. nezávazná stanoviska k sazebnímu zařazení zboží, ta jsou pouze informativní a poradní stran pravděpodobného sazebního zařazení v budoucnu dováženého zboží. Nejde o důkazy vypovídající o sazebním zařazení zboží. Žalovaný rovněž zdůraznil, že z textu žádostí o stanoviska je zřejmé, že výrobek, na který byla žádána, byl prezentován jako výrobek bez možnosti prezentace dynamického obrazu, jehož jediným možným využitím je prezentace grafických a alfanumerických návěstí. Tato stanoviska se tak netýkají dovezeného zboží. Žalovaný doplnil, že v odvolacích řízeních vycházel mimo jiné z písemností vzniklých v rámci metodické činnosti svého odboru 21 týkajících se sazebního zařazování LED modulů. Žalovaný je nepoužil jako důkazy pro svá rozhodnutí, neboť byly určeny výhradně pro neveřejnou potřebu (srov. níže). S ohledem na žalobní argumentaci je soudu nyní zaslal jako doklad, že postup žalovaného byl v nynějších věcech v souladu s náhledem odborných útvarů Celní správy na sazební zařazení tohoto typu zboží. Postup žalovaného potvrdilo i Ministerstvo financí.

IV. Ústní jednání

35. Na ústním jednání konaném dne 29. 6. 2026 soud nejprve stručně rekapituloval dosavadní průběh řízení a shrnul obsah soudního spisu a postoj obou stran. Ty poté především setrvaly na již shora předestřené argumentaci. Žalobkyně zdůraznila, že po celou dobu vychází z toho, jaké zboží bylo dovezeno a jak vypadalo. S vyjádřeními příjemce zboží přitom žalovaný pracoval selektivně (příjemce například uváděl, že zboží nemá video tuner a nemůže proto přehrát dynamický obraz). Jelikož celní orgány neodebraly vzorky dovozeného zboží a příjemce neměl ZISZ, nyní lze vycházet jen z vyjádření příjemce zboží, pozdějších ukázek, u nichž ovšem není zřejmé, že jde o totožné zboží (nejde o vzorky, jež měl dle závazného právního názoru zdejšího soudu a NSS žalovaný doložit; nebyly ani nijak evidovány) a dále se žalobkyně snažila porovnat dovezené zboží s jinými případy, na nějž byly ZISZ vydány, resp. ověřit, zda by - byť později - takové ZISZ získala. Ze znaleckého zkoumání dle žalobkyně vyplynulo, že i LED moduly po zapojení elektrického proudu a zdroje dat zobrazovaly alfanumerické znaky. Položila si též otázku, jak by musel modul vypadal, aby se jednalo o návěstní panel dle čísla 8531.

36. Žalovaný uvedl, že s ukázkami pracoval a předal je soudu přesně v tom stavu (vč. balení), v jakém je celní orgány od příjemce zboží původně obdržely. Dále podotkl, že žalobkyně zakládá svou argumentaci na tom, že jde o návěstní panel a nic jiného. Dovezené LED moduly však nejsou finálně použitelnými návěstními panely (až po složení, resp. doplnění příslušenství, může jít o návěstní panel). Pokud jde o přítomnost video tuneru, ta by v případě dovozu znamenala, že by se panel rovnou zařadil pod číslo 8528, popř. 8529.

37. Pokud jde o dokazování, žalobkyně učinila vícero důkazních návrhů (v podrobnostech srov. jejich souhrn na str. 27 všech žalob). Podstatná část z nich je součástí již předložených správních spisů, kterými se dle ustálené rozhodovací praxe samostatně nedokazuje (JSD a podklady k nim, úřední záznam z CTL, zpráva o kontrole, správní rozhodnutí obou stupňů, odvolání žalobkyně, doplnění vyjádření žalobkyně z 26. 6. 2024, různé ZISZ, nezávazná stanoviska a žádosti o ně či znalecké posudky Ing. T. a Ing. K.). Dále žalobkyně k důkazu navrhla již jí v doplnění odvolání odkazovaná nařízení Komise o sazebním zařazení zboží, jimiž soud samostatně nedokazoval s ohledem na zásadu iura novit curia. Soud dále konstatoval obsah příloh jednotlivých žalob s tím, že k důkazu jmenovitě provedl rozhodnutí č. CZBTI171422/2024-580000-04 o zamítnutí žádosti žalobkyně o ZISZ Celním úřadem pro Olomoucký kraj z důvodu, že na totožné zboží a pro stejnou osobu již byla ZISZ vydána, a žádost o tuto ZISZ s barevným zvýrazněním možného doplnění video tuneru až ve volném oběhu.

38. K návrhu žalovaného pak soud k důkazu nad rámec jím zaslaných správních spisů provedl jeho interní dokumenty – zápis ze společné odborné Tarifní porady odd. 212 GŘC, odd. 22 CŘ a přizvaných odborníků z jiných útvarů CS konané v Miletíně ve dnech 12. - 14. 12. 2012 a související stanovisko Referátu celní nomenklatury (RCN) k sazebnímu zařazení LED modulů (zmíněný odborný orgán se ztotožnil s postojem dřívějšího CŘ Praha; některá další CŘ se ztotožnila rovněž, jiná nikoli). Dále dokazoval sdělením Ministerstva financí z 1. 2. 2016, č. j. MF-48886/2015/3902-6, potvrzujícím správnost postupu celních orgánů, a konečně metodickou informaci Celní správy č. 1/2024 k prodloužení, přerušení a stavení lhůty pro stanovení daně dle § 148 daňového řádu a jejich kombinace, s poznámkou, že se informace nepoužije na běh lhůty pro stanovení cla, jež je upravena v celním kodexu.

39. Soud na jednání též konstatoval, že si pro úplnost od žalovaného dovyžádal veřejně bezplatně nedostupné Vysvětlivky k HS, kterými dle zprávy o kontrole celní orgány podpořily své závěry (žalovaný pro věc významné pasáže citoval v napadených rozhodnutích, žalobkyně tedy s nimi byla řádně seznámena). Soud pak k nim přistupoval jako k výkladové pomůcce (obdobně srov. rozsudek NSS z 27. 2. 2018, č. j. - 59).

V. Posouzení věci Městským soudem v Praze

40. Městský soud v Praze ověřil, že žaloby byly podány včas, osobou k tomu oprávněnou, jsou přípustné a splňují formální náležitosti na ně kladené. Napadená rozhodnutí soud přezkoumal na základě skutkového a právního stavu v době vydání a v mezích uplatněných žalobních bodů ( a 2 ), jakož i z pohledu vad, k nimž je povinen přihlížet z úřední povinnosti. Dospěl k závěru, že žaloby nejsou důvodné.

V.1 Úprava prekluzivních lhůt je svébytně a komplexně upravena v celních předpisech

/objektivní lhůta podle § 148 odst. 5 daňového řádu se v oblasti cel nepoužije/

41. Soud se z logiky soudního přezkumu musel nejprve zabývat namítanou prekluzí práva celních orgánů vyměřit clo, byť její uplynutí žalobkyně namítala až v samotném závěru žaloby. Jde totiž o otázku, kterou soud musí zohlednit z úřední povinnosti (srov. nález Ústavního soudu z 26. 2. 2009, sp. zn. ). Žalobkyně výslovně nerozporovala, že by celním orgánům uplynula „obecná“ tříletá lhůta pro stanovení cla ve smyslu čl. 221 odst. 3 původního celního kodexu. Namítala však, že by možnost celních orgánů stanovit clo měla být omezena, a to za použití objektivní (maximální) desetileté lhůty ve smyslu § 148 odst. 5 daňového řádu. Pokud totiž celní předpisy takovou nejzazší lhůtu pro stanovení cla výslovně neupravují, je podle žalobkyně na tuto otázku dle § 320 odst. 1 písm. c) původního celního zákona třeba subsidiárně aplikovat daňový řád. To i s ohledem na princip právní jistoty.

42. Ačkoli nejde o mezi stranami spornou otázku, soud s ohledem na povahu prekluzivní lhůty v soudním přezkumu nejprve ověřil, zda celní orgány dodržely „obecnou“ tříletou prekluzivní lhůtu pro stanovení cla. Otázce maximální objektivní lhůty pro stanovení cla se bude věnovat vzápětí.

43. Jde-li o právní úpravu prekluze (zániku) práva celních orgánů stanovit (vyměřit) clo, je třeba připomenout, že jde o otázku práva hmotného; aplikují se proto právní předpisy platné a účinné ke dni vzniku celního dluhu (srov. např. rozsudek NSS z 19. 2. 2009, č. j. - 105, č. 1837/2009 Sb. NSS). V této věci jde o celní dluhy vzniklé v období od 21. 2. 2012 do 30. 7. 2012. Podle článku 201 odst. 1 původního celního kodexu celní dluh při dovozu vzniká buď a) propuštěním zboží podléhajícího dovoznímu clu do volného oběhu, nebo b) propuštěním zboží podléhajícího dovoznímu clu do režimu dočasného použití s částečným osvobozením od dovozního cla. Podle odst. 2 téhož ustanovení celní dluh vzniká okamžikem přijetí celního prohlášení. Jen pro pořádek je dále třeba uvést, že podle odst. 3 téhož ustanovení platí, že dlužníkem je deklarant. V případě nepřímého zastoupení je dlužníkem také osoba, jejíž jménem se celní prohlášení činí. Žalobkyně pak v nynější věci vystupovala právě v roli deklaranta. Soud ze správního spisu ověřil, že nejstarší celní prohlášení bylo učiněno dne 21. 2. 2012. Pro posouzení uplynutí tříleté prekluzivní lhůty je proto třeba vycházet ze znění původního celního kodexu účinného od 1. 1. 2007 do 31. 12. 2013 ve spojení s původním celním zákonem; ty pak v tehdy platném znění k prekluzi práva stanovit clo uváděly následující Tam, kde soud dále hovoří o původním celním kodexu a původním celním zákonu, vychází z jejich takto vymezeného znění.

.

44. Podle čl. 221 odst. 3 původního celního kodexu „sdělení dlužníkovi nelze provést po uplynutí lhůty tří let ode dne vzniku celního dluhu. Běh této lhůty se staví ode dne podání opravného prostředku ve smyslu článku 243 po dobu trvání řízení o opravném prostředku.“ (zvýraznění doplněno).

45. Podle čl. 243 odst. 1 původního celního kodexu každá osoba má právo podat opravný prostředek proti rozhodnutí celních orgánů v rámci celních předpisů, jež se jí přímo a osobně dotýká. Podle téhož ustanovení pak platí, že opravný prostředek musí být podán ve členském státě, kde bylo rozhodnutí učiněno nebo o ně bylo požádáno. Podle odst. 2 téhož ustanovení pak platí, že opravný prostředek lze podat a) v prvním stupni u celních orgánů určených k tomuto účelu členskými státy; b) ve druhém stupni u nezávislého orgánu, jímž může být v souladu s platnými předpisy členských států soud nebo rovnocenný zvláštní orgán. (zvýraznění doplněno).

46. Je tak nepochybné (a ostatně to ani mezi stranami není sporné), že podle čl. 221 odst. 3 původního celního kodexu platila v oblasti cel obecná tříletá prekluzivní lhůta (k možnosti jejího prodloužení srov. čl. 221 odst. 4 původního celního kodexu, který se ale v nynější věci neuplatní). Rovněž pak není sporné, že tato „obecná“ tříletá prekluzivní lhůta se podle čl. 221 odst. 3 ve spojení s čl. 243 původního celního kodexu stavěla jak v průběhu odvolacího řízení před žalovaným, tak v průběhu navazujících soudních řízení. Sporné není ani to, že ve smyslu čl. 243 odst. 1 původního celního kodexu okamžikem zahájení stavení lhůty je datum podání příslušného opravného prostředku (odvolání, žaloby či kasační stížnosti). Konec stavení prekluzivní lhůty pak nastává až ke dni právní moci rozhodnutí o opravném prostředku (tj. dnem jeho účinnosti vůči všem jeho adresátům, k tomu srov. rozsudek NSS z 26. 5. 2023, č. j. - 38, bod 21 a násl.). Nebylo přitom třeba ji vypočítávat u jednotlivých celních dluhů, postačí posouzení u nejstaršího z nich, s ohledem na to, že její stavení probíhalo u všech z nich shodně.

47. Podle čl. 3 odst. 1, druhého pododstavce nařízení Rady (EHS, Euratom) č. 1182/71, z 3. června 1971, kterým se určují pravidla pro lhůty, data a termíny (nařízení č. 1182/71) jeli pro lhůtu vyjádřenou ve dnech, týdnech, měsících nebo letech rozhodující okamžik, kdy událost nastala nebo kdy byl úkon proveden, pak se den, během nějž tato událost nastala nebo tento úkon byl proveden, do dotyčné doby nezapočítá. Podle čl. 3 odst. 2 písm. c) nařízení č. 1182/71 lhůta určená podle týdnů, měsíců nebo let počíná na začátku první hodiny prvního dne a končí uplynutím poslední hodiny dne, který se v posledním týdnu, měsíci nebo roku pojmenováním nebo číslem shoduje se dnem, v němž lhůta počíná. Neníli ve lhůtě určené podle měsíců nebo let v posledním měsíci den rozhodný pro její uplynutí, skončí tato lhůta uplynutím poslední hodiny posledního dne tohoto měsíce.

48. U nejstaršího celního dluhu bylo celní prohlášení přijato dne 21. 2. 2012; tříletá prekluzivní lhůta měla proto uplynout dne 22. 2. 2015. Proti dodatečnému platebnímu výměru ze dne 18. 9. 2014 se žalobkyně dne 17. 10. 2014 odvolala, čímž započalo stavení běhu prekluzivní lhůty. V tuto chvíli zbývalo ze lhůty ještě 128 dnů. První rozhodnutí o odvolání ze dne 24. 4. 2015 bylo žalobkyni doručeno téhož dne, kdy se tedy prekluzivní lhůta znovu rozběhla a běžela 66 dnů až do podání žaloby dne 29. 6. 2015. V tomto okamžiku zbývalo ze lhůty 62 dnů. Rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. nabyl právní moci v den doručení žalobkyni dne 9. 5. 2019, čímž se prekluzivní lhůta opět rozběhla, a to na 14 dnů, než byla podána kasační stížnost dne 23. 5. 2019. Po podání kasační stížnosti tak zbývalo ze lhůty 48 dnů. Rozsudkem NSS z 14. 4. 2020, č. j. - 66 byla kasační stížnost zamítnuta - NSS potvrdil zrušující rozsudek městského soudu. Věc se tedy vrátila do procesního stavu, kdy běželo odvolací řízení a prekluzivní lhůta se v souladu s čl. 221 odst. 3 původního celního kodexu i nadále stavila. V den právní moci napadeného rozhodnutí (tj. druhého odvolacího) tak z prekluzivní lhůty nejstaršího z dotčených celních dluhů zbývalo ještě 48 dnů. Prekluzivní lhůta pro stanovení cla ve smyslu čl. 221 odst. 3 původního celního kodexu proto byla zachována.

49. Jak již soud uvedl, žalobkyně výše uvedený závěr o zachování obecné tříleté prekluzivní lhůty nerozporovala. V žalobní argumentaci se jednoduše řečeno domáhala toho, že by pro stanovení cla měla platit maximální nepřekročitelná objektivní prekluzivní lhůta, tak jak je tomu u možnosti stanovit daň v objektivní lhůtě deseti let ve smyslu § 148 odst. 5 daňového řádu. Žalobkyně namítala, že nevymezují-li celní předpisy takto nepřekročitelnou maximální lhůtu pro stanovení cla, je třeba na tuto otázku ve smyslu § 320 odst. 1 písm. c) původního celního zákona subsidiárně aplikovat daňový řád. Potřeba určit nějakou maximální lhůtu, do které lze v nejzazším termínu stanovit clo, vyplývá podle žalobkyně i z požadavku na ochranu právní jistoty. Ačkoli platí princip přednosti práva EU, členské státy podle ní mohou poskytovat vyšší standardy ochrany, pokud tím neohrozí unijní právo.

50. Soud proto musel uvážit, jaký je obecně vztah celních předpisů k daňovým předpisům.

51. Žalobkyně má nepochybně pravdu, že ve smyslu § 2 odst. 3 písm. a) daňového řádu se pro jeho účely daní rozumí i clo. To ale neznamená automatickou aplikaci daňového řádu na celní otázky. Ostatně NSS např. v rozsudku z 31. 1. 2024, č. j. - 49, bodě 35, připomněl odbornou literaturu a uzavřel, že pojetí celního dluhu (dříve byly daně při dovozu úzce spojovány s celním dluhem) se po vstupu České republiky do EU změnilo a každá z těchto povinností má již svá vlastní pravidla a prekluzivní lhůty by tak měly mít i svůj vlastní osud. Právní úprava cel (týkající se cla jako takového, nikoliv daní vybíraných celními orgány při dovozu) tak byla považována [a stále je i za účinnosti , celní zákon, ve znění pozdějších předpisů (celní zákon) a celního kodexu] za svébytnou speciální právní úpravu výrazně harmonizovanou unijními předpisy. Pokud jde v nynější věci pouze o doměření dovozního cla (tj. jde o clo a poplatky s rovnocenným účinkem vybírané při dovozu zboží), a nikoliv daň při dovozu (DPH a spotřební daně) je třeba aplikovat plně celní předpisy, které jsou v důsledku harmonizace celní oblasti zcela pod vlivem unijní právní úpravy. Na celní dluh spočívající výlučně v DPH a spotřební dani se a contrario u hmotněprávních otázek, tedy i prekluze, aplikuje daňový řád.

52. Pokud jde o právní rámec prekluze oprávnění stanovit clo, soud už výše přiblížil, že dle čl. 221 odst. 3 původního celního kodexu je základem tříletá, resp. prodloužená desetiletá prekluzivní lhůta (za splnění jasně daných podmínek v čl. 221 odst. 4 původního celního kodexu). Současně s ní původní celní kodex ve spojení s jeho čl. 243 vymezil konkrétní situace, za kterých mělo dojít k jejímu stavení. Z celních předpisů tak lze objektivně určit počátek, vliv na její průběh a konec prekluzivní lhůty pro stanovení cla. Logicky pak s ohledem na obecnou svébytnost harmonizované celní právní úpravy nelze postupovat dle § 320 odst. 1 původního celního zákona, podle kterého se jiné právní předpisy (zejména správní a daňový řád) použily pouze v případě, že tehdejší celní zákon a celní kodex nestanovily jinak (srov. shodně § 3 celního zákona, který nastavil vztah vůči daňovému řádu obdobným způsobem). Je zřejmé, že celní úprava znala a zná úpravu prekluze stanovit clo. V takovém případě nepřichází v úvahu subsidiární aplikace § 148 daňového řádu, pokud otázku, kterou upravuje (tj. lhůtu pro stanovení daně), celní předpisy komplexně řeší – pevně a jasně ohraničuje běh prekluzivní lhůty v podobě „od – do“.

53. To, že je unijní úprava (ve spojení s úpravou celního zákona) ohledně zániku celního dluhu komplexní a speciální vůči úpravě lhůt pro stanovení daně v § 148 daňového řádu, ostatně potvrzuje i komentářová literatura k celnímu zákonu i k daňovému řádu; i žalovaný mezi těmito lhůtami standardně rozlišuje (viz metodickou informaci Celní správy provedenou k důkazu). Ačkoli ta se vyjadřuje k současnému čl. 103 celního kodexu, s ohledem na jeho co do smyslu a podstaty shodné znění není důvod takové závěry nevztáhnout i na původní celní kodex a celní zákon. Nelze ani odhlédnout od toho, jak již soud uvedl, že celní problematika je předmětem evropské unifikace (srov. Lichnovský, O. in Lichnovský, O., a kol. Daňový řád. Komentář. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2024, komentář k § 148). K témuž závěru pak dochází i komentářová literatura k celnímu zákonu, která na vícero místech zdůrazňuje aplikaci speciální úpravy lhůt pro stanovení cla. Označuje ji přitom za komplexní a speciální vůči úpravě lhůt pro stanovení daně v § 148 daňového řádu, který se při stanovení cla nepoužije (srov. komentář § 23, in Polák, P. a kol. Celní zákon: Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2021, dostupný v ASPI). Rovněž z odborné literatury vyplývá, že „z textu první věty čl. 221 odst. 3 celního kodexu, který jsme výše citovali, vyplývá, že nelze provést sdělení dlužníkovi po uplynutí tří let ode dne vzniku celního dluhu. Podle druhé věty stejného ustanovení se však běh lhůty staví, a to ode dne podání opravného prostředku ve smyslu čl. 243 po dobu trvání řízení o tomto opravném prostředku. Ve smyslu čl. 243 je takovým opravným prostředkem jak opravný prostředek podaný proti prvostupňovému rozhodnutí, tak opravný prostředek podaný k soudu nebo k jinému vnitrostátnímu orgánu. Stavící mechanismus lhůty má tedy ve svých rukách pouze osoba, jíž clo bylo vyměřeno a pouze ta může stavení lhůty spustit. Tato úprava je tedy odlišná od úpravy zákona o správě daní, kde ke stavení prekluzivní lhůty nedochází v důsledku podaného opravného prostředku. Samotné stavení prekluzivních lhůt pro daňovou oblast částečně zavedl až , dle kterého subjektivní a objektivní lhůty pro zánik práva ve věcech daní neběží po dobu řízení před soudem“ LODEK, J., PÁTEK, V. K prekluzi cla. Právní rádce, 5/2010. Praha: Economia, a. s. Dostupné online dne 27. 7. 2026 z: https://pravniradce.ekonom.cz/c1-43823660-k-prekluzi-cla.

(to platilo do doby účinnosti daňového řádu, pozn. soudu).

54. Lze tedy uzavřít, že lhůta pro stanovení cla je svou povahou komplexní, svébytná a odlišná od úpravy § 148 daňového řádu. Celní předpisy stanoví jak její počátek, tak i konec, včetně případné změny jejího běhu, jako je stavení lhůty ve smyslu čl. 221 odst. 3 původního celního kodexu (srov. a contrario rozsudek NSS z 27. 5. 2024, č. j. - 36, bod 34, kde NSS dovodil nekomplexnost úpravy prekluzivních lhůt v případě absence úpravy jejího možného stavení). V zásadě tak ani neexistuje důvod, aby byl v celních věcech subsidiárně aplikován § 148 odst. 5 daňového řádu. Celní předpisy upravují lhůty pro stanovení cla svébytně, podpůrná aplikace daňových předpisů tak není třeba (opačně rozsudek NSS z 19. 2. 2009, č. j. , č. 1837/2009 Sb. NSS, v němž NSS při původní absenci úpravy prekluzivní lhůty v celních předpisech dovodil subsidiární aplikaci daňového řádu).

55. Nepřiléhavou je proto též judikatura týkající se vztahu , o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů a daňového řádu. NSS v rozsudku z 17. 4. 2025, č. j. - 45, bod 48, dovodil podpůrnou aplikaci daňového řádu za situace, kdy rozpočtová pravidla neobsahovala úplnou úpravu správy odvodu za porušení rozpočtové kázně, potažmo ani úpravu prekluzivní lhůty (stanovuje jen počátek a délku). Soud pak nepřehlédl ani rozsudek SDEU z 6. 2. 2025 ve věci C-539/24, Mikroregion Porta Bohemica, ve kterém šlo o posouzení vztahu vnitrostátního a unijního nastavení prekluzivních lhůt ve smyslu nařízení Rady (ES, Euratom) č. 2988/95, o ochraně finančních zájmů Evropských společenství. Jeho závěry nejsou s ohledem na výše uvedené přiléhavé, nehledě na to, že dané nařízení, na rozdíl od celního kodexu, umožňuje členským státům odlišné nastavení délky prekluzivní lhůty.

56. Poukazuje-li snad žalobkyně na možnost vyšší ochrany práv oproti unijní úpravě aplikací vnitrostátního práva, je třeba opětovně zdůraznit význam harmonizované úpravy cel. Jak již soud uvedl, celní problematika je významným příkladem evropské unifikace (ne-li tím nejvýraznějším), jejímž cílem je zajistit nastavení stejných pravidel v určité (v tomto případě celní) právní oblasti napříč členskými státy EU. Jinak řečeno, v unifikované právní oblasti by evropské předpisy měly být aplikovány a vykládány shodně nejen na území České republiky, ale i v rámci celé EU. Je přitom zřejmé, že v případě nastavení běhu prekluzivních lhůt unijní zákonodárce žalobkyní zmiňovaný prostor vnitrostátnímu zákonodárci poskytl toliko omezeně. Učinil tak pouze v případě, kdy byl vznik celního dluhu, resp. nemožnost jej stanovit, způsobena vlivem trestného činu (srov. čl. 103 odst. 2 celního kodexu, resp. čl. 221 odst. 3 původního celního kodexu). V takovém případě ponechal unijní normotvůrce výslovně tomu vnitrostátnímu možnost stanovit délku prekluzivní lhůty odlišně od obecné tříleté prekluzivní lhůty. Český zákonodárce tak v souladu s tím učinil v § 23 odst. 2 celního zákona, resp. § 265 původního celního zákona.

57. Je tedy zřejmé, že unijní zákonodárce byl ve stanovení celní právní úpravy důsledný. Chtěl-li by stanovit maximální (nepřekročitelnou) lhůtu pro stanovení cla, nepochybně by tak učinil, ať unifikovaně přímo v unijním nařízení, či právě výslovným ponecháním prostoru vnitrostátnímu zákonodárci, jako je tomu v případě celních dluhů vzniknuvších vlivem trestného činu. Pokud by soud připustil výklad žalobkyně, a umožnil-li by aplikaci vnitrostátní nepřekročitelné objektivní desetileté lhůty pro stanovení daně dle § 148 odst. 5 daňového řádu i na případy stanovení cla, zcela nepochybně by tím způsobil rozdílný výklad a aplikaci celních předpisů v rámci jednotlivých členských států. Fakticky by tím nastavil odlišné postavení celních dlužníků v ČR oproti těm v ostatních členských státech, a to za situace, kdy unijní úprava takovou možnost členským státům zjevně nedává.

58. S tím pak souvisí ještě jedna otázka, se kterou se soud musel vypořádat. Tedy, jestli i tak není na místě aplikovat opakovaně zmíněný § 148 odst. 5 daňového řádu s ohledem na žalobkyní dovolávaný ústavně chráněný princip právní jistoty. Soud připomíná, že podle uvedeného ustanovení platí, že i přes dosud neskončené řízení o opravném prostředku právo stanovit daň zaniká po uplynutí deseti let a případné stavení lhůty na její konec nemá vliv. Jinak řečeno, soud se musel vypořádat s tím, zda musí být maximální prekluzivní lhůta použita nevyhnutelně (zejména z pohledu principu právní jistoty), či zda lze připustit její absenci.

59. Nejprve je třeba upozornit na to, že v případě lhůty podle § 148 odst. 5 daňového řádu nejde o nějakou další prekluzivní lhůtu, je to stále ta stejná lhůta, jen je zákonem vymezen její jasný konec, který je nekompromisní, a v zásadě znamená, že jejím uplynutím, ať je daňové řízení v jakékoliv fázi, již daň stanovit nelze (srov. (srov. Lichnovský, O. in Lichnovský, O., a kol. Daňový řád. Komentář. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2024, komentář k § 148). V nynějším případě běží shodně stále tatáž prekluzivní lhůta, ta pouze nemá pevně ohraničený konec, jelikož může být modifikována stavěním lhůty. To z pohledu soudu neznamená apriorní neústavnost takové úpravy.

60. Základním smyslem prekluzivní lhůty je zajistit, že určité skutečnosti nebude možné neomezeně zpětně posuzovat a zpochybňovat, potažmo, že nebude ze strany správních orgánů při ukládání povinností docházet ke zbytečným průtahům. Zároveň to odráží i úbytek důkazního materiálu v průběhu času. Takový účel ale podle soudu může efektivně zajistit i „běžná“ prekluzivní lhůta (ve své základní podobě), aniž pro zachování právní jistoty bylo třeba výslovně stanovit nepřekročitelné maximum pro uplatnění určitého práva správními orgány.

61. V tomto směru je třeba připomenout, že ani v oblasti daní až do účinnosti daňového řádu nebyl stanoven maximální nijak neovlivnitelný konec prekluzivní lhůty, jak je tomu nyní v daňového řádu. Před jeho účinností totiž platilo, že podáním správní žaloby nastal ve smyslu tzv. „klid v běhu“ prekluzivní lhůty (obecně srov. rozsudek NSS z 31. 5. 2012, č. j. - 218, č. 2676/2012 Sb. NSS, či rozsudek rozšířeného senátu NSS z 1. 11. 2023, č. j. - 64, č. 4543/2024 Sb. NSS). Judikatura též nijak nerozporuje možnost stavení prekluzivní lhůty (opět srov. ). Dokonce je mnohdy akcentována jistá výhoda takového přístupu (srov. např. rozsudek NSS z 31. 5. 2018, č. j. - 93, bod 66). Absence nepřekročitelné lhůty tedy nebyla a není považována za rozpornou s ústavně zaručenými právy, a tedy ani principem právní jistoty. Ač může stanovení maximálního časového rámce běhu prekluzivní lhůty přinášet benefit (jistotu) pro adresáty veřejné správy a motivací pro správní orgány postupovat bez zbytečných průtahů, neznamená to, že jde o esenciální požadavek, který musí být vždy v právních předpisech řešen, případně subsidiárně dovozován. Daňová oblast po mnoho let nejzazší prekluzivní lhůtu neznala, přičemž její absence nebyla v judikatuře správních či snad Ústavního soudu shledána jako protiústavní.

62. V projednávané věci je přitom situace obdobná, základní tříletá lhůta se pouze staví již podáním řádného opravného prostředku. Právní jistota je však i v takovém případě dostatečně chráněna. Platí totiž, že nestihnou-li v rámci prekluzivní lhůty (vyjma situací týkajících se trestněprávního jednání, viz výše) celní orgány stanovit celní dluh, jejich právo k tomu zaniká. Stihnou-li v této obecné tříleté lhůtě zahájit celní řízení a stanovit clo alespoň na prvním stupni, stavení této lhůty nastane vlivem podaného opravného prostředku, který bude logicky iniciován (minimálně v případě odvolání a správní žaloby) celním dlužníkem. Na počátku tak má stavící mechanismus lhůty plně ve svých rukách pouze osoba, které bylo clo vyměřeno, když „pouze ta může stavení lhůty spustit“ LODEK, J., PÁTEK, V., tamtéž.

. Po odpadnutí překážky pak započatá a stojící lhůta případně pokračuje ve svém běhu. Její konec není v pomyslném nedohlednu, ale fakticky je stále jasně vymezen, jen se oddaluje takto vymezený konec (v zásadě vždy ve prospěch osoby, které bylo clo vyměřeno). Následné řízení o kasační stížnosti pak sice může iniciovat i správní orgán, z logiky věci je ale zřejmé, že výsledek soudního rozhodnutí může být i s kladným závěrem pro daný subjekt. Tímto způsobem pak stavení prekluzivní lhůty fakticky umožňuje nápravu případně nesprávného postupu celních orgánů.

63. Předestřený výklad sice nevylučuje prodlevy na straně správních orgánů a tím nejistotu daného subjektu, kdy a jak bude o jeho věci finálně rozhodnuto. Na druhou stranu ani tehdy není pro daný subjekt taková situace neřešitelná, když ten má k dispozici právní nástroje na ochranu proti nečinnosti (jak ochranu podle § 38 daňového řádu, tak případně žalobu na ochranu proti nečinnosti). Fakticky tak nemůže nastat situace, že by řízení běželo desítky let. Ač v případě žalobkyně ani po více jak deseti letech od vzniku celního dluhu nepadl jasný závěr o tom, zda jí celní orgány clo oprávněně doměřily, jí namítané prodlužování celého řízení nastalo i vlivem pro žalobkyni pozitivních závěrů správních soudů, které identifikovaly pochybení na straně celních orgánů a uložily jejich nápravu. Ze správních spisů pak navíc vyplývá, že délka druhého odvolacího kola byla ovlivněna i samotným přístupem žalobkyně v podobě jejích více jak rok trvajících opakovaných žádostí o prodloužení lhůty k vyjádření k podkladům rozhodnutí.

64. Soud tak tuto námitku neshledal důvodnou.

V.2 Napadená rozhodnutí jsou přezkoumatelná, nedošlo ani k podstatnému porušení ustanovení o řízení při následné kontrole

65. Je vhodné upozornit na to, že žalobkyně ve většině své žalobní argumentace (zejména v jejích obecných částech) zopakovala již dříve namítané. Podstatnou částí námitek se správní soudy zabývaly již v předchozích rozsudcích v rámci prvního odvolacího kola (rozsudky Městského soudu v Praze sp. zn. , sp. zn. a sp. zn. ). První a poslední z nich byly následně potvrzeny i rozsudky NSS z 14. 4. 2020, č. j. - 66, resp. z 19. 2. 2021, č. j. - 70. Soud při řešení mnoha otázek v nynější věci vycházel ze závěrů výše uvedených rozsudků.

66. I v této věci je třeba upozornit, že řízení o žalobě proti správnímu rozhodnutí je přísně ovládáno dispoziční zásadou. Je to tak žalobce, kdo musí uvést konkrétní důvody, proč považuje napadená rozhodnutí za nezákonná, a tedy v tomto případě i za nepřezkoumatelná. Obsahová kvalita žaloby se v zásadě promítá i do rozsahu vypořádání daných námitek soudem. Není úlohou soudu dotvářet za žalobce argumentaci. Soud se s ohledem na logiku soudního přezkumu nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti pro nesrozumitelnost i pro nedostatek důvodů napadených rozhodnutí ve věci změny sazebního zařazení dotčeného deklarovaného zboží, na níž ovšem dopadá právě uvedené. Žalobkyně jen zcela obecně uvedla, že napadená rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná pro nesrozumitelnost i pro nedostatek důvodů ve věci změny sazebního zařazení dotčeného deklarovaného zboží. Soud proto ve stejně obecné rovině uvádí, že napadená rozhodnutí takovými vadami netrpí. V tomto směru soud plně odkazuje např. na bod 66 rozsudku městského soudu sp. zn. , kde soud podrobně vyložil důvody, pro které může být napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné. Ani v nynější věci soud neshledal, že by v případě druhých napadených rozhodnutí (která rozsahem svých odůvodnění jdou nad rámec prvních odvolacích rozhodnutí) bylo možné konstatovat nepřezkoumatelnost pro nesrozumitelnost či pro nedostatek důvodů. Žalovaný se srozumitelně vyjádřil k vadám, jež mu dříve správní soudy vytkly, srozumitelně též odůvodnil své závěry ohledně sazebního zařazení dováženého zboží. Při tom reagoval na podstatu všech námitek žalobkyně, odvolávajících se jednak na odborné znalecké posouzení, jednak na relevantní právní úpravu, resp. ZISZ a další stanoviska celních orgánů.

67. Důvodnou není ani o trochu konkrétnější námitka poukazující na nepřezkoumatelnost pro nesrozumitelnost napadeného rozhodnutí III z důvodu, že jeho výrok 1 zrušil toliko předpis penále podle § 251 daňového řádu ve výroku „obou“ napadených (tj. prvostupňových) rozhodnutí, ačkoli jich bylo celkem deset. Podle soudu jde o pouhou zřejmou nesprávnost uvedeného výroku, která nemůže mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí III. Není pochyb, že dotčený předpis penále měl být dle judikatury správních soudů zrušen bez dalšího u všech dotčených prvostupňových rozhodnutí, jak se též stalo. Je navíc třeba podotknout, že s ohledem na složitost věci (jde o tři relativně rozsáhlá napadená rozhodnutí) je možnost takového pochybení v psaní zcela reálná. Uvedená zřejmá nesprávnost v podobě chybného uvedení slova „obou“ ve výroku napadeného rozhodnutí III proto nemohla způsobit jeho nepřezkoumatelnost pro nesrozumitelnost. Žalobkyně nemohla mít pochyb o tom, že jí měl žalovaný penále vrátit v plném rozsahu. To ostatně žalovaný později učinil, což ani žalobkyně nezpochybňuje. Soud dodává, že ač ke změně právní úpravy a k jejímu judikaturnímu potvrzení došlo mnohem dříve, žalovaný nemohl přistoupit k vrácení penále bez pravomocného podkladu v podobě správního rozhodnutí týkajícího se přímo žalobkyně.

68. Pokud jde o žalobní námitku stran zkrácení jejích procesních práv v předcházejícím řízení, ta je obdobou toho, co již žalobkyně rozporovala v původních žalobách (ačkoli sama připustila, že správní soudy uzavřely, že k porušení jejích procesních práv nedošlo). Soud i v této otázce odkazuje na předcházející judikaturu týkající se přímo žalobkyně, ze které plně vycházel (např. rozsudek NSS z 29. 8. 2014, č. j. - 40, bod 69 a násl. či rozsudek městského soudu sp. zn. ). Soudy se v ní náležitě vypořádaly se všemi i nyní vznesenými námitkami. Jak přitom soudy opakovaně uzavřely, žalobkyně se jako nepřímý zástupce nestala odpovědným za úhradu dluhu ze stejných důvodů jako příjemce zboží. S žalobkyní bylo následně vedeno celní řízení, které vyústilo v doměření cla přímo jí. Nebyla to tak následná kontrola u příjemce zboží stricto sensu, jejíž výsledek by přímo znamenal doměření cla žalobkyni. V takovém případě nebylo nutné, aby se žalobkyně následné kontroly účastnila či aby o ní byla od počátku vyrozuměna, resp. případně využila svá procesní práva. Žalobkyně měla možnost využít všech svých procesních práv v nynějších řízeních, což také hojně činila (žalobkyně ostatně ani blíže nenamítala, jaké její konkrétní procesní právo mělo být porušeno či co by bylo jinak, kdyby jej mohla uplatnit). To, že se k některým podkladům (konkrétně žalobkyní zmiňovaný úřední záznam o zkoušce v CTL) mohla vyjádřit až po 12 letech po zahájení řízení, souvisí s tím, že celní orgány musely správní spis o tento podklad doplnit na podkladě rozsudků správních soudů, logicky se tak dříve k němu ani vyjádřit nemohla. Ani tato žalobní námitka proto nemohla obstát.

V.3 Sazební zařazení dovezeného zboží

a) Žalovaný dodržel závazný názor správních soudů

/žalobkyně měla možnost se proti skutkovým a právním zjištěním celních orgánů procesně i věcně bránit/

69. Nejprve je třeba připomenout, že po věcné stránce je jádrem sporu to, zda celní orgány dovezené zboží správně celně zařadily. V tomto ohledu žalobkyně dovozovala nesprávně zjištěný skutkový stav. Soud připomíná, že „první kolo“ soudního přezkumu skončilo tak, že žalovanému bylo vytknuto, že žalobkyně neměla možnost polemizovat se závěry celních orgánů o vlastnostech dovezeného zboží. Podle zdejšího soudu i NSS se žalobkyně nemohla seznámit se vzorky, které celním orgánům předložil příjemce zboží a které zkoumala CTL. Nemohla je tak případně sama nechat podrobit znaleckému zkoumání. Pro případ, že by již celní orgány tyto ukázky zboží neměly k dispozici, měly podle soudů (viz rozsudek NSS sp. zn. , bod 11) žalobkyni předložit dokumenty, ze kterých by vyplýval konkrétní postup jejich zkoumání, a proč dospěly k jejich závěru o vlastnostech zboží. K tomu účelu dle soudů nemohl sloužit nekonkrétní úřední záznam celního úřadu pro HMP z 25. 3. 2013, č. j. 15829-4/2013-510000-51 (úřední záznam z CTL), který neumožňuje přezkoumat průběh zkoušky v CTL. Soud se tak nyní musel předně zabývat tím, zda žalovaný toto své pochybení napravil a zda žalobkyně mohla polemizovat se skutkovými závěry celních orgánů.

70. Pokud jde o uvedené vzorky či ukázky zboží, ze správního spisu vyplývá (a je také podrobně popsáno v napadených rozhodnutích), že příjemce zboží zaslal celnímu úřadu spolu se svou odpovědí z 14. 12. 2012 5 ks „vzorků“ zboží na ukázku (rovněž navrhl, aby si celní úřad při dalším dovozu odebral další vzorky, čehož podle obsahu spisu celní úřad nevyužil). Mezi stranami přitom již nyní není sporu, že fakticky nikdy nešlo o vzorky dovezeného zboží odebrané přímo při dovozu, ale toliko o ukázky, které nebylo možné přímo ztotožnit s konkrétním dovezeným zbožím. Z tohoto důvodu nemohly celní úřady toto příjemcem zaslané zboží podrobit znaleckému zkoumání, ale toliko vyzkoušet jeho funkčnost v CTL (viz uvedený úřední záznam a bod 11 rozsudku NSS ).

71. Ze správních spisů v tomto směru vyplývá, že v návaznosti na zrušující rozsudky si žalovaný od celního úřadu pro HMP žádostí z 25. 2. 2021 vyžádal zaslání oněch pěti kusů v průběhu následné kontroly předloženého zboží, které tehdy z funkčního hlediska otestovala CTL. Následně žalovaný žalobkyni zaslal dle § 115 odst. 2 daňového řádu výzvu z 2. 6. 2023 k seznámení se s doplněnými podklady (tj. s dotčenými ukázkami zboží). Žalobkyně na to opakovaně žádala o prodloužení lhůty stanovené uvedenou výzvou (tomu žalovaný vyhověl a na žádost jí zaslal elektronický spis). Později žalobkyně nahlížela do spisu, konkrétně do jeho analogové části (doplněné ukázky zboží). Žalobkyně si je prohlédla a pořídila si jejich fotografie. Poté doplnila své odvolání, a to včetně nového znaleckého posudku vypracovaného Ing. K.

72. Podle soudu tak žalovaný dostál závaznému právnímu názoru správních soudů, když žalobkyni umožnil polemizovat se závěry celních úřadů o vlastnostech dotčeného zboží – zpřístupnil jí dané „vzorky“ předložené příjemcem zboží během následné kontroly. Jiné podklady (skutečné vzorky či protokol o zkoušce neměl z vyložených důvodů k dispozici). Dále je v tomto směru důležité upozornit, že žalobkyně v průběhu řízení před celními orgány a ani v žalobě nerozporovala věrohodnost těchto příjemcem zboží předložených ukázek, resp. to, že k nim nelze vůbec přihlížet. Žalobkyně dříve konstatovala, že celní orgány při dovozu nevyužily svého práva odebrat vzorky přímo z konkrétního dovozu a doložené ukázky za takové nelze považovat, avšak až při ústním jednání použitelnost ukázek pohledem soudu zcela zpochybnila (přestože i ona na základě nich nechala vypracovat posudek Ing. K. a dřívější posudek Ing. T. podle všeho též vycházel z dalších ukázek, jež měl příjemce zboží nad rámec těch zaslaných celním orgánům k dispozici).

73. K tomu soud nejprve podotýká, že celní orgány nejsou povinny pro ověření celních prohlášení vždy odebírat vzorky při dovozu; to, že tak neučinily, jim nebrání clo zpětně doměřit [viz čl. 68 písm. b) původního celního kodexu, dále např. rozsudek NSS z 22. 12. 2022, č. j. - 40, bod 37 a tam uvedenou judikaturu]. Stejně tak provedení kontroly zboží po jeho propuštění a případná následná změna sazebního zařazení není vázáno na povinnost celních orgánů dotčené zboží fyzicky kontrolovat (srov. rozsudek NSS sp. zn. , bod 41 a násl.).

74. Jde-li o zpochybnění ukázek z hlediska jejich původu, resp. řádné identifikace, soud tuto námitku považuje za novou, a tudíž opožděnou. Nehledě na to, nemá důvod jakkoli zpochybňovat procesní použitelnost předložených ukázek. Je zjevné, že je celní orgány získaly od příjemce zboží společně s jeho odpovědí z 14. 12. 2012 právě jako ilustraci podoby dováženého zboží – v podstatné míře mu tak nepochybně odpovídají. Stejně tak soud nemá žádný důvod zpochybňovat, že jde právě o ty ukázky zboží, které byly předloženy a kontrolovány v CTL. Soud konečně dodává, že pohled žalobkyně by též znamenal, že by nebylo možné přihlížet ani k oběma jejím znaleckým posudkům, ale pouze k vyjádření příjemce zboží (k tomu přitom srov. níže).

75. Soud považuje za podstatné, že žalovaný v novém odvolacím řízení umožnil žalobkyni seznámit se s ukázkami, ze kterých celní orgány při svých závěrech vycházely. To, jak správně žalovaný konstatoval, byla v této situaci jediná možnost, když nešlo o vzorky stricto sensu, a žalovaný tak neměl k dispozici výsledek o jejich podrobném zkoumání, ale toliko úřední záznam o prověřování jejich funkčnosti v CTL. Přestože ten sám o sobě nemůže stačit pro posouzení vlastností dovezeného zboží (nejde o konkrétní vzorky), nic nebrání jej zohlednit spolu s dalšími důkazními prostředky. S nimi všemi měla žalobkyně možnost polemizovat a závěry žalovaného vyvrátit – s ukázkami i dalšími podklady se plně seznámila a na základě toho doložila nový vlastní znalecký posudek a předložila i další podklady. Požadavky správních soudů na dodržování procesních práv žalobkyně tak tímto byly naplněny. Žalovaný jinými slovy poskytl žalobkyni dostatečný prostor k tomu, aby s ohledem na rozložení důkazního břemene v daňovém, resp. celním řízení (např. rozsudek NSS z 16. 5. 2024, č. j. - 58, bod 31) mohla relevantně vyvrátit zjištění celních orgánů o povaze a vlastnostech posuzovaného zboží (a tím pádem i sazebního zařazení). To, zda byla v tomto směru úspěšná, je až otázkou vlastního posouzení sazebního zařazení.

b) Sazební zařazení dovezeného zboží

76. Jak již bylo opakovaně uvedeno, podle žalobkyně celní orgány dovezené zboží nesprávně sazebně zařadily. K tomu soud na úvod pro přehlednost připomíná základní východiska sazebního zařazování, jak vyplývají z judikatury NSS, resp. SDEU. Unijní celní sazebník [v projednávané věci je s ohledem na dobu podání celních prohlášení rozhodné příslušné znění sazebníku v nařízení Rady (EHS) č. 2658/87] je založen na kombinované nomenklatuře zboží, jež vychází z Harmonizovaného systému popisu a číselného označování zboží (HS) coby mezinárodního základu třídění zboží (např. rozsudek NSS z 25. 6. 2015, č. j. - 57).

77. Z HS vycházejí obecná pravidla (Všeobecná pravidla pro výklad kombinované nomenklatury - VIP), třídy se svými poznámkami, kapitoly se svými poznámkami, položky a první podpoložky až do šesté číslice vícemístného číselného kódu celního sazebníku (KN přidává sedmou a osmou číslici). VIP č. 1 obsahuje základní zásadu pro veškeré zařazování zboží do KN na základě znění položek a poznámek tříd a kapitol. Znění položek a poznámek mají v tomto ohledu stejný status: znění položky tvoří základní prvek, který doplňují a upřesňují poznámky tříd a kapitol. Na základě toho je třeba určit, zda je dotčené zboží zahrnuto do znění položky nebo zda poznámka obsahuje konkrétní údaje umožňující jeho zařazení (samotné názvy tříd, kapitol a podkapitol mají pouze informativní hodnotu); je vhodné doplnit, že VIP č. 1 se týká položek (prvních 4 číslic kódu); pro další roztřídění se uplatní obdobné VIP č. 6. Kombinovaná nomenklatura představuje přísně hierarchickou strukturu a zařazení musí být prováděno postupně, úroveň po úrovni, od obecného ke zvláštnímu, tj. počínaje položkou, přes podpoložku harmonizovaného systému a konče podpoložkou kombinované nomenklatury. Vysvětlující poznámky a stanoviska k HS a ke KN (vysvětlivky) nejsou závazné, mají charakter pomůcek (rozsudek NSS z 30. 3. 2016, č. j. - 272).

78. Samotné zařazení se provádí především podle objektivních znaků a vlastností zboží, jak vyplývají ze znění KN a příslušných poznámek. Teprve nelze-li zařazení určit čistě na tomto základě, lze přihlédnout i k účelu použití výrobku, je-li tomuto výrobku inherentní (např. též rozsudky NSS č. j. - 35 či z 13. 3. 2026, č. j. - 28).

79. V nynější věci ze správního spisu vyplývá, že posuzované zboží, které bylo příjemci zboží propuštěno do volného oběhu, bylo nejčastěji v jednotných správních dokladech (JSD) popsáno jako „Návěstní panely se zabudovanými diodami vyzařujícími světlo – LED nebo jako „LED MODULY – LED NÁVĚSTNÍ“ a zařazeno pod kód 8531 20 20 KN. Příjemce zboží ve vyjádření z 14. 12. 2012 dovezené zboží popsal tak, že se tyto LED moduly liší provedením (na venkovní, nebo vnitřní užití, počtem barev, roztečí pixelů). Dále uvedl, že moduly jsou dováženy ve stavu, kdy jsou určeny pro pozdější sestavování větších návěstí dle konečného požadavku zákazníků. V okamžiku dovozu však každý jednotlivý kus případně může fungovat samostatně po připojení elektrického zdroje a připojení jednotky dodávající datový obsah (tj. data jsou vpuštěna druhým vstupem). Příjemce dále uvedl, že všechny moduly jsou vždy bez řídícího systému, který si dodávají až zákazníci, stejně jako mechanické části, napájecí zdroje, kabely apod.

80. Mezi stranami není sporu o tom, že dovezené zboží spadalo pod třídu XVI, kapitolu 85 celního sazebníku. Spor je o to, pod jaké číslo z dané kapitoly mělo být dovezené zboží sazebně zařazeno. Podle žalobkyně spadalo pod číslo 8531 celního sazebníku jako „Elektrické akustické nebo vizuální signalizační přístroje (například zvonky, sirény, návěstní panely, poplašná zařízení na ochranu proti vloupání nebo požáru), jiné než čísel 8512 nebo 8530“ a následně do podpoložky KN 8531 20 20 jako „– Návěstní panely se zabudovanými zařízeními z kapalných krystalů (LCD) nebo diodami vyzařujícími světlo (LED): – – Se zabudovanými diodami vyzařujícími světlo (LED)“ nebo případně do podpoložky KN 8531 90 20 jako „– Části a součásti: – – Přístrojů položky 8531 20 a podpoložky 8531 80 20“.

81. Žalovaný ovšem i po zrušení svých prvních odvolacích rozhodnutí setrval na závěru, že dovezené zboží je elektrickou součástí, která není vhodná pro použití výhradně nebo hlavně s konkrétním strojem nebo kategorií strojů, a může být rovnou měrou použita pro stroje patřící do různých čísel kapitoly 85. Podle žalovaného tak má být zařazeno pod KN 8548 90 90 jako „Odpad a zbytky galvanických článků, baterií a elektrických akumulátorů; nepoužitelné galvanické články, baterie a elektrické akumulátory; elektrické části a součásti strojů nebo přístrojů, jinde v této kapitole neuvedené ani nezahrnuté: – Ostatní: – – Ostatní“.

82. Žalovaný vyšel z toho, že jde o LED moduly osázené diodami vyzařujícími světlo, které jsou vzájemně propojené a osazené na tištěných spojích obsahujících řídící elektroniku jednotlivých zobrazovacích modulů a konektory pro vzájemné propojení jednotlivých modulů a přívod elektrické energie. Moduly s LED diodami jsou uloženy v plastovém korpusu (částečně i z kovu). V okamžiku dovozu přitom tyto moduly neobsahovaly náležitý řídící systém, rozdělovač signálu, konvertor videa, konvertor kmitočtu, tuner, napájecí zdroj, propojovací kabely, instalační materiál ani žádné další elektrické a mechanické části; neobsahovaly ani ovládací software. Podle žalovaného může celý modul vysílat v závislosti na vstupních datech jak statický, tak i dynamický obraz, a to dle typu připojené řídící jednotky, ovládacího softwaru a dalších doplněných součástí, které určují funkci (účel použití) výsledné zkompletované sestavy, resp. stroje či přístroje, jehož bude dovezené zboží součástí. Po doplnění dalších součástí může zobrazovat jak statický, tak dynamický obraz (po připojení patřičných zařízení mohou tvořit i tzv. velkoplošnou obrazovku – videostěnu).

83. Žalobkyně souhlasila s tím, že v okamžiku dovozu LED moduly neobsahovaly výše vyjmenované části; zdůraznila přitom absenci konvertoru videa. Namítala však, že podle jí předložených podkladů a ostatně i dle vyjádření příjemce zboží mohly moduly fungovat za určitých okolností i samostatně. Odmítla, že moduly mohly vysílat i dynamický obraz. Podle žalobkyně je totiž vyloučeno, aby dovezené zboží právě při absenci konvertoru videa mohlo zároveň zobrazovat dynamický obraz; ani sestavením více modulů podle ní nelze vytvořit videostěnu. Dovezené zboží slouží toliko pro návěstí, a je tedy schopno zobrazit pouze jednoduché alfanumerické znaky.

84. Soud nemohl přisvědčit žalobkyní navrhovanému sazebnímu zařazení zboží.

85. Klíčovým a výchozím bodem bylo v souladu s ustálenou judikaturou určení parametrů a vlastností dovezeného zboží, lépe řečeno zodpovězení dvou základních na sebe navazujících otázek. Zaprvé, zda dotčené LED moduly mohly v okamžiku dovozu fungovat samostatně (význam této otázky již konstatoval i NSS v bodě 17 rozsudku sp. zn. ). Tedy, zda šlo o dokončené (finální) výrobky (nikoliv bráno ad absurdum, neboť o tom, že zboží bylo výrobně dokončeno, není sporu), nebo musely být pro samostatné fungování doplněny o další části (či vzájemně propojeny); pak by byly částmi nebo součástmi jiného výrobku. Při kladné odpovědi, že jde o část/součást, bylo třeba zadruhé zodpovědět, zda dovezené zboží je způsobilé (i po případném doplnění dalších částí) zobrazit jak statický (zejména text a čísla), tak i dynamický obraz (např. běžící text, pohyblivá grafika apod.). Jinak řečeno bylo třeba zjistit, zda za určitých podmínek lze dovezené zboží použít i pro výrobky sloužící k zobrazení videa.

86. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že celní orgány při sazebním zařazení vycházely jednak z dokladů předložených příjemcem zboží (JSD a obchodní dokumenty), dále vycházely z toho, co příjemce zboží uvedl v průběhu následné kontroly. Podle jeho odpovědi z 24. 10. 2012 jsou předmětné LED moduly vybaveny řídící elektronikou, jedná se však o komponenty. Výslovně uvedl, že „moduly jsou importovány jako komponenty, nedochází tedy jako konečný výrobek“ a následně se z nich sestavují větší návěstí; tomu ostatně alespoň na první pohled odpovídá i vzhled soudu předložených ukázek (prima facie nejde o jasně ohraničené samostatné návěstní panely, ale spíše dílčí moduly, byť by podle všeho mohly za určitých okolností fungovat samostatně; srov. níže). Dále příjemce uvedl, že moduly nejsou nikdy vybaveny TV či jiným tunerem a že se nejedná o připojené či přímo připojitelné zařízení k PC nebo TV. V odpovědi zaslané celním orgánům z 14. 12. 2012 příjemce zboží opětovně uvedl, že dovážené LED moduly slouží k sestavení finálního panelu, kdy dokončení a instalaci provádí až zákazníci příjemce zboží. Na druhou stranu podotkl, že v okamžiku dovozu může být jednotlivý kus LED modulu sám o sobě funkční, pokud je k němu připojen elektrický zdroj a jsou do něj druhým vstupem vpuštěna data. Podle příjemce ale z hlediska praktičnosti převládá prvně uvedené užití modulů jako součástí většího návěstí, kdy si koncový zákazník k modulům připojí zdroje, kabely, mechanické části a další elektroniku, „avšak, pokud bychom tyto součásti k modulům připojili my sami, každý jednotlivý modul bude funkční“. Přílohou této písemné odpovědi na otázky bylo i pět již zmíněných „vzorků“ modulů, které tvoří analogovou část správního spisu.

87. Podle soudu z uvedených vyjádření příjemce zboží vyplývá, že dovezené zboží bylo v době dovozu toliko součástí (komponentou) pro další sestavování. Příjemce opakovaně zdůraznil, že dovezené zboží bylo primárně určeno pro sestavování větších LED stěn (v tuto chvíli je nepodstatné, zda návěstí pro prezentaci dynamického obrazu, či jen pro zobrazení alfanumerických znaků, nebo pro obojí). Na tomto nemohl ničeho změnit ani popis na obchodních dokumentech, na které žalobkyně poukazovala. Na nich je sice uvedeno, že jde o návěstní panely, potažmo návěstní moduly, to je ale značně obecný popis, který sám o sobě nemohl stačit. Navíc takový popis není pro celní orgány nijak závazný, pokud zřejmě neodpovídá skutečnosti. Celní orgány tak v tomto směru správně vycházely především z popisu samotného příjemce zboží, u kterého se legitimně očekává, že je schopen co nejpřesněji dotčené zboží popsat.

88. Žalovaný pak reagoval i na dílčí tvrzení příjemce zboží, že za určitých okolností jsou LED moduly schopny zobrazení i samy. Zdůraznil, že v takovém případě je nutné připojit další příslušenství a poukázal též na to, že z úředního záznamu ze zkoušky jejich funkčnosti v CTL vyplývá, že předložené ukázky se po zapojení ke stejnosměrnému napětí 5V někdy trvale rozsvítily, někdy jen částečně, a někdy vůbec. I přes konstantní napětí je tak funkčnost posuzovaných LED modulů podle žalovaného náhodným stavem (řídící elektronika na zadní straně modulů má bez připojení dalších důležitých zařízení minimální vliv). Moduly v dováženém stavu podle něj nejsou schopny samy bez dalšího zařízení přehrát text nebo obraz, a nejsou tak schopny požadovaného zobrazení (ale toliko náhodného zobrazení). Teprve po připojení napájecího zdroje a řídící jednotky dodávající datový obsah jsou moduly schopny nějakého zobrazení jako jednoduchá návěstí. Žalobkyně přitom proti tomuto zkoušení nevznesla žádné technické námitky zpochybňující závěry CTL.

89. Aby žalobkyně popřela závěry celních orgánů o sazebním zařazení do podpoložky KN 8548 90 90, předložila v průběhu řízení dva znalecké posudky. Jde-li o znalecký posudek Ing. T., soud v jeho hodnocení přisvědčuje žalovanému. Předně souhlasí s tím, že znalec nepřípustně činil své závěry ve vztahu k právním otázkám – k celnímu zařazení dotčeného zboží. Znalec též nepochopitelně argumentoval i tím, že dovezené zboží nelze zařadit pod číslo 8548 z důvodu, že moduly neobsahují žádné zbytky galvanických článků, baterií a elektrických akumulátorů (str. 37 a 39 posudku), přičemž toho se spor mezi žalobkyní a žalovaným vůbec netýkal (položka KN 8548 in fine obsahuje „zbytkovou“ kategorii „elektrické části a součásti strojů nebo přístrojů, jinde v této kapitole neuvedené“). Znalecký posudek Ing. T. ovšem neobstojí ani po skutkové stránce. Předně, pohlížel-li by na něj soud optikou žalobkyně, jeho vypovídací hodnotu oslabuje už jen to, že není úplně zřejmé, z jakých modulů znalec vycházel – podle všeho šlo o další ukázky, jež žalobkyně získala od příjemce zboží.

90. Podstatné však je, že znalecký posudek přesvědčivě nevyvrací závěry celních orgánů: znalec sice opakovaně uvedl, že jde o dokončený výrobek (o čemž dle soudu není sporu) s řídící elektronikou, a že může sloužit k samostatnému zobrazování (a je tak podřaditelný pod KN 8531 20 20); jedním dechem však vždy uváděl, že je třeba jej připojit k příslušnému zdroji grafických nebo textových informací, které má zobrazovat. Jinými slovy je třeba jej doplnit o další součásti. Znalec vztah grafických nebo textových informací a LED modulu přirovnával k osobnímu počítači a monitoru. Takový příměr přitom nutně nezpochybňuje tezi žalovaného, že LED moduly v dovezeném stavu vyžadovaly připojení příslušenství (nikoli jen elektrického proudu). Nehledě na to, že znalcem uváděná ukázka na str. 30 a násl. jeho znaleckého posudku (obdobně i moduly předložené soudu) ilustruje, že předmětné moduly jsou skutečně hlavně „stavebním kamenem“ výsledných LED panelů (v posudku viz obr. 20, ze kterého je zřejmé, že LED panel je mnohem složitější zařízení, než jak se žalobkyně snaží prezentovat).

91. Z obsahu vyjádření znalce je tedy zřejmé, že „konečným“ či „dokončeným“ produktem myslel to, že jej lze použít samostatně po zapojení potřebného příslušenství, tedy že nemusí vždy být sestavováno do větších zobrazovacích panelů. Celní orgány ovšem nikdy neargumentovaly tak, že snad LED modul není dokončený výrobek, ale že není schopen sám od sebe cokoliv zobrazit, aniž by byl doplněn o další příslušenství (nehledě na příjemcem zboží tvrzený primární účel – tvorbu větších zobrazovacích panelů, kdy je třeba je pro jejich funkčnost spojit). Celní zařazování spočívá v posouzení, zda daná věc naplňuje sama o sobě funkci finálního produktu ve smyslu znění konkrétního čísla, položky a podpoložky KN. V případě dotčeného LED návěstního panelu dle kódu 8531 20 20 jde o to, zda je dovezené zboží schopno samo o sobě ve stavu v době dovozu zobrazit určitý symbol nebo jednoduchý text. Nebo zda samo o sobě této funkci nemůže dostát, a je tak jen jeho část/součást. Soud k tomu dodává, že není pochyb o tom, že dotčené LED moduly mohou rozsvěcet jednotlivé LED diody (srov. i str. 28 znaleckého posudku Ing. T.). Rozsvícení diod (byť ani to při zkoušce v CTL nebylo zcela bezproblémové) však nelze zaměňovat se schopností bez dalšího zobrazit nějaký symbol či znak.

92. Ohledně toho, zda dotčené LED moduly mohly sloužit i k prezentaci videa, vyznívá znalecký posudek Ing. T. nepřesvědčivě až nepřezkoumatelně. Znalec uvedl, že jím posuzované moduly mohou sloužit především k zobrazování textu a grafiky, přičemž je lze použít pro jednodušší grafické a alfanumerické symboly na úrovni návěstí nebo např. běžícího textu. Zdůraznil též, že LED moduly neobsahují konektory pro připojení video signálu a že disponují malým rozlišením na to, aby mohly zobrazovat video; k tomu tak nejsou určeny. Vzápětí však uvedl, že jde o zařízení s obecným účelem využití, neobsahující zdroje informací o charakteru požadovaného zobrazení. Ještě nejasněji pak vyznívá závěr znalce o tom, že LED moduly (panely) sice nemohou zobrazit video pro nízký počet pixelů, aby pak uvedl, že nejsou určeny pro jeden typ zařízení, ale poskytují specifickou zobrazovací funkci kterémukoliv zařízení, jehož jsou součástí. Jeho závěry totiž neřeší, zda ani po jejich spojení ve větší LED panely (což opakovaně příjemce zboží označil jako jejich účel a znalec připustil), nedojde s ohledem na možnou velikost takových panelů (ploch, stěn) k jinému vnímání rozlišení jednotlivých modulů, jež mohou jistě být určeny ke sledování z velké vzdálenosti (viz např. str. 34 napadeného rozhodnutí I). Znalec se nevyjádřil k tomu, zda pak bude takový LED panel schopen prezentace videa (relevantně tak tuto možnost nevyloučil). Posudek jinými slovy není v tomto směru dostatečně konkrétní a přesvědčivý, aby mohl vyvrátit závěry žalovaného o tom, že dané LED moduly mohou po připojení příslušného zařízení (např. video tuneru) zobrazovat video.

93. Rovněž ani podle soudu tak nemohl znalecký posudek Ing. T. vyvrátit závěry celních orgánů, že dovezené zboží je částí nebo součástí zařízení – LED návěstních panelů nebo jiných LED obrazovek s možnou prezentací videa. Je-li totiž třeba k LED modulu připojit nejméně alespoň ještě jednotku s datovým obsahem (ze znaleckého posudku vyplývá, že nejen tu), nemůže LED modul v době dovozu z podstaty věci tvořit finální výrobek, resp. zařízení, a to LED návěstní panel ve smyslu podpoložky KN 8531 20 20, jak tvrdí žalobkyně. V podrobnostech pak soud dále odkazuje např. na str. 32-36 napadeného rozhodnutí I, na nichž se žalovaný s tímto podkladem podrobně vypořádal.

94. Jde-li o znalecký posudek Ing. K., ten žalobkyně předložila až ve fázi odvolacího řízení po zrušení původních rozhodnutí zdejším soudem a po doplnění správního spisu o již opakovaně zmíněné ukázky od příjemce zboží. Žalovaný se s relevancí tohoto posudku vypořádal např. na str. 36-38 napadeného rozhodnutí I. Stejně jako on, nemohl soud v prvé řadě přehlédnout, že se posudek v podstatné míře věnoval velmi obecným otázkám (co je LED dioda, jak obecně fungují LED moduly apod.). Podstatou znaleckého posudku Ing. K. ovšem mělo být posouzení konkrétních LED modulů. Ty ovšem znalec posoudil spíše stručně, a navíc jen dle fotografií, které mu předložila žalobkyně. Ač soud při porovnání s obsahem analogové části správního spisu seznal, že se patrně jedná o totožné ukázky, význam znaleckého posouzení Ing. K. zákonitě snižuje to, že dané LED moduly posuzoval toliko z fotografií. Byť tedy znalec posuzoval ukázky, které žalovaný do spisu v návaznosti na závazný právní názor zdejšího soudu doplnil (a které žalobkyně stran věrohodnosti nerozporovala), fyzicky je neviděl. To potvrdil například i zmínkou, že lze z fotografií vizuálně těžko posoudit, o jaký konkrétní systém LED modulů se jedná (opakovaně uváděl, že se něco jeví s největší pravděpodobností).

95. Na otázku žalobkyně, zda lze jemu prezentované zboží označit za části nebo součásti určitého stroje, znalec odpověděl vyhýbavě a neurčitě, že posuzované LED moduly slouží k prezentaci různých obrazů, jedná se o samostatné výrobky (o tom přitom v tomto smyslu není sporu) a že jiné použití než jako LED modul/panel u něj nepřipadá v úvahu; nemůže tak podle znalce být součástí konkrétního stroje či zařízení (v projednávané věci ovšem nejde o to, zda má být modul součástí jiného stroje či zařízení, než je LED panel). Znalec též velmi vyhýbavě odpověděl na otázku, zda jeden kus modulu může sám o sobě něco zobrazit, když to podle něj bude záviset na rozměrech daného modulu. Konkrétně potvrdil možnost samostatného zobrazení (s ohledem na rozměry) jen u jedné z ukázek, žádným způsobem se nadto nevyjádřil k jiným předpokladům samostatné funkčnosti (nutnost příslušenství). Dále uvedl, že obecně lze LED moduly/panely (ať již pro venkovní nebo vnitřní použití) vybavit video tunerem, který tedy umožní kromě prezentace obrazu i prezentaci videa. V odpovědi na otázku č. 4 pak v této souvislosti uzavřel, že návěstní LED panel lze jako takový s ohledem „na určité další technické parametry používat pro prezentaci videa (za předpokladu, že deska plošných spojů je osazena video-tunerem)“. Podle znalce je tak možné u návěstních LED modulů obojí využití – použití jako návěstní panel pro zobrazení jednoduchých znaků, nebo po doplnění videotunerem, pro zobrazení videa. Uvedená použití pak jsou zcela nezávislá na tom, zda jde o individuální LED modul, nebo zda tvoří větší stěnu z jednotlivých LED modulů.

96. Rovněž znalecký posudek Ing. K. proto nijak relevantně nepřispěl ke zjištění objektivních vlastností dovezeného zboží, a to i přes to, že byl vypracován ve chvíli, kdy už žalobkyně měla přístup k ukázkám, které celním orgánům při následné kontrole předložil příjemce zboží (znalec je i tak neměl fyzicky k dispozici). Na jednu stranu se znalec správně přímo nevyjadřoval k právním otázkám, na druhou stranu jeho posudek nic bližšího o dovezeném zboží neříká, konkrétním závěrům se de facto vyhýbá. Soudu nadto není zřejmé, zda odlišoval mezi LED panely obecně a dotčenými LED moduly. Z výše uvedeného totiž vyplývá, že ty samy o sobě LED panely nejsou – jsou určitou částí finálního výrobku, která bez připojení dalších zařízení (a to nejen video tuneru) sama o sobě nic nezobrazuje. V části závěrů znalecký posudek nadto konvenuje i stanovisku celních orgánů, neboť připouští možnost zobrazení dynamického obsahu.

97. Soud dodává, že žalovaný oběma znaleckým posudkům věnoval v napadených rozhodnutích značný prostor, nelze tak tvrdit, že by upřednostňoval jen některé důkazní prostředky. Navíc, jaké další důkazní prostředky měl žalovaný kromě znaleckých posudků upozadit, již žalobkyně nespecifikovala. Stejně tak podle soudu nebylo třeba, aby si celní orgány nechaly vypracovat vlastní (revizní) znalecký posudek. Otázka celního zařazení zboží a s tím související posouzení jeho vlastností obecně není natolik odbornou otázkou, k jejímuž posouzení by celní orgány nedisponovaly dostatečně vybaveným personálním aparátem. V nynější věci pak oba znalecké posudky nepřináší vůči zjištěním a závěrům celních orgánů natolik rozporuplné (a zároveň přesvědčivé) závěry, jež by nutnost dalšího odborného zkoumání vyžadovaly.

98. Soud tudíž dílčím způsobem uzavírá, že nemohl přisvědčit námitce, že skutkový stav, o který celní orgány opřely své závěry, nemá oporu ve spise (k významu ZISZ a stanovisek se pak soud vyjadřuje níže). Celní orgány dostatečně vyhodnotily, co vlastně deklarované LED moduly jsou a jaké mají potenciální technické možnosti. Důvodně se opřely o vyjádření příjemce zboží a o jeho ukázky, vč. ověření jejich funkčnosti v CTL. Ověření funkčnosti bylo důležité, ne však jediné či zcela rozhodující pro jejich skutkové závěry, není tudíž určující, že se nejednalo o vzorky, ale „jen“ ukázky dovezeného zboží. Celní orgány přitom zohlednily i další podklady a vypořádaly se s tvrzeními a podklady, na něž poukazovala žalobkyně. Jednoznačně a přesvědčivě uzavřely, že bez připojení dalších zařízení (součástí či příslušenství) nemohou LED moduly fungovat samostatně, stejně tak řádně prokázaly, že moduly mohou potenciálně přehrávat jak statický, tak dynamický obraz. Tyto závěry žalobkyně relevantně nezpochybnila, její tvrzení i důkazní prostředky (znalecké posudky) naopak v nezanedbatelné míře závěrům celních orgánů konvenují. Žalobkyně kupříkladu namítala, že CTL moduly připojila pouze ke stejnosměrnému napětí, nikoliv však k jednotce s datovým obsahem (obdobně argumentoval i Ing. T.). Je-li ovšem k něčemu třeba ještě připojit další příslušenství (které nesporně nebylo součástí dovezeného zboží), nemohlo se pak jednat o „konečný“ výrobek, resp. zařízení naplňující bez dalšího svůj účel, tj. zamýšlené zobrazení čehokoliv (byť i jen alfanumerických znaků). Připojením náležité řídicí jednotky by fakticky došlo ke zkompletování daného zařízení, nikoliv k vyzkoušení funkčnosti dovezeného zboží v době dovozu, jak bylo cílem CTL.

99. Soud tudíž mohl přistoupit k právnímu hodnocení.

100. Za klíčové v tomto směru považuje, že pokud dané zboží není schopno fungovat samo o sobě, resp. není samo o sobě použitelné tak, aby naplnilo definici zobrazovacího přístroje per se, a to ať již jako návěstí ve smyslu čísla 8531, či jako monitor dle čísla 8528, jde o část nebo součást celku. Neobstojí argumentace, že pro celní zařazení není důležité to, zda je dovezené zboží dováženo i spolu s dalším příslušenstvím, na které odkazuje žalovaný. Je to totiž významné právě za situace, kdy toto příslušenství je zcela zřejmě nezbytnou podmínkou pro využití dovezeného zboží jako zobrazovacího modulu (příp. následně i panelu). Nic na tom nemění, že příjemce zboží ve své odpovědi z 14. 12. 2012 uvedl, že dovezené zboží může rovněž (byť to není z praktického hlediska cílem jeho dovozu) fungovat samostatně po připojení elektrického zdroje a jednotky s datovým obsahem.

101. Příjemce zboží totiž opakovaně uváděl, že veškeré příslušenství, které je potřebné k tomu, aby dovezené LED moduly mohly nějaký obraz vůbec zobrazovat, musí buď dodat jeho zákazník, nebo pokud by tyto součásti k modulům připojil sám, každý jednotlivý modul bude funkční. To však podle soudu nijak nevyvrací, ale naopak potvrzuje, že dovezené zboží je částí, součástí nebo příslušenstvím, které tedy samo o sobě ve stavu v době dovozu nestačí k tomu, aby se jednalo o kompletně funkční LED návěstní panel. S ohledem na podklady ve správním spise dovezené LED moduly této funkce samy o sobě schopny nebyly. Nelze tak a priori uvažovat o celním zařazení pod číslo 8531 jako LED návěstní panely. Je totiž zřejmé, že ve stavu, v jakém byly dovezeny, nebyly s to tuto funkci naplnit.

102. V tomto směru je dále třeba uvést, že části a součásti přístrojů se zásadně řadí do čísla, pod které daný celek spadá (viz např. podpoložka KN 8531 90 20, do které spadají i části a součásti přístrojů položky 8531 20, obd. číslo 8529, pod které spadají části a součásti vhodné pro použití výhradně nebo hlavně s přístroji čísel 8525 až 8528). To vyplývá z poznámky č. 2a) ke třídě XVI kombinované nomenklatury, jež je v souladu s výše uvedeným pro zařazení závazná. Dále podle navazující poznámky č. 2b) platí, že ostatní části a součásti, jsou-li vhodné pro použití výhradně nebo hlavně s konkrétním druhem stroje nebo s několika stroji téhož čísla se zařazují jako tyto stroje, ke kterým náleží, resp. do odpovídajících čísel (pro nynější věc relevantní číslo 8529). Podle poznámky č. 2c) ke třídě XVI všechny ostatní části a součásti se zařazují do odpovídajících čísel 8409, 8431, 8448, 8466, 8473, 8503, 8522, 8529 nebo 8538, nebo popřípadě do čísel 8487 nebo 8548 (zvýraznění doplněno). V tomto směru je třeba uvést, že i vysvětlivky k HS (Section XVI: II Parts) uvádí fakticky to samé (soud s nimi pracoval, nakonec však nepřináší nic bližšího, než závazné znění poznámek).

103. Pokud žalovaný (správně) dovodil, že dovezené zboží představuje „pouze“ část či součást nějakého zařízení, na významu pro celní zařazení nabyla otázka, zda lze dovezené zboží použít i v zařízeních zobrazujících video (dynamický obraz). Pokud by totiž tomu tak nebylo, bylo by správné zařazení, kterého se domáhá žalobkyně, ač by nešlo o konečné zařízení [viz znění poznámky č. 2b)]. Pokud by však bylo možné dovezené zboží použít i pro zařízení zobrazující video, pak by platilo to, co tvrdí žalovaný, tedy že nejde o část nebo součást využitelnou výhradně či hlavně jen pro jeden typ zařízení.

104. Podle žalovaného totiž dovezené zboží neslouží výhradně jen pro zařízení pod číslo 8531, ale může být použito i pro zařízení pod číslem 8528, což odůvodňuje jeho zařazení pod podpoložku KN 8548 90 90, kdy dovezené LED moduly jsou elektrickou částí/součástí, která může sloužit pro různé druhy zařízení. Podle žalovaného totiž nic nevylučuje to, aby byl k dovezenému zboží spolu s dalším příslušenstvím dodán i video tuner, který by umožnil prezentaci videa. To by pak vedlo k přesunu daného celku z podpoložky 8531 20 20 i pod číslo 8528 (resp. 8529). Uplatnila by se výše citovaná poznámka č. 2c).

105. Obecně platí, že návěstní panel sám o sobě neslouží k zobrazení videa (srov. bod 16 rozsudku NSS z 7. 12. 2021, č. j. - 35). Pokud by se ovšem prokázalo, že dovezené LED moduly nemají vyhraněné uplatnění (tedy, že jde do jisté míry o univerzální součástku, kterou lze uplatnit v různých zobrazovacích zařízeních – i v komplexnějších monitorech), pak by se úvaha o celním zařazení musela ubírat jiným směrem. Nešlo by totiž o komponent výhradně uplatnitelný pro určité zařízení. Další podstatnou otázkou tak bylo posouzení možného datového připojení videokonvertoru (či obdobného zařízení umožňujícího prezentaci videa) k dovezeným LED modulům. Jinak řečeno, bylo třeba postavit na jisto, že dovezené LED moduly (ne)mohou tvořit součást již složitějšího zařízení, které je schopno zobrazení videa. Tímto směrem také směřovala argumentace žalobkyně, kterou založila na větě ve vyjádření příjemce zboží z 24. 10. 2022, jež zní: „moduly nejsou nikdy vybaveny TV či jiným tunerem. Nejedná se o připojení či přímo připojitelné zařízení k PC nebo TV“.

106. Soud zdůrazňuje, že žalovaný nepopíral, že dané LED moduly nejsou vybaveny TV či jiným tunerem, ale jde toliko o LED diody, které jsou zasazeny mezi plastové „destičky“, resp. jsou v nich umístěny (ukázky zaslané příjemcem zboží reprezentují různé umístění LED diod na určitém podkladě). Jako takové však dle žalovaného mohou být spojeny do složitějších sestav a po připojení příslušného zařízení mohou i zobrazovat dynamický obraz. V tomto směru možnost zobrazení videa relevantně nezpochybnili ani oba znalci, Ing. K. ji naopak výslovně potvrdil. Fakticky ji potvrzuje i žalobkyně. Byť soustavně tvrdí, že dovezené zboží není za žádnou cenu schopno zobrazení videa, nelze přehlédnout, že sice namítá, že dovezené LED moduly v okamžiku dovozu video tunerem nedisponovaly, aby současně uvedla, že video tuner k nim může být dodán ve volném oběhu. To, že předmětné zboží v době dovozu nedisponovalo potřebným příslušenstvím a vyžadovalo další technickou manipulaci (odborné zapojení apod.), je logické, s ohledem na to, že šlo o části a součásti výsledného zařízení. Na celní zařazení to ovšem nemá vliv.

107. Správní soudy se již ostatně právě i na podkladě zboží označovaného jako návěstní panely/moduly opatřené LED diodami jejich možností prezentovat video (či jiné složitější záznamy) dříve zabývaly (již cit. rozsudek NSS 7 Afs 99/2020, bod 15 a násl.). Některá východiska NSS lze přitom použít i v nynější věci, byť se nejednalo o stejné (stejně deklarované) zboží. NSS vyšel z toho, že následný způsob užití hraje z hlediska celního zařazení roli, přičemž nepovažoval za rozhodující, zda je panel/modul schopen zobrazovat dynamický obraz již v době dovozu bez dalšího, ale to, jestli je k tomu způsobilý jako součást většího a složitějšího zařízení (po sestavení do modulární videostěny). Proto uzavřel o schopnosti přehrávat video. V daném případě bylo sice zboží určeno k sestavení videostěn a bylo vybaveno základní řídicí elektronikou a výstupem DVI, nicméně spornou byla otázka vlivu pozdějšího přidání video procesoru, tedy otázka relevantní i pro nynější řízení. Citovaný případ přitom potvrzuje, že schopnost přehrání videa není závislá na schopnosti dílčího panelu/modulu v okamžiku dovozu. Soud samozřejmě nepřehlédl, že v dané věci byly moduly zařazeny do čísla 8529 (jako součást zařízení v čísle 8528), nicméně to odpovídalo primárnímu účelu panelů – sestavení do videostěny. V nynějším případě nebyl žádný rozhodující účel celními orgány zjištěn (příjemce ani žalobkyně nehovořili o tom, že snad primárně slouží k přehrávání videa, naopak to převážně zpochybňovali).

108. K posledně uvedenému soud opakovaně zdůrazňuje, že žalobkyně nezpochybnila, že dovezené LED moduly není možné vůbec použít pro prezentaci videa. Nyní již přitom měla plný prostor popsat a doložit technické vlastnosti a funkci dovezeného zboží. Její postoj lze naopak označit za nekonzistentní a ani jí předložené znalecké posudky tuto jejich možnou funkci přesvědčivě nevyvrátily. Není přitom úlohou správního soudu domýšlet argumentaci za žalobkyni. Soud tak jinými slovy nemohl než dospět k závěru, že celní orgány dovezené zboží náležitě posoudily. Dostatečně zjistily objektivní charakteristiky a vlastnosti dovezeného zboží, zjišťovaly a fakticky tak odpověděly na žalobkyní zmíněné zbožíznalecké otázky: co je to?, z čeho je to? a k čemu je to?, když uzavřely, že dovezené LED moduly nejsou samostatným zařízením v podobě LED návěstního panelu. Zároveň správně dospěly k závěru, že tyto LED moduly nejsou specifickou součástí jen LED návěstních panelů určených pro zobrazení jednoduchých alfanumerických znaků, ale mohou po doplnění patřičného příslušenství sloužit i pro zobrazení videa. Absence video tuneru při dovozu neznamená ve světle výše připomenuté rozhodovací praxe NSS, že jej následně nelze připojit. Žalobkyně pro popření těchto závěrů neposkytla dostatečné a přesvědčivé důkazy. Její závěr konečně nemohly z dále rozvedených důvodů vyvrátit ani jí odkazované ZISZ, nezávazná stanoviska či nařízení Komise o sazebním zařazení.

c) Vypořádání ZISZ, nezávazných stanovisek a nařízení Komise o sazebním zařazení

109. Nedůvodnou je totiž podle soudu stejně tak námitka, že žalovaný nesprávně vyhodnotil nevyužitelnost žalobkyní předložených ZISZ a nezávazných stanovisek k prokázání, že LED modul bez videotuneru s datovým rozhraním a s nebo bez dalších příslušenství bude vždy zařazen do podpoložky KN 8531 20 20.

110. Jak již žalovaný opakovaně v napadených rozhodnutích popsal, z ustálené judikatury NSS, ale i SDEU vyplývá, že ZISZ zakládají práva pouze ve prospěch oprávněné osoby, které byla vydána závazná informace, a pouze pro to zboží, kterého se ZISZ týká; ZISZ vydané celními orgány kteréhokoli členského státu po 1. 1. 1991 jsou přitom závazné pro příslušné orgány všech členských států za stejných podmínek (např. rozsudek NSS z 2. 2. 2012, č. j. - 37, a v něm citovaná judikatura SDEU). V rozsudku z 7. 4. 2011 ve věci C-153/10, Sony Supply Chain Solutions (Europe), SDEU k otázce použitelnosti ZISZ dále uvedl, že předloží-li účastník řízení k důkazu ZISZ vydané jiné osobě, nemohou jim celní orgány přiznat stejné právní účinky, jaké jsou spojovány s předložením jejím adresátem – takové ZISZ pro ně nejsou závazné. Doplnil však, že účastník může v rámci řízení navrhnout provedení důkazu takovou informací, která byla vydána v jiném členském státě pro totožné zboží; hodnocení takové y se pak odvíjí standardním způsobem, tedy na principu volného hodnocení důkazů.

111. NSS dále v rozsudku z 9. 4. 2020, č. j. - 38, bodech 29 až 30, uvedl:

„Podmínkou pro použití závazné informace jako důkazu v celním řízení je tedy skutečnost, že zboží uvedené v celním prohlášení zcela odpovídá zboží, které je popsáno v závazné informaci (srov. čl. 12 odst. 3 celního kodexu Společenství). Pro posouzení, zda zboží zcela odpovídá tomu, které je popsané v závazné informaci, je možné využít výkladu k čl. 6 odst. 2 prováděcího nařízení, který upravuje proces vydání závazné informace. Žádost o vydání závazné informace o sazebním zařazení zboží se smí týkat pouze jediného typu zboží. Nemusí se však jednat o zboží ve všech jeho ohledech identické. Žádost o vydání závazné informace o sazebním zařazení zboží se smí týkat různého zboží za podmínky, že se jedná o jediný typ zboží. Za jediný typ zboží ve smyslu uvedeného ustanovení může být považováno pouze zboží, které má podobné vlastnosti a jehož rozdíly jsou pro účely jeho sazebního zařazení zcela irelevantní (rozsudek Soudního dvora ze dne 2. 12. 2010 ve věci C-199/09, Schenker SIA).“ (zvýraznění doplněno)

112. Soud zdůrazňuje, že žalovaný předložené ZISZ i další stanoviska nepominul, s otázkou relevance těchto podkladů se zevrubně vypořádal. Soud se se závěry žalovaného v tomto ohledu ztotožňuje a v podrobnostech tak na ně plně odkazuje. Blíže bude reagovat jen v rozsahu (relativně stručné) žalobní argumentace, týkající se těchto otázek. Konkrétně žalobkyně v průběhu odvolacího řízení předkládala žalovanému k důkazu různé pozdější ZISZ pro jiné dovozce (DE BTI 31617/020-1, PL BTI WIT-2020-001499, PL BTI WIT-2021-000750, DE BTI 26901/22-1, BE BTI D.T.315.759, IT BTI IT922104-2021-BTI161, FR BTI FR-BTI-2021-08511, PL BTI WIT-2024-00054) a pozdější ZISZ vydaná pro žalobkyni (CZ BTI 37/177129/2023-580000-04/01 a CZ BTI 37/177178/2023-580000-04/01). Všechny se týkaly různých typů LED panelů, LED displejů, LED jmenovek, návěstních desek či LED odznaků. Jejich specifičností bylo, že byly určeny výhradně pro zobrazení jednoduchých alfanumerických znaků (např. jako jmenovka, dopravní značka). Žalovaný pak logicky dospěl k závěru, že nemůže jít o totožné zboží, pokud přímo vylučují prezentaci videa, a to na rozdíl od dovezeného zboží, jak tato jeho vlastnost vyplynula z ostatních důkazů. K tomu je třeba připomenout, že nejen, že nejde o totožné zboží, ale zároveň většina z těchto ZISZ byla vydána jiné osobě a dále v době po uskutečnění předmětného dovozu. V takové situaci celní orgány nebyly povinny pouze na základě předložení takových ZISZ bez dalšího zařadit zboží do stejné položky KN, pokud své odlišné názory řádně a přesvědčivě odůvodnily.

113. Pokud jde o ZISZ vydané na žádost žalobkyně CZ BTI 37/177129/2023-580000-04/01 a č. CZ BTI 37/177178/2023-580000-04/01, a to až po uskutečnění předmětného dovozu, žalovaný i v jejich případě náležitě odůvodnil, proč ani ony nemohou být pro nynější věc relevantními důkazními prostředky. Jednak uvedl, že z časového hlediska nemohou být pro věc závazné, současně jsou obě ZISZ obsahově fakticky totožné a obě vylučují užití zboží pro prezentaci videa (na rozdíl od dovezeného zboží). Soud opakovaně zdůrazňuje, že sám příjemce ani žalobkyně relevantně nezpochybnili, že dovezené zboží lze použít i v zařízeních pro zobrazení videa.

114. Žalovaný tak kromě poukazu na personální a časovou rovinu přezkoumatelně a logicky zdůvodnil i to, proč je zboží ve všech v žalobkyní dovolávaných ZISZ (věcně) odlišné od zboží, které je předmětem nynější věci (náležitě uvedl relevantní rozdíly mezi nimi). Soud pak k tomu dodává, že některé z odkazovaných ZISZ se týkaly zboží, které nejenže mělo jasný účel (zobrazení jednoduchých znaků), ale také bylo v mnoha případech dovezeno s ostatním příslušenstvím nezbytným pro danou zobrazovací funkci. Nešlo tak o srovnatelné zboží, natož o totožné zboží, proto uvedené ZISZ v projednávané věci jako důkaz potvrzující pozici žalobkyně užít nelze. Rovněž je třeba uvést, že jednou věcí je popis zboží v daných žádostech či stanoviscích (který i může být stejný či podobný), ale druhou (a pro věc zásadní věcí) je celní zařazení takového zboží. To, že popis zboží je stejný, neznamená, že bude také automaticky stejné i jeho celní zařazení.

115. Výše uvedené pak podle soudu platí i pro žalobkyní k žalobě přiložené nezávazné stanovisko vydané Celním úřadem pro Olomoucký kraj z 18. 6. 2024, č. j. 156234/2024-580000-22.1, a nezávazné stanovisko vydané Celním úřadem pro Pardubický kraj z 12. 6. 2024, č. j. 97998/2024-590000-22.1. Je totiž zřejmé, že i v tomto případě vycházely dané celní orgány z údajů, které jim předložila žalobkyně. Tak či tak však nejde o totožné zboží (z obsahu stanovisek vyplývá, že užití jimi popisovaného zboží je pouze pro zobrazení alfanumerických znaků). Stejné závěry pak dle soudu platí i pro ZISZ CZ BTI 43/122715/2023-580000-04/01, ZISZ CZ BTI 43/122718/2023-580000-04/01, jež byla navíc vydána pro jinou osobu než pro žalobkyni (Celní poradenství s.r.o.)., a nezávazná stanoviska vydaná Celním úřadem pro Moravskoslezský kraj z 13. 9. 2023, č. j. 24053/2023-570000-20, a č. j. 24054/2023-570000-20.

116. V tomto směru pak jen soud doplňuje, že žalobkyní dovolávaná ZISZ jí nemohla založit ani legitimní očekávání. Jak již výstižně uvedl NSS v rozsudku z 22. 5. 2024, č. j. - 43, bod 67, „ZISZ chrání právní jistotu pouze toho, v jehož prospěch byla vydána. I při jejím předložení jinou osobou ve vztahu k identickému zboží mohou celní orgány dospět k závěru o odlišném zařazení tohoto zboží do kódu KN, pokud svůj závěr řádně odůvodní“. Jak rovněž NSS uvedl, pokud chtěla žalobkyně založit své chráněné legitimní očekávání, mohla před propuštěním zboží do volného oběhu o ZISZ sama požádat. Pokud tak totiž neučinila, jde nejistota posouzení zařazení zboží do kódu KN k její tíži (obd. rozsudek NSS z 8. 6. 2017, č. j. - 104, bod 41). Touto optikou je tak třeba nahlížet i na žalobkyní následně vyžádaná nezávazná stanoviska (případně i ZISZ). Jak již soud uvedl, smyslem těchto institutů jistě není až v doměřovacím řízení ex post utvrzovat správnost deklarovaného celního zařazení ze strany příjemce zboží či deklaranta.

117. Pokud jde o žalobkyní připomínané doplnění vyjádření z 26. 6. 2024, je třeba uvést, že s jeho obsahem se žalovaný v napadených rozhodnutích zabýval, přestože bylo zasláno po (na žádost žalobkyně prodloužené) lhůtě k uplatnění procesních práv. Žalovaný tak činil do značné míry nadbytečně, jelikož k v něm navrženým důkazním návrhům – výše uvedeným stanoviskům celních úřadů pro Olomoucký a Pardubický kraj – s ohledem na opožděné podání vyjádření legitimně nemohl přihlížet (§ 115 odst. 4 daňového řádu).

118. Pohled žalovaného určitým způsobem zpochybňuje snad jen výsledek posouzení opětovné žádosti žalobkyně o ZISZ, jež byla zamítnuta rozhodnutím Celního úřadu pro Olomoucký kraj z 22. 8. 2024 (den před vydáním napadených rozhodnutí) a jež soud provedl k důkazu (společně s jemu předcházející žádostí žalobkyně). Samo zamítnutí žádosti z důvodu dřívějšího vydání ZISZ vůči stejnému zboží nijak nepotvrzuje předchozí ZISZ CZ BTI37/177129/2023-580000-04/01, resp. její relevanci pro pozici žalobkyně (vůči stejnému zboží je obecně takový závěr logický). Na druhou stranu nelze přehlížet, že byť dané LED moduly žalobkyně nadále označovala jako za určené k prezentaci grafických a alfanumerických znaků bez možnosti prezentace videa, v rámci komentáře své žádosti zmínila, že ve volném oběhu může zákazník k modulům připojit i video tuner a po jejich zapojení do větší sestavy tedy přehrát i dynamický obraz. Celní úřad na to nijak nereagoval, jeho závěr, že ZISZ nelze pro totožnost zboží vydat, by tedy bylo možné vyložit i tak, že to nepovažoval pro zařazení do čísla KN 8531 za relevantní. Jinými slovy tak, že má odlišný názor, než celní úřady v nynější věci, potažmo žalovaný. Bez hlubšího zdůvodnění tohoto potenciálně odlišného názoru však jen stěží může zvrátit robustní argumentaci rozvedenou výše. Daný postup svědčí nanejvýš o tom, že Celní úřad pro Olomoucký kraj na danou otázku nahlíží jinak než žalovaný či zdejší soud. Ti jím však nejsou nijak vázáni – přestože byl tento celní úřad příslušným k vydávání ZISZ dle , o Celní správě České republiky, ve znění do 30. 6. 2025, nečiní to z něj jakousi nezpochybnitelnou autoritu. Žalovaný příhodně připomněl, že je nadřízeným orgánem zmíněného celního úřadu, přičemž i on má odborný útvar pro sazební zařazování (RCN) a že shodná otázka byla řešena i na interní poradě, na níž se tento útvar s přijatým řešením ztotožnil (stejně jako některá další tehdejší celní ředitelství), jak soud ověřil i v rámci dokazování.

119. Konečně ani žalobkyní v doplnění odvolání odkazovaná nařízení Komise o sazebním zařazení zboží nemohla na závěrech celních orgánů ničeho změnit. Jak již v napadených rozhodnutích připomněl žalovaný, při odkazu na nařízení o sazebním zařazení nelze pominout, že nařízení o sazebním zařazení je obecně závazným aktem (na rozdíl od ZISZ se nevztahuje jen na konkrétní subjekt, ale na všechny výrobky totožné s výrobkem, který byl přezkoumán Výborem pro celní kodex). Aby však bylo možné obdobně aplikovat nařízení o sazebním zařazení, musí být porovnávané výrobky dostatečně podobné (rozsudek SDEU z 22. 3. 2017 ve spojených věcech C-435/15 a C-666/15, GROFA a další., body 35 a násl.).

120. Rovněž v tomto případě soud především odkazuje na podrobný rozbor jednotlivých žalobkyní namítaných nařízení v napadených rozhodnutích. V případě prováděcího nařízení Komise (ES) č. 957/2006 soud nesouhlasí s tím, že lze tam řešené zboží bez dalšího označit za dostatečně podobné, natož totožné. Je totiž třeba přisvědčit žalovanému, že zboží pod bodem 1 je výslovně označeno jako grafický a alfanumerický displej, který neumožňuje zobrazovat video. Shodně s žalovaným lze naopak poukázat na zboží pod bodem 2 uvedeného nařízení, které svým popisem LCD modulu (v tomto kontextu není podstatné, že to není LED modul) s řídící elektronikou a bez dalších elektronických součástek, jako je např. i konvertor videa, bylo zařazeno právě pod kód KN 8548 90 90, a to se stejným odůvodněním, jaké v nynější věci zastává žalovaný. To podle soudu jednoznačně vyvrací tezi žalobkyně, že dovezené zboží nemůže být nikdy zařazeno pod kód KN 8548 90 90.

121. Jde-li o prováděcí nařízení Komise (EU) č. 103/2012, je rovněž třeba přisvědčit žalovanému, že zboží v něm posuzované je odlišné od nyní posuzovaného zboží. Jednalo se o velkoplošnou modulární LED obrazovku, která byla složena z několika modulů a tato obrazovka byla předkládána společně se systémem pro zpracování dat, který mimo jiné obsahoval video procesor. Dle daného nařízení jde o funkční jednotku, která může přehrávat obraz z různých zdrojů, a tak je třeba ji zařadit pod kód KN 8528 59 80. I z tvrzení žalobkyně je přitom zřejmé, že dovezené zboží v době dovozu netvořilo žádnou funkční jednotku (natož schopnou přehrávání videa) a nebylo dovezeno ani s dalšími k tomu potřebnými součástmi. Ani další žalobkyní odkazované nařízení Komise (EU) o sazebním zařazení zboží č. 275/2013 není pro věc použitelné, resp. podle soudu nijak nepotvrzuje názor žalobkyně. Jednak se týkalo LCD displeje, jednak nelze odhlédnout od toho, že tam řešené zboží bylo zařazeno pod kód KN 8548 90 90 jako nevýhradní elektrická část nebo součást strojů.

122. Pro ilustraci je pak třeba poukázat na žalovaným v napadených rozhodnutích zmíněné nařízení o sazebním zařazení Komise (EU) č. 875/2014, které se týkalo „LED dlaždic“, kde daná dlaždice nemohla být zařazena do kódu KN 8528 jako monitor ani do kódu KN 8531 jako vizuální signalizační přístroj, jelikož daná dlaždice (ani ve spojení s ostatními) nemohla sama nic zobrazit. S ohledem na to, že bylo v jejím popisu výslovně uvedeno, že je určena pro modulární LED videostěnu, byla určena výhradně jako část nebo součást přístrojů pod číslem KN 8528, byla proto zařazena do kódu KN 8529 90 92 (v principu to odpovídá i případu řešenému ve výše cit. rozsudku NSS ). Takový postup konvenuje pohledu žalovaného, že pokud dovezené zboží je toliko částí nebo součástí (tedy samo o sobě není nijak použitelné, ale až ve spojení s dalšími částmi a součástmi), a zároveň nemá vyhrazený účel (na rozdíl od právě popsaných LED dlaždic), je správné je zařadit pod kód KN 8548 jako část nebo součást různých zařízení.

VI. Závěr a náklady řízení

123. Na základě shora uvedených skutečností soud neshledal žaloby důvodnými, a proto je podle výrokem I zamítl.

124. Výroky II a III jsou odůvodněny Žalobkyně neměla ve věci úspěch, proto jí právo na náhradu nákladů řízení nenáleží. Žalovanému pak žádné náklady nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly, a proto mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u NSS se sídlem Moravské náměstí 6, Brno, který o ní též rozhoduje.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá NSS. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet NSS lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Praha 27. července 2026

Mgr. Martin Lachmann v. r.

předseda senátu

Shodu s prvopisem potvrzuje K. Š.