Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
77 A 28/2026 - 46.pdf
PDF · 0 B
No categories available
77 A 28/2026 - 46
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jaroslava Škopka, soudce Mgr. Aleše Smetanky a soudkyně JUDr. Veroniky Burianové ve věci
žalobkyně:
M. F.
bytem X
zastoupená JUDr. Jiřím Štanclem, advokátem
sídlem Čs. legií 172, 339 01 Klatovy
proti
žalovanému:
Krajský úřad Plzeňského kraje
sídlem Škroupova 1760/18, 306 13 Plzeň
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 3. 2026, č. j. PK-RR/769/26,
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Žalobkyně se žalobou dle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), kterou podala u Krajského soudu v Plzni (dále jen „soud“) dne 31. 3. 2026, domáhala přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 3. 2026, č. j. PK-RR/769/26 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný zamítl její odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu Klatovy (dále jen „stavební úřad“) ze dne 10. 12. 2025, č. j. OVÚP/7840/25/Ka (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), a toto rozhodnutí potvrdil.
2. Stavební úřad prvostupňovým rozhodnutím rozhodl výrokem I. podle § 129 odst. 1 písm. b) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon 2006“) tak, že nařídil odstranění stavby vymezené následovně: „X – dřevěný sklad, umístěný na pozemku p. č. Xa k. ú. X, s popisem: sklad nářadí půdorysné velikosti 2,0 × 1,7 m, výšky ve hřebeni sedlové střechy 2,10 m, uložený na betonových blocích. Jedná se o montovanou stavbu z dřevěných stěnových bloků s dvoukřídlovými dveřmi a krytinou z asfalt. lepenky“ (dále jen „předmětná stavba“); výrokem II. žalobkyni uložil povinnost nahradit náklady správního řízení a výrokem III. stanovil podmínky pro odstranění předmětné stavby.
II.
Žaloba
3. Žalobkyně poté, co zrekapitulovala, že napadené rozhodnutí potvrdilo závěry stavebního úřadu o odstranění předmětné stavby, označila napadené rozhodnutí za „vadné“. Žalobkyně uplatnila dva okruhy žalobních námitek, pro které podle jejího názoru není napadené rozhodnutí v souladu se zákonem.
4. Žalobkyně předně namítala, že se žalovaný nezabýval listinami, které předložila ve správním řízení. Konkrétně žalobkyně upozornila na (i) územní souhlas ze dne 9. 6. 2020 s umístěním stavby k připojení zařízení nízkého napětí na parc. č. Xb v k. ú. X, (ii) povolení ze dne 5. 8. 2022 k odběru povrchových vod za účelem závlahy pozemků žalobkyně parc. č. Xb, Xa a Xc v k. ú. X a (iii) rozhodnutí ze dne 11. 12. 2023 o právu odběru podzemních vod z vrtané studny nacházející se na pozemku parc. č. Xa v k. ú. X s přihlédnutím ke sdělení stavebního úřadu ze dne 13. 7. 2023. Podle žalobkyně uvedené správní akty umožňují žalobkyni plnit povinnost péče o svůj majetek – porosty a zeleň na jejích pozemcích (tj. závlahu, sečení, výsadbu a další). Vykonávání uvedených činností není možné bez odpovídajícího vybavení, zařízení a nástrojů, které není možné neustále převážet z místa trvalého bydliště žalobkyně a jejího manžela (z Klatov). Předmětná stavba proto slouží výhradně k uskladnění zmíněného vybavení. Žalobkyně poukázala na sdělení odboru životního prostředí žalovaného správního orgánu (dále jen „orgán ochrany přírody“) ze dne 4. 7. 2025, č. j. PK-ŽP/10232/25, podle něhož „zahradní domek“ pro uskladnění nářadí, který nebude pevně spojen se zemí a nebude sloužit k rekreačním účelům nebo dočasným obytným účelům, nebude mít negativní vliv na ekologickou stabilitu regionálních prvků územního systému ekologické stability (dále jen „ÚSES“). Žalovaný tento důkaz nehodnotil, protože si jej nevyžádal. Žalovaný rozhodl bez závazného stanoviska dle § 149 správního řádu.
5. Ve druhém okruhu žalobních námitek žalobkyně namítala nesprávné vymezení okruhu účastníků správního řízení. Podle žalobkyně kromě ní tam patří i další dotčené osoby ve smyslu § 27 odst. 2 správního řádu. Poukázala na to, že správní orgán doručil napadené rozhodnutí také F. T., aniž by zmínil, zda jej považuje za účastníka řízení a proč. Ani stavební úřad podle žalobkyně s touto osobou nejednal jako s účastníkem. Žalobkyně dále namítala, že byla-li jí uložena povinnost odstranit stavbu, aniž by se správní orgány zabývaly otázkou právně zajištěného přístupu k pozemku F. T., pak nepostačí odůvodnění, že žalobkyně pozemek užívá, tudíž má na něj zajištěn přístup. Podle žalobkyně takové řešení může být na újmu vykonatelnosti, neboť jeho doručením F. T. není založena žádná povinnost této osoby strpět přes jeho pozemky přejezd, nehledě na to, že není naplněná zákonná podmínka závaznosti pro právní nástupce účastníka (§ 73 odst. 2 in fine správního řádu).
III.
Vyjádření žalovaného k žalobě
6. Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 22. 4. 2026 navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
7. V úvodu zdůraznil, že v souzené věci bylo vedeno řízení o odstranění stavby, nikoli řízení o dodatečném povolení stavby. Přitom řízení o dodatečném povolení předmětné stavby bylo pravomocně ukončeno rozhodnutím žalovaného ze dne 19. 7. 2024, které nabylo právní moci dne 22. 7. 2024 (žalobkyně proti tomuto rozhodnutí nepodala správní žalobu). Žalovaný zmíněným rozhodnutím zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 17. 4. 2024, kterým byla žádost žalobkyně o dodatečné povolení předmětné stavby zamítnuta na základě § 149 odst. 6 správního řádu z důvodu nesouhlasného závazného stanoviska orgánu územního plánování.
8. Podle žalovaného se žalobkyně prostřednictvím nynější správní žaloby snaží zvrátit odstranění stavby pomocí argumentů, které věcně patří do řízení o dodatečném povolení stavby, nikoliv do řízení o jejím odstranění.
9. S odkazem na rozsudek zdejšího soudu ze dne 19. 6. 2023, č. j. 57 A 29/2023-136, žalovaný zdůraznil, že v řízení o nařízení odstranění stavby se zkoumají pouze tři otázky, zda stavba vyžaduje povolení, zda ho má a zda byla dodatečně povolena. V daném případě předmětná stavba vyžadovala povolení, nemá ho a dodatečně povolena nebyla. Argumenty žalobkyně týkající se elektrické přípojky, odběru vody, studny, závlahy nebo potřeby dřevěné stavby na uskladnění zahradní techniky měla žalobkyně uplatnit v řízení o dodatečném povolení stavby a nemůže je znovu otevírat v žalobě oproti odstranění stavby. Osobní situace žalobkyně nebo praktické obtíže s údržbou zahrady nejsou zákonným důvodem pro to, aby stavební úřad ponechal černou stavbu na místě.
10. K námitce žalobkyně, že orgán ochrany přírody vydal kladné stanovisko a konstatoval nulový vliv stavby na ÚSES a že jej žalovaný nevzal v úvahu, žalovaný uvedl, že se jedná o námitku k „povolitelnosti“ stavby, nikoli k její „existenci bez povolení“. V daném případě nedošlo k dodatečnému povolení stavby, a proto samotná existence kladného stanoviska neznamená, že stavba může zůstat na místě bez povolení vyžadovaného stavebním zákonem.
11. Žalovaný rovněž odmítl argument žalobkyně týkající se nemožnosti přístupu k pozemku. Podle jeho názoru jde o soukromoprávní otázku, která nemá vliv na veřejnoprávní povinnost odstranit nepovolenou stavbu. Povinnost odstranit stavbu nese její vlastník a případné spory o přístup k pozemku nebo věcná břemena nemohou zpochybnit zákonnost rozhodnutí o odstranění stavby.
12. Závěrem žalovaný uvedl, že žalobkyně v žalobě neuplatnila žádný relevantní bod, který by zpochybňoval, že se jedná o stavbu nepovolenou. Jelikož stavba dodatečně povolena nebyla, neměl žalovaný jinou zákonnou možnost než rozhodnutí o odstranění stavby potvrdit.
IV.
Průběh řízení a ústní jednání
13. Soud ověřil, že žaloba směřující proti napadenému rozhodnutí byla podána včas. Napadené rozhodnutí bylo zástupci žalobkyně doručeno dne 12. 3. 2026. Předmětná žaloba byla soudu doručena dne 31. 3. 2026. Je tudíž zřejmé, že byla dodržena zvláštní žalobní lhůta jednoho měsíce dle § 306 odst. 1 zákona č. 283/2021 Sb., stavební zákon (dále jen „nový stavební zákon“), která se uplatní na případy napadených správních rozhodnutí doručených ode dne 1. 7. 2024, kdy nabyla účinnosti nová právní úprava stavebního řádu (srov. § 334a odst. 3 nového stavebního zákona a dále nález Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2025, sp. zn. I. ÚS 3241/24, resp. navazující judikatura Nejvyššího správního soudu, např. rozsudky ze dne 8. 4. 2025, č. j. 10 As 225/2024-44, ze dne 11. 4. 2025, č. j. 5 As 242/2024-52 nebo ze dne 17. 4. 2025, č. j. 3 As 181/2024-91).
14. Soud dále konstatuje, že žaloba byla podána osobou k tomu oprávněnou (žalobkyně byla účastníkem správního řízení, jakožto vlastník předmětné stavby, jejíž odstranění stavební úřad nařídil) proti žalovanému, který je pasivně legitimován (jako odvolací orgán, který vydal napadené rozhodnutí), po vyčerpání řádných opravných prostředků (žalobkyně podala proti prvostupňovému rozhodnutí odvolání, o němž rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím, proti kterému již nebylo odvolání přípustné) a obsahuje všechny požadované formální náležitosti. Soud proto mohl přistoupit k věcnému přezkoumání žaloby.
15. K výzvě soudu ze dne 2. 4. 2026, č. j. 77 A 28/2026-21, neoznámila soudu žádná z potenciálních osob zúčastněných na řízení, že bude uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení.
16. Usnesením ze dne 29. 4. 2026, č. j. 77 A 28/2026–32, soud přiznal žalobě odkladný účinek podle § 73 s. ř. s. V důsledku přiznání odkladného účinku žalobě soud projednal věc přednostně, jak mu ukládá § 308 nového stavebního zákona.
17. Vzhledem k tomu, že žalobkyně vyjádřila nesouhlas s rozhodnutím o věci samé bez jednání (v podání ze dne 16. 4. 2026), soud konal dne 28. 7. 2026 ústní jednání. Při jednání účastníci řízení setrvali na svých procesních stanoviscích a na své dosavadní argumentaci.
18. Žalobkyně (osobně) dále doplnila svůj osobní pohled na věc. Opakovaně akcentovala, že je vlastníkem nejen pozemku, na němž stojí předmětná stavba, ale i pozemků přilehlých, které využívá k odpočinku a zlepšení svého zdravotního stavu, neboť je již v důchodovém věku, byť stále pracuje v Armádě ČR. Popsala historické konsekvence vlastnictví daných pozemků, které jsou dlouhodobě rodinným majetkem a v dobách totalitního režimu bylo jejich využití limitováno plánovaným obchvatem pro armádní účely a nebylo možné se proti tomu bránit právní cestou. Tento důvod již odpadl, přesto město Strážov ve svém územním plánu tento nadbytečný obchvat ponechává, aby tím blokovalo možnost zástavby dotčených pozemků. Žalobkyně je přesvědčena, že tímto se ji jisté osoby snaží přimět k prodeji jejích pozemků jako nezastavitelných za nižší cenu, aby následně došlo k přeměně na pozemky zastavitelné, které by rázem získaly na hodnotě. Žalobkyně však předmětné pozemky prodat nehodlá a chce je zachovat v rodině. Nicméně chce docílit jejich zastavitelnosti, aby ona a v budoucnu i její syn (žijící v zahraničí) mohli tento rodinný majetek plnohodnotně využívat. Žalobkyně rovněž zdůraznila, že si předmětnou stavbu na pozemek umístila na základě ústní konzultace se stavebním úřadem, který by daný stav ani neřešil (sklad nářadí o rozměrech 2 x 1,7 m nespojený se zemím pevným základem úředníci na stavebním úřadu nepovažovali za závadný), pokud by ji „neudal“ soused, který ji chce přimět k prodeji pozemků. Žalobkyně se rovněž vyjádřila k zaparkovanému obytnému přívěsu na pozemku vedle pozemku, na němž stojí předmětná stavba, ke kterému směřoval původní podnět ke stavebnímu úřadu. Uvedla, že šlo pouze o zaparkovaný přívěs známého jejího syna a že jej poté, co to stavební úřad začal řešit, nechala odtáhnout. Žalobkyně rovněž popsala složitosti v jednání s městem Strážov, zejména městkou radou, které odmítá žalobkyní žádanou změnu územního plánu směrem k zastavitelnosti jejích pozemků, zatímco v jiných případech zastavitelnost umožňuje. Závěrem požádala soud, aby se jí zastal, že usiluje pouze o ochranu svého vlastnictví a o to, aby své pozemky mohla pokojně využívat.
19. Žalobkyně při jednání nad rámec již navržených důkazů, na jejichž provedení setrvala, navrhla provést tři fotografie interiéru předmětné stavby, které soudu předložila. Žalobkyně rovněž doložila sdělení příslušného orgánu ochrany přírody ze dne 4. 7. 2025, jímž argumentovala v žalobě.
20. Žalovaný při jednání v reakci na přednes žalobkyně akcentoval, že veškerá tvrzení a argumenty předkládané žalobkyní směřují k otázce povolitelnosti předmětné stavby, což ale nelze řešit v řízení o odstranění stavby, kde stavební úřad toliko přezkoumává tři podmínky ve smyslu § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona 2006. Žalovaný žádné důkazní návrhy v řízení neučinil.
21. Soud při jednání neprovedl žádný z žalobkyní navržených důkazů pro jejich nadbytečnost (v podrobnostech viz níže). S ohledem na žalobní tvrzení a níže vymezený předmět soudního přezkumu totiž soudu postačovalo vyjít z podkladů obsažených ve správním spise, které pro posouzení a rozhodnutí věci shledal dostatečnými. Dle ustálené judikatury platí, že listinami zařazenými ve správním spise se dokazování neprovádí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2009, č. j. 9 Afs 8/2008–117, č. 2383/2011 Sb. NSS).
V.
Posouzení věci soudem
22. V souladu s § 75 odst. 1 a 2 s. ř. s. soud vycházel při přezkoumání napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, a napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů uplatněných v žalobě. Soud přezkoumal napadené rozhodnutí i z pohledu vad, k nimž je povinen přihlédnout ex officio, tj. vad ve smyslu § 76 odst. 2 s. ř. s. a dále vad, které by bránily přezkoumání napadeného rozhodnutí v rozsahu řádně a včas uplatněných žalobních bodů (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2011, č. j. 7 Azs 79/2009-84, č. 2288/2011 Sb. NSS). Soud žádné takové vady neshledal.
23. Po přezkoumání skutkového a právního stavu nynější věci soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.
24. Soud předesílá, že byť v soudním řízení postupoval již dle § 305 a násl. nového stavebního zákona (neboť soudní řízení bylo zahájeno po datu 1. 7. 2024 – k tomu viz výše), tak správní orgány své posouzení správně provedly dle stavebního zákona 2006, resp. dle dosavadní právní úpravy předcházející účinnosti nového stavebního zákona. Dle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu totiž platí, že podáním žaloby dochází k zahájení samostatného soudního řízení odlišného od řízení správního, neboť soudní řízení není pokračováním řízení správního. Přechodné ustanovení v § 330 odst. 1 nového stavebního zákona, podle kterého se řízení a postupy zahájené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (za ten se považuje 1. 7. 2024 – srov. § 334a nového stavebního zákona) dokončí podle dosavadních právních předpisů, dopadá na správní řízení, tudíž správní řízení zahájená před účinností nového stavebního zákona se dokončí podle dosavadních stavebních předpisů (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2025, č. j. 6 As 87/2025-31, body 13 až 15, a ze dne 17. 4. 2025, č. j. 1 As 25/2025-30, bod 14). Dosavadními právními předpisy dle § 330 odst. 1 nového stavebního zákona se rozumí dosavadní procesněprávní i hmotněprávní předpisy (srov. komentář k § 330 nového stavebního zákona; In: Bursíková, L., Korbel, F., Černý, P., Lachmann, M., Roztočil, A., Bohadlo, D. a kol. Stavební zákon. Praha: C. H. Beck, 2025. s. 2486.). Soud proto přezkoumal postup správních orgánů dle právních předpisů účinných před nabytím účinnosti nového stavebního zákona (srov. § 75 odst. 1 s. ř. s.), neboť předmětné správní řízení bylo zahájeno již dne 22. 6. 2023 doručením oznámení o zahájení řízení o odstranění stavby žalobkyni.
25. S ohledem na to, že některé žalobní námitky byly formulovány obecně, soud poukazuje na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008-78, č. 2162/2011 Sb. NSS, který v bodech 31 a 32 konstatoval následující závěry, které jsou i v pozdější judikatuře hojně odkazovány: „správní soudnictví je ovládáno zásadou dispoziční a koncentrační; od žalobce, který vymezuje hranice soudního přezkumu, se tedy oprávněně žádá procesní zodpovědnost. Soud za něj nesmí nahrazovat jeho projev vůle a vyhledávat na jeho místě vady napadeného správního aktu. […] K tomu je ale třeba dodat, že míra precizace žalobních bodů do značné míry určuje i to, jaké právní ochrany se žalobci u soudu dostane. Čím je žalobní bod – byť i vyhovující – obecnější, tím obecněji k němu může správní soud přistoupit a posuzovat jej. Není naprosto na místě, aby soud za žalobce spekulativně domýšlel další argumenty či vybíral z reality skutečnosti, které žalobu podporují. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by funkci žalobcova advokáta“ (shodně též např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2024, č. j. 4 Afs 69/2022-41).
26. Vzhledem k tomu, že o průběhu správního řízení nebylo mezi účastníky řízení sporu a skutkový stav byl mezi účastníky v podstatných rysech nesporný, soud považuje za nadbytečné komplexně a podrobně rekapitulovat obsah správního spisu, resp. průběh správního řízení. Ostatně průběh správního řízení je podrobně a srozumitelně popsán jak v prvostupňovém, tak i v napadeném rozhodnutí, přičemž žalobkyně ve své žalobě proti tam uvedenému shrnutí nic nenamítala. Z hlediska žalobních námitek soud považuje za dostačující konstatovat toliko následující skutečnosti vyplývající ze správního spisu.
27. Dne 15. 5. 2023 byl ke stavebnímu úřadu doručen podnět k zahájení řízení o odstranění obytného přívěsu stojícího na pozemku parc. č. Xa v k. ú. X. Dne 8. 6. 2023 byla provedena kontrolní prohlídka předmětného pozemku, o které byl sepsán protokol, dle něhož se na pozemku parc. č. Xa v k. ú. X nacházela předmětná stavba a obytný karavan se nacházel na sousedním pozemku parc. č. Xb.
28. Dne 19. 6. 2023 stavební úřad zaslal podle § 129 odst. 2 stavebního zákona 2006 žalobkyni oznámení o zahájení řízení o odstranění staveb na pozemcích parc. č. Xb a Xa v k. ú. X. Předmětem řízení byla předmětná stavba a obytný přívěs. Oznámení bylo žalobkyni doručeno dne 22. 6. 2023, čímž bylo zahájeno řízení o odstranění stavby. Současně byla žalobkyně poučena o možnosti podat do 30 dnů žádost o dodatečné povolení stavby.
29. Žalobkyně podala dne 3. 7. 2023 vyjádření účastníka řízení spojené se žádostí o dodatečné povolení stavby. V podání označila předmětnou stavbu jako jednoduchý dřevěný přístřešek o výměře 3,4 m². Uvedla, že předmětná stavba je postavena na zatravňovací dlaždici bez pevného spojení se zemí a slouží k uskladnění nářadí a vybavení potřebného k údržbě pozemku.
30. V rámci řízení o dodatečném povolení stavby bylo vydáno závazné stanovisko příslušného orgánu územního plánování ze dne 26. 7. 2023 (následně aktualizované dne 16. 2. 2024), dle kterého je záměr dřevěné stavby i obytného přívěsu nepřípustný, neboť je v rozporu s Územním plánem Strážov z důvodu existence veřejně prospěšné stavby – koridoru přeložky silnice II. třídy č. 171 (neboť město Strážov nedalo svůj územní plán do souladu se Zásadami územního rozvoje Plzeňského kraje, kterým byl uvedený koridor zrušen). Dále se záměr dřevěné stavby nachází mimo zastavěné i zastavitelné území obce, v plochách přírodních a návrhové ploše ÚSES – regionálního biocentra.
31. Dne 7. 3. 2024 proběhla kontrolní prohlídka za účelem zjištění aktuálního stavu. Bylo zjištěno, že obytný přívěs se již na pozemku parc. č. Xb nenachází.
32. Rozhodnutím ze dne 17. 4. 2024, č. j. OVÚP/2853/24/Ka, stavební úřad zamítl žádost o dodatečné povolení stavby. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně dne 2. 5. 2024 odvolání.
33. Stavební úřad dne 6. 5. 2024 přerušil řízení o odstranění stavby. Současně konstatoval, že obytný přívěs umístěný na pozemku parc. č. Xb se již na místě nenachází a není nadále předmětem řízení.
34. V odvolacím řízení bylo vydané závazné stanovisko orgánu územního plánování přezkoumáno a potvrzeno nadřízeným orgánem (odbor regionálního rozvoje žalovaného) stanoviskem ze dne 25. 6. 2024. Následně odvolací orgán (žalovaný) rozhodnutím ze dne 19. 7. 2024, č. j. PK-RR/2830/24, rozhodnutí stavebního úřadu o zamítnutí žádosti o dodatečné povolení stavby potvrdil a odvolání proti tomuto rozhodnutí zamítl. Stavba tak nebyla dodatečně povolena. Proti uvedenému rozhodnutí o odvolání nepodala žalobkyně správní žalobu.
35. Další kontrolní prohlídka se konala dne 16. 6. 2025. V pořízeném protokolu bylo konstatováno, že se na pozemku parc. č. Xa stále nachází předmětná stavba.
36. Dne 10. 12. 2025 stavební úřad vydal prvostupňové rozhodnutí, kterým nařídil odstranit předmětnou stavbu. V odůvodnění svého rozhodnutí stavební úřad zrekapituloval průběh celého správního řízení. Stavební úřad uvedl, že předmětná stavba nebyla pravomocně dodatečně povolena, proto podle § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona nařídil předmětnou stavbu odstranit. Za účastníky řízení stavební úřad označil, kromě žalobkyně, též vlastníky pozemku parc. č. Xd (F. T.) a pozemku parc. č. Xe (obec X), přes které budou demontované desky z předmětné stavby odvezeny.
37. Proti prvostupňovému rozhodnutí podala žalobkyně dne 29. 12. 2025 odvolání, ve kterém namítala, že stavba slouží výhradně k údržbě zahrady o výměře 1 616 m² a dalších souvisejících pozemků, které vyžadují pravidelnou zálivku, sečení a péči o trvalé porosty. Stavba je podle ní nezbytná pro uskladnění zavlažovací techniky, sekačky a dalšího nářadí, přičemž poukazuje na to, že disponuje příslušnými povoleními k odběru povrchových i podzemních vod a územním souhlasem k připojení zařízení nízkého napětí. Dále žalobkyně tvrdila, že výklad územního plánu, na němž stavební úřad založil své rozhodnutí, je nepřiměřeně restriktivní, protože fakticky znemožňuje běžnou údržbu pozemků určených jako zahrady. Podle žalobkyně stavební úřad vycházel pouze z negativního stanoviska orgánu územního plánování a nezohlednil, že se jedná o drobnou stavbu nezbytnou pro obhospodařování pozemků. Dále žalobkyně namítala, že rozhodnutí nesprávně popisuje stavbu jako objekt uložený na betonových blocích, ačkoliv je ve skutečnosti umístěna na volně položených betonových dlaždicích. Žalobkyně rovněž poukazovala na praktické problémy spojené s odstraněním stavby, které by vyžadovalo průjezd přes pozemek třetí osoby, aniž by byla zajištěna povinnost takový průjezd umožnit.
38. O podaném odvolání rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím. Žalovaný zejména uvedl, že předmětem řízení byla předmětná stavba, která byla provedena bez rozhodnutí či jiného opatření vyžadovaného stavebním zákonem. Žalobkyně byla v průběhu řízení řádně poučena o možnosti podat žádost o dodatečné povolení stavby, čehož využila, avšak žádost byla stavebním úřadem zamítnuta a toto rozhodnutí bylo následně potvrzeno i v odvolacím řízení. Protože stavba nebyla dodatečně povolena, byly podle žalovaného splněny zákonné podmínky pro nařízení jejího odstranění. Odvolací orgán zároveň uvedl, že v řízení o odstranění stavby se již neposuzuje soulad stavby s územním plánem, neboť tato otázka byla řešena v řízení o dodatečném povolení stavby. K námitkám žalobkyně konstatoval, že způsob uložení stavby na terénu (betonové bloky či betonové dlaždice) není pro posouzení věci rozhodný. Dále žalovaný uvedl, že přístup k odstranění stavby je zajištěn, jelikož již žalobkyně okolní pozemky využívá.
39. V návaznosti na provedené shrnutí obsahu správního spisu soud konstatuje, že předmětem sporu byla otázka zákonnosti napadeného rozhodnutí, jež potvrdilo prvostupňové rozhodnutí stavebního úřadu o odstranění předmětné stavby vydané v řízení podle § 129 stavebního zákona 2006.
40. Podle § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona 2006 platilo, že stavební úřad nařídí odstranění stavby vlastníku stavby nebo s jeho souhlasem stavebníkovi stavby prováděné nebo provedené bez rozhodnutí vyžadovaného stavebním zákonem nebo bez opatření nebo jiného úkonu toto rozhodnutí nahrazujícího anebo v rozporu s ním, a stavba nebyla dodatečně povolena.
41. Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu je řízení o nařízení odstranění stavby odlišné od řízení o dodatečném povolení stavby. Lze odkázat např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2015, č. j. 2 As 166/2015-33, bod 12, v němž se konstatuje následující: „pro dodatečné povolení stavby zákon konstruuje speciální řízení zahajované na žádost stavebníka nebo vlastníka poté, co je již z moci úřední vedeno řízení o odstranění stavby. Řízení o dodatečném povolení stavby je tedy specifickým prostředkem navázaným na řízení o odstranění stavby, pomocí něhož lze zabránit odstranění stavby, která je v rozporu s rozhodnutím stavebního úřadu nebo je postavena bez takového rozhodnutí. Řízení o odstranění stavby a řízení o jejím dodatečném povolení spolu velmi úzce souvisí. Řízení o odstranění stavby je řízením prvotním, obligatorním, které musí být, jsou-li pro to splněny zákonné podmínky, zahájeno vždy. Řízení o dodatečném povolení stavby je naproti tomu řízením fakultativním, neboť záleží pouze na žádosti stavebníka (a splnění dalších zákonných podmínek), zda bude zahájeno a vedeno“ (obdobně viz rozsudky téhož soudu ze dne 23. 11. 2011, č. j. 3 As 18/2011-117, ze dne 11. 11. 2014, č. j. 6 As 207/2014-36, nebo ze dne 7. 9. 2023, č. j. 9 As 148/2021-23).
42. V rozsudku ze dne 9. 12. 2024, č. j. 7 As 235/2024-30, bod 13, Nejvyšší správní soud uvedl následující: „[i] přes vzájemnou spojitost řízení o odstranění stavby a řízení o jejím dodatečném povolení se dle (nyní již neúčinného) stavebního zákona jedná o dvě samostatná řízení s rozdílným účelem, čemuž odpovídá i obsah rozhodnutí v těchto řízeních vydávaných (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 9. 2014, č. j. 6 As 138/2014-45). Zatímco v řízení o dodatečném povolení stavby posuzuje stavební úřad kumulativní splnění podmínek dle § 129 odst. 2 stavebního zákona, v případě řízení o odstranění stavby stavební úřad zkoumá kumulativní splnění podmínek stanovených v § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, tzn. zda se jedná o stavbu prováděnou nebo provedenou bez rozhodnutí nebo opatření nebo jiného úkonu vyžadovaného stavebním zákonem anebo v rozporu s ním a zda stavba nebyla dodatečně povolena (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 4. 2013, č. j. 7 As 154/2012-26).“ [všechna podtržení v citacích uvedených v tomto rozsudku byla doplněna soudem].
43. V rozsudku ze dne 30. 3. 2022, č. j. 10 As 312/2020-36, Nejvyšší správní soud v bodu 15 uvedl, že „pro vydání rozhodnutí o nařízení odstranění stavby je ve smyslu § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona podstatné to, zda 1) dotčená stavba je stavbou, jejíž provedení podléhá rozhodnutí, opatření či jinému úkonu vyžadovanému stavebním zákonem, 2) stavba byla provedena bez tohoto povolení a 3) k potřebnému povolení nedošlo ani dodatečně. Námitky, které mohl stěžovatel uplatňovat v řízení o dodatečném povolení stavby, tedy nejsou pro řízení o odstranění stavby významné (srov. rozsudky NSS ze dne 13. 9. 2017, č. j. 5 As 90/2017-22, dále ze dne 7. 11. 2018, č. j. 9 As 368/2017-48, ze dne 24. 8. 2021, č. j. 3 As 423/2019-31).“
44. Z výše citované judikatury je zřejmé, že řízení o odstranění stavby a řízení o jejím dodatečném povolení dle stavebního zákona 2006 nelze zaměňovat, neboť se jedná o dvě samostatná řízení s rozdílným účelem, a že úkolem správních orgánů v nyní projednávané věci (tj. v řízení o nařízení odstranění stavby) bylo posoudit, zda v případě předmětné stavby byly kumulativně splněny zákonné podmínky nezbytné pro nařízení jejího odstranění, tj. zda (i) se jedná o stavbu, jejíž provedení podléhá rozhodnutí, opatření či jinému úkonu vyžadovanému stavebním zákonem, (ii) byla provedena bez tohoto povolení a (iii) k potřebnému povolení nedošlo ani dodatečně.
45. Tímto prizmatem soud přezkoumal napadené rozhodnutí, a to v rozsahu žalobkyní v žalobě uplatněných žalobních námitek. Žalobkyně namítala nezákonnost napadeného rozhodnutí, kterou spatřovala, zjednodušeně řečeno, v tom, že (i) předmětná stavba slouží výlučně ke skladování vybavení potřebného pro údržbu a péči o její pozemky a nemá negativní vliv na ekologickou stabilitu regionálních prvků ÚSES, a že (ii) správní orgány nejednaly s F. T. jako s účastníkem správního řízení, přestože pro odstranění předmětné stavby je nutný přístup přes pozemek v jeho vlastnictví.
46. Soud úvodem svého posouzení zdůrazňuje, že mezi účastníky nebyla sporná skutečnost, která rovněž plyne ze správního spisu, že rozhodnutí o zamítnutí žádosti žalobkyně o dodatečné povolení předmětné stavby nabylo právní moci již v průběhu správního řízení, přičemž žalobkyně se proti takovému rozhodnutí nebránila správní žalobou. Pro stavební úřad i žalovaného tak rozhodnutí o zamítnutí žádosti o dodatečné povolení předmětné stavby bylo závazným podkladem pro jejich další postup v řízení o odstranění předmětné stavby. Žalovaný proto správně argumentoval tím, že v řízení o odstranění předmětné stavby nebylo možné znovu otevírat otázky souladu stavby s územně plánovací dokumentací, její potřebnosti pro obhospodařování pozemků ani jejího případného vlivu na zájmy chráněné zvláštními právními předpisy. Tyto otázky byly relevantní pouze v řízení o dodatečném povolení stavby, jež ovšem již bylo pravomocně skončeno a nebylo předmětem nynějšího soudního přezkumu.
47. Jelikož žalobkyně v rámci prvého žalobního bodu namítala nedostatečné vypořádání jí ve správním řízení předložených listin, soud se nejprve zabýval otázkou přezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Ostatně z podstaty věci vyplývá, že přezkoumat z hlediska zákonnosti lze pouze přezkoumatelné rozhodnutí.
48. Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu (shrnuté např. v rozsudku ze dne 14. 9. 2016, č. j. 1 As 287/2015-51, bod 24) platí, že „přezkoumatelné rozhodnutí je rozhodnutí srozumitelné, s dostatkem důvodů podporujících výrok rozhodnutí. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je dána především tehdy, opřel-li soud rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003-75, publ. pod č. 133/2004 Sb. NSS), nebo pokud zcela opomněl vypořádat některou z námitek uplatněných v žalobě (viz např. rozsudek ze dne 27. 6. 2007, č. j. 3 As 4/2007-58, rozsudek ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004-73, publ. pod č. 787/2006 Sb. NSS, či rozsudek ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004-74).“ Zároveň platí, že nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů musí být vykládána ve svém skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí pro nemožnost zjistit v něm jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006-74, č. 1566/2008 Sb. NSS). Nutno doplnit, že právní závěry vyslovené Nejvyšším správním soudem ohledně přezkoumatelnosti rozhodnutí se sice primárně týkaly soudních rozhodnutí, nicméně je lze vztáhnout i na rozhodnutí správních orgánů (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2013, č. j. 1 Afs 92/2012-45, bod 22).
49. Dle judikatury rovněž platí, že z hlediska soudního přezkumu představují prvostupňové a odvolací rozhodnutí jeden celek, tudíž případné nedostatky v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí mohou být zhojeny odvolacím orgánem v odůvodnění jeho rozhodnutí (viz např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2004, č. j. 5 Afs 16/2003-56, č. 534/2005 Sb. NSS).
50. Soud shledal napadené rozhodnutí přezkoumatelným, neboť je srozumitelné a obsahuje dostatečné odůvodnění finálního závěru obou správních orgánů, že v případě předmětné stavby byly splněny všechny tři zákonné podmínky pro nařízení odstranění stavby stanovené v § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona 2006. Žalovaný rovněž vypořádal podstatu všech odvolacích námitek. Napadené rozhodnutí proto splňuje požadavky na řádné odůvodnění ve smyslu § 68 odst. 3 správního řádu.
51. V napadeném rozhodnutí žalovaný zřetelně vysvětlil, že v řízení o odstranění stavby stavební úřad posuzuje pouze naplnění zmíněných tří zákonných podmínek, při jejichž splnění je třeba nařídit odstranění stavby, a rovněž i to, že v řízení o odstranění stavby již stavební úřad neposuzuje soulad stavby s územním plánem či další otázky, které jsou relevantní v řízení o žádosti o dodatečné povolení stavby ve smyslu § 129 odst. 3 stavebního zákona 2006. S tím soud plně souhlasí, neboť takové posouzení je souladné s výše citovanou relevantní právní úpravou i výše citovanou konstantní judikaturou.
52. Skutečnosti vyplývající z územního souhlasu k přípojce elektrické energie, vodoprávních povolení či rozhodnutí týkajících se odběru podzemních a povrchových vod mohou dokládat způsob užívání dotčených pozemků, tudíž mohly být relevantní pouze v řízení o dodatečném povolení předmětné stavby. Samy o sobě však nevypovídají nic o tom, zda předmětná stavba byla realizována na základě rozhodnutí, opatření či jiného úkonu vyžadovaného stavebním zákonem, popř. zda byla dodatečně povolena. Tyto skutečnosti proto nemohly zpochybnit splnění podmínek pro nařízení odstranění stavby podle § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona 2006. Žalovaný se proto uvedenými listinami nemusel ve svém rozhodnutí blíže zabývat.
53. Totéž platí i pro žalobkyní tvrzené (ovšem nedoložené) sdělení orgánu ochrany přírody ze dne 4. 7. 2025, podle něhož předmětná stavba nebude mít negativní vliv na ekologickou stabilitu prvků ÚSES. Ani případná absence negativních dopadů stavby na zájmy ochrany přírody totiž nemůže založit závěr, že stavba nevyžadovala příslušné povolení podle stavebního zákona nebo že byla dodatečně povolena. Zjišťování těchto okolností proto nebylo pro posouzení splnění podmínek § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona 2006 rozhodné. I tato skutečnost by tedy mohla být relevantní v řízení o dodatečném povolení předmětné stavby, nikoli však pro nynější posouzení podmínek jejího odstranění.
54. Z napadeného rozhodnutí (viz zejména str. 5) je zřejmé, že správní orgány vyšly ze závěru, že předmětná stavba byla provedena bez povolení či jiného opatření stavebního úřadu vyžadovaného stavebním zákonem 2006, přestože předmětná stavba takovému povolení podléhala. Předmětnou stavbu podle žalovaného nelze zařadit mezi stavby dle § 79 odst. 2 stavebního zákona 2006 nevyžadující povolení ani jiné opatření stavebního úřadu. Žalobkyně v průběhu soudního řízení tento závěr nezpochybnila, neboť netvrdila, že by posuzovaná stavba spadala pod některou z výjimek uvedených v § 79 odst. 2 stavebního zákona 2006. Soud proto neshledal důvod zpochybnit závěr správních orgánů, že předmětná stavba podléhala rozhodnutí, opatření či jinému úkonu ve smyslu § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona 2006. Tudíž první podmínka pro odstranění předmětné stavby byla naplněna.
55. V obecné rovině pak lze doplnit, že Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 11. 5. 2021, č. j. 1 As 253/2020-73, č. 4207/2021 Sb. NSS, bod 28, konstatoval: „[u]stanovení § 79 odst. 3 stavebního zákona (v dnes platném znění § 79 odst. 2 tohoto zákona) obsahuje výčet druhů staveb a zařízení, které nevyžadují územní rozhodnutí ani územní souhlas. Z povahy věci se jedná o nejjednodušší stavební záměry, které jsou z hlediska územního méně významné a u kterých není potřeba kontroly stavebním úřadem. Jde o stavby a zařízení, které svým rozsahem a charakterem neohrožují veřejný zájem ani oprávněné zájmy ostatních osob, zejména vlastníků sousedních pozemků (viz rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 12. 2018, čj. 29 A 197/2016-80).“
56. Rovněž splnění zbývajících dvou podmínek je z napadeného rozhodnutí zřejmé, neboť se v něm konstatuje, že stavba byla provedena bez povolení vyžadovaného stavebním zákonem a že dotčená stavba nebyla dodatečně povolena. Ani tyto skutečnosti žalobkyně v žalobě nezpochybnila, přičemž obsah správního spisu je potvrzuje.
57. Z popsaných důvodů soud shledal první okruh žalobních námitek nedůvodným, neboť důvodem pro nařízení odstranění stavby byla skutečnost, že předmětná stavba, která nebyla stavbou nevyžadující povolení stavebního úřadu, byla provedena bez příslušného povolení a nebyla dodatečně povolena. Žalobkyní namítané skutečnosti týkající se účelu, ke kterému předmětná stavba slouží, jakož i to, že nemá negativní vliv na ekologickou stabilitu prvků ÚSES, nemohly zpochybnit splnění podmínek pro nařízení odstranění stavby podle § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona 2006.
58. Soud neshledal důvodným ani druhý okruh žalobních námitek. Soud nepřisvědčil tvrzení žalobkyně, že z napadeného ani prvostupňového rozhodnutí není zřejmé, jak byl vymezen okruh účastníků řízení. Na str. 3 prvostupňového rozhodnutí stavební úřad výslovně vymezil okruh účastníků řízení ve smyslu § 129 odst. 10 stavebního zákona 2006 a současně vysvětlil, z jakých důvodů za účastníky řízení považuje jednotlivé osoby. Uvedl mimo jiné, že při vymezení okruhu účastníků zohlednil rovněž způsob odstranění stavby a přístup k ní. Výslovně konstatoval, že demontované části stavby budou odstraňovány přes pozemek parc. č. Xf ve vlastnictví žalobkyně, dále přes pozemek parc. č. Xd ve vlastnictví F. T. a přes pozemek parc. č. Xe ve vlastnictví města Strážov. Dle § 129 odst. 10 stavebního zákona 2006, „[ú]častníky řízení o nařízení odstranění stavby jsou povinný, osoby, které mají vlastnická nebo jiná věcná práva k pozemkům, na kterých je odstraňovaná stavba umístěna nebo stavbám na nich, jakož i osoby, které mají vlastnická nebo jiná věcná práva k sousedním pozemkům a stavbám na nich, a tato práva mohou být odstraňováním stavby přímo dotčena“. Proto městu Strážov a F. T. svědčilo postavení účastníků řízení. Ze spisového materiálu i z prvostupňového rozhodnutí je tedy zřejmé nejen to, že F. T. byl stavebním úřadem považován za účastníka řízení, ale rovněž konkrétní důvod jeho účastenství. Nelze proto přisvědčit tvrzení žalobkyně, že by okruh účastníků řízení nebyl řádně vymezen nebo že by správní orgány tuto otázku ponechaly bez vysvětlení.
59. Nad rámec uvedeného soud pro úplnost dodává, že žalobkyně ani netvrdila, jakým způsobem by jí tvrzené pochybení při vymezování okruhu účastníků řízení mohlo zasáhnout do jejích procesních práv nebo ovlivnit zákonnost napadeného rozhodnutí. Samotná existence případné procesní vady bez jejího možného vlivu na zákonnost rozhodnutí nemůže být důvodem pro jeho zrušení.
60. Soud nepřisvědčil ani závěrečné námitce, že správní orgány uložily žalobkyni povinnost odstranit předmětnou stavbu, aniž by se zabývaly otázkou právně zajištěného přístupu k pozemku pod touto stavbou, resp. že nezajištění právního titulu k přístupu přes sousední pozemky může být na újmu vykonatelnosti uložené povinnosti. Případná existence či neexistence soukromoprávního oprávnění pro vstup na sousední pozemky nemá vliv na splnění podmínek § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona 2006 a není otázkou rozhodnou pro posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí. Případné soukromoprávní překážky při realizaci uložené povinnosti mohou být významné až ve fázi jejího výkonu, nikoliv však při posouzení, zda byly splněny podmínky pro nařízení odstranění stavby podle § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona 2006. Skutečnost, že vlastník pozemku, který může být odstraňováním stavby dotčen, je účastníkem řízení, neznamená, že stavební úřad v řízení o odstranění stavby autoritativně řeší soukromoprávní titul k užívání tohoto pozemku. Správní orgány proto nebyly povinny v rámci řízení podle § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona zkoumat, zda žalobkyně disponuje konkrétním soukromoprávním titulem umožňujícím vstup na sousední pozemky za účelem odstranění stavby.
61. Závěrem soud doplňuje odůvodnění neprovedení důkazů navržených žalobkyní. Část předložených důkazů (konkrétně výpis z katastru nemovitostí, snímky předmětné stavby, výsek z katastrální mapy a fotografie interiéru předmětné stavby) směřovaly ke skutečnostem (tj. vlastnictví žalobkyně k pozemkům, umístění pozemků a podoba předmětné stavby), které nebyly sporné, resp. byly patrné ze správního spisu. Tvrzení o absenci negativních dopadů předmětné stavby na zájmy ochrany přírody a o účelu, ke kterému slouží předmětná stavba, byla irelevantní v řízení o nařízení odstranění stavby, proto byly bez relevance pro posouzení soudu i zbývající důkazní návrhy (tj. územní souhlas s umístěním stavby k připojení zařízení nízkého napětí, povolení k odběru povrchových vod za účelem závlahy pozemků žalobkyně, rozhodnutí o právu odběru podzemních vod z vrtané studny, sdělení Městského úřadu Klatovy k záměru vrtané studny, sdělení odboru životního prostředí žalovaného Krajského úřadu Plzeňského kraje ze dne 4. 7. 2025 a výslech žalobkyně a jejího manžela).
62. Obiter dictum soud ke skutečnostem uvedeným žalobkyní při soudním jednání uvádí, že jakkoli vnímá její osobní pohled na věc a její rozhořčení nad složitou situací ohledně předmětné stavby a přilehlých pozemků v jejím vlastnictví, v níž se v současnosti nachází, nemohly takové skutečnosti samy o sobě založit důvodnost její žaloby. Z pohledu žalobkyně se může jevit jako nepřiměřeně přísná stavebním úřadem uložená povinnost odstranit předmětnou stavbu, která fakticky je malým dřevěným skladem na nářadí potřebné pro údržbu jejích pozemků a o které se příslušný orgán ochrany přírody (dle tvrzení žalobkyně) vyjádřil tak, že nemá negativní vliv na ekologickou stabilitu daného území. Stejně jako může být pro žalobkyni těžce pochopitelné, pokud jí skutečně úředníci stavebního úřadu ústně sdělili, že si takovou malou stavbu může na svůj pozemek umístit, aby jí následně stejný stavební úřad nařídil takovou stavbu odstranit. Ovšem tyto argumenty žalobkyně mohla uplatnit v řízení o dodatečném povolení stavby, v němž by je v případě soudního přezkumu soud mohl posoudit. V rámci soudního přezkumu rozhodnutí o nařízení odstranění stavby tak již učinit nelze, jak soud podrobně vysvětlil výše. Dále pak soud uvádí, že cítí-li se žalobkyně znevýhodňována oproti jiným vlastníkům pozemků v území města Strážov, pak by se měla ochrany svých práv domáhat v rámci změn územního plánu daného města, což ostatně i žalobkyně dle svých slov činí. Také proces přijetí územního plánu či jeho změn podléhá soudnímu přezkumu. Soud má proto za to, že žalobkyni nebyla v posuzovaném případě zamítnutím nynější žaloby směřující proti rozhodnutí o odstranění předmětné stavby odmítnuta soudní ochrana. Relevantní právní úprava žalobkyni soudní ochranu jejích práv poskytuje, pouze je třeba tak činit pořadem práva, tedy ve správných řízeních a pomocí právních prostředků k tomu určených.
VI.
Rozhodnutí soudu
63. V návaznosti na výše uvedené soud uzavírá, že žádná z žalobních námitek směřujících proti napadenému rozhodnutí nebyla důvodnou. Soud proto výrokem I. tohoto rozsudku žalobu směřující proti napadenému rozhodnutí zamítl podle § 78 odst. 7 s. ř. s.
VII.
Náklady řízení
64. Výrokem II. tohoto rozsudku soud rozhodl o nákladech řízení. Podle § 60 odst. 1 s. ř. s. by měl právo na náhradu nákladů řízení žalovaný, neboť měl ve věci plný úspěch. Žalovanému nicméně žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, a proto mu soud právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost. Kasační stížnost musí být podána do dvou týdnů po doručení rozsudku. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu; lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Krajského soudu v Plzni.
Plzeň 28. července 2026
Mgr. Jaroslav Škopek v.r.
předseda senátu
Shodu s prvopisem potvrzuje L. C.