Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
41 Ad 17/2026 - 22.pdf
PDF · 0 B
No categories available
41 Ad 17/2026 - 22
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem Martinem Kopou ve věci
žalobkyně: Š. Z.
X
proti
žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí
Na Poříčním právu 1, 128 01 Praha 2
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 3. 2026, čj. MPSV-2026/65542-921,
takto:
I. Rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 17. 3. 2026, čj. MPSV-2026/65542-921, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
II. Žalobkyni se nepřiznává náhrada nákladů řízení.
III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Podstata věci
1. Správní orgány nevyhověly žádosti žalobkyně o přiznání příspěvku na péči. Podle nich totiž nezvládá pouze dvě základní životní potřeby. Žalobkyně s jejich závěrem nesouhlasí. Namítá, že jich nezvládá více než pouze dvě. Soud proto musel posoudit, zda rozhodnutí žalovaného vychází z řádně zjištěného skutkového stavu. A zda stojí na jasných a přesvědčivých důvodech, pro které žalobkyni nepovažuje za závislou na péči jiné osoby.
II. Skutkové okolnosti a rozhodnutí správních orgánů
2. Žalobkyně podala dne 15. 9. 2025 žádost o příspěvek na péči. Trpí cirhózou jater a dalšími komorbiditami. Žije ve společné domácnosti s manželem, který o ni pečuje, a se dvěma syny.
3. V říjnu 2025 proběhlo v domácnosti žalobkyně sociální šetření. Co se týče mobility žalobkyně, vyplynulo z něj, že se při vstávání někdy musí opřít. Ve stoji se po chvíli musí posadit. Na lůžku se obrátí, posadí. Předklonit se nemůže vůbec. Po bytě se pohybuje chůzí krok za krokem bez pomůcek. Dveře si zvládne otevřít. Při chůzi po schodech se musí držet a opírá se o stehna. Schody v rozsahu jednoho patra nevyjde. V běžném rovném terénu s doprovodem ujde vzdálenost do 100 m. Sezení při cestování na delší dobu nezvládne. Cestuje osobním autem, sama zvládá nastoupit.
4. Žalobkyně používá brýle na blízko, bez nich si nic nepřečte. Slyší dobře. Orientuje se v čase, pozná místa v místě bydliště, členy rodiny a sousedy. V přirozeném prostředí se vyzná. Dlouhodobá paměť jí slouží, z krátkodobé paměti si někdy nemůže vzpomenout. Dokáže reagovat na obvyklé situace. Psychicky špatně snáší svůj stav. Její mluvená řeč je srozumitelná. Vytváří i souvětí za použití adekvátní slovní zásoby. S jinými osobami se dorozumí. Přijímané zprávy chápe. Při psaní má pro třes ruky problém s psacím písmem. Krátkou zprávu napíše, ale tiskacím písmem. Rozumí základním obrazovým symbolům a zvukovým signálům. Na komunikaci používá dotykový mobilní telefon. Volá ze seznamu v telefonu, hovor dokáže přijmout. Po pádu nebyla schopna přivolat si okamžitě pomoc. Dokáže použít textové zprávy. Má hodinky s SOS tlačítkem.
5. Co se týče stravování, pečující osoba jí připraví vše k vaření a základ, a žalobkyně stravu dokončí. Jídlo si zvládne naservírovat, nakrájet a přenést na místo konzumace. Dietu nemá. Jí i příborem. Z nápojů upřednostňuje balenou vodu, na otevření PET lahve má k dispozici pomůcku. Nalije si sama do hrnku, ze kterého pije.
6. Oblečení si zvládá sama vybrat a nachystat. Rub a líc pozná, ví, jak oblečení vrstvit. Při oblékání potřebuje pomoc druhé osoby s oblékáním některých částí oblečení. Knoflíky i zip si dokáže zapnout. Obuv nosí šněrovací. Z důvodu omezené schopnosti předklonu jí ponožky i obuv obouvá pečující osoba. Žalobkyně zvládá včas použít WC, zaujmout vhodnou polohu a provést očistu. Hygienické pomůcky nepoužívá. Pečující osoba žalobkyni připravuje léky na týden do dávkovače. Užívá je v daný čas sama. Zdravotní problém pozná, sdělí to přítomné osobě. Žalobkyně má sníženou srážlivost krve a onemocnění jater. Je v péči gastroenterologa.
7. Posudkový lékař Institutu posuzování zdravotního stavu (posudkový lékař) dospěl ve svém posudku ze dne 9. 12. 2025 (první posudek) k závěru, že žalobkyně nezvládá dvě základní životní potřeby – mobilitu a péči o domácnost. Kromě záznamu ze sociálního šetření vycházel ze zdravotnické dokumentace ošetřujícího lékaře a dalších nálezů odborných lékařů.
8. Úřad práce ČR – Krajská pobočka v Brně (úřad práce) rozhodnutím ze dne 22. 12. 2025, čj. 11468/2025/HUS (rozhodnutí úřadu práce) žalobkyni příspěvek na péči nepřiznal.
9. Žalobkyně se proti rozhodnutí úřadu práce odvolala. Namítala, že s posouzením jejího zdravotního stavu zásadně nesouhlasí. Posudek nerespektuje doloženou lékařskou dokumentaci a nezohledňuje aktuální zhoršení jejího stavu, které prokazují přiložené odborné nálezy. Kromě již uznaných základních životních potřeb (mobilita, péče o domácnost) nezvládá z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu ani oblékání a obouvání, tělesnou hygienu, stravování a péči o zdraví. Z doložených zpráv vyplývá, že nezvládá minimálně 6 základních životních potřeb. Proto navrhla, aby žalovaný rozhodnutí úřadu práce zrušil a její zdravotní stav znovu posoudila posudková komise Ministerstva práce a sociálních věcí (posudková komise).
10. Žalovaný si následně vyžádal posouzení zdravotního stavu žalobkyně od posudkové komise. Ta jednala v nepřítomnosti žalobkyně. V posudku ze dne 12. 2. 2026 uznala, že žalobkyně nezvládá dvě základní životní potřeby – osobní aktivity a péči o domácnost (druhý posudek). Podklad pro nezvládání ostatních základních životních potřeb neshledala.
11. K mobilitě uvedla, že žalobkyně v oblasti pohybového aparátu neprokázala těžkou funkční poruchu, a je schopna chůze krok za krokem s případným užitím kompenzačních pomůcek. Zvládne změnu polohy těla, sedu, stoje a přemístění. Chodí svým tempem, s případným odpočinkem. Ve zdravotním stavu, který je nyní stabilizovaný, posudková komise nezjistila podklad pro neschopnost chůze, včetně opuštění domu a ujití požadovaného vzdálenostního intervalu.
12. Ohledně stravování je žalobkyně v rámci bytu mobilní, dokáže dojít k hotové stravě, vybere si ji a uchopí jí. Úchopovou schopnost rukou má totiž zachovanou – nedokumentoval se žádný vážný třes nebo jiná neurologická porucha. Dokáže uchopit hrnek, talíř, příbor – nebo alespoň lžíci. Umí si porcovat alespoň s pomocí lžíce. Servíruje si a přenáší stravu nebo si uzpůsobuje místo přípravy stravy místu konzumace. Může se stravovat v obvyklém denním režimu. Chápe a realizuje doporučená stravovací opatření. Při oblékání a obouvání je schopna výběru vhodného oblečení při zachovalých duševních a smyslových funkcí. V rámci bytu je mobilní – dojde si k oblečení a manipuluje s ním. Hybnost jejích rukou je zachovaná a může se oblékat – dokáže stát, ale úkon lze provádět i vsedě. Nezjistila se žádná porucha, pro kterou by nezvládla běžný předklon. Při obouvání může užívat běžné facilitační prostředky. Zavazování tkaniček není posudkově rozhodné, neboť lze užít jinou obuv – např. se suchými zipy. Stav mentálních a smyslových schopností umožňuje rozeznání rubu i líce.
13. Ve vztahu k hygieně žalobkyně rozpoznává potřeby úkonu, dokáže se přemístit do koupelny a ovládat hygienické zařízení, užít sprchové zařízení i hygienické potřeby. Umyje si celé tělo a osuší se. Stejně tak je schopna uchopit hřeben i zubní kartáček a užít běžné pomůcky k zajištění lepší stability jako je protiskluzová podložka, stolička či madla. Co se týče péče o zdraví, žalobkyně má přiměřené zachované smyslové i duševní schopnosti. Chápe lékařská doporučení a rozpoznává, uchopuje i užívá doporučenou medikaci a dodržuje svůj léčebný režim. Úměrně svému věku rozpozná zdravotní problém a reaguje na něj.
14. Žalovaný poté žalobkyni vyzval, aby se vyjádřila k podkladům rozhodnutí. Toho žalobkyně využila a sdělila svůj zásadní nesouhlas se závěrem druhého posudku, podle kterého není osobou závislou na pomoci jiné osoby. Tento závěr považuje za nesprávný a v přímém rozporu s aktuálními lékařskými nálezy, které prokazují progresi onemocnění a neschopnost samostatně zvládat základní životní potřeby. K vyjádření přiložila lékařskou zprávu a nález z ultrazvukového vyšetření břicha (obě z ledna 2026), o které opírá svá tvrzení. Vzhledem k těžkým otokům, silné anémii a celkovému vyčerpání bez pomoci druhé osoby nezvládá základní životní potřeby: mobilita, tělesná hygiena a oblékání a obouvání. Žádá, aby žalovaný k těmto novým skutečnostem při rozhodování o odvolání přihlédl.
15. Žalobkyně se poté ještě jednou vyjádřila k druhému posudku. Namítla, že posudek podcenil vliv opakovaného krvácení a s ním spojené těžké anémie na její celkovou fyzickou schopnost. Kvůli ztrátě krve trpí extrémní slabostí, která jí znemožňuje samostatně zvládat i základní hygienu. Nesouhlasí také s tvrzením, že je bez ascitu. Přetrvávající otok břicha jí v kombinaci s chronickou bronchitidou způsobuje těžkou dušnost a znemožňuje ohýbání (nezvládá tedy základní životní potřebu oblékání a obouvání). Trvá na tom, že chůze 200 metrů a schody jsou pro ni nereálné kvůli kombinaci masivních otoků nohou a zvětšených jater (+7 cm). Za procesní chybu považuje to, že ji k jednání posudkové komise nepozvali, ačkoliv posudek tvrdí opak.
16. Žalovaný nicméně dne 17. 3. 2026 rozhodnutím čj. MPSV-2026/65542-921 (rozhodnutí žalovaného), zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí úřadu práce. Neshledal podklad pro vyžádání doplňujícího posouzení stupně závislosti žalobkyně. Posudková komise měla dostatečnou zdravotnickou dokumentaci a zhodnotila řádně všechny lékařské zprávy, které měla k dispozici. K námitce žalobkyně, že ji k jednání posudkové komise nepozvali (ačkoliv posudek má tvrdit opak), sdělila, že posudek uvádí pouze to, že žalobkyně nebyla jednání přítomna a že ji vyzvali k předložení podkladů pro posouzení zdravotního stavu.
17. Žalovaný zhodnotil, že mezi podklady pro rozhodnutí nejsou rozpory, které by se dotýkaly skutečností významných pro rozhodování. Vyhodnotil, že posudkový závěr je náležitě zdůvodněný a posudková komise se vypořádala se všemi rozhodujícími skutečnostmi. Posudkový závěr považuje za úplný a přesvědčivý. Je zřejmé, z čeho posudková komise vycházela. Obsahuje odůvodnění míry závislosti účastníka řízení.
18. Žalovaný nezpochybňuje, že ne všechny aktivity základních životních potřeb žalobkyně s ohledem na svůj zdravotní stav zvládá zcela bez obtíží. Je však nutné přihlédnout k tomu, že za neschopnost zvládnout základní životní potřeby se pro účely přiznání příspěvku na péči podle § 1 odst. 4 prováděcí vyhlášky č. 505/2006 Sb. k zákonu o sociálních službách považuje takový stav, ve kterém porucha funkčních schopností dosahuje úrovně úplné poruchy nebo poruchy těžké, nikoliv jakákoliv porucha funkčních schopností. Doložená zdravotní dokumentace podle posudkové komise nedokumentovala takovou změnu zdravotního stavu žalobkyně, která by odůvodňovala uznání základních životních potřeb v rozsahu uvedeném v odvolání a která by byla důvodem pro přiznání příspěvku na péči.
19. Ke skutečnostem týkajícím se základní životní potřeby oblékání a obouvání neshledal žalovaný objektivní medicínský podklad pro nezvládání této základní životní potřeby (k čemuž se blíže vyjádřila ve druhém posudku). Stejně tak žalovaný argumentoval u tělesné hygieny, stravování a péči o zdraví. Za nezvládanou základní životní potřebu naopak uznal péči o domácnost. Uzavírá, že neschopnost zvládat základní životní potřeby nelze uznat jen na základě konstatování toho, co posuzovaná osoba nezvládne, ale musí to být v korelaci s objektivním vyšetřením, které prokazuje poruchu funkčních schopností na úrovni úplné poruchy nebo poruchy těžké. Musí být zřejmá souvislost mezi dlouhodobě nepříznivým stavem a jeho dopadem na schopnost zvládat základní životní potřeby. Posudek je rozhodujícím důkazem v řízení, pokud nevzbuzuje pochyby o své celistvosti a přesvědčivosti a neexistují jiné důkazy, které jeho správnost zpochybňují.
III. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného
20. Žalobkyně považuje rozhodnutí žalovaného za nezákonné, neboť pochází z nesprávně zjištěného skutkového stavu a nezohledňuje skutečný rozsah jejích zdravotních omezení. Žalovaný nesprávně vyhodnotil její schopnost zvládat základní životní potřeby, zejména mobilitu, tělesnou hygienu a oblékání a obouvání.
21. Žalobkyně trpí pokročilou cirhózou jater s masivní hepatomegalií. Dne 9. 4. 2026 proběhlo sonografické vyšetření, které potvrdilo extrémní zvětšení jejích jater (pravý lalok dosahuje 22 cm). Tento nález v kombinaci s portální hypertenzí způsobuje takový tlak v dutině břišní a otoky dolních končetin, že není schopna se ohnout pro obutí ani provést hygienu dolní poloviny těla. Laboratorní testy z téhož dne prokázaly poruchu srážlivosti krve (INR 1,31) a výraznou únavu. Ta žalobkyni znemožňuje samostatný pohyb v zákonem stanoveném rozsahu. Jako důkaz navrhuje její výslech, svědeckou výpověď jejího manžela, lékařskou zprávu a výsledky laboratorních testů ze dne 9. 4. 2026 a zprávu z plánovaného gastroenterologického vyšetření, kterou doloží dodatečně po jejím absolvování.
22. Žalovaný konstatuje, že z dostupných podkladů nevyplývají takové skutečnosti, které by odůvodňovaly uznání namítaných neuznaných základních životních potřeb za nezvládané. Závěry odůvodňuje druhý posudek a následně též rozhodnutí žalovaného v návaznosti na objektivizaci zdravotního stavu žalobkyně. Ke druhému posudku žalovaný uvádí, že splňuje požadavek úplnosti a přesvědčivosti. Posudkovou komisi při posuzování zavazuje platná a účinná legislativa. Při svém rozhodování musí vycházet z lékařských nálezů, sociálního šetření. Po vyhodnocení všech posudkově rozhodných skutečností zhodnotí, o jaký stupeň závislosti se jedná. Přitom musí být splněna podmínka dlouhodobosti nepříznivého zdravotního stavu. Při posuzování komise nemůže zohledňovat jiné skutečnosti než ty, které jsou rozhodné pro posouzení nároku na příspěvek na péči.
23. K neuznaným potřebám žalovaný opakuje, že je třeba, aby toto nezvládání mělo v doložené zdravotní dokumentaci medicínský korelát na podkladě těžké funkční poruchy. Samotná tvrzení žalobkyně tato zákonná kritéria nenaplňují. Podle podkladové dokumentace jsou její otoky na dolních končetinách pouze mírného stupně. Nejedná se tedy o rozsáhlé, masivní otoky, které by zásadním způsobem omezovaly hybnost dolních končetin. Posudková komise také neshledala podklad ve zdravotním stavu, pro který by se žalobkyně nemohla předklonit. Schopnost zvládat základní životní potřeby se hodnotí s využitím facilitačních prostředků, které vyrovnávají případné znevýhodnění a napomáhají nebo umožňují samostatnost (např. stolička ve sprchovém koutě, lžíce na obouvání atd.).
24. K sonografickému vyšetření ze dne 9. 4. 2026 žalovaný sděluje, že toto vyšetření proběhlo až po datu vydání rozhodnutí žalovaného. Neměl tedy lékařskou zprávu z vyšetření k dispozici, a proto k ní nemohl přihlížet.
IV. Posouzení věci soudem
25. Žaloba je důvodná.
a. Základní právní východiska
26. Právní úpravu poskytování příspěvku na péči obsahuje zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách (zákon o sociálních službách) a na něj navazující vyhláška č. 505/2006 Sb., (vyhláška).
27. Podle § 7 odst. 2 zákona o sociálních službách platí, že nárok na příspěvek na péči má osoba uvedená v § 4 odst. 1 zákona o sociálních službách, která „z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu potřebuje pomoc jiné fyzické osoby při zvládání základních životních potřeb v rozsahu stanoveném stupněm závislosti podle § 8 (…).“
28. Dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem se podle § 3 písm. c) zákona o sociálních službách rozumí takový zdravotní stav, který podle poznatků lékařské vědy trvá nebo má trvat déle než 1 rok, a který omezuje funkční schopnosti nutné pro zvládání základních životních potřeb.
29. Zákon rozlišuje čtyři stupně závislosti. Jednotlivé stupně závislosti se určují podle toho, kolik tzv. základních životních potřeb člověk nezvládne bez pomoci jiné osoby. Těchto potřeb je celkem deset: mobilita, orientace, komunikace, stravování, oblékání a obouvání, tělesná hygiena, výkon fyziologické potřeby, péče o zdraví, osobní aktivity a péče o domácnost (§ 9 odst. 1 zákona o sociálních službách). Jejich podrobnější vymezení pak uvádí příloha č. 1 k vyhlášce.
30. Podle § 2 vyhlášky se při hodnocení schopnosti osoby zvládat životní potřeby posuzuje, zda z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu je rozsah duševních, mentálních, tělesných a smyslových funkčních schopností dostatečný k pravidelnému zvládání základní životní potřeby a zda je fyzická osoba schopna rozpoznat, provést a zkontrolovat správnost zvládnutí životní potřeby. Přitom se přihlíží k tomu, zda dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav trvale ovlivňuje funkční schopnosti, k výsledku rehabilitace a k adaptaci na zdravotní postižení. Podle § 2a vyhlášky přitom platí, že k závěru o závislosti posuzovaného na pomoci jiné osoby při zajištění některé z životních potřeb postačí, pokud nezvládá byť jen jedinou z aktivit vyjmenovaných v této příloze.
31. Podle § 9 odst. 4 zákona o sociálních službách platí: „Při hodnocení schopnosti zvládat základní životní potřeby se hodnotí funkční dopad dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu na schopnost zvládat základní životní potřeby; přitom se nepřihlíží k pomoci, dohledu nebo péči, která nevyplývá z funkčního dopadu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu.“ Ustanovení § 9 odst. 5 zákona o sociálních službách doplňuje, že „[p]ro uznání závislosti v příslušné základní životní potřebě musí existovat příčinná souvislost mezi poruchou funkčních schopností z důvodu nepříznivého zdravotního stavu a pozbytím schopnosti zvládat základní životní potřebu v přijatelném standardu [zvýraznění doplnil soud]. Funkční schopnosti se hodnotí s využíváním zachovaných potenciálů a kompetencí fyzické osoby a využíváním běžně dostupných pomůcek, prostředků, předmětů denní potřeby nebo vybavení v domácnosti, veřejných prostor nebo s využitím zdravotnického prostředku.“
32. Ustanovení § 1 odst. 4 vyhlášky současně dodává, že „[z]a neschopnost zvládání základní životní potřeby se považuje stav, kdy porucha funkčních schopností dosahuje úrovně úplné poruchy nebo poruchy těžké, kdy i přes využívání zachovaných potenciálů a kompetencí fyzické osoby a využívání běžně dostupných pomůcek, prostředků, předmětů denní potřeby nebo vybavení domácnosti, veřejných prostor nebo s využitím zdravotnického prostředku nelze zvládnout životní potřebu v přijatelném standardu (…). Přijatelným standardem se rozumí zvládání základní životní potřeby v kvalitě a způsobem, který je běžný a obvyklý, a který umožňuje, aby tato potřeba byla zvládnuta bez každodenní pomoci jiné osoby.“ (zvýraznil soud)
33. Z § 25 odst. 3 zákona o sociálních službách vyplývá, že při posuzování stupně závislosti Institut posuzování zdravotního stavu vychází ze zdravotního stavu osoby doloženého nálezem vydaným poskytovatelem zdravotních služeb, z výsledku sociálního šetření a zjištění potřeb osoby, popřípadě z výsledků funkčních vyšetření a z výsledku vlastního vyšetření posuzujícího lékaře. Jak vyplývá z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu, z hodnocení těchto podkladů poté musí vycházet i odvolací orgán (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 4. 2014, čj. 3 Ads 63/2013-46).
34. Posudek je pak pro správní orgány stěžejním důkazem. Jeho povahou a požadavky, které je na něj třeba klást, se již opakovaně ve své rozhodovací činnosti zabýval Nejvyšší správní soud, podle kterého posudek musí být jednoznačný, určitý, úplný a přesvědčivý. Tyto náležitosti splňuje, pokud se v něm posudková komise vypořádá se všemi rozhodnými skutečnostmi, přihlédne k potížím udávaným účastníkem řízení, výsledkům sociálního šetření a lékařským zprávám. Své závěry musí posudková komise náležitě podložit a odůvodnit. Je nezbytné, aby posudek obsahoval vysvětlení, jakým způsobem posudková komise hodnotila veškeré posudkové podklady, které z nich považovala za relevantní, případně z jakého důvodu se od závěrů uvedených v některých z nich odchýlila. Posuzovaný zdravotní stav potom musí poté popsat dostatečně jasně a přesně, aby nevystávaly žádné další pochybnosti (srov. např. rozsudek ze dne 5. 3. 2015, čj. 6 Ads 299/2014-25, či ze dne 30. 1. 2019, čj. 6 Ads 34/2018-17).
35. Nejvyšší správní soud ve vztahu k nakládání s posudkem v řízení dovodil, že „se jedná sice o tzv. povinný důkaz, nicméně nikoliv o závazné stanovisko či závazný podklad rozhodnutí. Posudek podléhá hodnocení správního orgánu, jeho správnost není nikterak presumována. Ačkoliv odborné lékařské závěry posudku nepodléhají hodnocení správních orgánů, neboť k tomu nemají správní orgány odborné lékařské znalosti, nezbavuje je to povinnosti hodnotit provedené důkazy ve správním řízení, a tudíž i správnost posudku z hlediska jeho úplnosti a přesvědčivosti“ (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 3. 2010, č. j. 6 Ads 143/2009-60, a ze dne 22. 10. 2009, č. j. 3 Ads 48/2009-104). Pokud z podkladů lékařského posudku vyplývá, že posuzovaný některou z aktivit nutných pro celkové zvládnutí určité životní potřeby sám a bez pomoci jiné osoby nezvládá, a orgány lékařské posudkové služby přesto takovou základní životní potřebu považují za zvládanou, musí tento závěr dostatečně a přesvědčivě odůvodnit (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 4. 2014, č. j. 3 Ads 50/2013–32).
36. Podle § 8 odst. 2 písm. a) zákona o sociálních službách se pak osoba starší 18 let věku považuje za závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni I (lehká závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat tři nebo čtyři základní životní potřeby.
b. Aplikace uvedených východisek na případ žalobkyně
37. Žalobkyně v prvé řadě brojí proti tomu, že je rozhodnutí žalovaného vychází z nesprávně zjištěného skutkového stavu a nezohledňuje skutečný rozsah zdravotních omezení žalobkyně. Kromě žalovaným uznaných základních životních potřeb osobní aktivity a péče o domácnost žalobkyně totiž namítá, že nezvládá také mobilitu, tělesnou hygienu a oblékání a obouvání.
38. Posudkový lékař v prvním posudku shledal, že žalobkyně nezvládá dvě základní životní potřeby – mobilitu a péči o domácnost. Přitom v odůvodnění vycházel zejména ze skutkového stavu uvedeného v záznamu ze sociálního šetření (viz bod 3 a násl. výše).
39. Posudková komise ve druhém posudku však poté již mobilitu jako základní životní potřebu, kterou žalobkyně nezvládá, neuznala. Uznala naopak osobní aktivity a péči o domácnost. Vycházela přitom z odborné lékařské dokumentace. Uvedla, že se v oblasti pohybového aparátu žalobkyně neprokázala těžká funkční porucha, protože nemá celkovou ztuhlost páteře, její dolní končetiny neztratily svoji opěrnou a dynamickou funkci, není u ní paréza ani plegie či závažné svalové oslabení na končetinách. Lékaři nezjistili ani žádnou závažnou nestabilitu stoje a chůze, nosné klouby nejsou těžce omezené ve svém pohybovém rozsahu. Žalobkyně může jít krok za krokem s případným užitím kompenzačních pomůcek. Je schopna změny polohy těla, sedu, stoje a přemístění. Chůzi zvládá svým tempem s případným odpočinkem. Ve zdravotním stavu, který je stabilizovaný, komise nezjistila podklad pro neschopnost chůze, včetně opuštění domu a ujití požadovaného vzdálenostního intervalu. Stav dolních končetin – tedy absentující těžká kloubní porucha a závažné paretické postižení a dále nyní stabilizovaný interní stav – umožňují i chůzi po schodech svým tempem. Stejně tak i nástup a výstup z dopravního prostředku.
40. Posudková komise ve druhém posudku sama uvádí, že posudkový lékař v prvním posudku uznal jako nezvládanou základní životní potřebu mobilitu. Pro tuto skutečnost však ve druhém posudku posudková komise neshledala podklad. Žalobkyni jistě limituje únava a nevýkonnost pro fyzicky náročné aktivity. Nicméně za fyzicky náročnou aktivitu nelze považovat běžnou chůzi – při uvedeném stavu žalobkyně zvládne chodit krok za krokem, samostatně opustit svůj byt a svým tempem ujít alespoň 200 metrů. Svým tempem a s případným odpočinkem také vystoupá alespoň jedno patro. Kardiopulmonálně je kompenzována a může samostatně nastoupit a vystoupit z dopravního prostředku.
41. Podle přílohy vyhlášky se za schopnost zvládat základní životní potřebu mobility považuje stav, ve kterém osoba je schopna zvládat vstávání a usedání, stoj, zaujímat a měnit polohy, pohybovat se chůzí krok za krokem, popřípadě i s přerušováním zastávkami, v bytě a běžném terénu v dosahu alespoň 200 metrů, a to i po nerovném povrchu, otevírat a zavírat dveře, chůzi po schodech v rozsahu jednoho patra směrem nahoru i dolů, nastupovat a vystupovat z dopravních prostředků včetně bariérových, a používat je.
42. Ve vztahu k základní životní potřebě mobility soud shledal rozpory mezi výsledky sociálního šetření (promítnutými i do prvního posudku) a posudkovými závěry obsaženými ve druhém posudku. Posudkový lékař v rámci prvního posudku totiž na rozdíl od posudkové komise uznal mobilitu za nezvládanou. To odpovídalo i výsledkům sociálního šetření, podle kterého žalobkyně nevyjde schody v rozsahu jednoho patra. Dále také v běžném rovném terénu s doprovodem ujde vzdálenost do 100 metrů a ve stoji se po chvíli musí posadit (blíže viz bod 3).
43. Druhý posudek oproti tomu pouze zkratkovitě konstatuje jednotlivé závěry, které mají vyplývat z lékařských zpráv. Není z něj však vůbec zřejmé, z jakého důvodu se posudková komise tak výrazně odklonila od hodnocení posudkového lékaře v prvním posudku. Ačkoliv posudková komise konstatuje tuto změnu závěru, nelze její věcnou argumentaci (viz bod 39 výše) považovat za přesvědčivou.
44. Posudková komise navíc také vůbec nezohledňuje výsledek sociálního šetření. Nijak blíže neodůvodňuje, jakým způsobem dospěla k tomu, že je žalobkyně schopna ujít právě 200 metrů, které jsou hraniční hodnotou pro zvládání potřeby mobility, a nikoliv 100 metrů, jak uváděl první posudek a záznam ze sociálního šetření. Stejně tak je rozporný závěr o tom, zda je žalobkyně schopna vyjít schody v rozsahu jednoho patra či zda je schopna stát. První posudek navíc hovoří o schopnosti žalobkyně cestovat osobním autem, nikoliv generálně dopravními prostředky.
45. Posudková komise ve druhém posudku uvádí, že při posouzení vychází z lékařské dokumentace. Při srovnání doložených podkladů pro první a druhý posudek soud však shledal, že žalobkyně nepřiložila relevantní lékařskou dokumentaci, kterou by bylo možno tuto změnu odůvodnit. Jako podklad k druhému posudku nově pouze přiložila gastroenterologický nález, chirurgický nález, plicní nález, kardiologický nález a laboratorní výsledky. Jediným relevantním ve věci „pohybového aparátu“ žalobkyně by mohl být pouze chirurgický nález. Ten však řeší pouze zdravotní obtíže žalobkyně týkající se hemoroidů. Veškeré změny závěrů ohledně zdravotního stavu žalobkyně oproti prvnímu posudku tedy nelze považovat za dostatečně odůvodněné a podložené.
46. Z celého spisu je navíc zřejmé, že problémy s mobilitou žalobkyně mají svůj původ v cirhóze jater. Rozsáhlá argumentace žalovaného, která uvádí, že páteř žalobkyně není ztuhlá ani netrpí parézou či plegií (viz bod 38), je zjevně nepřiléhavá. Soud tudíž shledal, že posudková komise a poté žalovaný dostatečně a srozumitelně s oporou ve spisových podkladech neodůvodnili, proč neuznávají mobilitu žalobkyně jako nezvládanou. Námitku žalobkyně týkající se neuznání základní životní potřeby mobility tedy soud shledal důvodnou.
47. Žalobkyně dále namítá také svou neschopnost plnit základní životní potřebu tělesné hygieny. V tomto případě se posouzení úřadem práce i žalovaným shodovalo. V obou případech uvádí, že žalobkyně je tělesné hygieny schopna a nelze tak tuto potřebu uznat jako nezvládanou.
48. Příloha vyhlášky pod písm. f) stanovuje, že za schopnost zvládat základní životní potřebu tělesné hygieny se považuje stav, kdy osoba je schopna použít hygienické zařízení, dodržovat tělesnou hygienu, mýt si a osušovat si jednotlivé části těla, provádět celkovou hygienu, česat se, provádět ústní hygienu, holit se.
49. Co se týče tělesné hygieny obecně, žalovaný vychází ze znění druhého posudku a v odůvodnění svého rozhodnutí rozebírá jednotlivé „složky“ této základní životní potřeby. Poukazuje zejména na možnost využití běžných pomůcek k zajištění lepší stability jako je např. protiskluzová podložka, stolička a madla. Z těchto důvodů žalovaný tuto potřebu neuznal. Žalobkyně navíc ani v žalobě neuvedla relevantní důvody, které by tuto neschopnost odůvodňovaly. Pouze konstatuje, že není schopna se ohnout a provést hygienu dolní poloviny těla, aniž by například uvedla, že není schopna takto učinit ani s využitím facilitačních pomůcek. Z toho důvodu dává soud žalovanému za pravdu a ve vztahu k tělesné hygieně neshledává žalobní argumentaci za důvodnou.
50. Kromě toho žalobkyně tvrdí, že nezvládanou životní potřebou je rovněž oblékání a obouvání. V tomto se však rovněž prvostupňové rozhodnutí shoduje s rozhodnutím žalovaného. Shodně uvádějí, že tu nejsou důvody, pro které by měli uznat tuto potřebu jako nezvládanou. Žalobkyně v odvolání uváděla, že samo prvostupňové rozhodnutí uvádí, že jí obuv a ponožky musí obouvat jiná osoba, protože se nemůže předklonit. Navíc poukazuje na lékařskou zprávu, která potvrzuje mírné otoky kolem kotníků a noční křeče v lýtkách. Tyto obtíže spolu s lehkou dušností činí samostatné obouvání a oblékání spodních částí oděvu fyzicky nemožným.
51. Již prvostupňové rozhodnutí však upřesnilo, že při hodnocení se berou v úvahu facilitátory – tedy např. nazouváky obuvi, navlékače ponožek, suché zipy, volný oděv, nazouvací obuv atd. Shledalo tedy, že tu vzhledem k absenci těžkých funkčních omezení není medicínský důvod nezvládnout s pomocí facilitátorů potřebu oblékání a obouvání. Žalobkyně navíc v žalobě argumentuje pouze tím, že se nedokáže ohnout pro obutí. Neuvádí však jakékoliv skutečnosti, které by odůvodňovaly, že to nezvládne ani s pomocí právě zmíněných facilitátorů. I tuto námitku žalobkyně tedy soud shledává nedůvodnou.
52. Soudu proto shrnuje, že námitky týkající se neuznání základní životní potřeby tělesné hygieny a oblékání a obouvání nejsou nedůvodné. Ve vztahu k námitce týkající se mobility však soud důvodnost shledal.
53. Je však třeba dodat, že soud současně netvrdí, že žalobkyně definitivně nezvládá potřebu mobility, Takový závěr by byl v tuto chvíli předčasný. Soud jen tvrdí, že druhý posudek a rozhodnutí žalovaného na výše rozebrané pochybnosti nedávají přezkoumatelnou odpověď. Posudková komise se s obsahem sociálního šetření nevypořádala dostatečným způsobem. V dalším řízení tedy žalovaný konkrétně a jmenovitě vypořádá obsah sociálního šetření ve vztahu k neuznané základní životní potřebě mobility.
V. Závěr a náklady řízení
54. Skutkový stav, který vzal žalovaný za základ napadeného rozhodnutí, vyžaduje zásadní doplnění. Pro tuto vadu soud zrušil jeho rozhodnutí podle § 76 odst. 1 písm. b) soudního řádu správního a vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 soudního řádu správního). V dalším řízení žalovaného váže právní názor soudu (§ 78 odst. 5 soudního řádu správního).
55. Žalobkyni vzniklo právo na náhradu nákladů řízení. Žádné ovšem neuplatnila. Proto jí soud náhradu nákladů řízení nepřiznal. Žalovanému jako neúspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladů řízení nevzniklo (§ 60 odst. 1 soudního řádu správního).
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení podat kasační stížnost u Nejvyššího správního soudu. Pokud kasační stížnost proti tomuto rozsudku nebude svým významem podstatně přesahovat vlastní zájmy stěžovatele, Nejvyšší správní soud ji odmítne pro nepřijatelnost. V řízení o kasační stížnosti musí stěžovatele zastupovat advokát. To neplatí, pokud má stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které se vyžaduje pro výkon advokacie.
Brno, 28. července 2026
Martin Kopa, v. r.
samosoudce