Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
1 A 13/2026 - 37.pdf
PDF · 0 B
No categories available
1 A 13/2026 - 37
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Darinou Michorovou ve věci
žalobkyně: A. S., narozená X,
státní příslušnost Ukrajina,
bytem X,
proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra,
se sídlem Nad Štolou 936/3, Poštovní schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7,
o žalobě ze dne 9. 4. 2026 na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného, spočívajícím ve vrácení žádosti žalobkyně o udělení dočasné ochrany dne 30. 3. 2026 jako nepřijatelné,
takto:
I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobkyni vrátil dne 30. 3. 2026 její žádost o dočasnou ochranu, zaevidovanou pod č. j. OAM-0384832/DO-2026, jako nepřijatelnou z důvodu podle § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 65/2022 Sb., byl nezákonný.
II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobkyně spočívající v posuzování její žádosti o dočasnou ochranu z důvodu podle § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 65/2022 Sb. jako nepřijatelné.
III. Žaloba se v rozsahu, ve kterém se žalobkyně domáhá ochrany před nezákonným zásahem žalovaného, spočívajícím ve vrácení žádosti žalobkyně o udělení dočasné ochrany dne 30. 3. 2026, zaevidované pod č. j. OAM-0384832/DO-2026, jako nepřijatelné z důvodu podle § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 65/2022 Sb., se zamítá.
IV. Žaloba se v rozsahu, ve kterém se žalobkyně domáhá toho, aby soud přikázal žalovanému, aby obnovil stav před vrácením žádosti žalobkyně o dočasnou ochranu ze dne 30. 3. 2026, zaevidovanou pod č. j. OAM-0384832/DO-2026, zamítá.
V. Žalobkyni se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
VI. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. Žalobkyně je státní občankou Ukrajiny. Dne 30. 3. 2026 podala žádost o dočasnou ochranu, evidovanou žalovaným pod čj. OAM-0384832/DO-2026. Ve své žádosti uvedla, že dne 24. 2. 2022 se nacházela na území Bulharska, kde i získala tento typ pobytového oprávnění od 28. 4. 2022, které je nadále platné. Téhož dne jí žalovaný žádost vrátil jako nepřijatelnou. Ve vrácené žádosti uvedl dva důvody nepřijatelnosti, zaprvé z důvodu, že žalobkyně je nebo byla držitelkou dočasné ochrany v jiném členském státě Evropské unie (dále též jen „EU“) nebo Schengenského prostoru (konkrétně Bulharsko), a bylo učiněno prohlášení podle § 3 odst. 3 lex Ukrajina, zadruhé z důvodu, že nebylo prokázáno, že by žalobkyně byla osobou podle § 3 lex Ukrajina.
2. Vrácení žádosti jako nepřijatelné žalobkyně považovala za nezákonný zásah, proto se podanou žalobou nyní domáhá vydání rozsudku, kterým by soud konstatoval nezákonnost zásahu, zakázal žalovanému pokračovat v porušování jejích práv a přikázal mu obnovit stav před vrácením žádosti.
II. Obsah žaloby
3. Žalobkyně v podané žalobě uvedla, že opravdu měla dříve udělenou dočasnou ochranu v Bulharsku, je tedy zřejmé, že je osobou dle § 3 lex Ukrajina. Pokud žalovaný měl pochybnosti o tom, že se skutečně jedná o osobu dle § 3 lex Ukrajina, měl žalobkyni vyzvat k doložení dalších dokladů k prokázání této skutečnosti.
4. Dále žalobkyně pojednala o novém důvodu pro nepřijetí žádosti podle § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina, který je v rozporu s právem EU. K tomu odkázala na řadu rozsudků správních soudů, včetně rozsudku Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 3. 4. 2025, čj. 1 Azs 174/2024-42, č. 4682/2025 Sb. NSS, jakož i na rozsudek Soudního dvora EU (dále jen „SDEU“) ze dne 27. 2. 2025 ve věci C-753/23, Krasiliva (dále jen „rozsudek ve věci Krasiliva“).
5. Součástí žaloby byl též návrh na vydání předběžného opatření, který zdejší soud zamítl usnesením ze dne 14. 5. 2026, čj. 1 A 13/2026-21.
III. Vyjádření žalovaného
6. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že žádost žalobkyně vyhodnotil jako nepřijatelnou ze dvou důvodů uvedených v § 5 odst. 1 písm. b), f) lex Ukrajina. Žalobkyně sama uvedla do tiskopisu žádosti, že před 24. 2. 2022 nepobývala na Ukrajině, ale nacházela se na území Bulharska.
7. K prvnímu důvodu zamítnutí žádosti [§ 5 odst. 1 písm. b) lex Ukrajina] žalovaný nejdříve shrnul relevantní právní úpravu a poté uvedl, že žalobkyně sice je občankou Ukrajiny, před rozhodným datem však nepobývala na území Ukrajiny, což sama deklarovala ve své žádosti. Žalovaný tak považoval tuto skutečnost za prokázanou a v takovém případě žalobkyně nesplnila podmínku podle čl. 2 rozhodnutí Rady 2022/382. Žalovaný přitom odkazoval na judikaturu k pojmu „pobývat na území Ukrajiny“, který je potřeba vykládat extenzivně jako dlouhodobější a stálejší pobyt na Ukrajině s těžištěm zájmů v této zemi (rozsudek zdejšího soudu sp. zn. 18 A 54/2023). Současně však poukázal na další judikaturu zdejšího soudu, podle které pokud žadatel existenci těžiště zájmů neprokáže nebo ani nijak netvrdí, není na žalovaném, aby aktivně vyhledával skutečnosti, které by odůvodňovaly udělení dočasné ochrany (např. věc 23 A 8/2026). K tomu též připomněl judikaturu NSS. Dodal, že mezi situací v zemi původu a jejím opuštěním musí existovat příčinná souvislost, nepostačuje pouze skutečnost, že se osoba nemůže bezpečně a trvale vrátit do země původu kvůli tamní situaci. Proto na udělení dočasné ochrany nemají nárok ti občané Ukrajiny, kteří se před 24. 2. 2022 nacházeli mimo území Ukrajiny, ať už z důvodu práce, studia, dovolené, rodinných či zdravotních důvodů apod.
8. Dále žalovaný zdůraznil časovou prodlevu mezi odcestováním z Ukrajiny (před 24. 2. 2022) a prvním podáním žádosti o udělení dočasné ochrany, který činí více než 3 roky, z čehož dovozuje snahu žalobkyně nesprávně využít tento institut. Odkázal přitom i na Operační pokyny k provádění prováděcího rozhodnutí Rady 2022/382, které sám NSS označil za relevantní soft law. Žalobkyně tak dle žalovaného nepobývala na území Ukrajiny před 24. 2. 2022, a to ani při aplikaci extenzivního výkladu, a mezi ruskou invazí a jejím příchodem do ČR, resp. EU, není žádná příčinná souvislost.
9. K druhému důvodu zamítnutí žádosti [§ 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina] žalovaný uvedl, že v platformě pro výměnu informací Temporary Protection Platform žalobkyně stále disponuje dočasnou ochranou poskytnutou jí Bulharsku. Dle cit. ustanovení postačuje, že dočasnou ochranu, resp. povolení k pobytu, někdy získala. Žalovaný ještě v srpnu 2025 odeslal Evropské komisi oznámení o riziku vyčerpání kapacit (§ 3 odst. 3 lex Ukrajina). Tento nový důvod nepřijatelnosti žádosti se nepříčí právu EU. Žalovaný rovněž navrhl, aby soud položil předběžnou otázku SDEU stran souladu použitého § 5 odst. 1 písm. f) téhož zákona s právem EU. Ke svému vyjádření přiložil rozhodnutí Landratsamt Erzgebirgskreis (Okresní úřad Krušné hory) ze dne 14. 11. 2025, čj. 103.1/25-350-20251490/LiS, a jeho strojový překlad (dále jen „rozhodnutí Okresního úřadu Krušné hory“).
IV. Posouzení věci Městským soudem v Praze
10. Městský soud v souladu s § 82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), přezkoumal popsaný skutkový děj. O věci rozhodl bez jednání, jelikož byly splněny podmínky § 51 odst. 1 s. ř. s. a bylo možno rozhodnout na základě listinných důkazů, k nimž měli možnost oba účastníci řízení se vyjádřit a které jsou jim známy. Podkladem pro rozhodnutí soudu je primárně tiskopis žádosti o dočasnou ochranu, který žalobkyně u žalovaného podala, a který jí žalovaný vrátil. Obsah tohoto dokumentu je oběma účastníkům řízení z povahy věci dobře znám a posouzení důvodnosti žaloby záleží na zodpovězení právní otázky.
11. Žaloba je přípustná. Závěry rozsudku NSS ze dne 3. 4. 2025, čj. 1 Azs 174/2024-42, bod [26], a rozsudku ve věci Krasiliva, k otázce přípustnosti je třeba bez dalšího vztáhnout i na věci týkající se nepřijatelnosti žádosti dle § 5 odst. 1 lex Ukrajina.
12. Ochranu podle § 82 a násl. s. ř. s. může správní soud poskytnout tehdy, jsou-li kumulativně splněny podmínky, aby žalobce byl přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením („zásahem“ v širším smyslu) správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka), a byly zaměřeny přímo proti němu nebo v jejich důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka). Není-li byť jen jediná z uvedených podmínek splněna, nelze žalobci ochranu podle § 82 a násl. s. ř. s. poskytnout (srov. rozsudek NSS ze dne 17. 3. 2008, čj. 2 Aps 1/2005-65, č. 603/2005 Sb. NSS).
13. V posuzované věci jsou splněny první, druhá a pátá podmínka, neboť vrácení žádosti o dočasnou ochranu žalobkyni pro nepřijatelnost představuje přímý zásah do jejích práv, a to bez ohledu na to, že jí byla již v minulosti dočasná ochrana udělena v jiném členském státě EU. Jde-li o hodnocení tohoto úkonu, lze vyjít z existující judikatury, podle které bránění v podání žádosti či její nepřijetí mohou představovat nezákonný zásah (srov. rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 30. 5. 2017, čj. 10 Azs 153/2016-52, č. 3601/2017 Sb. NSS). Čtvrtá podmínka testu je taktéž splněna. Zbývá tedy posoudit, zda žalovaný postupoval v souladu s právními předpisy, pokud žádost o dočasnou ochranu vrátil žalobkyni jako nepřijatelnou.
14. Žalobkyně předně zcela obecně namítla, že měla dříve udělenou dočasnou ochranu v Bulharsku, je tedy zřejmé, že je osobou dle § 3 lex Ukrajina, a pokud měl žalovaný o této skutečnosti pochybnosti, měl ji vyzvat k doplnění žádosti. Soud v míře obecnosti odpovídající argumentaci žalobkyně přezkoumal zákonnost vrácení žádosti žalobkyni z důvodu podle § 5 odst. 1 písm. b) lex Ukrajina, jako nepřijatelné.
15. Podle § 5 odst. 1 písm. b) lex Ukrajina žádost o udělení dočasné ochrany je nepřijatelná, jestliže je podána cizincem, který není uveden v § 3 citovaného zákona. V § 3 lex Ukrajina jsou vymezeny osoby, na něž se lex Ukrajina vztahuje. Podle odstavce 1 tohoto ustanovení uděluje žalovaný dočasnou ochranu cizincům, na které se povinně vztahuje prováděcí rozhodnutí Rady 2022/382 Rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana, kterými je Česká republika vázána
.
16. V prováděcím rozhodnutí Rady 2022/382, jež aktivovalo stav hromadného přílivu osob, jak jej předpokládá směrnice o dočasné ochraně Směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. července 2001 o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími
, jsou takové osoby vymezeny zejména jako ukrajinští státní příslušníci pobývající na Ukrajině před 24. 2. 2022 (dále též jen „rozhodné datum“), kteří byli z Ukrajiny vysídleni dne 24. 2. 2022, nebo po tomto datu, v důsledku vojenské invaze ruských ozbrojených sil [čl. 2 odst. 1 písm. a)]. Pro přiznání postavení osoby oprávněné podle § 3 lex Ukrajina je tak zapotřebí kumulativního splnění podmínky (i) pobytu na Ukrajině před 24. 2. 2022 a (ii) vysídlení z Ukrajiny dne 24. 2. 2022 nebo po tomto datu v důsledku vojenské invaze ruských ozbrojených sil.
17. Uvedené podmínky však žalobkyně nesplňuje. Soud z žádosti o poskytnutí dočasné ochrany ověřil, že žalobkyně v ní uvedla, že ke dni 24. 2. 2022 pobývala v Bulharsku. Mezi účastníky řízení tak o této skutečnosti není sporu. Nic dalšího přitom k tomuto údaji neuvedla.
18. Otázkou, co dle uvedené právní úpravy znamená „pobývat na území Ukrajiny“, se zabývala též judikatura správních soudů, na kterou částečně odkázal i žalovaný ve svém vyjádření k žalobě, která řešila otázku, zda státní příslušník Ukrajiny, který měl před 24. 2. 2022 platné dlouhodobé vízum v bezpečné zemi, spadá do okruhu osob uvedených v § 3 lex Ukrajina. Podle této judikatury by žadatel o dočasnou ochranu měl na Ukrajině přede dnem 24. 2. 2022 dlouhodobě pobývat, tzn. žít tam, mít tam bydliště i těžiště svých zájmů (zejména rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 8. 2023 čj. 18 A 54/2023-32, z něhož následně vycházely další rozsudky zdejšího soudu, např. ve věci sp. zn 5 A 83/2024, který byl potvrzen rozsudkem NSS ze dne 20. 5. 2025, čj. 4 Azs 225/2024-20).
19. Byť podstatou právě projednávané věci není spor o to, zda žalobkyni z okruhu osob dle § 3 lex Ukrajina diskvalifikuje jiné pobytové oprávnění v podobě dlouhodobého víza, neboť toto netvrdila, ani nedokládala, pro přiznání povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany musí nezbytně podmínku podle § 3 citovaného zákona splňovat. Tuto podmínku by splňovala, i pokud by tvrdila a prokázala, že přestože se v rozhodný den nacházela na území Bulharska, bydliště a těžiště jejich zájmů zůstalo na Ukrajině.
20. Žalobkyně se však nepokusila okolnosti, resp. místo svého pobytu k rozhodnému datu jakkoliv blíže konkretizovat či rozporovat; neuvedla, natož nedoložila žádné důkazy, z nichž by vyplývalo, že se ke dni 24. 2. 2022 vrátila na území Ukrajiny a pobývala tam, či že by tam měla těžiště svých zájmů. V souladu s dispoziční zásadou je přitom na žalobkyni, která by měla uvádět alespoň minimální tvrzení o těžišti jejich životních zájmů. Z ničeho tedy nevyplývá, že žalobkyně by na Ukrajině před rozhodným datem dlouhodobě pobývala (měla tam bydliště i těžiště svých zájmů), nebo že by byla z ní vysídlena v důsledku vojenské invaze ruských ozbrojených sil. Soud má za to, že v řízení bylo žalovaným prokázáno, že žalobkyně se ke dni 24. 2. 2022 zdržovala na území členských států EU, konkrétně v Bulharsku, a nikoliv na Ukrajině. Správní orgán tak neměl důvod o tomto údaji pochybovat a žalobkyni dále k jejímu prokázání jakkoliv vyzývat. Prosté žalobní tvrzení žalobkyně ohledně udělení povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany v Bulharsku bez dalšího tvrzení a doložení přitom nelze považovat za dostatečné ke zpochybnění závěru žalovaného, resp. k prokázání splnění této podmínky. Není přitom úlohou soudu za žalobkyni nyní domýšlet důvody, pro které měl žalovaný přijmout její žádost o dočasnou ochranu z uvedeného důvodu.
21. Z předložené kopie cestovního pasu vydaného dne 20. 3. 2025, tj. až po udělení dočasné ochrany v Bulharsku (28. 4. 2022), přitom vyplynuly pouze dvě razítka, a to ze dne 31. 8. 2025 prokazující vstup žalobkyně do Rumunska, a ze dne 19. 11. 2025 prokazující její vstup do Polska. Její cestovní doklad proto nelze použít na podporu jejich tvrzení.
22. S ohledem na shora uvedené vyhodnotil soud obranu žalobkyně postavenou na toliko obecném tvrzení o nemožnosti označit její žádost za nepřijatelnou z titulu, že jí byla dočasná ochrana již v minulosti udělena v jiném členském státě EU, za nedůvodnou. Postup žalovaného při odmítnutí přijetí žádosti o udělení dočasné ochrany podle § 5 odst. 1 písm. b) lex Ukrajina tak soud na základě shora uvedeného neshledal nezákonným.
23. Dále žalobkyně namítla nezákonnost posouzení její žádosti jako nepřijatelné podle § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina.
24. Podle § 5 odst. 1 písm. c), d) a f) lex Ukrajina [ž]ádost o udělení dočasné ochrany je nepřijatelná, jestliže:
c) je podána cizincem, který o dočasnou nebo mezinárodní ochranu požádal v jiném členském státě Evropské unie,
d) je podána cizincem, kterému byla udělena dočasná nebo mezinárodní ochrana v jiném členském státě Evropské unie,
f) je podána cizincem, který je nebo byl držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě Evropské unie nebo státě uplatňujícím Schengenský hraniční kodex v plném rozsahu, poté, co Ministerstvo vnitra Evropské komisi zaslalo oznámení podle § 3 odst. 3.
25. Jakkoli v nynější věci se soud zabývá nepřijatelností žádosti dle § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina, na tento důvod nepřijatelnosti je třeba – i s ohledem na jeho vymezení – nahlížet ve smyslu dosavadní judikatury k důvodům nepřijatelnosti dle písm. c) a d). Ostatně i žalovaný ve vyjádření k žalobě omezil valnou většinu svých argumentů na to, že z práva EU nelze dovodit právo žadatelů přemístit se do jiného členského státu (sekundární pohyb).
26. Jelikož je zjevné, že si žalovaný dosud neosvojil závěry dosavadní judikatury k nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu dle § 5 odst. 1 písm. c) a d) lex Ukrajina, soud mu i v kontextu nynějšího případu připomíná již citovaný rozsudek SDEU ve věci Krasiliva, na nějž NSS navázal „dubnovou judikaturou“ v rozsudcích ze dne 1. 4. 2025, čj. 5 Azs 273/2023-27, č. 4683/2025 Sb. NSS, ze dne 3. 4. 2025, čj. 1 Azs 336/2024-42, a mnoha dalších. Městský soud již zohlednil rovněž navazující argumentaci žalovaného (viz např. rozsudky ze dne 23. 4. 2025, čj. 10 A 6/2025-61, ze dne 30. 4. 2025, čj. 5 A 36/2025-38, ze dne 13. 6. 2025, čj. 11 A 55/2025-37, atd.). Soud v projednávané věci neshledal důvody se od svých dřívějších závěrů odchýlit. I když žalovaný konstantně polemizoval se závěry dubnové judikatury, během několika posledních měsíců nevznesl racionální a závažné konkurující důvody, které by ji vyvrátily (srov. rozsudek NSS ze dne 17. 7. 2025, čj. 1 Azs 111/2025-34, bod [17] a násl.).
27. Ty samé výtky, které žalovaný repetitivně snášel proti závěrům ustálené judikatury stran institutu nepřijatelnosti dle § 5 odst. 1 písm. c) a d) lex Ukrajina, přitom provází i nynější případ. Přestože žalovaný shledal nynější žádost nepřijatelnou dle nového důvodu nepřijatelnosti, na posouzení žaloby plně dopadají východiska dřívější dubnové judikatury. Ta se uplatní zejména s ohledem na konstrukci § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina, který stejně jako nepřijatelnost dle § 5 odst. 1 písm. c) a d) lex Ukrajina z věcného přezkumu diskvalifikuje žádosti cizinců, již jsou nebo byli držiteli dočasné ochrany v jiném členském státě EU (první podmínka). K této samostatné původní (byť formulačně upravené) podmínce [oproti § 5 odst. 1 písm. c) a d) lex Ukrajina] pak v podobě nepřijatelnosti dle písm. f) přibyla další nová (svou povahou kumulativní) podmínka, aby žádosti o dočasnou ochranu, která splnila první podmínku, předcházelo také oznámení podle § 3 odst. 3 lex Ukrajina, kterým Ministerstvo vnitra zpravilo Evropskou komisi o riziku vyčerpání kapacit pro zvládání následků plynoucích z hromadného přílivu vysídlených osob a o potřebě přijetí opatření k zajištění rovnováhy mezi členskými státy (druhá podmínka).
28. Pokud jde o posouzení první podmínky, první část § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina představuje pouze přeformulované a sloučené podmínky nepřijatelnosti dle § 5 odst. 1 písm. c) a d) téhož zákona. Dle názoru soudu tedy nadále zůstává klíčovým, že cizinci (žadateli) vzniká nárok na přiznání dočasné ochrany již na základě čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně, pokud splňuje podmínky čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382. Současně s tím žadateli vzniká také nárok zvolit si hostitelský členský stát. Nebude-li pak vůči němu uplatněn čl. 11 směrnice o dočasné ochraně, vzniká mu rovněž právo přemístit svůj pobyt do jiné zvolené členské země EU. Jinak by výluka z aplikace čl. 11 směrnice o dočasné ochraně postrádala smysl. Jde-li o teze žalovaného, jak vykládat čl. 15 a 26 směrnice o dočasné ochraně, soud odkazuje např. na již citovaný rozsudek zdejšího soudu sp. zn. 10 A 6/2025, body [15] a [16]. Čl. 15 představuje minimální standard a čl. 26 lze uplatnit jen se souhlasem dotčeného žadatele (srov. i recitál 12 směrnice o dočasné ochraně). Skutečnost, že směrnice o dočasné ochraně skutečně blíže neupravuje konkrétní případy druhotného pohybu žadatelů, neznamená, že jej zakazuje, jak mylně namítá žalovaný. Jakkoli se tomu žalovaný brání, žádost o dočasnou ochranu není správní orgán oprávněn vrátit jako nepřijatelnou z toho důvodu, že žadatel již předtím požádal o povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany nebo že mu již jiný členský stát EU takové povolení udělil.
29. Zjistí-li žalovaný při podání žádosti oprávněné osoby o povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany, že tato osoba je vedena v informačním systému členských států (TPP) jako osoba, která měla udělenou dočasnou ochranu (ia) nebo stále disponuje povolením k pobytu za účelem dočasné ochrany (tp) v jiném členském státě EU, je povinen takovou žádost přijmout a vést o ní řádné správní řízení. V rámci řízení je povinen poučit oprávněnou osobu o jejích právech a v návaznosti na její případná tvrzení, důkazní návrhy či jiné procesní kroky ověřit, zda jí povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany bylo jiným členským státem skutečně uděleno a zda dosud, tedy ke dni rozhodování správního orgánu, trvá. Pokud by dočasná ochrana v jiném členském státě trvala, žalovaný musí takového žadatele poučit o nemožnosti čerpání práv plynoucích z dočasné ochrany ve více členských státech současně. Jestliže bude žadatel na své žádosti dále trvat s tím, že chce tato práva nově čerpat výlučně v ČR, žalovaný ověří, zda vydáním povolení k pobytu na území ČR dojde dle práva dotčeného hostitelského státu automaticky k zániku předchozího pobytového oprávnění. V případě kladného zjištění žalovaný vydá oprávnění k pobytu. V případě negativního zjištění, resp. pokud se nepodaří relevantní právní úpravu v hostitelském členském státě vůbec zjistit, vyzve žadatele, aby sám v přiměřené lhůtě učinil kroky k ukončení pobytového oprávnění v jiném hostitelském státě. K tomu žalovaný poskytne potřebnou součinnost.
30. Žalovaný nevyvrátil závěry judikatury, dle nichž žadatel o povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany, který měl v minulosti udělenou dočasnou ochranu v jiném členském státě EU, může opětovně žádat o dočasnou ochranu v ČR. V důsledku toho, že žalobkyni vrátil žádost jako nepřijatelnou, vůbec neřešil okolnosti získání či ztráty předchozí získané dočasné ochrany.
31. Na právě uvedeném nic nemění ani „aktualizační“ prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460 o prodloužení dočasné ochrany zavedené prováděcím rozhodnutím (EU) 2022/382, jež nabylo účinnosti 13. 8. 2025 (k tomu podrobně např. rozsudek NSS ze dne 11. 9. 2025, čj. 1 Azs 126/202528, bod [11] a násl., a na něj navazující judikaturu). Podstatné je, že z aktualizačního prováděcího rozhodnutí ani z jeho preambule neplyne, že by členský stát mohl žádost mechanicky procesně odmítnout jako nepřijatelnou bez toho, aby ji „propustil“ k věcnému posouzení.
32. Konečně k druhé podmínce. V důsledku novely č. 314/2025 Sb., která do lex Ukrajina vložila § 5 odst. 1 písm. f), žalovaný mohl od 3. 9. 2025 jako nepřijatelnou shledat žádost, pokud cizinec je nebo byl držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě Evropské unie nebo státě uplatňujícím Schengenský hraniční kodex v plném rozsahu, poté, co Ministerstvo vnitra Evropské komisi zaslalo oznámení podle § 3 odst. 3.
33. Podle § 3 odst. 3 lex Ukrajina zašle Ministerstvo vnitra Evropské komisi oznámení o riziku vyčerpání kapacit pro zvládání následků plynoucích z hromadného přílivu vysídlených osob a potřebě přijetí opatření k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob. Oznámení podle věty první zveřejní Ministerstvo vnitra na svých internetových stránkách.
34. Podle čl. 25 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně členské státy přijímají osoby oprávněné požadovat dočasnou ochranu v duchu solidarity Společenství. Vyjádří číselně nebo v obecných rysech, jaká je jejich kapacita pro přijetí těchto osob. Tyto informace se zařadí do rozhodnutí Rady uvedeného v článku 5. Po přijetí tohoto rozhodnutí mohou členské státy prostřednictvím oznámení Radě a Komisi oznámit další kapacity pro přijetí. Tyto informace se bez prodlení předají UNHCR. Dle odst. 3 téhož ustanovení platí, že pokud počet osob oprávněných požadovat dočasnou ochranu překročí v důsledku náhlého a hromadného přílivu kapacitu pro přijetí uvedenou v odstavci 1, posoudí Rada neprodleně situaci a přijme vhodná opatření včetně doporučení, aby daným členským státům byla poskytnuta další pomoc.
35. Soud předesílá, že tuto druhou podmínku aktivují správní orgány, konkrétně žalovaný, a to tím, že Evropské komisi doručí oznámení o riziku vyčerpání kapacit pro zvládání následků plynoucích z hromadného přílivu vysídlených osob a potřebě přijetí opatření k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob.
36. Koncipováním nového důvodu nepřijatelnosti žádosti dle § 5 odst. 1 písm. f) měl zákonodárce v úmyslu překonat závěry dubnové judikatury (srov. stenoprotokol 140. schůze PSP ČR ze dne 29. 5. 2025, pozměňovací návrh poslance Petra Letochy). Tento záměr zákonodárce se však podle přesvědčení soudu míjí účinkem. Zatímco závěry dosavadní judikatury bezvýhradně platí pro první podmínku dle § 5 odst. 1 písm. f), nová druhá podmínka spočívající v oznámení dle § 3 odst. 3 lex Ukrajina není – ve světle práva EU – sama o sobě způsobilá založit nepřijatelnost žádosti.
37. Oznámení dle § 3 odst. 3 lex Ukrajina určené Evropské komisi se svou povahou blíží oznámení dle čl. 25 odst. 3 směrnice o dočasné ochraně. Jak již uvedl zdejší soud v rozsudku ze dne 21. 10. 2025, č j. 17 A 123/2025-26, jde o žádost členského státu o pomoc, která má být zajištěna prostřednictvím či ve spolupráci s orgány EU. Tato žádost je politickým (nikoli právním) aktem, z něhož bez dalšího nelze dovozovat legislativní důsledky, tedy ztrátu práva držitelů dočasné ochrany na druhotný pohyb. Soud nadto nepominul, že oznámení dle § 3 odst. 3 je oznámením o riziku vyčerpání kapacit, nikoli oznámením o překročení kapacit (srov. znění čl. 25 odst. 3 směrnice o dočasné ochraně). Čl. 25 odst. 3 směrnice předpokládá, že Rada neprodleně posoudí situaci a přijme vhodná opatření či doporučení. Neumožňuje členskému státu, aby sám z vlastní iniciativy omezil práva, která žadateli plynou ze směrnice a z prováděcích rozhodnutí. Pokud směrnice o dočasné ochraně nepočítá s tím, že by oznámení členského státu o tom, že byla překročena jeho kapacita, mělo jakékoli přímé důsledky pro žadatele o dočasnou ochranu, nemůže takový důsledek v podobě vytvoření „nepřekročitelné procesní brány“ založit politický akt v podobě oznámení o pouhém riziku překročení kapacity (argument a maiori ad minus). Alespoň prozatím tento nový důvod nepřijatelnosti nenachází oporu v právu EU, které stanoví minimální požadavky stran dočasné ochrany. V právu EU tedy nemůže vyvolávat ani žádné právní účinky. Proto nemůže být zákonným ani postup žalovaného, který v rozporu s právem EU použil § 5 odst. 1 písm. f) ve spojení s novým § 3 odst. 3 lex Ukrajina.
38. Nadto soud poukazuje na to, že § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina zjevně arbitrárně rozlišuje mezi těmi žadateli, kteří žádají o dočasnou ochranu poprvé, a těmi, kteří se dožadují svého práva druhotného pohybu. Dopady tohoto postupu pak nedůvodně tíží zejména ty žadatele, kteří k datu podání žádosti již (nadto z vlastní vůle) nedisponovali povolením k pobytu za účelem dočasné ochrany v jiném členském státu.
39. Se zřetelem ke shora uvedeným závěrům nemohl zákonodárcem nově vložený a žalovaným využitý důvod nepřijatelnosti žádosti zvrátit bytelné základy dubnové judikatury. Shora vyložené důvody brání tomu, aby se žalovaný zvoleným způsobem vymanil z prostředí vlády práva, které závazně vykládají soudy, a s využitím nového důvodu, jenž je však shodně jako předchozí nezpůsobilé důvody vázán na tutéž podmínku, nadále plošně odmítal žádosti pro jejich nepřijatelnost namísto jejich věcného posouzení v řízení. V prostředí směrnice o dočasné ochraně a prováděcích rozhodnutí Rady, které velí k solidaritě členských států EU s Ukrajinou a jejími občany [mimo jiné recitál 4 prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382], žalovaný svými opakovanými pokusy o nepřijetí stovek či tisíců žádostí o dočasnou ochranu vystavuje celou ČR podezření ze soustavného nerespektování práva EU.
40. Ke shodnému závěru ostatně dospěl v nedávné době i NSS, a to v rozsudku ze dne 10. 12. 2025, čj. 5 Azs 248/2025-18. Z uvedeného důvodu městský soud ani nevyhověl návrhu žalovaného na předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru EU.
41. Soud se posledně zabýval otázkou rozsahu, v jakém může deklarovat zásah žalovaného za nezákonný. Z judikatury NSS (rozsudek ze dne 1. 12. 2022, čj. 6 As 237/2021-56) plyne, že „v řízení o zásahové žalobě podle § 82 a násl. s. ř. s. správní soud neposuzuje zákonnost důvodů a úvah, které správní orgán vedly k zásahu, nýbrž zákonnost zásahu jako takového. […] Soud se musí zabývat zákonností zásahu ze všech hledisek, která jsou mezi stranami sporná, a to i když se stanou spornými teprve během řízení před soudem.“ (obdobně srov. i rozsudky NSS ze dne 6. 9. 2021, čj. 5 As 462/2019-35, č. 4257/2021 Sb. NSS, body [42] a [43], nebo ze dne 11. 11. 2025, čj. 2 As 54/2025-50, body [25] až [28]). Dle této judikatury by tak soud měl posuzovat zákonnost nepřijetí žádosti o dočasnou ochranu komplexně, nikoliv pouze konkrétní důvod tohoto nepřijetí (zásahu). Z tohoto obecného pravidla však existuje výjimka: „Jelikož soud plně posuzuje zákonnost zásahu, není obecně vzato rozhodující, o jaké právní důvody správní orgán svůj zásah opřel. Toto odůvodnění může být relevantní, vyžadujeli právní úprava, aby důvody zásahu byly sděleny osobě, které se zásah týká“ (bod [27] citovaného rozsudku kasačního soudu sp. zn. 6 As 237/2021, srov. i rozsudek NSS ze dne 19. 9. 2018, čj. 1 As 145/2018-57). Na posuzovanou věc se aplikuje právě tato výjimka, jelikož lex Ukrajina v § 5 odst. 2 stanoví, že Ministerstvo vnitra nebo Policie České republiky nepřijatelnou žádost cizinci vrátí a sdělí mu důvod nepřijatelnosti.
42. V řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívající ve vrácení žádosti o dočasnou ochranu tak soud přezkoumává pouze zákonnost sděleného důvodu nepřijatelnosti této žádosti a nikoliv jiný. To odpovídá i bodu [23] rozsudku NSS ze dne 17. 4. 2025, čj. 9 Azs 256/2023-31, kde kasační soud uvedl, že „i chybné uvedení důvodu vrácení žádosti bylo samo o sobě nezákonným zásahem, jelikož nemělo oporu v žalobcem v žádosti uvedených skutečnostech.“
43. Dospěje-li soud k závěru, že právě důvod sdělený žadateli je nezákonný, je dle soudu vhodné tento důvod konkretizovat ve výroku rozsudku, kterým deklaruje jeho nezákonnost. Soud proto deklaroval, že nezákonný je zásah žalovaného spočívající v označení žádosti žalobkyně za nepřijatelnou z důvodu podle § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina.
44. Soud pro úplnost doplňuje, že správní soud je vázán podstatou žalobního návrhu (vymezením zásahu), nikoli jeho doslovným zněním. Správní soud nemůže zamítnout zásahovou žalobu jen proto, že žalobkyně nevyjádřila svůj požadavek právně bezchybně, je-li zřejmé, čeho chce dosáhnout. To znamená, že soud může výrok rozsudku formulovat odlišně od znění žalobního návrhu, musí však setrvat v mezích § 87 odst. 2 s. ř. s. a šetřit podstatu zásahu (srov. body [181] a [182] rozsudku NSS ze dne 20. 2. 2023, čj. 9 As 116/2022-166, č. 4459/2023 Sb. NSS., nebo bod [28] rozsudku kasačního soudu ze dne 27. 8. 2014, čj. 2 As 35/2014-109). Žalobkyně v podané žalobě brojila právě proti žalovaným vyjádřeným dvěma důvodům nepřijetí její žádosti, které žalovaný uvedl ve vrácené žádosti (formuláři). Podstatou vymezeného zásahu jsou tak právě tyto důvody. Formuloval-li soud deklaratorní výrok tak, aby odpovídal těmto důvodům, jedná se o přípustnou úpravu.
45. Přestože soud seznal důvod pro nepřijetí žádosti o dočasnou ochranu dle § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina za nezákonný a z toho důvodu i zakázal pokračovat v porušování práv žalobkyně, nemohl již vyhovět žalobě v tom rozsahu, aby žalovanému přikázal obnovit stav před vrácením této žádosti. Jak bylo uvedeno výše v bodě 1. tohoto rozsudku, žalovaný ve formuláři k žádosti o dočasnou ochranu uvedl dva důvody, pro které považoval žádost žalobkyně za nepřijatelnou – § 5 odst. 1 písm. f) a § 5 odst. 1 písm. b) lex Ukrajina. Žalobu v části brojící proti vrácení žádosti jako nepřijatelné z důvodu podle § 5 odst. 1 písm. b) citovaného zákona však soud výše vyhodnotil jako nedůvodnou, a v tomto rozsahu jí též zamítl. Odmítnutí přijetí (vrácení) žádosti žalobkyně o dočasnou ochranu jako celku tak musí soud považovat za zákonné. Jak bylo uvedeno, nelze proto vyhovět žalobnímu žádání žalobkyně, aby soud přikázal obnovit stav před vrácením žádosti o dočasnou ochranu.
V. Závěr a náklady řízení
46. Vzhledem ke shora uvedenému soud dle § 87 odst. 2 věty první s. ř. s. určil, že zásah žalovaného spočívající v tom, že vrátil žalobkyni její žádost o dočasnou ochranu jako nepřijatelnou z důvodu podle § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina, byl nezákonný. Žalovanému zakázal pokračovat v porušování práv žalobkyně. Zároveň však zamítl žalobu v rozsahu, v němž se domáhala příkazu obnovit stav před podáním žádosti, jelikož nepřijetí žádosti jako celku musel soud považovat za zákonné.
47. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně sice měla částečný úspěch ve věci (soud vyhověl žalobě ve dvou výrocích a ve dvou žalobu zamítl). Žádné náklady řízení však neúčtovala, nebyla v řízení zastoupena advokátem, povinnost zaplatit soudní poplatek se na ní nevztahovala, a ani ze spisu nevyplynuly žádné účelně vynaložené náklady. Proto jí soud náhradu nákladů řízení nepřiznal. Žalovaný neměl ve věci úspěch, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. Jestliže kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Praha 30. července 2026
Mgr. Darina Michorová
samosoudkyně