Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Az 19/2026 - 33

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem Petrem Sedlákem ve věci

žalobce: B. B. (X, X), nar. X

st. příslušnost: X

t. č. pobytem: X

zastoupen advokátem JUDr. Matějem Šedivým,

sídlem Václavské náměstí 831/21, 110 00 Praha

proti

žalovanému: Ministerstvo vnitra

sídlem PO Box 21/OAM, Praha 7

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 6. 2026, č. j. OAM-619/ZA-ZA11-D02-2026,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Žalovaný napadeným rozhodnutím rozhodl, že žádost žalobce o mezinárodní ochranu je nepřípustná dle , o azylu (dále jen „“), řízení o žádosti zastavil dle a určil, že příslušným státem k projednání žádosti je podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 („nařízení Dublin III“) Polská republika.

II. Podání účastníků

2. V podané žalobě žalobce namítl, že napadené rozhodnutí není řádně odůvodněno a výrok rozhodnutí není dostatečně přesný a určitý. Namítl, že se žalovaný vůbec nezabýval čl. 17 nařízení Dublin III. a nezdůvodnil, proč ho ve věci žalobce neaplikoval. Dále brojil proti tomu, že ve správním spise chybí důkaz o probíhajícím řízení v Polsku; není tak řádně položeno na jisto, který stát je aktuálně příslušným k posouzení žádosti žalobce o mezinárodní ochranu., resp. který vede o žádosti žalobce řízení. Není patrné, z jakého zdroje pochází informace, že Polsko uznalo svoji příslušnost k řízení. V dalším bodu namítal, že měl žalovaný alespoň obecně posoudit jeho situaci s ohledem na zásadu non-refoulement. Podrobně odkázal na rozsudek Krajského soudu v Praze (bez uvedení data) č. j. -29, který se má věnovat totožnému tématu a totožnému odůvodnění správního rozhodnutí.

3. Žalovaný ve vyjádření navrhl zamítnutí žaloby jako nedůvodné. Žalobce byl podle žalovaného držitelem polského povolení k pobytu č. X s platností do 8. 1. 2026 a na žalobce tak bylo nezbytné aplikovat čl. 12 nařízení Dublin III. Polsko svoji příslušnost uznalo. V případě Polska nebyly shledány systematické nedostatky azylového řízení. Možností aplikace čl. 17 se zabýval a vysvětlil v napadeném rozhodnutí, proč ho neaplikoval.

III. Posouzení věci krajským soudem

4. Žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou ( ). Žaloba je přípustná (zejména , a ).

5. Žaloba není důvodná.

6. Předem soud poznamenává, že podaná žaloba je zjevně kompilátem jiných žalob, neboť je v ní opakovaně zaměňován ženský a mužský rod jak v označení účastníka, tak v použitých zájmenech. Dále soud konstatuje, že se (zcela zřejmě) právní zástupce žalobce v podané žalobě dopustil falzifikace citace jím označeného rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2015, č. j. -29, když uvedl: „… možné přemístění žalobce do X, jakožto státu …“, přičemž v původním textu je uvedeno přemístění do X. Dále soud konstatuje, že zcela shodně bylo postupováno ve věci jiného žalobce zastoupeného týmž právním zástupcem ve věci vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. , vč stejných formulací, stejných záměn mužského a ženského rodu a vč. stejné falzifikace rozsudku Krajského soudu v Praze. Takový způsob ochrany práva nemůže být shledán jako řádný a soud ho považuje za jasnou procesní obstrukci daleko za hranicí profesionální etiky člena České advokátní komory.

7. Pokud jde o samotnou žalobu, soud konstatuje, že o věci bylo rozhodnuto před 12. 6. 2026, tudíž soud postupoval při přezkumu napadeného rozhodnutí dle právní úpravy účinné před tímto datem.

8. Podle čl. 3 odst. 1 věty druhé nařízení Dublin III žádost posuzuje jediný členský stát, který je příslušný podle kritérií stanovených v kapitole III. Výjimku představuje situace popsaná v čl. 3 odst. 2 větě druhé, dle které není-li možné přemístit žadatele do členského státu, který byl primárně určen jako příslušný, protože existují závažné důvody se domnívat, že dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4y základních práv Evropské unie, členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského státu, pokračuje v posuzování kritérií stanovených v kapitole III, aby zjistil, jestli nemůže být určen jako příslušný jiný členský stát.

9. Podle čl. 12 odst. 1 nařízení Dublin III platí, že pokud je žadatel držitelem platného povolení k pobytu, je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný členský stát, který toto povolení vydal.

10. Podle čl. 12 odst. 4 nařízení Dublin III platí, že pokud je žadatel držitelem pouze jednoho nebo více povolení k pobytu, jejichž platnost skončila před méně než dvěma roky, nebo jednoho či více víz, jejichž platnost skončila před méně než šesti měsíci a na základě nichž mohl vstoupit na území členského státu, použijí se odstavce 1, 2 a 3, dokud žadatel neopustil území členských států.

Pokud je žadatel držitelem jednoho nebo více povolení k pobytu, jejichž platnost skončila před více než dvěma roky, nebo jednoho či více víz, jejichž platnost skončila před více než šesti měsíci a na základě nichž mohl vstoupit na území členského státu, a pokud žadatel neopustil území členských států, je příslušný členský stát, ve kterém byla podána žádost o mezinárodní ochranu.

11. Z obsahu správního spisu vyplývá, že žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu dne 18. 5. 2026 v X. V rámci poskytnutí údajů k žádosti uvedl, že disponoval polským povolením k pobytu č. X s platností do 8. 1. 2026. Polská republika podáním ze dne 29. 5. 2026 svoji příslušnost akceptovala.

12. Z uvedeného je zřejmé, že žalobce podal žádost o azyl v ČR v době, kdy disponoval povolením k pobytu jiného členského státu EU, jehož platnost skončila před méně než dvěma lety. Podle shora uvedené právní úpravy nařízení Dublin III. je k posouzení žádosti o azyl příslušný pouze jediný členský stát EU. S ohledem na to, že předchozí kritéria uvedená v nařízení v případě žalobce splněna nejsou, je Polská republika dle čl. 12 nařízení Dublin III příslušná k posouzení žádosti žalobce.

13. Pokud jde o samotné žalobní námitky, tak z obsahu správního spisu plyne, že žalobce přicestoval v říjnu 2025 do X, na začátku prosince odcestoval do Polska požádat o prodloužení pobytu, protože mel polské povolení k pobytu; tam mu řekli, že přijel pozdě, cestoval proto dál do Litvy, kde požádal o další povolení k pobytu a pak se vrátil do ČR a čekal na vyřízení litevské žádosti. K žádosti o mezinárodní ochranu uvedl, že se nemůže vrátit do Uzbekistánu, protože by byl zatčen, ale on musí živit rodinu, protože jeho otec je invalida.

14. Do protokolu o pohovoru v rámci dublinského řízení uvedl, že důvodem opuštění Polska bylo, že se mu tam nelíbilo, v ČR se mu líbí a chtěl by tu zůstat. Negoval problémy po případném přemístění do Polska (jen se mu tam nelíbí, ale v ČR ano), potíže se správním orgány Polska, uvedl, že v X má strýce. Kromě uvedeného též sdělil, že jeho dva známí byli odsouzeni za náboženský extremismus, on byl předvolán na výslech, ale on extremista není, jen se s těmi známými chodil modlit.

15. Obecně platí, že právní řád a společný azylový systém vychází z předpokladu, že se zřetelem na úroveň ochrany základních práv a svobod v členských státech Evropské unie se považují členské státy navzájem za bezpečné země původu, a to pro veškeré právní a praktické účely spojené se záležitostmi azylu. Zároveň není za běžných okolností důvodu se domnívat, že by některý z členských států trpěl pronásledování či působení vážné újmy na svém území v případě státních příslušníků třetích zemí. Pokud nevyjdou v řízení najevo konkrétní náznaky dosahu hrozby ze země původu i na příslušný členský stát, není povinností žalovaného se možným přesahem obav žadatele na území jiného členského státu výslovně zabývat (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 1. 2017, č. j. –24).

16. Zároveň bylo úkolem žalovaného, potažmo nyní soudu zhodnotit, zda v případě žalobce existují individuální okolnosti, které by mohly bránit přemístění žalobce do Polska. Soud má za to, že takové okolnosti v nyní projednávané věci nenastaly, resp. nebyly adekvátně prokázány. Žalovaný si opatřil jako podklad pro své rozhodnutí Informaci OAMP ze dne 21. 11 2025 ohledně azylového systému v Polsku, ze které vyplývá dostatečně popis azylového systému v dané zemi a nevyplývají z něj podezření na systémové nedostatky, které by objektivně bránily přesunu žalobce do Polska k provedení azylového řízení. Uvedený listinný podklad je s ohledem na způsob aktualizace zpráv o jednotlivých zemích aktuální. V podané žalobě žalobce nijak konkrétně nezpochybnil dostatečnost azylového systému v Polsku tak, aby vznikly pochybnosti o systémových nedostatcích, které by vyloučily posouzení jeho žádosti v souladu se standardy států EU, které vylučují pronásledování či působení vážné újmy na svém území v případě státních příslušníků třetích zemí. Zároveň ze správního spisu vyplývá, že Polská republika akceptovala požadavek ČR na převzetí žalobce k řízení o žádosti o mezinárodní ochranu.

17. Pokud jde o jednotlivé žalobní námitky, tak napadené rozhodnutí je dostatečně odůvodněné pro účely dublinského řízení, výrok je zcela jednoznačný, obsahuje rozhodnutí o přípustnosti žádosti o mezinárodní ochranu, výrok o zastavení řízení i určení příslušného státu k posouzení žádosti žalobce, vč. označení jednotlivých dotčených ustanovení právních předpisů. Ani z žaloby není patrné, v čem spatřuje žalobce neurčitost výroku napadeného rozhodnutí.

18. Nedůvodná je námitka, že se žalovaný vůbec nezabýval čl. 17 nařízení Dublin III. Není to pravda. Možností aplikace čl. 17 nařízení Dublin III. se žalovaný zabýval na str. 5 napadeného rozhodnutí a v souladu se správním spisem konstatoval, že žalovaný je zdráv, je zletilý, na území ČR nepečuje o závislou osobu. Pokud jde o jeho strýce, ten mu může vypomáhat i v době jeho pobytu v Polsku. Soud taktéž nemá za to, že by měl žalovaný aplikovat čl. 17 nařízení Dublin III., neboť žalobce neprokázal, že nemá k ČR jakékoliv bližší, natož dlouhodobé vazby. Odůvodnění napadeného rozhodnutí považuje soud za dostačující, skutečnost, že jeho strýc má pobyt v ČR není k aplikaci citovaného ustanovení dostačující, stejně jako touha žalobce žít v ČR.

19. Dále brojil proti tomu, že ve správním spise chybí důkaz o probíhajícím řízení v Polsku; není tak řádně položeno najisto, který stát je aktuálně příslušným k posouzení žádosti žalobce o mezinárodní ochranu. K tomu soud uvádí, že ze správního spisu jasně plyne akceptace příslušnosti Polska k provedení řízení o žádosti žalobce o mezinárodní ochranu – výslovná Polské republiky. Žalobce není přemisťován kvůli tomu, že by v Polsku již probíhalo řízení o mezinárodní ochraně, ale aby tam proběhlo řízení, které zahájil žalobce podáním žádosti, neboť ČR není příslušná k provedení tohoto řízení.

20. Z pohledu příslušnosti Polska je podstatné, zda bylo řádně zjištěno splnění podmínek čl. 12 nařízení Dublin III. Z obsahu správního spisu neplyne, že by měl žalovaný k dispozici originál nebo kopii povolení k pobytu žalobce v Polsku. Z judikatury Nejvyššího správního soudu nicméně plyne, že takový listinný důkaz není pro dublinské řízení za určitých podmínek třeba. Pro závěr o tom, že žalobce disponoval v určité době pobytovým oprávněním v Polska, postačuje, pokud tuto informaci uvedl sám žalobce, tato informace byla dostatečně určitá, toto tvrzení zůstalo od počátku řízení až do jeho skončení stále stejné, a to až do současné doby, a zároveň je toto tvrzení podporováno tím, že Polsko uznalo svou příslušnost k posouzení žádosti žalobce o mezinárodní ochranu (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2015, č. j. -28, příp. rozsudek téhož soudu ze dne 28. 3. 2017, č. j. -61). V podané žalobě žalobce existenci povolení k pobytu tak, jak bylo specifikováno ve správním řízení, nijak nepopřel, soud proto nemá důvod domnívat se, že by podmínky čl. 12 odst. 4 nařízení Dublin III nebyly splněny. Ve správním řízení navíc žalobce podrobně popsal své jednání cílené na prodloužení pobytového oprávnění v Polsku a posléze na získání dalšího oprávnění v Litvě. To konečně vypovídá i o jeho „touze“ pobývat v ČR.

21. V dalším bodu namítal, že měl žalovaný alespoň obecně posoudit jeho situaci s ohledem na zásadu non-refoulement. Podrobně odkázal na rozsudek Krajského soudu v Praze (bez uvedení data) č. j. -29, který se má věnovat totožnému tématu a totožnému odůvodnění správního rozhodnutí.

22. Otázka naplnění zásady non-refoulement je primárně otázkou věcného posouzení žádosti o mezinárodní ochranu a stejně jako důvody podání žádosti se tím žalovaný zabývat nemohl, neboť otázkou poskytnutí mezinárodní ochrany a skutečnostmi souvisejícími s případným návratem žalobce do země původu se věcně budou zabývat orgány státu, který je dle nařízení Dublin III příslušné k posouzení jeho žádosti, tj. orgány Polské republiky. Žádné důvody, ze kterých by vyplývalo, že žalobci hrozí pronásledování na území Polska, žalobce neuvedl, tudíž se žalovaný neměl, čím zabývat. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2018, č. j. -47.

23. Soud zdůrazňuje, že zásada non-refoulement sama o sobě nezakládá povinnost, aby žádost meritorně posoudila ČR. Zakládá však povinnost před transferem ověřit, že příslušný stát žadateli reálně umožní přístup k řízení a věcné posouzení; jinak hrozí nepřípustné nepřímé či řetězové navrácení. K tomu srov. např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2026, č. j. -7.

24. Jak soud uvedl výše, systémové nedostatky azylového systému v Polsku neshledal a žalobcem falzifikovaná citace rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2015, č. j. -48, není a nemůže být důvodem ke zpochybnění polského azylového systému, neboť na něj vůbec nedopadá.

25. Krajský soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že se žalovaný v napadeném rozhodnutí dostatečně zabýval individuální situací žalobce. Žalobní námitky proto krajský soud neshledal důvodnými.

IV. Závěr a náklady řízení

26. Krajský soud z výše uvedených důvodů žalobu jako nedůvodnou zamítl dle

27. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z Žalobce nebyl úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení, procesně úspěšnému žalovanému žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.

28. O návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě soud samostatně nerozhodoval, neboť rozhodl ve věci samé před uplynutím lhůty pro rozhodnutí o toto návrhu a rozhodnutí by tak bylo zcela nadbytečné.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o ní musí stěžovatele zastupovat advokát. To neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, právnické vzdělání, které se vyžaduje pro výkon advokacie.

Brno, 31. července 2026

Petr Sedlák, v. r.

samosoudce