Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 A 24/2026 - 33

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní Mgr. Jaroslavou Křivánkovou ve věci

žalobce:

V. K. D., nar. X, stát. přísl. X, trvale bytem X

zastoupený: JUDr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1

proti

žalovanému:

Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie, IČO: 00007064, sídlem Olšanská 2/2, 130 51 Praha 3 - Žižkov,

v řízení o žalobě ze dne 14. 4. 2026 proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 4. 2026, č. j. CPR-9955-2/ČJ-2026-930310-V230

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I.

Napadené rozhodnutí

1. Rozhodnutím Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Karlovarského kraje, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort ze dne 30. 1. 2026, č. j. KRPP 68689-58/ČJ-2025-190022 (dále jen rozhodnutí správního orgánu I. stupně) bylo žalobci dle , o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o pobytu cizinců), uloženo správní vyhoštění. Doba, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace (dále jen „území smluvních států“) byla stanovena v trvání 6 měsíců. Počátek doby, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území smluvních států, byl stanoven v souladu s ust. zákona o pobytu cizinců ode dne, kdy žalobce vycestuje z území smluvních států. Současně byla podle zákona o pobytu cizinců stanovena doba k vycestování z území smluvních států do země státního občanství žalobce nebo třetí země, kde je oprávněn pobývat nebo která ho přijme, a to ve lhůtě 30 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí o správním vyhoštění.

2. Žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 9. 4. 2026, č. j. CPR-9955-2/ČJ-2026-930310-V230, bylo dle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ) odvolání žalobce zamítnuto a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrzeno.

II.

Žaloba

3. Žalobce namítal primární pochybení v tom, že nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav, co se zjištění přiměřenosti týče, neboť nebylo zpracováno stanovisko OSPOD, nebyl zjištěn přehled návštěv ve výkonu trestu, a především nebylo zohledněno, že žalobce neměl tušení o tom, že by na území ČR pobýval nelegálně, neboť ho o tom tehdejší právní zástupce neinformoval. V ČR žije od roku 1998, za tuto dobu se plně začlenil do společnosti, není pravdou, že neovládá český jazyk. V ČR má nezletilou dceru, vědomí, že by její otec měl vycestovat, má na její psychiku fatální dopad neboť mají velmi dobrý vztah, dcera je na něj fixována. Správní orgány měly dát na misku vah jeho nelegální pobyt oproti době 28 let pobytu v ČR a četným vazbám, které zde navázal. Je sice pravdou, že byl v minulosti odsouzen, avšak ust. § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona o pobytu cizinců se zaobírá pouze dobou nelegálního pobytu, nikoli předchozí trestní minulostí či překračováním zákona. Při rodinných vazbách s nezletilými dětmi orgány cizinecké policie běžně ukládají povinnost opustit území, jež není takovým zásahem do soukromého a rodinného života jako tomu je u správního vyhoštění. V takovém případě by žalobci nic nebránilo si znovu legalizovat pobyt v domovském státu, avšak v případě uložení správního vyhoštění to je extrémní zásah, neboť jeho faktický návrat by byl de facto znemožněn.

4. S ohledem na uvedené je uložení správního vyhoštění v délce 6 měsíců naprosto nepřiměřené. Správní orgány způsobily nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, když absentovaly na zjištění veškerých hledisek k posouzení přiměřenosti dopadů k osobě žalobce, a především jeho rodiny. Jak samotná forma uloženého opatření, tak délka správního vyhoštění byla vyměřena zcela nepřiměřeně a neadekvátně okolnostem případu a odporuje základním zásadám činnosti správních orgánů, především pokud jde o zásady proporcionality a právní jistoty. S ohledem na to, že se domnívá, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v rozporu se zákonem, navrhl, aby bylo zrušeno a věc vrácena žalovanému k dalšímu řízení.

III.

Vyjádření žalovaného k žalobě

5. Ve vyjádření k žalobě dne 17. 4. 2026 žalovaný uvedl, že plně odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž přezkoumatelným způsobem uvedl důvody, pro něž bylo potvrzeno rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Oba správní orgány postupovaly při zjišťování skutkového stavu v souladu s a a dospěly k závěru, že vyhoštění je v případě žalobce zákonné a přiměřené s ohledem na to, že se na území ČR zdržoval bez oprávnění, nebyl zjištěn závažný osobní či humanitární důvod odůvodňující upuštění od vyhoštění, bylo přihlédnuto ke všem relevantním okolnostem a byla zohledněna absence jakýchkoli integračních či rodinných vazeb žalobce v ČR. Délka uloženého správního vyhoštění byla stanovena 6 měsíců, přičemž žalobce si měl být vědom podmínek, za nichž je možné v ČR pobývat. Žalovaný má zato, že žalobcem citovaná judikatura na danou věc nedopadá skutkově ani právně, neboť v uvedených případech byly přítomny mimořádné okolnosti, které u žalobce zcela absentují. Správní orgán I. stupně k žalobci nepřistupoval s přehnanou přísností, ale individuálně posoudil jeho situaci a vyhodnotil, že uložení opatření ve formě správního vyhoštění je odůvodněné a přiměřené okolnostem případu.

6. Žalobce v odvolacím řízení uplatnil toliko banketní odvolání, a přestože mu byla řádně doručena výzva k jeho doplnění, neučinil tak. Námitku nepřiměřeného zásahu do soukromého a rodinného života tak žalobce v rámci odvolacího řízení neuplatnil, ač byl k doplnění odvolání výslovně vyzván a tuto námitku poprvé uplatnil až v soudním řízení, přičemž žalovaný se otázkou soukromého a rodinného života žalobce v napadeném rozhodnutí zabýval.

7. Žalovaný dále zdůraznil, že důvodem zrušení pobytového oprávnění žalobce byla skutečnost, že byl pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let za zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami. K tomu, že žalobce poukazuje na intenzitu vztahu se svou dcerou, žalovaný uvedl, že žalobce nebyl v období od 1. 7. 2017 do 1. 9. 2021 přítomen z důvodu výkonu trestu odnětí svobody. Dále žalobce netvoří s dcerou ani s bývalou družkou společnou domácnost a jejich kontakt spočívá především v občasných návštěvách a v poskytování finančních či věcných darů a takový způsob udržování rodinných vazeb je možné realizovat i prostřednictvím komunikačních prostředků na dálku a finanční podporu lze zajišťovat bez nutnosti fyzické přítomnosti na území ČR. Ač žalobce pobýval na území ČR cca 28 let, podstatné je, že od roku 2017 se nacházel buď ve výkonu trestu odnětí svobody či pobýval na území ČR neoprávněně. Uložením správního vyhoštění je kontakt žalobce s rodinou omezen pouze dočasně, neboť po uplynutí doby jeho trvání, tj. po 6 měsících od vycestování z území EU, má žalobce možnost přicestovat na území ČR na základě krátkodobého víza typu C, ev. může usilovat o pobytové oprávnění v jiném členském státě EU, tedy vše záleží na aktivnosti žalobce.

8. Pokud žalobce uvádí, že o zrušení svého trvalého pobytu nebyl informován tehdejším právním zástupcem, pak zastoupení v řízení a komunikace mezi žalobcem a jím zvoleným zástupcem představují soukromoprávní vztah, za jehož řádné fungování nese odpovědnost především žalobce a případné pochybení zmocněné osoby spočívající v nedostatečném informování žalobce či v jiném porušení povinnosti, nelze přičítat správnímu orgánu ani z něj dovozovat nezákonnost postupu v projednávané věci. Rozhodnutí OAMP bylo vydáno dne 30. 3. 2019, tedy v době, kdy se žalobce nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody, a za této situace byl žalobce o vydání uvedeného rozhodnutí objektivně informován a nic nenasvědčuje tomu, že by se o této skutečnosti nemohl dozvědět. Žalovaný proto považuje tuto žalobní námitku za nedůvodnou a je přesvědčen, že nelze za daných okolností od uložení správního vyhoštění upustit, a je v třeba shledat napadené rozhodnutí přiměřeným opatřením. Ve svém postupu a závěrech neshledává pochybení, a proto navrhl zamítnutí žaloby.

IV.

Posouzení věci soudem

9. O věci samé bylo rozhodnuto při jednání s ohledem na stanovisko žalobce.

10. V souladu s , 2 vycházel soud při přezkoumání napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, a napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů uplatněných v žalobě.

V.

Rozhodnutí soudu

11. Žaloba je nedůvodná.

12. Soud považuje za nezbytné vyjasnit žalobcovu pobytovou historii na území ČR. Ze spisového materiálu vyplývá, že žalobce byl odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Praze dne 17. 9. 2018 sp. zn. a rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 1. 2019 sp. zn. pro trestný čin dle , 283 odst. 2a, c k výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody ve výměře 8 roků, přičemž byl na základě rozhodnutí Okresního soudu v Mostě ze dne 1. 9. 2021 podmíněně propuštěn, zkušební doba byla stanovena do dne 1. 9. 2026.

13. Rozhodnutím Ministerstva vnitra ČR ze dne 30. 3. 2016 byla žalobci zrušena platnost povolení k trvalému pobytu dle ust. § 77 odst. 1 písm. h zákona o pobytu cizinců a žalobci byla dle ust. § 77 odst. 3 téhož zákona stanovena lhůta k vycestování z území ČR do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, případně do 30 dnů od propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Odvolání proti tomuto rozhodnutí bylo Komisí pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 14. 5. 2019 č.j. MV-59736-5/SO-2019 zamítnuto a rozhodnutím zdejšího soudu č.j. ze dne 8. 11. 2019 byla následně zamítnuta i žaloba proti tomuto rozhodnutí. Žalobce však uloženou povinnost nesplnil a z území ČR nevycestoval. Při kontrole zaměřené na cizineckou problematiku Policií ČR předložil kartu povolení k pobytu č. X, přičemž provedenou lustrací mobilní bezpečnou platformou bylo zjištěno, že se jedná o osobu K. D. V., nar. X, na doklad jím předložený je platný záznam v SIS evidovaný pod Schengen ID X s platností od 4. 7. 2019 do 4. 5. 2026. Po konzultaci s DS na OPKPE v Sokolově bylo rozhodnuto o zajištění žalobce a následném převzetí na OPKPE k provedení dalších úkonů. Žalobce byl zajištěn Policií ČR Krajské ředitelství policie Karlovarského kraje dne 28. 8. 2025.

14. Následujícího dne bylo zahájeno správní řízení ve věci správního vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona o pobytu cizinců a byl proveden výslech žalobce a následně výslech jeho bývalé družky T. L. L., nar. X a jejich dcery B. N. V.

15. Ze záznamu o pobytové kontrole, jež byla provedena dne 13. 10. 2025 na adrese X vyplývá, že byli zastiženi žalobce, jeho družka a jejich společná dcera, nar. 25. 12. 2009, bylo zjištěno nejen ze sdělení přítomných osob, ale i ze zařízení bytu a vyjádření sousedů, že na této adrese společně žijí a spolu s nimi i manžel družky žalobce, přičemž žalobce na této adrese žije s přestávkami od r. 2021. Při pobytové kontrole provedené dne 9. 12. 2025 byla na téže adrese zastižena dcera žalobce a její matka, shodně uvedly, že je žalobce pouze navštěvuje, a to nepravidelně za účelem pomoci dceři. Z evidence TDU v rámci CIS vyplývá, že průkaz žalobce o povolení k pobytu je neplatný, neboť platnost povolení k pobytu zanikla dne 4. 7. 2019.

16. Zmocněnec žalobce uvedl, že má zato, že by uložení správního vyhoštění žalobci bylo nepřiměřeným zásahem do rodinného života jeho, a především do života jeho dcery, a požádal proto o překvalifikování řízení na řízení dle § 50 zákona o pobytu cizinců.

17. Usnesením č.j. KRPK-68689-57/ČJ-2025-190022 ze dne 10. 1. 2026 nebylo vyhověno žádosti žalobce o překvalifikování řízení ve věci správního vyhoštění z území členských států EU, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace - dále jen smluvních států – na řízení dle § 50a odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců, neboť nebyly shledány důležité důvody pro překvalifikování řízení. Rozhodnutí bylo odůvodněno tím, že žalobce věděl, že mu bylo zrušeno povolení k trvalému pobytu, přičemž jiným oprávněním nedisponuje a pokud nevycestuje po propuštění z výkonu trestu, bude jeho další pobyt na území nelegální.

18. Následně byla vydána rozhodnutí uvedená pod bodem I. tohoto rozhodnutí.

19. Dle ust. § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona o pobytu cizinců „Policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států pobývá-li cizinec na území nebo na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu není oprávněn.“

20. Dle ust. § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců „Rozhodnutí o správním vyhoštění podle § 119 nelze vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince.“

21. Dle § 174a zákona o pobytu cizinců „Při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Účastník řízení je povinen v rámci řízení poskytnout ministerstvu veškeré relevantní informace potřebné k posouzení přiměřenosti vydaného rozhodnutí.“

22. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda si správní orgány obstaraly dostatek podkladového materiálu pro své rozhodnutí včetně podkladů potřebných pro učinění objektivního závěru o přiměřenosti napadeného rozhodnutí, a dospěl k závěru, že správní orgán I. stupně shromáždil dostatek potřebného podkladového materiálu. Tento zahrnoval zejména provedení pobytových kontrol v místě bydliště dcery a bývalé družky žalobce, provedení výslechu žalobce, jeho bývalé družky a jejich společné dcery. Je na místě připomenout, že v rámci soudního přezkumu dle jsou považována obě rozhodnutí správních orgánů, tj. rozhodnutí správního orgánu I. stupně i správního orgánu rozhodujícího o odvolání za jeden celek (srovnej rozsudek NSS ze dne 14. 3. 2013, č. j. ].

23. Žalobce namítal nesprávnost a nedostatečné odůvodnění závěru o splnění podmínek pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění s odůvodněním že by jeho důsledkem byl ve smyslu § 50a odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života.

24. Tuto žalobní námitku soud neshledal důvodnou. Jak vyplývá ze správního spisu, není pochyb o naplnění skutkové podstaty uvedené pod § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona o pobytu cizinců žalobcem. Z výše uvedených skutkových zjištění má soud za prokázané, že při pobytové kontrole žalobce dne 28. 8. 2025 byl zjištěn neoprávněný pobyt žalobce na území ČR poté, co byla v důsledku jeho pravomocného odsouzení pro drogovou trestnou činnost rozhodnutím ze dne 30. 3. 2019 zrušena platnost povolení k jeho trvalému pobytu a byla mu stanovena lhůta k vycestování z území ČR do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, případně do 30 dnů od propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, přičemž jeho odvolání bylo zamítnuto, stejně tak jako žaloba podaná proti tomuto rozhodnutí. Přestože byl žalobce z výkonu trestu podmíněně propuštěn dne 1. 9. 2021, uloženou povinnost nesplnil a nevycestoval. V reakci na to mu bylo uloženo správní vyhoštění, neboť svým jednáním naplnil skutkovou podstatu ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona o pobytu cizinců. V současné době žalobce nevlastní žádné povolení k pobytu v ČR ani v jiném členském státě. Je tedy zjevné, že žalobce zákonem předpokládané podmínky aplikaci uvedeného zákonného ustanovení naplnil. Byl to přitom právě žalobce, kdo měl učinit vše potřebné pro to, aby jeho jednání a následně z toho vyplývající pobytová situace neodporovala právnímu řádu ČR, a to obzvláště za situace, kdy v minulosti bylo, právě při zohlednění jeho rodinné situace v souvislosti se zrušením povolení k trvalému bytu přistoupeno k uložení povinnosti opustit území, tedy k mírnějšímu opatření, než kterým je vyhoštění, avšak žalobce je nerespektoval, nevycestoval a žádným způsobem svoji pobytovou situaci neřešil. V případě žalobce se přitom nejednalo o nedopatření či omyl, ale o úmyslné dlouhodobé nerespektování rozhodnutí správních orgánů a soudu spočívající v setrvání na území ČR bez pobytového oprávnění, jež pozbyl v důsledku závažné trestné činnosti, kdy následně neopustil území, ač tak měl učinit a zároveň tak mohl učinit bez jakéhokoliv postihu do budoucna v situaci, a dále spočívající i v nelegálním výkonu práce. Pokud žalobce uvádí, že se o vydaném rozhodnutí, jímž bylo zrušeno jeho pobytové oprávnění nedozvěděl, pak soud toto neshledává pravděpodobným s ohledem na to, že v době jeho vydání i doručování byl ve výkonu trestu odnětí svobody, přičemž i kdyby žalobcovo tvrzení odpovídalo skutečnosti, pak toto nemůže jít k tíži správního orgánu. Žalobce je osobou zdravou a sám uvedl, že v případě jeho návratu do Vietnamu mu nehrozí žádné nebezpečí. Žalobce pochází z bezpečné země původu a neuvedl žádné relevantní skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být ve svém domovském státě vystaven skutečnému nebezpečí podle § 179 zákona o pobytu cizinců, naopak uvedl, že mu v zemi původu žádné nebezpečí nehrozí. Ani soud neshledal u žalobce důvody znemožňující jeho vycestování do Vietnamu, neboť dospěl k závěru, že mu tam nehrozí skutečné nebezpečí ve smyslu čl. 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

25. Je třeba zdůraznit, že žalobci v souvislosti se zrušením trvalého pobytu nebyl uložen zákaz vstupu a pobytu na území smluvních států, a žalobce tak měl možnost vycestovat, pobyt si zlegalizovat a v důsledku toho získat i možnost na území ČR legálně pracovat, přičemž všechny kroky směřující k legalizaci jeho pobytu a výhod s tím spojených měl učinit právě s ohledem na nejlepší zájem své dcery, na nějž se nyní odvolává. Současně je z jeho celkového jednání zřejmé, že nerespektuje právní řád ČR, a proto dospěly správní orgány k odůvodněnému závěru, že je v zájmu státu jeho vyhoštění. V řízení bylo výslechem žalobce, jeho bývalé družky a jejich společné dcery prokázáno, že dcera žalobce je ve věku 16 let, žije ve společné domácnosti s matkou a jejím manželem a s otcem – žalobcem – má pozitivní a blízký vztah, několikrát týdně jsou v kontaktu. Dcera studuje střední školu, je zdravá, její potřeby odpovídají věku, přičemž s ohledem na její věk dochází k jejímu postupnému, přirozenému osamostatňování, a i po vycestování žalobce zůstane nadále v prostředí, v němž se nyní nachází a je zvyklá, tedy u své matky a jejího manžela. Byť zcela jistě bude fyzická absence žalobce negativním zásahem do jejího života, stejně tak jako tomu ostatně bylo v případě jeho několikaleté absence v důsledku jeho výkonu trestu odnětí svobody, nelze odhlédnout od toho, že jim nic nebrání ve vzájemném každodenním kontaktu prostřednictvím současných komunikačních možností na dálku. Zároveň nelze přehlédnout, že žalobce ve snaze dodat váhu svým tvrzením o blízkém vztahu s dcerou uvedl nepravdivý údaj o tom, že spolu žijí ve společné domácnosti, ač již cca minimálně dva roky žije odděleně, jak vyplynulo z výpovědí jeho družky a dcery.

26. Žalovaný se ve svém rozhodnutí zabýval (na str. 6) i délkou žalobcova pobytu na území ČR v trvání 28 let, přičemž soud se s jeho závěry učiněnými v této souvislosti ztotožňuje. Je nepochybné, že je v dlouhodobém zájmu žalobce a jeho nezletilé dcery, aby žalobce opustil území ČR a učinil kroky k legalizaci svého pobytu, přičemž jejich kontakt není zcela vyloučen, když žalobce má možnost do ČR přicestovat na základě krátkodobého turistického víza, pro jehož získání není nutné splnit podmínku trestní zachovalosti. Zároveň nelze odhlédnout od toho, že žalobce ovládá vietnamský jazyk a ve Vietnamu žije jeho matka a sestra, tedy se nedá říct, že by zde neměl žádné zázemí v případě potřeby. Kromě toho doba šesti měsíců, po niž žalobci nelze umožnit vstup na území smluvních států není tak dlouhá, aby zásadně a nezměnitelně zasáhla do jeho vztahu s dcerou a do jejího života.

27. Pokud žalobce namítá nesouhlas s nevyžádáním stanoviska OSPOD, pak ani tuto námitku soud neshledává důvodnou za situace, kdy toto stanovisko by vycházelo opět pouze z vyjádření žalobce, jeho dcery a její matky, jejichž výslech však již byl proveden a potřebné informace tak byly získány přímo, nikoliv zprostředkovaně, a to v rozsahu potřebném pro posouzení věci. Ani soud neshledal potřebným, aby si žalovaný jako podklad rozhodnutí vyžádal přehled návštěv žalobce dcerou v době, kdy byl ve výkonu trestu odnětí svobody. S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že správní orgány se intenzitou zásahu rozhodnutí do soukromého a rodinného života stejně tak jako do života jeho nezletilé dcery zabývaly, opatřily si v té souvislosti dostatek potřebných podkladů a soud se s jejich závěry ztotožňuje.

28. S ohledem na zjištěné skutečnosti je zřejmé, že rozhodnutí o vyhoštění žalobce i délka doby, po niž nelze žalobci umožnit vstup na území je adekvátní předchozím správním i soudním rozhodnutím i důvodům odnětí pobytového oprávnění, jímž je závažná trestná činnost i následnému ignorování těchto rozhodnutí i právního řádu ČR žalobcem. Žalobce ve své argumentaci zcela pomíjí nerespektování předchozího vstřícného rozhodnutí správního orgánu, jež bylo důvodem pro následné vydání rozhodnutí o vyhoštění.

29. Sama existence soukromých a rodinných vazeb nemůže nahradit pobytové oprávnění a nelze očekávat, že v jejich důsledku bude žalobci neoprávněný pobyt tolerován. Jak bylo konstatováno výše, v řízení bylo prokázáno, že žalobce, s ohledem na to, že pobývá na území ČR bez příslušného oprávnění k pobytu, není oprávněn na území ČR vykonávat žádnou výdělečnou činnost stejně jako podnikat, tudíž neexistuje způsob, jak si by si mohl zajišťovat legálně finanční prostředky pro sebe a svoji dceru, tedy neexistuje ekonomický důvod, který by žalobce na území ČR držel; žalobce ani nevlastní na území ČR žádný majetek vyšší hodnoty. Co se týká společenské a kulturní integrace žalobce, tak ačkoli na území ČR pobývá již 28 let, český jazyk ovládá pouze částečně, při kontaktu s úřadu je schopen se částečně domluvit, avšak během správního řízení neměl žádnou snahu o komunikaci se správním orgánem v českém jazyce a vždy si vyžádal tlumočníka a je tedy zřejmé, že neznalost českého jazyka žalobci zcela nepochybně brání v integraci do české společnosti, přičemž o žalobcově nezájmu o integraci svědčí i jeho dřívější trestná činnost. Žalobce ani jeho dcera a bývalá družka neuvedli žádné skutečnosti, jež by prokazovaly existenci specifických okolností jejich rodinného života, zdravotního stavu žalobce či nezletilé dcery či existenci jejích potřeb nad rámec obvyklý jejímu věku, v důsledku nichž by vyplývala naléhavá a nezbytná potřeba přítomnosti žalobce v souvislosti se zajištěním potřeb této dcery. Zároveň je v této souvislosti třeba zdůraznit, že v případě posouzení případné nepřiměřenosti zásahu rozhodnutí do sféry žalobcova života, je břemeno tvrzení vychýleno v jeho neprospěch, neboť je to právě on, kdo, chce-li být v tomto směru úspěšný, je nucen tvrdit individuální důvody, pro které považuje rozhodnutí za nepřiměřené, a to jasným a podrobným způsobem. Žalobce se však v celém řízení spokojil s toliko obecnými a vágními tvrzeními o nepřiměřenosti napadeného rozhodnutí, jeho odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí bylo blanketní a ani přes výzvu nebylo doplněno, a žalovaný proto nebyl v takovém případě povinen za něj důvody nepřiměřenosti rozhodnutí dotvářet či je vymýšlet a zároveň tak na ně mohl reagovat jen v omezeném rozsahu.

30. Současně soud konstatuje, že neshledal žádnou z vytýkaných částí napadeného rozhodnutí nepřezkoumatelnou, když veškerá argumentace žalovaného jasně, srozumitelně a logicky podává přehled a záznam o tom, jaké myšlenkové procesy vedly žalovaného, stejně tak jako správní orgán prvního stupně, k učiněným závěrům, jaké skutečnosti považoval za důležité, jak hodnotil důkazy. Soud rovněž považuje soud zjištěný stav věci za dostatečný. Postup správních orgánů ve věci žalobce považuje soud v souladu se zákony a ostatními právními předpisy; který byl v předchozím případě veden snahou šetřit zájmy žalobce i jeho dcery a zároveň respektovat veřejný zájem. Z odůvodnění obou rozhodnutí správních orgánů vyplývá, že vzaly na vědomí veškeré žalobcem tvrzené i zjištěné informace, avšak poté, co žalobce nerespektoval předchozí rozhodnutí o povinnosti vycestovat z území, zohlednily závažnost, délku a opakovanou absenci respektu k právním předpisům ČR i vydaným rozhodnutím, laxnost, s níž žalobce přistupuje k řešení své pobytové situace, do níž se dostal výlučně vlastním přičiněním. Soud proto, stejně tak jako správní orgány, nepovažuje napadené rozhodnutí za nepřiměřené, neboť bylo prokázáno naplnění skutkové podstaty § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona o pobytu cizinců a současně nebylo rozhodnutí žalovaného shledáno jako nepřiměřené z pohledu § 174a téhož zákona, neboť je zřejmé, že dřívější mírnější opatření v podobě stanovení lhůty k vycestování žalobce nerespektoval. Správní orgány se tedy dle názoru soudu s otázkou přiměřenosti napadeného rozhodnutí vypořádaly dostatečným, jasným, srozumitelným, a především přezkoumatelným způsobem a pro své závěry shromáždily dostatek podkladů pro to, aby nevznikly pochybnosti o tom, zda tvrzení žalobce či závěry žalovaného jsou založeny na reálném podkladu. Správní orgány v tomto směru postupovaly v souladu s právní úpravou a ustálenou rozhodovací praxí.

31. Soud po přezkoumání správního spisu stejně jako napadeného rozhodnutí i jemu předcházejícího rozhodnutí správního orgánu I. stupně došel k závěru, že si správní orgány obou stupňů obstaraly dostatek podkladového materiálu pro to, aby následně vydaná rozhodnutí byla objektivní a vycházela z dostatečně zjištěného stavu věci, který neponechává žádný prostor k pochybám a stejně tak rozhodnutí odpovídá ustálené rozhodovací praxi správních orgánů v obdobných případech. Soud dospěl k závěru, že správní orgány správně posoudily společenskou škodlivost jednání žalobce, míru jeho zavinění a shledaly uložené správní vyhoštění jako opatření, které odpovídá zájmu sledovanému zákonem o pobytu cizinců. Žalovaný shledal rozhodnutí správního orgánu I. stupně jako zákonné, v souladu s veřejným zájmem a odpovídající okolnostem daného případu a soud se s jejím hodnocením ztotožňuje, postup správních orgánů shledává v souladu ustanoveními , či , když byl skutečný stav věci zjištěn dostatečným způsobem a bylo přihlíženo ke všem skutečnostem bez ohledu na to, zda svědčily ve prospěch či neprospěch žalobce. Stejně tak přijaté řešení odpovídá veřejnému zájmu a okolnostem posuzované věci.

32. Vzhledem ke všem zjištěným skutečnostem soud žalobu zamítl dle , neboť ji shledal nedůvodnou (výrok I. rozsudku).

VI.

Náklady řízení

33. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle , kdy by na náhradu nákladů řízení měl právo žalovaný, jež měl ve věci plný úspěch. Žalovanému však žádné náklady řízení nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, ani nepožadoval jakoukoli jejich náhradu, proto nebyla náhrada nákladů žádnému z účastníků řízení přiznána (výrok II. rozsudku).

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat do dvou týdnů po jeho doručení kasační stížnost u Nejvyššího správního soudu se sídlem Moravské náměstí 6, 657 40 Brno, který o kasační stížnosti rozhoduje. Lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Krajského soudu v Plzni. Jestliže kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost. ( , , , a 4 ).

Plzeň 29. 6. 2026

Mgr. Jaroslava Křivánková v.r.

samosoudkyně

Shodu s prvopisem potvrzuje H. K.