Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 4773/2008

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Filipa Cilečka a JUDr. Zdeňka Krčmáře ve věci žalobkyně H. t., s. r. o., zastoupené JUDr. S. V., advokátkou, proti žalovanému JUDr. V. B., advokátovi, jako správci konkursní podstaty úpadkyně H., s. r. o., „v likvidaci“, , o vyloučení věcí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené  u Krajského soudu v Ostravě sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. března 2008, č. j. -337, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.712,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám její zástupkyně.

O d ů v o d n ě n í:

Rozsudkem ze dne 25. října 2005, č. j. -288, zamítl Krajský soud v Ostravě žalobu, kterou se žalobkyně vůči žalovanému domáhala vyloučení v bodě I. výroku specifikovaných nemovitostí, movitých věcí a práva k užitnému vzoru a ochranné známce a logu t. (dále též jen „část podniku“) ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, dále žalobě zčásti vyhověl, tak, že z uvedeného soupisu vyloučil v bodě II. výroku specifikované nemovitosti a rozhodl o nákladech řízení (body III.  a IV. výroku).

K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé změnil tak, že část podnikuze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně vyloučil a nově rozhodl o nákladech řízení.

Jako rozhodující odvolací soud řešil otázku platnosti smlouvy o prodeji části podniku ze dne 22. srpna 1997, ve znění dodatků č. 1 ze dne 31. srpna 1997 a č. 2 ze dne 1. prosince 1997 (dále též jen „smlouva o prodeji části podniku“), na jejímž základě měla žalobkyně od pozdější úpadkyně nabýt část podniku.

S poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. května 2006,  sp. zn. , dovodil, že za samostatně převoditelnou organizační složku podniku ( , obchodního zákoníku; dále též jen „obch. zák.“) lze pokládat takovou součást podniku, u níž je vedeno samostatně (odděleně) účetnictví. Nepovažoval      za právně významné, kdy k účetnímu oddělení obchodní a výrobní části podniku úpadkyně došlo. Podstatné pro něj bylo, že k oddělení došlo před uzavřením smlouvy o prodeji části podniku a že převáděná část podniku byla takto přesně identifikovatelná. Shledal rovněž,že jak převáděná – výrobní – část podniku, tak (po jejím vydělení) i zbylá –  obchodní část podniku pozdější úpadkyně, byly schopny samostatně provozovat činnost.

Odvolací soud neměl smlouvu o prodeji části podniku za neplatnou ani pro neurčitost vymezení jejího předmětu ( , ; dále též jen „obč. zák.“). Jelikož předmětem smlouvy o prodeji podniku je podnik ( obch. zák.), příp. jeho část, podle odvolacího soudu z hlediska určitosti postačí, je-li v ní dostatečně určitě specifikován alespoň podnik (jeho část). Podle článku II. smlouvy o prodeji části podniku byla jejím předmětem část podniku pozdější úpadkyně, zabývající se výrobou plastových rozvodů; z článků III. až V. a navazujících příloh je podle odvolacího soudu zřejmé i to, jakých věcí, jiných práv a majetkových hodnot se smlouva týká. Část podniku pozdější úpadkyně, jíž se prodej týkal, tak je vymezena dostatečně určitě. S poukazem na ustanovení   obch. zák. odvolací soud uvedl, že konkrétní určení jednotlivých věcí, práv a majetkových hodnot vyplývá i z účetnictví prodávající, „které tím vymezuje předmět smlouvy o prodeji části podniku“. Zdůraznil, že podle ustanovení obch. zák.    na kupujícího přecházejí i ty závazky, které, ač souvisí s převáděným podnikem (nebo jeho částí), nebyly uvedeny ve smlouvě ani v účetnictví. Ani případné opomenutí konkrétního závazku nezpůsobuje neplatnost smlouvy.

Proto – na rozdíl od soudu prvního stupně – dospěl k závěru, že smlouva o prodeji části podniku je platná; žalobkyně tak prokázala nabytí majetku, jehož vyloučení z konkursní podstaty úpadkyně se domáhá. Dále se zabýval žalovaným vznesenou námitkou neúčinnosti této smlouvy dle , o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“). Připustil, že k uzavření smlouvy došlo „v rozhodném období“ – po podání návrhu na prohlášení konkursu – nicméně v okolnostech jejího uzavření neshledal nápadně nevýhodné podmínky.

Žalovaný totiž netvrdil, že by kupní cena neodpovídala hodnotě převáděné části podniku, ale poukazoval na to, že nebyla nikdy zaplacena. Podle dodatku č. 2 ze dne 1. prosince 1997 měla být kupní cena uhrazena formou převzetí dluhu pozdější úpadkyně z úvěrové smlouvy u Investiční a Poštovní banky, a. s. (dále též jen „banka“), ve výši 24 mil. Kč žalobkyní. K tomu odvolací soud odkázal na zjištění soudu prvního stupně, podle nichž k převzetí dluhu a k následné úhradě úvěrové pohledávky banky žalobkyní skutečně došlo, pročež uzavřel, že žalobkyně kupní cenu podniku uhradila v souladu se smluvním ujednáním. Odvolací soud neměl za potřebné, aby žalobkyně výslovně přebírala závazky související s podnikem (neboť přecházejí ze zákona) a neshledal ani nic zvláštního na skutečnosti, že žalobkyně „podnikala v prostorách a výrobními prostředky úpadkyně“, neboť tyto majetkové hodnoty žalobkyně nabyla právě smlouvou o prodeji části podniku. Za významné pro posouzení účinnosti smlouvy o prodeji části podniku odvolací soud nepovažoval ani následné chování úpadkyně; tj. skutečnost, že v prosinci 1997 vstoupila do likvidace a posléze se připojila k návrhu na prohlášení konkursu na její majetek.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení , (dále jen „“), namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňuje dovolací důvod uvedený v ). Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Dovolatel vyvozuje z ustanovení § 15 odst. 1 písm. c/ a d/ ZKV neúčinnost smlouvy    o prodeji části podniku.

Tvrdí, že účetní ukazatele pozdější úpadkyně v roce 1997 jednoznačně nasvědčovaly jejímu předlužení. Dne 14. července 1997 byl podán věřitelský návrh na prohlášení konkursu a bezprostředně poté (17. července 1997) valná hromada úpadkyně rozhoduje o „údajném“ rozdělení jejího podniku na obchodní a výrobní část. V časovém odstupu jednoho měsíce je „produktivní“ výrobní část úpadkyně převedena na žalobkyni za cenu 24 mil. Kč s odloženou splatností a úpadkyni zůstává „neproduktivní“ obchodní část. Následně dne 24. října 1997 „přijímá“ úpadkyně úvěr ve výši 24 mil. Kč (jež jednak není použit ke smluvně sjednanému účelu a jednak je zajištěn zástavním právem zřízeným na již převedených nemovitostech). V listopadu 1997 úpadkyně vstupuje do likvidace a podává dlužnický návrh na prohlášení konkursu. Poté dochází k převzetí dluhu z titulu nesplaceného úvěru žalobkyní, jež splacení převzatého dluhu „staví (započítává) proti kupní ceně“ za převedenou část podniku.

Podle dovolatele se úpadkyně smlouvou o převodu části podniku uzavřenou po podání návrhu na prohlášení konkursu na její majetek zbavila veškerého zpeněžitelného majetku, který mohl sloužit k úhradě jejích závazků. Vzhledem k „odložené splatnosti“ neusilovala ani o urychlený výnos z prodeje a přijatým, účelově vázaným a zbývajícímu majetku neúměrným úvěrem se zbavila možnosti dostát svým dluhům z podnikání. Odvolací soud pochybil, posuzoval-li nevýhodnost transakce pro úpadkyni toliko z pohledu výše kupní ceny a nezabýval-li se „komplexně nastíněnou zjevnou nevýhodností úkonu“ vzájemně majetkově a personálně propojených zúčastněných subjektů.

K platnosti smlouvy o prodeji části podniku dovolatel opětovně namítá, že „dostatečným předpokladem účinnosti“ převodu části podniku není pouhé její „oddělení“ na základě usnesení valné hromady, neboť musí jít o samostatnou organizační složku (§ 487 obch. zák. ve spojení s ustanovením § 7 odst. 2 obch. zák.). Má rovněž za to, že předmět smlouvy byl vymezen neurčitě a že žalobkyně na základě smlouvy nepřevzala odpovídající závazky, neboť je „nepojala do svého obchodního jmění a prokazatelně je neplní“.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvádí, že žalovaný opakovaně měnil důvody soupisu části podniku do konkursní podstaty. Tvrdí-li v dovolání, že tímto důvodem je neúčinnost smlouvy o prodeji části podniku podle ustanovení § 15 odst. 1 písm. c/ a d/ ZKV, žalobkyně namítá, že neúčinnost podle písmene d/ uvedeného ustanovení uplatňuje až v dovolání. Podmínky, za kterých proběhl prodej části podniku pozdější úpadkyně, nebyly nápadně nevýhodné, neboť sjednaná cena, která odpovídala hodnotě převáděné části podniku, byla uhrazena tak, že žalobkyně za úpadkyni zaplatila její dluh z úvěru. Žalobkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.

Dovolání je přípustné dle ustanovení ; není však důvodné.

1/ K otázce (ne)platnosti smlouvy o prodeji části podniku:

Argumentace dovolatele, že způsobilým předmětem převodu části podniku může být pouze samostatná organizační složka podniku a že taková organizační složka nemůže být konstituována pouhým jejím formálním „oddělením“ od zbývající části podniku na základě rozhodnutí orgánu obchodní společnosti, je v obecné poloze správná.

Pojmovým znakem samostatné organizační složky ve smyslu ustanovení § 487 obch. zák. je totiž její (možné) faktické – materiální oddělení od zbývající části podniku, projevující se v relativně samostatném a uceleném předmětu činnosti, o kterém je samostatně (odděleně) účtováno. Není přitom rozhodné, zda se organizační složka zapisuje do obchodního rejstříku či zda jde o složku oprávněnou svým vedoucím jednat navenek ve věcech jí se týkajících  (srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. května 2006, sp. zn. ,   na něž případně odkázal již odvolací soud).

V projednávané věci nelze ovšem než konstatovat, že (podle skutkového stavu věci, zjištěného soudy nižších stupňů, z něhož Nejvyšší soud vychází) uvedený znak faktické – materiální samostatnosti byl v případě převáděné části podniku naplněn. Na posouzení schopnosti převáděné části podniku „provozovat relativně samostatnou činnost nezávislou    na zbylé části podniku“ vybudoval svůj závěr o způsobilosti „výrobní“ části podniku pozdější úpadkyně být samostatným předmětem převodu i odvolací soud. Jelikož dovolatel proti tomuto závěru nikterak nebrojí, nemůže být s námitkou nezpůsobilosti předmětu převodu úspěšný.

Pochybnosti dovolatele stran určitosti smlouvy o prodeji části podniku Nejvyšší soud nesdílí. Výklad podávaný právní teorií i soudní praxí je jednotný v tom, že podstatnou částí smlouvy o prodeji podniku je vymezení podniku, který je předmětem smlouvy, dále závazek kupujícího převzít závazky prodávajícího související s podnikem a konečně závazek kupujícího zaplatit kupní cenu, s tím, že ve smlouvě musí být určena výše kupní ceny nebo alespoň – vzhledem k ustanovení § 269 odst. 3 obch. zák. – určen způsob, jakým bude dodatečně stanovena (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 30/1997 a 28/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Uvedené závěry pak v plném rozsahu platí i pro smlouvu o prodeji části podniku.

Nejvyšší soud má – ve shodě s odvolacím soudem – za to, že smlouva o prodeji části podniku z pohledu určitosti vyhovuje kritériím ustanovení § 476 obch. zák. (i proto, že v ní její účastníci výslovně nevyloučili přechod žádného závazku, který s prodávanou částí podniku souvisel). Správný je i závěr odvolacího soudu, podle něhož případné opomenutí souvisejících závazků ve smlouvě či v účetnictví neplatnost smlouvy o prodeji části podniku nepůsobí (§ 486 odst. 3 obch. zák.).

Právní posouzení smlouvy o prodeji části podniku odvolacím soudem jako určitého   (a tedy platného) právního úkonu je tak správné.

2/ K otázce neúčinnosti smlouvy o prodeji části podniku:

Již v rozsudku ze dne 29. září 2004, sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 2004, pod č. 162, Nejvyšší soud uzavřel, že pro závěr,zda dlužník ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 písm. c/ ZKV převedl věci ze svého majetku  na jinou osobu za nápadně nevýhodných podmínek, je určující srovnání sjednané kupní ceny  s cenou obvyklou. Od uvedeného závěru se Nejvyšší soud nemá důvod odchýlit ani na základě argumentace obsažené v dovolání. Za situace, kdy dovolatel ani netvrdil, že by kupní cena neodpovídala hodnotě převáděné části podniku, přičemž podle nezpochybněných skutkových zjištění soudu prvního stupně, která odvolací soud převzal, byla kupní cena žalobkyní i uhrazena (neboť žalobkyně – po převzetí dluhu podle ustanovení § 531 odst. 2 obč. zák. – zaplatila za úpadkyni její úvěrový dluh právní nástupkyni banky), neshledává ani Nejvyšší soud prodej části podniku nevýhodným pro úpadkyni.

I kdyby uplatnění námitky dovolatele (v dovolání blíže nerozvedené), podle které      na sebe úpadkyně přejala svému majetku nepřiměřené závazky ( ZKV), nebránilo ustanovení , nelze přehlédnout, že námitka směřuje nikoli proti účinnosti smlouvy o prodeji části podniku, ale proti účinnosti úvěrové smlouvy, kterou úpadkyně sjednala až po uzavření smlouvy o prodeji části podniku s bankou. V projednávané věci jde však o novou skutečnost, která v dovolání uplatněna být nemůže.

Právní posouzení věci odvolacím soudem je tedy i co do otázky (ne)účinnosti smlouvy o prodeji části podniku správné a dovolací důvod dle není dán.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal ani vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti ( věta druhá ), dovolání podle části věty před středníkem zamítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení , a Žalovaný nebyl v dovolacím řízení úspěšný, byl proto zavázán k náhradě nákladů dovolacího řízení žalobkyni. Náklady žalobkyně sestávají z paušální odměny advokátky za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle ustanovení , a ve výši 4.500,-Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,-Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení , a celkem s připočtením náhrady za 19% daň z přidané hodnoty činí 5.712,-Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 24. června 2009

JUDr. Petr Gemmel

předseda senátu