Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 1155/2009

U S N E S E N Í

I.          Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 11. května 2007, č. j. -399, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 18. ledna 2008, č. j. -417, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 658.188,- Kč s 26 % úrokem z prodlení od 23. 9. 1997 do zaplacení (výrok pod bodem I), zamítl vzájemný návrh, jímž se žalovaný domáhal po žalobkyni zaplacení částky 1.133.309,- Kč s 21 % úrokem z prodlení z částky 853.809,-Kč od 16. 12. 1996 do zaplacení (výrok pod bodem II), a rozhodl o nákladech řízení (výroky pod bodem III a IV).

Soud prvního stupně zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně N. i. s. Č. r. a žalovaný uzavřeli dne 22. 5. 1996 smlouvu dílo, jíž se žalovaný zavázal provést pro právní předchůdkyni žalobkyně stavební práce při rekonstrukci suterénu             a přízemí její budovy v P. včetně vypracování projektové dokumentace  a inženýrské činnosti. Cena díla byla sjednána ve výši 4.340.000,- Kč bez DPH dle cenového rozpočtu s tím, že v této ceně nejsou zahrnuty vícepráce. Právní předchůdkyně žalobkyně zaplatila žalovanému celkem částku 2.559.690,- Kč. Při kontrolním dni 14. 8. 1996 byla v tabulce přiložené k zápisu konstatována rozpracovanost prací. Dne 30. 8. 1996 mělo být dílo předáno, právní předchůdkyně žalobkyně jej však odmítla převzít s poukazem na vady a nedodělky. Žalovaný v průběhu září 1996 vyúčtoval za vícepráce celkem částku 450.450,- Kč, vady neodstranil, práce na podzim 1996 přes výzvy právní předchůdkyně žalobkyně ukončil a pokračování v nich podmiňoval zaplacením vyúčtovaných víceprací, jejichž rozsah byl mezi účastníky sporný. Soud prvního stupně dovodil, že z jednání žalovaného bylo zřejmé, že dílo nebude provedeno včas a řádně, na základě čehož uzavřel, že právní předchůdkyně žalobkyně od smlouvy odstoupila v souladu s ustanovením   (dále též jen „ObčZ“) a že jí podle ustanovení ObčZ vznikla povinnost k náhradě nákladů za již vykonané práce. Protože žalovaný zpochybnil závěry žalobkyní předloženého znaleckého posudku Ing. Š., nechal soud prvního stupně k ocenění hodnoty provedeného díla vypracovat znalecký posudek Ing. O. a poté revizní znalecký posudek V. u.t. v B.. Po zhodnocení těchto posudků shledal posudek Ing. O. neprůkazným a nedostatečným a vyšel z revizního znaleckého posudku, jenž ocenil hodnotu díla provedeného podle smlouvy částkou 2.091.238,- Kč. K této částce soud prvního stupně připočetl znalcem zjištěnou hodnotu provedených víceprací ve výši 153.825,- Kč a odečetl „hodnotu“ vad díla ve výši 230.205,- Kč. Odečtením takto zjištěné celkové hodnoty díla ve výši 2.014.858,- Kč od sumy záloh složených právní předchůdkyní žalobkyně ve výši 2.559.690,- Kč dospěl k závěru, že výše obohacení žalovaného podle ustanovení a násl. ObčZ činí 544.832,- Kč. Vzhledem k tomu, že se žalobkyně domáhala pouze částky 524.859,- Kč, přiznal jí z titulu tohoto bezdůvodného obohacení požadovanou částku. Dále vzal za prokázané, že žalovaný měl podle uvedené smlouvy o dílo provést též rekonstrukci výtahů. Výtahy byly v budově jeho subdodavatelem instalovány, nebyly však zprovozněny a právní předchůdkyně žalobkyně v důsledku nesplnění závazku žalovaného vynaložila náklad ve výši 103.635,- Kč  a 50.190,- Kč na jejich zprovoznění třetími osobami. Tyto částky jsou podle závěru soudu prvního stupně též obohacením, k němuž došlo u žalovaného na úkor právní předchůdkyně žalobkyně, přiznal proto žalobkyni z titulu nároku na jeho vydání částku v žalované výši 133.329,- Kč. Vzájemný návrh žalovaného na zaplacení částky 1.133.309,- Kč z titulu ceny víceprací soud prvního stupně neshledal důvodným s poukazem na to, že znaleckými posudky nebyl prokázán žalovaným tvrzený rozsah víceprací.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. září 2008,   č. j. -439, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).

Odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně. S odvolací námitkou, že soud prvního stupně měl vycházet z protokolu ze dne  14. 8. 1996, se vypořádal tak, že dle tétoy nedošlo k odsouhlasení ceny provedených prací, např. k jejímu řádnému uznání právní předchůdkyní žalobkyně. Správnými shledal též závěry soudu prvního stupně při hodnocení znaleckých posudků. Se soudem prvního stupně se shodl též v závěru, že nebylo prokázáno provedení žalovaným tvrzených víceprací, a poukázal na to, že část víceprací byla zohledněna revizním posudkem v částce 153.825,- Kč, jež byla připočtena k hodnotě provedeného díla. Za správný označil též závěr soudu prvního stupně ohledně bezdůvodného obohacení týkajícího se rekonstrukce výtahů.

Rozsudek odvolacího soudu, a to výslovně oba jeho výroky, napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost opřel o ustanovení (dále též jen „“) a jehož důvodnost spatřoval v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci /dovolací důvod dle /.

Žalovaný vytkl odvolacímu soudu, že posouzení vzájemných nároků účastníků při vypořádání po odstoupení od smlouvy o dílo nezaložil na vzájemně uznaném rozsahu převzetí prací obsaženém v protokole ze dne 14. 8. 1996 a projev vůle v tomto protokolu vyjádřený nahradil odkazy na závěry účelových a nepřesných znaleckých posudků, přičemž za základ svého rozhodnutí vzal posudek vypracovaný po deseti letech od ukončení díla, kdy je již většina jím provedených prací překryta. Podle názoru žalovaného soud nemůže svým rozhodnutím „měnit“ právní úkon, kterým si účastníci odsouhlasili rozsah dokončení prací, a to ani v případě, že by tu byly důkazy o jiném rozsahu dokončení. Žalovaný je přesvědčen, že jeho tvrzení byla krom tohoto zápisu prokázána i dalšími důkazy, zejména záznamy ve stavebním deníku a výpovědmi svědků. Má též za to, že účastníky nebylo sporu o tom, jaký byl stav rozestavěnosti podle smlouvy o dílo ke dni 14. 8. 1996, neboť stav zachycený v jeho vzájemném návrhu byl uvedeného dne oběma účastníky odsouhlasen.

Dále žalovaný namítl, že za rekonstrukci výtahů, kterou provedl subdodávkou, zbývá doplatit částku 279.504,- Kč a právní předchůdkyně žalobkyně v nedatovaném dopisu ze září 1997, jímž odstoupila od smlouvy o dílo, tento jeho nárok nezpochybnila.

Za nesprávné právní posouzení žalovaný označil též hodnocení jednotlivých znaleckých posudků soudem. Odvolací soud podle jeho mínění pochybil, jestliže vzal za základ svého rozhodnutí v mnohém nepřesný posudek vypracovaný V. u. t. v B. a nevyšel z posudku Ing. O., která byla seznámena s předávacím protokolem a se skutečnostmi, které zjistila na místě samém.

Žalovaný navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil  a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě stanovené v oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (, 4  ), se zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ). Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení

Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé / / nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozhodnutí proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil / /, anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam / /.

Napadený rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem potvrzujícím, proti němuž je dovolání přípustné za podmínek uvedených v ustanovení a písm. c) .  O případ, na který pamatuje ustanovení , se v posuzované věci nejedná, neboť rozsudek soudu prvního stupně byl v pořadí prvním; dovolání tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení                  .

Rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která  v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ).

Nejvyšší soud vyložil již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132 (od jehož závěrů nemá důvodu odchýlit se ani v této věci a na něž v podrobnostech odkazuje), že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení nebo ustanovení nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení , přihlédnuto (srov. shodně též usnesení Ústavního soudu ze dne  7. března 2006, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130 a usnesení Ústavního soudu ze dne 15. listopadu 2007,   sp. zn. ). Takto formulované omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v ustanovení (jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování) dáno tím, že zákon možnost jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle ustanovení a b) , popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ( a                ); tento dovolací důvod slouží k nápravě vadných  skutkových zjištění, přičemž k závěru o zásadním významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce může vést pouze posouzení právních otázek, na nichž rozhodnutí spočívá. Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle ustanovení na základě argumentů spojovaných s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a jež zakládají dovolací důvod podle ustanovení , je pak dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Konkrétní vada řízení, u níž se nejedná o spor o právo /nejde-li při jejím posouzení o otázku výkladu předpisů procesního práva, jež by opodstatnila dovolací důvod podle /, nebude mít judikatorní přesah a rozpor s hmotným právem z povahy věci založit nemůže (v právní teorii srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. . Komentář. II. díl. 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2006, 1241 s., a v rozhodovací praxi soudů např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2006, sp. zn. , jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu), nemůže tedy přivodit zásadní význam rozhodnutí po právní stránce.

Při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil (st. 3 ), proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. ). Zásadní právní význam rozhodnutí může přitom založit jen taková právní otázka, jež je pro rozhodnutí odvolacího soudu určující.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v posuzované věci dovolání přípustné není.

Z námitek uplatněných v dovolání pouze jedna zpochybňuje posouzení právní otázky, na jejímž řešení spočívá rozsudek odvolacího soudu, a to ta, již lze (z nepříliš pregnantně formulované dovolací argumentace) pochopit též jako polemiku se závěrem odvolacího soudu, že zápis z kontrolního dne ze dne 14. 8. 1996 neobsahuje uznání závazku.

Soudy nižších stupňů vycházely bez jakéhokoliv zdůvodnění z toho, že posuzovaný závazkový vztah se řídí , nikoliv tedy zákoníkem obchodním, třebaže právní předchůdkyně žalobkyně byla podle obsahu spisu státní příspěvkovou organizací                   a žalovaný byl podnikatelem, při splnění dalšího předpokladu, že obsahem předmětné smlouvy bylo uspokojování veřejných potřeb, by tedy šlo o tzv. relativní obchod podle ustanovení obchodního zákoníku a předmětný závazkový vztah by se v takovém případě řídil třetí částí obchodního zákoníku. Nesprávnost aplikace na skutkový stav věci však dovolatel nenamítl, tato otázka tedy není otevřena dovolacímu přezkumu a dovolací soud při zkoumání přípustnosti dovolání vycházel z příslušných ustanovení .

Podle ustanovení § 34 ObčZ právní úkon je projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv a povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují.

Podle ustanovení § 558, věty první, ObčZ uzná-li někdo písemně, že zaplatí svůj dluh určený co do důvodu i výše, má se za to, že dluh v době uznání trval.

Podle ustanovení skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka, jež připouští důkaz opaku, má soud za prokázánu, pokud v řízení nevyšel najevo opak.

Uznání závazku je jednostranným písemným právním úkonem dlužníka adresovaným věřiteli (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod č. 101/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), který zakládá vyvratitelnou právní domněnku, že v uznaném rozsahu příslušný závazek v době uznání trvá.

Jsou-li pochybnosti o obsahu právního úkonu (o projevené vůli) vyjádřeného slovy, zjišťuje se jeho obsah za použití pravidla stanoveného v § 35 odst. 2 ObčZ, podle něhož je třeba právní úkony vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.

Nejvyšší soud vyložil v rozsudku ze dne 26. listopadu 1998, sp. zn. , uveřejněném v časopise Právní rozhledy č. 7, ročník 1999, s. 386, že jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Z těchto závěrů lze vycházet též v posuzovaném případě, neboť se z povahy věci vztahují též na jednostranný právní úkon.

Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích rovněž zdůrazňuje, že výkladem lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím však projev vůle nahrazovat, měnit či doplňovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. října 1998, sp. zn. 1 Odon 110/1998,  uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1999, pod číslem 30).

Závěr, k němuž dospěly soudy nižších stupňů, zákonným výkladovým pravidlům  a příslušné judikatuře Nejvyššího soudu odpovídá. V textuy označené jako „Zápis z kontrolního dne 14. 8. 1996, konaného P. “ je uvedeno pouze tolik, že při prohlídce stavby byla všemi přítomnými (označenými v přiloženéě přítomných) konstatována rozpracovanost dle přiložené tabulky (v níž je u šifer jednotlivých prací uvedena rozpracovanost v procentech) a že žalovaný potvrdil, že dodrží sjednaný termín dokončení všech prací. Tento text nejen že neobsahuje výslovné vyjádření vůle právní předchůdkyně žalobkyně uznat závazek vůči žalovanému a přivodit tak důsledky vyplývající z ustanovení , věty první, ObčZ (srov. ObčZ), ale takovou vůli z něho nelze dovodit ani výkladem za použití stanovených výkladových pravidel (srov. obdobně  rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2008, sp. zn. , ze dne 26. listopadu 2008, sp. zn. , a ze dne 3. prosince 2008, sp. zn. , jež jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu). Lze důvodně konstatovat, že posuzovaná zcela nepochybně neobsahuje vůbec žádný projev vůle ve smyslu ustanovení ObčZ a nejde tedy ani o jiný právní úkon. Jak bylo vyloženo shora, chybějící projev vůle výkladem nahrazovat nelze. V textuy ostatně není označen ani žádný závazek právní předchůdkyně žalobkyně; zmíněn je pouze závazek žalovaného.

Dovoláním vymezenou právní otázku tedy odvolací soud vyřešil v souladu s hmotným právem a s konstantní judikaturou a není tu ani jiná skutečnost, pro niž by tato právní otázka mohla založit zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce ve smyslu ustanovení ; výsledek výkladu projevu vůle v konkrétní věci nemůže mít již z povahy věci judikatorní přesah.

Ostatní námitky podle svého obsahu, který je pro jejich posouzení rozhodující (srov. ), nesměřují proti správnosti právního posouzení věci.

Zmíněná (zápis z kontrolního dne), byť text v ní zachycený není právním úkonem, byla jedním z důkazních prostředků, z nichž soudy nižších stupňů v procesu dokazování čerpaly poznatky o rozhodných (z hlediska hmotného práva významných) skutečnostech. Výtka, již lze rovněž z dovolání dovodit, že soudy nižších stupňů nepřiznaly v rámci hodnocení důkazů tomuto důkazu náležitý význam a poznatky o skutkovém stavu věci chybně založily na jiných důkazech, není námitkou nesprávného právního posouzení. Polemika se skutkovými závěry soudu, založená na kritice postupu soudu při hodnocení důkazů, by mohla (při splnění dalších předpokladů) založit toliko dovolací důvod podle ustanovení , který slouží k nápravě vadných  skutkových zjištění a jehož prostřednictvím přípustnost dovolání podle ustanovení založit nelze.

Tentýž závěr se vztahuje též na argumentaci dovolatele, že jeho tvrzení byla vedle uvedeného zápisu prokázána i dalšími důkazy, a na jeho polemiku s úvahami, na jejichž základě soudy nižších stupňů čerpaly poznatky o skutkovém stavu věci nikoliv ze znaleckého posudku Ing. Opočenské, nýbrž z revizního posudku znaleckéhou.

Námitkou, že mezi účastníky nebylo sporu o tom, jaký byl stav rozestavěnosti podle smlouvy o dílo ke dni 14. 8. 1996, jejíž podstatou je argument, že soudy neměly zjišťovat stav rozestavěnosti dokazováním, nýbrž měly vzít za svá shodná tvrzení účastníků podle ustanovení ,  dovolatel rovněž nepředkládá právní otázku (nezpochybňuje právní posouzení), nýbrž vytýká soudům nižších stupňů,  že zatížily řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací důvod podle ustanovení , jenž je takto uplatněn, rovněž není způsobilý založit přípustnost dovolání podle ustanovení .

Žádná právní otázka není dovolacímu soudu předložena ani prostřednictvím dovolací námitky, že za rekonstrukci výtahů, kterou žalovaný provedl subdodávkou, zbývá doplatit částku 279.504,- Kč a že právní předchůdkyně žalobkyně v dopise, jímž odstoupila od smlouvy o dílo, tento jeho nárok nezpochybnila. Prvou částí této námitky žalovaný nezpochybňuje správnost právního závěru odvolacího soudu o stavu vzájemných závazků ze smlouvy o dílo zrušené  odstoupením prostřednictvím polemiky s tím, jakou normu hmotného práva odvolací soud použil a jak tuto normu vyložil a aplikoval, nýbrž námitku neprávnosti tohoto právního závěru staví výhradně na kritice správnosti skutkových závěrů soudů nižších stupňů. Předkládá vlastní verzi skutkového stavu a na ní pak buduje této verzi odpovídající (od závěru odvolacího soudu odlišné) právní závěry. Nejde o námitku nesprávného právního posouzení, namítá-li se, že právní závěr odvolacího soudu je nesprávný toliko z toho důvodu, že soud aplikoval předpisy hmotného práva na nesprávně či neúplně zjištěný skutkový stav věci. Tam, kde přichází v úvahu pouze přípustnost dovolání podle ustanovení , jak je tomu v posuzované věci, není správnost  a úplnost skutkových zjištění a  skutkových závěrů otevřena dovolacímu přezkumu; dovolací soud je skutkovým stavem zjištěným soudy nižších stupňů vázán a vychází z něho a jeho přezkumná činnost je omezena pouze na správnost právního posouzení tohoto skutkového stavu.

Druhá část této námitky (že právní předchůdkyně žalobkyně nárok žalovaného z titulu rekonstrukce výtahů nezpochybnila), je kritikou postupu soudu při hodnocení důkazů, jejímž prostřednictvím se odvolacímu soudu vytýká pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, nikoliv správnost právního posouzení.

Nezbývá než uzavřít, že dovolacímu soudu nebyla předložena právní otázka,  která by mohla založit jeho závěr o zásadním významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce a tedy i závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení . Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé není tedy dovolání přípustné ani podle tohoto ustanovení.

Dovolání není přípustné ani proti dovoláním napadenému výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení. Z ustanovení vyplývá, že výrok   o náhradě nákladů řízení má vždy povahu usnesení, tedy i tehdy, je-li součástí rozsudku. Přípustnost dovolání proti takovému výroku je proto třeba zkoumat samostatně, podle ustanovení § až 239 upravujících přípustnost dovolání proti usnesením odvolacího soudu, jež nejsou rozhodnutím ve věci samé. Rozhodnutí, proti nimž je dovolání přípustné, jsou v těchto ustanoveních vypočtena taxativně a rozhodnutí o náhradě nákladů řízení mezi nimi uvedeno není.

Nejvyšší soud proto dovolání, aniž nařizoval jednání (, věta první, ), podle ustanovení , věty první, a odmítl.

Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud opřel o ustanovení, a . Žalobkyni, která by podle těchto ustanovení měla vůči žalovanému právo na tuto náhradu, podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly, dovolací soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. května 2009

JUDr. Zdeněk D e s

předseda senátu