Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 680/2008

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně P.C. C., a. s., zastoupené JUDr. J. P., advokátem, proti žalovaným 1) P. Š., a 2) D. Š., zastoupené Mgr. T.G., advokátem, o zaplacení částky 137.999,- Kč s postižními právy ze směnky, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. , o dovolání druhé žalované proti rozsudku Vrchního soudu v  Praze ze dne 13. září 2007, č. j. -127, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Druhá žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 8.455,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jejího zástupce.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v  Hradci Králové rozsudkem ze dne 6. září 2006, č. j. , zamítl žalobu o zaplacení 137.999,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), „určil ustanovenému advokátu Mgr. T. G. odměnu a náhradu hotových výdajů částkou 27.593,- Kč“ (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.).

Soud prvního stupně vyšel z toho, že:

1/   na základě smlouvy o půjčce ze dne 10. října 2002, č. 49856/03010, uzavřené mezi žalobkyní a žalovanými (dále jen „smlouva“), poskytla žalobkyně žalovaným 98.016,- Kč, kterou se žalovaní zavázali zaplatit ve dvacetičtyřech splátkách po 4.084,- Kč, s tím, že za poskytnutí půjčky byla sjednána odměna 34.012,- Kč a „účtován poplatek“ 1.500,- Kč;

2/  dne 10. října 2002 vystavil první žalovaný blankosměnku, v níž nebyly vyplněny údaje směnečné sumy a data splatnosti, a kterou avalovala druhá žalovaná;

3/   žalovaní podepsali „směnečné vyplňovaní prohlášení, kterým zmocnili žalobkyni, aby v případě prodlení se splácením „úvěru“ doplnila na „směnku“ libovolné datum splatnosti a směnečnou sumu odpovídající „výši dluhu“ (rozuměj dluhu ze smlouvy);

4/    na úhradu půjčky byly zaplaceny tři splátky po 4.084,- Kč;

5/  směnečná suma 137.999,- Kč, „sestává“ z nesplaceného „úvěru“ 85.764,- Kč, úroků z prodlení 3.227,- Kč a smluvní pokuty 49.008,- Kč.

Na tomto základě uzavřel, že ve smlouvě bylo platně ujednáno „půjčení peněz“ (částky 98.016,- Kč „snížené o neurčitou odměnu 34.012,- Kč“),  „režim měsíčního splácení a výše měsíční splátky“; „náklady věřitele“ byly „uvedeny neurčitě a nesrozumitelně, a tedy neplatně“. Jelikož žalobkyně vypočetla „dlužnou částku podle neplatných ujednání o odměně a majetkových sankcích a do směnky vyplnila částku, jež nemohla odpovídat tehdy aktuálnímu dluhu žalovaných ze smlouvy, tedy v rozporu se směnečným vyplňovacím prohlášením, závazek žalovaných ze směnky platně nevznikl“.

Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 13. září 2007, č. j. -127, (mimo jiné) změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé  ve vztahu ke druhé žalované tak, že jí uložil zaplatit žalobkyni 52.960,- Kč s 6% úrokem od 20. května 2003 do zaplacení.

Odvolací soud - odkazuje na ustanovení čl. I (dále jen „“) - na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že smlouva je v části týkající se „půjčení peněz a měsíční splátky“ platná. „Za základ  pro stanovení výše dlužné částky“ vzal „skutečně poskytnutou“ půjčku 62.704,- Kč, „zvýšenou o úroky za dobu sjednaného úročení v předpokládaném rozsahu dvacetičtyř měsíců“, v sazbě 2 % ročně (dle diskontní sazby platné v době uzavření smlouvy), tedy o celkem 4 %, tj. úhrnem 65.212,- Kč.  Po snížení o zaplacené splátky 12.252,- Kč tak byla žalobkyně oprávněna doplnit „do směnky“ směnečnou sumu 52.960,- Kč.

Výhradu druhé žalované ohledně nedostatku svobody vůle při podpisu směnky a neplatnosti „tohoto úkonu“ ( - dále jen „obč. zák.“) shledal neopodstatněnou. Přitom akcentoval, že o případ „přímého fyzického donucení“ nešlo, přičemž „se mohlo jednat o bezprávnou výhrůžku manžela druhé žalované jako třetí osoby, avšak muselo by být prokázáno, že majitel směnky o tom věděl a využil toho“. „To však nebylo ani tvrzeno, natož prokázáno“.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala druhá žalovaná dovolání, namítajíc, že smlouva je neplatná pro nesrozumitelnost, když z ní jasně nevyplývají práva a povinnosti stran. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu ohledně částečné platnosti smlouvy, když „není jasné kritérium, dle nějž z napadené smlouvy oddělil platné a neplatné části“. Současně setrvává na námitce, podle níž byl „podpis na smlouvě a směnce činěn výhradně za účelem eliminace možného násilí ze strany prvního žalovaného bez jakékoli vůle uvedené závazky převzít“. „K neplatnosti právního úkonu z tohoto důvodu není třeba, aby žalobkyně o takovém psychickém donucení věděla a využila jej“.

Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v rozsahu měnícího výroku ve věci samé zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.

Dovolání druhé žalované je přípustné podle ustanovení (dále jen „“); není však důvodné.

Ačkoli dovolatelka výslovně neodkazuje na žádný z v úvahu připadajících dovolacích důvodů, posuzováno podle obsahu, uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.

K námitkám dovolatelky ohledně neurčitosti a nesrozumitelnosti ujednání smlouvy co do výše „půjčené“ částky a podmínek jejího vrácení Nejvyšší soud především zdůrazňuje, že podle ustálené soudní praxe (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 1996, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod číslem 1 přílohy nebo důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněných pod čísly 35/2001 a 19/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) je projev vůle nesrozumitelný, jestliže jednající nedosáhl - vadným slovním nebo jiným zprostředkováním - jasného vyjádření této vůle. Neurčitý je projev vůle tehdy, je-li nejistý jeho obsah, to jest - mimo případů, kdy vůbec chybí určitá vůle - když se jednajícímu nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit.

V případě smlouvy o nesrozumitelný právní úkon z hledisek výše uvedených jít nemůže, když vůle jednajících stran je ve smlouvě projevena způsobem, ze kterého je zřejmé jak poskytnutí peněžních prostředků v konkrétní výši žalobkyní prvnímu žalovanému, tak i závazek prvního žalovaného k vrácení těchto finančních prostředků ve sjednaných splátkách. V tomto rozsahu smlouvu Nejvyšší soud neshledává ani neurčitou, když její strany obsah vůle stanovily jednoznačným způsobem a závěr odvolacího soudu v tomto směru plně koresponduje s výkladovými pravidly určenými ustanovením § 35 odst. 2 obč. zák. a zásadami pro výklad právních úkonů formulovanými např. v důvodech nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. .

Smlouvu jako celek pak nečiní neplatnou ani ujednání ohledně smluvní pokuty, „vzdání se práva předem“, „roční procentní sazby nákladů na poskytnutí půjčky“ a „postupu žalobkyně při zrušení závazku ze smlouvy“ a o „smluvní odměně“, když z povahy právního úkonu nebo jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu (§ 41 obč. zák.) [k tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2004, sp. zn. , uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2005, pod číslem 13]. O neplatnost smlouvy jako celku by nešlo ani v případě, že by tato byla posouzena nikoli jako smlouva o půjčce podle ustanovení obč. zák., nýbrž jako smlouva o úvěru podle ustanovení a násl. obchodního zákoníku (k tomu viz např. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2008, sp. zn. , jakož i ustanovení , o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně ).

Právní posouzení věci odvolacím soudem je přitom správné i ve výkladu ustanovení čl. I , včetně závěru o platnosti směnky, když skutečnost, že směnečná suma byla do blankosměnky doplněna v nesprávné výši, důvodem neplatnosti směnky není.

Konečně Nejvyšší soud neshledává opodstatněnou ani výhradu dovolatelky ohledně absence svobody vůle při podpisu smlouvy a směnky pro bezprávnou výhrůžku (k definici bezprávné výhrůžky viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 1998, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1999, pod číslem 12) ze strany prvního žalovaného. Závěr, podle něhož je právní úkon absolutně neplatný pro nedostatek svobody vůle z důvodu bezprávné výhrůžky ze strany třetí osoby jen tehdy, jestliže druhá strana právního úkonu o této skutečnosti věděla či vědět musela a využila ji, odpovídá právní teorii (srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. I. – 459. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, str.317) i rozhodovací praxi (k tomu viz např. důvody rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 20. února 2001, sp. zn. a Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. ).

Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost právního posouzení věci odvolacím soudem zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud  (při absenci jiných vad, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti)  dovolání druhé žalované podle ustanovení části věty před středníkem zamítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení , a , když dovolání druhé žalované bylo zamítnuto a dovolatelce vznikla povinnost hradit žalobkyni její náklady řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalobkyni sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 8.155,- Kč podle ustanovení , a a z paušální náhrady 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení a celkem činí 8.455,- Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 28. května 2009

JUDr. Petr G e m m e l

předseda senátu