Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
+ 6 ďalších priamych citácií
Zobraziť všetky (11)4938AED2A9CCF552C1257A4E006AC4C7.html
HTML · 18.31 KB
No categories available
22 Cdo 3542/2006
U S N E S E N Í
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobce uvedl, že původně se žalovanou vlastnili dům s pozemky, a to tak, že ideální čtvrtina byla v jeho výlučném vlastnictví a tři ideální čtvrtiny náležely do jejich bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Tyto nemovitosti v 1986 vyměnili za jiný dům s pozemky, v roce 1998 se rozvedli a dům s pozemky prodali v roce 2004 za kupní cenu 700.000,- Kč, kterou převzala žalovaná. Žalobce je přesvědčen, že výměnou nabyl spoluvlastnický podíl k nemovitostem v rozsahu ideální čtvrtiny do svého výlučného vlastnictví a ideální tři čtvrtiny nabyli účastníci do bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Proto z kupní ceny 700.000,- Kč příslušelo žalobci 25 % za jeho výlučný podíl a polovina ze společných 75 %, tj. 37,5 %, celkem 62,5 %, tedy 437.500,- Kč. Žalovaná mu však zaplatila jen 350.000,- Kč, a proto se domáhal, aby jí bylo uloženo zaplatit mu ještě částku 87.500,- Kč s příslušenstvím.
Okresní soud v Děčíně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem z 1. března 2005, č. j. 13 C 282/2004 -35, žalobu zamítl a k odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací rozsudkem z 1. února 2006, č. j. 30 Co 675/2006 -63, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že účastníci za trvání manželství koupili spoluvlastnické podíly k domu č. p. 2160 s pozemky v k. ú. V., a to v roce 1980 ideální polovinu od otce žalobce a v roce 1986 ideální jednu čtvrtinu od bratra žalobce. Žalobci již před uzavřením manželství v roce 1972 daroval jeho otec ideální čtvrtinu těchto nemovitostí. Za stavu, kdy do výlučného vlastnictví žalobce náležela ideální čtvrtina nemovitostí a do bezpodílovou spoluvlastnictví účastníků jako manželů tři čtvrtiny nemovitostí, uzavřeli účastníci 11. 7. 1986 výměnnou smlouvu, podle které vyměnili tyto nemovitosti za dům č. p. 181 s pozemky v k. ú. V. Ve smlouvě bylo uvedeno, že nemovitosti nabývají oba účastníci s tím, že v evidenci nemovitostí bude vyznačeno, že nemovitosti jsou v jejich bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Soud prvního stupně dovodil, že smlouva je platným právním úkonem, podle kterého účastníci nabyli vyměněné nemovitosti do bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Odvolací soud citoval § 143 občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. (dále „ObčZ “), podle kterého bezpodílové spoluvlastnictví manželů tvoří majetek nabytý za trvání manželství jedním nebo oběma manžely s výjimkou věcí mimo jiné získaných darem. Poukázal na to, že soudní praxe uznává zásadu subrogace, resp. transformace, podle které ve výlučném vlastnictví má každý z manželů i věc, kterou nově nabyl výměnou za původní věc v jeho výlučném vlastnictví, a to ať už přímo výměnou věci za věc nebo nepřímo prostřednictvím peněz – prodejem věci a nabytím nové věci za takto získané peníze. Pokud však nová věc byla částečně pořízena z prostředků ve výlučném vlastnictví manžela a částečně z prostředků společných, nabývají manželé do bezpodílového spoluvlastnictví celou věc, bez ohledu na rozsah prostředků použitých z bezpodílového spoluvlastnictví manželů. V daném případě původní nemovitosti nebyly celé ve výlučném vlastnictví žalobce, k jejich výměně došlo za trvání manželství a účastníci se tak stali bezpodílovými spoluvlastníky nemovitostí získaných výměnou. Pokud by chtěli dohodnout jiný vlastnický režim těchto nemovitostí, byla by taková dohoda pro rozpor se zákonem – § 143 ObčZ – neplatným právním úkonem podle § 39 ObčZ . Rozvodem manželství účastníků zaniklo jejich bezpodílové spoluvlastnictví manželů, které nebylo vypořádáno jejich dohodou ani rozhodnutím soudu. Nemovitosti tak podle zákonné domněnky (§ 149 odst. 4 ObčZ ) přešly do jejich podílového spoluvlastnictví, každého k ideální polovině. Jestliže následně účastníci nemovitosti prodali, každému z nich jako podílovému spoluvlastníkovi náležela polovina kupní ceny, odpovídající výši jeho podílu, tj. 350.000,- Kč, které žalobce od žalované převzal. Žalobce sice také tvrdil, že „se dohodli se žalovanou, že každý z nich dostane z prodeje, co zaslouží, tedy on o jednu čtvrtinu více.“ Žalovaná existenci takové dohody popřela a žalobce přes poučení podle § 119a občanského soudního řádu (dále „OSŘ“), které mu soud prvního stupně poskytl, ke svému tvrzení žádné důkazy nenabídl. Pokud důkazy označil až v odvolání, nemohl k nim odvolací soud podle § 205a odst. 1 OSŘ již přihlížet.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Přípustnost dovozuje podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ s tím, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Dovolacím soudem nebyla dosud řešena otázka, zda výměnou věci náležející zčásti do výlučného vlastnictví manžela a zčásti do společného jmění manželů (správně bezpodílového spoluvlastnictví manželů) je vlastnický režim k nově nabyté věci shodný, nebo zda nabývají manželé nově nabytou věc do bezpodílového spoluvlastnictví manželů, jak dovodil odvolací soud. Takový názor není správný, byť stejný uvádí také Občanský zákoník , Komentář, Díl I, Praha, Panorama 1987, str. 506. Jde však o dobový výklad, který neodpovídá politickým, společenským a ekonomickým změnám, ke kterým došlo od roku 1986, kdy účastníci uzavřeli výměnnou smlouvu. Podle žalobce z toho důvodu jsou rozhodnutí soudů obou stupňů také v rozporu s dobrými mravy. Kromě toho se soudy měly rovněž zabývat otázkou, zda i pro případ „splynutí“ spoluvlastnického podílu žalobce k původním nemovitostem do nemovitostí nabytých do bezpodílového spoluvlastnictví manželů, nevznikl žalobci při pozdějším prodeji nemovitostí nárok na zaplacení částky odpovídající výši jeho původního podílu, byť to nebylo ve smlouvě o prodeji nemovitostí výslovně ujednáno. Žalobce navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou
a řádně zastoupenou, zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 OSŘ ). V dané věci by připadala v úvahu jen přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ , tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Rozsudek odvolacího soudu je ve shodě se stanoviskem bývalého Nejvyššího soudu ČSR z 3. 2. 1972, Cpj 86/71, nazvaným K výkladu ustanovení občanského zákoníku o bezpodílovém spoluvlastnictví manželů, publikovaném pod R 42/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. K výkladu § 143 ObčZ Nejvyšší soud uvedl, že „věci získané výměnou za věc nebo z výtěžku věci, která byla v osobním vlastnictví jednoho z manželů, jsou nadále v osobním vlastnictví tohoto manžela. Nejde tu totiž o nabytí nového majetku ani o rozmnožení dosavadního majetku za trvání manželství, nýbrž o změnu, která nemá vliv na povahu těchto věcí jako předmětu osobního vlastnictví. Při nabytí věci pomocí prostředků, které byly vzaty jednak z bezpodílového spoluvlastnictví manželů, jednak z osobního majetku některého z manželů, stávají se věci takto nabyté předmětem bezpodílového spoluvlastnictví manželů bez ohledu na rozsahu použitých prostředků z bezpodílového spoluvlastnictví.“ Dovolací soud nemá důvod, aby se od tohoto výkladu odchyloval. Odpovídá i znění § 143 ObčZ . Výměnou věci, k níž manžel nabyl darem jen spoluvlastnický podíl, a zbývající spoluvlastnický podíl byl v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů, šlo již o nabytí věci do bezpodílového spoluvlastnictví manželů, a to nezbytně k věci celé, neboť zákon jinou možnost nenabízel. Na těchto závěrech nic nemění ani rozsudek Nejvyššího soudu z 19. 4. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1658/98 , uveřejněný pod R 49/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž Nejvyšší soud uvedl, že „předmětem bezpodílového spoluvlastnictví se stala věc, která byla sice zaplacena z výlučných prostředků jednoho z manželů, avšak kupní smlouvu uzavřeli oba manželé a projevili také vůli nabýt věc do bezpodílového spoluvlastnictví.“ Nejvyšší soud zdůraznil, že jde o případ odlišný od těch, kdy jeden z manželů kupuje pro sebe věc ze svých výlučných prostředků, tedy nabývá věc do svého výlučného vlastnictví. Kromě toho je třeba připomenout, že i v uvedené věci šlo o nabytí věci celé.
V citovaném stanovisku je dále uvedeno, že „právo každého z manželů požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co vynaložil ze svého na společný majetek, vyplývá přímo z ustanovení § 150 věta druhá ObčZ . Jestliže byla nějaká věc získána za trvání manželství, náleží za podmínek uvedených v § 143 ObčZ rovněž do bezpodílového spoluvlastnictví. Při jeho vypořádání je manžel, z jehož prostředků byl tento náklad vynaložen, oprávněn toliko požadovat, aby mu byla uhrazeno ze společného majetku to, co takto vynaložil.“
Žalobce mohl po rozvodu manželství účastníků, kterým došlo v roce 1998
k zániku bezpodílového spoluvlastnictví účastníků i k nemovitostem nabytým výměnou, vypořádat vnos, který na jejich získání vynaložil ze svého majetku, daný cenou jeho spoluvlastnického podílu v roce 1986, dohodou, uzavřenou se žalovanou ve tříleté lhůtě od zániku bezpodílového spoluvlastnictví, nebo v této lhůtě podat návrh na jeho vypořádání u soudu (§ 149 odst. 2 a 3 ObčZ ). To neučinil, v roce 2001 tak nastoupilo vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví účastníků k těmto nemovitostem domněnkou (§ 149 odst. 4 ObčZ ) a vnos již nemohl uplatnit.
K námitce žalobce, že rozsudky soudů obou stupňů jsou v rozporu s dobrými mravy, dovolací soud odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu z 28. 11. 2002, sp. zn. 20 Cdo 535/2002 , publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod
C 1814. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že „ukládá-li § 3 odst. 1 ObčZ , aby práva
a povinnosti byly vykonávány v souladu s dobrými mravy, účastníkům občanskoprávních (tedy hmotněprávních) vztahů, pak musí platit, že z hlediska souladu či rozporu s těmito morálními pravidly nemohou být posuzována rozhodnutí soudu, tedy akty aplikace práva, jimiž o návrzích rozhodují soudy jako orgány k posuzování případného nesouladu výkonu práv a povinností s morálními pravidly nadané.“
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je v souladu s judikaturou, dovolání proti němu není podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ přípustné, a proto je Nejvyšší soud odmítl (§ 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ OSŘ ).
Žalované by náležela náhrada nákladů dovolacího řízení, ty jí však nevznikly
(§ 243b odst. 5 , § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ )
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. května 2009
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu