Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 2711/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Marie Vokřinkové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce B. d. T., proti žalovaným 1) M. H., a 2) M. H., zastoupeným advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp.zn. , o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. listopadu 2006, č.j. -60, takto:

I.  Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo n náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Teplicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. 4. 2005, č.j. -28, ve znění usnesení ze dne 16. 8. 2005, č.j. -35, uložil žalovaným povinnost vyklidit „byt č. 1 v 1. podlaží domu č.p. 1586 v T. v S. u.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“) do patnácti dnů ode dne zajištění náhradního bytu; současně rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem (soud odvolací) rozsudkem ze dne 7. 11. 2006, č.j. -60, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé jen tak, že povinnost žalovaných vyklidit předmětný byt vázal na zajištění náhradního ubytování; jinak jej potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Po provedeném dokazování měly soudy především za prokázané, že žalující družstvo (dále též „družstvo“) je vlastníkem domu, v němž se nachází předmětný byt, že žalovaní byli jeho členy a nájemci předmětného bytu, že rozhodnutím představenstva družstva, které jim bylo doručeno dne 11. 9. 2003, byli z družstva vyloučeni pro neplacení nájemného, že rozhodnutí představenstva o vyloučení žalovaných bylo k jejich odvolání potvrzeno usnesením shromáždění delegátů ze dne 21. 1. 2004, že rozhodnutí shromáždění delegátů jim bylo doručeno dne 25. 1. 2004, že v bytě bydlí

i nadále spolu se svým synem L., že uhradili dlužné nájemné včetně penále na podzim 2004, a že žalovaný 1) je plně invalidní.

Po právní stránce soudy dovodily, že podle a 4 , obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“), žalovaným  zaniklo společné členství v družstvu a spolu s ním podle , , ve znění do 30. 3. 2006 (dále jen „obč. zák.“), i jejich právo společného nájmu k předmětnému bytu. Oba soudy uzavřely, že žalovaní užívají byt bez právního důvodu a jsou povinni ho vyklidit. Zatímco soud prvního stupně vázal povinnost žalovaných vyklidit byt podle věty druhé obč. zák. na zajištění náhradního bytu (s přihlédnutím k tomu, že se jedná o rodinu s nezletilým dítětem, a s přihlédnutím k důvodům hodným zvláštního zřetele, a to, že žalovaní uhradili dluh na nájemném včetně penále, a že žalovaný 1/ je invalidním důchodcem), odvolací soud vázal vyklizení žalovaných jen na zajištění náhradního ubytování. Odvolací soud uzavřel, že pro postup podle věty druhé obč. zák. by musely být splněny obě tam kumulativně stanovené podmínky tj. muselo by jít o rodinu s nezletilými dětmi a musely by být dány důvody zvláštního zřetele hodné. Dovodil, že první z obou podmínek nebyla naplněna, neboť syn žalovaných v mezidobí od vydání rozsudku soudem prvního stupně do doby rozhodování odvolacího soudu dosáhl zletilosti. Za této situace pokládal již za nerozhodné, zda byly naplněny i důvody zvláštního zřetele hodné. S ohledem nato, že žalobce navrhl, aby žalovaným bylo poskytnuto náhradní ubytování, tj. bytová náhrada vyšší kvality než žalovaným podle zákona přísluší, odvolací soud vyklizení žalovaných vázal na zajištění náhradního ubytování.

Proti rozsudku odvolacího osudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), a jako dovolací důvody ohlásili, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [ ] a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování ( ). Poukazovali na to, že i když jejich syn L. po vydání rozsudku soudu prvního stupně nabyl zletilosti, je i nadále odkázán na jejich výživu, neboť studuje. Namítali, že rozhodnutí odvolacího soudu o změně bytové náhrady na náhradní ubytování je tvrdé a odporuje obč. zák. Žalovaný 1) je plně invalidní, má těžce poškozen zrak a je odkázán jen na invalidní důchod 6.689,- Kč, žalovaná 2) je zdravotní sestra a ke vzniku dluhu na nájemném přispělo vedení exekuce pro dluhy z jejího prvního manželství. Uvedené okolnosti náležitě zhodnotil jen soud prvního stupně. Navrhli, aby bylo napadené rozhodnutí zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Současně navrhli odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí.

Žalobce se k podanému dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení ( ), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů ( a 4 ), a nejprve ze všeho se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Napadeným rozsudkem byl rozsudek soudu prvního stupně změněn pouze ve výroku o bytové náhradě pro žalované, tj. ve výroku, proti němuž dovolání směřuje. Přípustnost dovolání proti tomuto měnícímu výroku vyplývá z ustanovení , neboť zde bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (po změnách, které byly v provedeny , je rovněž rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé – srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28). V dalším (vyklizovacím) výroku ve věci samé byl rozsudek soudu prvního stupně napadeným rozsudkem potvrzen a proti potvrzujícímu výroku dovolání evidentně nesměřuje. I když z pohledu ustanovení jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu, nebyl dovolací soud oprávněn přezkoumat věcnou správnost potvrzujícího výroku už proto, že nebyl dovoláním napaden. Propojení výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž dovolání přípustné je, s výrokem, který není přípustno zkoumat, se při rozhodnutí o dovolání projevuje toliko v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje právě ustanovení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. , uveřejněný pod č. 87 v časopise Soudní judikatura 11/1997).

Podle a 3 dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout k vadám řízení uvedeným v , a b) a , jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [ ]. Existence uvedených vad nebyla tvrzena a ze spisu tyto vady zjištěny nebyly.

I když dovolatelé odkázali i na dovolací důvod podle , ve skutečnosti podle obsahu dovolání ( ) uplatnili jen dovolací důvod podle , jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Právní posouzení je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

V dovolání nebyla zpochybněna správnost skutkového zjištění, že žalovaní byli

z družstva vyloučeni pro neplacení nájemného a že jejich syn byl v době rozhodování odvolacího soudu zletilý. Současně nebyl napaden ani závěr, který odvolací soud na základě uvedeného skutkového zjištění přijal, totiž závěr, že jde o jednání jinak naplňující výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. a že za této situace se otázka bytové náhrady – stejně jako v případě skončení nájemního poměru výpovědí pronajímatele podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. – bude ve smyslu § 714 věty druhé obč. zák. řídit ustanovením § 712 odst. 5 obč. zák., v posuzovaném případě, vzhledem ke zjištěným skutečnostem, podle § 712 odst. 5 věty první obč. zák.

Podle § 714 obč. zák. věty první a druhé obč. zák. zánikem členství osoby

v bytovém družstvu zanikne její nájem bytu. Nájemce družstevního bytu není povinen se z bytu vystěhovat, pokud mu není zajištěna bytová náhrada za podmínek stanovených v § 712 (obč. zák.).

Podle ustanovení § 712 odst. 5 věty první obč. zák. skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele z důvodu podle § 711 odst. 1 písm. c), d), g) a h) obč. zák., stačí při vyklizení poskytnout přístřeší. Jde-li o rodinu s nezletilými dětmi a skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele podle § 711 odst. 1 písm. c) a d) obč. zák., může soud, jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, rozhodnout, že nájemce má právo na náhradní ubytování, popřípadě na náhradní byt (§ 712 odst. 5 věta druhá obč. zák.).

Nejvyšší soud zaujal ve své rozhodovací praxi názor, že přivolí-li soud

k výpovědi z nájmu bytu z důvodu neplacení nájemného a úhrad za služby spojené

s užíváním bytu, může být přiznána bytová náhrada ve formě náhradního bytu jen tehdy, jsou-li splněny kumulativně obě podmínky uvedené v § 712 odst. 5 větě druhé obč. zák. tj. existence rodiny s nezletilými dětmi a existence mimořádně závažných okolností (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2003, sp. zn. , uveřejněný pod C 1875 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaném nakladatelstvím C.H.Beck, ve svazku 25, nebo usnesení ze dne 29. 8. 2006, sp. zn.

). Tato právní úprava je totiž úpravou speciální a kogentní (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. ). Nejsou-li obě výše uvedené podmínky současně splněny, jako tomu je v dané věci, nelze v případě přivolení k výpovědi pronajímatele dané z důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. přiznat bytovou náhradu ve formě náhradního bytu ani na základě ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. To proto, že aktem aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. nelze konstituovat dosud neexistující povinnosti vlastníka (a ani dosud neexistující práva vyklizovaného), ale lze jím výkon práva pouze odepřít (srov. rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2002, pod poř. č. 208). Požadavek dovolatelů na poskytnutí náhradního bytu tak nemá oporu

v hmotném právu.

Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud podle věty před středníkem dovolání jako nedůvodné zamítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení větu první, , , , a o skutečnost, že žalobci nevznikly (dle obsahu spisu) v této fázi řízení náklady, na jejichž náhradu by měl právo vůči žalovaným.

Dovolací soud neshledal předpoklady pro odložení vykonatelnosti rozhodnutí dle , a proto o tomto návrhu – v souladu s ustálenou praxí – nevydával samostatné rozhodnutí.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. května 2009

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.

předseda senátu