Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 1718/2008

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. ledna 2005, č.j. -57, uložil žalované zaplatit žalobci částku 45.470,- Kč  s úrokem z prodlení ve výši 2,5 % ročně od 1.7.2003 do zaplacení (výrok 1a/), a dále zaplatit žalobci částku 17.875,-Kč s úrokem z prodlení ve výši 2,5 % ročně od 1.7.2003 do zaplacení (výrok 1b/), a na náhradě nákladů řízení částku 16.825,- Kč (výrok 2).

Soud prvního stupně vzal za prokázané, že mezi účastníky byla ústně uzavřena smlouva o vytvoření fotografického díla žalobcem, podléhající režimu autorského zákona. Žalované byl předán rozpočet a byla dohodnuta odměna za 11 diapozitivů po 3.700,- Kč za kus. Žalovaná poskytla žalobci 20.000,- Kč jako zálohu. V průběhu prací došlo ke změně objednávky z důvodu vzniku nutnosti grafické úpravy fotografií, žalovaná převzala zhotovené dílo, přičemž vznesla námitku ke kvalitě jednoho diapozitivu. Žalovaná neuhradila žalobci fakturovanou částku a zhotovené fotografie nadále používá navzdory nesouhlasu jejich autora. Žalobcův nárok na bezdůvodné obohacení ve výši 45.470,- Kč spolu s úrokem z prodlení, jakož i nárok na zaplacení částky 17.875,- Kč, kterou vynaložil žalobce za žalovanou v souvislosti s tiskem zhotovených fotografií, je proto důvodný.

Rozsudkem Vrchního soudu v Praze, v záhlaví označeným, byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, ve výroku 1a/, co do částky 22.735,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 2,5 % ročně od 1.7.2003 do zaplacení, a zároveň změněn ve výroku 1a/ co do částky 22.735,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 2,5 % ročně od 1.7.2003 do zaplacení, jakož i ve výroku 1b/ co do částky 17.875,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 2,5 % ročně od 1.7.2003 do zaplacení tak, že žaloba byla v této části zamítnuta (výrok I.). Ve výroku II. rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně a ve výroku III. o nákladech řízení odvolacího.

Odvolací soud po doplnění dokazování opětovným výslechem žalobce a žalované přisvědčil skutkovým zjištěním soudu prvního stupně co do částky 45.470,- Kč s příslušenstvím. Pokud jde o částku 17.875,- Kč, odvolací soud dovodil, že uvedený nárok nelze mít za prokázaný, neboť soud prvního stupně měl k dispozici toliko (neprokázané) tvrzení žalobce, že za žalovanou platil na základě dohody další náklady, které v souvislosti s užitím díla vznikly. Odvolací soud se neztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně, když uvedl, že smluvní vztah účastníků (podnikatelů) ohledně vytvoření a následného užití konkrétního díla je nutno posoudit jako smlouvu licenční dle autorského zákona, která se ovšem zároveň řídí ustanoveními § a 558 obchodního zákoníku (dále též „obch. zák.“) Dohodou o volném „užití díla“, umístěním fotografií žalobce do světelných boxů v provozovnách žalované za odměnu, byla uzavřena licenční smlouva dle v tehdy platném znění, o licenci nevýhradní, přičemž oprávnění žalované z uvedené licenční smlouvy trvá, neboť k zániku udělené licence nedošlo. Dopis žalobce jednateli žalované ze dne 16.6.2003, v němž žalobce vyjádřil nesouhlas s užíváním svého autorského díla do vyřešení sporu, nelze považovat za kvalifikované odstoupení nebo kvalifikovanou výpověď licenční smlouvy. Závěr soudu prvního stupně, že žalovaná užívá dílo neoprávněně, v důsledku čehož žalobci náleží dvojnásobek sjednané odměny, je tudíž nesprávný. Žalobci náleží za předání a užití 11 zhotovených diapozitivů odměna spolu s DPH ve výši 42.735,- Kč; poskytla-li žalovaná žalobci zálohu 20.000,- Kč, činí její dluh žalobci 22.735,- Kč, přičemž od 1.7.2003 se dostala do prodlení s jeho zaplacením.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání (jež dle svého obsahu směřuje proti měnícímu /zamítavému/ výroku), odkazuje pokud jde o přípustnost na ustanovení (dále jen „ “) a co do důvodů na ustanovení a odst. 3 , jejichž prostřednictvím uplatňuje, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Dovolatel namítá, že svůj nárok náležitě prokázal a doložil listinnými důkazy, jež předložil soudu prvního stupně, a jež se staly součástí spisu, jak vyplývá z protokolů o jednání před soudem prvního stupně ze dne 5.11.2004 a 28.1.2005. Následně však „zřejmě došlo ke ztrátě listinných důkazů“, neboť při jednání odvolacího soudu byl opětovně požadován již předložený rozpočet na fotografie, přičemž při nahlédnutí do spisu před podáním dovolání bylo zjištěno, že „předmětné písemnosti, na které se odvoláváme“, se ve spise nenalézají. Dovolatel odvolacímu soudu vytkl, že při svém rozhodování pochybil, když nevzal v úvahu všechny předložené důkazy.

Dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

S ohledem na čl. II. bod 2. části prvé postupoval odvolací soud výslovně podle ve znění účinném do 31. 3. 2005. Obdobně postupoval dovolací soud ve smyslu čl. II. bod 3 části prvé cit. zákona, kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ), po zjištění že dovolání splňuje podmínky a náležitosti podle zákona ( , , ), se nejprve zabýval přípustností dovolání ve věci samé, poněvadž podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání žalobce proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé není přípustné, jelikož dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto v obchodní věci o dvou peněžitých nárocích nepřevyšujících 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží ( a 237 odst. 2 písm. a/ )

Jak co do částky 45.470,- Kč, tak co do částky 17.875,- Kč jde o samostatné nároky s odlišným skutkovým základem, které je nutno posuzovat odděleně (samostatně).

Proto je třeba přípustnost dovolání posuzovat vůči oběma jednotlivým nárokům samostatně. V předmětném sporu jde z hlediska procesního o spor mezi podnikateli o vydání bezdůvodného obohacení a o zaplacení (více)nákladů. Žádný z  nároků, jež byly předmětem řízení, nepřevyšuje 50.000,- Kč. Přípustnost dovolání proti rozhodnutí o peněžitém plnění nepřevyšujícím v obchodních věcech 50.000,- Kč je vyloučena ustanovením , přestože celkový součet výše požadovaného plnění z jednotlivých nároků uvedenou částku překračuje.

Se zřetelem na ustanovení omezující přípustnost dovolání proti rozhodnutí o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, není dovolání v této věci proti rozsudku odvolacího soudu  přípustné, i kdyby předpoklady přípustnosti stanovené v ustanovení   (odkazovaném dovolatelem) byly jinak splněny.

Nejvyšší soud proto dovolání – aniž ve věci nařídil jednání ( ) – jako nepřípustné odmítl ( věta první a ).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věta první, a , když dovolání bylo odmítnuto a žalované podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady v řízení o dovolání nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. května 2009

JUDr. František F a l d y n a , CSc.

předseda senátu