Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 841/2009

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobkyně C., s.r.o., , zastoupené Mgr. R. R., advokátem proti žalovanému J. H., , zastoupenému JUDr. P. P., advokátem, o zaplacení 53 353 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. listopadu 2008, č.j. -87, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 26. listopadu 2008, č.j. -87, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud Plzeň - město rozsudkem ze dne 20. května 2008, č.j. -56, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 53 353 Kč s 2% úrokem z prodlení od 7.10.2003 do zaplacení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o dílo, podle níž bylo dílo předáno a převzato, ale žalovaný za zhotovené dílo nezaplatil cenu díla vyúčtovanou fakturou, jejíž splatnost byla určena na den 6.10.2003. Žalovaný dopisem ze dne 15.10.2003, který odeslal předchůdci žalobkyně dne 22.10.2003, uplatnil nárok z vad díla a zároveň opakovaně provedl částečnou úhradu díla dne 16.10. 2003, 19.11.2003 a 5.12.2003. Soud na základě těchto skutkových zjištění dospěl k závěru, že částečným plněním díla dne 16.10.2003 žalovaný uznal ve smyslu § 407 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) zbytek dluhu a ode dne provedení této částečné úhrady začala běžet nová obecná čtyřletá promlčecí doba. Uzavřel, že nárok na zaplacení ceny díla není promlčen, byla-li žaloba podána 8.10.2007. Uplatnil-li žalovaný dopisem odeslaným žalobkyni dne 22.10.2003 právo z vad díla a nárok na slevu z ceny díla, učinil tak podle soudu prvního stupně opožděně.

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 26. listopadu 2008, č.j. -87, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na zaplacení 53 353 Kč s 2% úrokem z prodlení od 7.10.2003 do zaplacení zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud dospěl k závěru, že nárok na zaplacení ceny díla vznikl žalobkyni podle   § 548 obch. zák. provedením díla dne 10.9.2003, od tohoto data začala běžet čtyřletá promlčecí doba ve smyslu § 397 obch. zák. a právo mohlo být uplatněno poprvé dne 11.9.2003. Byla-li žaloba podána dne 8.10.2007, bylo tak žalobkyní učiněno po uplynutí promlčecí doby. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud dovodil, že k uznání závazku žalovaným podle § 407 odst. 3 obch. zák. částečným plněním dne 16.10.2003 nedošlo, neboť z dopisu ze dne 15.10.2003, odeslaného žalobkyni se zpožděním pouze několika dní, vyplývá nespokojenost žalovaného s provedením díla. V tomto dopisu žalovaný neuznal právo žalobkyně, jako zhotovitelky, na zaplacení celé ceny díla a uplatnil slevu z ceny díla, čímž dal najevo svoji vůli neuznat svůj dluh v plné výši. Nemohlo proto podle odvolacího soudu dojít k novému běhu promlčecí doby od uznání závazku. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud vyhověl námitce promlčení vznesené žalovaným a žalobu zamítl, neboť byla podána po uplynutí promlčecí doby.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení promlčení uplatněného práva. Poukazuje přitom na ustanovení § 392 odst. 1 obch. zák., podle něhož u práva naplnění závazku běží promlčecí doba ode dne, kdy měl být závazek splněn nebo mělo být započato s jeho plněním (doba splatnosti). Nebyla-li v daném případě sjednána splatnost ceny díla, platí podle dovolatelky § 340 odst. 2 obch. zák. s tím, že za okamžik splatnosti je třeba považovat výzvu žalovaného k zaplacení v podobě vystavené faktury, kde byla určena splatnost závazku na den 6.10.2003. Spojil-li odvolací soud počátek běhu promlčecí s dnem předání díla dne 11.9.2003 a se vznikem povinnosti za dílo zaplatit, pak podle dovolatelky pochybil. Stal-li se závazek splatným dne 6.10.2003, počala tento den běžet promlčecí doba, a s ohledem na čtyřletou promlčecí dobu uplynula dne 6.10.2007. Vzhledem k tomu, že tento den byla sobota, byl posledním dnem pro podání žaloby podle dovolatelky následující pracovní den, kterým bylo pondělí 8.10.2007 a její právo na zaplacení ceny díla není promlčeno, jak nesprávně podle dovolatelky dovodil odvolací soud.

Bez ohledu na uvedené žalobkyně dále v dovolání namítá, že nesouhlasí s posouzení uznání závazku žalovaným, tak jak učinil odvolací soud. Domnívá se, že pokud žalovaný dne 16.10.2003 provedl částečnou úhradu dluhu a s platbou nespojil žádné námitky týkající se jeho závazku k úhradě ceny díla, došlo podle § 407 odst. 3 obch. zák. částečným plněním k uznání i zbytku závazku a počala běžet nová čtyřletá promlčecí doba. V době podání žaloby nebyl tedy podle dovolatelky nárok žalobkyně na zaplacení ceny díla promlčen a nebyl důvod vyhovět vznesené námitce promlčení a žalobu z tohoto důvodu zamítnout.

Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhl zamítnutí dovolání. Nesouhlasí s argumentací žalobkyně, že žaloba mohla být podána až v pondělí 8.10.2003, když hmotněprávní promlčecí doba skončila v sobotu 6.10.2003. Naopak se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že částečné plnění žalovaného nemohlo mít za následek uznání zbytku závazku, jestliže žalovaný s fakturovanou částkou bezprostředně poté poslal žalobkyni nesouhlasný dopis s vyfakturovanou cenou díla. Podle žalovaného tak nedošlo k novému běhu promlčecí doby a nárok žalobkyně je promlčen.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (     ), dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle a opírá se o způsobilý dovolací důvod podle

Podle lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání.

Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).

Podle § 392 odst. 1 obch. zák. běží u práva na splnění závazku promlčecí doba ode dne, kdy měl být závazek splněn nebo mělo být započato s jeho plněním (doba splatnosti).

Obecně je počátek běhu promlčecí doby spojován s okamžikem, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, jakmile vznikne možnost podat na jeho základě žalobu. Obecný počátek promlčecí doby nelze obecně spojovat se splatností dluhu. Je-li dosavadní judikatura zajedno v tom, že pro počátek běhu promlčecí doby je rozhodující objektivní okamžik, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, je tímto okamžikem ve smyslu § 392 odst. 1 obch. zák. splnění závazku nebo okamžik, kdy mělo být započato s jeho plněním. Pro počátek promlčecí doby není tedy obecně rozhodný den, kdy došlo ke splatnosti dluhu. Na tomto právním názoru je založeno rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 28/84. Přijetí názoru o vázanosti počátku běhu promlčecí doby na den splatnosti dluhu a nikoli na den vzniku právního vztahu, ze kterého dlužníku vznikla povinnost k plnění, by znamenalo nepřípustné posunutí počátku běhu promlčecí doby (ve zřejmém rozporu s účelem institutu promlčení) prakticky na neomezenou dobu. Názor vyjádřený v rozhodnutí zveřejněném ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod R 28/84 zopakoval dovolací soud v řadě svých dalších rozhodnutích (srov. např. rozhodnutí ze dne 27.11.2002 sp.zn. , uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. BECK, pod C 1610/23, a dále rozhodnutí ze dne 18.6.2008 sp.zn. , ze dne 24.7.2008 sp.zn. , ze dne 22.1.2009 sp.zn. , jakož rozsudek ze dne 23.2.2006 sp.zn. , proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 20.7.2006, sp. zn. , odmítl).

Dovolateli tedy není možno dát za pravdu, že by počátek prodlení byl spojen se splatností dluhu. Pro počátek běhu promlčecí doby je rozhodující okamžik, kdy vzniklo žalobkyni právo na zaplacení požadované pohledávky z titulu smlouvy o dílo.

Z hlediska běhu promlčecí doby není ani rozhodné, kdy byla učiněna výzva k zaplacení vymáhané částky, ale kdy takto mohla žalobkyně učinit, tj. kdy jí vzniklo právo na zaplacení vymáhané pohledávky a kdy mohla bez zbytečného odkladu od této doby vyzvat žalovaného k zaplacení.

Nebyla-li doba plnění ve smlouvě určena, což ani dovolatelka nezpochybňuje, připadá v dané věci aplikace obecné úpravy stanovené v § 340 odst. 2 obch. zák., podle níž je dlužník povinen závazek splnit bez zbytečného odkladu po té, kdy byl věřitelem o plnění požádán. Doba plnění tedy nemůže být v daném případě stanovena jednostranným právním úkonem určením splatnosti na faktuře, jak se dovolatelka nesprávně domnívá.

Dovolatelce je třeba dát však za pravdu, co se týče její námitky k právnímu posouzení otázky uznání dluhu žalovaným. Vyplynulo-li ze skutkových zjištění, že žalovaný zaplatil část ceny díla dne 16.10.2003 a zároveň neprojevil vůči žalobkyni žádnou námitku, že další část dluhu nehodlá uhradit, a teprve dne 22.10.2003 předal k poštovní přepravě dopis pro žalobkyni, v němž neuznává právo žalobkyně na zaplacení celé ceny díla, nelze z uvedených skutkových zjištění dovodit, že by plnění části dluhu dne 16.10.2003 nemělo účinky uznání zbytku dluhu. Z projevu vůle žalovaného dne 16.10.2003, kdy část pohledávky byla uhrazena, nemohl právní předchůdce žalobkyně usuzovat, že by žalovaný zbytek dluhu nehodlal doplatit. V tomto směru je tedy právní posouzení uznání dluhu odvolacím soudem nesprávné a je důvodný dovolatelkou uplatněný dovolací důvod, jímž namítala nesprávné právní posouzení věci ve smyslu

Nebylo-li možno dospět k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné, Nejvyšší soud podle rozsudek odvolacího soudu bez jednání ( ) zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení ( ), v němž bude soud vázán právním názorem dovolacího soudu ( , věta za středníkem ), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího ( ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. května 2009

JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á

předsedkyně senátu