Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3260/2008

U S N E S E N Í

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud rozhodl v záhlaví označeném usnesení tak, že rozsudek soudu prvního stupně, jímž tento soud zamítl žalobu na určení, že žalobce má právo hospodaření k tamtéž identifikovaným pozemkům, zrušil a řízení zastavil. Odvolací soud uvedl, že v daném případě bylo předmětem sporu to, komu svědčí právo hospodaření, resp. správy k pozemkům v majetku státu. Z tohoto pohledu se nepochybně jedná o nárok vyplývající z občanskoprávních vztahů, neboť jde o jednu ze složek práva vlastnického. Podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), takové spory rozhodují soudy, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Rozhodl-li v takovém sporu jiný orgán než soud, mohou podle odst. 2 téhož ustanovení soudy v občanském soudním řízení věc projednat jen za podmínek uvedených v části páté Správní orgány (ministerstvo zemědělství a ministr zemědělství) v tomto případě rozhodovaly podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), neboť tu byly pochybnosti, zda se jedná o pozemky, ne něž se vztahuje citovaný zákon. Pokud takové rozhodnutí vydal správní orgán v restituční věci, má v totožné věci posouzení této otázky pro soud význam toliko předběžné otázky. K posouzení restitučního nároku je povolán soud, tudíž i tuto otázku může řešit samostatně a případně i odlišně. Z nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2006, sp. zn. , vyplývá, že správní orgán může podle rozhodovat i v jiných než restitučních věcech. V těchto „jiných“ věcech má pak takové rozhodnutí správního orgánu jiný význam, jak vyplývá i z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 9. 1998, sp. zn. (publikovaný v Soudní judikatuře ve věcech správních pod č. 972/2002/II. Rs., ročník 2002). V daném řízení jde tedy

o případ, kdy rozhodnutí správního orgánu vydané podle § 17 odst. 6 zákona

č. , obsahuje konečné vyřešení otázky, komu svědčí právo hospodaření, resp. správy pozemku, neboť se nejedná o restituční spor. Tím, že správní orgán pravomocně rozhodne, že pozemky spadají do režimu , deklaruje zároveň, že nastaly zákonem předvídané účinky. Citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze také zmiňuje možnost přezkumu správního rozhodnutí soudem s odkazem na

(ve znění účinném v době vydání tohoto rozhodnutí). S ohledem na změny v připadalo v úvahu podání žaloby podle části páté téhož zákonného předpisu směřující k nahrazení správního rozhodnutí rozsudkem soudu. Takovou žalobu však žalobce podle sdělení před soudem prvního stupně nepodal. Jelikož žalobce netvrdí a nepodává se to ani ze spisu, že šlo o pozemky uvedené v až d) , byla otázka nastolená žalobou pravomocně vyřešena správním orgánem. Protože citovaný zákon v stanoví, že o charakteru pozemků z hlediska působnosti zákona (a tím i implicitně o tom, zda k nim svědčí právo hospodaření či právo správy pozemkového fondu) rozhodují správní orgány, není dána pravomoc soudů podle Soud prvního stupně tedy nebyl oprávněn ve věci meritorně rozhodovat pro nedostatek podmínek řízení. V úvahu zde nepřipadalo postoupení věci povolanému správnímu orgánu, neboť ten již ve věci pravomocně rozhodl.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání s tím, že je považuje přípustné podle Napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a předchozí řízení je též stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Předmětná pravomocná a vykonatelná rozhodnutí správních orgánů nepředstavují dle dovolatele překážku pro meritorní projednání a rozhodnutí soudem. Předmět občanského soudního řízení byl totiž zcela odlišný od předmětu správního řízení vedeného uvedenými správními úřady, neboť v něm mělo být rozhodnuto o tom, zda má dovolatel k předmětným pozemkům právo hospodaření, nikoliv o tom, zda se na tyto pozemky vztahuje právní režim zákona

č. Soudy nadto nebyly ve smyslu a 2 těmito správními rozhodnutími v občanském soudním řízení vázány. Otázku aplikovatelnosti na předmětné pozemky si soudy mohly posoudit samostatně jako otázku předběžnou, a to případně i způsobem odlišným. Dovolatel navrhuje, aby Nevyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu odvolacímu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jakožto soud dovolací ( ) vychází z toho, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle Lze se proto zabývat jeho přípustností.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

V daném případě je dovolání přípustné podle , neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno.

Je-li dovolání shledáno přípustným, zabývá se Nejvyšší soud z úřední povinnosti nejprve tím, zda řízení není postiženo vadami uvedenými v , odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 , jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ). V této souvislosti byla odvolacím soudem řešena pro souzený spor zásadní otázka, a to zda projednání dané věci spadá do pravomoci soudů v civilním soudním řízení, jinými slovy řečeno, zda je tuto věc možné projednat a rozhodnout v občanském soudním řízení ( ). Odvolací soud dospěl k závěru, že tato pravomoc dána není, neboť správní orgán (Ministerstvo zemědělství – Ústřední pozemkový úřad a k rozkladu žalobce ministr zemědělství) vydal v dané věci rozhodnutí o tom, že na předmětné pozemky se vztahuje , přičemž toto rozhodnutí je konečné a zahrnuje implicitně i rozhodnutí o tom, komu přísluší právo hospodaření či správa těchto nemovitostí ve smyslu Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí měl žalobce možnost podat proti takovému rozhodnutí správního orgánu žalobu podle části páté , avšak neučinil-li tak, platí závěry o absenci pravomoci soudu v občanském soudním řízení.

Obecně platí, že osoba oprávněná se může domáhat určení existence práva hospodaření k věci podle , má-li na tom naléhavý právní zájem. Ostatně jak správně konstatoval odvolací soud, jedná se nepochybně o nárok vyplývající z občanskoprávních vztahů, neboť jde o jednu ze složek práva vlastnického, a pravomoc soudů projednat takovou žalobu v občanském soudním řízení je tudíž dána.

Nicméně specifičnost daného případu spočívá právě v charakteru a účelu rozhodnutí správního orgánu podle za situace, kdy se jedná o odnětí práva hospodaření státnímu podniku a založení práva správy pro P. f. ČR, nikoliv o spor restituční povahy. V tomto smyslu lze poukázat na závěry obsažené v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 9. 1998, sp. zn. -24, jež odvolací soud v napadeném rozhodnutí reprodukoval a na nichž své rozhodnutí založil.

Je zřejmé, že v případě jako je právě ten souzený, je účelem rozhodnutí správního orgánu podle , nejen posouzení otázky, zda se na konkrétní nemovitost právní režim tohoto zákona vztahuje, ale právě i určení subjektu, jenž je s touto nemovitostí oprávněn hospodařit, tedy toho, jenž pro stát jako vlastníka věci vykonává správu nemovitosti. Tyto případy je nutno odlišovat od sporů charakterizovaných jako spory restituční, neboť zde rozhodnutí podle cit. zákona působí coby rozhodnutí předběžné povahy k otázce, zda se na uplatněný restituční nárok vztahuje právní režim či , o mimosoudních rehabilitacích. Takto je též nutno přistupovat k závěrům dovozeným v nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2006 (publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek č. 43, pod č. 187, veřejnosti dostupném též na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz). Nejvyšší soud proto souhlasí se závěrem, že na rozhodnutí správního orgánu vydaného podle zákona

č. je třeba pohlížet jinak, než je tomu v případě tzv. restitučních sporů.

Z téhož důvodu se ovšem Nejvyšší soud nemohl ztotožnit se závěrem soudu odvolacího v tom, že nepodal-li žalobce žalobu podle části V. (ve znění účinném od 1. 1. 2003), pak není ani dána pravomoc soudů projednat jeho žalobu podle Odvolací soud sice založil své rozhodnutí na závěrech dovozených ve výše citovaném rozsudku Vrchního soudu v Praze, avšak nezohlednil již další závěry v tomto rozhodnutí uvedených. Totiž, že pro žalobce představuje vydané rozhodnutí přímý zásah do rozsahu jeho práva hospodaření, k jehož dovršení není dalšího správního rozhodování třeba. Poskytnout soudní ochranu tomuto právu je tedy nutno již proti rozhodnutí, jímž byla odstraněna pochybnost, neboť odmítnutí soudní ochrany v tomto okamžiku by nebylo možno zdůvodnit tím, že soud přezkoumá zákonnost takového rozhodnutí v nějakém pozdějším řízení. O právu žalobce bylo správním orgánem rozhodnuto s konečnou platností a jediným prostředkem ochrany práva, která žalobci zůstala, bylo podání žaloby u soudu podle . Tím se právě taktéž odlišuje od nároku restitučního, o němž rozhoduje nejprve správní orgán, neboť otázka aplikace zákona č. 229/21991 Sb. může být ve smyslu jeho § 17 odst. 6 posouzena ještě v dalším řízení jak před správními orgány, tak i později při případném projednávání příslušné žaloby uplatňující restituční nárok (k tomu srovnej i usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 1996, sp. zn. , veřejnosti dostupné na internetových stránkách Ústavního soudu – http://nalus.usoud.cz).

Odmítnout projednat před soudem nárok uplatněný v daném případě by znamenalo odepření spravedlnosti, a tím porušení základního práva zakotveného v d. Na věci nic nemění ani to, že žalobce mohl proti dotčenému rozhodnutí správního orgánu podat žalobu podle části V. Tato okolnost totiž nemůže být zohledňována při řešení otázky pravomoci soudu věc projednat, nýbrž až případně v souvislosti z posouzením naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení.

Pravomoc soudů ve smyslu musí být nazírána pod zorným úhlem práva hmotného, tedy zda se jedná o projednání nároku pramenícího ze vztahů občanskoprávních, pracovních, rodinných či obchodních. Pokud je tedy obecně přijímáno, že právo hospodařit s věcí, jež se nachází ve vlastnictví státu, je součástí vlastnického práva, jež je obecně upraveno předpisy práva soukromého (především ), pak nemůže být uzavřeno, že projednání a rozhodnutí o tomto právu nenáleží do pravomoci civilních soudů, ač je k tomu podle zákona povolán v první řadě jiný státní orgán.

Nejvyšší soud proto považoval rozhodnutí soudu odvolacího již z tohoto důvodu za rozporné s ustáleným výkladem procesního práva, což mohlo mít nepochybně za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a proto jej podle , části věty za středníkem, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, v němž bude výše uvedenými právními závěry dovolacího soudu vázán.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud

v rámci nového rozhodnutí o věci ( ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 7. května 2009

JUDr. Josef  Rakovský, v. r.

předseda senátu